Jen elektromobily od roku 2035?

EU chce od roku 2035 prosadit zákaz prodeje (zatím) automobilů se spalovacím motorem. Někteří ekoaktivisté chtějí tento zákaz prosadit ještě dříve. Má to nějaký zásadní smysl?

Ekologie

Současný elektromobil má v mnoha ohledech vyšší ekologickou stopu oproti autu na klasická paliva. Jedná se zejména o výrobu (zejména lithium na baterie se těží za cenu značné devastace životního prostředí), nezanedbatelné však nejsou ani jiné nároky, např. na měď pro elektromotory a další elektrické prvky uvnitř vozu, protože tohoto kovu by se pro náhradu stávajícího vozového parku elektromobily patrně celosvětově nedostávalo. Znamenalo by to zase, jako v případě toho lithia, otevírat méně vydatná ložiska, těžitelná za cenu velké devastace životního prostředí. Celé je to ještě potencováno nižší životností elektromobilu.
Provoz elektromobilu má vyjma Francie, Norska a snad několika málo dalších a méně významných států, větší uhlíkovou stopu než provoz auta na benzín nebo uhlí (u nás 2 - 3 krát), což je dáno výrazně nižší efektivitou celého cyklu od získání tepelné či rovnou mechanické energie v elektrárně až po účinnost jejího skladování v baterii. Baterie má navíc samovybíjení a energie z ní uniká rychleji, než jako kdybychom jeli autem na benzín nebo naftu s nezašpuntovanou nádrží.
Problémem je i vytápění vozidla, protože tvůrci elektromobilu, na rozdíl od tvůrců aut se spalovacími motory, nezvládli využití zbytkového tepla z činnosti motoru na vytápění interiéru, což může být dáno jednak tím, že většina stávajících elektromobilů byla vyvinuta ve státech s výrazně teplejším klimatem než je středoevropské a také asi i mentální omezeností lidí, kteří ta auta projektovali. Pro nás to znamená, že po dobu půl roku bude dojezd elektromobilu, i tak mizerný, ještě významně zkrácen o energii na vytápění auta. Přitom není možnost se "ekologicky obětovat", protože bez toho vytápění budou zamrzlá skla v oknech. A za nehodu z této příčiny je vinen řidič.
Elektromobil je tedy i po ekologické stránce totální nesmysl.

Další problémy

Velké problémy s elektromobily jednoznačně budou mít i chataři a chalupáři. Zejména ti první jsou velmi často bez připojení na elektrickou síť. V případě těch druhých jde o její výkonnost. Jsem na chalupě ve vsi, kde je prakticky stejně rekreačních chalup jako trvale obývaných objektů. Pokud by v pátek přijeli všichni chalupáři na víkend (což se v létě, i mimo prázdniny, docela běžně stává) a připnuli si elektromobil na nabíječku, zcela jistě by to místní síť neměla šanci utáhnout. Moc by nepomohly ani solární panely, protože jejich výkon na omezené ploše, která je k dispozici, není dostačující. Chataři bez zavedené elektřiny by byli v podstatě odkázáni na to, aby si s sebou vozili naftový nebo benzínový agregát a elektromobil dobíjeli z něj (s příslušnou "uhlíkovou stopou").
Jistěže tento problém je akcentován naší chalupářskou a chatařskou tradicí, danou historií z dob "reálného socialismu", kdy tato objekty také často sloužily jako prostředek "vnitřní emigrace" a vybití tvůrčí energie, kterou nebylo možné vybít jinak. Západní země (ale i některé z bývalého východního bloku) v tomto za námi zaostávají, a tudíž tam tento problém není tak palčivý jako u nás. Je to ukázka, jak je nemožné zglajchšaltovat všechny národy EU podle jednotné šablony, nakreslené zkorumpovaným, ožralým či zdrogovaným úředníkem.
Obrovský problém také je zajištění logistického zázemí pro nabíjení elektromobilů. Jednoduché výpočty v podstatě jasně ukazují, že průměrná nabíjecí stanice by musela mít několikanásobek nabíjecích stojanů (oproti počtu stojanů k čepování benzínu nebo nafty), protože to nabíjení trvá déle, při stejném počtu nabíjecích stanic, jako je dnes benzínových pump. Do těchto zařízení by musely být přivedeny opravdu silné dráty, v podstatě odpovídající menšímu okresnímu městu (jeden výpočet uvádí 3,3 procenta výkonu jednoho bloku v Dukovanech), pokud by mělo být zajištěno to, že u každého stojanu bude moci stát a nabíjet se auto. Příslušné ampérhodiny, vypočtené z kapacity baterií a plánované doby nabíjení, lze dát dohromady snadno trojčlenkou, a přes tabulky lze najít odpovídající sílu vedení.
Překopání sítě čerpadel na síť nabíjecích stanic by ovšem znamenalo natáhnout tisíce km nového vedení, minimálně z desítek procent VN. Lze si představit, s jakým nadšením by se to setkalo u ekologických organizací, kvůli jakým dodnes Německo není s to posílat své přebytky energie z větrných parků na Severním moři přes své území a musí tak činit oklikou z části přes bývalou NDR a Polsko, poté přes nás, a následně buď přes Rakousko nebo rovnou Bavorsko do průmyslových center na jihozápadě země. Lze si tedy představit, že i pokud by se už dnes začalo stavět, tak v tom roce 2035 by nemuselo stát ani jedno funkční vedení. Což by znamenalo, že elektromobily by nebylo kde nabíjet.
Pochopitelně, ani jaderná Francie nebo Norsko s množstvím hydroelektráren nemají na nějaký drastický nárůst elektromobilů, protože sice zajišťují svou potřebu elektřiny těmito ekologickými zdroji, ale nemají žádné rezervy k navýšení své výrobní kapacity na hodnotu, pokrývající náhradu vozítek na naftu a benzín vozítky na elektřinu.
Problém je také v tom, že zrušením spotřeby benzínu a nafty by stát přišel o velký výnos z daní, jimiž jsou tato média zatížena. Výsledkem by muselo být drastické zdražení elektřiny buď plošné, nebo by nějak zvlášť byla daněna a ceněna elektřina do nabíječek, což by v podstatě stavělo mimo zákon domácí nabíjení elektromobilů (elektřinou za cenu pro domácnosti) a dříve nebo později by za "daňový únik" bylo nejspíš považováno i dobíjení elektromobilu solárními panely, případně by byly drasticky zdaněny (a tedy i zdraženy) i ty. K čemu by to vedlo, to je vcelku jasné. V relativně čerstvé paměti je "kauza LTO".

Strategický problém

Dalším strategickým problémem je veškerá doprava nákladní a také doprava hromadná. Autobusy by bylo nutno nahradit (neexistujícími) elektrobusy, něco by se muselo udělat s těmi desítkami tisíc kamionů, nemluvě o ještě větším počtu menších aut až po standardní osobní automobily, provozované za peníze firmy, nikoli z osobních peněz. Převod všech těchto dopravních prostředků na elektřinu by znamenal další šílené náklady, šílenou devastaci krajiny těžbou klíčových surovin (i u nás máme ložiska mědi, jsou však prakticky všechna v rezervacích a jiných typech chráněných území).
Navíc bychom museli elektrifikovat tisíce km železničních tratí, po nichž v současné době jezdí lokálky a nějaká nákladní doprava, obojí poháněné naftou. Opět je to logistický problém od zajištění mědi na dráty po zajištění příslušného výkonu v síti.
Musely by také skončit např. vrtulníky, suplující sanitky a i u sanitek by se přeměnou na elektromobil výrazně zhoršila jejich použitelnost (a tedy i šance pacienta na přežití).
Je ovšem otázka, zda by skutečně byla snaha nahradit těch cca 6 000 000 aut na benzín nebo naftu v majetku našich občanů elektromobily (nebo víc, pokud bereme i prostředky hromadné a nákladní dopravy, i firmami provozovaná vozidla). Zda by přechod na elektromobily nebyl spojen s drastickou redukcí počtu aut pro veřejnost. Zda by elektromobily nebyly na nějakou formu přídělu, zda by na jejich nákup nebyl pořadník s reálnou čekací dobou hodně přes deset let (narodila se nám dcera, dáme ji do pořadníku, až se bude vdávat, třeba si to auto bude moci koupit).
Faktem je, že těm samým ekofašistům, kteří horují za elektromobilitu, je individuální doprava solí v očích. Z tohoto důvodu podezření, že v reálu nejde těmto lidem o přechod na elektromobily, ale o  praktickou likvidaci individuálního vlastnictví dopravních prostředků, je velmi silné a opodstatněné. Lze odhadnout, že tito lidé se budou snažit z těch šesti milionů udělat jen pár tisíc, a to jen výlučně pro prominenty "ekologického" režimu.
Uvedené podezření navíc akcentuje skutečnost, že výpočty, ukazující výše zmíněné problémy se zajištěním dodávek elektřiny pro elektromobily, jsou velice elementární a snadno proveditelné (minimálně na úrovni řádových odhadů). Můžeme tedy konstatovat, že s vysokou pravděpodobností je skutečným záměrem přechodu na elektromobily nikoli nějaké omezování produkce CO2, ale omezování možností lidí dojíždět za prací, za vzděláním, za kulturou, zábavou a rekreací. Minimálně pro majoritní "plebs", který sice vytváří prakticky veškeré hodnoty, z nichž ekologičtí aktivisté žijí, ale současně jím tito aktivisté hluboce pohrdají.
Konec konců, "boj za socialismus" (později komunismus) se ve skutečnosti nikdy nekonal, vždy se jednalo o pekuniární zájmy lidí, kteří ho řídili. Naprosto totéž můžeme předpokládat i o bojovnících za ekologické zítřky, protože v reálu jim rovněž nikdy o nic jiného nešlo a nejde.

Konstatování

Je třeba jasně konstatovat, že náhrada aut elektromobily je cesta do slepé uličky, na níž není zajištěna ani ta nejprimitivnější dlažba. Spíše zde vidíme bahnem naplněné koleje a díry, do nichž může propadnout i velké vozidlo, nejen chodec. A není zde také ani žádné funkční osvětlení.
Z uvedené slepé uličky se buď budeme (jako, doufejme, časem EU) pokorně vracet zpět k tomu, co funguje, nebo nás zavede do poměrů, které zde byly někdy v pravěku automobilismu, kdy se k jedoucímu autu sbíhali lidé ze široka a daleka, protože vidět takovou "obludu" byla vzácnost. Se všemi na tento stav navazujícími problémy a potížemi, ale i riziky pro zdraví a životy.

Prosazovaný přechod na elektromobily ukazuje naprosto jasně nesmyslnost toho, co "bojovníci za klima" prosazují a snaží se násilím vnutit celé společnosti. Navíc, už zběžný rozbor problému jasně ukazuje, že celý tento boj je ve skutečnosti zástěrkou drastického snížení mobility občanů, protože individuální mobilita by byla dostupná jen malému procentu dnešních vlastníků automobilů (patrně nějak "zasloužilých") a všichni ostatní by byli odkázáni na "dekarbonizací" znefunkčněnou hromadnou dopravu.

Profesoři

aneb jak je to s titulem "profesor" na vysoké škole?

Nedávno mě kamarád upozornil na skutečnost, že jsme jedna z asi čtyř posledních zemí, která má profesory na VŠ jmenované hlavou státu, tedy procesem, reflektujícím jakousi vzpomínku na situaci, kdy profesory jmenoval panovník, "hlava pomazaná". A jinde, že to už tak není.

Jinde

V jiných zemích je v nějaké organizaci, nejčastěji univerzitě nebo vysoké škole, vygenerováno profesorské místo. Na to místo se shání konkursem obsazení, asi jako když obchodní řetězec hledá obsazení pozice pokladní nebo doplňovače zboží do regálů. Kdo konkurs vyhraje, je profesor, ovšem jen na dobu, po niž zastává onu pozici. Jakmile na tom místě (může být od začátku časově omezené) skončí, tak už profesorem není, jako není pokladní paní, která z obchodního řetězce odešla a nebo v něm byla přeřazena na jinou pozici. Alespoň tak mi to bylo popsáno a nemám důvod nevěřit, že s nějakými zjednodušeními tomu tak i je.
Dokážu si také představit, že hlavním kritériem pro úspěch v konkursu bude scientometrie (k níž mám, z mnoha důvodů, velmi rezervovaný postoj), případně dojem, jaký uchazeč na komisi udělá.
Obávám se, že bezúhonnost a morální kvality a další osobnostní rysy budou bedlivěji sledovat obchodní řetězce u uchazeče/čky na post pokladní/ho (aby si nenasadili do podniku např. defraudanta) než na té vysoké škole nebo v jiné instituci, která profesorské místo uděluje.

U nás

U nás prochází profesor habilitačním řízením, které je velice komplexní a postihuje nejen odbornou, ale i pedagogickou způsobilost a v neposlední řadě je sledována i morální bezúhonnost.
Připomeňme situace, kdy byl president (který profesory finálně jmenuje) ve sporu s příslušnou VŠ, protože se mu nelíbilo např. chování uchazeče za minulého režimu (případně to, že uchazeč o některých svých aktivitách z té doby pomlčel).
Profesor takto jmenovaný je profesor i po odchodu ze zaměstnání dokonce i po vyhazovu (profesorské tituly nezabavovali ani komunisté).

Rozdíl

Jinými slovy, rozdíl mezi "profesorem A" a "profesorem B" je docela výrazný a v onom dnes již zanikajícím případě udělování profesur by měl mít daleko vyšší záruky morální integrity a jiných morálně volních vlastností než v tom případě moderním. Schválně píši "by měl" protože je jasné, že žádný lidmi prováděný proces není a nemůže být bez chyby, a že i v tom náročnějším systému mohou dostat profesuru lidé, kteří by ji dostat fakticky neměli.
Nicméně důležité je, že na většinu "západních" profesorů bychom neměli čumět s dolní čelistí u kolen, jako to neděláme u pokladní/ho v obchodním řetězci. Což se v našich luzích a hájích docela děje, protože skutečnosti, že není profesor jako profesor, si je u nás málokdo vědom.
Patrně z tohoto důvodu je také omezovaná nostrifikace profesorského titulu, uděleného "novým způsobem" v některé ze západních zemí, u nás.

Problém

Obávám se, že ona alternativní, jednodušší a "svižnější" cesta k profesuře může daleko spíše dostat na profesorskou pozici (respektive pozici takto pojmenovanou) lidi morálně nepevné. A může tento fakt poté být spojen s nejrůznějšími skandály, které se v západní vědě děly a ději, včetně nejrůznějších podvodů, zfalšovaných prací atd. Jistěže se takové věci občas staly i u nás, ale v podstatně menší míře. A většinou z toho byl těžký průšvih, končící uvězněním "na tvrdo". Něco jiného jsou politicky motivované a podepřené podvody za dob totality, nicméně např. T. D. Lysenko měl řadu čestných doktorátů a byl akademikem, ale profesuru neměl (nebo se mi alespoň nepodařilo na Wikipedii a podobných zdrojích najít, že by tento titul obdržel).
Budu ošklivý, ale za docela zajímavou věc považuji skutečnost, že pochybné teorie, podpořené často pochybnými výsledky (a mnohdy po "vydolování" surových dat z výzkumníka a jejich nezávislé analýze odhalenými jako problematické až podvodné) ohledně antropogenního oteplování a jeho "šílené nebezpečnosti" pocházejí právě od oněch "konkursních" profesorů, neprošlých habilitačním řízením srovnatelným s tímto procesem u nás. A není bez zajímavosti, že u nás (a v dalších státech, kde habilitační řízení běží "po staru") jsou osoby s těmito tituly na tomto poli daleko zdrženlivější a oteplovací ideologii hlásají lidé, kteří něčím podobným neprošli.
A i kdyby teorie o antropogenním oteplování byly pravdivé z vyššího procenta než lze důvodně předpokládat, můžeme u lidí, kteří je prosazují, a zejména prosazujících různá "protiopatření", pozorovat absenci schopnosti (či spíše vůle a snahy) posoudit jejich negativní dopad na společnost, potažmo na jednotlivé občany. A zase tato určitá bezohlednost a morální otrlost může souviset s oněmi morálně volními vlastnostmi, požadovanými při profesorském řízení prováděném "postaru" (respektive s jejich absencí u profesorů, jmenovaných "ponovu").

Profesura u nás je zkrátka něco zcela jiného než ve většině západních zemí a tento fakt do jisté míry zpochybňuje to, co je pod praporem profesorství v řadě zemí hlásáno, zejména tehdy, když s oním hlásáním je spojen nemalý finanční a sociální benefit. A takto je, obávám se, třeba hledět i na "vědce", o které se opírají autoři Grýn Dýlu.

Ještě k těm chladničkám

Jak jsem nedávno (28. 10.) popsal, je velmi obtížné sehnat chladničku, schopnou funkce v chladnějším okolí, přestože je jasné, že do čím většího chladna ji uživatel postaví, tím bude její provoz šetrnější.

Koupě

Nakonec jsme jednu nalezli s minimálním sehnatelným limitem pro teplotu okolí 10 stupňů a po menším dramatu, zda bude pasovat do místa pro ni vyhraněného, i koupili, instalovali a spustili. Běží, chladí a je, pochopitelně, polepena štítky, informujícími nás o tom, jak šíleně úsporná a ekologická je. Pravděpodobně právě pro tu úspornost nových přestaly být k dostání normální chladničky, co fungovaly až do chladničkové teploty ve svém okolí.

Problém

Chladnička se tváří velice high tech, takže má na sobě i displej, ukazující, na jakou teplotu je nastavena. Uživatel může být spokojen z číslice 6 nebo 4 (myšleno stupně Celsia) na displeji.
Problém nastane u uživatele šťourala, který se nespokojí s oním čísílkem na displeji, a dá dovnitř obyčejný teploměr (raději dva, my dali rovnou tři). Pak je velice zajímavé, že při svítící šestce se vevnitř naměří těmi teploměry shodně 9 - 10 stupňů, což je jednoznačně na zajištění potravin proti kažení málo.

Vzpomínka

Kdysi můj spolužák a dobrý kamarád charakterizoval socialismus, jako systém vykazování neexistující reality. Tím zahrnul pod jednu střechu vše, co se při nejrůznějším výkaznictví nadhodnocovalo, pak se to filtrovalo přes systém socialistických goebbelsů a nakonec se to slavnostně zveřejňovalo v novinách či televizi.
Prakticky socialismus chcípl mimo jiné na to, že ani sami komunističtí papaláši nebyli pravdivě a v reálném rozsahu informováni o tom, jak moc v p..li celý stát, a zejména jeho ekonomika, je. Protože se používalo nejrůznější tvůrčí výkaznictví, aby se ukázalo, že jsme ten plán tak nějak přece splnili. Nejlépe s půlročním až ročním předstihem, podle socialistických závazků.
Pak ovšem došlo k tomu, že to, co režim na základě těchto (ještě tvůrčím způsobem v centru vylepšených) výkazů presentoval, bylo natolik odlišné od reality, že to opravdu mlátilo do očí i ty nejblbější a nejvíc ideologicky pevné občany a soudruhy. A otevřela se tím cesta k sedmnáctému listopadu.

Jen mě tak napadlo

Jestliže budu mít blbou a "energetickou účinností nevyhovující" Calexku, budu ji chladit na deset stupňů a budu počítat její účinnost tak, jako by při dané spotřebě chladila na 6, případně 4 stupně, nedostanu se s ní náhodou do super AA energeticky úsporné třídy, do jaké jsou zařazovány "moderní úsporné" chladničky, i tahle "zastaralá a co do efektivity nevyhovující" zařízení?
A není celá ta "úspornost" moderních elektrických přístrojů, zdaleka ne jen těch chladniček, prostě jen výkaznictvím postavená "ekologická kulisa", za níž se skrývá leda něco velice ošklivého? Konec konců, tak to i fungovalo při testování motorů na fyzikálně nemožné limity produkce NOx.
A není celá ta ekologie jen a jen podvod na lidi? Ostatně, i v mnoha dalších oblastech je to možné konstatovat se stoprocentní jistotou.
Nehledě k tomu, že pokud se v těch "super eko" chladničkách potraviny zkazí, tak je lidé vyhodí a nastane ztráta, zcela jistě přepočítatelná i na "ekologickou stopu". A pokud ty potraviny snědí a onemocní, i to se dá na "ekologickou stopu" přepočítat. I úmrtí, když už jsme u toho.

Pokud trochu zevšeobecním svou autentickou zkušenost s "ekologickou" chladničkou a přidám informace z oblastí, kde se podvodnost ekologie už proflákla, nutně musím dospět k závěru, že veškerá ekologie není nic jiného než podvod na lidech, jako jí ostatně byl i ten socialismus.

Je ekologie věda?

Pan B. Trávníček se na Britských listech 27. 10. tohoto roku rozhořčoval nad tím, že ekologie je vnímána jako agresívní ideologie zelených a podobných stran a organizací a nikoli jako věda, kterou je.

Problém je jinde

Význam slov se mění, a někdy i velmi dramaticky. Ještě někdy před 140 lety lze v tehdejší korespondenci doložit odpověď na dotaz ohledně dětí: "Mám chlapečka s dvě kurvičky", aniž by tím bylo míněno směřování k profesi či charakterové vlastnosti tímto slovem popsaných dítek, ale pouze jejich ženské pohlaví. Nicméně již po nějakých 50 letech, možná i dříve, se toto slovo stalo velmi hrubou nadávkou. Babička Boženy Němcové od rozbřesku šukala po světničce, aniž by tím prováděla nějaké sexuální aktivity. Opět slovo, které v češtině dost dramaticky změnilo svůj význam. A v relativně krátké době a i navzdory prakticky všeobecné znalosti Babičky.
Podobně je tomu i se jmény. Např. po druhé světové válce, ani nevím proč :-) silně poklesla oblíbenost jména Adolf.

Ekologie jako věda

Pokud se týká ekologie: Ano, v původním významu tohoto slova to skutečně byla věda o interakcích organismů mezi sebou a s prostředím (odvozená od řeckého oikuméné, což znamená svět jako celek). Sám jsem se svými studenty spáchal několik prací, zabývajících se vztahem podmínek prostředí (včetně vlivů lidské činnosti) na výskyt termorezistentních mikroskopických hub (např. potenciálně patogenní Neosartorya Fischeri) v půdě. Což byla opravdu ekologie coby věda (s přesahem do medicíny a paramedicínských oborů).
Tohle fungovalo od prvních prací, které lze označit alespoň za "praekologické" až do minulého století. Pak to fungovat přestalo.

Zlom

Již na začátku druhé poloviny minulého století začal narůstat a posléze převažovat význam slova "ekologie" ve smyslu označení extrémistické politické ideologie, silně anticivilizačně zaměřené, nebezpečnější než nacismus a patrně i komunismus.
Tyhle trendy začaly na Západě dříve než u nás, kde ekologie do jisté míry těžila z (ne zcela pravdivé) pověsti oponenta minulého režimu. Již ve filmu "Krotitelé duchů" z roku 1984 je hlavním záporným hrdinou magistrátní ekolog. Pro nás tehdy nepochopitelně, ale již o deset let později pochopitelné zcela a naprosto. Nicméně už v první polovině 70. let se tuzemské ekologické organizace snažily narušit výstavbu fakultní nemocnice v Brně Bohunicích, mj. vytrháváním zeměměřičských značek. Již tehdy pro ně byla cennější plocha pokrytá buřinou a plevely než nemocnice, kterou Brno v té době silně potřebovalo.
Nebezpečnost ekologie plyne z obrovského množství obětí, které tato ideologie způsobila.
Již jsem o tom zde psal, takže jen stručná rekapitulace: Jen počty zemřelých na malárii v zemích, kde byla za pomoci DDT vymýcena a do nichž se po ekology vyřvaném (na bázi vesměs lživých argumentů) zákazu tohoto preparátu vrátila, převyšuje počet obětí nacistického holokaustu a, na rozdíl od nich, každoročně dále narůstá. Pokud se zohlední i oběti malárie v zemích, kde byla její eradikace započata (ale nedokončena), případně kde se s ní počítalo v blízké budoucnosti, máme tím pokryty co do počtu obětí i další německé genocidní a jiné vraždící aktivity. Dál je třeba počítat s nějakými oběťmi žluté zimnice (kterou také šíří komáři, ale proti níž se dá, naštěstí, očkovat, takže jich není tolik jako obětí malárie), něco přes milion obětí ekology vyřvaného zákazu zlaté rýže (opět každoročně kolem sta tisíc přibude), a už ekologie funí na krk komunistům.

Výhled do budoucna

Grýn Dýl, v jehož důsledku lze očekávat masová úmrtí obyvatelstva EU způsobená hladem a zimou, s vysokou pravděpodobností umožní ekologii komunismus nejen dohnat, ale i překonat. To, že se, podobně jako komunismus a nacismus, šíří ekologie ve své nejextrémističtější podobě ze zlostátu jménem Německo, patrně není žádná náhoda.
Asi je dost příznačné pro ekology (politické), že když jsem výše zmíněnou problematiku obětí malárie nadhodil v diskusi na Ekolistu, dostalo se mi odpovědi, že "se stejně jedná jen o nějaké černochy". Prostě, rasismus je ekologům silně vlastní, stejně jako třídně orientované nazírání komunistů - privilegovaní jsou ti, co žijí z "alternativ" (typu nefunkčních a škodlivých OZE), a na vše ostatní se hledí jako v komunismu na podnikatele nebo v nacismu na Židy. A obyvatelé zemí třetího světa, pro něž může být dopad ekologických šílenství naprosto katastrofální (ztráta podpory z vyspělých zemí, ztráta trhu, protože zbídačení evropané si jejich výrobky a výpěstky nebudou moci dovolit, nehledě k narušení dopravy, atd.) jsou "jen černoši", kteří ať klidně "vychcípají". Stejně v těch zemích narušují prostředí, provozují zemědělské a další, z pohledu ekologických politických aktivistů nežádoucí, aktivity apod. A dokonce by chtěli žít v podobných podmínkách jako v Evropě, bez ohledu jak šíleně by tím "ničili ekologii".

Jediné rozumné řešení

Pokud opravdoví vědci, zabývající se oněmi interakcemi organismů a prostředí, nechtějí být zaměňováni s nebezpečnými a vraždícími politickými extrémisty, budou si muset začít říkat nějak jinak, protože ten politicko extrémistický význam slova ekologie se už velmi hluboce zakořenil.
Já už ekologii také neučím, ale učím veřejné zdraví, vliv životního prostředí na zdraví, škodlivé faktory, ovlivňující zdraví, atd. A už jsem zachytil u kolegů i roztomilé slovo "prostřeďologie".
Další věcí je, že využívání slova "ekologie" vědou je jen vodou na mlýn politickým extrémistům, kteří se snaží předstírat, že to, co dělají a prosazují, je založeno na vědě, což je, pochopitelně, naprostý nesmysl. Naopak, to, co hlásají pod pláštíkem "ekologie" političtí extrémisté, je v řadě případů v naprostém rozporu s tím, co hlásá ekologie jako věda.
Jistěže existuje i "vědecká ekologie", vyučovaná na vysokých školách podobně, jako svého času marxismus - leninismus, která je ovšem daleko více ideologickým vymýváním mozků než vědou. Alespoň na ni studenti hledí přibližně stejně, jako moje generace na "marxák". Právě proto by se i od té "disciplíny" měli ti, co provozují ekologii ve smyslu vědy, spíš distancovat.

Slovo "ekologie" si jednoznačně přisvojili političtí extrémisté, kteří se snaží existencí stejně se nazývající skutečně vědecké disciplíny předstírat jakousi podporu jimi hlásaných jurodivých blábolů ve vědě. Jedinou rozumnou cestou je, dle mého názoru, opuštění tohoto pojmu skutečnými vědci, kteří bádají na poli vztahů organismů mezi sebou a prostředím. A slovo "ekologie" nechat na pospas právě jurodivým pavědeckým blábolilům a politickým extrémistům. A zbavit ho tím jakéhokoli spojení s vědou jako takovou. Ať se jím udáví!

Nelze sehnat funkční ledničku

Zcela jistě jsou "bílého elektro" zboží plné krámy. V podstatě se ale jedná o pro našince nepoužitelný šrot. Nic jiného se v EU sehnat nedá, protože Brusel a ekologie.

Požadavky na ledničku / chladničku

Jsme národ chatařů a chalupářů, kteří potřebují skladovat v chladničce či mrazničce potraviny na dobu, kdy tuto svou nemovitost navštíví. Navíc je to akcentováno existencí svátků, kdy si po cestě nakoupit nelze, protože křesťanstvím vymozkovaní lidští odpadi zakázali o některých svátcích prodávat. S představou, že to časem prosadí i pro všechny svátky a neděle, protože v té době mají lidé chodit do kostela, a ne do obchodu. Prostě, vymozkovaná hovada, která v životě nepracovala (profesionální politici a podobná chamraď) a problémy normálních občanů (jako třeba možnost si nakoupit v době, kdy nemusím být v práci) je zcela míjejí. Případně fanatici, předpokládající, že po zavření obchodů půjdou lidé s budovatelskou písní na rtech do kostela, poslouchat skřeky nějakého ministrantošuka.
Jinými slovy, je třeba mít v této destinaci chladničku, ideálně s mrazničkou.
Další zájemci o plně fungující chladničky, ideálně s mrazničkou, jsou z řad vesničanů, kteří velice často umísťují chladničky do v zimě nevytopených místností, což dost výrazně sníží jejich spotřebu. Dokonce patrně víc než EUroidiotské nálepky.

První problém

Před časem ekohovada prořvala a EK ve své "neskonalé moudrosti" nařídila zákaz dvoukompresorových chladniček (tj. v jedné "bedýnce" je v podstatě mražák i chladnička, které jsou obhospodařovány každý zvlášť, nezávisle na teplotě v tom druhém zařízení). Důsledek uvedeného zákazu je ten, že jednokompresorová lednička se při poklesu teploty okolí na "chladničkové" hodnoty (4 - 6 stupňů) totálně vypne a její mražák vyteče. Na chalupu nepoužitelné, pro venkovany v podstatě taky.
Jediné opatření schopné tomu zabránit je mít extra chladničku a extra mražák. Pochopitelně, že tato dvě zařízení spotřebují podstatně víc elektřiny než klasická dvoukompresorová chladnička s mrazničkou. Něco takového ovšem negramotnému bruselskému úředníkovi, ani méněcennému tvorovi, vymozkovanému ekologií, není reálně možné vysvětlit.

Druhý problém

Soudruzi nám nadělali nové normy na chladničky (patrně z důvodu náhrady freonů méně kvalitními médii) a výsledek je, že není možné sehnat chladničku, která by mohla fungovat při nižší teplotě okolí než 10 stupňů (a některé mohou být zničeny už při chodu od nějakých 12 či 15 stupňů směrem dolů). Pokud tedy člověk nechce o ten předražený krám přijít (spálením motoru v kompresoru), nezbývá mu než předsadit před zásuvku s ledničkou termostat, který ji prostě při příslušné kritické teplotě odstaví od proudu.
Problém je, že i ta teplota 10 stupňů je ještě příliš vysoká na to, aby byly potraviny bezpečně uloženy a nekazily se. O těch vyšších ani nemluvě. Takže možnou strategií je i to, že v místnosti s ledničkou nastavíme teplotu kolem 11 stupňů a zajistíme ji nějakým topným tělesem, třeba elektrickými kamínky.

Důsledky

Oba uvedené problémy fakticky znemožňují dosáhnout v zimním období úspor elektřiny. Přestože hovada, která tyto nesmysly prosadila, se oháněla a ohánějí ekologií, ve skutečnosti, ať už majitel těchto zařízení zvolí strategii jakou bude chtít, povede provozování nových "ekologických" ledniček jen k plýtvání daném zbytečným (v porovnání s klasickými chladničkami a ledničkami) odběrem elektrického proudu.
Druhým důsledkem je jasné konstatování, že jak vedení EU, tak i různé organizace ekologických aktivistů absolutně nemají zájem na skutečných úsporách elektrické energie. V reálu dělají vše pro to, aby se odběry elektřiny uměle zvyšovaly, a to zejména v zimním období, kdy je energie obecně nedostatek.
Není to, pochopitelně poprvé.
Nucené omezení výkonu elektrických vysavačů fakticky nevedlo a nevede k ničemu jinému než ke zvýšení odběru elektřiny, protože s vysavačem o polovičním výkonu dosáhneme stejného efektu úklidu za více než dvojnásobek doby práce s vysavačem normálním, a tudíž spotřebujeme elektřiny víc než s vysavačem plně funkčním. Můžeme konstatovat, že řada domácností tento problém řešila nákupem průmyslového vysavače, který zatím není bláboly bruselských ekologů omezen, což je asi nejmenší zlo. U těch výše zmíněných chladniček to, bohužel, nejde.
I náhrada žárovek pochybnými kompaktními rtuťovými zářivkami nevedla prakticky k žádným úsporám, protože je jednak vlastníci nechávali svítit trvale (zapnutí a vypnutí je pro životnost těchto velmi drahých zařízení nejvíce omezující), jednak pro nevhodné spektrum bylo nutno nasadit dvoj i vícenásobný výkon proti oficiálně uváděné "náhradě žárovky". Úsporu přinesla až svítidla na bázi LED, která ovšem nikdo lidem nenutil a oni na ně přešli zcela spontánně, protože jsou skutečně lepší. Faktem je, že pokud by k onomu zásahu nedošlo, lidé by přešli až na ta LED svítidla a celá epizoda zamořování životního prostředí rtutí masou kompaktních rtuťových zářivek by buď nenastala vůbec, nebo jen v nějakém výrazně menším rozsahu (např. dosud nejsou k dispozici LED náhrady za jednu žárovku 150, 200 či 250 W, případně jsou výrazně dražší než kompaktní zářivka).
Jistěže ne ve všech zemích je tak rozvinuté chatařství a chalupářství jako u nás, jistěže ne všude v EU se snaží venkovské obyvatelstvo šetřit energii umístěním chladničky do prostor v zimě temperovaných pouze nad teplotu zámrazu (aby nezmrzlo potrubí ve stěnách a kanalizace pod podlahou). Je docela možné, že v jiných zemích s uvedenými debilitami tolik problémů jako u nás nemají, respektive má je podstatně méně lidí. Pak nastává ovšem otázka, zda, pokud je EU s námi natolik nekompatibilní (a není ochotna na to brát ohled ani v tak bezvýznamných věcech), v ní setrvat nebo ne.

Kauza chladničky a ledničky je jen další ukázkou totální mentální nekompetence našich bojovníků za klima a i EUrounijních úředníků, kteří jejich jurodivé bláboly převádějí do řeči příkazů a zákazů.

Nemít na pomočenou vodu ...

"Nemít na slanou vodu" bylo pro moji maminku sousloví značící nejvyšší stupeň chudoby. EU se sice ještě tak daleko nedopracovala, ale nyní nemá na vodu "pochcanou", což je známý roztok AdBlue, nutný pro naftová auta s nízkými emisemi. Jedná se o 32,5 procentní roztok močoviny v demivodě.

AdBlue

AdBlue je dítko hysterického boje EU proti "škodlivým emisím", které jsou, pochopitelně, hluboko pod koncentrací, jaká by mohla ještě škodit. Navíc NOx z naftových motorů příroda bez problémů zpracuje jako hnojivo pro zelené rostliny, pobírající do své biomasy CO2 ze vzduchu.
Bylo by docela zajímavé zjistit, kolik tato hysterie, organizovaná zelenými, má v reálu na svědomí obsahu CO2 ve vzduchu, a zda by nebylo vhodnější se vrátit před zavádění těchto hysterických norem. To by samo o sobě mohlo vést k docela slušné absorpci CO2 do zelené biomasy. V ní totiž připadá na jeden zabudovaný gram dusíku téměř půl kila uhlíku. Je docela možné, že současné "katastrofické zvyšování" CO2 v atmosféře má alespoň zčásti původ právě v onom hysterickém boji proti emisím NOx.
Nicméně, AdBlue bylo zavedeno a většina naftových motorů je konstruována tak "geniálně", že se bez obsahu této kapaliny v příslušné nádržce nedají nastartovat. Jedno z možností řešení uvedeného problému tedy je, nechat motory běžet neustále. Za socíku se to za velkých zim dělalo, např. v autobusových či automobilových depech, zcela běžně, ještě dávno před touto technologií. Čistě proto, že promrzlé naftové motory nešly nastartovat.
Monopolní výrobce AdBlue je závod v SR Duslo Šaľa. V tomto závodu byly nuceni omezit výrobu pro příliš drahou energii. Tím došlo i k tomu, že z těchto výrob přestala být dodávána močovina (vzniká jako vedlejší produkt při výrobě jiných látek) a továrna tedy přestala vyrábět i AdBlue. Nějaké zásoby močoviny ještě mají, ale hodlají je zachovat především pro Slovensko a zakázat vývoz mimo ně. MMCH, je to krásná ukázka, jak v praxi funguje EU a její jednotný trh.

Energie

Duslo Šaľa zastavilo výrobu proto, že narostly ceny energií. Tyto ceny narostly ze dvou důvodů:
1 Vlády členských zemí v souladu s blekotáním aktivistů, šílených Gret a podobných "expertů", nakoupily a nakontrahovaly málo plynu a dalších energetických surovin. Protože zima z loňska na letošek byla nebývale studená a dlouhá (což se dalo odhadnout už v létě), spotřebovaly těchto surovin víc než z důvodu svého oblbnutí ekopropagandou očekávaly. Rýsuje se rovněž jasný nedostatek na zimu z letoška na příští rok. Tím skáčou nahoru ceny i příslušných nedostatkových surovin.
2 Na obzoru je Grýn Dýl, spojený s vypínáním jaderných a uhelných elektráren kvůli řevu zelených hovad, která mají přece elektřiny v zásuvce dost. OZE nefungují a fungovat nikdy nebudou, což se také ví už léta, ale EU bude předstírat, jako onen císař ze známé pohádky, že je možné jimi energii zajistit. Obávám se, že tady nebude stačit ono dítě, křičící, že je císař nahatý. Lidé budou muset umírat hladem a zimou, pacienti hynout v nemocnicích bez proudu, další lidé uvěznění ve výtazích a v budovách, kde i otevření dveří nefunguje bez elektřiny, budou muset umrzat a umírat hladem a žízní, atd. Bude muset zkolabovat doprava. A budou muset nastat další katastrofy, aby lidé dostali rozum a vzali na zelené a jejich politické spojence biče, cepy a vidle.
3 Duslo leží v EUrozóně, na niž dopadají idiotismy EUroúředníků, včetně ekologických, daleko víc než na státy, které si dokázaly udržet vlastní měnu. Bylo opakovaně konstatováno, že kdyby Duslo sídlilo v Česku, tak by výrobu bylo možné udržet. Současná krize je tedy mimo jiné i další argument proti přistupování k euru.

Močovina

Močoviny každý z nás vyloučí z těla několik desítek gramů močoviny, v závislosti na příjmu bílkovin a jejich kvalitě (čím je složení požité bílkoviny bližší v poměru aminokyselin jejich poměru v lidském těle, tím je jich větší procento využito k výstavbě těla a menší množství aminokyselin je desaminováno a čpavek přeměněn na močovinu). Dá se získávat řadou chemických reakcí, i čištěním z moče lidí nebo zvířat. Při komerční výrobě je ovšem močovina většinou nějakým vedlejším produktem při výrobě jiných, dražších a ekonomicky atraktivnějších chemických látek.
V principu by nebyl problém zavést výrobu močoviny. Její rozpuštění v patřičném množství demivody (tedy vody, která byla zbavena minerálů na iontoměničích, což je proces levnější než destilace a výsledek je ekvivalentní) zvládne i mírně vycvičená opice.
Močovina by se dala jistě i izolovat a vyčistit tak, aby zbývající nečistoty nevadily ani při katalytické reakci ani při dávkování roztoku, i z lidské či zvířecí moči. Ostatně, léta se tak bez problémů vyráběla.
Močovinová krize by tedy mohla zmizet velmi rychle.

Proč to nejde?

Máme EU a její naprosto nesmyslný a těžkopádný byrokratický aparát, který vyrábí netržní prostředí. Zatímco ve zdravém tržním prostředí by se do výroby močoviny pustila řada menších a středních firem, v deformovaném a svou podstatou netržním prostředí EU něco takového naprosto nejde. Výrobci by byli vystaveni riziku, že jejich močovina, ač chemicky nerozeznatelná od močoviny privilegovaného výrobce, by nebyla pod nějakými záminkami na trh vpuštěna.
Pravděpodobně by i ta fabrika v Šaľe byla s to dodat močovinu vyrobenou jako cílový produkt, nikoli jako vedlejší produkt při výrobě něčeho, nicméně i zde patrně pracuje tuhá EUrounijní byrokracie, znemožňující takový výrobní postup.
Tupý byrokrat raději způsobí kolaps nákladní a osobní dopravy v celé EU, než by připustil nějaké řešení, které není schopen naskládat do svých tupých formulářů a předpisů.
Uvedenou kauzu bude nutno sledovat, protože nedostatek močoviny je přímo učebnicový příklad selhávání EU a jejího byrokratického vedení (a stylu jejího řízení vůbec).

Zdravá reakce

Zdravou reakcí na současnou krizi by bylo poslání všech hlasatelů Grýn Dýlu tam, kam slunce nesvítí. A kdyby nešli po dobrém, tak na ně poslat armádu. Nebyly by problém, alespoň u nás, reaktivovat ročníky, které ještě absolvovaly vojenskou základní službu. Řada z těchto lidí se už začíná setkávat s projevy zcela uměle a voluntaristicky vyrobené energetické krize na vlastní kůži (či kůži svých rodin), takže by neměla problém tuto pakáž pěkně osolit.
Součástí zdravé reakce by bylo zrušení všech nesmyslných termínů odstavování uhelných i jaderných zdrojů energie a naopak výstavba dalších, dle potřeby. A, pochopitelně, ukončení veškeré podpory fotovoltaickým a větrným elektrárnám.
Od vedení EU ani od toho marasmu, který vyšel z našich voleb, se ovšem zdravá reakce očekávat nedá.

Krize s nedostatkem naprosto běžné a neskutečně levné chemikálie. močoviny, jasně ukazuje totální impotenci EU v oblasti zajišťování fungující ekonomiky. Je jen dalším dokladem toho, že se EU hodlá zahltit problémy, které si sama vygenerovala, jako onen počítač v Lemově povídce Ananké. Zde ovšem není v ohrožení posádka jednoho nákladního planetoletu a vezený náklad, ale celé soustátí.

Mají v Maďarsku neliberální demokracii?

Soudruzi politrukové se snaží označovat současný režim v Maďarsku za "neliberální demokracii". Co tím chtějí říci a nakolik je něco podobného pravda?

Liberální demokracie

Ať už vezmeme jako etalon demokracie u nás první republiku, nebo cca střed devadesátých let minulého století, pak to, co je nazýváno "liberální demokracie" má výrazně méně občanských a lidských svobod a práv a má i výrazně méně demokracie jako takové. V liberální demokracii mají výrazný vliv tzv. nevládní organizace politického zaměření (ale i některé další, které fakticky politické jsou také, ale formálně se k tomu nehlásí). Tyto organizace v naprosté většině případů bojují za omezování občanských a lidských práv a svobod. Pochopitelně ne za jejich formální zrušení, ale za deformaci celého státu v takovém smyslu, aby tato práva nebyla v reálu dosažitelná, případně aby byla dosažitelná jen pro privilegované skupiny obyvatel (většinou asociální póvl, živící se sociálním parasitismem a kriminalitou).
Je to naprosto stejná situace, jako když po únoru 1948 vyhlásili komunisté "lidovou demokracii", která nebyla ani ve prospěch lidu, ani nebyla demokratická. Později to změnili na "socialistickou demokracii", která opět nebyla demokracií a prvky socialismu v ní zakomponované byly zcela nefunkční.
Po roce 1990 "pokrokové" síly začaly volat po "demokracii s ochranou menšin", která ovšem rovněž nemohla být demokratická, protože demokracie je založena na rovnosti práv občanů. Jakmile toto chybí, demokracií takový režim není a být nemůže.
Pokud trochu nadsadím, tak bychom klidně režim, který měli vězňové v Osvětimi, mohli nazvat "táborovou demokracií" a nic strašného by se nestalo. A jistě bychom našli i nějakého sociologického či politologického prodejného pracovníka, který by za tučný bakšíš v eurech napsal pojednání, jak se vlastně ti lidé měli pod tímto systémem báječně.
Prostě platí, že jakákoli demokracie "s přívlastkem" je cosi, co vedle demokracie ani neleželo a demokracie jako taková rozhodně není cílem takového režimu ani jeho budovatelů.

Maďarsko

Maďarsko, pochopitelně, žádnou "neliberální" demokracii nebuduje či nevybudovalo. V Maďarsku je demokracie jako taková. Bez přívlastku. Nebo se snaží, odbouráváním oněch antidemokratických a antiliberálních prvků "liberální demokracie", právě takovouto demokracii získat. Kde tedy oslabují vliv různých nevládních organizací s temnými postavami za zády a ještě temnějšími a pochybnějšími cíli a naopak posilují postavení občana v politickém systému, který jediný je legitimním určovatelem toho, co být má, a co naopak být nemá.
Maďarsko také omezuje fašistoidní cenzuru, která se snaží občanům podávat zrůdně pokřivený obraz světa, zdůrazňováním bezcenných banalit a zatajováním informací o skutečně podstatných věcech. O vytváření soustavy naprosto nesmyslných lží a polopravd ani nemluvě.
Takovýto systém je prostě demokracie a nic jiného.

Maďarsko tedy nemá "neliberální demokracii", ale tenduje k demokracii jako takové, bez jakýchkoli přívlastků, což je jediná demokracie, která existuje. Můžeme jen doufat, že se podobný proces zdaří i u nás, bez ohledu na výsledek voleb.