Opravdu potřebujeme Istanbulskou úmluvu?

Soudružka vládní zmocněnkyně pro lidská práva, Klára Šimáčková Laurenčíková, se nám opět snaží vnutit Istanbulskou úmluvu. Počíná si tak, jako by bez ní tu všechny naše ženy měly zhynout na bezbřehé násilí.

Realita

Evropská Unie provádí průzkumy násilí na ženách. Bohužel, nepodařilo se mi nalézt čerstvější materiál než z roku 2014, tedy 10 let starý. Respektive existují i novější, ale jsou presentovány tak, že se z nich nedají vytáhnout vstupní data, použitelná pro nějakou rozumnou analýzu.
Vzal jsem tedy za vděk tímto materiálem a dále si doplnil z Wikipedie informaci o signování či nesignování oné úmluvy. Problémem je opět to, že patrně žádný stát EU tuto úmluvu v roce 2014 neměl ratifikovanou a data podpisů a ratifikací sehnatelná nejsou. Z uvedené práce jsem vytáhl položky "násilí od jakékoli osoby" (str. 19 a 20) a "sexuální obtěžování", které jsem musel vytáhnout z grafu (str. 31), protože tabulku samotných číselných hodnot v práci nemají.

Co jsem udělal

Vytvořil jsem bázi, v níž každý stát EU má jeden řádek, obsahující jeho zkratku (pod níž figuruje v onom průzkumu EU) a plný název, "A" nebo "N" a poté čísla, charakterizující v průzkumech EU míru násilí a míru sexuálního obtěžování. Položky jsou odděleny středníkem.
Tuto tabulku jsem uložil jako samostatný textový soubor IU.csv

"AT Rakousko";"A";20;15;
"BE Belgie";"A";36;30;
"BG Bulharsko";"N";28;14;
"CY Kypr";"A";22;14;
"CZ Česko";"N";32;21;
"DE Německo";"A";35;22;
"DK Dánsko";"A";52;37;
"EE Estonsko";"A";33;16;
"EL Řecko";"A";25;15;
"ES Španělsko";"A";22;18;
"FI Finsko";"A";47;23;
"FR Francie";"A";44;30;
"HR Chorvatsko";"A";21;17;
"HU Maďarsko";"N";28;18;
"IE Irsko";"A";26;19;
"IT Itálie";"A";27;18;
"LT Litva";"N";31;9;
"LV Lotyšsko";"N";39;14;
"LU Lucembursko";"A";38;25;
"MT Malta";"A";22;20;
"NL Nizozemsko";"A";45;32;
"PL Polsko";"A";19;11;
"PT Portugalsko";"A";24;15;
"RO Rumunsko";"A";30;11;
"SE Švédsko";"A";46;32;
"SI Slovinsko";"A";22;11;
"SK Slovensko";"N";34;29;

Technická poznámka: Pokud by si to někdo kopíroval, patrně dojde k přeměně "klávesnicových" uvozovek na uvozovky, používané v knižních textech. Pak bude zapotřebí je funkcí "vyhledej a nahraď" přeměnit zpět. To se týká i některých následně uváděných příkazů jazyka R.
Druhou věcí je, že na jiných operačních systémech než je Linux, na němž pracuji já, se R může chovat trochu odlišně.

Jak jsem to hodnotil

Použil jsem jazyk R. Jeho konzolu jsem spustil v adresáři s databází a příkazem
base<-read.table("IU.csv",head=FALSE,sep=";")
načetl její obsah do položky base.
Poté jsem si vytvořil pomocnou databázi o jednom sloupci s "A" nebo "N" států, které ratifikovaly či neratifikovaly Istanbulskou úmluvu. Mohl bych také použít booleovskou proměnnou s hodnotami TRUE nebo FALSE, ale z jiných jazyků jsem zvyklý na ta písmena.
IU<-base[,2]
Následně jsem vytvoří obdobnou tabulku, obsahující čísla, odpovídající míře násilí v jednotlivých státech
Nasil<-base[,3]
vytvoří obdobnou tabulku, obsahující čísla, odpovídající míře násilí v jednotlivých státech
Příkazy
NasilA<-Nasil[IU=="A"]
a
NasilN<-Nasil[IU=="N"]
vytvoří dvě dílčí tabulky (řady čísel) charakterizující násilí vůči ženám pro země, které ratifikovaly a neratifikovaly IÚ.
Příkazem
wilcox.test(NasilA,NasilB)
Jsem vypočetl Wilcoxonův test, porovnávající tyto dvě řady čísel a vhodný pro položky, které nemají Gaussovo rozdělení. Ten vychází statisticky nevýznamný, přičemž průměr NasilA je 31,24 a pro NasilB 32. Test hklásí, že pro tak malý počet čísel není hodnota p exaktní
Poté jsem obdobným postupem vytvořil tabulku pro sexuální obtěžování
Obtez<-base[,4]
Opět jsem ji rozdělil podle ratifikace či neratifikace IÚ
ObtezA<-Obtez[IU=="A"]
ObtezN<-Obtez[IU=="N"]
a otestoval Wicoxonovým testem
wilcox.test(ObtezA,ObtezB)
Tento test vychází opět statisticky nevýznamný, přičemž pro země, které ratifikovaly IÚ vychází průměr 20,52 a pro neratifikující 17,5 (čím vyšší číslo, tím vyšší míra obtěžování), i se stejným upozorněním na malost databáze.

Nad výsledkem

Bohužel, s výjimkou Turecka přistoupily další státy k této úmluvě až po roce 2014, takže můžeme hodnotit jen stav násilí na ženách před přijetím této úmluvy. Druhým zádrhelem je, že z novější doby než je rok 2014 nejsou dostupná data. OSN sice blekotá, že "každých deset minut je zavražděna jedna žena", ale data, z nichž to má plynout, nezveřejnila, takže je možné, že si to soudruzi jen vycucali z palce.
Hodnotíme tedy vlastně to, zda se nějak lišilo násilí u států, které jsou k této úmluvě vstřícné, a států, které ji odmítají. Nicméně jsem toho názoru, že i toto hodnocení má jakýsi smysl.
Faktem rovněž je, že zcela jistě už původní čísla (položky Nasil a Obtez) mohou být ovlivněna kulturními rozdíly mezi jednotlivými státy a čísla v tabulce jsou tudíž zpochybnitelná, nic lepšího však není.
Zcela jistě můžeme vyslovit údiv nad tím, že EU ani nemá k dispozici, kromě nějakého obecného plácání, data novější než je ten rok 2014. A je otázka, zda je vůbec ochotna podobnou studii, jaká existuje pro uvedený rok zopakovat. To samé se ostatně týká i OSN.
Jednoznačně nad jedinými veřejně dostupnými čísly vyšlo, že ani u sexuálního obtěžování, ani u násilí neexistuje statisticky významný rozdíl mezi státy, které Istanbulskou úmluvu ratifikovaly a které ne. Jinými slovy, není rozdíl v tom, zda je v daném státě politická atmosféra příznivá vůči přijetí této úmluvy nebo ne, a mírou násilí na ženách v těchto státech. Z tohoto důvodu je naprostý nesmysl zaplevelovat náš právní řád dalším svinčíkem.
Jistěže se můžeme pozastavit i nad tím, že ve státech, které podepsaly a ratifikovaly Istanbulskou úmluvu, jako je Belgie, Francie, Německo, Nizozemí či Španělsko se vcelku běžně a za lhostejného přístupu úřadů provádí ženská obřízka (kterou EU pro jistotu nesledovala, alespoň ne zvlášť), zatímco v zemích, které tuto úmluvu neratifikovaly, nikoli (možná s výjimkou turecké menšiny v Bulharsku).
Ratifikace této úmluvy by měla význam pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že ve státech, které ji ratifikovaly, skutečně existuje menší míra násilí na ženách, a že je zde prokazatelná příčinná souvislost. Případně by musel být doložen statisticky významný pozitivní trend po jejím přijetí u statisticky významného počtu států. Zastánci tohoto aktu nic takového ovšem prokázat nemohou (už proto, že pokud by mohli, dávno by tak činili). A na tvrzení, že to musíme mít také, když to mají jiní, je známá odpověď otázkou: "Pepíčku, když Pavlík skočí z okna, skočíš taky?".
Navíc vše, co tato úmluva přináší pozitivního, v našem právním řádu dávno máme, některé paragrafy na toto téma jsme podědili dokonce už od Rakousko - Uherské monarchie. A je naprostý nesmysl mít ty samé věci ošetřeny paralelně v systému zákonů dvakrát, navíc s mírně odlišnými formulacemi. I tak je náš právní systém nepřehledný a rizikový z hlediska jeho pýthičnosti (včetně nejrůznějších vnitřních rozporů).
Statistický test nad jedinými dostupnými daty nám naprosto jasně předvedl, že opravdu není sebemenší důvod uvedenou úmluvu přijímat.
Celé to vzbuzuje podezření, že tato pochybná úmluva má být trojským koněm pro zavedení zcela pavědeckého termínu "gender" do naší legislativy (pavědeckého proto, že na rozdíl od termínu "pohlaví" není exaktně definován, genderismus je jen jakási moderní obdoba lysenkismu).

Nad dostupnými daty tedy nelze prokázat vliv Istanbulské úmluvy (a její ratifikace) na míru násilí vůči ženám v daném státě, a tudíž je naprostý nesmysl ji přijímat. Nic strašného se nestane už proto, že to podstatné a přínosné z ní máme v našich zákonech zakomponováno už dávno.

Bojkotujme norské zboží

Drzé krádeže dětí pod smyšlenými záminkami (vyvrácenými jak norskou policií, tak i soudy tohoto státu), neustále pokračují a případ sourozenců Michalákových jasně ukazuje, že není reálné se dočkat pomoci ani u mezinárodních soudních institucí.

Barnevernet jako stát ve státě

Barnevernet byl původně organizací, která měla chránit děti před týráním zneužíváním a podobnými nebezpečími. Protože však v podmínkách norského státu neměl žádný korektiv, respektive mu bylo umožněno ignorovat výsledky přezkumů jeho aktivit policií a soudy, zvrhnul se v organizaci, která v podstatě dělá pravý opak. Nebylo by to v historii poprvé, i mafie byla původně národně osvobozenecká organizace, bojující na Sicílii proti Italům, místním obyvatelstvem chápaným jako okupanti. A podobných případů se dá v dějinách najíst spousta. Ostatně i starší čtenáři mají zkušenosti se zločinnou vládou "státostrany", která ovšem vznikla jako organizace, chránící námezdně pracující před extrémním vykořisťováním a dalšími formami útlaku.
Rychlé zvrhnutí původně prospěšné organizace na monstrum mohla v Norsku akcentovat i určitá quislingovská tradice.
Barnevernet se tedy v současnosti jednoznačně chová jako zločinecké organizace typu mafie. Naprosto kálí z vysoka na rozsudky norských soudů i výsledky vyšetřování norské policie. Má tedy do jisté míry postavení, jaké měla organizace SS v nacistickém Německu. Respektive je mu to norským státem umožněno. V případě sourozenců Michalákových, jejichž matka byla obviněna touto organizací z týrání a snad i sexuálního zneužívání, jak norská policie, tak i norský soud došly k jednoznačnému závěru, že toto obvinění je lživé. Děti byly matce přiřčeny i českým soudem, jehož rozsudek je pro nás závazný.
Kdyby Norsko bylo demokratickým a právním státem, stačilo by cokoli z výše uvedeného k tomu, aby byly děti státem barnevernetu odňaty (klidně i násilím) a vráceny rodičům.
Existují rovněž indicie, že barnevernet také kšeftuje s umísťováním dětí do "pěstounských" rodin, protože získat dítě k adopci je drahý a administrativně náročný proces, zatímco dítě zabavené  rodičům barnevernetem je možné získat daleko snadněji a levněji. A stát na ně dokonce snad nějak i přispívá. Při převisu poptávky před nabídkou (dětí vhodných k adopci), je takové zabavování dětí a umísťování do "pěstounských rodin" zlatý důl.
Faktem je, že norský stát se projevil jako naprosto neschopný hájit práva občanů i lidí, žijících a pracujících dlouhodobě na jeho území. Naopak se snaží ono antizákonné (či mimozákonné) postavení barnevernetu maskovat a mj. se snaží postihovat všechny, kdo se zločinnými praktikami této organizace seznamují veřejnost. Z tohoto důvodu je za zločiny této organizace jednoznačně spoluzodpovědný a není tedy důvod přistupovat k problému státu a barnevernetu nějak odděleně, ale spíš stylem "spolu kradli, spolu viseli".

Mohou si za to rodiče sami?

Jediným "proviněním" naprosté většiny rodičů, jimž barnevernet ukradl děti, bylo to, že se nacházeli na území zločinného norského státu.
Někteří k tomu přidali i další "provinění", tj. spolehli se na norské soudy a vyšetřování norské policie, jak to udělala i paní Michaláková.
Jediné reálně možné a fungující opatření, jak se v praxi ukázalo, je najmutí profesionálů, kteří děti odeberou tzv. "pěstounům" a odvezou k rodičům mimo území zločinného norského státu. Rodiny, které takto jednaly byly asi ty jediné, které v souboji s touto zločinnou organizací uspěly. Bohužel.
Došlo to dokonce tak daleko, že některé státy poskytly rodinám, ohrožovaným barnevernetem, politický azyl. Protože aktivity barnevernetu jsou skutečně aktivitami politickými, srovnatelnými s pronásledováním disidentů nebo dalších "zločinců" totalitními státy.

Analogie?

Ano, existuje historická analogie, a dokonce v naší historii. Tou je únos části "rasově vhodných" dětí z Lidic a jejich předání "na převýchovu" do nacistických rodin.
Bohužel, zločineckému německému státu byly i po jeho porážce ponechány možnosti, jak repatriaci těchto dětí blokovat, takže se jich podařilo najít a vrátit pouze 17. O 88 se předpokládá, že byly zavražděny. Přitom však neexistují jednoznačné důkazy o zavraždění všech 88; a i kdyby všechny zavražděny byly, pořád existuje "převis" unesených dětí, o nichž se nic neví. Je docela možné, že ono vykazování takového počtu zavražděných byla jen krycí operace za účelem znemožnění repatriace. Existuje tedy reálná možnost, že několik lidických dětí ještě žije (nebo žijí jejich potomci) v Německu nebo v Rakousku.
Barnevernet si počíná přesně jako jeho historická předloha a vzor. Uneseným dětem jsou vymývány mozky, aby byly vytrženy z kořenů a totálně "ponorštěny". Sourozenci paní Michalákové se ani nesmějí vzájemně kontaktovat, protože jejich vzájemný kontakt by ono barnevernetem organizované vymývání mozků mohl narušit.

Řešení

Jistěže existují možnosti, za hranou formálního práva, tudíž k nim nevyzývám.
O možnosti únosu dětí s vymytými mozky a jejich sociální i osobnostní rehabilitace (nebo ještě lépe před jejich vymytím, kdy ta druhá fáze není nutná) zde již byla zmínka. Země oplývající jadernými zbraněmi by mohla jaderným výbuchem na území Norska dát decentně najevo, že požaduje vrácení unesených dětí jejich rodičům a věřím, že by to mohlo fungovat.
Problém je, že nejsme ani země oplývající drsnými Ramby, kteří by zvládli onu první eventualitu, ani jaderná mocnost (byť bychom asi primitivní jadernou bombu vyrobit zvládli).
Nicméně zde existuje jedna možnost, která je naprosto legální a přitom by mohla být pro Norsko, zejména v době, kdy se postcovidová krize snoubí s krizí válečnou, poškodit natolik, že by to pocítili řadoví Norové jako signál nespokojenosti civilizovaných lidí s jednáním jejich státu.
Touto možností je důsledný bojkot norského zboží (a nejlépe i služeb typu cestovek). To by mohlo být ekonomice, narušené současnými krizemi, dosti nepříjemné a vést i k citelnému snížení životní úrovně v Norsku (přiznávám se, že by mě v případě tohoto státu nedojal ani hladomor, srovnatelný s Ukrajinou ve 30. letech, přičemž navodit něco takového touto cestou něco takového je zcela nereálné).
Prostě, když to půjde maximálně dobře, dostanou Norové jakýsi ekvivalent trestu, kterým vyhrožovaly (viz Saturnin) tetě Kateřině po několika pavlačových výstupech její sousedky, který by milostivé paní vzhledem k jejím tělesným rozměrům rozhodně neublížil, jak titulní hrdina tohoto dílka věcně konstatoval. Ale rozhodně se nemusíme bát, že by na to pomřeli jak ti Ukrajinci.
Naší ekonomice by takový bojkot buď prospěl, pokud by bylo norské zboží substituováno tuzemským, nebo by byl vůči ní neutrální, pokud by bylo nahrazeno zbožím, dováženým odjinud.
Dokonce i snahy narušit onen bojkot razantními slevami zboží norského původu by se nakonec promítly do ekonomických parametrů jak výrobců, tak i distributorů tohoto zboží.

Co toto řešení vyžaduje.

Bylo by žádoucí iniciovat mezinárodní spolupráci, protože barnevernet unesl děti občanům řady zemí, zejména východoevropských a třetího světa. To už je dostatečná kupní síla, jejíž absence by mohla být v norské ekonomice cítit.
Předpokládám, že by nebyl problém sestavit a na internetu udržovat seznamy zboží, které buď bylo zcela vyrobeno v Norsku, případně na něm má norská ekonomika významný podíl. Za vlády Babiše dokonce existoval program pro mobilní telefony, který dokázal podle vyfotografovaného čárkového kódu identifikovat nakupujícím "antibabišům" zboží od Agrofertu nebo jeho dceřinných firem (zkrátka: "od Babiše"). Asi by nebyl problém vytvořit podobnou aplikaci pro to Norsko.
Pokud by takový bojkot byl úspěšný (tj. promítl by se viditelně do čísel norské ekonomiky a citelně do kapes jeho občanů), jistě by to byl argument, možná významnější než rozsudek nějakého mezinárodního soudu. Nicméně už samotná existence takového bojkotu by mohla části obyvatel Norska nabourat fikci o nevinnosti jejich státu.
Zcela jistě by stálo za to i podobným způsobem zveřejnit i seznam organizací a institucí, které se nechávají uplácet tzv. "Norskými fondy" a ostrakizovat je.

Jistěže nemáme přímou možnost atakovat zločinný norský stát (nehledě k tomu, že by to bylo poněkud nezákonné), ale pokud by se podařilo zorganizovat, alespoň na nějaký čas, opravdu masívní "hlasování peněženkami", přinejmenším by mu mohly být způsobeny citelné ekonomické ztráty, doprovázené morální fackou.

O právu na potrat

Aby bylo jasno, nejsem příznivec potratů, a zejména nějaké substituce antikoncepce potraty. Na druhé straně však přiznávám ženám právo si o tomto zákroku rozhodnout samy, zejména v situaci, kdy otěhotněly nechtěně, kdy je těhotenství výsledkem znásilnění nebo jiné kriminální aktivity, nebo když je spojeno s vysokým zdravotním rizikem nebo rizikem narození postiženého dítěte.

Současně je aktuální dění v USA

Skupina náboženských extrémistů v Nejvyšším soudu USA se dohaduje na prosazení federálního zákona, který by v celých USA zakázal potraty (a navodil tak podobnou situaci, jaká je např. v sousedním Polsku). Došlo k (patrně) řízenému úniku této informace a po celých USA jsou organizovány protesty proti tomuto návratu do minulosti.

Potrat a historie

To, že má "duši" už oplodněné vajíčko, tvrdí křesťané až někdy od druhé poloviny 19. století. Do té doby církve (a zejména římskokatolická) hlásaly, že zárodek i plod jsou jen "kus masa", až asi do 7. měsíce gravidity (kdy už se předčasně narozené dítě v tehdejších podmínkách udrželo naživu alespoň na dobu křtu a dalších náboženských úkonů). Po tomto termínu je do něj dodána "duše" (kudy, to nechávám na čtenářově fantazii, jen konstatuji, že "Velký Gynekolog" by mohlo být jedno z božích jmen).
Teprve v té druhé polovině předminulého století, kdy se obyvatelstvo zejména vyspělejších zemí začalo vymaňovat z tupé poslušnosti vůči církevním zločincům, začaly církve "chránit nový život od početí". Tím získávaly na obyvatelstvo klacek, protože v době po sanitární revoluci nebyl velký počet dětí v rodině k reprodukci populace nutný. Ještě počátkem 19. století muselo být v rodině v průměru víc než deset dětí, aby se v průměru dvě dožily reprodukčního věku a populace byla početně stabilní.
Navíc nižší počet dětí uvolňoval pozici žen a umožňoval jim do té doby nemožné profesní a sociální uplatnění, zacházející daleko mimo onen církvemi stanovený "okruh uplatnění" pro ženu - děti, kuchyně, kostel (v němčině "KKK" - Kinder, Küche, Kirche).
Bylo třeba co nejvíce zatlačit ženy zpět do tohoto středověkého "uplatnění", protože by třeba mohly získat vzdělání a profesní nezávislost. Proto nastala ona náhlá "starost o nenarozený život". Nic jiného za tím nehledejme, protože tam nic takového není.

Potrat a asymetrie

U toho potratu stejně, jako u mnoha jiných zákazů či nařízení, motivovaných náboženským hovadstvím, existuje silná asymetrie:
Nikdo nenutí věřící křesťanku, podle níž je potrat hříchem, aby ho podstoupila.
Maximálně jsem zaznamenal úvahy o tom, že v případě prokazatelně vadného plodu by po jeho narození coby postiženého dítěte nemusela rodina odpůrců potratu dosáhnout na některé sociální dávky, na které by dosáhla rodina s postiženým dítětem, jehož postižení nebylo před narozením diagnostikováno. Celé to ovšem komplikuje skutečnost, že jak diagnóza budoucího zdravého dítěte, tak i diagnóza budoucího postiženého dítěte nemají stoprocentní účinnost. Narodily se dokonce i zdravé děti, u nichž byly před narozením prokázány buňky s karyotypem pro Downovu chorobu. Dá se to vysvětlit tím, že k onomu defektnímu dělení, vedoucímu k vadnému karyotypu, došlo až během dělení buněk zárodku a ony vadné buňky např. vytvořily pouze placentu, která žádný vztah k IQ a dalším vlastnostem narozeného dítěte nemá.
Na druhé straně ovšem zákaz potratů omezuje ty ženy, které uvedené náboženství nesdílejí (ať už se jedná o vyznavačky rozumnějších náboženství, která v tomto ohledu ženy neomezují, nebo o ateistky). Těmto ženám je zakazováno něco, co zakazuje jim cizí víra. V podstatě se zde vytváří prostor pro politiky, kteří by oplátkou nějakým způsobem postihli vyznavače této víry, protože lze očekávat, že minimálně od části těch protestujících a jejich sympatizantů mohou získat politickou podporu.

Odpůrci potratů tedy mají jednoznačně mé sympatie.  Těm, kteří se snaží o agresívní prosazování svých náboženských předsudků lidem, kteří to jejich hovadství nesdílejí, přeji z celého srdce aby toho v případě úspěchu hořce litovali. Třeba z důvodu masové podpory těch politických sil, jaké u nás křesťany částečně "umravnily" po komunistickém puči.

Mají v Maďarsku neliberální demokracii?

Soudruzi politrukové se snaží označovat současný režim v Maďarsku za "neliberální demokracii". Co tím chtějí říci a nakolik je něco podobného pravda?

Liberální demokracie

Ať už vezmeme jako etalon demokracie u nás první republiku, nebo cca střed devadesátých let minulého století, pak to, co je nazýváno "liberální demokracie" má výrazně méně občanských a lidských svobod a práv a má i výrazně méně demokracie jako takové. V liberální demokracii mají výrazný vliv tzv. nevládní organizace politického zaměření (ale i některé další, které fakticky politické jsou také, ale formálně se k tomu nehlásí). Tyto organizace v naprosté většině případů bojují za omezování občanských a lidských práv a svobod. Pochopitelně ne za jejich formální zrušení, ale za deformaci celého státu v takovém smyslu, aby tato práva nebyla v reálu dosažitelná, případně aby byla dosažitelná jen pro privilegované skupiny obyvatel (většinou asociální póvl, živící se sociálním parasitismem a kriminalitou).
Je to naprosto stejná situace, jako když po únoru 1948 vyhlásili komunisté "lidovou demokracii", která nebyla ani ve prospěch lidu, ani nebyla demokratická. Později to změnili na "socialistickou demokracii", která opět nebyla demokracií a prvky socialismu v ní zakomponované byly zcela nefunkční.
Po roce 1990 "pokrokové" síly začaly volat po "demokracii s ochranou menšin", která ovšem rovněž nemohla být demokratická, protože demokracie je založena na rovnosti práv občanů. Jakmile toto chybí, demokracií takový režim není a být nemůže.
Pokud trochu nadsadím, tak bychom klidně režim, který měli vězňové v Osvětimi, mohli nazvat "táborovou demokracií" a nic strašného by se nestalo. A jistě bychom našli i nějakého sociologického či politologického prodejného pracovníka, který by za tučný bakšíš v eurech napsal pojednání, jak se vlastně ti lidé měli pod tímto systémem báječně.
Prostě platí, že jakákoli demokracie "s přívlastkem" je cosi, co vedle demokracie ani neleželo a demokracie jako taková rozhodně není cílem takového režimu ani jeho budovatelů.

Maďarsko

Maďarsko, pochopitelně, žádnou "neliberální" demokracii nebuduje či nevybudovalo. V Maďarsku je demokracie jako taková. Bez přívlastku. Nebo se snaží, odbouráváním oněch antidemokratických a antiliberálních prvků "liberální demokracie", právě takovouto demokracii získat. Kde tedy oslabují vliv různých nevládních organizací s temnými postavami za zády a ještě temnějšími a pochybnějšími cíli a naopak posilují postavení občana v politickém systému, který jediný je legitimním určovatelem toho, co být má, a co naopak být nemá.
Maďarsko také omezuje fašistoidní cenzuru, která se snaží občanům podávat zrůdně pokřivený obraz světa, zdůrazňováním bezcenných banalit a zatajováním informací o skutečně podstatných věcech. O vytváření soustavy naprosto nesmyslných lží a polopravd ani nemluvě.
Takovýto systém je prostě demokracie a nic jiného.

Maďarsko tedy nemá "neliberální demokracii", ale tenduje k demokracii jako takové, bez jakýchkoli přívlastků, což je jediná demokracie, která existuje. Můžeme jen doufat, že se podobný proces zdaří i u nás, bez ohledu na výsledek voleb.

Umírněnost, prosím! 3

Multikulturalismus

Trocha historie

Evropa byla vždy multikulturní, což je dáno její geografií, kdy členitý reliéf pevniny a navíc velmi bohaté členění pobřeží (a existence velkého množství ostrovů) vedly k tomu, že na poměrně malých územích žily vedle sebe národy s rozdílnou historií, jazykem, zvyklostmi atd. Jen některé partie na severu a severozápadě a naopak na východě Evropy vytvořily podmínky pro vznik velkých a více-méně jednotných říší, jako je na východě Rusko a na západě hlavně Německo. Nicméně i většina velkých států byla sjednocena až někdy v průběhu novověku. Spisovná němčina, která přispěla ke sjednocení Němců do jednoho národa, vznikla až ve druhé polovině 19. století, o něco dříve byla jazykově sjednocena Francie.
Ani největší impérium na evropském kontinentě, starověká Římská říše, nebyla říší jednoho národa, mluvícího jedním jazykem, ale mozaikou rozdílných etnik, které sjednocovalo pouze to, že jejich vzájemné vztahy řešil Řím a ten jim také vnucoval část zákonů. A kdo chtěl něčeho dosáhnout na vyšší úrovni politiky, musel se naučit latinsky. Hlavním nástrojem římské politiky byla "pax romana", tedy donucení podmaněných etnik ke vzájemnému míru.
V Římě tedy existovala směsice kultur, které se musely nějak vzájemně tolerovat a spolužít. Netolerance byla spravedlivě a důsledně trestána. Na rozdíl od křesťany šířených žvástů byli křesťané trestáni nikoli za svou "víru", ale za netoleranci vůči jiným etnikům (s čímž souvisejí i jiná náboženství než křesťanské). Podobné problémy měli i Židé se svým judaismem).
Konec konců, rasismus podle barvy pleti je judaistický vynález, do Evropy zavlečený jednak Židy, jednak křesťanstvím. Na freskách pompejského lupanaria, ale i na dalších zachovaných obrazech s erotickou tématikou můžeme běžně vidět "multikulkturní" sexuální aktivity rasově smíšených párů, jaké byly v některých bigotních státech USA zakázány ještě v první polovině minulého století a v řadě islámských států jsou zakázány dodnes (a problémy, byť ne tak velké, mají etnicky či rasově smíšené páry i v Izraeli).
Přijetí křesťanství za Konstantina Velikého znamenalo v podstatě ukončení této mezietnické tolerance a říše se začala definitivně rozkládat a rozpadat, mimo jiné v důsledku odstředivých sil jednotlivých etnik (křesťanství ovšem vyvolalo též krizi v ekonomice a úpadek technologického rozvoje).
Podobnou multikulturní mozaikou byla i středověká Římská říše a s ní propojená další feudální soustátí, byť zde byla určitá unifikovanost křesťanstvím.
Obrovskou výhodou uvedeného uspořádání Evropy byla existence určité konkurence idejí a technologií, která poháněla vývoj tohoto kontinentu a populace na něm žijící vpřed. Tam, kde vznikla velká impéria (typicky Čína) došlo sice po sjednocení do velestátu k bouřlivému rozvoji vědy a techniky, ale později převládla stagnace a úpadek. Proto Číňané, přestože vynalezli střelný prach, nebyli s to vzdorovat evropské artilerii, která byla systematicky a dlouhodobě vylepšována od primitivní podoby, došlé z té Číny přes islámské země (druhou věcí je, že střelný prach byl patrně paralelně s dovozem vyvinut i evropskými alchymisty, což znemožnilo, aby na něj měly některé národy monopol), až do podoby, se kterou se (ke své škodě) setkaly neevropské národy v době velkých zeměpisných objevů. Přitom Čína v té době měla zbraně na střelný prach jen nepatrně lepší než byly ty, co měla v době příchodu střelného prachu do Evropy. V zásadě podobným průběhem prošla i říše Inků a měli k němu našlápnuto i Aztékové, zatímco Mayové, kteří se nikdy nedostali v integraci nad úroveň "svazků" městských států (tedy něčeho na úrovni konfederace či spojenectví), nad nimi ve vědě jednoznačně vedli. Tento vývoj na americkém kontinentu potvrzuje obecnější platnost výše uvedeného.
Ke štěstí Evropy na jejím území také došlo k náboženské krizi, která se navenek projevila reformací, tedy vznikem více vzájemně si konkurujících náboženských proudů již před koncem středověku, na jehož sklonku po určitou dobu existovala idea sjednocení kontinentu do jedné velké říše, podporovaná církví.
Opět došlo k tomu, že nebylo možné zaříznout vývoj techniky a na něj navazující vědy jednoduše proto, že konkurence měla svůj vývoj zbraní a zbraňových systémů (ale i dalších zařízení, ovlivňujících ekonomiku a bojeschopnost státu) také a zaostávání za ní se rovnalo rozsudku smrti.

Podstata multikulturalismu

Multikulturalismus funguje a může obecně fungovat jen tehdy, jestliže zde existuje situace "já pán ty pán", která je současně nekonfliktní nebo alespoň málo konfliktní.
Je otázka, zda může multikulturalismus fungovat v situaci, kdy některá z do něj zahrnutých kultur se prohlašuje za nadřazenou těm ostatním a snaží se programově vnucovat ostatním své specifické etnické prvky. Jsem přesvědčen, že tolerance takového chování je pro multikulturalismus rozsudkem smrti, protože se velmi rychle stává nástrojem šovinismu onoho na dominanci aspirujícího etnika. V lepším případě je ono etnikum v následném konfliktu poraženo, buď vojensky, nebo dlouhým občanským konfliktem (příkladem prvního konce je porážka nacistického Německa, příkladem toho druhého je výrazné a progresívní oslabování vlivu křesťanství v současné Evropě).
Druhou otázkou je, zda multikulturalismus může fungovat tehdy, když nějaké do něj zahrnuté etnikum provozuje "etnická specifika", která jsou ostatním nepříjemná či pro ně nepřijatelná (a můžeme opět připomenout zuřivý boj prakticky všech evropských etnik proti znacizovaným Němcům).
Můžeme tady prohlásit za vysoce pravděpodobné, že multikulturalismus může fungovat jen mezi etniky dostatečně příbuznými co do norem chování i hodnotového žebříčku. Případně v situaci, kdy existuje jakési "minimum norem chování", které je v multikulturním státě tvrdě vynucováno centrální vládou, a následně je ponechána volnost pro ta etnická / kulturní specifika, která nejsou s těmito normami konfliktní.

EU

To, co "progresívní" síly protlačují v EU coby multikulturalismus, nemá s tímto jevem prakticky nic společného:
Tyto síly se snaží dát dohromady kultury a etnika, mezi nimiž existují drastické a nepřekonatelné rozdíly, a to o celá tisíciletí vývoje. Druhou věcí je, že prohlašují "všechny kultury" za rovnocenné, což je naprostý nesmysl. Nemůže být rovnocennost mezi kulturami, které neuznávají lidská práva a běžně jsou v nich vražděni lidé z příčin, které v civilizovaných zemích nejsou ani přestupkem, a kulturou skutečně civilizovaných zemí. Další věcí je obrovská nerovnost v kulturních projevech, vědeckém vývoji a podobných jevech. O nerovnosti těchto kultur s kulturou civilizovaných zemí svědčí i tamní ekonomická situace, schopnost (či spíše neschopnost) zajistit kvalitní zdravotní stav obyvatelstva a podobná porovnání. Prostě kultura lidožroutů není rovna kultuře stavitelů kosmických lodí.
Poslední věcí je, že některé kultury multikulturalisté silně preferují a jejich zvyklosti se snaží vnutit příslušníkům dalších kultur (a problémem je i laxní až vstřícný postoj multikulturalistů ke kriminálním aktivitám, které příslušníci jimi preferovaných kultur provádějí. Přitom platí, že preferovány jsou ty nejméněcennější kultury, které jsou pro lidstvo jako celek bezcenné a jednoznačně i škodlivé, jako je např. islám.
Při propagaci těchto podřadných kultur se multikulturalisté a progresivisté neštítí ani zcela otevřeného a zjevného lhaní, což ukázaly i u nás některé "multikulturně výchovné" akce na školách, prováděné neziskovkáři a dalšími podobnými pochybnými aktivisty.

Příznaky krize

Současné události v Německu jsou jednoznačně příznakem hluboké krize multikulturalismu v "progresívním" pojetí (který, jak jsem uvedl výše, fakticky žádným multikulturalismem není. Odpovědnost za tuto krizi naprosto jednoznačně nesou "pokrokové" síly, které nacpaly do Evropy civilizovaného soužití naprosto neschopné imigranty a ještě potencovali negativní dopad této akce jejich systematickým protežováním proti původnímu a civilizovanému obyvatelstvu.
Jistěže na vině je i socanská ideologie progresivistů, kteří hlásají, podobně jako kdysi u nás soudruho špidlo, že "Zdroje jsou".
Veškeré zdroje, které má Evropa k dispozici, jsou vytvářeny buď místními obyvateli nebo těmi příchozími, kteří se s těmi místními dokázali dostat do souladu v základních kulturních hodnotách. Práce dalších (a méně kulturně přizpůsobených) "gastarbeiterů" je co do smysluplnosti vázána na to, že jim někdo z místních řekne, co a jak mají dělat a dohlíží na ně, aby to dělali správně. Jinými slovy jsou tito lidé nedůležití a nahraditelní (stačilo by drasticky snížit podpory v nezaměstnanosti, podpory nevládek a jiných parazitických organizací apod., tedy donutit tyto lidi smysluplně pracovat, a bylo by možné imigranty v ekonomice zcela postrádat). Zbytek imigrantů (= naprostá většina těch, kteří přišli ve vlně, začínající v roce 2015) je pro ekonomiku a stát jen zátěží a není zdrojem žádných pozitivních hodnot.
Jinými slovy: Stávka místních lidí by zcela paralyzovala chod státu (a nejen v tom Německu), zatímco stávka imigrantů by se nanejvýš (pokud by stávkovali poctivě) projevila jen znatelným snížením kriminality a byla by tedy chápána jako neutrální nebo dokonce pozitivní jev.
Krize je ještě akcentována obecně známou cenzurou a šířením fake informací oficiálními vládními sdělovacími prostředky, které jsou těmito aktivitami natolik profláklé, že jim dnes významná část populace nevěří ani datum a přesný čas na jejich webech, pokud si to nepřekontrolují na svých hodinkách a kalendářích. Systematickým a léta trvajícím lhaním se vlády západních států EU v podstatě odřízly od možnosti předat věrohodným způsobem jakékoli informace svým občanům. Nyní sklízejí plody svých hříchů.
Události v Saské Kamenici také ukazují ještě jeden moment: pokud je takto systematicky budováno napětí mezi občany a vládou, může mít spouštěcí efekt nakonec událost v porovnání s jinými bagatelní, nebo dokonce fake informace o takovéto události. Soudruzi z KSČ by mohli soudruhům ze sjednoceného Německa vyprávět o tom, jak jejich pád vyvolala fake zpráva o ubití studenta na demonstraci 17. 11. 1989.

Boj za demokracii?

Soudruzi progresivisté se také odvolávají na to, že boj za jimi prosazovanou perverzi multikulturalismu je současně bojem za demokracii. A že je nutno podporovat je, protože jinak padne demokracie. K tomu velmi stručně ve dvou bodech:
1Politický systém vytvářený progresivisty už dávno demokracie není, protože tento systém dělá věci, nevyhovující naprosté většině populace a udržuje se jen manipulacemi a podvody. Druhou věcí je, že udržovatelé tohoto systému provádějí aktivity, které jsou s demokracií neslučitelné (asi nejvíce viditelné je to v zavádění s demokracií neslučitelné cenzury. Tento systém, stručně řečeno, už dávno demokracie není a tudíž boj proti němu se s demokracií míjí.
2Demokracie nemá sama o sobě žádnou pozitivní hodnotu. Demokracie je prostě jen způsob vlády, který za určitých podmínek (zejména stabilní politický a ekonomický stav) zajišťuje relativně největší míru svobody, bezpečí a blahobytu (a to v dlouhodobější perspektivě). Pokud uvedené podmínky nejsou splněny, demokracie nutně selhává. A je jen a jen záležitostí kvalit konkrétního demokratického systému, zda má pro podobné situace plán krizového managementu (jako například Řím zavedením diktátora s výjimečnými a nad demokratickými institucemi stojícími pravomocemi), nebo zda bude hroucení státu doprovázeno nějakými pochybnými improvizacemi. Právě toho jsme svědky v západních státech EU (a zejména v Německu), kdy se "demokratický" management státu chaoticky snaží udržet na špičce společnosti, ačkoli v Německu měl už tak dva roky vládnout diktátor (na způsob těch římských) a dávat stát a společnost do cajku prostředky, jaké jsou pro demokratický management nedostupné a nepoužitelné (asi jako Pinochet vyřešil v Chile pokus o komunistický puč a připojení státu k sovětskému bloku, přičemž pokud by byl omezen k používání pouze pro demokracii přípustných prostředků, skončilo by Chile tak, jako my v roce 1948).
Boj za demokracii v současné krizové situaci je naprostý nesmysl. V současné době by měla být prioritou vláda civilizovaných zákonů, potlačení pro evropskou civilizaci naprosto nepřijatelných "kulturních specifik" významné části imigrantů (a naprosté většiny těch od roku 2015) a pacifikace všech sil, které se snaží civilizované poměry v Evropě rozvrátit a udělat z tohoto kontinentu něco na způsob Somálska, Afghánistanu nebo Íránu. Včetně domácích quslingů. A pokud takovouto vládu nedokáží sestavit ti, co mají plnou hubu demokracie, tak je výrazně menší zlo, pokud ji sestaví ti druzí, než aby došlo pod praporem "demokracie" k pádu do totálního chaosu a zmaru.

Umírněnost

I v tom multikulturalismu tedy platí, že pozitivní může být pouze tehdy, pokud se provádí a prosazuje s určitou umírněností. Pokud akceptuje, že některé kultury jsou prostě vzájemně neslučitelné a multikulturní společnost z nich vytvořit jednoduše nelze. A pokud akceptuje i nerovnost kultur, kdy ty, které stojí výrazně níže než civilizační standard v dané zemi, se musejí přizpůsobit a nikoli ty dokonalejší "multikulturně obohacovat" strháváním na svou nízkou úroveň.

(pokračování)

V Saské Kamenici se patrně stala rasistická vražda

Ne, nehodlám opakovat bláboly multikulturalistů, liberálních demokratů a podobné fašistoidní lůzy. V Saské Kamenici byl zavražděn naturalizovaný německý občan kubánského původu, legální imigrant, plně integrovaný do německé občanské společnosti. Vrahy byli muslimové, kteří hlásají a praktikují starozákonní rasismus podle barvy pleti (převzatý vyznavači Koránu), podle něhož jsou lidé jako tato jejich oběť méněcenní a určení k fyzické likvidaci.

Není imigrant jako imigrant

Fašistoidé to silně popírají, ale je obrovský rozdíl mezi těmi imigranty, kteří mají zájem a snahu se přizpůsobit cílové společnosti a ve větší či menší míře se jim to i daří, a těmi, kteří takovouto integraci odmítají a naopak požadují, aby se cílová společnost přizpůsobila jim.
Jistěže existuje rozdílná výchozí pozice, imigranti z jedné evropské země do druhé (typicky naši imigranti, prchající před terorem Rakousko-Uherska, nacistů nebo komunistů) byli v cílových státech v pozici lidí s velmi podobnou kulturou a jejími hodnotami, zatímco imigranti z jiných kontinentů byli v situaci obtížnější. Na druhé straně ovšem existuje i faktor motivace a snahy, kdy se podařilo do společnosti zaintegrovat i obyvatele zemí asijských a afrických (v případě oné oběti rasistického útoku i země z Karibiku), aniž by došlo k nějakým výrazným problémům.
Podobnou situaci můžeme, konec konců, vidět i u nás, kdy např. Ukrajinci jsou většinou do naší společnosti dobře zaintegrováni a dokud nepromluví, tak v nich nepoznáme cizince (a jejich děti nepoznáme ani potom), zatímco Romové, kteří jsou na našem území někdy od 15. století, se do naší společnosti nedokázali zaintegrovat ani za těch skoro 600 let. A pokud ano, tak jen "odpadnutím od romství". Takže ti, kteří nedokáží odmítnout romskou etnicitu a splynout s majoritní společností, dodnes vytvářejí paralelní společnost se všemi negativy s tím spojenými (pro majoritu i pro ně samotné).
A ještě horší situace je s muslimy, kteří zcela nepokrytě hlásali a hlásají, že jejich cílem je přeměna našeho státu na islámskou republiku po vzoru Íránu, případně Islámského státu, případně území Afghánistanu pod vládou Talíbanu.

Praktické důsledky

Naprosto zásadním důsledkem uvedeného faktu je skutečnost, že imigranty prostě musíme třídit na ty, kteří se mohou s vysokou pravděpodobností (100% pravděpodobnost zcela jistě není ani u navrátilých potomků českých emigrantů) mohou do společnosti zaintegrovat, a ty, u nichž je takováto integrace silně nepravděpodobná (i když jistě i zde nejsme na plných sto procentech, jen se jim limitně blížíme). Nejde o žádný rasismus, ale o kulturní kompatibilitu či nekompatibilitu a jistě i o individuální morálně volní vlastnosti (které jsou v extrémní podobě zdrojem onoho nepatrného procenta zaintegrovatelných muslimů).
Důkazem je právě ona v perexu zmíněná oběť islamistických násilníků v Saské Kamenici, která to musela mít jak z důvodů jazykových (přechod ze španělštiny do němčiny), kulturních (přechod ze socialistické totality do jakžtakž tržní a jakžtakž demokratické společnosti) i vzhledové (černoch, resp. černošský míšenec v "bílé" společnosti). A přesto to šlo a šlo to i v tom Sasku, které je liberálně demokratickými fašistoidy prohlašováno za "nejrasisitičtější část Německa".
A přes jeho barvu pleti a další vizuální odlišnosti povstali "bílí rasisté" k odvetě za jeho zavraždění (ovšem s tím omezením, které už jsem vícekráte zmínil, že klerofašistická vláda udělala z Německa sud prachu, iniciovatelný i případem, jaký by za jiných okolností, a bez onoho kontextu "sudu prachu", nevzbudil mezi jeho občany širší zájem nebo dokonce pozdvižení v ulicích).
Zcela jistě můžeme poskytnout pomoc i těm nezaintegrovatelným, ale u nich musí být jasně definováno, že jen v situaci, kdy jsou opravdu ohroženi (naprostá většina imigrantů islámského vyznání k nám přichází ze států a oblastí, kde tomu tak není). A měli bychom rozlišovat mezi ohrožením důvodným a nedůvodným (např. můžeme se zastat šíity, pronásledovaného sunity, ale nevidím důvod poskytovat azyl osobě, důvodně podezřelé z obecné kriminální činnosti, jako jsou drogy, loupeže, vraždy apod.).
Opět: Naprostá většina "pronásledovaných Syřanů" patří k islámistickým extrémistům, bojujícím proti relativně tolerantnímu a lidskému režimu presidenta Asada, v němž mají jakási práva dokonce i nemuslimové. Jejich ochrana a poskytování pomoci není nepodobná k činnosti organizací, které po druhé světové válce pomáhaly unikat před spravedlností nacistickým zločincům a vyvrhelům. Takže nevládky angažující se na tomto poli lze přirovnat k organizacím typu ODESA nebo Stille Hilfe.
Neměl bych ani problém s odmítnutím islámského imigranta, byť ohroženého na životě, který se v předchozím životě účastnil islámistických represí proti nemuslimům nebo neortodoxním muslimům, jako jsou např. členové náboženských policií a podobných složek islámistických států (v Íránu třeba Revolučních gard). Pokud totiž takové lidi jejich souvěrci zlikvidují, udělají něco, co bychom jinak měli udělat my.
Nicméně u těch nezaintegrovaných a nezaintegrovatelných musí být jasně definováno, že se jedná o přechodný stav, který bude ukončen v okamžiku, kdy se tito lidé budou moci vrátit domů. A tito lidé by rozhodně, ani po létech pobytu u nás, ba ani v následujících generacích, neměli dosáhnout na občanství.
Ty, které přizveme k tomu, aby zde zůstali, bychom si měli pečlivě vybírat právě z hlediska jejich zaintegrovatelnosti (včetně vůle a motivace k něčemu takovému) do naší společnosti, jak to velmi ukázkově dělají třeba Švýcaři. A naopak, příznaky vytváření paralelních společností a izolovaných, majoritní společnosti nepřátelských komunit, by měly vést k tomu, že tito lidé spadnou do kategorie "nezařaditelní". Asi by bylo vhodné dávat vybraným kandidátům občanství "na zkoušku", které by mohlo být buď zrušeno nebo nepřevedeno do občanství plnohodnotného a po uplynutí této zkušební lhůty automaticky ukončené (asi jako měly a mají některé politické strany kandidáty členství; ostatně, občanství je také politická záležitost).

Desinterpretace

Klerofašistická německá vládní strana a další antidemokraté na ni napojení se jednoznačně snaží události v Saské Kamenici desinterpretovat jako jakési nepokoje, vyvolané "rasisty a extrémisty". Tím navazují na asi nejznámější tradice německé propagandy, na svého Volkgenosse Goebbelse. Snaží se tedy udělat z černého bílé a naopak.
Situace je taková, že naopak je to německá občanská společnost, která trpí náporem antidemokratů, přičemž antidemokratické síly v čele německého státu používají islamisty jako beranidlo proti civilizovaným občanům. A třeba i proti imigrantům, kteří jsou do německé občanské společnosti bezkonfliktně zaintegrovaní.
Rasistická vražda, spáchaná v Saské Kamenici islámskými vrahy naprosto jednoznačně demaskuje lži, které se vládní goebbelsové snaží šířit o odporu občanské společnosti proti antidemokratické vládě a jejím pohůnkům - islamistům.
Faktem také je, že v souvislosti s islamisty už dávno německý stát neplní své atributivní povinnosti a nechrání prakticky nijak občany proti těmto extrémistům. Konec konců, hnutí PEGIDA, které se podílí na současných protestech, vzniklo jako reakce na skutečnost, že islámští extrémisté poslali do ulic německých měst náboženskou policii, tedy tlupy zločineckých zrůd, vymáhajících po normálních lidech chování podle pseudopráva bezcenných primitivů "šaríja", a německý stát se ukázal být naprosto neschopným s tím něco adekvátního udělat (funkční stát by takovýto pokus o paralelní policii jednoduše utopil v krvi).

Faktem je, že hněv občanů stále narůstá a v podstatě veškeré bezzubé aktivity německého státu vůči islamistickým násilníkům a teroristům v podstatě přispívají k tomuto nárůstu (a to samé se týká i naprosté většiny států západní části EU). Pokud nedojde v této věci k radikálnímu obratu (prakticky o 180 stupňů) a islámští zločinci nezačnou být systematicky státní mocí potlačováni (jak je tomu třeba v Číně, z níž bychom si v této oblasti měli jednoznačně vzít příklad), dříve nebo později dojde ke stejnému výbuchu občanské nespokojenosti, jaký smetl vládu komunistického póvlu v tzv. "socialistických" zemích v roce 1989.

Jsem v šoku

Co se stalo šokujícího? Ač ateista, jsem nucen podpořit kardinála Duku.

Věc

Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že nehoruji nijakou láskou pro církve obecně a tu římskokatolickou zvláště. Křesťanství považuji za zrůdnou ideologii, kterou stavím hned vedle nacismu, komunismu a jistěže i islámu. Postih křesťanů aktéry těchto dalších totalit považuji za výsledek střetu mezi jedněmi za 18 a druhými za (20-2).
Z uvedeného důvodu mě samotného překvapilo, že mi nezbývá nic jiného než vyjádřit podporu jednomu z aktuálních činů kardinála Duky, který podal žalobu na aktéry "uměleckého divadelního představení", v němž Kristus znásilňuje muslimku.

Hodnocení

Je velice dobré, že existuje oficiální žaloba, navíc ze strany instituce, kterou nemohou soudy smést ze stolu tak snadno, jako by mohly naložit se žalobou nějaké skupiny politických aktivistů. Navíc instituce (byť Duka oficiálně podává žalobu za sebe jako fyzickou osobu), která má dost peněz na kvalitní právní zastoupení (což byl asi i hlavní problém žaloby aktivistů na "Základy tauhídu", kterou se podařilo justičním sympatizantům islamizace zlikvidovat).
Další aspektem této kauzy je, že přidala na kauzu "kontraverzního" představení už druhou žalobu, navíc v opačném gardu. Proislamizační aktivistka E. Wagnerová, senátorka za zelené, podala již dříve žalobu na skupinu aktivistů, kteří narušili chod inkriminovaného "představení".
Soudy se zcela jistě ocitnou pod tlakem, protože nebudou moci (byť v našem právním Absurdistánu neplatí precedenty) rozhodnout obě žaloby stejně, minimálně by to byl závažný argument pro řešení této kauzy až u Nejvyššího soudu, a zejména by se tím výrazně zvýšila její sledovanost.

Z hlediska ateisty

"Oficiální ateisté" z OSA ČR se tváří, že je kauza naprosto nezajímá, případně že budou "bojovat proti cenzuře umění".
Osobně považuji tento postoj za podobně neinteligentní, jako postoje některých pirátů ve smyslu "podpory náboženské svobody muslimů utlačovat nemuslimy", což je jedna z praktických orientací této strany, pro niž je z mého pohledu naprosto nevolitelná.
Ano, z úst některých "pokrokových" církevníků (jako např. páter Halík) i některých fašistoidů, co si říkají "liberální demokraté" jsme mohli slyšet, že patřičná postava v představení je symbolem evropské civilizace.
A zde se dostáváme zcela jednoznačně do oblasti zájmu ateistů, protože evropská civilizace je na světě prakticky jediná, která dokázala vytvořit podmínky pro vznik a rozvoj ateismu i pro bezpečnou existenci lidí, kteří tento a příbuzné směry zastávají.
Faktem je, že tato civilizace byla od vzniku islámu terčem jeho agresivity, od vyvražďování křesťanů a dalších nemuslimů až po zastavení islámské agrese na Pyrenejském poloostrově a jihu Francie a na celém Balkánském poloostrově. Neexistovala a neexistuje žádná "agrese Evropy proti islámu", vždy jen existovala oprávněná obrana proti islámské agresi a oprávněné osvobozování území, která muslimové násilně okupovali. A veškerá území, na nichž v současné době vládnou muslimové, byla pro islám získaná agresí a jejich osvobození by bylo naprosto legitimním aktem.
Faktem také je, že "civilizace", která všude tam, kde se dostala k moci, zavedla tvrdé represe (v naprosté většině případů vedoucí ke smrti postižených) proti ateistům a přívržencům ateismu blízkých světonázorů. A v několika málo státech, kde tyto represe nejsou oficiální součástí zákoníku, je státní mocí v podstatě stoprocentně tolerováno lynčování ateistů.
Jsem si vědom toho, že muslimové v civilizovaných zemích prožívají "šílený útlak", protože nejsou, vyjma aktivity některých vyslovených antidemokratů, stavěni do pozice nadlidí, stojících jak nad zákonem, tak i civilizovanými lidmi. Konec konců, stejné pocity zažívala německá populace poté, co bylo Německo poraženo a byly v něm okupačními vojsky obnoveny přednacistické civilizované poměry (a to se nacistické zákony od těch civilizovaných lišily podstatně méně než šaríja). Toto vědomí mě však nijak nermoutí, spíše to komentuji slovy "jen houšť a větší kapky" a nijak by mě nemrzelo, kdyby se muslimové, kteří nejsou s to snášet civilizované poměry, z civilizovaných zemí masově vystěhovali.

Výstup

V zásadě všechny varianty rozhodnutí našich soudů budou mít na naší politické i občanské scéně pozitivní dopad.
Pokud soudy dají za pravdu Wagnerové a odmítnou Dukovu žalobu, do značné míry v naší společnosti posílí dojem privilegovanosti "liberálně demokratického" póvlu, který za organizací tohoto "představení" stojí. Reakcí bude zcela jistě vzestup podpory protisystémových stran (u nás nejreálněji reprezentovaných SPD), aby se zvýšil tlak k nápravě právního řádu a soudní praxe na poli podobných incidentů, i k přesnějšímu a explicitnějšímu formulování napadání náboženského a politického cítění občanů.
Pokud soudy dají za pravdu Dukovi, posílí to ty občany, kteří jsou potenciálně schopni se stavět na odpor fašistické lůze, tj. "liberálním demokratům", přímými akcemi, jako byla ta akce Slušných lidí při inkriminovaném divadelním představení.
Pokud se rozsudky budou křížit, zase to spíše pomůže alternativním stranám, které budou mít jednak prostor ke hlasité a zjevně (i pro občany bez speciálního právního vzdělání) oprávněné kritice soudního systému, jednak by tyto strany mohly mimo jiné zatraktivnit své programy bodem o nuceném zajištění konzistence a kompatibility rozhodnutí různých soudů (tedy reformu naší justice, která ji potřebuje jako prase drbání).

Nemám z toho radost

Nemám radost z toho, že pozitivní síly v naší společnosti zastupuje právě místní hlava římskokatolické církve. Sráží nás to na úroveň některých středo- a jihoamerických států, protože mi to připomíná komentář k nim "Jaké tam musí být peklo a jak hrozná zaostalost, když tam římskokatolická církev působí jako pokroková síla". Už nevím, kde jsem to četl, ale pamatuji si to.
Jak jsem uvedl výše, představení bylo určeno k urážení všech členů evropské civilizace, a tedy i ateistů, protože útočilo daleko více než na křesťanské náboženství (to tu hrálo jen roli zástupného fackovacího panáka) na obecné hodnoty evropské civilizace, včetně těch, jejichž udržení alespoň v nějaké podobě si daleko kulturnější Evropa vyvzdorovala na bezcenných polozvířatech, která do ní křesťanství vnesla (a které tudíž absentují např. ve hrou adorovaném islámu).
Navíc autoři odmítají vidět rozdíl mezi násilím agresora a těch, kteří se agresi brání; i rozdíl mezi násilím, které přinese významné pozitivní věci, a násilím, které naopak strhává celou společnost do barbarství starověkých a raně středověkých primitivů. A, pochopitelně, odmítají vidět i situace, kdy násilí hrálo a hraje jednoznačně pozitivní roli, od té na tomto blogu již vícekrát citované bitvy na Lechu přes násilí španělských conquistadorů (které vymanilo národy Aztécké a Incké říše z podmanění, proti kterému byla nacistická okupace Československa selankou), přes zastavení islámské agrese u Lepanta a pod Vídní, až třeba po vítězství nad nacismem ve druhé světové válce. Nic z toho by se bez násilí neobešlo.
Ze stejného důvodu jsem také sympatizantem skupiny bratří Mašínů, kterou se "liberálně demokratický" pražskokavárenský póvl snaží systematicky dehonestovat.

Co bych viděl raději

Raději bych jistě viděl existenci konzistentní sekulárně zaměřené (ne nutně explicitně ateistické) organizace na naší politické scéně, která by mohla podobnou žalobu podat bez rizika, že to bude nějak pronábožensky zneužito (pokus o takovéto zneužití očekávám u té Dukovy žaloby s pravděpodobností limitně se blížící stu procentům).
Po existenci takovéto organizace volám již celá léta a vyjádřil jsem se pro její vznik opakovaně i na tomto blogu.
Faktem je, že současná politická garnitura dělá vše proto, aby něco takového zarazila již v zárodečném stádiu, kdy na takovéto organizací od samých počátků jejich existence nasazuje provokatéry z STB (pardon, nyní je to BIS) a jakmile začnou vypadat jen trochu slibně, snaží se je rozbít a rozeštvat. To, konec konců, soudruzi předvedli u i IvČRN, která jednoznačně k něčemu podobnému směřovala, protože jasně definovala jako pozitivní hodnotu sekulární stát se širokými náboženskými svobodami, ovšem nikoli pro ty, kdo se snaží sekularitu státu zrušit a omezovat náboženské svobody ostatních.

Zkrátka Duka udělal něco potenciálně velice pozitivního a schopného (paradoxně) posílit sekularisty v naší společnosti, pokud budou postupovat dostatečně rozumně. Je třeba mu zatleskat, ale na druhé straně si ho i pohlídat.

"Hodnoty" Evropy

Před krátkou dobou doběhl v nejvyšší instanci, tj soudu pro lidská práva ve Štrasburku, případ našeho občana, usmrceného ve Velké Británii.

Kauza

21. září 2016 byl po slovní potyčce skupinou britských občanů napaden a ubit řetězem český občan Zdeněk Makar, který pracoval u britské cateringové společnosti.
Zabití předcházela hádka, která však skončila omluvou českého občana. Ten byl však vzápětí skupinou Britů "uloven" a ubit řetězem. Protože incident zaznamenaly bezpečnostní kamery, nebyl problém ho takto hodnotit a rovněž identifikovat pachatele.
Faktem ovšem je, že britský soud z této zjevné vraždy udělal "nutnou obranu" a pachatele, Raymonda Sculleyho, propustil. Ve Velké Británii neexistuje, na rozdíl od "barbarských" středo a východoevropských států, instituce odvolacích soudů, takže tím byl pachatel v podstatě navždy vyexpedován mimo dosah řádných postupů vymáhání spravedlnosti.
Česko se obrátilo na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, z něhož před několika dny vypadl rozsudek, podle něhož britská justice jednala "efektivně a spravedlivě", a tudíž proti rozsudku nemá žádné námitky.

Co kauza ukazuje

Naprosto jednoznačně se ukázalo, že to, co je nám vydáváno za jakési "vrcholné hodnoty", jimiž nad nás západoevropské společnosti ční, je jen žumpa sraček s prohnilým deklem. Tyto pseudohodnoty západních států EU, které jsou nám předkládány různými profesionálními i amatérskými politruky jako následováníhodný vzor, jsou naprosto bezcenné, ba co víc, opovrženíhodné.
Docela si dovedu představit, co by nastalo za čoro moro, kdyby byl u nás napaden a ubit Raymond Sculey, soudce této kauzy, nebo některý z britských politiků, odpovědných za stav britské společnosti, který k takovému soudnímu "vyhodnocení" ubití našeho občana vedl. A to i v případě, pokud by byli pachatelé řádně odsouzeni a potrestáni.
Z tohoto případu naprosto jednoznačně plyne, že s těmito "lidmi" my nemáme absolutně nic společného. Tomuto póvlu jsme dobří jedině tehdy, když sám svou blbostí a bezectností vytvoří průšvih, řítící se na jejich hlavy. Viz využití našich letců v Bitvě o Británii, kterou si zavinili Britové sami svým strkáním hlav do Hitlerova konečníku, kulminujícím v Mnichově. A později podobným využitím i dalších našich vojáků, třeba u Tobruku. A to se ještě málo ví, že na provoz našich jednotek si Velká Británie zabavila část československého zlatého pokladu, který byl na její území evakuován před Hitlerem, takže v podstatě ty naše letce a další vojáky ani nefinancovala, pouze je využila pro svou potřebu, asi jako náhodně nalezenou ruli toaletního papíru.
A reakce Štrasburského soudu názorně ukázala, že Listina lidských práv, která je nám vnucována jako cosi mezi posvátnou krávou a zlatým teletem, je, když jde o zájmy západoevropanů, jen "cár papíru", podobně jako byly jakékoli smlouvy a závazky pro Hitlera, tedy politika, který má k těm současným západoevropským blíž než k nám.

Závěr je zcela jednoznačný: S těmito lidmi nemít nic společného a co nejrychleji se vyvázat z jakéhokoli svazku s nimi.

Lidská práva

Minulý týden někteří oslavili 70. výročí lidských práv, a tak jsme se měli strašně radovat. Problém vidím v tom, že oslavovat v podstatě není co.

Práva

Představa, že lidé mají nějaká implicitní práva, předem daná a objektivně existující, pochopitelně není stará oněch pouhých sedmdesát let, ale je mnohem starší. Problémem je, že v dávnější minulosti byla tato práva odvozována od jakési pomyslné vyšší autority ("Bůh stvořil lidi s takovými a takovými právy", případně "Před Bohem jsou si všichni lidé rovni"), což nefungovalo zejména při střetu s těmi, kdo se prohlašovali za pověřené jednat božím jménem. A když přišlo na věc, tak se lidská práva dala po křesťansku řešit stylem "Pobijte je všechny, však si je pánbůh přebere".
Před těmi 70 lety byla oficiálně deklarovaná lidská práva na sekulárním principu, který se ovšem, jak se poměrně záhy ukázalo, nestal univerzálním, protože existují početné populace, které náboženství stavějí nad sekulární principy, a tudíž lidská práva takto koncipovaná odmítají (což jim nebrání se jimi ohánět v situaci, kdy je mohou použít jako zbraň k omezování práv jiných lidí).

Degenerace mezinárodní

Dalším problémem je, že kromě navození všeobecného uznání se nepodařilo ani to, aby celý tento koncept nezdegeneroval nejrůznějšími výklady a obezličkami do situace, která je naprosto odpudivá a motivuje další a další skupiny, aby tento koncept v podstatě odmítly.
Za mnohé z toho může OSN, která zdegenerovala na tlupu zkorumpovaných šíbrů, starajících se jen o to, aby se štědré příspěvky vyspělých států, patřících k euroatlantickému civilizačnímu okruhu, přestěhovaly buď do jejich osobních kapes, nebo do měšce jejich rodinného klanu. Což je dáno mj. tím, že "zástupci" rozvojových zemí jsou příslušníky tamní kleptokracie, která nic jiného než rozkrádání veřejných peněz neumí a pouze své návyky a pracovní postupy přenáší na mezinárodní půdu.
V této souvislosti se pak lidskoprávní problematika dostala do rukou lidí, kteří by se neměli vyskytovat ani v její blízkosti, natož aby byli k něčemu takovému na vůdčí pozici.
Patrně vrcholem tohoto vývoje je šéfování lidskoprávní problematiky zástupci islámských států, v nichž jsou lidská práva porušována institucionálně, tj. v daném státě platnými zákony, ať už se týká nerovnoprávného postavení žen, jinověrců, sexuálních minorit apod.
Je mi velice líto, ale vůči těmto státům a jejich zástupcům bychom měli na úseku lidských práv uplatňovat stejný přístup, jaký uplatnil (velko)moravský král Svatopluk na principu náboženském vůči českému knížeti Bořivojovi, tehdy ještě pohanovi (citováno z Hajkovy kroniky):

Moravský král žádostivými listy a věrnými posly obeslal k sobě Semovíta, knížete poleského, a Bojaryna Ruského a jiná knížata, také i Bořivoje, kníže Českého, a učinil slavné hodování (tak jako na krále sluší) a posaditi rozkázal za stuol jednoho každého vedlé jeho důstojenství. Knížeti pak Českému prostřín jest koberec a ubrus na zemi a tu jest posazen. I optal se Bořivoj krále, když bylo po stole, proč by se jemu stala taková na králově dvoře neuctivost. Král odpověděl: "A mně se vidí, že jest v tom tobě poctivost učiněna, neb ty jsi pohan a víry nemáš. Pohané tak mají obyčej sedati: jestliže ty chceš se mnau za stuol sésti, musíš ve víře Kristově mně rovný býti."
Prostě je nutno těmto státům a jejich zástupcům dát najevo, že jsou v oblasti lidských práv hluboko pod námi, a ne se věnovat jejich blábolům o tom, že máme v politických stranách či v parlamentu málo žen.
Oni si jich tam mohou dovolit klidně víc, protože v těchto zemích jsou parlamenty, politické strany a další instituce, které máme spojeny s demokracií, jen fíkovým listem teokratické diktatury. Jejich reálné pravomoci nejsou o nic větší než reálné pravomoci československého parlamentu za komunistické totality, spíš jsou naopak ještě menší. Takže porovnávání takovýchto počtů je porovnávání neporovnatelného.

Degenerace místní

Bohužel, na úrovni jednotlivých států jsou lidská práva používána především jako prostředek k obhajobě zločinců, včetně znesnadňování jejich vypátrání, odsouzení i potrestání. Zločinec má svá "lidská práva", tudíž nemůže být uveřejněna jeho fotofrafie z kamery, která ho zabrala při činu. On by ho totiž někdo mohl poznat a porušit tím jeho lidská práva krást.
Existuje silná snaha takovéto důkazy vyloučit i ze soudního řízení, opět především proto, že celý systém lidských práv po zdegenerování do současné podoby obhajuje především práva zločinců a naprosto se nestará o práva jejich obětí.
"Lidskoprávní" agenda se uplatňuje i v případě trestu, protože sebezrůdnější bestii s nulovou perspektivou napravení není možné popravit, protože by tím utrpěla její lidská práva. Lidská práva jejích obětí jsou nula. Lidská práva těch, kdo musí té zrůdě platit cestou daní náklady na doživotní vězení, jsou opět nula. Lidská práva dalších potenciálních obětí, pokud se nějaký aktivistický gauner rozhodne ji pustit na svobodu "protože už není nebezpečná", jsou rovněž nula.
Nelze se proto divit, že takto zdegenerovaná a pokřivená lidská práva odmítá stále více lidí. Ne proto, že by odmítali jejich podstatu (koncept lidských práv jako takový), ale proto, že odmítají jejich parodii či negaci, kterou z tohoto konceptu nadělali levicoví političtí aktivisté. Prostě když odmítnu guláš ze smradlavého masa, "ozdobený" plovoucími červíky, při jehož vaření zaměnil kuchař solničku za cukřenku, tak to neznamená, že guláš nemám rád.
Na druhé straně je možné, že se nejedná o stupiditu těchto aktivistů, ale o cílený záměr, který má ve společnosti vyvolat takový odpor, aby prošlo plošné a i na normální lidi zaměřené omezování lidských práv, což už se tč. děje např. snahami o omezení lékařské či advokátní mlčenlivosti.
Tč. jsme také svědky snah vnutit společnosti naprosto nesmyslná "práva" transgenderových osob, i zde bude nutné aktivisty i pochybnými mezinárodními institucemi prosazované hovadiny tvrdě odmítnout.

Jsem toho názoru, že po 70 letech není na poli lidských práv co slavit. Je spíše třeba vynutit totální restart jednak odchodem civilizovaných zemí z příslušné organizace OSN (ideální by bylo opustit koordinovaně i celou tuto organizaci - když se jí zmocnili bezcenní barbaři, tak ať si ji také platí), a stejný restart je nutné provést i na úrovni jednotlivých států. Včetně toho, že je nutno jasně deklarovat, že nějaké účelové levičácké výklady na tomto poli jsou naprosto nepřípustné a netolerovatelné.

Homosexualita leze na mozek

Pokud nadpis neplatí obecně (doufejme, že nikoli), tak platí alespoň pro část LBGT komunity. Ukázala to naprosto jasně reakce jejích zástupců na "megarande", které svolala na tento víkend na brněnské výstaviště umělkyně Kateřina Šedivá.

Akce

V rámci festivalu Re:publika má být svoláno "největší rande", na které jeho svolavatelka sezvala 1918 lidí (polovinu z nich tvoří muži a druhou ženy). Číslo je inspirováno letopočtem vzniku Československa, jehož stoleté výročí se letos bude přijímat i bizarnějšími způsoby.
Z tohoto pohledu je nutné také na celou akci pohlížet.

Reakce

Ozvala se organizace, která si osobuje hovořit za LGBT komunitu, jakási "Společnost pro queer paměť". Podle této společnosti svolavatelka hrubě diskriminuje queer komunitu tím, že svolala stejný počet mužů a žen.
Je vcelku zajímavé, že se tito lidé neozvali proti požadavkům stejného zastoupení mužů a žen ve vedení firem, školních profesorských sborech apod., když by se proti tomu dala vznést naprosto identická námitka.

Biologie

Vzhledem k tomu, že počet "sexuálně alternativních" osob se pohybuje kolem 4 procent u obou pohlaví, je jasné, že pokud bude pozváno na akci 954 mužů a 954 žen, tak by mezi nimi mělo být kolem 40 sexuálně alternativních osob obou pohlaví.
Pokud budou tito lidé selektováni podmínkou "nesezdaní", pak je velmi pravděpodobné, vzhledem k tomu, že tyto osoby navazují matrimoniální vztahy obtížněji než herterosexuální standard, že tam bude takovýchto osob více (vůbec bych se nedivil ani dosažení dvou stovek queer osob u obou pohlaví).
A považuji za samozřejmé (on v zadání "největšího rande" není ani náznak toho, že by se muselo randit heterosexuálně), že se tam budou moci dát dohromady i homo páry. Ona by se tam klidně mohla najít i nějaká ovečka pro "hodiny" na Náměstí Svobody.
Čili z podstaty věci ono "megarande", dokonce ani stejným zastoupením osob mužského a ženského pohlaví, nijak queer osoby nediskriminuje. Tato diskriminace je čistou fikcí, zrozenou v hlavách méněcenných blbů, kteří nedokáží pracovat s fakty a logikou.  Reakce zástupců queer komunity ukazuje jakousi podivnou vztahovačnost této komunity, kdy aktivity, které ji naprosto žádným způsobem nediskriminují, falešně vyhodnocuje jako "diskriminační" a bojem proti nim leda zhoršuje obraz celé této komunity v očích veřejnosti.

Riziko

Riziko této reakce vidím v tom, že dotyčná pochybná organizace aktivně presentuje sexuálně alternativní osoby jako blby, navíc blby agresívně se stavějící proti heterosexuálním lidem. Což přesně kopíruje obraz, jaký se snaží o této komunitě vytvořit náboženští bigotové a podobná svoloč. Takováto akce nutně musí LBGT komunitu (a další sexuální alternativce) poškodit v očích veřejnosti daleko více než průvody gaypride.
Právě to, že se lidé, oficiálně zastávající roli jakýchsi reprezentantů queer komunity, předvádějí takovýmto způsobem, může leda posílit tendence ji připravit o rovnoprávnost, kterou si v minulých desetiletích vybojovala.
Navíc, jak jsem uvedl výše, zaměření uvedené akce není, právě pro stejné zastoupení mužů a žen, nijak pro tuto komunitu diskriminující, takže se soudruzi queeer aktivisté předvedli jako totální blbové, kteří se snaží prosadit jakési hovadiny, které by opravdu negativně diskriminovaly heterosexuální většinu.

Kritizovat je co

Pokud by soudruzi a soudružky queerové a queerky kritizovali skutečnost, že ono "megarande" má přijít společnost na 4 miliony a 400 tisíc Kč, tak bych proti jejich kritice nenamítal nic, a naopak bych je jednoznačně podpořil. Protože se nejedná o nic jiného než o ukázkové plýtvání veřejnými prostředky, vytvářenými vykapsováváním daňových poplatníků.

Osobně jsem přesvědčen, že by se měla alespoň ta rozumější část LGBT komunity od "Společnosti pro queer paměť", nebo alespoň od této její akce distancovat, protože ta ji jednoznačně poškozuje veřejným vytvářením negativního obrazu celé této komunity, a to daleko více než zmíněné pochody gaypride, od nichž se někteří příslušníci této komunity již distancují.

Levičáci zaplakali

Levičáci si připomenuli 50. výročí zastřelení M. L. Kinga, údajného aktivisty za lidská práva.

Martin Luther King

Byl černošským pasorem a bojovníkem proti rasové segregaci. Byl zdrojem mnoha občanských masových akcí a nepokojů. 4. 4. 1968 byl zastřelen, údajným atentátníkem byl James Earl Ray, který posléze zemřel ve vězení na hepatitidu C (jak ji dostal, dovoluji se zeptat, když 21 let nepřetržitě seděl?).

Problém

Pamatuji, že jak se po zhroucení SSSR za Jelcina otevřely archivy, ukázalo se, že černošské emancipační hnutí bylo do značné míry řízeno sovětskými zpravodajskými službami. Objevil se i text, podle něhož Kingův nejslavnější projev "I have a dream" byl napsán sovětskými odborníky na psychologickou válku.
Dalším problémem je, že prosazoval v larvované podobě afirmační akci, tedy "rasismus naruby", který byl rozvinut do obludné podoby, srovnatelné s poměry v nacistickém Německu, až po jeho smrti, především za vlády demokratických presidentů Clintona a Obamy (problém akcentovalo velmi slabé presidentování G. W. Bushe).
"Rasismus naruby" navíc ve skutečnosti černé populaci nijak neprospěl. Naopak, za dobu jeho trvání se zhoršily některé významné sociální i ekonomické parametry této části americké populace (procento svobodných matek, procento dětí, vyrůstajících v neúplných rodinách, procento zaměstnaných apod.). Od samého počátku proti zavádění těchto opatření protestovali sociálně a ekonomicky úspěšní členové černošské komunity.
Pamatuji si, jak silně vychvalovalo MLK ještě před jeho zastřelením Rudé Právo (že ho vychvalovali potom tím tuplem, je vcelku jasné, ale to už je vůči jeho skutečným aktivitám podstatně méně relevantní.

U nás

Afirmační akce je v zásadě to samé, co provozovali komunisté za totality, kdy byl výhodou zase "správný třídní původ" a kdo ho neměl, musel být buď o tolik lepší, aby to překompenzoval, nebo (v některých situacích) neměl ani při o mnoho vyšších odborných kvalitách šanci.
Komunisté zdůvodňovali preferenci třídního původu prakticky stejně, jak zdůvodňoval potřebu preference podle rasy MLK: "Rodiče jsou znevýhodněni, a tak musí být zvýhodněni jejich potomci, aby se to vyrovnalo".
Pochopitelně, šlo o to, aby zde vyrostla vrstva pracovníků na klíčových pozicích, kteří by byli "straně a vládě" zavázáni a bojovali za režim až do roztrhání těla, protože bez jeho existence byli ničím.
V roce 1989 jsme zvonili klíči mimo jiné proto, aby se tato prasečina u nás skončila. Nelze se proto divit rozhořčení většiny normálních lidí, když nám neomarxisté v podobě genderistických kvót a zvýhodňování některých minorit tento komunistický systém vracejí zpět.

Martin Luther King byl problematická a vysoce pochybná osobnost, která požadovala pro černé američany jednak rovnoprávnost (což lze kvitovat pozitivně) a jednak neoprávněné výhody (což je nutno hodnotit jednoznačně negativně). Je velmi pravděpodobné, že byl zlikvidován jako možný (či neveřejně usvědčený) vnitřní nepřítel v rámci studené války.

Je skutečně nutné chránit menšiny?

Kdosi z nové vlády si cintal pentli tím, že bude nutné vytvořit zákony, které by "chránily menšiny před diktaturou většiny". Je taková ochrana potřebná? A je vůbec demokratická?

"Ochrana menšin"

V principu ochrana menšin znamená, že příslušník "chráněné" menšiny má větší práva, než příslušník "nechráněné" menšiny, případně příslušník majority.
Vzhledem k tomu, že atributivní vlastností demokracie je rovnoprávnost občanů, je vcelku jasné, že opatření, která dávají přislušníkům některé (je naprosto jedno, které) menšiny jakási "nadpráva", útočí na samou podstatu demokracie.
Bez ohledu na formální přetrvávání demokratických institucí (ty přetrvávaly i za komunistů nebo za Hitlera) je takovýto režim přinejmenším "defektně demokratický", pokud ne něco horšího.

Historická zkušenost

Právě historická zkušenost by nás měla jednoznačně varovat, že existence privilegovaných menšin vždy znamená zárodek tyranie, zaměřené proti většině. Stačí připomenout jen pár peripetií z naší historie:

1. Přítomnost privilegované menšiny křesťanů (od 7. století do cca 11. až 12., kdy se stali majoritou) znamenala jednoznačně tyranii této menšiny vůči většinové populaci, včetně aktivit genocidního a etnocidního charakteru
2. Rekatolizace po Bílé hoře znamenala tyranii cca 15% katolické menšiny proti nekatolické většině (než se stala, opět genocitními aktivitami, většinou)
3. Restituování moderních národů znamenalo tyranii německé menšiny vůči české majoritě, kterou přerušila První republika a definitivně, alespoň do dnešní doby, ji eliminoval až odsun tohoto zločineckého etnika z našeho území
4. Celé období vlády komunistů bylo tyranií komunistické menšiny vůči nekomunistické většině naší populace. Komunistů bylo současně ve společnosti maximálně něco přes milion ve 14 - 15 milionové populaci. Celkově prošlo KSČ cca 2,5 milionu členů naší populace ale i s vyhozenými komunisty dohromady jich současně naživu nebylo nikdy ve společnosti víc než cca dva miliony

V naší historii bylo tedy to špatné spojeno prakticky vždy s tyranií nějaké privilegované, většinou ze zahraničí podporované, menšiny proti většině společnosti. Tato historická zkušenost by nás měla zcela jednoznačně varovat před jakýmikoli opatřeními takto zaměřenými.

Další problematická "ochrana"

Za silně problematické lze považovat i zákony proti blasfemii, které mají některé státy, prohlašující se (mimo realitu) za demokratické.
Opět je jimi provilegována jakási pochybná minorita, tentokráte na bázi náboženství. Problematičnost uvedené legislativy názorně demonstruje to, že projevy nenávisti a dehonestace vůči ateistům nebo jiným bezvěrcům podle této legislativy stíhány nejsou. Takže opět zde existuje jednoznačný dvojí metr.
Navíc jsou jako "blasfemie" často interpretována i historicky věrná a pravdivá data, jako jsou masakry, spáchané příslušníky dané víry, nebo zločiny, páchané představiteli či zakladateli těchto konfesí, což lze považovat za zcela nepřípustné.

Problematičnost mezinárodních institucí

Je naprosto lhostejné, zda takové či makové opatření doporučuje či nařizuje nějaká mezinárodní instituce. Ty jsou v současné době totálně zparchantělé zejména tím mechanismem, že naprostou většinu států tvoří státy zcela nedemokratické, které poté mají v takovýchto organizacích navrch. Vyjma toho, že nejsou schopny či ochotny jejich chod platit, což vystihl Trump svpou hrozbou, že USA přestanou tyto instituce financovat (což by znamenalo jejcih faktický zánik).
Nejde jen o OSN, kde nedávno "zhnusen odstoupil" z postu hlídače lidských práv muslim a ještě šlechtic, tedy osoba na kvadrát nekompetentní na daný post. Vrabci na střeše štěbetají, že už před druhou světovou válkou byla přidělena Nobelova cena za mír A. Hitlerovi, za Mnichovskou dohodu, která "zajistila mír pro jednu generaci". Ke své smůle začal nacistický diktátor své tažení proti Polsku příliš brzy, o pár týdnů později by ji i dostal udělenu. Takže už tehdy byl i nobelovský výbor dosti zparchantělý a prohnilý (a to ani nezmiňuji nobelistu F. Habera z dřívějších let, který se "zasloužil" vedením prvního chemického útoku německé armády u Yprés).
Z uvedených příkladů (další nechť si laskavý čtenář najde a doplní sám, je jich dost a dost) vidíme to, že absolutně nemá cenu se jakkoli na nejaké mezinárodní instituce spoléhat a nemá cenu se spoléhat ani na to, že jejich rady či doporučení jsou po faktické stránce v pořádku.

A pokud po nás chce v názvu článku uvedené explicitně antidemokratické a zcela jednoznačně obecně škodlivé opatření EU, je to jen jeden z mnoha argumentů pro odchod z ní.

Pražská lumpenkavárna a ateisté

Dnes budu tak trochu parazitovat na webu českých ateistů. Nejprve odkážu na článek Honzy Wernera, který se dotýká merita věci a obnažil pražské kavárníky až na dřeň.

Podstata věci

Citovaný článek je IMHO velmi názornou ukázkou faktu, že "prežští kavárníci" nejsou absolutně schopni korekce svých blábolů na realitu. To předvedli zcela jasně tím, že ani po uvedení naprosto oficiálních zdrojů od OSN i malajských nebyli s to přestat blekotat své bezcenné nesmysly o tom, že je islám naprosto mírumilovný a že veškeré negativní informace o něm a o poměrech v islámských zemích musejí být lživé.
Pražští kavárníci se zde stavejí do role lidí, s nimiž žádná diskuse není možná, ať už se jedná o lidi stižené duševní chorobou, nebo o náboženské či politické fanatiky. Lidí, jako byl třeba V. Quisling, který ještě pod šibenicí vehementně prohlašoval, že se ničeho špatného nedopustil a všechna obvinění proti němu jsou lži a nesmysly.
Když zůstaneme u toho Norska, tak naprosto stejný je i norský Barnevernet, který zcela programově není s to svá blábolivá obviňování rodičů odvolat ani tehdy, pokud jsou vyvrácena policejním vyšetřováním a následným soudem, jak se stalo např. v kauze ukradených sourozenců Michalákových.
Zcela jistě mají k podobným blábolismům obecně blízko vedle nábožensky vymozkovaných jedinců i neomarxisté, kteří nejsou s to korigovat nesmyslné bláboly, které hlásají, na realitu všech zemí, kde se je pokoušeli nebo pokoušejí uvést do praxe. Jsou přitom ve stejné situaci, jako ten koňský handlíř, co odnaučoval koně žrát.

Důsledky

Důsledky toho, co popisuje Honza Werner ve svém článku, jsou velice jednoduché: Věcná diskuse normálních lidí s lidmi, kteří propagují neomarxismus, genderismus, imigrantismus a podobné odvozeniny z neomarxismu, není reálně možná. Tito lidé budou ty své nesmysly blábolit i tehdy, když budou sami svědky něčeho, co je s tím, co hlásají, v hlubokém a zásadním rozporu.
Jedinou racionální reakcí na tyto lidi je jít k 20. a 21. 10. tohoto roku volbám a volit některou ze stran, které jsou v opozici vůči těmto elementům iracionality a zla a současně s reálnou šancí se do Parlamentu dostat. Obávám se převelice, že jediné dvě politické strany, splňující tato dvě kritéria, jsou ANO a SPD. Vůči oběma mám výhrady, nicméně nic lepšího na naší politickém scéně prostě není.

Howgh!

Co by měla dělat LGBT komunita

Kontraverze kolem Gay Pride ukazuje vcelku jasně, že okolo této akce se kupí síly, pro které je LBGT komunita jen nástrojem, a to z kategorie "použij a zahoď".

Síly proti

Síly proti Gay Pride mají v jednom pravdu. Tato akce i vše další, co na ni navazuje, nějakým způsobem ohrožuje tradiční model rodiny, který prosazují nábožensky orientované síly jako jediný možný.
V minulých glosách na toto téma jsem se snažil dokázat, že tento "tradiční" model rodiny není jediný možný, a že ataky proti nemu nemusejí vůbec znamenat ataky na rodinu jako takovou.
Je třeba si uvědomit, že uvedený model rodin (heterosexuální pár a jeho děti) byl převzat od primitivních babarů na úsvitu starověku. Jeho platnost byla do jisté míry odůvodněna konkrétními životními podmínkami těchto barbarů. Ty ovšem s našimi životními podmínkami nemají naprosto nic společného. Tento model je udržován uměle prostřednictvím ideologie, opět převzaté od oněch barbarů, a proto naprosto nekompatibilní se současnou dobou.
Tato ideologie a věci od ní odvozené představuje zcela jednoznačnou překážku v rozvoji lidstva. Navíc dochází k tomu, že se stále více míjí s realitou, a tím stále více narůstá sociální napětí, které směřuje k nějaké formě krize.
Faktem je, že už např. prodloužení života oproti oněm barbarům atakuje jejich model rodiny vznikem rodiny vícegenrační, v níž platí další vztahy, které barbaři, žijící po pubertě v průměru jedno dvě desetiletí, v podstatě nemuseli mít nijak vychytané.
Nicméně už středověká Evropa musela řešit problémy s psychicky a fyzicky nekompetentními prarodiči a řešila to nakonec předáním moci (a pravomocí rozhodování) do rukou kompetentních mladších členů rodiny (zpravidla syn nebo zeť) a vejminkem pro starší pár nebo jeho zbytek.
Existují i modely "vyhánění" dětí z rodiny po dosažení plnoletosti (zpravidla v průběhu nebo po skončení vysokoškolského studia nebo získání zaměstnání) s tím, že v původní domácnosti zůstávají mladší sourozenci, případně se, v souvislosti se sukcesívní polygamií, pár rozpadne a vytvoří nové rodiny s novými partnery a někdy i nové děti. Vzpomeňe na Galsworthyho "Ságu rodu Forsythů" a její pokračování (nebo alespoň tv seriál podle těchto románů), ukazující, že tyto věci se v bohatších zemích a v bohatších vrstvách, v nichž se lidé dožívali vyššího věku, děly již na přelomu předminulého a minulého století (manželské peripetie Karla IV nebo dokonce Jindřicha VIII nechávám stranou, protože v nich hrála dosti významnou roli politika).
Těmito příklady jsem jen chtěl demonstrovat fakt že model rodiny jako heterosexuálni dvojice, navíc "jednou pro vždy" dané, sama biologická i sociologická realita popírá.
Uvedené síly (organizující různé "trucakce", jsou tedy zcela mimo realitu.

Síly pro

Už jsem se zmiňoval, že vedle sil, které se snaží podporovat zcela jednoznačně pozitivní a celospolečensky přínosnou emancipaci LGBT osob se na Gay Pride účastní i síly, pro něž je celá LGBT komunita jen beranidlem proti společnosti a hlavně proti tradičnímu postavení rodin jako ekonomickému a sociologickému základu společnosti.
Tyto síly, LGBT komunitu zneužívající, jsou vesměs poplatné neomarxismu a podobným ideologiím, plánujícím značné společenské změny na bázi sociálního inženýrství. Ty se už v minulosti opakovaně (naposled v roce 1989, nepočítáme-li jejich krachy v případě brexitu a zvolení D. Trumpa) přsvědčily o tom, že společnost uspořádaná do fungujících rodin je hlavní překážkou zavádění jejich fantasmagorií.
Tyto síly se proto snaží rodiny (jakékoli) rozbít jakýmikoli způsoby. Bez ohledu na to, zda budou rozbíjet tradiční výchovu dětí v rodinách zaváděním povinné ústavní výchovy v co nejmladším věku (viz tažení současné ČSSD za povinnou školku od dvou let), rozbíjením rodin a nucenou výchovou dětí v ústavech nebo "prověřených" pěstounských rodinách, masovými zásahy různých pochybných institucí do dění v rodinách apod.
Zájmem těchto sil rozhodně není funkční rodina gayů, lesbiček a podobných alternativních osob, vychovávající děti, k nimž členové páru mají nějaký vztah (biologický nebo sociální), protože taková rodina by byla naprosto stejnou překážkou zavádění sociálně inženýrských fantasmagorií, jako rodina na bázi heterosexuálního páru. Tyto síly chtějí prostě rozbít všemi cestami tradiční rodiny (včetně těch, které jsou postaveny na netradiční "genderové" kombinaci dospělých členů) a podpora LGBT komunity (zcela jistě jen omezená a dočasná) je pouze jedou z nich.
Navíc jsou některé akce kolem Gay Pride rafinovaně organizovány a manipulovány tak, aby presentovaly LGBT komunitu co nejvíce negativním způsobem a vyvolaly vůči ní odpor i těch členů majoritní společnosti, kteří jinak nemají s příslušníky této komunity žádné problémy a podporují i takové věci, jako je např. zavedení plnohodnotného manželství gayů a lesbiček.
Řada členů uvedené komunity tuší tuto čertovinu, nebo alespoň obecně zlé záměry, části organizátorů Gay Pride a dění v jejím pozadí. Proto se také řada z nich od této akce distancuje, byť třeba prohlášením typu "já jsem homosexuál, ale ne gay", což poněkud připomíná podobná prohlášení ze strany jedné menšiny "já nejsem žádný Rom, ale poctivý Cigán", kdy jde v podstatě o to samé - zneužití této skupiny k atakům na celou společnost a distancování se části zneužívané skupiny od těchto škodlivých aktivit.

Co by měla LGBT komunita dělat

Jsem toho názoru, že LGBT komunita, chce-li si udržet respekt majoritní společnosti, by se neměla nechávat manipulovat do role nástroje tuto společnost atakujícího a ohrožujícího.
Část této komunity, jak jsem už uvedl, toto chápe a reaguje na to ignorováním celé této akce.
Ignorování ovšem, bohužel, nestačí. Bylo by velice záhodno, aby alespoň někteří z těchto členů LGBT komunity postupovali aktivně a zapojovali se do akcí, které by jednak představovaly veřejnosti jejich komunitu v pozitivních barvách (včetně vysvětlení problémů, které existovaly a existují). Patrně by se měli i distancovat od nejjasněji identifikovatelných výstřelků. Za takový výstřelek lze považovat i heslo letošní Gay Pride o "respektu" k LGBT komunitě, protože tento "respekt", jak tento pojem chápou neomarxisté, staví členy "respektované" komunity nad majoritní heterosexuální populaci, alespoň podle jeho významu v neomarxistickém newspeaku.

Jak třídit?

Zcela jistě bude nutné nějakým způsobem třídit aktivisty a organizace kolem Gay Pride na síly světlé a temné (jako ve Star Wars). To jistě může být trochu problém, protože skupiny a jednotlivci obou stran používají stejnou nebo alespoň velice podobnou frazeologii a síly temnoty se navíc aktivně maskují.
Existuje ovšem jedno velice jednoznačné a dobře fungující kritérium, které tyto síly dokáže od sebe rozpoznat: Tímto kritériem je vztah k islámu a islamizaci.
Kdo bude podporovat šíření informací o dění v islámském světě, včetně pronásledování "alternativně sexuálních" osob, nestojí na straně sil zla (alespoň ne zcela).
Kdo naopak bude pod různými záminkami bránit tomu, aby na doprovodných akcích byla např. mapka zemí, kde je homosexualita trestně postihována (a hlavně s vyznačením států, kde je za ni udělován trest smrti, což jsou prakticky výlučně země islámské), ten zcela jistě stojí na straně temnoty a jeho zapojení do dalších akcí umožňuje poměrně snadno identifikovat ty, které nejsou k prospěchu LGBT komunity.
Zcela jistě existuje dojemná, ale ovšem lživá, legenda na téma "LGBT komunita je pronásledována, muslimové jsou také pronásledováni, proto by to spolu měli dát dohromady". Tato legenda je stejně nesmyslná jako kdyby se někdo pokoušel dát rovnítko mezi působením antisemitských sil ve společnosti a omezováním neonacistů policejní mocí a justicí. Pomoc Židů neonacistům (asi proto, aby mohli postavit nové a ještě účinnější továrny na smrt pro Židy) coby naprostý nesmysl chápe vcelku každý, ale snahy některých sil kolem LGBT komunity o její zaměření na "pomoc" muslimům (asi proto, by mohli zavést šaríju, podle níž je homosexualita hrdelním zločinem) pro některé lidi (včetně LGBT) takto snadno, bohužel, čitelná není.
Je třeba nedát se zmást ani tím, že podporu islamistů organizují i někteří gayové. Tito lidé jsou zpravidla zahraniční občané a v okamžiku, kdy by začlo být v důsledku jejich aktivit zle, prostě vytáhnou ze šuplete pas a odjedou a místní LGBT nechají utopit v sajrajtu, který nadělali.
Tohle jsou věci, které za příslušníky LGBT komunity nemůže nikdo jiný udělat, protože pořádek ve svých věcech si musí tato komunita udělat sama. A udělat si ho musí, pokud nechce být vnímána majoritou jako hrozba (protože se s protispolečenskými aktivisty z Gay Pride, bohužel, svezou i ti LGBT, kteří se od její současné podoby distancují).

K těm alternativním rodinám

Reaguji touto glosou na diskusi k předchozímu textu na toto téma, alespoň stručně v několika bodech:

1. "Přirozené" rozmnožování bez lékařské asistence zcela jistě fungovalo i u bezcenných barbarů na úsvitu starověku. Jistěže by bylo preferováno i v situaci nějakého civilizačního kolapsu. Nicméně už v této situaci by se patrně uplatnily postupy, které nevyžadují sofistifikovanou technologii, ale jen znalosti (jako je např. umělé oplodnění injekční stříkačkou, dala by se na to použít i bezová stříkačka, jaká byla dětskou hračkou snad již někdy ve středověku).
2. Už kolonizace Marsu si patrně bude vyžadovat sterilizované kosmonauty a kosmonautky, kteří si povezou (třeba i svoje) spermie a vajíčka zmražené v nějakém olověném trezoru, kvůli ochraně před kosmickým zářením během cesty.
3. Cesty ke hvězdám budou vyžadovat postupy ještě sofistifikovanější. Dokážu si představit i syntézu zárodečných buněk (nebo dokonce oplozeného vajíčka) v cílové soustavě podle informací, uložených v anorganické matrix, odolnější vůči poškození zářením než DNA. A jeho následné vyvinutí v umělé děloze.
4. Takže pro nás, pro něž nejsou hvězdy jen dírky v černé kouli, položené nevysoko nad mraky (jak tomu bylo u těch raně starověkých barbarů), ale alternativními slunci s rodinami potenciálně obyvatelných a kolonizovatelných planet, musejḯ být představy těchto barbarů o rozmnožování a rodině zavádějící a bezcenné, protože se míjejí s našimi praktickými potřebami.
5. Zcela mimo výše uvedenou HiTech oblast: V situaci, kdy máme vysoký (a časem spíše narůstající) počet nechtěně neplodných párů, bychom měli zcela nekompromisně podpořit každého, kdo chce nějakým (byť alternativním) způsobem mít dítě a v rodině (jakékoli) ho společně vychovávat, byť by to měl být třeba pár ovce s hodinami (jako ve známém televizním seriálu). Nehledě k tomu, že "přirozené postupy bez lékařské asistence" selhávají, jak je v současné praxi vidět, i u klasických heterosexuálních párů, takže se bez HiTech (včetně jeho dalšího rozvíjení) neobejdeme ani při tomto způsobu rozmnožování, nechceme-li vymřít.

Zkrátka a dobře, ne každý z těch, co se podílejí na organizaci a prosazování Gay Pride tak činí ze sympatií nebo jiných pozitivních vztahů k LGBT komunitě, ale mají vedlejší záměry, škodlivé pro celou společnost. Tato komunita by se s těmito lidmi a organizacemi měla rozejít a proti nim se vyhranit, především viditelně pro majoritu, která některé z popsaných již jako škůdce vnímá. Tito lidé a organizace LGBT komunitu jednak diskreditují a jednak vůči jejím členům nic pozitivního nezamýšlejí. Naopak, v dlouhodobějším časovém měřítku to mohou být věci horší než jaké prosazují bigoti, pořádající v současné době protiakce vůči Gay Pride. Musí to ovšem udělat tato komunita sama.

Petice o právu mužů na umělé oplodnění

Jiří X. Doležal upozorňuje v Reflexu na recesistickou petici za právo mužu na umělé oplodnění a peripetie s ní spojené.

Co ta petice reflektuje

Petice reflektuje diskuse o právu osamělých žen na umělé oplodnění, které bigotní bezmozkové v českém parlamentu odmítli. Jako ve všech podobných případech, kdy "humanitně" orientovní blbové vrtají do biomedicíny, se i tito míjejí s realitou.

• Odmítači práva osamělých žen na umělé oplodnění spermatem anonymního dárce nereflektují skutečnost, že naprostá většina žen si nakonec to děcko opatří. Ať už "vztahem na jednu noc", nebo dokonce i manželstvím, které se rozpadne hned po otěhotnění. Pár takových případů znám. Takže soudruzi palamentní bigoti ničemu v podstatě nezabrání, jen tomu, aby k onomu oplodnění došlo za definovaných podmínek a spermatem zdravého a genetickými chorobami nezatíženého muže, což výše uvedené (a jim podobné) postupy negarantují. A vzhledem k tomu, že existují choroby jako AIDS, je náhodná známost s rychle absolvovaným nechráněným stykem potenciálním průšvihem pro celou společnost, protože antivirotika a další pekelně drahá léčba jdou z jejích peněz (ale parlamentním bigotům je to šumafu).
• Petice za právo mužů na oplození se, přinejmenším jako parodie, míjí s realitou rovněž, protože něco podobného je skutečně potenciálně možné.

Těhotný muž

JXD ve svém článku připomíná, že skutečně již porodilo na světě několik mužů, ale že to všechno byly administrativně a právně na muže předělané ženy, kterým ještě zůstaly ženské pohlavní orgány a tudíž i schopnost počít, donosit a porodit dítě.
Nicméně existují pokusy (konec minulého století), kdy se na paviánech, tedy na našich relativně blízkých příbuzných, ověřilo, že samec může pod počáteční hormonální clonou (jakmile se vyvine placenta, postará se o její pokračování svou endokrinní aktivitou sama) přijmout oplozené vajíčko a po usazení na vhodné místo na stěně břišní dutiny donosit životaschopný plod.
Takováto akce má větší pravděpodobnost úspěšnosti než spontánně vzniklé mimoděložní těhotenství u ženy, protože to končí často havárií z toho důvodu, že se vajíčko usadí na nevhodném místě (vejcovod, stěna střevní apod.), kde není k dispozici dostatečně tlustý podklad a nejsou blízko velké cévy, které by daly vznik "mateřskému" podloží placenty.
Je velmi pravděpodobné, že naprosto stejný postup jako u toho paviáního samce by se mohl uplatnit i u muže s tím, že by se mu na vhodném místě usadilo vajíčko anonymní dárkyně, oplozené jeho spermiemi. Takové těhotenství, pochopitelně, musí končit císařským řezem, který by byl o to snazší, že by se nemusela prořezávat děloha, ale jen stěna břišní dutiny. Plod by se dal také paradoxně lépe průběžně sledovat než v případě svého fyziologického umístění v děloze.
Takže by i osamělý muž měl technicky zvládnout těhotenství s anonymní dárkyní vajíčka, oplodněného jeho spermiemi, jak si z toho dělají "legraci" (protože nevědí, co činí) autoři zmiňované petice.

Trošku SF

Nedávno byla prokázána perzistence omnipotentních buněk v některých mezenchymálních tkáních. Omnipotentní znamená, že tyto buňky mají schopnost tvořit i tkáně extraembryonálních struktur, jako jsou placenta, pupečník a plodové obaly, na rozdíl od pluripotentních buněk (kterých je víc a jsou známy déle), schopných vytvořit jakoukoli somatickou tkáň (tedy nacházející se uvnitř těla lidského jedince), ale nikoli právě ty výše uvedené, které jsou pro vznik nového jedince klíčové.
Teoreticky by tedy bylo možné z omnipotentní buňky vyrobit základ klonu s tím, že by i muž (nejen žena, u níž je to samozřejmé) byl s to donosit a "porodit" svůj vlastní klon.
Dále je pravděpodobné, že i pluripotentní a téměř jistě omnipotentní mužské buňky by bylo možno přeměnit na vajíčko, které by bylo oplodnitelné spermií jiného muže. Mohlo by být donošeno v mužském břiše, jako výše, nebo by je mohla odnosit profesionální "nosnice" ve své děloze a porodit tradičním způsobem.
Jediným problémem je, že muž by dal vznik jak vajíčku s X tak i s Y chromozomem. Ta druhá se běžně v přírodě nevyskytují, protože žena má karyotyp XX a tudíž by teoreticky vajíčko s Y spermií nemělo v přírodě vzniknout. Pokud by se sešly Y vajíčko a Y spermie, došlo by ke vzniku životaneschopného embrya s kyryotypem YY, které by po několika týdnech uhynulo (na chromozomu X jsou některé geny vitální důležitosti, které na chromozomu Y nejsou).
Problém ovšem je, že se životaneschopné zárodky s karyotypem YY občas mezi potraty nacházejí. Vysvětlení je dvojí: buď vajíčko oplodní dvě Y spermie a současně dojde nějakou cestou k zániku jeho původního jádra (nesoucího chromozom X), nebo je žena chiméra (vzniklá nejčastěji splynutím dvou velmi časných embryí do jednoho jedince) a má ve vaječnících buňky s mužským karyotypem XY (od splynulého sourozence mužského pohlaví).
To druhé vysvětlení (které považuji za pravděpodobnější) by dokazovalo, že je skutečně tkáň s mužským kryotypem XY při patřičné hormonální stimulaci schopna produkovat oplození schopná vajíčka, a že je tudíž vysoká pravděpodobnost dosažení stejného výsledku umělým postupem.
Teoreticky by se daly rovněž selektovat spermie s X a Y chromozomem (běžně se to dělá u chovných zvířat, protože jsou zpravidla samičí jedinci výrazně žádoucnější, takže by se patrně podobnými postupy podařilo snížit výskyt životaneschopných jedinců pod onu cca 1/4 odpovídající prosté prvděpodobnosti z kombintoriky. Navíc lze s úspěchem předpokládat, že by se tento letální karyotyp dal detekovat již u velmi raných embryí, ještě před dobou optimální pro jejich usazení v břišní dutině.
V takovém případě by nic nebránilo tomu, aby spolu měli děti dva gayové (současná situace je taková, že je biologickým rodičem společně vychovávaného dítěte jen jeden z nich).
Velmi prvděpodobně by bylo možné dosáhnout téhož i v opačném gardu, tedy u lesbiček, kdy by jedna z nich naprodukovala spermie (umělým postupem) a druhá (přirozenou cestou) vajíčko. V současné době lesbičky opět vychovávají děti, jichž je biologickým rodičem jen jedna z nich, nicméně někdy "se zadaří", že oplodnitelem je bratr nebo otec té druhé, takže i ta má k dítěti biologický vztah.

Citovaná "žertovná" a parodická petice se tedy do značné míry míjí s realitou, protože to, co navrhuje jako absurditu, je v reálu potenciálně možné.
Nedojde k tomu ovšem v úpadkové a zdegenerováné EU, ale v progresívní Číně, nebo Japonsku, kam utíká řada vědců, podobnými problémy (od GMO až po různé v EU zakazované techniky asistované reprodukce) se zabývajích.

Zmatená práva

Skupina NESEHNUTÍ vyrobila v pondělí 19. 6. den práv romských žen. Pochopitelně, jak je to u ultralevičáků zvykem, jedná se o nesmyslný bastl.

Paradoxy

Česko má vysoké procento zaměstnanosti romských žen. Průměr EU je 21, náš průměr je 36, tedy více než 1,7 krát tolik. Přesto jsme my ti špatní (alespoň podle blábolu eko-socio aktivistů z tohoto pochybného spolku). Je to odůvodněno tím, že u nás se cítí na trhu práce diskriminováno 35 % romských žen, zatímco v EU pouze 22.
Podíváme-li se na tato čísla, tak zjistíme, že na úrovni předpokládané statistické chyby říkají, že každá pracující romská žena se setkala se situací, kdy byla podle svého názoru diskriminována (s trochou nadsázky, pětadvacetiletá matka deseti dětí, vyšlá ze 6. třídy ZŠ se neúspěšně ucházela o místo ředitele ČAV a nabídli jí tam pouze post uklizečky, nicméně práci dostala).
Pravděpodobně je tedy "lepší" mít ve státě jen velmi malou příležitost pro uplatnění romských žen, a tím pádem "nediskriminovat", než se o jejich uplatnění snažit a vytvářet situace, kdy záměry nebudou odpovídat dosaženému výsledku a bude to (des)interpretováno jako "diskriminace".

Základní problém

Základním problémem se všemi levičáky a ultralevičáky je skutečnost, že naprosto zaměňují dvě zcela odlišné kategorie rovných práv: právo na rovnou příležitost a právo na rovný výsledek.
Je jasné, že od likvidace feudálních výsad bylo právo na rovnou příležitost součástí demokratických práv. Lze se i domnívat, že bez tohoto práva ani nemůže existovat demokracie jako taková (a z toho důvodu lze i odmítnout demokratičnost zemí jako jsou některé současné "demokratické" monarchie v EU, o podobných státech mimo EU ani nemluvě, i demokratičnost např. Rakouska - Uherska, byť se v politickém uspořádání těchto států vyskytovaly a vyskytují některé demokratické prvky). Zcela jasně antidemokratické systémy na bázi nacismu nebo komunismu takovéto provilegované skupiny měly také a byl to jeden z výrazných rysů, kterým se odlišovaly od demokracie.
Pokud se podíváme na levicovou agendu, tak jedním ze základních cílů, které mají ustanoveny politické strany na levé části politického spektra spektra, patří popření práva na rovnou příležitost (což souvisí s tím, že bojují za ustanovení nedemokratické společnosti). Zcela jistě se to zdůvodňuje "pozitivními" způsoby typu "ta a ta skupina byla (je) diskriminovaná, tudíž musí být podpořena".
V zásadě jsou všechny podobné aktivity a jejich zdůvodnění ovšem zredukovatelná na ono orwellovské: "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou rovnější."

"Zpátečnická stará generace"

Někteří levicoví političtí aktivisté se snaží manipulativně lhát, že "starší generací", která "nevyrostla v demokracii" a je "ovlivněna předchozím režimem" jsou právě z těchto důvodů jejich sociálně inženýrské projekty odmítány.
Problém je, že platí pravý opak: Tato starší generace se v dobách socialismu, případně "reálného socialismu", setkávala právě s identickými a velice podobně zdůvodňovanými sociálně inženýrskými projekty a má s nimi zcela jednoznačně neblahou zkušenost.
Za minulého režimu byly ve školství, středním a zejména vysokém, protežovány děti z dělnických, rolnických (pochopitelně socialisticko družstevně rolnických) a komunisticko funkcionářských rodin. "Správný původ" měl bodové vyjádření u přijímacích zkoušek na střední i vysoké školy (srovnatelné s prospěchem u zkoušek předmětových) a v případě vysokých škol byl spojen i s mírnějším hodnocením u jednotlivých zkoušek a větším počtem možných opravných termínů. I za těchto podmínek většina "urozených" blbečků nebyla s to, zejména náročnější, vysokou školu, dodělat a přesouvala se na školy snadněji zvládnutelné (za mého studia se říkalo, že pedagogická fakulta je nejvyšší vysoká škola, protože na ní dokončují své studium studenti ostatních vysokých škol a fakult). Ti úplně nejblbější si alespoň udělali "Vokovickou Sorbonnu", jakousi komunistickou analogii Sorosovy "Středoevropské univerzity", obávám se ovšem, že obecně na vyšší kvalitativní úrovni, a získali titul RSDr. (což se vykládalo jako "rozhodnutím Strany doktor").
Jinými slovy, starší generace ony "podpory slabším" velice dobře zná, na vlastní kůži s nimi byla konfrontována a proto je i odmítá.

Co znamená v praxi "rovnost výsledku"

To je velice jednoduché: Znamená to jednoznačně, že sebevětší blb z privilegované skupiny bude hodnocen stejně jako špičkový pracovník (student) ze skupiny neprivilegované.
Kvóty podle genderu nebo podle etnicky menšinového klíče jednoznačně znamenají, že na místech pro kvalitní lidi budou sedět lidé výrazně méně kvalitní (protože ti by se na ně bez privilegování pomocí kvót nedostali). Znamená to také, že kvalitnější lidé, kteří se nevejdou do přídělu kvót pro neprivilegované sociální skupiny, budou méně využiti, pochopitelně ke škodě celé společnosti (toto byla jedna z mnohých příčin neúspěšnosti socialismu: na špičková místa se cestou "správného původu" dostal zcela bezcenný lidský póvl, který přes veškerou snahu, pokud ji vůbec byl s to projevit, táhl společnost výkonově dolů). Konec konců, stejně to vypadalo i v tom Rakousko - Uhersku. Švejk je plný důstojnických týpků, kteří se na tento post dostali čistě na základě šlechtického původu, protože v reálu svými schopnostmi měli sotva na poddůstojníka.
V reálu jediné rozumné řešení "kvót" je, že "pracovníci přes kvóty" jsou na formálně manažerských postech, ale reálnou práci za ně dělají jim formálně podřízené osoby na místech, pro která se již kvóty nevyžadují. Tohle může ovšem fungovat pouze omezenou dobu, protože mezi privilegovanými a neprivilegovanými bude postupně narůstat sociální tenze, která se nakonec promítne do celkové výkonnosti celé organizace (ať už státní nebo soukromé). Tyto tenze se mohou projevit i vědomým či podvědomým "sabotováním" celé organizace ze strany neprivilegovaných. To se navíc těžko řeší, když jejich nadřízenými jsou nekompetentní blbové, dosazení pomocí kvót. Opět bych připomenul morální rozklad Rakousko - Uherska, i Husákova socialismu.
Jediné pozitivní řešení je, když jsou "protekční blbové" umístěni na nějaké speciální místo, kde jednak nenadělají tolik škody, jednak mohou do jisté míry uplatnit i nějaké svoje speciální dovednosti. Z tohoto důvodu jsou romské vysokoškolačky, případně středoškolačky, směrovány do oblasti práce s romskou komunitou, pro niž mají vhodné předpoklady. Na to si ovšem ve výše citovaném článku velice stěžují.
Systém kvót, bohužel, nerozlišuje ty příslušníky menšiny, kteří by se na dané místo (a stupeň vzdělání) dostali svými skutečnými schopnostmi, od těch, kteří představují výlučně "plnivo pro kvóty". Tím je v zásadě silně demotivující pro schopné členy těchto minorit a jeho dopad na celkovou úroveň dané protežované minority je jednoznačně záporný. Navíc to paradoxně vede k negativnímu hodnocení (či alespoň očekávání) všech členů dané skupiny, kteří jsou na významnějších postech.
Už jsem to opakovaně uvedl dříve, takže jen připomínám, že Romové, kteří se zbaví kontaktu s romskou komunitou a začnou se chovat běžným způsobem, velice rychle v našich podmínkách splynou s majoritou, mj. s důsledkem, že "kvóty" na studium i privilegovaná místa v organizacích a firmách se na ně přestanou vztahovat.

Rovnost výsledku je tedy zcela jednoznačně antidemokratické opatření a síly, které je prosazují, jsou rovněž a zcela jednoznačně antidemokratické. Ty současné většinou kombinují prvky z ultralevého a ultrapravého konce politického spektra. Takže "Nesehnutí" mohou být klidně označeni za komunistickofašistickou skupinu a stejně mohou být chápány i jejich cíle.