Pokrokoví jedinci a česká atletka

Atletka Lurdes Gloria Manuel, narozená v Česku nečeským rodičům, láme rekordy a části lidí to vadí. Pokrokoví jedinci z toho jsou zděšeni.

K věci

Na mistrovství světa v lehké atletice zabojovala (4. místo) na 400 metrů atletka Lurdes Gloria Manuel. Její otec je z Angoly a matka z Ruska, narodila se už v České republice.
Na internetových diskusích se kolem toho strhla bouře, přičemž část diskutujících (obávám se, že víc než polovina) ji hodnotila jako cizí, nečeský element, další se jí naopak zastávali.

Proč bouře

Faktem je, že lidé původem ze subsaharské Afriky, které mj. charakterizuje tmavá pleť, mají lepší fyzickou výbavu než autochtonní obyvatelé Evropy. K tomu patří i to, že bude s to takovouto trať zaběhnout snad kompletně na kyslíkový dluh, což je pro Evropana mimo jeho vrozené fyzické možnosti, a i za hranicí toho, co se dá natrénovat.
Je to trochu podobná situace, jako kdyby (respektive v některých zemích když) mezi ženami atletkami je zastrčen muž i s varlaty a příslušnými hladinami testosteronu, úředně prohlášený za ženu. Byť kausa atletky tmavé pleti jistě není tak do očí bijící.
Nicméně ona vrozená lepší fyzická schopnost osob s tmavou pletí, danou africkým původem, k některým silovým a rychlostním sportům je dosti známá věc a tmavnutí stupňů pro vítěze na různých mezinárodních atletických (i jiných) soutěží to jen potvrzuje.
Dokážu si představit i obavy, že pokud se takovýchto slečen objeví v naší atletice více, tak to bude pro závodnice skutečně české národnosti konečná, protože si vedle nich neškrtnou, jako vedle těch výše zmíněných závodnic "z rozhodnutí úřadů žen". A je to problém akcentovaný zejména v situaci, kdy je sport silně komercionalizován a motivován k zisku rekordů a medailí za jakoukoli cenu. Přičemž jsou současně omezovány sportovní aktivity nekomerčního charakteru.
Zcela jistě to není dáno údajným rasismem české společnosti, když se např. do finále druhé série soutěže "Česko hledá SuperStar" mohla dostat mulatka (tedy dívenka stejná jako ona slečna atletka), a v první se dostal do finále arabsko - český míšenec a vyhrála ji slečna, původem Židovka.

Proč proti bouři

Kdysi jsem tu napsal a stojím si za tím, že český národ má a měl schopnost absorbovat lidi jiného národnostního původu, pokud se rozhodli do něj začlenit a pracovat pro jeho užitek. Lze zmínit "pozámeckou směsku" Barunku Panklovou, provdanou Němcovou, patrně levobočka nějakého nečeského šlechtického rodu, francouzského Žida Julia Zeyera, jednoho z předních představitelů českého pozdního romantismu, zakladatele sokola Tyrše, který k nám "zběhl od Němců" a dalo by se najít mnoho dalších.
Zcela jistě jsme schopni absorbovat i slečnu angolsko - ruského původu.
Asi by problém nenastal, kdyby vyhrála nějakou tu SuperStar, nebo se stala Misskou. Problém asi dělá opravdu ta vrozená fyzická kondice nečeského původu v kombinaci se zaměřením na sport.
Naprostá většina "bojovníků proti rasismu" jsou nehorázní pitomci, kteří byli schopni vytýkat známé počítačové hře "The Kingdom Come", zasazené dějově do Českého království za vlády Václava IV., že v ní nejsou žádní černoši. Případně se divili vlně nevole nad černošskými manekýnami v Lidlu, protože se svou značně omezenou intelektuální kapacitou nejsou s to pochopit, že žena od obrázku modelu požaduje informaci, jak by jí to oblečení slušelo, a už třeba blondýnce to neřekne obrázek s manekýnou brunetkou a naopak, natož s černoškou.

Jak z toho

Přiznám se, že tolikrát jsem si pro rozum, když ho rozdávali, nebyl, abych se cítil na nějaký geniální návrh, který by to vyřešil. Zcela jistě to, že slečna atletka je svým genetickým dědictvím silně disponována vůči tuzemským konkurentkám, je nezpochybnitelný fakt. A zcela jistě, a v souladu s realitou, může být chápána její účast v soutěži s takto nedisponovanými sportovkyněmi z určitého hlediska jako nefér.
Je docela možné, že dnešní úroveň genetických testů by byla s to odhalit "předurčující genetickou výbavu" (a zdaleka ne jen u sportovců a sportovkyň s odlišnou barvou pleti), a že by pak bylo možné do hodnocení výsledků odděleně promítnout to, co sportovec "vydřel", a to, co není jeho zásluha, protože to zdědil. Zdědil zcela náhodným nakombinováním alel různých genů, připomínajícím ze všeho nejvíc výhru v ruletě. Možná by takové hodnocení sportovních výsledků bylo i spravedlivější.
Už se dělají i vylučovací testy na testosteron u sportovkyň (jeho zdrojem mohou být např. nadledviny). Asi by se daly dělat i testy na estrogeny, protože ty zřejmě jsou oním činitelem, zvyšujícím u slečny Lurdes Gloria Manuel její výkonnost (a, řekněme si to upřímně, i její sexuální atraktivitu pro přinejmenším část mužů).
O předestřených možnostech, i jiných, se dá jistě diskutovat, ale ječení o "rasismu" spíše tu diskusi znemožní a bude radikalizovat oba tábory. Nehledě k tomu, že "rasismus na ruby", který hlásají a provozují liberální demokraté a progresivisté, fakticky legitimizuje onen rasismus klasický, protože mezi nimi neexistuje žádný významný rozdíl.
Možná ještě jedna věc: Opravdu nemám rád současnou orientaci sportu na pouze špičkové výkony s tím, že kdo jich není schopen, je "odpad" a na sportoviště, k rekreačnímu sportu, je mu přístup, sice nikoli zakázán, ale zcela jistě výrazně ztížen. Opravdu mi chybí nějaká akce, která by rozhýbala významnou část populace, nadané i nenadané, jako byla za minulého režimu Spartakiáda. Ostatně, linie podobných akcí se táhne k těm Spartakiádám už od prvních veřejných vystoupení Sokola. A viděl bych, alespoň z hlediska zdraví populace, jako prioritu ze strany státu podporu něčeho takového oproti podpoře "špičkového" sportu.

Reakce na výkon slečny Lurdes Gloria Manuel je tedy reakcí na zcela reálně existující problém, který ostatně v některých oblastech sportu zapáchá už delší dobu. Je otázka, zda k ostrosti sporu nepřispívá fetišizace efemérních výsledků ve sportu, ostatně i celá obrovská problematika dopingu (s četnými etickými otázkami) a mnoho podobných spíše nešvarů. Zcela jistě k ní přispívá arogance "liberálních demokratů" a podobných totalitářů, dráždící normální občany. Obávám se, že mnoho výkřiků v diskusi, která nastala, má ze všeho nejblíže k onomu známému výkřiku "Císař je nahý" ze známé Andersenovy pohádky.

Odborníci?

Neustále jsme z různých stran ujišťováni o tom, že bychom v souvislosti s krizí vyvolanou islámskými migranty "měli věřit odborníkům". Dá se to vůbec?

Odborníci a veřejnost

V zásadě o tom samém byl i můj minulý post, kdy jsem konstatroval, že odborník, navíc jehož významná část příjmů je placená z veřejných peněz, šíří jen manipulativní polopravdy a nepravdy, navíc zcela irelevantní se současnými problémy.
Pan J. X. Doležal před nedávnem připomenul v Reflexu i to, jak různí samozvaní odborníci zesměšňovali veřejnost v souvislosti s obavami, že s přílivem civilizačně nekompatibilních migrantů dojde ke kriminálním atakám, mimo jiné sexuálním, vůči obyvatelům zemí, do nichž se tito migranti nacpou.
Faktem je, že vývoj událostí dal za pravdu "rasistům a xenofobům, šířícím 'zaostalé kmenové pudy'". Vedle masových sexuálních útoků, dlouhodobě zločině popíraných, jak mainstreamovými médii, tak i mainstreamovými politiky, došlo k významnému nárůstu teroristických útoků a podobné násilné kriminality. Přitom můžeme pozorovat stále vyšší zapojení imigrantů první generace (a dokonce prvních dvou tří let pobytu v civilizovaných zemích) do této kriminality. Dá se dokonce učinit přibližný odhad, že teroristické útoky a další zločiny navíc proti létům před imigrační vlnou jsou páchány buď výlučně imigranty z této vlny, nebo se ti na přípravě a realizaci této kriminální činnosti významně podílejí.
Není to také tak dlouho, co "odborníci na islám" popírali existenci islámských no go zón ve městach západních států EU. Dnes lze mapky těchto zón nalézt na policejních webwch řady států, informují o nich cestovní kanceláře i místní hotely. Jejich existenci nyní popírají už jen naprostí fanatici, zcela odtržení od reality, jako např. ti na Britských Listech.
Odborníci, kteří občany, verbalizující zmíněné obavy a informující o zmíněných jevech, zesměšňovali a snažili se je i kriminalizovat, by nyní, pokud mají alespoň špetku morálky, měli chodit skrze kanály, nebo s bílou plachetkou na hlavě a zvonečkem a při jeho cinkání volat "Nečistý, nečistý!" Pokud by ovšem neměli rovnou stát na sviňské kůži a sypat si na hlavu popel.

Odborníci a věda

Odborník by měl být vědec. Atributivním znakem vědy je korekce na realitu. Jestliže jsem coby vědec něco naměřil přístrojem A a nad naměřenými hodnotami spočítal metodou A, tak získání přístroje další generace (B), případně objev nové metody na zpracování dat, vede k tomu, že své předchozí výsledky budu upřesňovat (to v každém případě) a v některých případech i korigovat, protože se do oblasti vědecky prokazatelných jevů dostanou i jevy, které jsem přístrojem a metodou A nemohl prokázat.
Z tohoto důvodu je také jazyk vědy velice zdrženlivý, zpravidla pracuje s tzv. nulovou hypotézou (jev neexistuje, rozdíl neexistuje atd.), která je následně na základě pozorování nebo pokusu buď zavržena se statisticky významnou pravděpodobností (zpravidla tedy hodnota p ze statistického testu 0,05 a menší), nebo ji na základě dat z daného přístroje, zpracovaných danou metodou zavrhnout nelze (což ovšem neznamená, že s další generací přístrojů a metod zavržena nebude). Diskuse se pak vede o platnosti té či oné alternativní hypotézy, spojené s nalezenými rozdíly, případně o prioritách podrobnějšího výzkumu.
Pokud by tedy současní "odborníci na islám" byli skuteční vědci, potom by museli na základě nových fakt (masové sexuální útoky s nebývalou brutalitou, drasticky narůstající terorismus) revidovat svoje téze. Místo toho jsme se od nich dočkali jen bezcenných pindů typu "Češi taky znásilňují". A navíc se tito "odborníci" zapojili do snah cenzurovat masivně na internetu informace, které jsou s jejich bezcenným blábolením v rozporu. Čímž se pochopitelně totálně degradovali z vědců na podstatně méně hodnotné politické aktivisty (mající spíš hodnotou zápornou).

Odborníci a veřejnost

Pochopitejně, veřejnost není úplně intuektuálně nekompetentní. Navíc existuje známá poučka, podle níž je neorganizovaný dav chytrý tak, jako nejhloupější osoba v něm, zatímco organizovaná skupina se blíží k tomu nejchytřejšímu z ní. Z tohoto pohledu nadělaly spoustu práce skupiny typu IvČRN, protože právě ty způsobily, že proti islamizaci nestojí nějaký desorganizovaný dav (což je situace, kterou se muslimové vždy v minulosti snažili navodit v zemích, které se chytali dobýt).
Pochopitelně, uvedené organizované skupiny zahrnují (nebo s nimi spolupracují) i vysokoškolsky vzdělané a jazykově kompetentní lidi, kteří jsou s to analyzovat informace o islámu a s ním spojených rizicích a jsou schopni kompetentně uvádět na pravou míru desinformace  nesmysly, které šíří "odborníci", různými způsoby podporující islamizaci. Pan Ostřanský, citovaný v minulém postu, je ke své smůle a vzhledem k výrazným politickým aktivitám na tomto poli, přimo typovým exemplářem (abych převzal pojmosloví od kolegů taxonomů) takovéhoto "odborníka".
Za těchto okolností si uvedené občanské organizace zkonstituují své vzdělanostní elity, požívající odborný kredit, a poslouchat budou je. A "odborníky", hlásající zjevné nesmysly budou prostě ignorovat. Konec konců, naprosto stejně to vypadalo v dějinách vědy při mnoha jiných příležitostech, kdy bylo nutno zavrhnout nějaké zastaralé nesmysly, udržované uměle kvůli svému náboženskému nebo ideologickému kontextu. V medicíně např. zavádění asepse a antisepse do chirurgie, ale i mnoho dalších vývojových skoků.
Další záležitostí je určitá arogance, kterou se tito lidé snaží prosazovat své s realitou se zjevně naprosto míjející téze. Já osobně studuji plísně a jejich toxiny cca čtyřicet let a vydal jsem na toto téma desítky odborných prací. Přesto bych si nikdy nedovolil říct někomu, který informuje o jím zaznamenaném novém a z hlediska mých zkušeností problematickém jevu na tomto poli, že je blbec nebo lhář. Jistěže bych projevil určitou skepsi, ptal bych se na potenciální zdroje metodických zádrhelů, způsobujících deformnované výsledky, nicméně bych ho rozhodně nenazval ani blbcem ani lhářem, jak to mnozí "odborníci na islám" svým oponentům běžně dělají.

Je tedy třeba velmi drsně konstatovat, že to, co se nám na základě jakéhosi graduování na pochybných humanitních studií samonazývá odborníky, bude třeba zavrhnout a zcela ignorovat a opřít se spíše o poctivě studující autodidakty.

Aktivistka z Reflexu

Komentář paní/slečny redaktorky Reflexu Leily Chadalíkové obsahuje jasný informační faul, nicméně její výtvor se obrátil proti své strůjkyni.

Komentář v Reflexu

Uvedený komentář se snaží "pranýřovat" lékaře, který si dal na ordinaci znak skupiny IvČRN s přeškrtnutou mešitou.
Uvádění, že dotyčný lékař bude odmítat léčit nebo ošetřovat muslimy, je, pochopitelně, argumentační faul, který vkládá protivníkovi do úst něco, co nikdy neuvedl, a pak to vyvrací, a tím se snaží protivníka dehonestovat. Dotyčný obrázek patrně znamená podporu ze strany lékaře bojovníkům proti islamizaci, tedy proti nastolování nerovnosti obyvatel (protože o občanech by se pak nedalo hovořit) na základě pohlaví a náboženské orientace (do níž bych si pro zjednodušení dovolil zahrnout i ateismus, zastávaný cca 3/4 naší populace).
Nicméně, i pokud bychom přistoupili na uvedenou autorčinu fikci, je zde velmi důležitý argument i pro takto extrémní chování:
Islámské zvyklosti jsou v explicitním rozporu s vyšetřováním a léčbou lege artis. Za to, že tímto způsobem bude bude postupovat, je lékař ze zákona odpovědný. Lékař dnes neskládá, oproti tvrzení nedostatečně vzdělané komentátorky, Hippokratovu přísahu, ale skládá přísahu, že bude léčit na základě nejnovějších poznatků vědecké medicíny, do níž pověry barbarů, kteří jsou mentálně na přelomu starověku a středověku, zcela jistě nepatří.
V případě, že takto postupovat nebude, může být postižen a žádné "etické kodexy pro práci s muslimskými paciety", požadující po lékaři protizákonné jednání, mu nepomohou. IMHO by tvůrci těchto "kodexů", v naprosté většině odborně nekompetentní političtí aktivisté levicového střihu, měli být postaveni mimo zákon (už proto, že nabádání, či dokonce nucení, k porušování zákona je trestným činem nebo alespoň přestupkem).
Vyvěšení podobné cedule i v intencích tvrzení komentátorky tedy může být chápáno jako ekvivalent textu "zde budete ošetřeni jako normální lidé, nikoli jako muslimové", což je naprosto legitimní a odborně kompetentní postoj.
A chápat lze tento postoj asi stejně, jako postoj řidiče, odmítajícího naléhání cestujícího jet přes křižovatku na červenou nebo překročit maximální povolenou rychlost (případně toto oznamujícího předem svým cestujícím cedulí na viditelném místě v autě).
I v takovémto případě by jistě mohla skupina nějakých pochybných aktivistů stvořit jakýsi "kodex řidiče", který by po něm požadoval na přání zákazníka (třebas v závislosti na barvě vlasů nebo délce vousů) ignorovat příslušné paragrafy dopravního zákona.

Políček tvůrkyni

Redakce připojila k článku s komentářem anketu, zda má lékař právo odmítat léčit muslimy. Když jsem článek viděl poprvé, tak zde byl poměr hlasů 1142 : 573 (tedy skoro přesně 2:1) hlasů pro ANO, tedy pro toto právo. O den později byl poměr hlasů (2113 : 949) pro ANO ještě cca o tři procenta vyšší.
Jinými slovy, i extrémní názor, který se snaží autorka danému lékaři přiřknout a tím ho dehonestovat, nakonec zastupuje významná většina (v podstatě "ústavní") čtenářů.
Řekněme si to upřímně, zcela jistě v tomto poměru hlasů sehrávají důležitou roli dva aspekty:

• Znechucení normálních lidí multikulturalistickými žvanily, kteří se stále více chovají jako agenti islámistických teroristů
• Šíření povědomí o tom, jak si muslimové vynucují nejrůznější výjimky z platných zákonů (i v té oblasti medicíny), na což doplácí celá společnost. Kdyby ničím jiným, tak tím, že tito muslimové a s nimi spolupracující aktivisté mění naše zákony v onuci, jíž si může každý terorista pohodlně vytřít zadek po stolici.

Zcela jistě časem nastoupí hlasovací automaty neomarxistů, trockistů a jiné podobné sebranky, případně "politicky nevhodný" poměr hlasů redakce upraví ručně. Nebo anketu poctivě smažou jako nepublikovatelnou.
A k tomuto výsledku došlo přesto, že se v Reflexu dá očekávat spíše publikum s levicovějšími a multikulturalističtějšími názory, než je populační průměr. Reflex se ovšem v poslední době trochu obrací směrem od této ideologické lajny, pravděpodobně aby zpomalil úbytek čtenářů.
Zkrátka spontánní reakce prvních cca tří tisíc čtenářů dala autorce tohoto nesmyslného komentáře ťafku, kterou si, podle mého názoru, zcela jednoznačně zasloužila.

Komentář a čtenářská odezva na něj ukazují velmi jasně názorový rozdíl mezi "rádobyelitami" a normálními lidmi.

Muslimka v bazénu

aneb co všechno si necháme líbit

Českým facebookem proběhly foto a informace o muslimce, která vlezla v aquaparku do bazénu v muslimském hábitu a nikdo ji nevyhnal.

Fakta

Jak ukazují snímky naprosto jednoznačně, dotyčná náboženská extrémistka na sobě neměla v současné době populární burkiny, ale prachsprosté pouliční oblečení. Její oděv byl tedy ekvivalentní tomu, jako by tam chlap vlezl v montérkách, obleku do divadla, nebo něčem podobném, co zahaluje srovnatelnou část těla a je z obyčejných hadrů, nikoli speciálního "plavkového" materiálu. A, pochopitelně, protože se do ničeho nepřevlékala, tak se ani před vstupem do bazénu neumyla.
Ultralevičáci okamžitě, aby zakryli podstatu věci, začali blekotat o "muslimce v burkinách", nicméně "citovali" příslušné snímky z facebooku přinejmenším do doby, než jim došlo, že většina lidí opravdu není tak intelektuálně utlumená, aby zaměnila páchnoucí, propocené a špinavé pouliční háby s jakžtakž hygienickými burkinami.

V reálu se nic nestalo

• muslimka názorně předvedla, jak muslimové defekují z vysoka na zákony, podzákonné normy, elementární hygienu i elementární zákony slušnosti. Vzhledem k tomu, že tento program vyhlásili (a to naprosto veřejně, v novinách a televizi) zástupci, tehdy ještě snad československých, muslimů někdy na začátku 90. let, opravdu se nejedná o něco nového, jen o sledování cca čtvrt století existujícího trendu.
• příznivci muslimů a přívrženci islamizace názorně předvedli, že jsou schopni i nad obrázkem černého kolečka drze prohlašovat, že se jedná o bílý čtvereček. Opět nic nového, to dělají od doby, kdy se začali projevovat na veřejnosti a v podstatě od nich nikdo nic jiného než lež nečetl a neslyšel. Bylo by bláhové očekávat, že budou v takovémto případě mluvit / psát pravdu.
• odpůrci islamizace jasně konstatovali nepřijatelnost tohoto jednání a zejména nepřijatelnost toho, že bez postihu projde. Doufejme, že lidé budou "hlasovat nohama" a nechodit do aquaparku, kde může do bazénu chodit kdejaká špindíra v hadrech.

Důsledek

Opět posílilo volání po nastolení "vlády tvrdé ruky", protože se opět po "mocté" (spočítat to ani nejde) ukázalo, že současná demokracie (dá-li se ještě hovořit o demokracii) si s takovýmto provokativně protiprávním jednáním nedokáže poradit.
Přitom si dovoluji konstatovat, že "vláda tvrdé ruky" rozhodně nemusí znamenat konec demokracie. Prostě znamená to, že demokraticky nastavené zákony budou důsledně a tvrdě vymáhány a jejich porušení tvrdě trestáno, bez hledu na to, kdo je poruší. Demokratická může být i společnost, která, když to pro názornost přeženu, bude trestat smrtí i odhození cigaretového nedopalku na chodník. Je pouze o mnoho pravděpodobnější, že se k takovému trestání bagatelních přestupků spíš dopracuje (a následně ho udrží) společnost nedemokratická.
Jinou věcí, byť úzce související, je skutečnost, že občané vidí selhávání demokracie (zejména ve vztahu k islámu, ale i např. v souvislosti s událostmi minulý týden v Hamburku a u nás např. s pražskou Klinikou). Po každé takovéto názorné ukázce impotence demokratických režimů nutně začnou stále další občané bilancovat, zda je lepší nefunkční formální demokracie, v níž mají zločinecké živly pré a mohou bez omezení atakovat normální lidi, nebo nedemokracie, která tyto zločinecké živly tvrdě zpacifikuje i za cenu "nedemokracie". (Co to je? Budou formálně zrušeny volby? Bude formálně přiznáno, že jejich výsledek nezáleží na odevzdaných hlasech, ale na zákulisních domluvách oligarchů a partajních šéfů? Budou zjevně některé strany a politické osobnosti vytlačovány z politiky místo toho, aby se tak dělo pokoutně jako nyní, např. masívním falšováním předvolebních průzkumů? etc.)
Můj názor je, že multikulturalisté a další podporovatelé islamizace nereflektují, jak moc tahají tygra za ocas. Naprosto stejně nereflektovali situaci Němci za okupace a to ani v době, kdy už byla válka evidentně prohraná. Do samého konce nedokázali umravnit své zločinné choutky a chování vůči okupovaným národům. A pak se po osvobození (ať už spojeneckými vojsky nebo povstalci) šíleně divili, pokud jim na to ovšem zbyl čas.

"Muslimka v bazénu" předvedla názorně samé staré a známé věci: aroganci muslimů, s jakou porušují normy právní i normy civilizovaného soužití s nemuslimy, arogantní a drzé lhaní příznivců muslimů a islamizace a také impotenci státu s tím dělat něco rozumného. Posunula rovněž naši společnost směrem k vyšší podpoře autoritativního režimu.

"Česká směska" a xenofobie 12

Neblahý osud Němců

Němci se v době nástupu Hitlera velmi rychle a snadno nechali znacionalizovat. Byl to paradox, protože v samotném Německu existovala proti Hitlerovi poměrně silná opozice, jejíž moc byla zlomena v podstatě až poté, co se Hitler dostal s pomocí dílem naivních ("bez našeho souhlasu si ani tu svou patku neprohrábne"), dílem zlovolných představitelů politického systému Výmarské republiky.
Pravděpodobnou příčinou uvedeného stavu je fakt, že Němci těžce nesli degradaci z "panského" národa za Rakouska na postavení menšiny (byť vysoce privilegované a s četnými právy, které jsou nadstandardem i v současné EU). Krize na pohraniční oblasti skutečně dolehla tížeji než na střed státu. Ale to mělo příčinu spíše v různé bonitě půdy a různém zaměření průmyslu, než v nějaké české diskriminaci Němců. V případě krize nekupují lidé mnoho zbytných věcí, a mezi ně patří jak produkty skláren, tak i např. porcelánek. Později, když se začala s velkými investicemi budovat pohraniční opevnění, byli německé firmy vyřazeny z této činnosti jednoduše proto, že nedokázaly zajistit loajalitu svých zaměstnanců a ochranu vznikajících pevností jak před špionáží, tak i před sabotážemi.
K odumírání vztahů mezi Čechy a Němci docházelo postupně, jak to popisuje Kozdas (str. 132 citovaného dokumentu). Na tohle téma existuje ještě podrobnější práce, ale ta, bohužel, není na netu.
Během okupace se situace vyhrotila natolik, že lepší zkušenosti měla česká populace paradoxně s říšskými Němci, než se svými mnohaletými sousedy. I v době mnichovského záboru nakonec vojáci Wermachtu zachraňovali zbylé české obyvatelstvo před řáděním sudetoněmeckých ordnerů.
Poválečnou situaci, opět jsem to již zmiňoval, komplikovala jednak přítomnost uprchlých osadníků z "východní marky", kteří, vzhledem ke svým aktivitám na okupovaném území v SSSR představovali pro vojáky Rudé armády regulérní lovnou zvěř, jednak fakt fanatického odporu a bezuzdného páchání zvěrstev nejen okupačními ozbrojenci, ale i řadovými německými obyvateli, a to jak v době, kdy válka už byla zjevně pro Německo ztracená, tak ještě i v době po oficiální kapitulaci "Rajchu".

Nastala situace, která měla v podstatě tři možná vyústění:

1. Němci budou standardním způsobem souzeni za konkrétní zločiny.
Dojde k tomu, že naprostá většina zločinů bude nepotrestána mj. pro nedostatek důkazů, neochotu svědků svědčit proti etnickým blízkým apod. Takže od soudu budou odcházet i zjevní zločinci s výsměchem vůči pozůstalým po jejich obětech na rtech. Tato situace by skončila politickou havárií, to bylo jasné. Později to názorně ukázaly i procesy proti českým kolaborantům, které se rovněž velice často dostávaly do důkazní nouze a "pronacistická drtinovská justice" byla jedním z pilířů komunistické agitace.
2. Němci budou souzeni, ale v nějakém "zvláštním režimu"
Takový režim bude bude odmítat alibi a jiné antidůkazy, popcházející od jiných Němců. V podstatě by šlo o velmi silný náběh na zrušení demokracie, byť by se za tu cenu asi podařilo významnou část zločinců z řad německé menšiny opravdu úspěšně odsoudit.
3. Provede se plošný odsun Němců.
Nakonec došlo na poslední bod. Navíc se nejednalo o "kolektivní trest", jak se snaží namluvit veřejnosti pronacističtí pisálkové. Šlo o to, že bylo konstatováno (postupimská konference), že Němci nejsou s to žít s jinými etniky pokojně v jednom státě a že odsun a "etnická čistka" jsou preventivním opatřením proti vzniku nepokojů na bázi chování německých menšin, které by mohl nějaký budoucí německý agresor využít tak, jak využil německé menšiny ke svému tažení Hitler.
President Beneš neměl kříšťálovou kouli, a tak nemohl tušit, že nerealizace bodů 1 nebo 2 nezachrání Československo před komunistickým pučem, který by tyto body výrazně posílily a snad i urychlily.
Řekněme si to upřímně, pro mnohé Němce byl odsun záchranou před daleko tvrdším osudem, protože tím zaniklo v řadě případů i vyšetřování jejich trestné činnosti za okupace, které by mohlo skončit i vynesením hrdelního rozsudku. Jinými slovy: Řadový udavač, píšící na gestapo, německé národnosti byl odsunut, stejný udavač národnosti české byl oběšen. A to mají Němci ještě drzost si stěžovat.

Maďaři

Podobně jako Němci byli postiženi i Maďaři.
V původních zákonech a dekretech jsou s Němci zmiňováni jedním dechem ("postižení Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů"). Maďaři na tom byli o něco lépe ze dvou důvodů: Vedle ostrůvkovitého osídlení jihu Slovenska Maďary existovalo i ostrůvkovité osídlení severu Maďarska Slováky (historicky je to dáno tím, že větší polovina maďarů jsou pomaďarštění Slované). Tudíž mohly proběhnout výměny obyvatelstva a zjednodušit etnickou hranici (a část Maďarů se tím pádem ocitla v Maďarsku i bez nějakého odsunu a protože šlo o výměnu obyvatelstva, dostali srovnatelné výměry půdy s tou, z níž odešli). Nicméně i tak je na jihu Slovenska početná maďarská menšina. Tohle je ovšem nyní, po rozdělení Československa, záležitost našich sousedů.
Naší historie se týká to, že část Maďarů byla "rozptýlena" do Čech a na Moravu (po vzoru podobných akcí soudruha Stalina v SSSR). Z raných dětskách let si pamatuji, že u sousedů bydlela v nájmu maďarská rodina a s jejich dcerkou, modrookou blondýnkou (opravdu, příkladná Maďarka), jsem si u nás na dvoře hrával. K mému velkému zármutku se vrátili na Slovensko ještě než jsme začali chodit do školy. To bylo důsledkem konce této komunistické akce "rozptýlení nepřátel", spojeného s mírným uvolňováním poměrů, jakýmisi červánky před Pražským jarem.

Takže abych to shrnul: Nikdy v historii neexistovalo v našem národě nějaké "nepřátelství pro nepřátelství" k jinému etniku, respektive takovéto jevy se vždy týkaly naprosto okrajových sociálních elementů, jaké jsou běžně k vidění prakticky ve všech národech. Tyto elementy lze skutečně označit jako xenofoby, protože jejich postoje a aktivity nemají a neměly racionální podklad.
Pokud zde byly nějaké větší animozity, zasahující do významné části národa, byly vždy zapříčiněny nějakým zásadnějším konfliktem a zpravidla (což je dáno naší historií) spojeným s odporem proti skupině (někdy na národní bázi), která si kladla za cíl naše vyhlazení (naposled výše zmínění Němci).
Pokud v současné době pozorujeme napjaté postoje vůči muslimům, není to nějakou xenofobií, ale zcela racionálními obavami z toho, jak se muslimové chovají v zápoadoevropských státech, kde je jich v populaci větší podíl (a očekávání stejného chování k nám, jakmile jich na to bude dost). Pokud se muslimové dokáží rozejít s postoji a chováním, které představují pro nás vitální ohrožení (což ovšem nepředpokládám, protože ty jsou neoddělitelnou součástí islámu), tak tato rezervovanost až napjatost velice rychle pomine (myšleno v dějepisném měřítku: od posledních masových vražd, spáchaných na našem obyvatelstvu Němci, uplynulo něco málo přes 70. let a naše vztahy s nimi jsou již realtivně dobré).

(konec)

"Česká směska" a xenofobie 11

Neblahý osud Cikánů

Včera jsme si připomenuli nekulaté výročí 15. 3. 1939, kdy na naše území vtrhly německé zločinecké hordy a vyrobily "protektorát bémen unt méren".
Nastalo rasové pronásledování neárijského obyvatelstva. To se týkalo i Cikánů (což byl do značné míry výsměch historii, protože Cikáni byli původním indickým Árjům etnicky bližší než Němci).
Proněmečtí pisálci se snaží líčit toto pronásledování tak, jakoby "rasističtí Češi" pronásledovali Cikány a aby se v imaginárních "hrůzách" tohoto pronásledování zakryl fakt, že prakticky všichni (přežilo snad jen něco přes deset) Cikáni na území protektorátu byli posléze odvezeni Němci do táborů smrti a tam zlikvidováni. Této nacistické propagandě slouží tábory u Let a u Kunštátu, coby "důkazy českého rasismu".

Tábory

Uvedené tábory byly založeny za Druhé republiky. Byly do nich posílány osoby, které se dopouštěly opakované drobné kriminální činnosti (tedy na jedné straně kriminální recidivisté, na druhé straně "velmi malé ryby") a jejich rodinní příslušníci, kteří by se po ztrátě živitele jeho uvězněním o sebe nemohli postarat. Poukázkou do těchto táborů tedy nebyl rasový původ, ale opakované odsouzení před řádným soudem (přičemž na evropském kontinentu v té době bylo jen málo zemí, jejichž justice zaručovala takovou míru spravedlivého procesu jako v Československu). Z tohoto důvodu zde také nebyli jen Cikáni, ale i Češi a Němci, případně příslušníci dalších etnik.
Proč uvádím onen "nekorektní" název "Cikáni"?
Je to proto, že Českoslovenští a hlavně čeští Cikáni pocházeli z kmene Sinti (od toho asi vzniklo i to slovo "Cikán") a s dnešními "Romy" (pocházejícími z kmene Roma) nemají naprosto nic společného a pojmenování za Romy by nejspíše chápali jako dehonestující záležitost. Dialekty kmenů Sinti a Roma jsou vzájemně méně srozumitelné než čeština a slovenština i jejich historie byla odlišná. Důsledkem toho je i skutečnost, že dnešní Romové se nijak neúčastní (vyjma vyslovených profesionálů) pietních akcí na místech utrpení a vraždění Cikánů, právě proto, že s nimi nemají nic společného.
Jsem toho názoru (je to názor, dokázat to nějakým dokumentem nemohu), že alespoň částečnou motivací zřízení těchto táborů bylo dostat Cikány "mimo pozornost" Němců (už během Druhé republiky bylo jasné, že dříve nebo později dojde k nějaké formě její anexe Němci) a naivní představa, že takto "za bukem" přežijí do chvíle, než Německo vyvolá válku a prohraje ji.
V souvislosti s touto naivitou si dovoluji upozornit, že naivně se choval i počáteční český odboj. Některé odbojové organizace si mj. pořizovaly seznamy členů a vytvářely i jiné materiály, které se následně staly "bonbónky" pro gestapáky. Významná část české populace se naivně domnívala, že vtrhnutí Němců do Polska a následné tažení do Francie povede k rychlé porážce Německa. Stejně tak nastalo velmi nerealistické očekávání i poté, co byli Němci poraženi na přístupech k Moskvě. Těch, kteří měli realistická očekávání hrůz německé okupace, bylo poměrně málo a z nich většina buď včas emigrovala, nebo byla Němci velmi rychle po zmiňovaném 15. březnu uvězněna a připravována k fyzické likvidaci.

Režim

Uvedené tábory měly režim +- podobný současnému vězení s dozorem s tím, že byla organizována práce vězňů (na schwarzenberském panství), což se tehdy považovalo, a považuje se to i dnes, za významnou součást sociální rehabilitace vězněných. I to ukazuje zásadní rozdíl proti německým koncentrákům té doby, kde věznění buď nepracovali vůbec, nebo vykonávali naprosto nesmyslné práce. Tato situace se v německých koncentrácích změnila až poté, co začalo Němcům téct do bot a potřebovali nahradit alespoň část mobilizované pracovní síly pomocí vězňů. Oproti tomu komunistické gulagy likvidovaly vězněné od samého počátku těžkou prací při minimální výživě. Proto také sověti předali v rámci družby po společném přepadení Polska i některé postupy vraždění vězňů, které sami používali jen výjimečně. Týkalo se to např. i pojízdných plynových komor, v nichž byla povražděna většina dětí z Lidic.
Po okupaci, a zejména po začátku války, došlo k postupnému zhoršování situace v těchto táborech. Chyběly především mycí a desinfekční prostředky, které se poměrně rychle dostaly do přídělového systému, protože jich velké množství spotřebovávala armáda a na ni napojené vojenské zdravotnictví (válka je ze zdravotnického hlediska "epidemie úrazů"). Z tohoto důvodu se v táboře přes veškeré prokazatelné (zachovaly se supliky českého velitele tábora, žádající o mýdlo a desinfekční prostředky) úsilí jeho vedení zhoršovala hygienická situace. A prokazatelně se dělaly nejrůznější "skrčky" za hranou protektorátních zákonů, aby se získalo alespoň něco. Nacističtí agitátoři umně využívají právě neschopnost mladší generace si představit, že nebylo prostě možné zajít do nejbližšího krámu a koupit pár kostek mýdla a pár balení vhodné desinfekce. Pominu-li, že takový Lysol se už dnes také koupit nedá (protože REACH), byla prostě situace v protektorátu zcela mimo dnešní realitu (nehledě k tomu, že některé mladší ročníky mají představu, že to mohl velitel tábora objednat mobilem nebo po internetu).
Nicméně do poslední chvíle, kdy o tom rozhodovalo české velení, byla snaha alespoň improvizovanými prostředky zabránit šíření infekcí, byť i za cenu vynucování některých nepopulárních hygienických opatření (jako např. důkladné mytí ve studené vodě) tresty.

Konec

Tábory po několika měsících převzala německá okupační moc.
Ta provedla následující opatření:

• ještě více, a zcela záměrně, zhoršila hygienickou situaci i výživu vězněných, docházelo také k explicitnímu vraždění vězňů personálem
• začala do táborů svážet další vězně, tentokrát podle etnického klíče, nikoli podle soudních rozsudků (němečtí agitátoři se snaží nepravdivě předstírat, že tak tomu bylo od samého počátku)
• připravila a provedla převoz všech vězněných do vyhlazovacích táborů, kde byli povražděni.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 10

Jak bylo uvedeno minule, "šílený útlak", spočívající v tom, že byli nastolením československého státu Němci sesazeni z postu "panského národa", vedl k tomu, že naprostá většina z nich zastávala negativní postoj k novému státu.
Námezdní pisálci opět velice rádi zdůrazňují, že nebyla provedena kantonizace Československa podle švýcarského modelu, kterou proponoval v době před vznikem tohoto státu Masaryk. Problém spočívá v tom, že takováto kantonizace mohla proběhnout pouze tehdy, pokud by obyvatelstvo německých kantonů bylo státotvorné. Je jistě otázkou, nakolik by k něčemu podobnému mohlo dojít při delší existenci československého státu, případně bez vzniku nacistického Německa, které se stalo hlásáním rasové nadřazenosti Němců vábničkou, na niž českoslovenští Němci, až na nečetné výjimky, naběhli a ty výjimky ze svého středu nemilosrdně ostrakizovali.
Přestože nacismus hlásal podřadnost Židů a v roce 1935 byly v Německu vyhlášeny Norimberské zákony, které z nich učinily obyvatele výrazně nižší kategorie, řada československých Židů sympatizovala více s Němci než s československým státem. Jsou známy i případy, kdy židovští podnikatelé nutili české pracovníky ke komunikaci v německém jazyce a k posílání jejich dětí do německých škol (které začaly mít od začátku 20. let problémy s udržením se na minimálních počtech žáků).
Někteří z nich tyto postoje nekorigovali ani po roce 1938 (Mnichov, Kříšťálová noc) a strašně se divili, že jejich "zásluhy" ocenili Němci arizací jejich podniků a přesunem jich samotných (i s rodinami) do koncentráků. Raný český odboj také prohlašoval uvedené konflikty za vnitroněmeckou záležitost (konec konců, tito Židé se prohlašovali za "zvláštní větev Německého národa", případně přímo za Němce, kteří mají nějaké židovské předky - byť minimálně od těch Norimberských zákonů bylo jasné, že budou podle nich považováni za Židy).
Takže němečtí Židé se nakonec ocitli v tragické pozici, kdy české obyvatelstvo jim odmítlo odpustit proněmecké postoje, případně explicitní podporu nacismu a hlásání nacistické ideologie v období mnichovské krize, zatímco Němci s nimi explicitně přes tyto "zásluhy" zacházeli jako s nepřáteli.
Čeští Židé na tom byli po této stránce lépe (je otázka, zda se nějakému historikovi někdy podaří analýza, zda se to významně promítlo i do procenta přežití v rámci těchto dvou skupin Židů), někteří se dokonce nějaký čas úspěšně vydávali za Čechy a některé smíšené páry úspěšně schovaly děti u českých příbuzných a známých (což byl osud např. pozdějšího spisovatele Oty Pavla). Do tohoto stavu negativně zasáhly židovské obce, které uchovávaly záznamy i o pokřtěných Židech, umožňující dohledání jejich potomků. Jejich vydání do rukou Němců byla směs naivity (jako třeba první odbojové organizace, které měly centrální evidenci členů apod.), ale v některých příkladech patrně i zlé vůle, protože pro judaistické fanatiky byli odpadlí Židé a jejich potomci něčím ještě horším než sami nacističtí katani. Ti byli naopak z tohoto poohledu chápáni jako "nástroj JHWH", umožňující likvidaci této "odpadlé" části židovské populace. Pokud by inkriminované záznamy skončily v ohni, byla by významná část potomků sekularizovaných nebo pokřtěných Židů podle církevních i státních matrik buď naprosto nedohledatelná, nebo dohledatelná pouze s daleko větším úsilím (zejména v předpočítačové éře).
Německé obyvatelstvo se prakticky stoprocentně ztotožnilo s okupační mocí, což bylo zcela jistě akcentováno i skutečností, že Němci měli větší příděly (jakmile válka donutila Německo zavést přídělový systém) a řadu dalších drobných výhod (např. městské obyvatelstvo české národnosti smělo chovat jen králíky, Němci směli chovat i drůbež; na venkově byla česká hospodářství zatížena podstatně vyšší úrovní evidence chovů než německá apod., existovala i místa "jen pro Němce" i v MHD, jejichž zřízení současně s vykázáním Židů na plošiny v Brně vedlo k celkem úspěšnému a obyvatelstvem hromadně podporovanému bojkotu MHD).
Opět byly zcela jistě výjimky. Jsou zaznamenány i případy, kdy Němci upozorňovali své české sousedy, že si ten zahraniční rozhlas pouštějí moc nahlas a že by je mohl někdo udat, nicméně to byla pouze okrajová záležitost.
Jednoznačně zlomovou událostí v česko-německých vztazích byla heydrichiáda. Po ní bylo jasné jak doma, tak i v zahraničním odboji, že další soužití s Němci ve společném státě je naprosto nereálné. Jistě nešlo jen o samotné akty zvůle německých okupantů, ale zejména o reakci německé menšiny, která se s těmito akty naprosto ztotožnila. Tím byl vykopán příkop mezi oběma etniky a bylo jasné, že výsledek války může rozhodnout pouze o tom, v čí prospěch bude české státní území vyklizeno, nikoli o tom, zda bude či nebude vyklizeno ve prospěch jedné národnosti. Reakcí na heydrichiádu bylo i přerušení kontaktů mezi exilovou vládou v Londýně a německými antinacistickými emigranty československého původu.
Paradoxně největší ohrožení ze strany Němců pro nás představovala skupina "umírněně nacistických" důstojníků, která připravila v roce 1944 atentát na Hitlera. Hodlala po něm převzít moc a ústupky Spojencům (včetně určité demokratizace vnitřního uspořádání Německa a útlumu Holokaustu) zajistit separátní mír. Je otázka, zda by za těchto okolností Spojenci trvali na obnovení Československa v předválečných hranicích (což se stejně nepovedlo), nebo zda by na po Mnichovu okupovaných územích uspořádali nějaké parodie na plebiscit, jako sověti na Podkarpatské Ukrajině, a obnovili Československo v nějak korigovaných pomnichovských hranicích, pokud vůbec. Naštěstí pro nás akce Valkýra pohořela a Německo vzalo Hitlera za slovo a bojovalo opravdu až ještě poté, co sovětské tanky jezdily po Unter den Linden.
V souvislosti s odsunem je nám různými námezdnými pisálky vyčítáno mnohé, o některých věcech jsem tu už psal, takže jen stručně

• do odsunu byly zařazeny všechny osoby (tedy, co dožily konce války), které se v posledním prvorepubličním sčítání lidu přihlásily k německé národnosti, přihlíželo se jen k účasti na odboji
• kvílení je někdy nad Židy, kteří ovšem měli možnost za tohoto sčítání uvést národnost židovskou, československou, nemeckou nebo jakoukoli jinou; v demokratickém státě nebyli nijak pronásledováni a pokud si svobodně zvolili národnost německou, byla to jejich volba; to, že jim následně našli jejich "soukmenovci" židovské předky a zavřeli je do koncentráku, není žádná zásluha nebo dokonce forma protinacistického odboje
• Benešův dekret, vyhlašující amnestii pro protinacistické bojovníky - bohužel, kdyby toho nebylo, musely by následně československým odbojářům udělovat "zbytkové tresty", jak tomu bylo po roce 1989 s bojovníky proti komunistům; když to přeženu, tak Čurda by pak byl souzen nejen za zradu ostatních parašutistů a odbojářů, kteří jim pomáhali, ale i za podíl na "vraždě zastupujícího říšského protektora"; za "vlastizradu" a "službu v nepřátelské armádě" by pak museli být souzeni i např. zahraniční vojáci (východní i západní)
• divoké odsuny, např. Brněnský - agitátoři nejsou s to pochopit, že to mnohdy byla jediná možnost, jak ochránit německé obyvatelstvo před šikanou nebo něčím ještě horším, v situaci, kdy Němci zanechali po sobě spálenou a rozvrácenou zemi s cíleně vybitými politickými elitami; navíc skutečné excesy, jako např. přerovský (byť i ten byl v kontextu doby pochopitelný), československá justice začala řešit a potrestání viníků zabránili až komunisté
• nečinnost při odvlékání československých občanů, původem ruských emigrantů, sověty - bohužel, v té době nemělo Československo funkční armádu a na československém území bylo víc sovětských vojáků, než kolik jich tam předtím měli Němci

Naopak lze vyčítat Benešovi zacházení s Háchou. Ten, dokud mu to zdraví dovolovalo, dělal, co na svém postu udělat mohl (včetně např. zpackaného "chlebíčkového atentátu", inu, právník). Benešova animozita vůči Háchovi zabránila i tomu, aby se plně využila skutečnost (Háchou do značné míry zajištěná), že Německo obsadilo českou část Česko - Slovenska naprosto bez jakéhokoli právního podkladu. Na základě toho mohli být Němci, kteří se na naše území dostali 15. 3. 1939 a následně, shromážděni a postříleni či pověšeni jako členové zločinecké bandy (protože právně ničím jiným nebyli).

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 9

Badeniho reforma, resp. její krach, názorně ukázaly, že soužití v rámci Rakousko - Uherské monarchie nemůže fungovat, protože ta se dostala do vleku německých nacionalistů. Němečtí nacionalisté a jejich ideologičtí souputníci také blokovali včechny pokusy o postupnou demokratizaci monarchie. Přes masové násilné poněmčování totiž zbylo v monarchii více Slovanů než kolik bylo Němců a ti si byli vědomi toho, že v demokratických poměrech by nutně museli začít hrát druhé housle. Podobné problémy měli i Maďaři v Uhrách (ty do značné míry vyřešilo ořezání poválečného Maďarska o oblasti, v nichž převažovalo nemaďarské obyvatelstvo).
Určitá asymetrie mezi maďarskou a německou částí monarchie spočívala v tom, že maďarština je jazyk jako komunikační prostředek výrazně praktičtější než "konkurenční" jazyky Slovanů, Rumunů a dalších národnostních skupin. Má pravidelnou ortografii a téměř pravidelnou a velmi jednoduchou gramatiku (která si v mnohém nezadá třeba s esperantem), takže je relativně snadno naučitelná a používatelná i pro osoby, které nejsou rodilými mluvčími.
Oproti tomu němčina nepřináší uživatelům slovanských jazyků prakticky žádné výhody. Je to jazyk s podobnou mírou nepravidelností v gramatice a ortografii, jakou mají jazyky slovanské. Nevýhodou němčiny je existence většího počtu vzájemě až nesrozumitelných dialektů, které byly řešeny ve druhé polovině 19. století převzetím dialektu pražských Němců coby základu spisovného jazyka. Poměrná "mladost" němčiny má ovšem značné nevýhody. Jednou z nich je neusazenost tohoto jazyka (poslední reforma proběhla někdy v závěru 20. století a antikvovala všechny učebnice a gramatiky) a obtížná použitelnost znalosti současné němčiny k pochopení starších textů (rozdíly jsou zde jednoznačně větší než mezi starými českými texty a současnou češtinou).
Lze jen coby příklady upozornit na dvě věci:

1. Goethe nepsal německy, protože němčina v jeho době neexistovala, ale psal německo - germánským dialektem z Výmaru a okolí
2. Člověk neandrtálský se jmenuje Homo neanderthalensis podle prvního a typového nálezu z údolí, pojmenovaného po německém (ale praněmčinou píšícíám) básníkovi Neanderovi, jako Neanderthal. Nicméně to "h" již ze spisovné němčiny i ze současného názvu lokality vymizelo (lokalitu najdete na mapách pana Googla jako "Eiszeitliches Wildgehege Neandertal").

Jak jsem tedy uvedl minule, začala se česká společnost na sklonku monarchie naprosto jednoznačně orientovat na nějakou formu odchodu z ní, přičemž první světová válka a vojenská neúspěšnost Rakouska - Uherska (ale i Centrálních mocností jako celku) vytvořila postupně revoluční situaci, v níž byly rozpad monarchie a obnovení českého státu možné.
Pro strategičtěji uvažující politiky bylo v zásadě jasné, že zastavení prvnotního "blitzkriegu" ve Francii znamenalo přechod konfliktu do formy opotřebovávací války, v níž Centrální mocnosti proti Dohodě neměly při porovnání materiálních a lidských zdrojů šanci. Mohly pouze oddalovat svůj finální kolaps.
Teoreticky bylo nanejvýš možné nasazení nějaké nové, vysoce účinné zbraně. Takovou zbraní byly jednoznačně tanky, nicméně až do konce války generalita ani jedné strany výhody této zbraně nepochopila a používala je z našeho pohledu naprosto nesmyslně, rozptýlené po celé šíři fronty. Teoreticky se mohl najít nikoli geniální, ale prostě jen chytrý vojevůdce, který by všechny tanky stáhnul do jednoho úseku a tam frontu prorazil (což bylo zcela reálné i s těmito primitivnámi stroji a pro druhou stranu by to znamenalo katastrofu), nicméně starší a omezeně myslící důstojníci na vyšších postech velení obou stran konfliktu byli v tomto perfektními spojenci nepřítele.
Německo prodloužilo válku patrně až o několik let tím, že zavedlo masovou výrobu dusičnanů ze čpavku za vysokého tlaku a teploty (čpavek vzniká jako odpad při řadě v té době užívaných technických procesů).  Podařilo se tím vykompenzovat následky blokády, která zabránila pokračování importu chilského ledku, potřebného jak pro výrobu výbušnin, tak i pro hnojení v zemědělství. Existují studie, podle nichž by hladomory, jaké propukly až na přelomu let 1917/18, propukly už o cca dva roky dříve a Centrální mocnosti by buď padly náporem hladových bouří, nebo vojensky po zcecimování obyvatelstva hladomory.

Po válce se v důsledku angažovanosti českých a slovenských vojáků v legiích na všech frontách ocitlo nově vzniklé Československo v podstatě na pozici jednoho z vítězných států.
O historii znovudobývání území, včetně stabilizace hranic s Maďarskem a Polskem, se toho dá na servrech typu valka.cz nebo palba.cz najít poměrně dost. Je důležité zdůraznit, že na těchto procesech se významně podíleli vojáci kteří "zůstali věrní" (případně neměli možnost přeběhnout do legií) až do konce, takže loajalita k českého obyvatelstva k novému státu (i těch, co byli do konce "věrní Rakousku") byla vysoká. Na druhé straně se Němci, žijící především v pohraničních oblastech (a z vysokého procenta ve skutečnosti poněmčení Češi - inu, poturčenec ...) snažili o odtržení a připojení k Německu nebo zbytku Rakouska, o což neměli zájem ani Němci ani Rakušané, ale ani vítězové světové války.
V podstatě si vykoledovali vytvořením front proti centru státu akcentování poválečného hladomoru, protože tyto oblasti byly v důsledu válečných událostí potravinově nesoběstačné. Zlomení odporu separatistů a řádné připojení těchto oblastí k základu státu bylo prakticky vždy a všude doprovázeno zlepšením zásobování obyvatelstva, v některých případech byly provedeny i programy odvozu strádajících dětí do vnitrozemí státu, do oblastí s lepší výrobou potravin, na "výkrm".

Námezdní pisálkové rádi píší o "šíleném útisku" Němců v Československu.
K tomu se dá uvést asi tolik:

1. V monarchii, kde byli Slované většinovým obyvatelstvem, byli násilně nuceni komunikovat germánskými skřeky (viz pád Badeniho reformy, která toto měla oslabit, zdůrazňuji oslabit, nikoli odstranit)
2. Proti tomu v Československu nemusel menšinový Němec hubou klápnout jinak než německy, pokud nežil v prakticky výlučně českém či slovenském osídlení nebo pokud neměl ambice dělat státního úředníka, kdy se musel naučit češtinu cca na úrovni nynějších v angličtině vyučovaných studentů medicíny, kteří musejí zvládnout komunikaci s pacienty (u nás, kupodivu, mluvícími česky). Němci měli k dispozici kompletní školství od mateřských škol po universitu a  techniku, v němž se vyučovalo výlučně německy, případně se na některých typech škol vyučovala čeština jako jeden z cizích jazyků.
3. Němci měli jako menšina v Československu více práv, než je obvyklé pro menšiny i v současné době a platí to i pro postavení národnostních menšin v současném Německu

"Útlak" spočíval výlučně v tom, že nebyli "panskou rasou", preferovanou spoustou zákonných, podzákonných i nepsaných norem, jak tomu bylo v monarchii. Jejich nespokojenost se "sesazením" na pozici rovnoprávných občanů státu v podstatě otevřela cestu Hitlerovi s tím, že nacismus měl mezi československými Němci daleko větší procento příznivců než v samotném Německu.
Z pohledu této historické zkušenosti, bohužel, nevidím jako reálné soužití s muslimy (kteří jsou také touto ideologií v náboženském rouše stavěni dopozice "nadlidí", "panské rasy" či něčeho podobného) v demokratických státech, kde je jedním ze základních principů rovnost občanů bez ohledu na rasu a náboženství. Němci byli nacionalismem masírováni podstatně kratší dobu než jsou muslimové a přesto to stačilo na naprostou neschopnost německých menšin spolužít na principu rovný s rovnými s neněmeckou majoritou i neněmeckými menšinami. Týkalo se to nejen nás, ale prakticky celé Evropy, pouze s tím rozdílem, že v nedemokratických, či méně demokratických státech byl tento problém utlumen vyšší represívností státního aparátu.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 8

Mezi dvěma výstavami

V souvislosti se soustředěním významné části rakouského průmyslu do zemí koruny české byla v roce 1791 uspořádána zemská průmyslová výstava. Zásluhy o tento děj i o přípravu výstavy v podstatě podědil císař Leopold II spolu s trůnem po svém předchůdci, Josefu II, protože ten zemřel bezdětný. V Habsbursko - Lotrinském rodu se už naplno projevovala dědičná degenerace. Zatímco Josef II byl jednoznačně sociopat (a je skvělou ukázkou toho, že sociopatie u vládců nemusí být jen mínusová zálažitost), jeho bratr byl sexuální psychopat, který "vlezl pod každou sukni", jak praví klasička. Ale sexuálně zaměřenou osobou (minimálně na hranici normy) byla i jejich matka.
Uvedená výstava dokumentovala spektrum technických výrobků, které jsou ve státě dostupné a vyráběné. Její pořadatelé se snažili o určitý logický scénář, který ji měl posunout někam výš, než je pouhá výstava kabinetu kuriozit nebo zboží na stánku kupce. Výstava byla dokladem toho, jak silně se podařilo po porážkách od Pruska rozvinout náhradu za ztracené regiony a jak rychle se objevila ve spektru toho, co bylo doma vyráběno, řada špičkových výrobků. Není bez zajímavosti, že uvedená výstava byla první svého druhu na evropském kontinentě.
Po stu letech se konala výstava druhá, zvaná z tohoto důvodu jubilejní. Byla inspirována podobnou výstavou, která proběhla v Uhersku v roce 1885 a její načasování bylo dáno vzpomínkou na jinak zapadlou a příliš nevzpomínanou zemskou výstavu (protože nekvalitní vedení rakouského státu nebylo s to využít potenciál takovéto přehlídky dosažených úspěchů). Rozdíl mezi oběma výstavami více než názorně ukázal, jak silně za těch sto let pokročil rozvoj českého národa, a jaké peripetie se kolem tohoto dění objevily.
Zatímco první výstava (1791) byla opravdu zemská, tj. organizovaná na zemském principu (bez ohledu na národnost výrobců či vystavovatelů), německá komunita po předchozích vstřícných krocích náhle odmítla účast na jubilejní výstavě pod průhlednou záminkou, že nebude možné náležitě připravit výstaviště. Organizovaně odřekli účast všichni původně přihlášení němečtí podnikatelé, své aktivity zrušili i němečtí členové přípravného výboru.
Následující události usvědčily Němce z prachsprostého lhaní, protože výstavu se podařilo otevřít v termínu (no, některé věci se dodělávaly za chodu, ještě po slavnostním zahájení, ale výstava jako celek fungovala). Dokonce otevření nedonutila zrušit či odložit ani katastrofální povodeň v roce 1890, která strhla i několik oblouků Karlova mostu. Před průčelím pražské invalidovny, na kraji parku, stojí pomník zákopníků a poddůstojníků zákopnických oddílů, kteří zahynuli, když během ní zachraňovali lidské životy a majetky. A byli to ostří chlapi, schopní např. pod nepřátelskou palbou postavit nebo opravit most. Už fakt smrti těchto výjimečných mužů ukazuje na velikost průšvihu, ve kterém tehdy Praha byla. (A za této povodně se také utopily Amélie a její maminka z dětských knížek paní Neomillnerové.) Postiženo bylo i rozestavěné výstaviště vedle Stromovky. Přesto se podařilo škody napravit a výstaviště opravit, dobudovat a zprovoznit.
Výstava na jedné straně ukázala obrovský pokrok, který věda a technika, jak v Česku tak i na světě, za těch sto let učinily. Ukázala také, že utlačovaný český národ je s to se kvalitou své průmyslové produkce a jejím technicko - vynálezeckým zázemím schopen vyrovnat i těm národům, které v té době měly vlastní státnost.
Výstava se zapsala do povědomí národa i tím, že se císař František Josef I, který ji posléze (a po nechutném váhání a dalších peripetiích) navštívil, nechal vyfotit na řetězovém mostě, kterýžto snímek vyšel v novinách s titulkem "Procházka na mostě" a dal pojmenování starci, ležícím jako stále těžší balvan na bedrech státu.
Ludvík Souček to v jedné ze svých knih o fotografii, v kapitolce o důležitosti věcně správných a dostatečně úplných a výstižných popisků k fotografiím komentuje zhruba slovy: "Kdyby tehdy noviny pod fotografií napsaly něco jako 'Jeho Císařské Veličenstvo, František Josef I, císař Rakouský, král Uherský a Český atd. se prochází po novém řetězovém mostě', místo 'Procházka na mostě' nevznikla by přezdívka 'starej Procházka'", s podotknutím, aby si adepti fotografie dávali na takovéto zkratkovité popisky pozor. (Jsem si vědom toho, že existují i jiná vysvětlení vzniku oné nakonec všeobecně vžité mocnářovy přezdívky.)
Zajímavým jevem bylo i navštěvování Jubilejní výstavy krajany, kteří žili v cizině.
Jako druhou věc události kolem Jubulejní výstavy ukázaly výrazné zhoršení mezinárodnostních vztahů za oněch sto let, které uplynuly od předchozí výstavy. Vztahy Němcům vůči stále se více emancipujícím Čechům se v souladu s tímto trendem neustále zhoršovaly a o pouhých šest let později došlo v německy mluvících oblastech k nepokojům, které donutily Rakousko - Uherský stát odvolat Badeniho jazyková nařízení, která v podstatě pouze umožňovala česky mluvícím občanům předkládat podání úřadům v češtině (s tím, že podání by se interně stejně vyřizovalo v němčině, občanovi by tedy pouze odpadly náklady na jeho německý překlad pro úředníky). Tento akt ukázal vcelku jednoznačně, že spolužití s Němci v jimi ovládaném státě je pro český národ bezperspektivní. Po necelých dvou desítkách let to vedlo k  orientaci části vedení českého národa na rozbití Rakousko - Uherska a vytvoření samostatného státu. Generace, která coby dítka navštívila v doprovodu svých rodičů "naši jubilejní" a doprovodné akce, o dvě desítky a něco let později přecházela k "nepříteli" a poté bojovala v legiích za národní samostatnost.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 7

Národní obrození 2

Národní obrození neprobíhalo ve vzduchoprázdnu. Bylo spojeno s celkovým společenským hnutím, zejména za sociální vyrovnání nešlechtických vrstev společnosti s přežívajícími feudálními provilegii šlechty a duchovenstva.
Z tohoto pohledu byly cíle českého národa zhruba totožné s emancipačními snahami nešlechticů, jak Němců, tak i Židů.
Do jisté míry toto narušovala současná spolupráce s vlasteneckými šlechtici (jichž bylo velice málo) a duchovními.
Na druhé straně ovšem významná část Němců, kteří měli své elity po celé rozloze sociální pyramidy, neviděla uvedenou emancipaci tak zásadně a naléhavě, jako Češi, kteří takovéto elity teprve vytvářeli a dostávali se přitom do konfliktu se stávajícími, snažícími se svá privilegia "zabetonovat" tím více, čím více se cítily ohroženy nástupem elit jiného národa na svou vrstvu sociální pyramidy.
Z tohoto důvodu nastaly třenice, které vedly k postupnému oddělování emancipačních snah německých a českých. Tohle se jasně ukázalo v roce 1848, kdy vůdcové českého národa se odmítli účastnit německého sněmu ve Frankfurtu, čímž dali jasně najevo své vymezení proti Němcům.

Nečeští národní obrozenci

Velice často právě ti, kdo českému národu vyčítají "rasismus a xenofobii" jedním dechem vytýkají (a snaží se ho tím shodit) i fakt, že v národním obrození se angažovala i řada nečechů. Problém je, že tito nečeši se dali do služeb českého národa, byli do něj bez problémů zaintegrováni a přijati za jeho příslušníky.
Jedním z příkladů takovéto integrace je spisovatelka Božena Němcová, kterou můžeme směle označit za "pozámeckou směsku" a byla nejspíše "pracovním úrazem" některé z příbuzných vévodkyně Kurónské (stala se předlohou "paní kněžny" z Babičky), které v podstatě fungovaly jako luxusní prostitutky pro nejvyšší feudální společnost. Skutečnou identitu jejích rodičů se nepodařilo odhalit zatím žádnému z autorů, kteří se jí zabývali, jen se shodují v tom, že manželé Panklovi zcela jistě jejími rodiči nejsou, protože by ji musela mít paní Panklová o hodně dříve, než v té době u dívek nastupovala puberta. Patrně ji dostala už jako batole (prvděpodobně předtím vychovávané nějakou chůvou a kojnou) poté, co se vdala za Pankla, a dostala za to velmi slušné zabezpečení.
K tomu, co na toto téma různí autoři napsali, si dovoluji přidat pouze konstatování, že ani sama vévodkyně Kurónská, "paní kněžna", není pro svoji pozdější neplodnost ze hry, jak soudí např. Miroslav Ivanov, a to z toho důvodu, že ta neplodnost mohla nastat klidně i později poté, co se nezdařil nějaký porod (či proběhl zpackaný potrat). Mohla si nakonec při svých aktivitách uhnat kapavku nebo něco podobného a mít uzávěr vejcovodů, což byl chorobný stav, který se v té době často vyskytoval u promiskuitních žen všech společenských tříd. A takováto choroba dosti často postihne jen jeden vejcovod, takže se plodnost sníží, ale není na nule a ke vzniku totální neplodnosti (pokud opravdu neplodná byla a nebylo to jen takové či makové, tak či onak motivované, předstírání tohoto stavu) mohlo dojít později a z jiných příčin. A z konkrétního vztahu mezi ní a Barunkou se toho také moc vyvěštit nedá, protože jeden případ konkrétních dvou žen se zcela jistě může vymykat zaběhnuté společenské praxi. A pokud navíc nevíme, kdo byl Barunčin otec a jaký vztah k němu její případná matka měla, nemusíme vůbec chápat i vztah mezi těmito dvěma konkrétními ženami.
Důležité je, že pokud v Barunčině rodokmenu nezapracoval nějaký pohledný štolba či lesník (asi jako ve známé filmové komedii "Prstýnek"), tak v sobě moc české krve neměla. Nicméně česká společnost ji přijala a umožnila jí vyrůst na světově proslulou spisovatelku, překládanou do desítek jazyků celého světa.
Dalším příkladem je Miroslav Tyrš, pocházející se sudetoněmecké rodiny, který se "počeštil" výchovou v české vlastenecké rodině po úmrtí své matky na TBC, která v rodině řádila i nadále; zemřely na ni i jeho sestry. Sám Tyrš se jako všestranný talent účastnil i tvorby některých hesel do Ottova slovníku naučného, nicméně do dějin vstoupil především jako zakladatel tělovýchovné (ovšem s brannými prvky) organizace Sokol. Zdá se, že určité chladné přijetí německou společností, v níž byl v podstatě outsiderem, mu vykompenzovalo přijetí společností českou.
Julius Zeyer pocházel z německo (po otci) židovské (po matce) rodiny, nicméně se velice dobře uplatnil jako uznávaný český spisovatel (lumírovci, pozdní romantismus), dodnes vyučovaný na školách, čtený i hraný.
Takovýchto osobností by se dalo najít v panteonu českého národa více.
Češi, konec konců, do jisté míry "adoptovali" i Joachima Barrande, který se jim za to odměnil zpracováním zkamenělin ze silurských usazenin, především na území Prahy a v okolí Karlštejna.
Za důležité považuji, že do českého národa bez větších problémů vplul v podstatě každý, kdo byl ochoten sdílet stejné kulturní a sociální hodnoty, včetně práce pro kvalitativní i kvantitativní růst národa. "Xenofobie" coby konfliktní vztah, se týkala především těch osobností a skupin, jejichž aktivity se nějakým způsobem se zájmy národa křížily.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 6

Národní obrození 1

Národní obrození je proces, v němž vznikl český národ jako moderní národ. Do tohoto procesu vstupoval národ v podstatě okleštěný o vrstvy, které by měly představovat (a u ostatních národů představovaly) elitu; přehlížený, jako národ sluhů a služek. Z něj, na konci 19. století vychází národ obsahující všechny sociální vrsty, které má národ mít, se znovuzrozeným jazykem a patřičně sebevědomý.
Je třeba si uvědomit, že tento proces zdaleka nebyl zákonitý. Naopak, došlo k němu souhrou pro nás šťastných náhod.
Jak už jsem v minulém dílu připomenul, prohrála Marie Terezie války s Pruskem a přišla po nich o Kladsko a větší část Slezska, což byly oblasti, v nichž byl soustředěn průmysl monarchie. Protože coby osvícená panovnice věděla, že bez průmyslu si ji konkurenční evropské mocnosti namažou na chleba, musela rychle začít budovat průmysl v jiných částech monarchie. Nabízela se již částečně průmyslová pražská aglomerace (do níž si dovoluji, lokálním vlastencům navzdory, připočíst i Kladno, které je od Prahy na dostřel (alespoň souboj bitevních lodí Bismarck a Hood za druhé světové války, z něhož vyšel německý bitevník jako předposlední, se odehrával na přibližně tuto vzdálenost), oblast podkrušnohoří (s pánvemi hnědého uhlí), Brněnsko (nedaleké Rosice a Oslavany jako zdroj černého uhlí a na opačné straně v Moravském krasu dnes již vyčerpaná ložiska železné rudy na bázi uhličitanu železitého), Ostravsko (černé uhlí) a Plzeňsko (naleziště železných rud, blízké lesy a rašeliniště). Dalším bodem bylo zprůmyslnění Vídně (aglomerace Vídeňského Nového města). Problém byl dostat do těchto oblastí lidi. Sice od středověku platilo, že poddaný, kterému se podaří utéct do některého z měst a zůstane tam úspěšně nejméně rok, se stane svobodným, ale tento drift (který zajišťoval, že populačně pasívní města nevymřela) na rychlé vybudování průmyslových kapacit nestačil. Nezbylo než sáhnout na výsady šlechty a zrušit člověčenství a s ním spojené poddanství. Bylo také nutné omezit robotu, která byla vymáhána v rozporu s již dříve existujícími císařskými dekrety takovým způsobem, že v podstatě znemožňovala poddaným se řádně starat o svá (nebo propachtovaná) pole. Zároveň bylo nutné zajistit alespoň minimální gramotnost obyvatelstva, protože se ukázalo, že negramotní vojáci jsou ve válce méně užiteční (nepřečtou si ani směrovku na křižovatce).
Tyto reformy zahájila Marie Terezie a staral se o ně již jako spoluvládce a později i nástupce její syn Josef, na císařském trůnu druhý.
Je třeba konstatovat, že národní obrození jakéhosi slovanského národa bylo asi to poslední, co si oba panovníci přáli. Zejména Josef II měl více - méně jasnou vizi jednotným jazykem, a to německy, hovořícího obyvatelstva jednotného absolutistického státu. Střetl se zejména s Maďary a vztahy mezi nimi a trůnem (které nebyly nikdy ideální) se jakžtakž normalizovaly až rakousko - uherským dualismem.
Nicméně nastal příliv osvobozeného obyvatelstva do měst. Ono obyvatelstvo se nespokojilo jen s podřadným postavením v rámci průmyslu, ale postupně se řadě z něj pocházejících lidí podařilo vypracovat na živnostníky a příslušníky dalších bohatších vrstev.
Tito lidé se dostali do konkurenčního vztahu s již zavedenými obdobnými vrstvami německými a židovskými. Zatímco Němci a Židé (uvolnění za Josefa II z ghet) v té době vytvořili jednotnou vrstvu (existovala řada smíšených rodin, jejichž potomci se považovali vesměs za Němce a že je něco jinak, poznali až za Hitlera), hovořící německými dialekty (protože i jidiš, jimž hovořili Židé v Německu a Rakousku, je počítán odborníky do rodiny německých dialektů). Reakce těchto vrstev byla zhruba v duchu "ty mezi sebe nepustíme". Výsledkem na ni byl vznik v podstatě paralelní společnosti, v níž se pohybovali lidé českého původu.
Čeština, kterou objevovali jazykovědci a historikové, jako Dobrovský nebo Jungmann, se stala najednou komunikačním prostředkem i vyšších a bohatších vrstev, vznikající separátní české elity, provozující český společenský život. Potřebovala vyjádřit jevy, s nimiž se vrstvy, v nichž přežila dobu "temna", míjely. Proto se objevila i odborná terminologie a řada dalších obohacení slovní zásoby, včetně slov, popisujících jevy, jaké v době existence staročeštiny neexistovaly.
Čeština vznikala jednak z toho, co bylo "živé", jednak ze staročeštiny, jednak z výpůjček z dalších slovanských jazyků, jednak výrobou neologismů. Neosvědčila se slova složená z více slovních základů, která jsou typická pro němčinu (ale třeba i některé keltské jazyky i některé jazyky mimoevropské), ta zůstala částečně zachována v odborném názvosloví (např. mnohoúhelníky a mnohostěny v geometrii), různé "čistonosopleny", "klapkobřinkobedny" apod. se neujaly. Zato se čeština projevila jako velmi dobrý příjemce cizích slov, která si dokáže zapojením do systému předpon a přípon zcela počeštit, takže zpravidla s nimi nemá problémy ani při jejich skloňování či časování (tohle dělá potíže uživatelům němčiny, která cizí názvy více či méně důsledně překládá).
My si neuvědomujeme, že v podstatě mluvíme částečně umělým jazykem (jako je latina, která byla cílevědomě v dobách římské republiky upravována tehdejšími experty na gramatiku). Výhodou této skutečnosti je logická provázanost slovní zásoby i řady gramatických jevů. Naše odborné názvosloví v oblasti přírodních věd se plně vyrovná latinskému (a v některých případech ho i předčí).
Umělé chemické názvosloví, vytvořené profesorem Votočkem, má tu vlastnost, že přímo z názvu sloučeniny plyne její stechiometrický vzorec, případně název kysličníku, od něhož je (v anorganické chemii) daná sloučenina odvozena. Tuto vlastnost nemá "mezinárodní" názvosloví, původně latinské a přejaté do angličtiny, kdy o každém prvku uživatel musí vědět, které mocenství je u něho "hlavní" a jaká jsou "významná vyšší" a významná nižší" mocenství (a bez těchto znalostí stechiometrický vzorec sloučeniny dohromady podle jejího názvu nedá). A navíc objev nového mocenství nějakého prvku, o němž se v době vzniku tohoto názvosloví nevědělo, může část názvů sloučenin daného prvku hodit do výjimek. Uživatele českého názvosloví, které pracuje s absolutním mocenstvím prvků, nikoli se "zavedenými posuny proti hlavnímu mocenství", taková situace nijak nezaskočí a vytvoří název v souladu se stávajícími pravidly, aniž by ten interferoval s názvy již existujících sloučenin.
Podobná situace je i v názvosloví zvířat a rostlin, které je kompatibilní s vědeckým názvoslovím (snad je konzervativnější tam, kde se objevují nové druhy štěpením stávajících). Nedávno byla na Oslovi citována práce na "vše zahrnujícím" stromu života na základě analýzy podobnosti DNA. Nejvíce námahy autorům údajně dalo to, že museli velice pracně a složitě (někdy i kontaktováním autorů jednotlivých studií) zjišťovat, jaké organismy měli autoři zdrojových studií vlastně v práci, protože v anglickém názvosloví existuje řada synomnym a homonym, případně lokálních názvů, jejichž překlad do vědeckého názvosloví (= latinského) je dosti obskurní a nejistá záležitost. Pokud by ta díla byla v češtině, tak by takovýto problém jednoduše neexistoval (a je to názorná ukázka toho, jak málo se hatmatilkoidní angličtina hodí na to, na co aspiruje, totiž na "světový jazyk").
Mimochodem, havran z básně E. A. Poea je vlastně krkavec a krkavci jsou i "havrani", střežící Tower (angličtina tyto dva druhy ptáků snad vůbec nerozeznává).
Právě kvalita a přitom jednoznačnost češtiny je zdrojem problémů při výuce méně kvalitních jazyků.
Podobným procesem jako čeština prošla posléze, ve druhé polovině 19. století, i němčina, která vlastně do té doby neexistovala, protože existovala jen záplava německých dialektů, z nichž ty vzdálené se sobě podobaly asi jako čeština se slovenštinou, lužickosrbštinou nebo polštinou (tj. pro neznalé byly vzájemně téměř nesrozumitelné). Za základ spisovné němčiny byl vzat (coby nejneutrálnější) dialekt pražských Němců. I němčina má tedy do jisté míry charakter umělého jazyka, byť z jiných příčin.

"Česká směska" a xenofobie 5

Habsburkové

Po vymření Jagelonců nastoupil na český trůn první z habsburských králů, kteří zde vládli do konce monarchie. Ve skutečnosti jako Habsburk na českém trůnu druhý, protože na něm seděl v letech 1306 - 1307 Rudolf I. Habsburský, přezdívaný pro dodržování diety ze zdravotních důvodů "král Kaše".
Ferdinand I. se snažil, aby trůn dostal s titulu manželství s Annou Jagelonskou a nástupnické smlouvy mezi Habsburky a Jagelonci, nicméně z hlediska státoprávního uspořádání českých zemí byly tyto věci irelavantní a Ferdinand I. musel, podobně jako jeho nástupci, projít volbou českých stavů.
Po něm vládl Maxmilián II. (na českém trůnu I.), jeho nástupcem byl byl populární Rudolf II. Ten byl na konci života v roce 1611 donucen k abdikaci a zemřel hned v lednu následujícího roku.
Problém s Habsburky spočíval v tom, že si Češi nasadili do kožichu rod vší, které cílevědomě a systematicky (z otce na syna, z děda na vnuka) podkopávaly a oslabovaly zemská práva a cíleně rozkládaly společnost v českém soustátí.
Velmi důležitou roli sehrál požár zemských desek v roce 1541, tedy zhruba uprostřed vlády Ferdinanda I. Zemské desky byly klíčovým archivem, kde byly soustředěny informace o všech posunech pozemkového vlastnictví (dědictví, dary, prodeje, vyvlastnění atd.) a bez nich řada vlastníků jen obtížně prokazovala nároky na pozemky, což souviselo i s šlechtickými tituly.
Zemské desky byly sice následně podle listinných materiálů v držení šlechtických rodů a jiných vlastníků půdy zrekonstruovány, ale podle všeho zejména drobní vlastníci půdy z řad nižší šlechty měli toto dokazování daleko obtížnější, protože smlouvy se tehdy uzavíraly často jen ústně před svědky a následně se zápisem do zemských desek, takže po jejich shoření, pokud už svědci nežili, bylo snadné zlikvidovat celý rod nížší šlechty.
Velmi důležitou roli v tomto procesu sehrály i následující represe v průběhu třicetileté války.
Mladší bratr Rudolfa II, Matyáš, se snažil předat předem následnictví do rukou Ferdinanda II., nicméně po jeho smrti čeští stavové Ferdinanda odmítli, zvolili Fridricha Falckého a boje mezi ním a Ferdinandem otevřely sérii bojů všech proti všem, kterou známe pod jménem 30.letá válka.
Ferdinand II.se sice nedožil jejího konce, ale podařilo se mu mocensky prosadit tzv. "Obnovené zřízení zemské", které protiprávně prohlásilo české země za dědičné území Habsburků.
Jeho nástupce, Ferdinand III. přesídlil trvale do Vídně, nechal tam odvézt české korunovační klenoty, Karlovu univerzitu spojil s jezuitskou kolejí v Klementinu na Karlo - Ferdinandovu univerzitu a podřídil ji státní moci. Za něj vyvrcholila doba pobělohorských represí, spojená s odchodem či vybitím několika desítek procent obyvatelstva českých zemí.
Ferdinand III. také stranil velkým vlastníkům půdy a vyšší šlechtě, potlačoval nižší šlechtu a města, což byl trend, v němž pokračoval i jeho nástupce Leopold I. Důležitou roli hrála i destrukce hodnoty měny, která vedla k ožebračení těch, kdo měli pevné (nominálně definované) příjmy, protože ty ztratily s touto devalvací značnou část své hodnoty a často nestačily k uživení. Leopold se naproti tomu ovšem jako první snažil omezit robotní zátěž obyvatelstva na několik dnů v týdnu, ale šlechta masově císařský dekret zatajovala a sabotovala jeho uvedení do praxe.
Leopoldův následník Karel, jako římský císař VI., jako český král II., měl hlavní problém ten, že jeho syn, narozený jako první dítě, zemřel jako kojenec a následovaly jen dcery. Pro nejstarší z nich proto připravil "Pragmatickou sankci", která zaručovala přechod na další generaci po ženské linii. Bez ohledu na uznání Pragmatické sankce okolními panovníky se po jeho smrti strhly války, které musela jeho dcera hned po nástupu na trůn vybojovat. Někteří střízlivější historikové to komentují tak, že kdyby to úsilí a finance (šlo i o uplácení k získání souhlasu s tímto dokumentem) vložené do diplomatických jednání kolem Pragmatické sankce věnoval do budování armády, tak by jeho dcera měla problém s převzetím trůnu daleko menší.
V průběhu vlády Habsburků jsme byli také po dvakráte "multikulturně obohaceni" muslimy, kteří se dvakrát pokoušeli dobýt Vídeň a jejich dobyvatelské aktivity byly v obou případech spojeny s rozsáhlým drancováním, vybíjením obyvatelstva a jeho unášením do otroctví, takže jih Moravy se dvakrát za sebou z větší části vylidnil.
Z hlediska kontaktů našeho národa s cizím živlem je třeba konstatovat, že Češi za vlády Habsburků pozvolna přestali být pány ve své zemi, přičemž dosti významnou roli hrály pobělohorské konfiskace, byť postihly i německy hovořící šlechtu (případně poněmčené původně české šlechtické rody). Devastující vliv měly i aktivity římskokatolické církve, která v podstatě vzala za svůj cíl totální zgenocidování českého národa. Byla cíleně vybíjena a vyháněna česká inteligence a byla likvidována bohatá a hodnotná česká literatura z předchozích dob. Jako náhrada byl poskytován té hrstce gramotných, co ještě v zemi zůstala, jen bezcenný póvl od katolických pisálků, jehož tituly a autory zná (na rozdíl třeba od Komenského) jen pár odborníků a obsahy těchto "děl" téměř nikdo.  Důležité bylo i postupné poněmčování měst. Toto jsou věci, o nichž se lze dočíst v každé slušnější učebnici dějepisu.
Velmi podstatnou roli ovšem sehrála i totální likvidace nižší šlechty. Podle některých historiků není doložen snad jediný případ, kdy by rod nižší šlechty úspěšně přešel z předbělohorského období do konce "doby Temna". Buď byl vyhnán ze země, nebo připraven o šlechtický predikát a pozemkové vlastnictví s ním spojené (v podstatě došlo k pauperizaci a znevolnění nižší šlechty a svobodných sedláků). Pokud se na konci tohoto období objevili nějací šlechtici tohoto typu, většinou šlo o lidi buď do šlechtického stavu nově povýšené z nešlechticů, případně o imigranty. Faktem je, že např. v sousedním Polsku tvořila a tvoří právě nižší šlechta páteř národa, který z ní čerpal sílu v dobách dějinných katastrof a v dobách prosperity tato vrstva dodávala národu významné kulturní a politické činitele. I známý spisovatel Sapkovský (série o Zaklínači, série o husitských válkách z pro nás nezvyklého pohledu Poláků) pochází ze starého rodu nižší šlechty.
Marie Terezie ovšem sérií porážek ve válce s Pruskem přišla o průmyslové Kladsko a větší část Slezska a byla nucena zrušit "člověčenství" a další feudální zákony, které vystavovaly poddané totální libovůli šlechty, aby mohla zprůmyslnit české země, protože bez průmyslu by se její stát neobešel. Tento trend pokračoval i za jejího nástupce Josefa II. Zcela nechtěně dali tito panovníci impulz něčemu, co si pro své, ideálně kompletně německojazyčné císařství zcela jistě nepřáli: českému národnímu obrození.

"Česká směska" a xenofobie 4

Lucemburkové

Po vymření Přemyslovců byli na český trůn opět v rozporu s nějakou xenofobií, přijati Habsburkové a Korutanci, aby se na něm nakonec pevně usadili Lucemburkové. Karel, toho jména jako český král první, jako císař římský čtvrtý, se pak stal největším Čechem, tedy, po Járovi Cimrmanovi. Ve svém životopise si Karel IV stěžuje, že za svého dětského pobytu v cizině zapomněl česky, ale že se jazyk po návratu do Čech opět naučil a nyní mluví česky jako každý jiný Čech.
Coby silná xenofobie je nám z  doby Václava IV. vyčítáno vyhnání německy hovořících profesorů z Karlovy univerzity. Problém spočívá ovšem v tom, že šlo o ryze politický akt plynoucí z toho, že denunciacemi církvi dostávali univerzitu i jejího zřizovatele, Václava IV. do problémů, které byly tímto aktem vyřešeny. Karlova univerzita se pak stala institucí umírněné reformace.

Husité

Existují představy o silné xenofobii husitů. Dokonce se objevují hlasy, podle nichž se husité podobali současnému islámskému státu.
Je zde ovšem řada rozdílů, které stojí za pozornost.
Už v samotných základech husitského hnutí stojí známý výrok Jana Husa, že "je mu dobrý Němec milejší, nežli bratr zlý".
Samo husitství bylo koncipováno nábožensko ideologicky, nikoli nacionálně. V jeho kořenech se patrně objevují i náboženští uprchlíci z jiných částí Evropy, pronásledovaní tam, coby kacíři. Na Karlově univerzitě působil Mistr Engliš (Petr Payne), příznivec Viklefa. který se s českým prostředím sžil a stal se jedním z ideologů umírněnějšího křídla husitské revoluce. Na druhé straně řada husitských bitev měla "ryze český" charakter, což také o nějakém extrémním nacionalismu nesvědčí.
Uvádí se, že důležitým hnacím motorem procesů, vedoucích k husitským válkám, bylo ochlazení spojené s pluviálem (extrémní deště). V souvislosti s tím docházelo k poklesu úrody, která navíc nemohla být sklizena pro rozbahnění polí. Chudnoucí obyvatelstvo (svou roli hrál i ekonomický pokles na přelomu vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV) nebylo s to zaplatit stále dražší potraviny. Na druhé straně rozmáčený terén bránil přesunům husitských vojsk podstatně méně než klasickým rytířským vojskům, což využívali geniální husitští hejtmani ke strategickému přemanévrování protivníka.
Důležitým rozdílem proti islámským fanatikům je skutečnost, že husité, na rozdíl od katolického proudu (a u islámu je toto pozorovatelné ještě víc) nepotlačovali technický rozvoj. Naopak, husitské války, jako ostatně i mnohé jiné války v Evropě až po moderní dobu, se staly přehlídkou technických i strategicko taktických vymožeností, které od Čechů (nejen husitů) přebíraly další země.
Ještě tehdy snad platné papežské buly, stavějící mimo zákon přenosnou trojnožku (lučištník si ji postavil, opřel si o ni ruku s lukem a drsně se zvýšila přesnost jeho palby) a kuši (dokázala probít brnění spolehlivěji než první střelné zbraně, měla vyší kadenci než ony. ale zaostávala za lukem v rukách dobrého lučištníka) se staly silně neaktuálními při použití děl v otevřené bitvě a použitím ručních palných zbraní. Přitom protivníci husitů si nemohli dovolit tyto zbraně (nebo jejich napodobeniny) nezařadit do své výzbroje, protože jinak by dopadli velice špatně. To ostatně ukázaly i první střety těchto válek. Ty se tedy staly jedněmi z mnoha v historii, kdy bylo válčení spojeno s výrazným technickým rozvojem, jemuž nedokázala církev zabránit.
Po rozpadu husitského hnutí (bitva u Lipan byla spíše symptomem než příčinou) se řada husitů uplatnila jako žoldnéři po celé Evropě, aniž by to vedlo k nějakým kulturním problémům. V některých válkách a bitvách dokonce tito původní husité bojovali proti sobě navzájem. Řada husitů se také uplatnila na turecké frontě v Uhrách.

Jiří z Poděbrad

Král, který vzešel ze správcování země na sklonku husitství, rovněž pěstoval rozsáhlé zahraniční kontakty a jeho rytíři se dokázali pozitivně presentovat po celé Evropě. Obvinění Jiřího z otrávení Ladislava Pohrobka, které bylo evrgrýnem německé historické vědy až do 20. století) vyvrátil nález rozsevu osteolytického procesu v jeho kosterních pozůstatcích. Antropolog Vlček vsadil na leukemický proces, ale faktem je, že podobný obraz by mohla vyvolat i atypicky rychle probíhající syfilida nebo tuberkulóza, případně další infekce, v podstatě by to mohl být i rozsev rakoviny prostaty, která je ovšem u mužů jeho věku velmi neobvyklá (ať to bylo cokoli, zemřel na sepsi, vyvolanou zhroucením imunity).
Pro nacionalismus a xenofobii nesvědčí ani to, že král Jiří, když poznal totální neschopnost svých synů (a mizerně si vedli i jako vojevůdci) a zklamal se i v zeťovi Matyáši Korvínovi, tak předal vládu nad zemí Jageloncům.

Jagelonci

Tato původně polsko - litevská královská rodina se na našem trůnu uplatnila především králem Wladislavem, jehož emblém s "W" je zaintegrován do výzdoby některých významných staveb pozdní gotiky, přebírající do gotické formy některé z prvků v jiných zemích dříve nastupující renesance. Pokud za jejich vlády existovaly nějaké rozbroje, měly především charakter zhoršujících se vztahů mezi šlechtou, obávající se o svá privilegia, a městy, která bohatla "opovrženíhodnou" hospodářskou činností a snažila se vydobýt si postavení, odpovídající příjmům, které přinášela celé společnosti.
Relativně pohodová situace byla akcentována nástupem silně teplého období (bez jakýchkoli emisí oxidu uhličitého), které zvyšovalo úrodnost. Ani občasná sucha neměla katastrofický charakter, protože se vždy (na rozdíl od studených a vlhkých období) sklidilo alespoň tolik, že populace netrpěla fatálním nedostatkem potravin. "V Čechách na hlad slunce nesvítí", charakterizuje známé úsloví rozdíl mezi suchou a mokrou neúrodou. Důležitou roli sehrála i postupně budovaná rybniční soustava, která přispěla k místním srážkovým jevům typu mlhy a rosy, snižujícím stres rostlin z delšího sucha.
Napak, do období vlády Wladislavova nástupce Ludvíka je situováno několik "roků bez zimy", v nichž podzimní plískanice přešly do jarního počasí a odvážnější sedláci do sklizených polí zaseli podruhé a sklidili z jedné půdy dvojí úrodu. Vzhledem k mládí se Ludvíkovi (ještě mu nerostly pořádně vousy, když padl na ústupu z prohrané bitvy u Moháče) říkalo král Holec a k létům jeho vlády se vztahuje známé úsloví "za krále Holce byla za groš celá ovce", reflektující prosperitu a potravinovou dostatečnost té doby.
Začleněním do soustátí s uherským královstvím pod vládou Jagelonců jsme se dostali do pozice frontové země, bojující proti islámské expanzi přes Balkán do centra Evropy. Předchozí epizody bojů s "Turky" (ve skutečnosti etnickou sebrankou z celého území Osmanské říše, včetně unesených a poturčených potomků křesťanských a jiných nemuslimských etnik) byly nesystematické. Za Přemyslovců na českém trůnu, vládnoucích i v Uhrách, ještě islámská expanze k hranicím Uher nesahala, ani za Karla IV. Proti Turkům bojoval uherský král Zikmund, který byl ovšem na kordy se svým bratrem na českém trůnu, proto zapojení českých sil do toho boje bylo minimální. Boje uherského království za krále Matyáše šly rovněž mimo nás pro jeho rozkmotření se s Jiřím, které vyvrcholilo neúspěšným pokusem Matyáše o zachvácení českého trůnu silou.
Kontakt s Turky za Jagelonců vyvrcholil zmíněnou bitvou u Moháče, která znamenala také konec této dynastie na českém trůnu. Jejich nástupce (z titulu manželství s Annou Jagelonskou) Ferdinand I Habsburský, řešil krátce po nastoupení na trůny soustátí, k němuž přidal Rakousko, bezprostřední ohrožení svého hlavního města, Vídně.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 3

Velká Morava

Velká Morava pěstovala bezproblémové kontakty s okolními evropskými státy. Pokud se objevily třenice, měly vysloveně politický, případně politicko - náboženský charakter. Až v závěru její existence se objevili kočovní Maďaři (opět nekompatibilní s evropskou usedlou populací), jejichž nájezdy rozvrátily Velkou Moravu. Nicméně nějaké lokální struktury zde musely přetrvat, protože Přemyslovci dobývali Moravu mečem, aby ji přičlenili ke svému knížectví.

Křesťanství

V souvislosti s Velkou Moravou existuje kult "věrozvěstů", Cyrila a Metoděje. Problém je, že ti zde byli s křesťanstvím až třetí. První misie na území Velké Moravy organizovali irští mnichové a byly nalezeny základy staveb, které jsou právě pro tyto misie typické. Tito opravdu původní věrozvěstové byli vyhnáni a nahrazeni franckými kněžími, kteří svou duchovní činnost spojovali s ryze světským podřízením Velké Moravy Francké říši. Jako výsledek chladného politicko mocenského kalkulu byli pozváni "věrozvěsti" z Byzance, která se v té době začínala odčleňovat od západní církve, což nakonec vyústilo do oddělení římsko a řeckokatolického proudu křesťanství.
V souvislosti s dalším politickým  vývojem nakonec došlo k vyhnání slovanských kněží a přičlenění českého knížectví, jako jednoho ze státních útvarů, vzniklých na území pod vlivem Velké Moravy a expandujícího do oblastí, kde tato říše původně vládla, k římské větvi, reprezentované církevním centrem v Řeznu.
Je docela možné, že tyto čistě mocensko politické přeskoky mezi jednotlivými verzemi křesťanství, následované po pár staletích velmi obdobnými v souvislostí s reformací a protireformací, stály u postupného rozvoje stále větší míry náboženské vlažnosti až skepse, přetrvávající dosud.

Knížectví

V rámci přátelských vztahů s císařem Otou se Boleslav II zapojil do boje proti Maďarům, kteří odmítli od říše přijmout tribut a zjevně se ji chystali napadnout. Boleslav poslal Němcům na pomoc kontingent svých rytířů. Ti byli v bitvě na Lechu (955) nasazeni jako záloha, nicméně poté, co Maďaři říšské vojsko objeli, se dostali do místa nejintenzívnějších bojů a padli téměř do posledního. Maďary, poutané tímto bojem, se podařilo dostat mezi souvislou řadu železem okutých rytířů a řeku, čímž byla eliminována jejich manévrovací schopnost. V následné silně nemultikulturní a politicky nekorektní řeži zahynulo podle odhadů historiků kolem 90 procent útočícího vojska, dílem meči rytířů, dílem utonutím v řece Lech (Maďaři neuměli plavat).
Masakr byl tak drsný mj. pro vzájemnou kulturní i jazykovou nekompatibilitu, kdy nemělo cenu brát maďarské bojovníky do zajetí (rytíři nedokázali odlišit maďarské šlechtice od kmánů) a Maďaři se zase neuměli vzdát.
Boleslav II se prakticky paralelně utkal s druhým proudem Maďarů někde na Moravsko - Slovensko - Rakouském pomezí, místo střetu není známo a nenašli zatím nic, cop by přispělo k jeho upřesnění ani archeologové (je docela možné, že mrtví Maďaři skončili v bažinách a ramenech řek, zatímco čeští na hřbitovech velkomoravských lokalit). Nebude daleko od pravdy, že se českému a moravskému vojsku se podařil podobný manévr jako u Lechu, ale s využitím znalosti dosti složitého terénu, protkaného rameny Dyje a Moravy a menších vodotečí, a dostali Maďary manévrováním do podobné situace jako u Lechu a rovněž je zničili.
Tyto dvě bitvy měly ten praktický dopad, že po nich přestali být kočovníci v Maďarsku rozhodující politickou silou. K moci se dostali usedlí Maďaři (v podstatě maďarizovaní Slované) s nimiž sv. Štěpán přijal křesťanství (což nebyl asi takový problém protože to k Balatonu přinesl už Pribina, vyhnaný Mojmírovci z Nitranska) a vytvořili standardní feudální stát, s nímž bylo možné vytvářet standardní vztahy, včetně dynastických sňatků.
Další multikulturní událostí z naší historie je únos Jitky z kláštera ve Svinibrodu v jehož důsledku získal kníže Břetislav přátelské vztahy s německou říší. O únosu nejen moderní historikové, ale i beletristé soudí, že šlo o promyšlený tah polomanželského Břetislava (sňatek Oldřicha s Boženou nikdo krom pražských kněží neuznával, a ti si nemohli dovolit knížeti vzdorovat) o získání vlivných příbuzných. Historikové také upozorňují na fakt, že jméno Božena, byť byli všichni následující Přemyslovci jejími potomky, bylo u této dynastie jednoznačně "tabu" a není doložena žádná takto pojmenovaná princezna (o nemanželských potomcích Přemyslovců, a zejména ženského pohlaví, takový přehled není).
Ti zvlášť jedovatí vyslovují hypotézy o tom, že se únos Jitky možná hodil i její rodině, která ji zavřela do kláštěra kvůli nějakým techtlům a snad i mechtlům s nežádoucí osobou a bohatý a mocný bastard, který po ní sáhl, jim docela přišel vhod.
Významný byl podíl Čechů na tažení říše do Itálie, pod vedením Vratislava II. Jeho rytířům se podařilo vmísit mezi prchající obránce a obsadit jednu z bran dobývaného města, řadoví bojovníci zase multikulturně obohacovali Italy opékáním chlebů vymodelovaných do tvarů dítěte nad ohni, což poněkud narušilo bojovou morálku obléhaných měšťanů.
Přemyslovci si, jakmile se stali mocnými, a tím obávanými soupeři a uznávanými spojenci, si běžně brali za manželky zahraniční princezny, nicméně jejich potomci byli vychováváni jako Češi a za Čechy se i považovali.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 2

Avaři

Střet takto nově zniklého keltsko - slovanského etnika (které se ovšem během pár generací "slovanizovalo") s Avary znamenal střet s etnikem hodnotovým systémem i způsobem života zcela nekompatibilním.
Kočovní Avaři vpadli do středu Evropy, část slovanských kmenů si podmanili, část učinili poplatnými (naturálie, otroci, služba v pomocných sborech, možná i ložírování Avarů ve slovanských sídlech přes nepříznivé roční období).
Archeologové hovoří o "slovansko avarské kultuře", v níž se objevují slovanské výrobky, mající význam pro kočovníky a slovanské výrobky v pohřbech dle avarského pohřebního ritu. Což je ovšem název, hraničící s politickou korektností, protože navozuje dojem jakéhosi pozitivního soužití.
Pokud bychom hledali nějakou moderní analogii, můžeme se podívat do Rwandy, kde také cca 20 procent původně kočovných (a dosud s prvky kočovnictví v životním stylu) Tutsiů "multikulturně obohacuje" většinové zemědělské Hutuy. Multikultiralisté mají sice tendence blábolit o symbióze, nicméně zemědělci to zcela jednoznačně chápou jako útlak a vykořisťování a v zásadě nebudeme daleko od pravdy, pokud odhadneme, že takto pohlíželi na "avarsko slovanskou kulturu" i naši předkové.
Prostě soužití kočovníků a zemědělců je do zančné míry nemožné, protože kočovníci potřebují naprosto odlišný režim v přístupu ke krajině. Respektive je možné v situaci, kdy je dostatek místa, takže se minimalizují třecí plochy.
Ukázalo se to i v případě osídlování západní části severoamerického kontinentu, kdy docházelo jednak ke konfliktům osadníků s kočovnými indiány, jednak, později, k neméně tvrdým střetům mezi farmáři a chovateli dobytka (konec konců, i nejznámější bitka z dob Divokého Západu, přestřelka u o.k. corralu, měla tento kontext).
Slované také využili první příležitosti (sérii porážek Avarů Byzantskou říší) a šli do povstání, v němž zcela Avary vyhnali a přitom jim způsobili takové ztráty, že zbytky tohoto etnika byly nakonec pohlceny jinými kočovníky východoevropských stepí.
Toto povstání zahrnuje dva zajímavé aspekty:

• Krále Sáma
• Fredegarovu teorii o míšencích

Král Sámo

Ten je poněkud mýtická postava. Původně to měl být kupec z Franské říše, na jehož ozbrojenou družinu se snad nabalili povstalí Slované. Nemuselo to proběhnout tak idylicky, jako ve Štorchově románu Hrdina Nik, ale faktem je, že být v tehdejší době kupcem znamenalo současně být tvrdým oříškem pro kohokoli, kdo by si usmyslel kupeckou karavanu přepadnout (prostě aby cost X benefit hodnocení dopadlo pro variantu "nepřepadnout ho").
Kupec tedy musel, když bylo nezbytí, dokázat prosadit svůj zájem silou. Navíc musel být diplomaticky zdatný, protože ta síla byla až tím posledním ve spektru kupcových aktivit a nemohla být, ve vlastním zájmu i zájmu celého kupeckého stavu, používána moc často, jinak by totiž nebyl rozdíl mezi kupeckou družinou a regulérní zločineckou bandou.
Dá se předpokládat, že naši předkové pod avarským jhem mnoho diplomatických jednání nevedli, a je docela pravděpodobné i to, že avarský vpád byl alespoň u části slovanských kmenů spojený s vybitím rodových elit, majících takováto jednání ve svých tradičních dovednostech i výsadách. To byl pravděpodobně důvod, proč se Sámo stal po úspěchu vzpoury také králem osvobozených kmenů, jehož moc sahala pravděpodobně od území na východě Německa po západ Slovenska a od jihu Polska po slovanské osídlení v dnešním Maďarsku a Rakousku (jakási předzvěst Velké Moravy).
Určitou pikanterií je, že jméno Sámo, používané Fredegarem, není ve franštině doloženo. Proto někteří historikové soudí, že Sámo byl židovský obchodník Samuel (a stal se králem lidu, o jehož odvěké xenofobii i antisemitismu rádi blábolí multikulturalisté). Sámo patrně velice rychle (silně antimultikulturně) splynul se svými poddanými, holdoval mnohoženství a s největší pravděpodobností jako panovník prováděl (nebo se podílel na provádění) i nejrůznější pohanské "modloslužby". Je-li hypotéza o tom Samuelovi pravdivá, musel se JHWH kdesi na Chrámové hoře nafukovat vzteky k puknutí. Na druhé straně by to byl první důkaz toho, že Židé jsou s námi docela kulturně kompatibilní, pokud se jim podaří zbavit se jha judaismu (a patrně to bylo, ošklivě řečeno, snazší v případě pohanů než křesťanů).

Míšenci

Fradegar ve své kronice uvádí, že iniciátory a vůdci povstání byli míšenci, vzniklí z Avarů, znásilňujících a jinak zmermomocňujících (třeba při tom zimním ložírování) slovanské ženy a dívky. Ti se pak cítili odstrčení, protože s nimi lid jejich otců zacházel stejně, jako s lidem jejich matek.
Pokud se vrátím k té výše zmíněné Rwandě, tak v ní etnický střet Tutsiů a Hutuů vedl k prakticky totálnímu vybití smíšených párů a jejich potomstva. Šly po nich obě vzájemně bojující skupiny a obě je měly na jednom z prvních míst seznamu těch, které je třeba zlikvidovat.
Troufám si předpokládat, že velmi podobná situace se vyvinula i v souvislosti se slovanskou vzpourou proti Avarům. Míšenci ve slovanských sídlech byli nejspíš vybiti (zejména pokud jim Avaři projevovali vyšší míru důvěry než ostatním obyvatelům), nebo se jim podařilo utéct k otcům (a nelze vyloučit, že i tam dopadli špatně). Svědčí o tom i fakt, že geny, které by se daly označit za avarské, v naší populaci praktiky nemáme, a to málo, co by se tak označit dalo, se dá vysvětlit jejich přenosem přes maďarské etnikum, které vzniklo z kočovníků, absorbovavších zbytky poražených a vyhnaných Avarů.
Lze též poněkud cynicky konstatovat, že máme spolu s našimi předky oproti Hutuům štěstí v tom, že tehdy neexistovaly žádné "modré přílby", které by nás uvrhly zpět do avarského područí. Frankové se o něco takového později snažili, ale pohořeli.
Fredegar prostě nemohl rozdejchat, že podle něho zcela podřadní Slované vytvořili říši, která nakonec dala při odražení franckého útoku jejich armádě tak pokouřit (u Wogastisburgu, kteréžto bojiště dosud nebylo identifikováno a lokalizováno), že se těch málo přeživších muselo vykašlat na křesťanská manželství a oženit každý s vícero vdovami po padlých spolubojovnících. Než děti z těchto polygamních manželství dorostly, měli frančtí vládcové velmi nepříjemný nedostatek vojáků.

(pokračování)

"Česká směska" a xenofobie 1

Extrémistické weby typu Britských listů neustále blábolí o české "xenofobii" a snahách vytvořit "etnicky čistou" populaci ve státě. Mnohdy přitom používají rétoriku takového druhu, že při začernění nevýznamného množství dobově podmíněných slov by se mohlo zcela klidně jednat o překlady textů Josepha Goebbelse a originály jeho českých přicmrndávačů z doby protektorátu. Už to je IMHO dostatečným signálem k tomu, abychom vůči těmto blábolům zachovali značnou míru ostražitosti.

Jak to tedy s tou českou xenofobií je?

Česká republika (před ní království) se nachází v centru Evropy. Má strategické umístění ("Kdo je pánem Čech, je i pánem Evropy", tvrdil už Bismarck). Z tohoto důvodu procházela naší zemí řada dobyvatelských vojsk, případně i vojsk dočasně spojeneckých. Česko bylo i cílovou zemí nejrůznějších emigrací a jiných přesunů obyvatelstva, od středověké kolonizace až po současnou vlnu příchozích z Ukrajiny a Vietnamu (o Slovácích ani nemluvě, ti jsou v podstatě "naši").
Veškeré tyto děje zanechaly na naší populaci zcela jednoznačné genetické stopy. Můžeme vidět "Čechy jak poleno", kteří by klidně zapadli mezi turkotatarské kočovníky, takové, kteří by zapadli někam do Levanty i další, kolem jejichž předků nejspíš mlsně obcházeli náboráři do SS, nebo alespoň do Lebensbornu (a mnoho dalších typů). Jakmile se začnou realizovat vztahy vietnamsko - českých dvojic, které občas potkávám cestou do práce nebo při různých pochůzkách (a už jsem viděl i Vietnamky s Čechem po boku a s pěkným "melounem" v břiše), budeme mít i Čechy nažloutlé a šikmooké (Češky asi ne, asijské ženy si vcelku běžně nechávají operovat oči na evropský stanadard a lze to očekávat i u míšenek).
Z tohoto důvodu mezi nás zapadnou bez problémů i příslušníci dalších národů.

Kde nastávají třenice?

Problémy se objevují nikoli na poli vzhledu (či obecně antropologických parametrů), ale v souvislosti s kulturními nekompatibilitami. Proto jsou permanentní problémy s romskou menšinou, protože ta má naprosto odlišně nastavený žebříček hodnot a prvků životního stylu, který se dostává do kolize s většinovou populací. Rom, který takovéto kulturní odlišnosti nejeví, zpravidla není ani jako takový vnímán (no co, asi má mezi předky nějakého Itala, jugoslávce, Bulhara nebo Rumuna).
Uvedený jev je ovšem těžký průšvih pro romskou populaci, protože ta česká z ní "vysává" kulturně kompatibilní jedince, kteří by za jiných okolností mohli stát v čele nějakého civilizačně emancipačního hnutí (čímž nemyslím, budiž řečeno explicitně, povýšení hodnot v podstatě rozpadající se rodové společnosti na úrověň hodnot vyspělé civilizace, jak to chápou někteří "profesionální Romové", ale vznik moderního romského národa, uznávajícího a ve svém konání respaktujícího přibližně ty samé civilizační hodnoty jako ostatní Evropané).
Naprosto stejné třecí plochy se objevují v konfrontaci s islámem. Problém není nějaká "rasová odlišnost", navíc u českých konvertitů k islámu zcela bezpředmětná, ale naprostá nekompatibilita islámu a jeho hodnot (či antihodnot) s hodnotami evropské civilizace. Což je u nás konkrétně akcentováno ještě i vysokým procentem ateistů a přívrženců k ateismu blízkým směrům a celkově velmi nízkým postavením náboženství (a věcí s ním souvisejících) na našem hodnotovém žebříčku (a to i u té části populace, která se při sčítáních lidu hlásí k věřícím a provádí občasné náboženské úkony).

Počátky naší populace

Značná etnická (či "rasová") tolerance v podstatě doprovází naše předky minimálně od jejich vstupu do České kotliny a jejího okolí. Úplně první lid, který obýval naši vlast a známe ho pod patrně vlastním jménem (a ne názvem, užívaným archeology na základě význačných kulturních artefaktů nebo typových nalezišť) byli Bójové, patřící do rodiny keltských národů či kmenů. Keltové zčásti na naše území přišli, ale zčásti v něm vznikli ze starších, zde se vyskytujících kultur (např. Knovízká).
Na našem území pak vytvořili řadu protostátních útvarů, velikosti současného okresu až kraje, jejichž obyvatelé se ovšem vzájemně bez problémů domluvili. Tuto realitu patrně zachycují některé z našich pohádek, kdy Hloupý Honza přejde přes kopec a je v jiném království. Nikde ovšem neslyšíme, že by Honza musel šprtat slovíčka zcela odlišného jazyka. I motiv města potaženého černým, červeným či bílým suknem ze stejných a podobných pohádek může reflektovat keltskou rozmařilost ve věcech veřejných.
Než se keltské protostáty dokázaly přeměnit v plnohodnotné státní útvary s pevnější a výkonnější organizací, přišli Germáni a vyvrátili keltská oppida. Některá obsadili, jiná byla využita v dobách pozdějších (výhodná poloha ve vztahu k nalezištím toho či onoho, stezkám, vodním tokům apod., vhodný terén pro vytvoření opevnění), jiná trvale zanikla (k neskonalé radosti moderních archeologů). Keltská populace patrně (mimo zčásti vybitou, zčásti vyhnanou horní sociální vrstvu) nezanikla, patrně však byla vytlačena do oblastí s méně úrodnou půdou (Germáni měli primitivnější zemědělství než Keltové, proto potřebovali výnosnější půdy, aby se vůbec uživili). Zanikla řemesla (nebylo komu řemeslné výrobky prodávat, protože keltští bohatí a mocní zákazníci nebyli a Germáni takové výrobky nekupovali), nicméně považuji za možné, že v omezeném měřítku přetrvávala, včetně předávání řemeslných vědomostí potomstvu.
Faktem je, že archeologové tak přesní v absolutním datování nejsou a nález řemeslného výrobku "keltského vzoru" z dob germánské okupace je jimi automaticky zařazen do předchozího období, kdy zde Keltové vládli.
Patrně se příliš nemýlím, když si naši zemi po germánském záboru představuji asi jako Anglii po Hastingsu, kdy lepší a významnější místa obsadili Normané, kteří také tvořili vládnoucí vrstvu, a "bokem" byly vsi utlačovaných Sasů (asi jak to známe z románů sira W. Scotta, konec konců, byl historik, podobně jako náš A. Jirásek). Včetně toho, že uvedené populace žily více-méně vedle sebe a příliš se nestýkaly, ani nemísily.
Germáni asi po třech stech letech spontánně odtáhli "za lepším". Je možné, že půdy s lepší bonitou se jejich primitivním zemědělstvím vyčerpaly a na horších hospodařit, na rozdíl od Keltů, nedovedli. Důležitou roli hrálo i oslabení Říma, který nedovedl přívalu germánských kmenů na své území čelit.
Česká kotlina se odchodem Germánů (podle některých pramenů jejich vůdcové museli vypálit některé z vesnic, jejichž obyvatelům se do neznáma nechtělo) výrazně vyprázdnila. Zbyli jen ostrůvky Keltů. Než se Keltové stačili zmátořit na to, aby si vytvořili novou vládnoucí vrstvu, vstoupili do země Slované.
Slované se od samého počátku nijak od původních obyvatel země nedistancovali, na rozdíl od Germánů. Hovoří o tom jednoznačně naše geny, kdy u významné části naší populace jsou přítomny geny, charakterizující keltské etnikum. Keltové nám také předali i patologický gen pro cystickou fibrózu, velmi nepříjemné a život zkracující (v těžší formě už v dětském věku) dědičné onemocnění, vyskytující se v Evropě ve zvýšené míře prakticky všude tam, kde přetrvávají (třeba i v "přenárodněné" formě) Keltové. Nějaké genetické stopy germánského vpádu do Čech oproti tomu u naší populace k nalezení nejsou.
Lze odhadnout, že došlo k poměrně rychlé populační fúzi, což dokazuje i řada názvů krajinných útvarů s keltským základem. K takovému předání vědomostí by při nějakém nájezdnickém či "xenofobním" chování nových příchozích nedošlo. Někteří historikové a archeologové upozorňují i na velmi rychlý nástup řemesel u nového etnika a hledají ho v převzetí technických dovedností, nikoli formy, od Keltů (což muselo být podmíněno oboustrannou tolerancí etnik, do nichž máme zapuštěny své kořeny). Zatímco Keltové používali už před vpádem Germánů hrnčířský kruh, Germáni se to od nich za ta cca tři století nenaučili (patrně v důsledku vrozeného rasismu a xenofobie, kteréžto jevy přetrvaly u jejich potomků až do současnosti), ale Slované ho začali používat velice rychle, byť na něm točili nádoby slovanských a nikoli keltských tvarů. Podobná podezření na řemeslnou návaznost vyvolávají i nálezy kovářských výrobků a šperků.
Dokážu si představit, že pokud se slovanský řemeslník oženil s keltskou dívkou,  snažil se vybrat si dceru "někoho od fochu", a že potom keltský řemeslník zasvětil buď zetě nebo vnuka do fines řemesla, pocházejících z keltské tradice.
Je tedy jasné, že už samotný vznik naší populace byl spojen s "rasovou" tolerancí a snahou o splynutí vzájemně kulturně kompatibilních etnik (a to Keltové hovořili pro naše slovanské předky nesrozumitelným jazykem, patrně méně srozumitelným, než byly tehdejší germánské dialekty vůči prastaroslověnštině).

(pokračování)