Strašná hrůza na Slovensku

Podle některých průzkumů na Slovensku roste počet voličů, přiklánějících se k opětovnému orientování na Rusko a může jich snad být i kolem jedné třetiny. "Liberální demokraté" to označují za strašlivou katastrofu.

Průzkum

Onen průzkum se týkal předvolebních orientací voličů na Slovensku a vyšel v něm tak velký počet voličů s podporou obratu k Rusku, byť jistě zveličený metodikou, zaměřenou na preferenci politických stran a politiků.
Nicméně je asi skutečností, že počet lidí, nesouhlasících s aktuální slovenskou politikou, včetně orientace na Ukrajinu ve stylu "ať to stojí, co to stojí", roste, a pokud se nestane nějaký naprosto nepravděpodobný zlom v oblasti ekonomie (se silným pozitivním dopadem na nejchudší vrstvy), bude výskyt takovýchto nálad a preferencí narůstat. A zcela jistě se to netýká jen Slovenska.

Důvody

Velice se obávám, že důvody jsou naprosto jasné: V Rusku nebudou od roku 2035 zakazovat automobily, v Rusku nepodporují občané v cenách odebrané elektřiny hochštaplery provozující bezcenné nebo dokonce škodlivé OZE, v Rusku se neřeší emisní povolenky a další nesmysly, které jen obohacují spekulanty s nimi na úkor normálních lidí, aktivisté a influenceři placení ze zahraničí jsou tam nuceni, stejně jako v USA, veřejně vykazovat, kdo si je platí (na rozdíl od SR, ale i od nás). V Rusku jsou lacinější energie i potraviny a nezavírají se tam továrny a doly a nevybíjejí se hospodářská zvířata kvůli "uhlíkové stopě" a jiným kravíniím.
V Rusku neběží ani "kastrační průmysl", vyrábějící (pochopitelně, za peníze daňových poplatníků) ze školáků mrzáky tím, že je jim vnucena příslušnými aktivisty falešná sexuální identifikace a poté jsou patřičně "léčeny" (Dr Mengele by měl ze svých následníků jistě radost). Zvlášť pikantní je tato "identifikace" a "léčba" u prepubertálních dětí, které žádnou výraznou sexuální identitu nemají.
V Rusku ani nemají uzákoněno, na rozdíl od některých států na západ od bývalé "železné opony", že o záměru přeoperovat dítě na opačné pohlaví se nemusejí rodiče ani dozvědět, natož aby o něčem takovém mohli rozhodovat. Takže se v tom státě rodiče nemusejí bát, že jim přijde dítě ze školy nevratně poškozené, pro potěchu nějakých pervertů a výdělek novodobých mengeleů. Naopak, v Rusku jsou podobné aktivity trestné.
V Rusku také nemohou působit na školách aktivisté, doporučující dětem promiskuitní sex s tím, že "pravděpodobnost nakažení se AIDS je malá", a že "dnes už máme na AIDS velmi účinné léky". Faktem je, že daleko nižší riziko nakažení se vzteklinou vede v případě kousnutí neznámým zvířetem ke kaskádě reakcí zdravotnického systému, jejímž výsledkem je buď vyloučení, že to zvíře tu vzteklinu má, nebo očkování pokousané osoby. A to očkování, na rozdíl od antivirotik a dalších léků používaných proti AIDS, skutečně zajistí zdraví, zatímco "moderní účinná léčba AIDS" v podstatě jen prodlužuje umírání.

Reakce

Dokážu si představit, že lidé, kteří tohle vidí a současně chápou praktickou bezvýchodnost situace v EU, mohou v orientaci na Rusko vidět nápravu. Tyto nálady budou zcela jistě akcentovat, pokud nedojde v příštím roce ve volbách do parlamentu EU k opravdu razantnímu vítězství demokratických sil nad antidemokraty všeho druhu, od Zelených Khmerů až po ty kastrátory. V takovém případě bude totiž osud obyvatel EU v podstatě zpečetěn.
Viníkem této situace ovšem nejsou ani "ruští trollové", ani nějací "desoláti". Viníkem je jen a jen EU sama, a její vinou jsou právě ty výše zmíněné (a jistě nikoli jediné takové) aktivity, vyvolávající v lidech přirozený odpor. EU poněkud připomíná člověka, který uřezával větev ze stromu tím způsobem, že se na ni posadil a přeřízl ji mezi sebou a kmenem. A pak se strašně divil, že sletěl dolů s ní.
Ale ani v případě výše zmíněného vítězství ve volbách nebude vše stoprocentně v pořádku. Antidemokratické uspořádání EU bude zcela jistě značně překážet všem snahám o její nápravu.

Problém s Ruskem

Zcela jistě můžeme (či spíš musíme) být rozhořčeni agresí Ruska vůči Ukrajině, nicméně dosavadní počet jejích obětí je menší, než roční počet obětí ekologického zákazu DDT (a to pouze zemřelí na malárii v zemích, v nichž byla eradikována a kam se po tom zákazu tato nemoc vrátila, pochopitelně, ještě  existují státy, kde eradikace v době zákazu DDT nebyla dokončena, nebo byla připravována a po onom zákazu nebyla ani započata) a rovněž než roční počet obětí zákazu zlaté rýže (jeho oběťmi jsou prakticky výlučně děti, "malé, usmrkané děti", řečeno slovy klasika).
Zejména onen druhý zákaz cílí na plodinu, schopnou zamezit oslepnutím a následně smrti dětí na avitaminózu A. Prosazovatelé uvedeného zákazu si byli zcela jistě velice dobře vědomi důsledků toho, co prosazují.
Pokud ruský dělostřelec nebo rakeťák zabije (mj.) i nějaké děti, je jich nepatrný počet a nebylo na ně cíleně mířeno. Což je zásadní rozdíl oproti těm zakazovatelům zlaté rýže, mezi nimiž dominovali především členové Greenpeace. Explicitním cílem jejich aktivit bylo utrpení a smrt velkého počtu malých dětí.
Sumární počet obětí ekofanatiků a Zelených Khmerů už v obou citovaných případech převyšuje počet obětí nacistického holokaustu. A všechny ty zločince, ekologické organizace i jednotlivé aktivisty, všemožně podporuje EU, na rozdíl od Ruska. Takže EU je v podstatě větší zločinec a masový vrah než Rusko (byť je příliš zbabělá na to, aby vraždila vlastnoručně). Tato skutečnost značně snižuje důvod k nějakým morálním zábranám v případě podpory změny kursu státu vůči ní.

A je dobré vědět i následující:

"Pojedu v roce 2025 do Moskvy. Zajistím mír na Ukrajině za podmínek, na kterých by nám mělo záležet - za podmínek, které staví americké zájmy na první místo. Bidenova administrativa se pošetile snažila přimět Si Ťin-pchinga, aby Putina sesadil. Ve skutečnosti bychom měli přimět Putina, aby Si Ťin-pchinga odmítl." Jde o citát z programového prohlášení jednoho z hlavních republikánských kandidátů do příštích presidentských voleb v USA - Vivek Ramaswamyho, tč. na 3. místě republikánských preferencí; zejména pokud se prodemokratostranickým soudcům podaří zablokovat Trumpovu kandidaturu, má slušnou šanci volby vyhrát - je totiž radikálnější než ten mezi ním a Trumpem, a radikalismus by asi v takovém případě voliči preferovali.
Jinými slovy, pokud vyhrají volby v USA republikáni, dojde patrně ke změně kursu vůči konfliktu na Ukrajině, především v USA ale tím i celého NATO. Ti, kdo se budou na tuto změnu připravovat s předstihem, budou spíš ve výhodě.

A my?

Pokud v našich příštích volbách padne vláda pětikoalice, je velice pravděpodobné, že k nějakému zmírnění současného intenzívně protiruského postoje dojde také. Dokonce i za cenu, že by se Slovenská a Česká republika staly "dýkou vraženou do boku Říše" (pardon, EU).
Může se nám to nelíbit, můžeme to brát jako cosi nemorálního, ale pragmatická řešení zpravidla nebývají ani líbivá, ani prvoplánově morální.
Obávám se ovšem, že pokud by ve Strakovce seděl místo profesora Fialy největší Čech v historii (dle svobodného hlasování našich občanů), Karel IV., tak by už dávno podobný obrat o 180 stupňů připravoval. Ostatně, takový obrat za svého života udělal vícekrát. A pokaždé bylo takové jednání přínosem jak pro něj osobně, tak i pro Lucemburskou dynastii a rovněž i pro království, často až po posledního poddaného.

Nálady na Slovensku, rozjitřené navíc předvolební atmosférou a podrazy, zaměřovanými současnou antidemokratickou vládou na opozici, tedy jen signalizují širokou nespokojenost mas obyvatel se směřováním EU, za které si EU může sama. Je to právě ona, kdo provádí politiku, jednoznačně škodící prakticky všem jejím obyvatelům (mimo pár "vyvolených" skupin, napojených na ekobyznys apod.). A je jen a jen její vinou, že svým chováním, i tím, co plánuje, vyvolává u občanů členských zemí stále rostoucí odpor.

Nerůst

Studentské listy, tvářící se, že jsou médiem pro středoškoláky a trochu i vysokoškoláky, přinesly rozhovor s jedním z tuzemských koryfejů ideologie "nerůstu", Ondřejem Kolínským. Je dobré se na tento materiál podívat, protože přináší v komplexní formě všechny problematické momenty této jednoznačně zhoubné a zavrženíhodné ultralevicové ideologie.

Hnutí

Hned v úvodu před samotným rozhovorem je konstatováno, že "nerůstu" věnují média stále více pozornosti (proč asi?). A má také svou stránku na Facebooku (nedíval jsem se na ni, protože FB nepoužívám). Toto hnutí "bourá představy", že společnost musí neustále růst. Místo toho se zaměřuje na "ochranu klimatu, sociální spravedlnost a větší demokratičnost v rozhodování občanů nejen o ekonomickém dění ve státě".
Jinými slovy, je už v úvodu před samotným rozhovorem názorně ukázáno, že se jedná o klimatické extrémisty levičácké politické orientace, protože právě to jsou bojovníci za "sociální spravedlnost".
To, že formálně chce "větší demokracii" by nás nemělo mást. Alespoň my, pamětníci předchozího režimu, víme velice dobře, že komunistická diktatura sama sebe označovala za "vyšší formu demokracie" než "buržoasní demokracie" a povinnou volbu jednotné kandidátky Národní Fronty označovala za daleko demokratičtější než "buržoasní volby", v nichž ubozí voliči musejí vybírat z více stran.
Hnutí je vydáváno za jakýsi "nový rámec přemýšlení o společnosti" (i těch jsme, my starší, zažili dost a dost). Má být upřednostňováno "demokratické rozhodování" před ekonomickou efektivitou. To jsme zde zcela jistě měli, když "dělničtí ředitelé" rozhodovali bez ohledu na ekonomickou realitu a výsledek se dostavil ve formě čtyřicetileté stagnace, z níž nás zachránil kolaps SSSR.
Aktivisté nerůstu údajně "předkládají své vize". Pan Kolínský couvá z otázky, zda je nerůst založen na vědecké bázi a dokonce ani není s to porovnat "nerůst" s jinými typy ekonomik (včetně konkurujících levicových).
Podle pana Kolínského by měl nerůst znamenat orientaci na něco jiného, než je výroba a její koncový produkt. A má se snažit místo soupeření ideologií, jejichž stoupenci se přehlasovávají, o jakýsi konsensus (o přesně tohle se oficiálně snažil klasický italský fašismus). Je jistě legitimní se ptát, čím se budou lidé živit, kde budou bydlet atd. když výroba nebude prioritou (tj. bude se nějakým způsobem likvidovat). Jak vypadal v praxi onen fašistický konsensus nás dostatečně poučují dějiny, jen asi chybí vůle se z nich poučit.
Pan Kolínský považuje za důležitou dekolonizaci (ve státě, který žádné kolonie neměl a nemá). "Tržně placená" péče o lidi (tedy služby, které si lidé za své peníze a ze své vůle a se znalostí svých potřeb kupují) by měla být nahrazena "péčí" (pravděpodobně tedy státem dirigovanou nějakým přídělovým systémem), která by ovšem nesměla růst.
Dále jsou v rozhovoru předkládány bláboly o "trvale udržitelné společnosti", což je stejný nesmysl jako "beztřídní společnost". Odvolává se na hnutí "žlutých vest", ovšem převrací je v pravý opak: Zatímco reálné "žluté vesty" byly masovým protestním hnutím proti zbídačujícím hovadinám, zaváděným francouzským státem pod záminkou boje za ekologii, podle Kolínského jsou "důkazem toho, že klimatická politika nemusí být sociálně necitlivá".
Kolínský tvrdí, že soukromé vlastnictví není "absolutizovaná idea". Je podle něj absurdní, když o firmách rozhoduje jejích vedení, případně majitelé a nikoli jakýsi "širší konsensus" zohledňující klima a pod. Připouští, že i cíle Green Dealu a dalších ekologických agend se neobejdou bez zásahů do práv majitelů. Což je dobře, že to připouští, protože tím jasně ukazuje levičáctví hlasatelů ekologických blábolů. Navíc je to něco podobného jako ona zmínka o nutnosti "přechodného období" před komunismem, kterou par rozvedli Lenin a jeho následovníci formou přeměny celých států v koncentráky.
Motivací podnikání má být "zlepšovat svět". To se ovšem v praxi děje. Naopak zásahy různých pachatelů dobra (a především v této souvislosti těch zelených) jednoznačně svět zhoršují a nejrůznější ekologické hrozby (včetně klimatických) v rozporu se svými narativy reálně zvyšují. Naprosto ideálním příkladem je Německo, kde Zelení Khmerové dosáhli vypnutí jaderných elektráren a přes naprosto šílené peníze, utopené ve větrných parcích v Severním moři, je Německo skoro stejně "špinavé" jako na uhlí orientované Polsko. A po dokončení připravovaných polských JE bude Polsko čistší stát (z hlediska produkce skleníkových plynů) než Německo.
Cílem podnikání má být také "zlepšovat společnost" a nikoli vytvářet zisk. To je tak šílené, že se to snad ani komentovat nedá.
Nerůst také hodlá bojovat proti lichvě, gamblingu a pornoprůmyslu (to už jsme tu také měli, jak za nacistů, tak i za komunistů). Nerůst má také řešit sexuální vzdělání a antikoncepci (proč, když patříme mezi těch několik málo států na světě, které tohle mají poměrně uspokojivě vyřešeno?). Pan Kolinský se ohání tím, že "radikalita není nadávka", což se zcela jistě míjí s uvažováním většiny naší populace. Podle něj jsou ideálem "preliterární populace", tedy primitivové bez písma. Alespoň víme, jakou hodnotu pro něj vzdělání a věda představují. Možná bychom se pod vedením lidí jako je on dočkali i nějakých "Fahrenheit 451".
Dále se pan Kolínský obhajuje před tím, že by nerůst byl spojen s nějakou totalitou. On chce vyšší formu demokracie, kde se bude rozhodovat konsensem bez nějakého formálního hlasování (a jsme zase u těch jednotných kandidátek Národní Fronty, které přesně takovýmto konsensem byly). Má také představu, že nerůst zde nemáme jen proto, že tu nemáme dostatek demokracie. Dovolává se také toho, že "jakási změna musí přijít", prostě je hlasatelem blábolů o nadcházející klimatické katastrofě. Ta se, pochopitelně, nekoná. Pořád se jen vracíme ke klimatu před "malou dobou ledovou", jednoznačně příznivějšímu než to, co tu bylo od přelomu mezi 16. a 17. stoletím do druhé poloviny století minulého.
Pán také ignoruje fakt, že oteplování se týká vyšších zeměpisných šířek, oblastí kolem rovníku prakticky nikoli. Naopak, v těchto oblastech dochází (a je to již prokazatelné objektivním měřením) kombinací vyšších srážek a vyšší koncentrace CO2 k zazelenávání pouští, protože jednak mají rostliny více vody, jednak jim stačí menší intenzita dýchání, při němž získávají CO2, ale ztrácejí vodu.
Z tohoto důvodu naopak oteplení světového klimatu přinese paradoxně ochlazení oněch pásů pouští na sever a jih od rovníku, protože se pokryjí zelení a teplota se bude stabilizovat na nižších hodnotách (jak tomu bylo v prehistorických teplých obdobích, kdy Sahara byla úrodná lesostep se spoustou zvěře a ideálními podmínkami pro pravěké pastevce).
 

Hodnocení

Část těch největších "perel" jsem okomentoval ve výše uvedeném shrnutí informačního zdroje (jistě jsem nemohl zmínit všechno, doporučuji zájemcům se ponořit do originálu této ideologické žumpy).
Dovolím si ale vypíchnutí některých podstatných bodů, které z uvedeného více-méně jasně vyplývají.
Hnutí chce atakovat demokracii (v podstatě s podobným ideologickým zdůvodněním, které používali komunisté). Je to jasné, protože skutečné neskrývaně ekologické strany mají v řádných volbách dlouhodobě kolem jednoho procenta hlasů. Větší úspěch byl dosažen pouze kryptoekology, kteří svůj "ekologický" program před voliči tajili a snažili se je získat zcela odlišnými programovými body. Takto uspělo např. hnutí "Žít Brno" a na celostátní úrovni se takto dostali do poslanecké sněmovny i Piráti. Demokracie (ta skutečná) je tedy jednoznačnou překážkou pro šíření ekologistických nesmyslů.
Pokud se týká samotného nerůstu, tak ten byl v historii programem pouze některých extrémních sekt, které prakticky nikdy nezískaly větší význam a zhynuly na úbytě. Růst, kvantitativní i kvalitativní, je pro člověka stejně přirozený jako dýchání nebo jídlo a pití. Už proto, že právě s růstem si může člověk připravit i zásoby pro případ nějaké havarijní či dokonce katastrofické události, kterou by bez nich nepřežil. Kvalitativním růstem se dostává do nižší závislosti na běžných přírodních jevech.
Samotný růst je natolik propojen s politickými i ekonomickými jevy, že snaha o jeho zastavení by s vysokou pravděpodobností vyústila do naprosto nezvládnutelné kaskády zpětnovazebných reakcí, které by vedly k totálnímu zhroucení ekonomiky. Pochopitelně, se všemi důsledky, jako je hladomor, nezvládnuté epidemie, umírání na banální choroby, i na v současné době v pohodě přežívané úrazy atd. V nejlepším případě bychom se stali jakýmsi skansenem, který by si jezdili prohlížet turisté ze zemí BRICS a dalších, na nerůst a podobné nesmysly nereflektující. Možná by našim potomkům tu a tam i nějaký ten kousek žrádla hodili.
Navíc se provalují skandály typu "miliony let starý" ledovec v Grónsku roztál a obnažily se pozůstatky vikingského statku, který tam mohl být postaven někdy kolem roku 1000, a zcela jistě ne před miliony let. Objevují se fotografie záhadných objektů při pobřeží Antarktidy, dle mého soudu rovněž dokazujících, že ještě v dobách, kdy už lidstvo zvládlo mořeplavbu, byly na pobřeží tohoto kontinentu podobné podmínky jako za dob vikingského osídlení v Grónsku. Typoval bych stáří těchto sídel na dobu Mínojskou, kdy bylo asi o čtyři stupně tepleji než v současnosti. Přes Krétu a navazující předantické a antické opisy se uvedená informace mohla dostat až k tureckému admirálovi Piri Reisovi, který mapu Antarktidy bez pobřeží přikrytého ledem zakreslil do svých známých map.
Svým způsobem je pro klimaalarmismus kompromitující i hysterie ekopropagandistů, kteří jevy s klimatem nijak nesouvisející prohlašují za "důkazy katastrofického oteplování". Jistěže i např. požáry jsou v souvislosti s ekologií, ale zcela jistě nikoli takové, jak se nám snaží namluvit ekopropaganda. I požár v Hřensku měl jednoznačnou příčinu, a tou byla ekology vyřvaná bezzásahovost. Její vinou zůstalo v tamním lese velké množství dobře hořlavého materiálu, který prostě chytit musel. Stačila by na to i kapka rosy osvětlená sluncem, mohlo dojít i k samozapálení. Dovoluji si upozornit na v podobných biotopech rostoucí třemdavu, která produkuje velké množství silně vznětlivých éterických olejů a může sama za horkého a bezvětrného letního dne explodovat (od toho se i jmenuje) a jistě i zapálit, je-li okolo dostatek silně vznětlivého materiálu, jako je např. suché jehličí.
Naprostá většina "šílených požárů" v Kanadě, Austrálii a dalších zemích je dílem žhářů. S klimatem tyto požáry nijak nesouvisejí, spíše s hypertrofovanou ekologií, která je v rozporu s ekonomickými zájmy využití krajiny a požáry mohou "ekologii" nabourat tak, že je území vyňato z ekologických regulací. Takže v podstatě se jedná o boj lidí proti ekologům. Ne, že bych něco takového schvaloval, ale primárními viníky jsou jednoznačně různé ekologické organizace, případně úředníci. I tyto věci se vědí a blekotání o "požárech ze šíleného klimatu" je v očích lidí jen dál diskreditováno.
A podobných případů by se dala snést spousta. Najdou se v řadě internetových zdrojů.
Právě proto je proti hlásaným ekonesmyslům ve společnosti stále více sílící odpor v celé společnosti a zejména v exaktních vědeckých a technických oborech.
Nerůst by tedy musel být zaveden násilím, proti vůli naprosté většiny společnosti, včetně kompetentních odborníků bez vazeb na spekulanty s emisními povolenkami a ekoprůmysl obecně. Neexistují totiž žádné věrohodné důkazy o antropogennosti současných klimatických změn.
Tento názor získává stále širší podporu veřejnosti.
Nerůst by tedy musel být zaveden nějakým násilným převratem a udržován nějakou formou "nerůstového teroru" proti civilizované části společnosti. Příkladem něčeho takového by mohlo být dění po komunistických převratech ve "státech světové socialistické soustavy".
Zemí, která splňuje patrně všechny ideály "nerůstu" je Severní Korea.

Nerůst je tedy relativně nová odrůda ekologického extrémismu. Jasně ukazuje spojení ekologické ideologie s rovnostářstvím srovnatelným s marxismem, s popíráním demokracie i zákonitostí (objektivně existujících) ekonomiky. Pokud zde chceme udržet demokracii, či ji dokonce dále rozvíjet a zbavovat omezení, která se na náš původně demokratický systém navalila v souvislosti s naším vstupem do EU, je nerůst jednoznačně ideologií silně nepřátelskou.
Zde bychom měli jít dál než k pouhému odmítání, protože tato ideologie je zaměřena především na mládež s nulovou historickou zkušeností s totalitou. Měli bychom, minimálně ve svém blízkém okolí aktivně působit proti jejím tézím a vzpomenout i na to, jak v Evropě působili "salonní fašisté" i "salonní komunisté", kteří hlásali o fašismu (nacismu) i komunismu zhruba to samé, co hlásá jeho zpovídaný koryfej o nerůstu.

Když to vyjde ...

Tance kolem kandidáta na ústavního soudce R. Fremera mi poněkud připomenuly stařičký vtípek o vyúčtování oběda v restauraci za socialismu:

Číšník rekapituluje snědené a vystavuje účet:
"Tak to máme polívčička dvě korunky padesát, řízeček s brambůrkem dvacet dva korun třicet, kompůtek korunku sedmdesát, pivínko dvě korunky padesát, když to vyjde korunku sedmdesát..."
"Co, co, co?," zareaguje host.
"Tak to nevyšlo," kontruje číšník.

Ústavní soud

Je opravdu nechutné, že více než třicet let po "velké sametové" tvoří podstatnou část Ústavního soudu soudci s komunistickou osobní historií. Faktem je, že dnes už dorostla celá generace právníků, kteří tuto historii nemají, protože prostě v době, kdy by na ně mohl být vykonáván nátlak, aby do KSČ vstoupili, byli ještě "věkově podměreční". A kterým můžeme vytýkat maximálně to, že komunistickou minulost měla část jejich učitelů. A našli by se i tací, kteří vstoupit odmítli a raději strpěli s tím spojenou šikanu.
Z tohoto důvodu je ostudné, že těmto lidem není dávána přednost před zasloužilými "rudými matadory".kteří ještě krátce před "Velkou Sametovou" sekali politické procesy jako Baťa dřeváky a po ní ještě přidělovali rehabilitovaným disidentům "zbytkové tresty" za to, že se příliš vzpírali komunistické policii, a podobné "zločiny". Zcela jistě šlo především o to, aby disidenti měli alespoň nějaký zápis v trestním rejstříku, který by bylo možno zneužít proti jejich umístění do pozic ve státě.
Byla to jednoznačně vina Václava Havla, respektive lidí, kteří s ním manipulovali, že na základě onoho naprosto nesmyslného hesla "nejsme jako oni" byli potvrzeni jako soudci i lidé velice "zasloužilí" v nejrůznější politických procesech. Dokonce to vedlo i k roztržce mezi havlisty a částí disentu, pro kterou bylo potvrzení takto "zasloužilých" soudruhů ve funkci příliš silné kafe.
Následky tohoto omylu či spíše zlého záměru poznamenávají naši společnost ještě dnes a přispívají k prohlubování příkopů mezi onou "liberálně demokratickou" (přeloženo z newspeaku do češtiny: fašisticko komunistickou) skupinou a jejími podporovateli na straně jedné a autentickými demokraty, jak v politice tak i mezi voliči, na straně druhé. A zcela jistě přispívají i k tomu, že justice v nejrůznějších průzkumech vychází jako nejméně důvěryhodná složka státu.

Ústavní soudce

Ústavní soudce má, pochopitelně, možnost účelově křivit výklad zákonů tak, aby z této instituce, v rozporu s autentickou demokracií, vznikla jakási "třetí komora" s nulovou demokratickou legitimitou, ale ochotně přiohýbající právo ve prospěch bolševicko fašistických sil. A nestydící se za "neústavní" prohlásit i vlastní výplod, stvořený před pár lety, jak jsme toho byli ostatně nedávno svědky.
Ústavní soud nám v nedávné historii předvedl i to, že může negovat i řádně odhlasované usnesení Parlamentu a vnutit různé zvrácenosti společnosti i jejím demokraticky voleným zástupcům.
Z uvedeného důvodu je tento post velice strategický a může v dohledné době přinejmenším spolurozhodovat o tom, zda společnost půjde směrem k demokracii, nebo pod taktovkou EU do slepé uličky "postdemokracie", která nemůže skončit jinak než jako bolševismus a fašismus (i s nacismem), tedy horami mrtvol. Jak odpůrců této politiky, tak i obětí "státem řízeného nedostatku". Za Stalina i Pol - Pota to byly státem řízené hladomory, dnes nám reálně hrozí státem řízený nedostatek energie, který může mít dopady přinejmenším stejné.

Pan kandidát R. Fremr

Bohužel pro něj a naštěstí pro společnost na něj vypadl ze skříně kostlivec jménem "kauza Olšanských hřbitovů". Ta byla jednoznačně v režii STB a jednoznačně zde padl rozsudek i za skutky, které obžalovaní nikdy neudělali a přiznali se k nim pod nátlakem až mučením. Mnohé v obžalobě i rozsudku jsou s vysokou pravděpodobností jen snůšky lží a nesmyslů. Pan kandidát sice při "grilování" v senátu prohlašoval, že o režii STB nevěděl, ale následně se snesla přímo vichřice svědectví (včetně od občanů poškozených touto kauzou), že o tom vědět musel.
Faktem je, že v roce 1988, kdy se ten proces konal, jsme už mohli prozpěvovat popěvek z pohádky o princezně Slonbidlo: "Juchuchů, juchuchů, něco visí ve vzduchu", protože kdejaké funkcionářské dítko si tou dobou začínalo hrát na rádoby disidenta, aby se o rok později uplacírovalo v nějakém studentském stávkovém výboru. Prostě, tyhle rodinky to potřebovaly mít kryté na obě strany, ať už politická krize dopadne tak či onak. Asi jako ten smutný hrdina v seriálu "Byl jednou jeden dům", jehož jeden syn byl jakože v odboji (ovšem velmi opatrně), zatímco druhý získal Svatováclavskou orlici. Kleplo ho, když druhý z jeho synů navrhl, aby se poslední z jeho bratří pro jistotu "dal k Němcům".
Takže, kdo nebyl úplně blbý (a z něčeho takového pana kandidáta opravdu nepodezírám) tak musel vědět, že gorbačovská pěrestrojka přinese nějaké změny i k nám, a že čím déle budou ti "nejkovanější" soudruzi držet linii "Poučení z krizového vývoje...", tím radikálnější ta změna bude.
Z tohoto důvodu, kdo jen trochu mohl, ten se z různých nepříjemných (a kompromitujících) úkolů ulil, nebo je alespoň nějak odšvejkoval, "aby se vlk nažral a koza zůstala celá".
Nepředpokládám, že by se soudce nedokázal z vedení uvedeného procesu vyvléct, kdyby jen trochu chtěl. Určitě měl mnoho známostí, včetně lékařských. Byl tedy tak trochu v pozici mých studentů, když se omlouvají z výuky z důvodu zdraví a ptají se, zda mají donést zdravotní potvrzení. Většinou jim vysvětluji, že studující lékařské fakulty, který si nedokáže kdykoli sehnat potvrzení, že je na smrt nemocný, je naprosto neschopný a v podstatě na fakultě nemá co pohledávat.
Lze důvodně předpokládat, že i pan kandidát měl možnost být přepaden nějakou chorobou, která by ho vyřadila z činnosti. A že by si nejspíš i mohl vybrat "vhodnou" chorobu. Pokud to neudělal, znamená to, že ten proces, i s těmi STBáky, co ho dirigovali, bral za svůj.
Potom na něho vypadla i asi stovka odsouzení za "svévolné opuštění republiky", spojené se zabavením majetku a šikanou příbuzných, kteří měli tu smůlu, že museli v komunistickém koncentráku zůstat. Přičemž nelze, pochopitelně, pominout ani to, že ono zabavení majetku bylo spojeno s jeho odprodejem za nízkou cenu různým "zasloužilým" papalášům, na kterém profitovala i justice. Netvrdím, že se v tom pan kandidát vezl. Nebude-li prokázán opak, věřme, že patřil k té poctivější menšině soudců těchto kauz, ale rozhodně o tom musel vědět, protože se o tomto obohacování ze zabavených majetků běžně mluvilo i mezi normálními lidmi, takže příslušníci justice o tom museli vědět tím tuplem.
Pana kandidáta dorazil další z kostlivců vypadlých dodatečně z jeho skříně: Informace o odsouzení dělníka, člena KSČ za "protirežimní řeči", které bylo odvolacím soudem výrazně zmírněno a dotyčný šel z vězení ven. Po tomto vystupňování skandálu na ústavně soudní funkci rezignoval. Je ovšem charakteristické, že rezignoval "aby rodinu uchránil před nátlakem tisku", nikoli z důvodů reflektování svinstev, na nichž se aktivně podílel.

Pan president

Pan president byl provolen onou "liberálně demokratickou" částí politického spektra, bez ohledu na to, že má osobní historii za dob socialismu snad ještě temnější než pan kandidát na ústavního soudce. Byť měl podstatně méně času k realizaci toho, k čemu se hlásil a na co byl cvičen. To, že se na "jeho kandidáta" provalily věci, které ho diskreditují, diskredituje jak pana presidenta coby navrhovatele, tak i lidi, kteří ho volili. Opravdu nevím, proč byla taková osoba do Ústavního soudu navržena, a to, že měl tolik podpůrných hlasů jak z oblasti justice tak i z právnické akademické sféry, jen svědčí o (přinejmenším) značném nedostatku elementární morálky v těchto kruzích. Ostatně to, že byl údajně "mezinárodně uznávaným odborníkem" dává prostřednictvím této kauzy negativní vysvědčení i těm mezinárodním institucím, v nichž působil.
Dokážu si představit i to, a o tom je ona vzpomínka v perexu, že se jedná o jakousi pokusnou sondu na téma, jakou politickou a morální zrůdnost naše společnost ještě snese. Faktem je, že pokud by o tom mohli rozhodovat občané, pan kandidát by se ústavním soudcem nestal, protože kritika na něj jde i z liberálně demokratických kruhů. To, že tito lidé hystericky podporovali pana presidenta, který je za 18 a stejně hystericky nyní šílí z jím navrženého kandidáta, který je v reálu za 20-2, jen svědčí o hlouposti a nedostatku charakteru této skupiny voličů.

Důsledek

Tahle nechutná tahanice má dva pozitivní výstupy. Jedním z nich je diskreditace bolševicko fašistické scény v naší politice, která může být zúročena v příštím roce ve volbách do parlamentu EU (asi posledních, schopných změnit politiku EU z přehlídky hnusu a nesmyslů k něčemu blízkému reálné ochraně zájmů obyvatel tohoto soustátí), případně za dva roky při volbách do parlamentu tuzemského. Druhým je fenomén vzniku tak silného odporu běžných občanů, že exsoudruh soudce byl dotlačen ke stažení své kandidatury. Tím ovšem znemožnil panu presidentovi ukázat se před občany v dobrém světle a jeho kandidaturu nepotvrdit. Zdá se, že v tom druhém případě trochu zahaprovala režie, protože pan president by v případě zrušení kandidatury soudce Fremra vyšel z celé kauzy v očích veřejnosti o něco lépe.
Jistě je otázka, zda jedním z cílů jmenovat jedince s takovouto historií není snaha o prosazení (počty bolševiků v Ústavním soudu to přinejmenším připouští) masového zfalšování voleb korespondenčním či elektronickým hlasováním, protože ani jedno z nich není s to zajistit ani tajnost ani autenticitu hlasu, a, vzhledem ke způsobu sčítání, ani to, že vyhlášené výsledky odpovídají tomu, jak lidé hlasovali (tedy se nejedná o demokratické volby). A v této souvislosti můžeme i předpokládat, že snaha dostat "zasloužilého komunistu" na tuto pozici mohla být součástí palebné přípravy boje za zrušení autentických a demokratických voleb.
Antidemokratickými silami (s "liberálními demokraty" v čele) navrhované korespondenční či elektronické volby je nutno chápat pouze za určitou obdobu "jednotné kandidátky Národní Fronty", jakou zavedli komunisté hned po únorovém puči, protože v demokratických volbách by s vysokou pravděpodobností neměli šanci.

Kauza soudce Fremr jasně ukázala, že na naší politické scéně působí síly, které jednoznačně jsou proti demokracii a jsou ochotny se v tomto boji spojit i s prominenty minulého režimu. Zatím jejich záměr těmto silám neprošel, ale je naprosto jisté, že to budou zkoušet znova a znova, zejména v situaci, kdy mají "na krku" dvoje volby, které jim mohou v případě vítězství demokraticky orientovaných stran velice silně ublížit. Nezbývá než připomenout ono heslo spíše druhou stranou používané, ale pro naši dnešní situaci se perfektně hodící i demokratům: "Lidé, bděte!".

Co se děje na Ukrajině

Na Ukrajině se děje cosi, co značně znesnadňuje uzavření míru a naprostá většina politiků tento fakt prostě ignoruje, případně je patřičně nevzdělaná, aby problém byla schopná pochopit.

Trocha historie

Prakticky všechny války se vedly tím způsobem, že po nějakých manévrech na svém či nepřátelském území svedly armády, ať už to bylo pár nemytých jezdců v rezavém kroužkovém brnění s píkou, mečem a štítem (s příslušným doprovodem pěšáků a služebníků), či mohutné mobilní armády moderního typu (či dokonce moderní floty), generální (či hlavní) bitvu, z níž zpravidla jedna strana prchla poražena, přičemž nejvíce ztrát utrpěla až po onom zhroucení bitevní linie a při ústupu (útěku).
První významnou výjimkou byla západní fronta v první světové válce. V ní došlo k zastavení Němců, původně postupujících v kolonách do nitra Francie. Pokusy jak Francouzů tak Němců místa zastavení postupu obejít po křídlech vedly k vytvoření mohutné fronty, sahající od hranic neutrálního Švýcarska až k pobřeží Atlantiku. Vše, co se dělo poté, byla v podstatě jedna obludná generální bitva, která skončila až tím, že Centrálním mocnostem došli vojáci a materiál na výrobu výzbroje a výstroje dříve než Dohodě.
Podobnou generální bitvou se stala i východní fronta za druhé světové války po zastavení útoku Němců pod Moskvou a roztažení fronty od Finska k Černému moři. Ta skončila až po zatlačení Němců do blízkosti demarkační linie, dělící zábor Německa SSSR od záborů západních Spojenců. Po bitvě pod Moskvou jakékoli průlomy zpravidla končily na v předstihu vytvořených záchytných liniích, takže se nepodařilo vytvořit průlom, znamenající zhroucení nepřítele. Přesně tak, jako se to i na té západní frontě nepodařilo vytvořit ani Centrálním mocnostem, ani Dohodě, a to až do samého konce první světové války.

Analogie

Jakmile se podařilo zastavit ruské "pořádkové síly" útočící v kolonách na Kyjev a další strategická místa Ukrajiny, vznikla fronta, sahající od Běloruska až k Černému moři. Skutečnost, že Ukrajina musí udržovat nějaké krycí síly pro případ, že by Bělorusko zaútočilo po boku Ruska, nebo alespoň umožnilo Rusku útok skrze své území, je v tomto kontextu málo významná.
Válka na Ukrajině se tedy po proběhnutí jakési iniciální fáze proměnila v generální bitvu, podobně jako západní fronta první světové války. Pro obě strany je to v podstatě "mlýnek na maso a materiál", který musí krmit, protože jim nic jiného než tohle nebo porážka nezbývá.

Důsledek vojenský

Jak bylo uvedeno výše, nejvíce je postižena strana, která první povolí a začne generálně ustupovat nikoli do takticky předem připravených a zálohami obsazených pozic, ale do volné krajiny bez možnosti záchytu a zastavení postupu nepřítele. To platí jak pro Ukrajinu, tak i pro Rusko.
Vzpoura Wagnerovců mj. ukázala i to, že Rusko nemá ve větší vzdálenosti za frontou nějaké významné záchytné linie a že by tudíž, kdyby se to ukázalo nutným, mohli Wagnerovci dojít až do té Moskvy, jako kdysi Napoleon. A Ukrajinci, pokud by prolomili frontu, rovněž.
Nicméně v opačném gardu to platí také. Pokud by Ukrajina začala ustupovat tak, že by nebylo možné na trase ústupu s předstihem zřídit dostatečně silné (a adekvátními počty vyzbrojených vojáků obsazené) záchytné linie, vytvořila by Ruská armáda útočné klíny, které by jednak dobyly Kyjev, jednak by mohlo dojít i k rozdělení Ukrajiny na několik nehájitelných trosek. S tím, že by maximálně zbylo déle hájitelné území při hranicích s EU, zhruba odpovídající územím, která zabral SSSR až v průběhu druhé světové války a která do té doby patřila našemu civilizačnímu okruhu.
Budu ošklivý: Racionální od sousedů Ukrajiny by bylo si tato území včas vzít zpět (včetně zajištění značných benefitů pro jejich obyvatele).

Důsledek politický

Obě strany jsou nyní v situaci onoho pověstného jezdce na tygrovi, který nemůže seskočit, protože v ten moment by ho tygr sežral.
Zase, když se podíváme do historie, tak minimálně od roku 1916 existovaly snahy první světovou válku ukončit. Děly se po linii rodových kontaktů (vládnoucí šlechta obou válčících stran byla propojena mnoha příbuzenskými vazbami: gen pro hemofilii, který zdědil ruský následník trůnu, pocházel od královny Viktorie - respektive jejích německých předků po přeslici, manželka Karla Posledního pocházela ze šlechtického rodu v Parmě, atd.), děly se rovněž po linii podnikatelů (ne všichni byli v takové situaci, že na válce vydělávali), svoje odváděly i církve, Červený kříž a další organizace.
Nicméně veškeré mírové iniciativy padaly s tím ježděním na tygrovi, které by musel někdo předčasně ukončit a riskovat, že se nechá sežrat. Protože na světě v té době nebyla síla s tak velkou superioritou, jakou by dokázala garantovat zpacifikování onoho pověstného tygra, tedy že druhá strana ukončí konflikt také (a nevyužije zakončovací manévry nepřítele k útoku). Pochopitelně, očekávané brzké vítězství a podobné věci, jichž byly v obou táborech plné noviny, byly jen propagandou, nemající s realitou nic společného.
Je jasné, že pokud by se např. v současné Belgii do sebe pustily vlámská a valonská část a začaly vést podobnou generální bitvu jaká je na Ukrajině, našlo by se v Evropě vícero armád, které by byly s to zajistit, že dohodnuté ukončení konfliktu provedou obě strany, a ta, která by dohodu nesplnila, by k tomu splnění byla donucena silou. Zvládly by to snad i německé vojandy ve slušivých těhotenských uniformách (i když v reálu by bylo racionální si pronajmout pár oddílů těch výše zmíněných Wagnerovců).
Nicméně, konflikt na Ukrajině se Belgii rozměrově i co do počtu zůčasněných vojáků řádově vymyká. Přestože by se garantování bezpečného ústupu asi dalo zajistit hrozbou použití jaderných zbraní oním garantem, nikdo si to zřejmě netroufne kvůli hrozbě přerostení konfliktu do globální jaderné války mezi Ruskem (a jeho případnými spojenci) a NATO.

Prognóza

Velice rád bych se mýlil, ale současně se rovněž velice obávám, že konflikt na Ukrajině se, bez ohledu na epizodická vítězství jedné nebo druhé strany, potáhne do doby, než jedna ze stran totálně zkolabuje, jako Německo za první i druhé světové války. Přitom Rusko má asi pětinásobný lidský potenciál oproti Ukrajině a má i zbrojovky, teprve najíždějící na válečnou výrobu, umístěné mimo dosah Ukrajinských zbraní, zatímco Ukrajina je v tomto silně omezena a jediné, co má, je materiální podpora zemí EU a částečně i NATO. Podpora, která musí být dávána s velkou opatrností "na lékárnických vážkách", aby nevyprovokovala Rusko k sice sebevražednému, ale drasticky celý svět devastujícímu útoku jaderné krysy, zahnané do kouta.
Je také jasné, že mimo tolerování vcelku nezajímavých počtů dobrovolníků, bojujících v řadách armády Ukrajiny (a riskujících, že v případě zajetí s nimi bude zacházeno jako s kombatanty), není možné udělat to, co v závěru první světové války udělaly USA, tj. že tam nasadily mohutnou americkou legii, která svým pouhým počtem (byť v počátku špatně vycvičených vojáků) změnila poměry na frontě a vychýlila do té doby existující rovnováhu ve prospěch Dohody.
Z tohoto důvodu můžeme sice neradi (ostatně, Ukrajina je napadený stát a bývá zvykem fandit spíš tomu, kdo se brání), ale realisticky prognózovat, že Ukrajině dojdou lidé dříve a zkolabuje proto v době, kdy ruská armáda bude ještě bojeschopná a se strategickými rezervami. Aby se tomu zabránilo, musel by v průměru jeden ukrajinský voják zabít pět ruských, než sám padne, a to je docela nerealistické očekávání.
Jistěže se může stát něco mimořádného, např. vpád Číny do Ruska (asi jako SSSR vpadl do zad před Němci se bránícím Polákům), nečekaná smrt ruského vůdce a rvačka o jeho dědictví (tak jsme byli zachráněni před vpádem Mongolů, protože krátce potom, co se dostali na naše území, zemřel jejich hlavní chán a vůdcové vojenských tlup odtáhli i s nimi zpět, aby se servali o jeho dědictví), případně něco jiného s podobnými následky.
Může také dojít k tomu, že z jedné z bojujících zemí uteče daleko více mužů vojenského věku, a tím se změní výše uvedený poměr "spotřebovatelných" vojáků. Může dojít i k povstání obyvatel, kteří raději uvidí okupanty než černé pytle se svými syny (a to v kterékoli ze zúčastněných zemí).
Nicméně, na takovéto mimořádné události asi není dobré spoléhat. Ty mají být maximálně nečekaným bonusem.

Na co bychom se měli připravit

Nejde jen o záchranu Ukrajiny. Jde také o to, že v případě vítězství zpravidla roste chuť a pokud se frontierové státy vyčerpají ze zásob zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, dodávaného Ukrajině (ale i ekonomicky), tak nebudou mít čím se bránit v případě, že Rusko, třeba pod záminkou pronásledování "banderovců", přejde na jejich území.
Znamená to, že bychom měli pro případ takového konfliktu s Ruskem mít připraveny mobilizovatelné zásoby a, budu hodně ošklivý, spousta ročníků, které už nezažily vojnu, by měla absolvovat vojenský výcvik (a ti starší by měli mít možnost osvěžit si své znalosti a případně se přecvičit ze zastaralých zbraní Varšavské smlouvy, na něž byli vycvičení během základní vojenské služby, na modernější zbraně z arsenálů NATO). Osobně jsem toho názoru že v souvislosti s moderními zbraněmi také klesne počet zdravotních kontraindikací a "modrá knížka" se stane vzácnější literaturou, než jak tomu bylo na konci socialismu. Ostatně, např. válečný dron může klidně ovládat i beznohý invalida.
Znamená to rovněž, že by měla být obnovena civilní obrana, od krytů v soukromých domech až po kryty ve veřejných budovách (včetně škol všech stupňů), obchodních centrech apod., pochopitelně, vybavené nouzovými zásobami trvanlivých potravin, vody a dalšími potřebami. A i civilní obyvatelstvo bude nutné vycvičit tak, aby se chovalo co nejsprávněji v situaci, kdy nad městem zahřmí nepřátelské bombardéry či rakety, případně když za temného dunění zahlédne na obzoru stoupat k nebi oblak hřibovitého tvaru.
Přitom všechny tyto věci nevzniknou nějak samovolně. Bude nutné do nich investovat práci a peníze, a tudíž bude nutné zredukovat či zlikvidovat všechny nesmysly, které nám vnucuje EU ohledně "ekologie" (které ostatně stejně v takovémto případě přijdou vniveč - jedna atomovka a následné požáry uvolní víc CO2 než celá EU za několik let). Obávám se, že investice do ekonesmyslů jsou nyní asi stejně racionální jako natírání fasády hořícího domu.
Další věc je, že by patrně bylo racionální i např. ve všech městech (ale i dalších lokalitách) povinně odmontovat a nějak zajistit (třeba zakopáním dostatečně hluboko pod zem) fotovoltaické panely, protože ty by dokázala vzdušná vlna výbuchu, nejen jaderného, odtrhnout a roztříštěním na ostré střepiny změnit ve smrtící projektily, zabíjející i v takové vzdálenosti od centra výbuchu, v níž už sama tlaková vlna nebude mít patřičnou sílu k usmrcení lidí, tedy v případě jaderného výbuchu ještě celé kilometry až dolní desítky kilometrů daleko od epicentra výbuchu (pochopitelně, v závislosti na ráži nálože). A bylo by racionální odstranit z ulic vše, co překáží provozu, od "ekologických a pokrokových" kaváren po stavebně oddělené cyklopruhy, protože ulice se změní na evakuační trasy a současně bude nutné, aby se po nich mohli, třeba i v protisměru, pohybovat požárníci, záchranáři (atd.) a případně i vojenské jednotky.
A když jsme u té dopravy: Dovedu si představit úspěšnou evakuaci ohrožených oblastí (ať už přímým útokem pozemních sil, nebo jaderným ohrožením či spadem z již provedeného jaderného útoku) pomocí automobilů, ale naprosto pochybuji o tom, že by něco takového bylo proveditelné pomocí elektromobilů a jiných "ekologických" vehiklů. Je třeba počítat i s tím, že novější auta (o elektromobilech ani nemluvě) bude s to zlikvidovat elektromagnetický impuls, doprovázející jaderný výbuch (zlaté škodovky a trabanty, které tohle přežijí). Někdo by tedy měl vymyslet a postavit desítky typů Faradayových klecí, schopných zabránit vypálení čipů v moderních autech a také je do nich nainstalovat. Elektromobil je EMP daleko zranitelnější, ten by se do takové klece musel nacpat celý.
Příprava na konflikt má pochopitelně ještě jeden aspekt: Čím bude obyvatelstvo lépe připraveno, čím bude armáda početnější, vycvičenější a lépe vyzbrojená, čím víc bude mít mobilizovatelných rezerv, tím bude stát působit pro potenciálního útočníka "repelentněji", až nakonec může dojít k tomu, že útok vzdá (což se podařilo Švýcarsku za obou světových válek). Máme ošklivě členitý terén, do kterého by se vešla opravdu velká spousta hrobů s nápisem v azbuce na pomníku, pokud ovšem budeme odhodlaní se bránit a budeme na tu obranu patřičně vybavení.
Na druhé straně si dokážu představit, že Bidenovské USA (bez ohledu na konkrétní postavičku v Bílém domě) budou ochotny přijít nám na pomoc asi stejně nadšeně, jako Francie v roce 1938. Takže pokud nebudeme s to útočníka vlastními silami zastavit a pořádně zakrvácet (jako nyní Ukrajina), pomoci se nám nedostane, minimálně se s ní bude otálet do té chvíle, kdy už nebude komu pomáhat.

Na Ukrajině se tedy vede generální bitva, která principiálně skončí kolapsem jedné z bojujících stran, její jiné vyústění je málo pravděpodobné. Pokud se nestane něco mimořádného (třeba útok Číny Rusku do zad, politický kolaps Ruska apod.), bude tím kolabujícím účastníkem konfliktu Ukrajina. Může se nám to nelíbit (správněji řečeno: líbit se takový konec války na Ukrajině může leda nějakým exotům s alternativním myšlením), ale poměr sil obou zemí prostě nezměníme, proto musíme s touto eventualitou počítat jako s pravděpodobnější. Je proto třeba se připravit na to, že konflikt skončí oním nelíbivým způsobem. V tom případě jsme na řadě my a další blízké státy (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko atd.). Je třeba také počítat s tím, že útok "rozjeté" armády, která navíc prošla ostrými boji, je daleko účinnější než útok čerstvých odvedenců. Čím důkladněji budeme na něco takového připraveni, tím lépe. Z tohoto důvodu je nutné odvrhnout vše, co nám ekonomicky i jinak brání této připravě a zcela přepracovat priority konání státu.

Paní Čaputová odejde

Slovenská barbínoidní presidentka Čaputová oznámila, že na další volební období nebude kandidovat. Staví se do role ublížené chuděrky.

Opravdu chuděrka?

Paní Čaputová za celé své období ve funkci neudělala prakticky nic takového, co by prospělo Slovensku. Pokud dělala nějaká opatření, vždy sledovala "vyšší zájem", tedy zájem nikým nevolených a nikomu neodpovědných bruselských úředníků s monopolem na "demokratický deficit", a to i tehdy, pokud byla v rozporu se zájmem obyvatel Slovenska.
Její image jí na začátku pomohlo nasbírat nějaké body u duševně méně kompetentní části voličů, ale její jednání ji stále více zbavovalo voličských sympatií.
Trochu jí také pomohla kauza zavražděného novináře, než se z politické vraždy vyklubala prachobyčejná vražda mafiánská, nemající s politikou prakticky nic společného. Maximálně to, že liberální demokracie, jejímž stoupencem, alespoň navenek, paní presidentka je, spíše zhoršuje možnost mafiány pronásledovat a trestat. Také asi v této konkrétní kauze pachatelům pomohlo, že byla policie pod politickým tlakem nucena sledovat nepravou stopu.
Ostatně, s mafiány mají problém i autentické demokracie: "Supermafióso" Al Capone nakonec nezemřel ve vězení za četné vraždy, zlodějiny, pašování a tajnou výrobu alkoholu v době prohibice (atd.), ale proto, že prokazatelné příjmy z těchto aktivit nezdanil.
Trochu Čaputové před nedávnem pomohlo i to, že z vraždy ze žárlivosti v milostném trojúhelníku, jehož členové byli gayové, se podařilo "investigativně" udělat "vraždu z nenávisti". Alespoň ten milostným trojúhelník visel na stránkách policie pár hodin po vraždě, než se z toho udělala "nenávist". Dokonce se po smrti pachatele našel i jakýsi "hate text", o jehož původu se lze domnívat mnohé. Nicméně to už byla její labutí píseň a sešup její popularity pokračoval a pokračuje.
Takže jen ohodnotila své vyhlídky na vítězství v boji o další presidentské období a vzdala to. Pokud se nestane něco naprosto mimořádného, a, obávám se, že ani vstup ruských vojsk na území Slovenska by patrně takovou událostí nebyl (lidé by se asi seskupili kolem autentických vlastenců), tak by byla stejně bez šancí.

Hodnoty?

Je mi velice líto, EU dlouhodobě porušuje jí samotnou deklarované principy. Mimo jiné i ten, aby se o všem rozhodovalo na co nejnižším stupni řízení, tedy co nejblíže lidem, jichž se toto rozhodnutí týká.
EU se chová jako absolutistický panovník, jemuž musel projít rukama jakýkoli papír vzniklý v rámci státu, protože "stát byl on". A členové jejího vedení si poněkud neuvědomují, že těch papírů je prostě moc, o mnoho řádů více než v říši "Krále Slunce" nebo bratra manželky jeho vnuka, později gilotinované Marie Antoinety, Josefa II.
Výsledkem je, že na úrovni EU vládne totální chaos a zmatek, prosazují se opatření, která se vzájemně v podstatě ruší a navíc naprosto nesmyslnými způsoby, které spolehlivě zlikvidují i to málo na nich, co by mohlo být alespoň zčásti přínosné.
A pokud se někdo stane "převodní pákou" takovéto agendy, tak na něm ulpí přesně to samé negativní ódium, které ulpívalo na "převodních pákách" za dob komunistické totality.
Což se stalo řadě "progresívních" politiků a nejen na Slovensku.

Sorosova panenka?

Dovolím si kacířsky prohlásit, že je úplně šumafu, zda paní presidentka je nebo není přímo napojena na Sorose (byť pro to první existují IMHO dostatečně přesvědčivé důkazy ve smyslu její spolupráce s neziskovkami, které Soros vlastní, či alespoň "podporuje"). Nicméně, i kdyby byla naprosto bez jakéhokoli napojení na něj, prosazuje více-méně to samé, co onen "filantrop".
A tento pán, pokud cokoli financuje, tak od toho, filantropie sem, filantropie tam, očekává nějaké zisky. Např. z toho, že aktivisté podpoří nějakou oblast ekonomiky, v níž má zainvestováno. Nebo naopak poškodí konkurenty.
V minulosti tento pán vydělal na pádech některých měn, které sám svými spekulativními transakcemi vyvolal. Dnes tento pán oslabuje, a to dosti podstatně, euro. Pochopitelně, na pádu "evropské" měny by se dalo vydělat přinejmenším stejně, jako kdysi na pádu britské libry a dalších měn.
Ostatně, proto jeho pohůnkové nahánějí zbylé státy EU se samostatnými měnami do zóny eura, protože čím více států v ní bude, tím více peněz se dá z pádu eura vytěžit. Slováci se už chytli, my ještě ne, ale současná vláda bude zřejmě na přechodu k silně rizikovému, i mnoha jinými způsoby problematickému, euru pracovat. Ostatně, i uměle vyvolaná "fialová inflace" je pravděpodobně do značné míry takto motivovaná.
Takže je naprosto jedno, zda paní Čaputová provádí své "prosorosovské" aktivity jako placený člen Sorosova týmu, nebo jako "užitečný idiot" ((c) Lenin) z vlastní hlouposti či z důvodu fanatické orientace na nějakou pochybnou ideologii (faktem je, že nehloupý a nefanatický člověk na takové pozici by si nechal za svou práci opravdu velice dobře zaplatit). Důležité však je, co dělá, a ne proč to dělá. Protože to první je důvod k jejímu zastavení za každou cenu.

Čaput a Kisková

Jeden z přispěvovatelů Neviditelného psa se rozčiloval nad těmito názvy. Z mého pohledu je nesmysl se takto rozčilovat. Je to jakési "druhové označení", navíc "nereálných" příkladných osob.
Za Rakouska - Uherska byl podobnou imaginární postavičkou Tonda Čehona, odvozený z textu jednoho verše rakouskouherské hymny "čeho nabyl občan pilný", z něhož se udělalo "Čehona byl občan pilný...". A vznikla tak postavička rakouského vlastence, vždy odhodlaného zradit svůj národ ve prospěch "vyššího celku", tenkrát Rakouska - Uherska; dnes Čaput a Kisková, kteří ho vystřídali, pracují ve prospěch EU. Morálně mezi nimi není žádný rozdíl.
Ostatně, i my máme své Čaputy a Kiskové, pracující s usilovnou pílí proti našim životním zájmům, proti naší ekonomice i proti životní úrovni našich občanů. A pokud budou úspěšní, budeme tu mít zástupy nezaměstnaných a následně i drastický pokles řady parametrů zdravotního stavu zbídačeného obyvatelstva, včetně střední délky života.

Takže konec éry presidentky Čaputové není pro Slovensko žádná tragédie. Spíš můžeme Slovákům závidět. Tragédie to bude pro antidemokratické "liberální demokraty" na slovenské politické scéně, a těch, řečeno se Švejkem, není žádná škoda. A to ještě budou muset Slováci dávat zatraceně pozor, aby nezvolili nějakou "Čaputovou B", dobře zamaskovanou, ale s identickým programem poškozování slovenských zájmů.

Hysteričtí aktivisté

Političtí aktivisté "za klima" stále více podléhají hysterii a dopouštějí se stále problematičtějších činů. V podstatě ovšem není divu.

Klima

To, že oxid uhličitý způsobuje nebo alespoň významným způsobem současné oteplení, a že tento plyn "navíc" ve vzduchu je dílem člověka, jsou lži a nic jiného než lži. Vždy v historii oteplení předcházelo zvedání koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a je tomu tak i nyní.
Nepřímým důkazem je velice rychlé zotavení Velkého korálového útesu při severozápadním pobřeží Austrálie. Zatímco ještě před nějakými dvěma desítkami let jsme byli bombardováni katastrofickými zprávami o jeho zanikání "způsobeného klimatem", dnes je ticho po pěšině. A člověk musí buď do oceánografických a podobných odborných časopisů nebo na "desinformační" weby, aby se dozvěděl, že úbytek růstu korálů se zastavil a prakticky na celé své ploše tato korálová struktura vykazuje přírůstky, hyperkompenzující negativní faktory, jako jsou např. někteří predátoři korálů.
Je to logické: Hmota korálů je velice blízká vápenci a ten je citlivý na vodu s obsahem kyseliny uhličité, protože ta ho rozpouští (tímto mechanismem ostatně v místech, kde voda s rozpuštěným vápníkem zase vysychá, vznikají v jeskynních systémech krápníky). Jakmile se světový oceán trochu ohřál, začal z něj být oxid uhličitý vypuzován, jako ostatně vždy v teplejších obdobích. Protože mezi oxidem uhličitým rozpuštěným fyzikálně ve vodě a kyselinou uhličitou, tedy málo stabilní sloučeninou vody a oxidu uhličitého, existuje dynamická rovnováha, přeměnila se část této kyseliny na fyzikálně rozpuštěný plyn, který už pH mořské vody tolik neovlivňuje, a tento parametr mořské vody se zvýšil, tedy posunul k alkaličtějším hodnotám. Tím se přestala korály vyrobená hmota ve vodě rozpouštět, voda přestala být nepřátelskou pro korálové polypy a korálové útesy začaly regenerovat.
Nicméně, je to ukázka toho, že předcházející době bylo klima neúnosně studené a vyšinulo z normy pH vody světového oceánu, které se nyní vrací zpět.
Oxid uhličitý pak příznivě působí i na produkci biomasy zelenými rostlinami a dokonce je stále více pozorovatelný fenomén "zazeleňování pouští". Ten je dán tím, že rostliny potřebují nabrat určité množství oxidu uhličitého pro fotosyntézu průduchy ve svých asimilačních orgánech a při tomto úkonu ztrácejí vodu. Pokud je v atmosféře tohoto plynu více, mohou si dovolit otevírat průduchy na kratší dobu, a tím i ztrácet méně vody, a tudíž mohou obsazovat i sušší lokality, v nichž se jim dosud nedařilo.
Druhou věcí je, že za vyšších teplot roste odpar ze světového oceánu a posiluje deště. Byla to teplá období, kdy byla Sahara zelená lesostep, živící mohutná stáda divokých zvířat (asi jako dnes některé rezervace v Africe na jih od rovníku), s četnými jezery a řekami, a naopak ve studených obdobích expandovaly na povrchu naší planety pouště, jejichž důsledkem jsou i mnoho metrů až desítek metrů silné vrstva spraše, tedy ultrajemného písku či prachu, svátého větry z povrchu těchto pouští (které po skončení dob ledových zase zarostly vegetací).
Takže současný návrat klimatu k normálním hodnotám, odpovídajícím průměru Holocénu, nelze než přivítat.

Hysterie

Žádné katastrofy se nekonají, byť jsme už dávno měli všichni pomřít vedrem a zemřít hladem nad totálně vysušenými poli mezi mrtvými lesy. Ekologům se podařily akorát ty mrtvé lesy, a to prosazením "bezzásahovosti" kdy zničili obrovské plochy lesů, na území našeho státu v některých oblastech téměř tak velké, jako odlesnění na počátku novověku, než rodící se průmysl přešel z topení dřevem na spalování uhlí.
Nesplnila se ani jedna z katastrofických předpovědí pologramotů soustředěných do tzv. "Římského klubu". Tito lidé nedokázali nikdy pochopit, že vývoj lidstva postupuje nejen kvantitativně, ale především kvalitativně. Proto není současný Londýn horou koňských koblížků, jak to "dokázali" jejich předchůdci elementárním výpočtem: Plocha Londýna (tedy i produkce koňského trusu) bude růst se čtvercem jeho zvětšování, zatímco možnosti odvozu tohoto "dopravního odpadu" budou růst pouze lineárně. A, samozřejmě, jim vyšel exaktní výpočet, jak se Londýn udusí koňskými koblížky.
Aby bylo jasno tato předpověď byla učiněna v době, kdy už byla k dispozici první auta. Londýn se koňským trusem neudusil a naopak, současný jeho obyvatel, který měl žít ve štolách prokopaných horami hnoje, si ho musí za drahé peníze kupovat v hobby marketech, nebo pro něj vážit cestu na venkov.
Soudruzi a soudružky ze "Římského klubu" nám prorokovali konec stříbra ještě v minulém století. Přitom v době, kdy toto proroctví vzniklo, existovalo už více technologií, které eliminovaly stříbro z analogového filmového a fotografického procesu, od Technicoloru po procesy firem Agfa nebo Kodak (a jejich napodobitele) a na stejném principu byl později vytvořen i černobílý film, jehož obraz nebyl tvořen stříbrem ale pigmentem. Všechny tyto procesy umožňovaly stříbro, použité k záchytu světelných kvant na citlivou vrstvu, následně získat zpět.
A nakonec přišel digitální proces (v době katastrofických předpovědí byl již na světě, byť ve velmi primitivní podobě, ale dokázal již např. poslat fotografický obraz telegrafní či telefonní linkou, a zobrazit ho v cíli bez potřeby stříbra), který se bez stříbra obejde zcela, protože funguje na úplně jiném principu než analogová fotografie.
Takže opět zvítězila změna kvality nad tupým zvyšováním kvantity, předpokládaným Římským klubem. Prostě těmto soudruhům a soudružkám nikdy nešlo pochopit, že doba kamenná neskončila proto, že by došlo kamení (nebo některé jeho druhy).
Pochopitelně, ten Římský klub ani světu neprospěl nějakým "varováním", jak se nám občas snaží někteří z jeho příznivců namluvit. Nikoli, svět techniky tuto organizaci naprosto (a správně) ignoroval stejně, jako tato organizace ignorovala jej. Jen prostě vymýšlel nové věci, o jakých se členům klubu ani nezdálo, nebo dotahoval do masově použitelné podoby to, co na světě už bylo a "klubovníci" to ve své bohorovnosti spojenou s nedovzdělaností ignorovali.
Podobná historie je i s těmi ekology. Žádné hrůzy se nekonají, lidé neumírají a v oceánu neplavou uvařené ryby, jako v historkách Barona Prášila, který je jen vylovil, dal na talíř a hned se mohlo i jíst.
Dokonce totálně zoufalí soudruzi ekologové přišli i s opravou učebnic fyziologie: Podle ekologů má být daleko horší teplo suché, jaké se vyskytuje v létě ve městech, než vlhký a horký vzduch.
Pochopitelně, je to právě naopak (jako většina toho, co hlásají ekologové): Suché teplo, pokud má člověk k dispozici dostatek vody a dalších látek pro tvorbu potu, se snáší lépe a naopak čím je vzduch vlhčí, tím více selhává ochlazování těla pocením až nakonec dojde k fatálnímu přehřátí a smrti už při teplotách kolem nějakých 45 stupňů a stoprocentní vlhkosti, trvajících dostatečně dlouho, aby se člověk stihl zahřát na tuto teplotu, která už je neslučitelná s přežitím.
Ovšem, to je věda, založená na fyzice, fyzikální chemii a fyziologii člověka, ne nějaký bezcenný blábol z "učebnic" moderních ekologických aktivistů.
Stále více lidí uvedenou skutečnost pozoruje a zvládá si domyslet její praktický dopad. Stále méně lidí věří nesmyslům, které ekologové hlásají.
Právě z těchto důvodů narůstá hysterie ekologických aktivistů i lidí a organizací na ně nějakým způsobem ekonomicky navázaných, snažících se zničit normální svět, dokud je mezi politiky ještě dost blbců, co jim věří.

Důsledky hysterie

Důsledkem popsaného stavu je stále větší násilnost a radikálnost oné minority aktivistů, kteří buď těm nesmyslům stále ještě věří, nebo jsou natolik navázáni na "ekologické" ekonomické aktivity, že by jejich likvidace pro ně znamenala těžký pokles životní úrovně, případně bankrot.
Proto jsme stále více svědky vandalismu, jaký produkuje spolek "Just Stop Oil", snažící se poškodit cenná díla v galeriích, muzeích a podobných institucích. Proto také vidíme útoky skupiny "Poslední generace" na dopravu, která je základním atributem naší civilizace. Minimálně tato skupina je, podobně jako některé méně radikální, řízena a patrně i financována z Ruska.
Jsme také svědky nejrůznějších hysterických prohlášení, jejichž text i celkové znění svědčí o psychické instabilitě autorů.
Spolu s tím, jak se žádná katastrofa nekoná, oteplování se zpomaluje a na léta se v tomto století i zastavilo, stoupá nervozita zelených proroků zkázy, která se ne a ne dostavit.
Ostatně, roste i násilnost systémová, viz snaha zřídit jakési "ministerstvo klimatické pravdy", které popírat vše, co se nehodí spekulantům s emisními povolenkami. Tedy lidem, kteří vedli a patrně ještě vedou "vědecký" (ve skutečnosti politický) panel IPCC.

Reálné nebezpečí

Je třeba si uvědomit, že "boj za klima" v reálu skutečně přináší faktory, které by mohly zemské klima ohřát na takovou úroveň, že by se stalo neslučitelným s přežitím většiny biosféry, včetně lidstva.

• "Bojovníci za klima" a další ekoaktivisté bojují za odstavení jaderných elektráren. Přitom se jedná o zdroj, jehož skleníkové emise jsou nepatrné. Dokonce i stavba jaderného bloku je spojena s menším množstvím emisí než stavba stejného výkonu ve větrných nebo fotovoltaických elektrárnách. Když k tomu zohledníme procento doby vyrábění elektřiny v době fungování elektrárny (jaderná kolem 80 procent, větrná u nás méně než 50 a fotovoltaická méně než 30), rozdíl dále naroste. Navíc za dobu fungování jedné JE musíme postavit několik větrných i fotovoltaických elektráren znovu, nebo alespoň vyměnit klíčové, energeticky náročné, komponenty.
• "Bojovníci za klima" prosazují masovou výstavbu větrných elektráren uvolňujících do vzduchu hexafluorid sírový, více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 s více než desetinásobným poločasem úbytku z atmosféry. Tuto látku produkují i některé velké fotovoltaické elektrárny.
• "Bojovníci za klima" prosazují náhradu uhlí zemním plynem (skoro čistý metan), který je ovšem, v důsledku úniků při těžbě a transportu cca 1,5 - 1,7 krát skleníkovější než spalování uhlí (menší množství spálením vzniklého CO2 hyperkompenzují úniky metanu).
• "Bojovníci za klima" bojují za výstavbu fotovoltaických elektráren, které ovšem, v důsledku nižší míry odrazivosti a zahřívání FV panelů sluncem, zvyšují skleníkový efekt tím způsobem, že paprsky, které by se odrazily od původního terénu zpět do vesmíru (a protože je skleníkové plyny nezachycují, opravdu by unikly i se svou energií) převedou na paprsky vlnových délek skleníkovými plyny zachycovaných, které přispívají k ohřevu planety. Navíc i to, co je přeměněno FV panely na elektřinu se následně téměř stoprocentně změní v teplo (výjimkou jsou např. rostliny pěstované pod elektrickými lampami, kde se část světelné energie, a tedy původní elektřiny) změní na biomasu). Termodynamika je prostě neúprosná a výjimky z ní se "ukecat" nedají, ani na "Fridays for future". Pochopitelně, na teplo se přemění i ta elektřina, která se smysluplně nevyužije. Na teplo se přemění i významná část energie, ukládaná do baterií nebo jiných úložišť. Tyto jevy silně hendikepují FV a také VE oproti uhelným a jaderným elektrárnám, vyrábějícím přesně tolik elektřiny, kolik se právě spotřebovává.
• "Bojovníci za klima" bájí o vodíkové energetice, přitom jejím klimatickým efektem by bylo prodloužení persistence metanu v atmosféře (vodík spotřebovává ty chemické látky, které rozkládají atmosférický metan). Únikům vodíku zabránit nelze. "Bonusem" používání vodíku je ničení ozónové vrstvy vodíkem.

Takže pokud se se planeta skutečně začne péct, nebude to vinou CO2, ale právě nesmyslných aktivit, prosazovaných ekology, zpravidla jen proto, že na nich někdo vydělá.

Ruská stopa

Poslanci EUroparlamentu jednoznačně prokázali, že ekologický lobbing v Bruselu je řízen a patrně alespoň zčásti i financován z Ruska. Do Ruska také až do války na Ukrajině běžně odcházeli emeritní politikové EU i zemí původní E12, do různých pozic, sice vynikajícně placených, ale v reálu odpovídajících onomu příslovečnému pátému kolu u vozu.
Proč?
Já jsem toho názoru, že je to naprosto jasná věc:
Bude si kdokoli racionálně myslící na Putinově místě přát na své západní hranici prosperující a ekonomicky (tím i vojensky) rostoucí soustátí?
Snad každý mi dá zapravdu, že ne. Bude tam naopak potřebovat ekonomicky degradující až impotentní snůšku států, naprosto neschopných jakkoli zasahovat do sféry zájmů Ruska, ať už ji definujeme jakkoli. Je třeba si uvědomit, že EU přijala jak státy bývalého SSSR (Pobaltí), tak i státy bývalé Varšavské smlouvy a RVHP, které sloužily SSSR jako nárazník v případě odrážení útoku, případně jako "kanonenfutter" do první linie útoku proti NATO.
ČSLA měla vypracovány plány útoku proti NATO až po Paříž. Dál už ne. Odpověď na "proč?" byla velmi jednoduchá: Nepředpokládalo se, že by se armády sovětských satelitů dostaly dál jako organizované a bojeschopné jednotky. Po cestě do Paříže by se natolik "opotřebovaly", že by je vystřídaly jednotky druhého sledu, v podstatě Rudé Armády. To byla také jedna z úloh "nárazníkových států".
Rozpad východního bloku satelitů a posléze i SSSR znamenal obrovské oslabení Ruska. Kdysi jsem v jednom "alternativním" plátku četl kvílení jakéhosi sovětského generála nad tím, jak moc se posunuly palposty NATO, takže skoro celé Rusko je v dosahu raket středního doletu (pochopitelně, schopných nést i jaderné hlavice). Tak nějak mu nedocházelo, když to přednesl k občanům bývalých satelitů, že se jeho kvil mine s úspěchem, protože naprostá většina jejich obyvatel se musela smiřovat s tím, že celoživotně jsou v dosahu těchto raket a v případě konfliktu se oni i jejich blízcí změní v esteticky zajímavý žhnoucí oblak hřibovitého tvaru.
Je tedy jasné, že je v hlavním zájmu Ruska co nejvíce oslabit EU, ideálně tak, aby nemohla nijak zasáhnout, pokud by došlo k nějakému konfliktu. Což se v podstatě děje, protože státy EU při pomáhání Ukrajině již z větší části vyprázdnily své vojenské sklady a v případě konfliktu s Ruskem vojákům mnoha z nich by nezbylo nic jiného, než se Rusy pokoušet umlátit čepicemi, což, obávám se, není moc dobrá taktika moderní války.
Přitom v důsledku aktivit ekologických organizací byla v bývalém východním bloku, ale i ledaskde jinde zrušena nebo alespoň kapacitně silně omezena řada zbrojovek, takže vojenský materiál, dodaný na Ukrajinu, nemáme jak vyrobit (či budeme muset improvizovat jako Jih za války se Severem - a víme, jak dopadl). Přitom jsou rozvráceny i dodavatelsko-odběratelské vztahy (řada ještě stojících a fungujících či alespoň zprovoznitelných zbrojovek by neměla z čeho vyrábět).
Uvažuje se i o přestěhování části ukrajinských zbrojovek na území bývalého východního bloku, nicméně to je opatření, které by téměř jistě vedlo k eskalaci konfliktu.
Jinými slovy, ekologická opatření, prolobbovaná ekology s prokazatelnými vazbami na Rusko a s nimi spolupracujícími dalšími organizacemi podobného zaměření znamenala těžké postižení obranyschopnosti EU a to, že jsou stále prosazována opatření ve stejném duchu, aniž by došlo k revizi těchto opatření v konfrontaci s realitou války na Ukrajině, jasně ukazuje, že ve vedení EU a zejména v různých ekoaktivistických organizacích pořád působí celé hordy proruských quislingů, kteří jsou o mnoho řádů nebezpečnější a (a Rusku prospěšnější) něž nějací "desoláti" s ruskými vlajkami na protivládních či protiEUrounijních demonstracích (kteří, vzhledem k tomu, že nebývají chyceni a perlustrováni, jsou zjevně v nadstandardně dobrých vztazích s policií).

Ještě jeden možný cíl ekologů

Považuji za možné (protože v dějinách se takové případy stávaly už ve starověku), že cílem rozvratu pod záminkou boje za ekologii, klima, či podobné nesmysly, je navození tak nesnesitelné vnitřní situace ve státech EU, že masy obyvatel Rusko uvítají jako zachránce.
Ostatně, podobně si počínali i nacisté (byť následný efekt nebyl jejich cílem), kdy přes všechny komunistické zločiny a šílenosti byl vstup vojsk SSSR na území států pozdějšího východního bloku brán jako záchrana před něčím ještě mnohem horším, a právem.
Takže je docela možné, že některé zjevně nesmyslné aktivity ekologů mají tento důvod a plní takovéto zadání.
Je také jasné, že Putinovi narostla křídla v momentě zvolení spavého Bidena presidentem USA (na což Rusko prokazatelně vynaložilo dosti peněz a práce), protože v případě, že by v Bílém domě dál seděl Trump by jejich vojenské dobrodružství na Ukrajině patrně skončilo velice špatně. Přinejmenším skutečně citelnými sankcemi a ne takovými, které z deseti procent svého účinku poškozují Rusko a ze sta procent zemi, která je provozuje.

Pokud tedy chceme udržet stávající životní a ekonomickou úroveň, nebo se dokonce vrátit do kategorie států s rostoucí ekonomikou a rostoucí životní úrovní obyvatelstva, budeme muset potlačit ekologická hnutí a za určitých okolností bude menší zlo i potlačení vlivu centra EU, včetně jeho "převodních pák". Pokud to neuděláme, patrně se jednak propadneme do bídy, a to dosti rychle, během jedné dekády maximálně, jednak se nakonec staneme opět ruským satelitem, bez ohledu na to, že by nám členství v NATO třeba i formálně zůstalo. Ostatně, pokud si to ze školního dějepisu dobře pamatuji, Francie nám také nevypověděla spojeneckou smlouvu, ani před ani po podepsání Mnichovské dohody.

Bicykly

Uživatelé kol si stěžují na "strašlivou diskriminaci". Je to realita?

Styl

Z bicyklu se stal jakýsi znak životního stylu a "těch správných" politicko ideologických postojů. V podstatě téměř zcela vymizelo, za dob mého mládí relativně hojné, dojíždění na kole do práce. Zůstalo prakticky jen na venkově, a to hlavně u lidí, pracujících blízko bydliště. Tento fenomén se ovšem silně zredukoval s ekonomickým rozpadem venkova po roce 1989, kdy došlo právě tam k vymizení obrovského množství pracovních míst (takže ubyla i místa v dosahu cyklodopravy z bydliště pracovníka). Ve městech se vymizení dojíždění do práce na bicyklu projevilo ještě víc. Nanejvýš můžeme pozorovat nějakého rozvážkového šílence, bezohledně kličkujícího střídavě mezi auty a lidmi na chodnících.
Z tohoto důvodu je bicyklista na silnici a zejména mimo uzavřenou osadu v naprosté většině případů buď někdo rekreující se, nebo vysloveně stavějící na odiv svou politicko ideologickou angažovanost. Přičemž většinou jde o mix obojího v různém, ne vždy konkrétně jasném, poměru.
Tyto lidi také charakterizuje naprostá nenávist vůči ostatním účastníkům provozu a rovněž vysoká míra bezohlednosti vůči komukoli jinému.
Cyklisté běžně jezdí po chodnících a ohrožují jak malé děti tak i seniory. Je třeba si uvědomit, že auta s výjimkou opravdu starých veteránů jsou obalena karosérií oblých tvarů, která oběť odstrčí, nebo (když je moc zle) obrazí či podrtí, ale neřeže a netrhá. Z bicyklu trčí spousta prvků, které při škrtnutí o chodce mohou způsobit tržná či řezná poranění.
Cyklisté jezdí naprosto bezohledně i po silnicích. Vyřvali si antisystémové změny, jako je jízda v protisměru v jednosměrné komunikaci, nebo nutnost je předjíždět s jedenapůlmetrovou mezerou, což na řadě komunikací (řádově desítky procent km) v tuzemsku prostě není realizovatelné. Výsměchem je "možnost při předjíždění cyklisty přejet autem plnou čáru". Duševně méněcenní jedinci, kteří pro tuto zákonnou úpravu hlasovali, patrně netuší, že ty čáry na některých komunikacích nejsou jakési grafické umění, ale vyznačují místa, kde se z poza zatáčky nebo z poza horizontu může vynořit v protisměru jiné vozidlo a s předjíždějícím vozidlem se čelně srazit (což +- odpovídá nárazu do betonové stěny, v rychlosti odpovídající součtu rychlostí těch aut).
Faktem také je, že pokud jede po komunikaci nějaký zemědělský stroj, který nelze předjet (třeba pro jeho šířku nebo klikatost komunikace), tak jeho řidič, jakmile to jen trochu jde, zabočí do ústí odbočky, na parkoviště či jinou podobnou plochu a "nadržená" auta nechá předjet. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by něco podobného udělali cyklisté. Ti jezdí, pokud je jich víc, roztažení přes celý jízdní pruh a neuhnou ani v místech, kde by je to to uhnutí nijak neomezilo (např. když paralelně s komunikací je parkoviště s vjezdem a výjezdem na každém svém konci, takže kdyby je projeli, neztratili by prakticky žádný čas a než by je projeli, zadržovaná kolona aut by je mohla předjet).
Přitom, řekněme si to upřímně, ten zemědělský stroj každý normální člověk musí tolerovat, protože po té silnici nejezdí pro legraci, ale proto, že zajišťuje na polích úrodu, která je ku prospěchu celé společnosti. Ten cyklista je jen bezcenný parazit, z něhož společnost žádný benefit nemá a to jeho blokování dopravy je jen zlomyslnost a nic víc.

Kvil

Cyklisté nyní kvílejí nad návrhem, že by museli nosit přílbu, jakou mají povinnou i řidiči malých motorek, přičemž takový "kozí dech" patrně ani nedosáhne rychlost, jakou běžně zvládne cyklista, jedoucí z kopce.
Přílba je prostě "diskriminuje" a berou povinné ježdění s ní jako jakési nepřiměřené obtěžování ze strany státu.
To samé je i návrh povinnosti cyklisty, pokud paralelně se silnicí vede cyklostezka, jet po ní a ne po té silnici. To by se hned redukovaly kilometry komunikací, na nichž cyklista může blokovat dopravu a tím si honit své ego!

Návrh

Já osobně bych šel u těch cyklistů ještě dál:

1.  Bylo by vhodné, aby kola měla nějakou identifikaci typu SPZ. Když vám cyklista srazí a poraní na chodníku dítě, neexistuje žádná možnost ho identifikovat a jakmile zmizí, je z obliga. Faktem je, že v některých oproti nám civilizovanějších státech je možné ho k identifikaci či počkání na policii donutit hrozbou střelnou zbraní, případně ho z toho kola sestřelit, ale to u nás, bohužel, nejde. SPZ by to, pochopitelně, vyřešila.
2.  Bylo by vhodné, aby měl ten cyklista nějaké povinné ručení právě za škody, které nadělá. Většinou jsou cyklisté asociálové bez úspor a s nepatrnými příjmy, často žijící "z ruky do huby", takže realizace nějakého odškodnění, byť třeba stanoveného soudem, je velice pochybná. Povinné ručení by tento problém, pochopitelně, vyřešilo.
3.  Bylo by vhodné, aby cyklista měl zkoušky ze základů pravidel provozu na komunikacích, asi tak na úrovni řidičského průkazu pro malé motocykly. Jednak z toho důvodu, aby on sám věděl, jak se bude chovat jiný účastník provozu, jedoucí v souladu s předpisy, jednak proto, aby se i on choval v rámci možností v souladu s nimi, a tedy předvídatelně. Ostatně i "ikonický" cyklista Bouchal, který vyrazil z nejpravější pozice  na křižovatce do levé odbočky (do níž byl zákaz vjezdu) před masky na zelenou se rozjíždějících aut, si počínal v hrubém rozporu s dopravními předpisy. I kdyby měl z nějakého důvodu do té levé odbočky právo vjet, musel by stát v nejlevějším pruhu. A ještě by musel počítat s tím, že rovně jedoucí auta z protějšího směru mají přednost. Nic z toho neudělal, a proto mu hlupáci na příslušné křižovatce vyrobili pomník.
4.  Jistě by bylo žádoucí i to, aby kolo mělo nějaké testy technické způsobilosti a je otázka, zda některé speciální typy bicyklů z provozu na běžných komunikacích nevyloučit.
5.  Stálo by jistě za úvahu i to, aby některé klíčové komponenty bicyklů schopných jezdit po silnici byly zatíženy daní, jak je tomu u aut i motocyklů. A pokud toto nebude, měl by být cyklista tlačen na veřejných komunikacích k chování nic neplatícího hosta na párty.

Cyklopruhy

Zachytil jsem velice zajímavou sentenci, s níž se ztotožňuji:
"Jízdní kolo je sportovní náčiní a dělat pro něj speciální pruhy na silnici je asi stejně smysluplné, jako na ní vyčleňovat pruhy pro jiné druhy sportů".
Je to velmi výstižné. Nemáme na silnicích pruhy pro hraní tenisu nebo golfu, případně basketbalu a jiných her, neexistuje proto jediný důvod, proč by na silnicích měly být pruhy pro ježdění na kole.

Tedy, je třeba tlačit na to, aby se pravidla silničního provozu vztahovala i na cyklisty a aby byli nuceni používat komunikace, na jejichž zřizování a údržbu prakticky nijak nepřispívají, v souladu s ostatními jejich uživateli (kteří je platí v cenách vozidel, jejich součástek i paliva). Cyklisté nejsou nijak "diskriminováni", naopak mají oproti ostatním uživatelům komunikací mnoho naprosto nezasloužených výhod. A z tohoto pohledu by se k nim a jejich požadavkům mělo přistupovat.