S EU na věčné časy a nikdy jinak?

Je mi líto. "Pevné ukotvení" ČR ve strukturách jako je EU, případně NATO, poněkud připomíná to samé u Československa a RVHP + Varšavské smlouvy. Nezvonili jsme klíči v roce 1989 proto, abychom se stali obětí nové totality, srovnatelné s tou, která se, k našemu štěstí, zhroutila.

EU

Lze toho jistě litovat, ale EU se v podstatě chová tak, jako by v souvislosti s Lisabonskou smlouvou zešílela a v tomto stavu si, jako správný šílenec, ještě libovala. Chová se tak, jako by naprosto nebyla schopna sebereflexe svého stavu.
Faktem je, že její demokratická legitimita je velmi nízká, v některých ohledech srovnatelná s tímto parametrem u sovětského politbyra, v některých vyšší, ale ne o mnoho.
Neexistují celoevropské strany s jasně danými programy, na jejichž základě by mohli občané členských států volit konkrétní ideje, jak se má EU následně rozvíjet. Jakési analogie něčeho podobného vznikají až po volbách a vůle voličů je v nich reflektována minimálně, snad až na "desolátní" skupiny vlastenecky a jakž takž demokraticky orientovaných stran.
Důležité také je, že neexistuje nějaký evropský politický národ, který by se ztotožňoval s EU jako se svou státní strukturou.
EU se snaží pohltit co nejvíce rozhodovacích pravomocí (v některých oblastech jich má více než nebožka RVHP), aniž by to bylo sebeméně k celkovému prospěchu. Naopak, celé to vypadá tak, že čím více pravomocí EU (a hlavně EK) má, tím hůř.
Problematické je též euro, jehož přijetím bychom automaticky začali ručit za dluhy nasekané neodpovědnými politiky zemí jižněji od nás.
Představa některých politiků, že bude možné EU nějak reformovat, se těžce míjí s realitou. I kdyby se našel nějaký EUrogorbačov, měl by jednak podstatně méně pravomocí, než měl on, jednak by stál proti daleko většímu protitlaku.
Jsem toho názoru, že "pevné ukotvení" v této organizaci by byla hrubá chyba, která by se nám jednoznačně v dohledné době silně vymstila.

NATO

NATO je vojenská organizace, poněkud podobná Varšavské smlouvě s tím, že zatímco v té hráli hlavní roli Sověti, v NATO tuto roli mají Američané. Pochopitelně, v rámci ustanovující smlouvy této organizace je onen proslulý článek 5, který definuje pomoc celé organizace při napadení jednoho (více) člena(ů). Problém spočívá v tom, že tato pomoc v principu nemusí být jen vojenský zásah, ale i ekonomický, potažmo diplomatický, tlak na útočníka, což jsou postupy, které mohou a nemusejí vést k žádoucímu cíli (což se projevilo už u meziválečné Společnosti národů, která tím získala dosti neblahou pověst).
Nikde prostě není psáno, že v momentě vpádu jakéhokoli útočníka na naše území, v USA (případně dalších členských zemích NATO) písknou poplach a z kasáren vyjedou vojáci s bojovou technikou, doprovázenou náklaďáky, naloženými pytli na padlé. Což je asi něco, co si méně informovaní občané s naším členstvím v NATO spojují.
Navíc je zde ještě problém oné roztržky současného vedení USA s vedením EU, které odmítá akceptovat stejné hodnoty demokracie, tržní ekonomie a lidských svobod jako mají USA, zejména po nástupu D. Trumpa. Evropská cenzura, omezování demokracie nejrůznějšími způsoby, výkrm pochybných antidemokratických aktivistických organizací, přijímání ilegálních imigrantů, atd., to vše je trnem v americkém oku. A k tomu jistě přispívá i ideologicky podložená impotentizace EU Green Dealem a podobnými prasáctvy, které činí ze zemí EU jen země, které "se vezou" na US investicích do obrany.
Takže by se klidně mohlo stát, že by např. konflikt EU : Rusko vedl ke konstatování, že jde o konflikt mezi dvěma totalitami, který navíc EU vyprovokovala, takže se na něj článek 5 nevztahuje. A i kdyby si evropští členové NATO vygenerovali jiné rozhodnutí, tak bez armády USA by na tom byli jako impotent, který ztratil krabičku s Viagrou.
A v případě napadení Polska bychom nyní asi mohli udělat jedinou věc: Poslat mu na pomoc rotu generálů (počet našich generálů by +- zesílené motostřelecké rotě odpovídal) s tím, že k vítězství by to patrně nepomohlo, ale dostali bychom se s Polskem alespoň do Guinessovy knihy rekordů.

Pravomoc

Je mi velice líto: Ústava jasně říká, že suverénem ve státě je lid. Což zhruba odpovídá mase oprávněných voličů.
Rozhodně suverénem v tomto státě není ani president, ani některý z vrchních soudů, ba dokonce ani parlament. O policejním konfidentovi Pepkovi Vyskočovi z Putimi ani nemluvě.
Takže lid, a jen on, a nikdo jiný, má právo rozhodnout o tom, zda je naše členství v té či oné mezinárodní organizaci výhodné či nevýhodné, a zda z ní tedy odejít nebo v ní zůstat, případně do nějaké vstoupit.
Politici toto mohou suplovat pouze tehdy, pokud naprosto jednoznačně jednají v souladu s vůlí lidu, tedy občanů ČR. Rozhodně nemohou dělat něco, s čím tito občané nesouhlasí, a co odmítají.
Takže je naprosto logické, aby referendum rozhodovalo i o našich mezinárodních vztazích a o členství v organizacích i typu NATO nebo EU.

EU by rozhodně neměla znamenat "konečnou" v naší mezinárodní orientaci, protože se mění jak ona, tak i my. Green Deal a další jen škodlivé a bezcenné aktivity EU by měly vést, mimo jiné, i k tomu, že bychom se zcela legálně z této organizace vyvlékli. A pokud by se provalila nespolehlivost NATO v souvislosti s oním pověstným článkem 5, je zcela jistě legitimní revidovat i smlouvy, zajišťující naši mezinárodní bezpečnost.

Supervulkány a válka s Ruskem

Nepatrně jsem to nakousl ve svém minulém textu, možná to někteří čtenáři ani nepostřehli. Nicméně, popisuji reálnou záležitost, která by mohla rozhodnout válku NATO s Ruskem nebo Čínou, případně nějakou teroristickou organizací. Přičemž se jedná o ryze přírodní faktor, takže pokud by protivník NATO nebyl chycen s rukou v cizí kapse, nemuselo by se ani poznat, že nejde o ryze přírodní katastrofu.

Podstata věci

Dovolím si konstatovat, že na území NATO se nacházejí dva nebezpečné supervulkány (a jeden o něco menší). Supervulkán na území USA leží pod Yellowstonským národním parkem (který asi většina starších čtenářů bude znát spíše z Mayovky "Syn lovce medvědů", jejíž závěr se odehrává právě na jeho území). Podobný se nachází na území Itálie, v blízkosti Neapole a z větší části pod mořským dnem, přiléhajícím v těchto místech k italskému pobřeží. O něco menší útvar tohoto druhu se nachází v Egejském moři u ostrova Santorini.
Faktem je, že exploze supervulkánu v Yellowstone by patrně byla konečná pro jihozápadní kvadrant USA (s přesahem do Mexika) a zbytek jejich území by byl "pocuchán". Rovněž faktem je, že se podle některých zdrojů už nechal slyšet Putin, že až ho USA opravdu naštvou, pošle jeden Orešnik na Yellowstone, a svět bude mít od USA pokoj na celá desetiletí.
Exploze supervulkánu u Neapole by patrně zdevastovala celou Evropu na jih od Alp a na západ od Dardanel. Obrovská vlna tsunami, směřující na Afriku, by patrně byla zadržena, alespoň v některých lokalitách, až předhůřími pohoří Atlas. Přestože je většina jeho caldery pod mořem, pod pevninou je jí dost na to, aby mohla být její exploze odpálena dalším Orešnikem (bez nutnosti nějakých podmořských úprav hlavic) a vyřešit tak ruské problémy s EU. Podrobnosti lze najít zde. 

Předchozí výbuch supervulkánu u ostrova Santorini patrně zlikvidoval Krétskou civilizaci a dostal Krétu pod područí Řeků. Podle některých teorií stojí tato vulkanická událost i za biblickými "Egyptskými ranami". Případné odpálení tohoto supervulkánu Orešnikem, či náloží, položenou z ponorky, by mohlo zdevastovat i část Turecka. Zcela jistě by tímto výbuchem vyvolaná vlna tsunami zlikvidovala i středomořské pobřeží Blízkého Východu a patrně by vyvolala i "konečné řešení palestinské otázky" zaplavením pásma Gazy i s dosud intaktními tunely.
Jinými slovy, Rusko by vůbec nemuselo použít jaderné zbraně k tomu, aby na území svých potenciálních nepřátel vyvolalo devastaci, patrně (vyjma radioaktivity) řádově přesahující to, co by dokázal "Car bomba", jehož odpálení na Nové Zemi patrně starší čtenáři pamatují.
Je velice pravděpodobné, že uvedené sopečné erupce by byly s to "odpálit" i další, už jen "normální" sopky a snad nastartovat ve svém dosahu pomalu se připravující zemětřesení (která by jistě přišla, ale jednotlivě a s velkými časovými odstupy).
Je tedy jasné, že by se týkalo o svou podstatou přírodní katastrofy, ovšem co do rozsahu nijak nezaostávající za mnohočetnými jadernými údery. Pokud je mi známo, na území Ruska nebo Číny se podobné vulkanické útvary nenacházejí, takže by nebylo možné oplatit takovéto údery stejnou mincí.

Širší následky

Pochopitelně, takové masové výbuchy supervulkánů by vyvolaly i drsnou, byť krátkodobou změnu klimatu, která by si v mnohém nezadala s tou, která následovala po pádu asteroidu, ukončivším druhohory a éru dinosaurů (s výjimkou ptáků, kteří jsou jejich přímými potomky). Ta by zasáhla i oblasti explozemi nezdevastované.
V případě supervulkánu v Yellowstone by s vysokou pravděpodobností nastal stav podobný známé "jaderné zimě", jaký byl vyvolán i oním impaktem do Mexického zálivu na konci křídy a současnou mohutnou sopečnou činností v Indii. Klimatický dopad evropských supervulkánů by, v souvislosti se vnesením velkého množství vody do atmosféry, takto jednoznačný nebyl. Exploze u Santorini by naopak spíš klima ohřála, protože by vychrlila do vysokých vrstev atmosféry velké množství vodní páry a vrstva moře nad ním by zadržena většinu prachu a kouře, tedy faktorů vyvolávajících "jadernou zimu". Neapolský supervulkán by paralelně napumpoval do atmosféry jak kouř a prach, tak i vodní páru, a je otázka, co z toho by převážilo. Nicméně i potom neapolském vulkánu by patrně došlo k oslabení fotosyntézy, neúrodám a hladomorům i v případě, že by se katastrofálně neochladilo.
Lze důvodně předpokládat, že jak Rusko tak i Čína by si byly s to udržet jakousi státní strukturu a po odeznění nejhoršího období (dva až tři roky) by byly s to se obnovit. Současné USA by patrně ustály tuto katastrofu pomocí energie z jádra, ale také plynu a nafty z břidlic. Nicméně i zde by trvalo několik let, než by se daly dohromady nějaké obnovené státní struktury. Je také pravděpodobné, že po zániku bašt Demokratické strany na jihozápadě území USA by došlo ke značnému posílení Republikánské strany. Nelze vyloučit, že nynější bašty Demokratické strany na severu atlantického pobřeží USA by se pokusily využít oslabení centrální moci k odtržení se od "neprogresívního a neliberálního" zbytku státu (zahrnujícího zhruba "rezavý pás" a část jižních států při atlantickém pobřeží), takže by došlo k jakémusi zopakování "secessie", přičemž centrální moc by neměla sílu na její zabránění občanskou válkou, na rozdíl od 60. let 19. století.
Nejhůře by byla postižena ekologicky dementní EU, která je ve vleku klimahoštaplerů, ekoblbů a dalších podobných obecně škodlivých existencí. Ta nemá a nebude mít žádné rezervy na úseku zajištění základních životních potřeb obyvatelstva, které by v podstatě bylo ponecháno následkům této katastrofy, ať už by byly jakékoli, zcela bez pomoci, protože nic jiného by EU nebyla s to zajistit.
Jedinou potěšující možností je, že mrazy po Yelowstone a možná Neapoli by byly daleko více devastující pro islámské imigranty, zvyklé na podstatě teplejší klima. Těm by také neprospěla devastace severoafrického pobřeží explozí u Neapole, která by je oddělila od přísunu posil. Je tudíž možné, že v některých evropských zemích by došlo k občanské válce, zaměřené na likvidaci islámských bojovníků a zločinců. Což by bylo akcentováno i rozkladem centrální státní moci, která je v současné době chrání a umožňuje jim páchat aktivity, které by v případě páchání jinými etniky byly tvrdě trestány.

Něco z teorie

Teorie přehřívání některých částí zemské kůry rozpadovým teplem radioaktivních izotopů (za vzniku sopečných aktivit od "běžných" sopek po silně destruktivní supervulkány) byla publikována v roce 1906 ruským akademikem Vernadským. Podrobnosti se můžete dočíst v románu Akademika Františka Běhounka "Akce L", který je sice SF, ale autor, radiolog světového formátu, využívá (či lépe "nechává se inspirovat") znalosti, které leží v oblasti jeho odbornosti. V následujících kapitolách je předložena autorova představa, jak tuto hrozbu odvrátit (asi by mělo cenu něco podobného zkusit, než čekat na to, až "to bouchne samo").
Magmatický krb představuje útvar naplněný roztavenou horninou a natlakovanými plyny (včetně vodní páry), jehož velikost může být různá, od necelého kilometru v průměru i na výšku pod běžnými sopkami až po horní desítky km u supervulkánů.
Běžný magmatický krb se postačuje vyprazdňovat skrze kráter sopky, nacházející se přibližně nad ním. Pokud nad ním sopka není, tak ji nakonec přetlak lávy a plynů vytvoří, zpravidla s katastrofálním výbuchem na počátku sopečné činnosti. Totéž se děje v případě staré a dlouho neaktivní sopky, "zašpuntované" ztuhlou lávou. Něco podobného se stalo v případě Vesuvu, který po dlouhém období klidu, vedoucím k expanzi lidských aktivit do jeho bezprostředního okolí, i na horu samotnou (na dně jeho kráteru tábořili vzbouření gladiátoři pod vedením Spartaka), došlo v roce 79 ke katastrofální explozi, která zničila města Pompeje, Herculaneum a Stabie (a řadu menších sídel i izolovaně stojících statků, vil a podobných destinací).
Podobnou katastrofální explozí sopky Mont Pelée, doprovázenou výronem žhavých plynů (kolem 1000 stupňů Celsia), bylo zničeno v roce 1902 město Saint-Pierre na ostrově Martiniku. Podobná katastrofální exploze, ale daleko většího rozsahu, je spojena i se sopkou Krakatoa (budiž jí polehčující okolností, že inspirovala Karla Čapka k románu "Krakatit").
Na Islandu podobná katastrofální erupce sopky Laki zabila cca 1/4 obyvatel a velké plochy původně úrodné půdy, polí a pastvin, pokryla popelem a lávou. Existují úvahy, že následná celosvětová neúroda byla spouštěcím faktorem Velké Francouzské revoluce. L Souček dává ve svém románu "Cesta slepých ptáků" umírání lidí a hospodářských zvířat po explozi s nehodou mimozemšťanů spojenou s únikem radioaktivity, nicméně sopečný popel obsahuje velká kvanta fluoru v rozpustné podobě a kontaminovaná pastva i kontaminace potravin vedou ke klinicky manifestní otravě fluorem s možným fatálním koncem.
Pokud budete cestovat autem z Reykjaviku k Ledové laguně, pojedete kolem oblasti, v níž byl zničen touto vulkanickou explozí jeden z nejbohatších tehdejších islandských statků. Pietní místo najdete podle věžiček z kamenů, stavěných na ploše vedle silnice. Na informační tabuli je psáno, že postavit věžičku na paměť obětí této katastrofy přináší štěstí. Aby turisté nedevastovali tamní krajinu sbíráním kamenů, mají je nachystány v kontejnerech.
Na stejném ostrově lze vidět jako atrakci pro turisty i jakéhosi křížence sopečného a meteorického kráteru. Podle některých geologů vznikl tak, že se meteorit trefil do natlakovaného magmatického krbu a odpálil ho dříve, než by bouchl jako "správná" sopka.
Pochopitelně, supervulkány jsou jiná třída. Mohou explodovat takovým způsobem, že ovlivní klima na celé planetě a jimi vyvolaná lokální devastace může přesáhnout desítky ploch našeho státu. Asi nejznámější jsou Dékánské plošiny v Indii, jejichž ztuhlá láva pokrývá území o rozloze více než desetkrát větší, než je rozloha ČR, a dosahuje tloušťky až více než kilometrové. Tento vulkán přispěl ke konci dinosaurů a podle některých odborníků jeho explozi vyvolalo zemětřesení z dopadu asteroidu do Mexického zálivu, takže byly prakticky současně postiženy obě polokoule planety. Je možné, že pokud by k této obrovské sopečné činnosti nedošlo, přežili by dinosauři (a jejich biotopy) na polokouli protilehlé impaktu a současné myslící bytosti na Zemi (pokud by nějaké byly) by měly na povrchu těla peří či šupiny a v ústech špičaté zuby beze skloviny.
Supervulkány mohou vytvořit i štítové sopky, s lávovými jezery, patřičně ohřívajícími a sopečnými plyny trávícími své okolí. Pokud jedete z Prahy do Karlových Varů, tak přes cíp takového útvaru pojedete. Jeho centrum bylo zhruba na místě současných Doupovských hor. Můžeme být jen rádi, že je tento vulkán dávnou minulostí (třetihory), z níž nám zůstaly jen malebné kopce a skály a půda bohatá na živiny (vyjma dusíku). A, pochopitelně, vyhřáté skály v hlubinách, v nichž vznikají minerálky známého "lázeňského trojúhelníku" a jeho okolí.
Pan Akademik F. Běhounek převzal Vernadského teorii o možném +- současném výbuchu vulkánů a supervulkánů na velké ploše povrchu Země, což by vedlo ke katastrofě, schopné vyhubit nejen lidstvo, ale i veškerý život na planetě. Je, pochopitelně, otázka, nakolik je to vědecky podložené a nakolik "licentia poetica", potřebná pro výstavbu dalšího děje románu. Stejnou teorii akceptoval i J. Verne v novele, která u nás vyšla až po roce 1989.
Nicméně záhřev zemské kůry teplem z rozpadu radioizotopů, pronikajícím z hloubky zemské kůry, je reálný jev a můžeme se než dohadovat, jak moc se vedle udržování sopečné činnosti podílí i na současném oteplování planety (IPCC nám to zcela jistě nepoví).

Fungovalo by válečné užití?

Osobně jsem přesvědčen, že to, co naznačil pan Putin, by v principu fungovat mohlo. Že dostatečně těžký projektil (nebo sled projektilů) by mohl natolik nabourat sotva se držící strop nad magmatickým krbem supervulkánu, že ten by začal praskat, a pak už by celý proces běžel naprosto stejně, jako kdyby o něco později (desetiletí, staletí) praskl v nejslabším místě spontánně.
Opravdu by tam patrně nemusela být ani jaderná ani konvenční nálož. Nějaká zátěž, ideálně ocelový ingot nebo závaží z měkčího materiálu, obalené ocelí, letící rychlostí 7 Machů ze stratosféry by asi měla dostatek energie, aby pohnula s nekompaktními horninami, prolezlými různými průduchy, jimiž odcházejí z hloubi plyny a také štěrbinami, z nichž tryskají gejzíry.
Jistěže ještě účinnější by bylo, kdyby samostatně manévrující hlavice Orešniku udeřily do jednoho místa jedna po druhé v kratičkých intervalech (i než úder jednou velkou hlavicí), ale nemám dostatek znalostí o jejich vlastnostech, tedy zda je jejich seřazení do šňůry během letu ze stratosféry vůbec technicky proveditelné.
Pochopitelně, experimenty na tomto poli asi nikdo se zdravým rozumem dělat nebude.
Jak jsem uvedl výše, výsledkem by byl velmi zraněný protivník, který by navíc nemusel Orešnika (nebo podobný prostředek) zaznamenat a jednoznačně identifikovat, nehledě k tomu, že blízká zařízení, takové identifikace schopná, by patrně podlehla zkáze ještě před předáním informace dál.
Faktem je také to, že všechny zmíněné supervulkány se zřejmě chystají k erupci. To by silně přispívalo k nevylučování alternativy, že se jedná o zcela přírodní explozi (jistěže už po druhé, v krátkém čase následující, explozi by podezření z nějaké nekaloty byla velká).
Lidstvo sice tyto supervulkány sleduje, ale nikdy nemělo možnost jejich erupci sledovat současnými mašinkami. Ani u daleko častěji explodujících běžných sopek, které opakovaně sledovány a měřeny byly, nemáme dost znalostí k dostatečně přesné a spolehlivé prognóze jejich erupce, tedy i k případnému spolehlivému rozlišení jejího přirozeného či umělého původu.

Řešení

Výše citovaný autor navrhuje velké magmatické krby navrtat tak, aby nedošlo k jejich explozi (tj. skrze dostatečnou vrstvu intaktních hornin, která by ustála mohutný tok lávy promíšené se sopečnými plyny skrze vrt). Navrtání tenké skořápky přímo nad magmatickým krbem by patrně vedlo k explozi supervulkánu, tedy k tomu, co by mohl udělat ten Orešnik bez jaderných hlavic.
Je otázka, nakolik by to fungovalo, nicméně až do poslední revize citované knihy autor onu část s navrtáním magmatických krbů ani neupravil, ani ji nekomentoval nějakou opravou na současný stav vědy v předmluvě k poslednímu vydání za svého života.
Faktem je, že se pokusem o odtlakování těchto supervulkánů nedá mnoho zkazit, protože Yelllowstone i Neapol s vysokou pravděpodobností v nějaké dohledné době (možná ještě za života některých čtenářů) bouchnou a bude to pecka planetárních rozměrů. Santorini se také chystá k výbuchu, ale snad o něco později. Pokud by se podařilo tlak v jejich magmatických krbech snížit, buď by k erupci vůbec nedošlo, nebo by měla daleko menší dopad.
Faktem ovšem je, že současná EU řeší naprosto bezcenné pitomosti, jako je "boj za klima", ale podstatným věcem se nevěnuje. Pokud by bouchl onen supervulkán u Neapole, mělo by to dopad na klima docela drastický, protože do vysokých vrstev atmosféry by se dostala ve velkém množství vodní pára, jak tomu bylo při erupci sopky Hunga Tonga v roce 2022. Ta vyvrhla do stratosféry vodní páru v množství, představujícím asi 1/4 množství do té doby stávajícího obsahu vodní páry v celé atmosféře Země. Toto odpovídá 15 procentním bodům celkového skleníkového efektu. Veškerý oxid uhličitý v atmosféře odpovídá 24 procentním bodům a veškerý antropogenní CO2 odpovídá necelým 6 procentním bodům skleníkového efektu (část oxidu uhličitého "navíc" je neantropogenní), takže ten byl uvedenou sopkou převýšen nejméně dvaapůlnásobně. Ještě podobnější sopce Hunga Tonga je onen supervulkán u ostrova Santorini. Oba tyto vulkány přitom onu sopku svou ráží výrazně převyšují, takže jejich dopad na klima by byl citelně vyšší.
Po výbuchu sopky Hunga Tonga se ovšem nic katastrofálního nestalo, protože oteplení závisí na skleníkovém efektu logaritmicky. Je to názorná ukázka skutečnosti, že ani zvýšení antropogenního oxidu uhličitého na dvojnásobek současného stavu by se nijak zásadně na klimatu neprojevilo.
I řešení supervulkánu u Neapole a dalšího u Santorini má tedy vedle vojenského i "klimatický aspekt", podstatně věrohodnější než antropogenní CO2. Navíc by preventivní opatření zde uplatněná neznamenala devastaci ekonomiky a zbídačení většiny obyvatel EU na úroveň chudých rozvojových zemí.
Rozhodně bych považoval "vypuštění páry" Neapolskému supervulkánu a jeho "menšímu bráškovi" u ostrova Santorini za smysluplnější činnost než současný "boj za klima", protože exploze kteréhokoli z nich pohne s klimatem daleko víc než to, kdyby veškeré obyvatelstvo EU spáchalo hromadnou sebevraždu po vzoru některých náboženských sekt, nebo naopak začalo produkovat násobně víc CO2 než kdy v minulosti.

Supervulkány jsou potenciálním rizikem, které by mělo dopad srovnatelný s mnohonásobnými jadernými údery (až na tu radioaktivitu, částečně by ji ovšem nahradilo zamoření prostředí toxickými prvky). Existuje teoretická možnost, že by je potenciální protivník, ať už by jím bylo Rusko, Čína nebo jakýkoli jiný stát, případně nějací teroristé, využil k devastaci území USA a EU, což by mohl být i počátek války s vysokou výhodou pro našeho nepřítele. Stávající stav poznání připouští možnost tyto supervulkány zneškodnit, nicméně se na tomto poli nic veřejně známého nepodniká, byť by to v případě supervulkánů na územní EU bylo smysluplnější proklimatické a proekologické opatření než "boj proti CO2".

Strašná hrůza na Slovensku

Podle některých průzkumů na Slovensku roste počet voličů, přiklánějících se k opětovnému orientování na Rusko a může jich snad být i kolem jedné třetiny. "Liberální demokraté" to označují za strašlivou katastrofu.

Průzkum

Onen průzkum se týkal předvolebních orientací voličů na Slovensku a vyšel v něm tak velký počet voličů s podporou obratu k Rusku, byť jistě zveličený metodikou, zaměřenou na preferenci politických stran a politiků.
Nicméně je asi skutečností, že počet lidí, nesouhlasících s aktuální slovenskou politikou, včetně orientace na Ukrajinu ve stylu "ať to stojí, co to stojí", roste, a pokud se nestane nějaký naprosto nepravděpodobný zlom v oblasti ekonomie (se silným pozitivním dopadem na nejchudší vrstvy), bude výskyt takovýchto nálad a preferencí narůstat. A zcela jistě se to netýká jen Slovenska.

Důvody

Velice se obávám, že důvody jsou naprosto jasné: V Rusku nebudou od roku 2035 zakazovat automobily, v Rusku nepodporují občané v cenách odebrané elektřiny hochštaplery provozující bezcenné nebo dokonce škodlivé OZE, v Rusku se neřeší emisní povolenky a další nesmysly, které jen obohacují spekulanty s nimi na úkor normálních lidí, aktivisté a influenceři placení ze zahraničí jsou tam nuceni, stejně jako v USA, veřejně vykazovat, kdo si je platí (na rozdíl od SR, ale i od nás). V Rusku jsou lacinější energie i potraviny a nezavírají se tam továrny a doly a nevybíjejí se hospodářská zvířata kvůli "uhlíkové stopě" a jiným kravíniím.
V Rusku neběží ani "kastrační průmysl", vyrábějící (pochopitelně, za peníze daňových poplatníků) ze školáků mrzáky tím, že je jim vnucena příslušnými aktivisty falešná sexuální identifikace a poté jsou patřičně "léčeny" (Dr Mengele by měl ze svých následníků jistě radost). Zvlášť pikantní je tato "identifikace" a "léčba" u prepubertálních dětí, které žádnou výraznou sexuální identitu nemají.
V Rusku ani nemají uzákoněno, na rozdíl od některých států na západ od bývalé "železné opony", že o záměru přeoperovat dítě na opačné pohlaví se nemusejí rodiče ani dozvědět, natož aby o něčem takovém mohli rozhodovat. Takže se v tom státě rodiče nemusejí bát, že jim přijde dítě ze školy nevratně poškozené, pro potěchu nějakých pervertů a výdělek novodobých mengeleů. Naopak, v Rusku jsou podobné aktivity trestné.
V Rusku také nemohou působit na školách aktivisté, doporučující dětem promiskuitní sex s tím, že "pravděpodobnost nakažení se AIDS je malá", a že "dnes už máme na AIDS velmi účinné léky". Faktem je, že daleko nižší riziko nakažení se vzteklinou vede v případě kousnutí neznámým zvířetem ke kaskádě reakcí zdravotnického systému, jejímž výsledkem je buď vyloučení, že to zvíře tu vzteklinu má, nebo očkování pokousané osoby. A to očkování, na rozdíl od antivirotik a dalších léků používaných proti AIDS, skutečně zajistí zdraví, zatímco "moderní účinná léčba AIDS" v podstatě jen prodlužuje umírání.

Reakce

Dokážu si představit, že lidé, kteří tohle vidí a současně chápou praktickou bezvýchodnost situace v EU, mohou v orientaci na Rusko vidět nápravu. Tyto nálady budou zcela jistě akcentovat, pokud nedojde v příštím roce ve volbách do parlamentu EU k opravdu razantnímu vítězství demokratických sil nad antidemokraty všeho druhu, od Zelených Khmerů až po ty kastrátory. V takovém případě bude totiž osud obyvatel EU v podstatě zpečetěn.
Viníkem této situace ovšem nejsou ani "ruští trollové", ani nějací "desoláti". Viníkem je jen a jen EU sama, a její vinou jsou právě ty výše zmíněné (a jistě nikoli jediné takové) aktivity, vyvolávající v lidech přirozený odpor. EU poněkud připomíná člověka, který uřezával větev ze stromu tím způsobem, že se na ni posadil a přeřízl ji mezi sebou a kmenem. A pak se strašně divil, že sletěl dolů s ní.
Ale ani v případě výše zmíněného vítězství ve volbách nebude vše stoprocentně v pořádku. Antidemokratické uspořádání EU bude zcela jistě značně překážet všem snahám o její nápravu.

Problém s Ruskem

Zcela jistě můžeme (či spíš musíme) být rozhořčeni agresí Ruska vůči Ukrajině, nicméně dosavadní počet jejích obětí je menší, než roční počet obětí ekologického zákazu DDT (a to pouze zemřelí na malárii v zemích, v nichž byla eradikována a kam se po tom zákazu tato nemoc vrátila, pochopitelně, ještě  existují státy, kde eradikace v době zákazu DDT nebyla dokončena, nebo byla připravována a po onom zákazu nebyla ani započata) a rovněž než roční počet obětí zákazu zlaté rýže (jeho oběťmi jsou prakticky výlučně děti, "malé, usmrkané děti", řečeno slovy klasika).
Zejména onen druhý zákaz cílí na plodinu, schopnou zamezit oslepnutím a následně smrti dětí na avitaminózu A. Prosazovatelé uvedeného zákazu si byli zcela jistě velice dobře vědomi důsledků toho, co prosazují.
Pokud ruský dělostřelec nebo rakeťák zabije (mj.) i nějaké děti, je jich nepatrný počet a nebylo na ně cíleně mířeno. Což je zásadní rozdíl oproti těm zakazovatelům zlaté rýže, mezi nimiž dominovali především členové Greenpeace. Explicitním cílem jejich aktivit bylo utrpení a smrt velkého počtu malých dětí.
Sumární počet obětí ekofanatiků a Zelených Khmerů už v obou citovaných případech převyšuje počet obětí nacistického holokaustu. A všechny ty zločince, ekologické organizace i jednotlivé aktivisty, všemožně podporuje EU, na rozdíl od Ruska. Takže EU je v podstatě větší zločinec a masový vrah než Rusko (byť je příliš zbabělá na to, aby vraždila vlastnoručně). Tato skutečnost značně snižuje důvod k nějakým morálním zábranám v případě podpory změny kursu státu vůči ní.

A je dobré vědět i následující:

"Pojedu v roce 2025 do Moskvy. Zajistím mír na Ukrajině za podmínek, na kterých by nám mělo záležet - za podmínek, které staví americké zájmy na první místo. Bidenova administrativa se pošetile snažila přimět Si Ťin-pchinga, aby Putina sesadil. Ve skutečnosti bychom měli přimět Putina, aby Si Ťin-pchinga odmítl." Jde o citát z programového prohlášení jednoho z hlavních republikánských kandidátů do příštích presidentských voleb v USA - Vivek Ramaswamyho, tč. na 3. místě republikánských preferencí; zejména pokud se prodemokratostranickým soudcům podaří zablokovat Trumpovu kandidaturu, má slušnou šanci volby vyhrát - je totiž radikálnější než ten mezi ním a Trumpem, a radikalismus by asi v takovém případě voliči preferovali.
Jinými slovy, pokud vyhrají volby v USA republikáni, dojde patrně ke změně kursu vůči konfliktu na Ukrajině, především v USA ale tím i celého NATO. Ti, kdo se budou na tuto změnu připravovat s předstihem, budou spíš ve výhodě.

A my?

Pokud v našich příštích volbách padne vláda pětikoalice, je velice pravděpodobné, že k nějakému zmírnění současného intenzívně protiruského postoje dojde také. Dokonce i za cenu, že by se Slovenská a Česká republika staly "dýkou vraženou do boku Říše" (pardon, EU).
Může se nám to nelíbit, můžeme to brát jako cosi nemorálního, ale pragmatická řešení zpravidla nebývají ani líbivá, ani prvoplánově morální.
Obávám se ovšem, že pokud by ve Strakovce seděl místo profesora Fialy největší Čech v historii (dle svobodného hlasování našich občanů), Karel IV., tak by už dávno podobný obrat o 180 stupňů připravoval. Ostatně, takový obrat za svého života udělal vícekrát. A pokaždé bylo takové jednání přínosem jak pro něj osobně, tak i pro Lucemburskou dynastii a rovněž i pro království, často až po posledního poddaného.

Nálady na Slovensku, rozjitřené navíc předvolební atmosférou a podrazy, zaměřovanými současnou antidemokratickou vládou na opozici, tedy jen signalizují širokou nespokojenost mas obyvatel se směřováním EU, za které si EU může sama. Je to právě ona, kdo provádí politiku, jednoznačně škodící prakticky všem jejím obyvatelům (mimo pár "vyvolených" skupin, napojených na ekobyznys apod.). A je jen a jen její vinou, že svým chováním, i tím, co plánuje, vyvolává u občanů členských zemí stále rostoucí odpor.

Co se děje na Ukrajině

Na Ukrajině se děje cosi, co značně znesnadňuje uzavření míru a naprostá většina politiků tento fakt prostě ignoruje, případně je patřičně nevzdělaná, aby problém byla schopná pochopit.

Trocha historie

Prakticky všechny války se vedly tím způsobem, že po nějakých manévrech na svém či nepřátelském území svedly armády, ať už to bylo pár nemytých jezdců v rezavém kroužkovém brnění s píkou, mečem a štítem (s příslušným doprovodem pěšáků a služebníků), či mohutné mobilní armády moderního typu (či dokonce moderní floty), generální (či hlavní) bitvu, z níž zpravidla jedna strana prchla poražena, přičemž nejvíce ztrát utrpěla až po onom zhroucení bitevní linie a při ústupu (útěku).
První významnou výjimkou byla západní fronta v první světové válce. V ní došlo k zastavení Němců, původně postupujících v kolonách do nitra Francie. Pokusy jak Francouzů tak Němců místa zastavení postupu obejít po křídlech vedly k vytvoření mohutné fronty, sahající od hranic neutrálního Švýcarska až k pobřeží Atlantiku. Vše, co se dělo poté, byla v podstatě jedna obludná generální bitva, která skončila až tím, že Centrálním mocnostem došli vojáci a materiál na výrobu výzbroje a výstroje dříve než Dohodě.
Podobnou generální bitvou se stala i východní fronta za druhé světové války po zastavení útoku Němců pod Moskvou a roztažení fronty od Finska k Černému moři. Ta skončila až po zatlačení Němců do blízkosti demarkační linie, dělící zábor Německa SSSR od záborů západních Spojenců. Po bitvě pod Moskvou jakékoli průlomy zpravidla končily na v předstihu vytvořených záchytných liniích, takže se nepodařilo vytvořit průlom, znamenající zhroucení nepřítele. Přesně tak, jako se to i na té západní frontě nepodařilo vytvořit ani Centrálním mocnostem, ani Dohodě, a to až do samého konce první světové války.

Analogie

Jakmile se podařilo zastavit ruské "pořádkové síly" útočící v kolonách na Kyjev a další strategická místa Ukrajiny, vznikla fronta, sahající od Běloruska až k Černému moři. Skutečnost, že Ukrajina musí udržovat nějaké krycí síly pro případ, že by Bělorusko zaútočilo po boku Ruska, nebo alespoň umožnilo Rusku útok skrze své území, je v tomto kontextu málo významná.
Válka na Ukrajině se tedy po proběhnutí jakési iniciální fáze proměnila v generální bitvu, podobně jako západní fronta první světové války. Pro obě strany je to v podstatě "mlýnek na maso a materiál", který musí krmit, protože jim nic jiného než tohle nebo porážka nezbývá.

Důsledek vojenský

Jak bylo uvedeno výše, nejvíce je postižena strana, která první povolí a začne generálně ustupovat nikoli do takticky předem připravených a zálohami obsazených pozic, ale do volné krajiny bez možnosti záchytu a zastavení postupu nepřítele. To platí jak pro Ukrajinu, tak i pro Rusko.
Vzpoura Wagnerovců mj. ukázala i to, že Rusko nemá ve větší vzdálenosti za frontou nějaké významné záchytné linie a že by tudíž, kdyby se to ukázalo nutným, mohli Wagnerovci dojít až do té Moskvy, jako kdysi Napoleon. A Ukrajinci, pokud by prolomili frontu, rovněž.
Nicméně v opačném gardu to platí také. Pokud by Ukrajina začala ustupovat tak, že by nebylo možné na trase ústupu s předstihem zřídit dostatečně silné (a adekvátními počty vyzbrojených vojáků obsazené) záchytné linie, vytvořila by Ruská armáda útočné klíny, které by jednak dobyly Kyjev, jednak by mohlo dojít i k rozdělení Ukrajiny na několik nehájitelných trosek. S tím, že by maximálně zbylo déle hájitelné území při hranicích s EU, zhruba odpovídající územím, která zabral SSSR až v průběhu druhé světové války a která do té doby patřila našemu civilizačnímu okruhu.
Budu ošklivý: Racionální od sousedů Ukrajiny by bylo si tato území včas vzít zpět (včetně zajištění značných benefitů pro jejich obyvatele).

Důsledek politický

Obě strany jsou nyní v situaci onoho pověstného jezdce na tygrovi, který nemůže seskočit, protože v ten moment by ho tygr sežral.
Zase, když se podíváme do historie, tak minimálně od roku 1916 existovaly snahy první světovou válku ukončit. Děly se po linii rodových kontaktů (vládnoucí šlechta obou válčících stran byla propojena mnoha příbuzenskými vazbami: gen pro hemofilii, který zdědil ruský následník trůnu, pocházel od královny Viktorie - respektive jejích německých předků po přeslici, manželka Karla Posledního pocházela ze šlechtického rodu v Parmě, atd.), děly se rovněž po linii podnikatelů (ne všichni byli v takové situaci, že na válce vydělávali), svoje odváděly i církve, Červený kříž a další organizace.
Nicméně veškeré mírové iniciativy padaly s tím ježděním na tygrovi, které by musel někdo předčasně ukončit a riskovat, že se nechá sežrat. Protože na světě v té době nebyla síla s tak velkou superioritou, jakou by dokázala garantovat zpacifikování onoho pověstného tygra, tedy že druhá strana ukončí konflikt také (a nevyužije zakončovací manévry nepřítele k útoku). Pochopitelně, očekávané brzké vítězství a podobné věci, jichž byly v obou táborech plné noviny, byly jen propagandou, nemající s realitou nic společného.
Je jasné, že pokud by se např. v současné Belgii do sebe pustily vlámská a valonská část a začaly vést podobnou generální bitvu jaká je na Ukrajině, našlo by se v Evropě vícero armád, které by byly s to zajistit, že dohodnuté ukončení konfliktu provedou obě strany, a ta, která by dohodu nesplnila, by k tomu splnění byla donucena silou. Zvládly by to snad i německé vojandy ve slušivých těhotenských uniformách (i když v reálu by bylo racionální si pronajmout pár oddílů těch výše zmíněných Wagnerovců).
Nicméně, konflikt na Ukrajině se Belgii rozměrově i co do počtu zůčasněných vojáků řádově vymyká. Přestože by se garantování bezpečného ústupu asi dalo zajistit hrozbou použití jaderných zbraní oním garantem, nikdo si to zřejmě netroufne kvůli hrozbě přerostení konfliktu do globální jaderné války mezi Ruskem (a jeho případnými spojenci) a NATO.

Prognóza

Velice rád bych se mýlil, ale současně se rovněž velice obávám, že konflikt na Ukrajině se, bez ohledu na epizodická vítězství jedné nebo druhé strany, potáhne do doby, než jedna ze stran totálně zkolabuje, jako Německo za první i druhé světové války. Přitom Rusko má asi pětinásobný lidský potenciál oproti Ukrajině a má i zbrojovky, teprve najíždějící na válečnou výrobu, umístěné mimo dosah Ukrajinských zbraní, zatímco Ukrajina je v tomto silně omezena a jediné, co má, je materiální podpora zemí EU a částečně i NATO. Podpora, která musí být dávána s velkou opatrností "na lékárnických vážkách", aby nevyprovokovala Rusko k sice sebevražednému, ale drasticky celý svět devastujícímu útoku jaderné krysy, zahnané do kouta.
Je také jasné, že mimo tolerování vcelku nezajímavých počtů dobrovolníků, bojujících v řadách armády Ukrajiny (a riskujících, že v případě zajetí s nimi bude zacházeno jako s kombatanty), není možné udělat to, co v závěru první světové války udělaly USA, tj. že tam nasadily mohutnou americkou legii, která svým pouhým počtem (byť v počátku špatně vycvičených vojáků) změnila poměry na frontě a vychýlila do té doby existující rovnováhu ve prospěch Dohody.
Z tohoto důvodu můžeme sice neradi (ostatně, Ukrajina je napadený stát a bývá zvykem fandit spíš tomu, kdo se brání), ale realisticky prognózovat, že Ukrajině dojdou lidé dříve a zkolabuje proto v době, kdy ruská armáda bude ještě bojeschopná a se strategickými rezervami. Aby se tomu zabránilo, musel by v průměru jeden ukrajinský voják zabít pět ruských, než sám padne, a to je docela nerealistické očekávání.
Jistěže se může stát něco mimořádného, např. vpád Číny do Ruska (asi jako SSSR vpadl do zad před Němci se bránícím Polákům), nečekaná smrt ruského vůdce a rvačka o jeho dědictví (tak jsme byli zachráněni před vpádem Mongolů, protože krátce potom, co se dostali na naše území, zemřel jejich hlavní chán a vůdcové vojenských tlup odtáhli i s nimi zpět, aby se servali o jeho dědictví), případně něco jiného s podobnými následky.
Může také dojít k tomu, že z jedné z bojujících zemí uteče daleko více mužů vojenského věku, a tím se změní výše uvedený poměr "spotřebovatelných" vojáků. Může dojít i k povstání obyvatel, kteří raději uvidí okupanty než černé pytle se svými syny (a to v kterékoli ze zúčastněných zemí).
Nicméně, na takovéto mimořádné události asi není dobré spoléhat. Ty mají být maximálně nečekaným bonusem.

Na co bychom se měli připravit

Nejde jen o záchranu Ukrajiny. Jde také o to, že v případě vítězství zpravidla roste chuť a pokud se frontierové státy vyčerpají ze zásob zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, dodávaného Ukrajině (ale i ekonomicky), tak nebudou mít čím se bránit v případě, že Rusko, třeba pod záminkou pronásledování "banderovců", přejde na jejich území.
Znamená to, že bychom měli pro případ takového konfliktu s Ruskem mít připraveny mobilizovatelné zásoby a, budu hodně ošklivý, spousta ročníků, které už nezažily vojnu, by měla absolvovat vojenský výcvik (a ti starší by měli mít možnost osvěžit si své znalosti a případně se přecvičit ze zastaralých zbraní Varšavské smlouvy, na něž byli vycvičení během základní vojenské služby, na modernější zbraně z arsenálů NATO). Osobně jsem toho názoru že v souvislosti s moderními zbraněmi také klesne počet zdravotních kontraindikací a "modrá knížka" se stane vzácnější literaturou, než jak tomu bylo na konci socialismu. Ostatně, např. válečný dron může klidně ovládat i beznohý invalida.
Znamená to rovněž, že by měla být obnovena civilní obrana, od krytů v soukromých domech až po kryty ve veřejných budovách (včetně škol všech stupňů), obchodních centrech apod., pochopitelně, vybavené nouzovými zásobami trvanlivých potravin, vody a dalšími potřebami. A i civilní obyvatelstvo bude nutné vycvičit tak, aby se chovalo co nejsprávněji v situaci, kdy nad městem zahřmí nepřátelské bombardéry či rakety, případně když za temného dunění zahlédne na obzoru stoupat k nebi oblak hřibovitého tvaru.
Přitom všechny tyto věci nevzniknou nějak samovolně. Bude nutné do nich investovat práci a peníze, a tudíž bude nutné zredukovat či zlikvidovat všechny nesmysly, které nám vnucuje EU ohledně "ekologie" (které ostatně stejně v takovémto případě přijdou vniveč - jedna atomovka a následné požáry uvolní víc CO2 než celá EU za několik let). Obávám se, že investice do ekonesmyslů jsou nyní asi stejně racionální jako natírání fasády hořícího domu.
Další věc je, že by patrně bylo racionální i např. ve všech městech (ale i dalších lokalitách) povinně odmontovat a nějak zajistit (třeba zakopáním dostatečně hluboko pod zem) fotovoltaické panely, protože ty by dokázala vzdušná vlna výbuchu, nejen jaderného, odtrhnout a roztříštěním na ostré střepiny změnit ve smrtící projektily, zabíjející i v takové vzdálenosti od centra výbuchu, v níž už sama tlaková vlna nebude mít patřičnou sílu k usmrcení lidí, tedy v případě jaderného výbuchu ještě celé kilometry až dolní desítky kilometrů daleko od epicentra výbuchu (pochopitelně, v závislosti na ráži nálože). A bylo by racionální odstranit z ulic vše, co překáží provozu, od "ekologických a pokrokových" kaváren po stavebně oddělené cyklopruhy, protože ulice se změní na evakuační trasy a současně bude nutné, aby se po nich mohli, třeba i v protisměru, pohybovat požárníci, záchranáři (atd.) a případně i vojenské jednotky.
A když jsme u té dopravy: Dovedu si představit úspěšnou evakuaci ohrožených oblastí (ať už přímým útokem pozemních sil, nebo jaderným ohrožením či spadem z již provedeného jaderného útoku) pomocí automobilů, ale naprosto pochybuji o tom, že by něco takového bylo proveditelné pomocí elektromobilů a jiných "ekologických" vehiklů. Je třeba počítat i s tím, že novější auta (o elektromobilech ani nemluvě) bude s to zlikvidovat elektromagnetický impuls, doprovázející jaderný výbuch (zlaté škodovky a trabanty, které tohle přežijí). Někdo by tedy měl vymyslet a postavit desítky typů Faradayových klecí, schopných zabránit vypálení čipů v moderních autech a také je do nich nainstalovat. Elektromobil je EMP daleko zranitelnější, ten by se do takové klece musel nacpat celý.
Příprava na konflikt má pochopitelně ještě jeden aspekt: Čím bude obyvatelstvo lépe připraveno, čím bude armáda početnější, vycvičenější a lépe vyzbrojená, čím víc bude mít mobilizovatelných rezerv, tím bude stát působit pro potenciálního útočníka "repelentněji", až nakonec může dojít k tomu, že útok vzdá (což se podařilo Švýcarsku za obou světových válek). Máme ošklivě členitý terén, do kterého by se vešla opravdu velká spousta hrobů s nápisem v azbuce na pomníku, pokud ovšem budeme odhodlaní se bránit a budeme na tu obranu patřičně vybavení.
Na druhé straně si dokážu představit, že Bidenovské USA (bez ohledu na konkrétní postavičku v Bílém domě) budou ochotny přijít nám na pomoc asi stejně nadšeně, jako Francie v roce 1938. Takže pokud nebudeme s to útočníka vlastními silami zastavit a pořádně zakrvácet (jako nyní Ukrajina), pomoci se nám nedostane, minimálně se s ní bude otálet do té chvíle, kdy už nebude komu pomáhat.

Na Ukrajině se tedy vede generální bitva, která principiálně skončí kolapsem jedné z bojujících stran, její jiné vyústění je málo pravděpodobné. Pokud se nestane něco mimořádného (třeba útok Číny Rusku do zad, politický kolaps Ruska apod.), bude tím kolabujícím účastníkem konfliktu Ukrajina. Může se nám to nelíbit (správněji řečeno: líbit se takový konec války na Ukrajině může leda nějakým exotům s alternativním myšlením), ale poměr sil obou zemí prostě nezměníme, proto musíme s touto eventualitou počítat jako s pravděpodobnější. Je proto třeba se připravit na to, že konflikt skončí oním nelíbivým způsobem. V tom případě jsme na řadě my a další blízké státy (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko atd.). Je třeba také počítat s tím, že útok "rozjeté" armády, která navíc prošla ostrými boji, je daleko účinnější než útok čerstvých odvedenců. Čím důkladněji budeme na něco takového připraveni, tím lépe. Z tohoto důvodu je nutné odvrhnout vše, co nám ekonomicky i jinak brání této připravě a zcela přepracovat priority konání státu.

Jedna záludnost proxy války

Existuje představa, a to u více komentátorů, že by na západě Ukrajiny vznikly jednak u hranic Polska a Slovenska, jednak v jihozápadním cípu mezi Rumunskem a Černým mořem (kde je údajně konfigurace pobřeží silně nepříznivá vyloďovacím akcím) vzniklo území jakési svobodné Ukrajiny, podporované státy NATO, a vedoucí válku s okupanty na zbytku ukrajinského území. Jaká je záludnost této představy?

Proxy války

Proxy války, v nichž se střetávala vojska obou bloků, kdy každý podporoval jednu ze stran konfliktu, existovaly v podstatě po celou dobu studené války. V některých případech, jako válka v Koreji nebo ve Vietnamu byl blok demokratických států dokonce ještě navíc zastoupen svými vojsky, bojujícími po boku spojenců.
Vždy se však jednalo o konflikty vzdálené, které nikdy nebyly v přímém sousedství zemí NATO nebo SSSR. Nikdy tedy nemohlo dojít k tomu, že by se základní vojska obou bloků střetla mezi sebou a ještě s přesahem na území jednoho z nich, nebo dokonce obou. Tomu se oba bloky velice pečlivě vyhýbaly, proto také patrně nedošlo k nějaké proxy válce na Kubě.
V podstatě oba bloky testovaly sílu a odhodlání protivníka (případně účinky své rozkladné propagandy na jeho akceschopnost), nové zbraňové systémy a v některých případech snad i "vyráběli" vojáky, kteří prošli ohněm reálného konfliktu. Pokud ten konflikt neskončil fiaskem, jako Vietnam pro USA a Afghánistán pro SSSR, byli takoví ohněm prošlí vojáci vítáni jako ti, kdo by tvořili páteř vojska v případě přechodu studené války na horkou.

Ukrajina

Pokud si zopakujeme v úvodu předloženou představu - území, které na jedné straně přímo sousedí se státy NATO, na druhé straně s Ruskem (respektive tím, co Rusko za své území považuje a vojensky to stoprocentně ovládá), nastala by situace kvalitativně zcela jiná.
Pohyby vojsk během bojů by nutně musely ohrožovat tu Rusko, tu NATO, a to přímo.
Dokážu si představit, že by nutně dříve nebo později došlo k přímému střetu, ne přes nějaké partyzány, ale vojáků NATO a Ruska. Dokážu si představit, že by k něčemu takovému mohlo dojít (a při déle trvajícím konfliktu zákonitě muselo dojít) i v případě oboustranných snah velení něčemu podobnému zabránit. Jednoduše by dříve nebo později nastala nějaká mimořádná situace, kdy by buď vojska Ruska přímo napadla vojska NATO či překročila "v zápalu boje a vojenské nutnosti" západní hranice Ukrajiny, nebo by se na území Ukrajiny dostala do stejné situace vojska NATO, poskytující podporu ukrajinskému odboji.
Oba případy by s vysokou pravděpodobností vyústily do střetu NATO versus Rusko, vedeného všemi prostředky, tedy i jadernými zbraněmi, případně dalšími zbraněmi hromadného ničení.
Zdůrazňuji, že pokud se situace na Ukrajině vyvine takto, pak nezní zásadní otázka "Zda", ale "Kdy".
Nevidím jako pozitivní i známky nízké bojové připravenosti a morálky ruských jednotek, a to proti, že jejich případné selhání bude o to více pokoušet Putina a spol. k nasazení těžší váhy, tj. zbraní hromadného ničení.

Řešení

Teoreticky by se mohlo stát, že než konflikt dospěje ke konci, předpokládaném v předchozím textu, Putin zemře, nebo bude nějakou chorobou zdravotně zneschopněn natolik, že mu otěže, kterými drží Rusko u huby, vypadnou z ruky. A nové vedení Ruska bude moci z konfliktu vycouvat stylem "my nic, to všechno on".
Je ovšem otázka, zda na něco takového spoléhat. Moje odpověď na ni je, že byť by byly názory kremlologů a expertízy Džamil Stehlíkových na základě věštění z televizní obrazovky sebepříznivější, je odpovědí jednoznačné ne. Nehledě k tomu, že údajné změny vizáže Putina mohou být vyvolána kortikoidy nebo podobnou terapií, která je často nasazována pacientům s prognózou přežití v desetiletích.
Prostě, musíme reálně počítat s tím, že pokud se legitimní ukrajinská státní moc udrží na území při hranicích NATO a bude tam v permanentní válce s Ruskem, tak ten konflikt prostě jednou přeroste do absolutní války NATO x Rusko.
Jaká by byla řešení, odvracející tuto situaci?

• Řešení na způsob Korea. Tedy jakási hranice tvořená frontou, bojovými liniemi a systémem překážek mezi oběma stranami a oficiálně dlouhodobé příměří, které by umožnilo putinovskému vedení neztratit tvář, jako byl podobným způsobem po této stránce uspokojen Kim Ir Sen.
• Variantou výše uvedeného by bylo dlouhodobé rozdělení Ukrajiny na demokratickou a totalitní část, jak je tomu právě v Koreji
• Řešení na způsob "železná opona" s tím, že by byla západní část Ukrajiny prohlášena za demokratickou a člena EU a na její východní hranici (velice se obávám, že na západ od Kyjeva) by vyrostla podobná konstrukce jakou známe z našich hranic s Rakouskem a Západním Německem s tím, že by byla uzavřena jakási mírová smlouva.
• Variantou předchozího řešení je obnovení statusu západních částí Ukrajiny jako součástí Polska a Československa (s nějakou společnou správou nás a Slováků) s tím, že Putinovi by k "zachování tváře" musel stačit posun na předválečné hranice SSSR. Území na jih od Rumunska by asi skončilo jako nějaká autonomie v rámci tohoto státu.
• Jistěže je pořád ve hře finlandizace Ukrajiny, patrně zbavené východních částí s maximální převahou ruského obyvatelstva (a museli bychom se připravit na to, že z těchto oblastí k nám uteče spousta nejen Ukrajinců, ale i ruskojazyčných obyvatel, ať už poruštěných, ale své ukrajinské kořeny ctících Ukrajinců, případně dtto příslušníci dalších národů, ale i autentických Rusů, nepřátel putinovského režimu.

Obávám se, že pokusy nějak osvobozovat Ukrajinu by nutně dříve nebo později vedly ke konfliktu, přerůstajícího do konfliktu jaderného. Dokonce i kdybychom byli plně připraveni "zařadit zpátečku" při prvních známkách, že překračujeme meze, po nichž Rusko sáhne po jaderných zbraních, nemuseli bychom tento manévr provést dostatečně rychle a pro Rusko věrohodně.
V případě území, kterých se Rusko napevno zmocní, bude platit, obávám se, ono pohádkové "co peklo schvátí, to už nenavrátí". Minimálně do nějakého zhroucení stávajícího režimu. Bude ale třeba počítat s tím, že pokud bude ruská okupace východu Ukrajiny dlouhá, budou i po pádu tohoto režimu tato území silně rusifikovaná, a že např. plebiscit na nich by vyzněl pro setrvání v Rusku.
Jistěže nevolám proti tomu, abychom Ukrajinu nějak podrazili a umožnili Putinovi hladké vítězství (jako jsme byli podraženi v letech 1938 a 1948). A to nejen z důvodů morálních, ale i proto, že v takovém případě by Západ (včetně, bohužel, i nás) ztratil ty poslední zbytky věrohodnosti, které ještě po úprku z Afghánistánu má, a byl by následně brán jakýmikoli místními usurpátory jako cosi, co mohou použít místo onuce či toaletního papíru. Nicméně je nutno si uvědomovat, že jsme v situaci lidí, co hasí požár krámu na benzínové pumpě a musejí svou činnost přizpůsobit tomu, že v jiných situacích zcela konformní postup může zde odpálit stojany a po nich i nádrže. Nicméně uhasit se to musí, jinak ty nádrže bouchnou taky, to je jasné.

Dva průšvihové momenty

Prvním z nich je půhon Putina před mezinárodní soud, který se silně zdiskreditoval v souvislosti se souzením válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Včetně smrti Miloševiče během procesu, která mu v podstatě zabránila přednést obhajobu.
Především šlo o značné nadržování jedné straně konfliktu a totální ignorování zločinů, kterých se dopouštěly bosensko muslimské jednotky (často posílené mezinárodními islámskými teroristy), jednotky kosovskomuslimské (dtto) i jednotky chorvatské (vytahující z temných děr ty "nejlepší" ustašovské tradice). V bývalé Jugoslávii neměla čisté ruce ani jedna strana, ale vina byla tímto tribunálem přisouzena prakticky výlučně Srbům. Potud mohou být obavy Putina i oprávněné.
Putin se tímto půhonem dostal do situace krysy zahnané do kouta, a patrně raději použije jaderné zbraně, pokud by mu hrozila porážka a odvlečení před tento tribunál. Rusko je fyzicky schopno to udělat a s Putinem v čele to taky udělá.
Rusko by muselo být poraženo tak, jako maličké Srbsko nebo nacistické Německo. Obě varianty takové porážky nepadají v úvahu. Teoreticky by mohlo v Rusku dojít k nějakému protiputinovskému puči, nicméně ruští generálové a další vysocí činitelé mají na paměti osud svých srbských a jugoslávských protějšků a takovýto puč, i třeba po případném úspěšném atentátu na Putina, potlačí všemi prostředky, obávám se, že i s použitím jaderných zbraní proti pučistům.
Jsem toho názoru, že ono sebevědomé vytrubování mezinárodního tribunálu o přípravě podobného osudu pro Putina, jaký postihl Miloševiče, a o kriminalizaci ruských vojenských velitelů byla prostě strategická chyba, kterou zaplatí Ukrajina horami mrtvol. A že tyto akty povedou k daleko drsnějšímu zacházení s protiputinovskou opozicí v Rusku. Může zabránit i nějakému stavu ozbrojeného příměří.
Tohle prostě, řečeno s hrabětem Talleyrandem, bylo něco horšího než zločin, byla to chyba.
Druhým průšvihem, zatím potenciálním, je problematika neruského obyvatelstva na západě Ukrajiny. Žijí tam Rusíni, Poláci a další národnosti, které sice za éry SSSR na tom nebyly úplně dobře, ale za éry samostatné Ukrajiny se jejich postavení silně zhoršilo a byly vystaveny velice silné ukrajinizaci. Ukrajina bude muset vůči těmto národnostním menšinám otočit svůj přístup o sto osmdesát stupňů a poskytnout jim alespoň taková práva (jazyková a kulturní), jaká měly za první Československé republiky. Jinak se může stát, že na tom území budou bojovat jednak ukrajinští partyzáni, ale navíc i partyzáni z řad místního obyvatelstva, bojující proti nim.

Takže, válku na Ukrajině asi těžko půjde přeměnit v klasickou proxyválku, jakou spolu vedly oba bloky za studené války. Naopak, tento konflikt při delším udržování, může odpálit válku horkou, "vyhřívanou" výbuchy jaderných bomb.

Zbláznil se Putin?

Některé události na Ukrajině nasvědčují tomu, že ruská armáda, ačkoli má přesilu v technice i živé síle, se potýká s triviálními logistickými chybami. Do Ukrajinské války byli zjevně alespoň na některé úseky posláni nedocvičení branci. Jejich technika má špatnou logistiku (např. někdy jejich tankům došlo palivo před dosažením cíle) apod. To jsou triviální chyby, jaké by neměl udělat ani obrlajtnant v záloze, jako jsem já.

Úspěch Ukrajiny

Rozhodně nechci upírat žádnou zásluhu Volodimiru Zelenskému, presidentovi Ukrajiny. Ani jejím obráncům jak z řad armády a dalších ozbrojených složek, tak i z řad civilního obyvatelstva.
Ukrajinský president se jasně přihlásil ke tradici, započaté Ronaldem Reaganem, že totiž bývalý herec může být lepší politik než profesionální politik s příslušným politologickým vzděláním. Pokud si i on udělá pomyslnou čárku (třeba na stůl ve své presidentské kanceláři), připojí se tím k Reaganovi, který porazil SSSR, předchůdce Ruska, ve studené válce a donutil ho k reformám, které nakonec vedly k pádu komunistického systému, i celého SSSR.
Tento úspěch je u Zelenského navíc, v daleko větší míře, spojen s osobním nasazením, včetně rizika smrti, což Reagan rozhodně takto svou osobu nasazovat nemusel. Mohl očekávat, že jako superchráněná hlava supervelmoci přežije i případný horký jaderný konflikt.
Můžeme Zelenskému než držet palce, aby nebyl v onu nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Putin aktivoval jaderné zbraně

Podle některých odborníků, kterým nemám důvod nevěřit, představuje aktivace jaderných zbraní v Rusku situaci, kdy tyto prostředky může spustit větší okruh osob z vedení státu a armádního velení, zatímco neaktivované může spustit jen president (respektive asi by se také spustit daly, ale trvalo by to déle). Patrně jiná situace je u ponorek s raketami vybavenými jadernými hlavicemi, které mají určitou autonomii a počítá se s jejich nasazením i při totálním zničení území Ruska. S charakteristickým heslem "Svět bez Ruska nemá žádnou cenu".
Tato aktivace tedy znamená, že Rusko nezbaví možnosti jaderné odvety dobrý zásah jeho aktuální destinace, nejlépe jadernou bombou dostatečné ráže, aby zlikvidovala i případné bunkry pod příslušným objektem či v jeho blízkosti. Nyní mohou jaderný arsenál Ruska spustit další lidé, kteří zaručeně nebudou všichni sedět s Putinem v jedné místnosti.
Z tohoto pohledu se tedy minimálně snížilo riziko, že rozvědka získá "naprosto spolehlivou" informaci o tom, kde je Putin, a nějaký ambiciózní generál tam "hodí atom" s tím, že ruský jaderný arsenál bude z větší části vyřazen, či alespoň delší dobu paralyzován. Pochopitelně, naopak se zvýšilo riziko, že "rupne v kouli" nejen Putinovi, ale i někomu z jeho civilní či vojenské suity.

Neúspěch Ruska

Ruská armáda zcela zjevně nepostupuje podle plánu. Její vojáci jsou zčásti branci, vzatí rovnou z výcviku. Mnozí zřejmě (podle výpovědí Ukrajinců, kteří s nimi hovořili) naprosto nevědí, kde jsou a co tam mají dělat. Logistika útoku na Ukrajinu je naprosto mizerná. Rusko není Hitlerův rajch v posledním tažení, kdy sice velitelé Wermachtu věděli, co by se mělo dělat, a jak by měly být jejich akce zajištěny, ale jejich zásobování fungovalo stylem "ze dlaně chlup nevytrhneš". Rusko se zřejmě na invazi do Ukrajiny nějaký čas připravovalo. V souvislosti s tím proběhlo v době olympiády i cvičení s běloruskou armádou, které jistě poskytlo tisíc a jednu příležitost dodat pohonné hmoty, munici atd. do blízkosti předpokládaného bojiště. Nehledě k tomu, že Rusko předem vědělo, kudy bude útočit a tomu jistě mohlo logistiku (respektive její předinvazívní základ) přizpůsobit.
Zřejmě se nestalo nic, nebo téměř nic, z toho. Putin se dopustil chyb, jakých bych se nemohl dopustit ani já, coby obrlajtnant v záloze a ještě cvičený na vojenského hygienika.
Existují názory, že se Putin spolehl na hlášení svých podřízených, která takovéto lapsusy zakrývala. Je mi líto, ale ještě před třiceti lety "a fous" on sám taková hlášení sepisoval a musí mít představu, že to, co jde na jeho stůl, je natřené opravdu hodně silnou vrstvou růžové barvy. Putin není Napoleon Malý, který se skutečně spolehl na ujišťování generálů, že francouzská armáda je schopna bravurně Prusko porazit, a proto mu vyhlásil válku. I když, jistě, kdyby nebyl hloupý, tak ho mohla varovat porážka Rakouska-Uherska tímto státem.
Horší možností je, že Putin podcenil odpor Ukrajiny a nyní změní taktiku v tom smyslu, že ji přizpůsobí novým okolnostem.
Existuje ještě jedna možnost: Putin organizaci invaze do Ukrajiny někomu svěřil, a ten už se nyní chystá na to, až mu pošta doručí hedvábný šál (aby se na něm sám oběsil), jaký posílali orientální despotové svým podřízeným s nimiž nebyli spokojeni. A že se potom teatrálně ujme vedení sám, aby zvýšil svou autoritu a posílil své ego.

Putin?

Pokud je Putin opravdu stižen nějakou psychickou indispozicí, jakou zřejmě na konci svého života trpěl Stalin, tak je Rusko v rukou člověka, za něhož rozhoduje aktuální tlak vzduchu a jiné faktory, ovlivňující průtok krve mozkem. Jistěže je třeba se v takovém případě obávat i toho, že v čele nejmocnějšího státu NATO sedí člověk, který je na tom velice podobně. Na rozdíl od Putina však nemá tak silnou pozici praktického samovládce.
Ve výše uvedeném případě se ovšem můžeme nadít čehokoli. Dokonce i věcí, které by jakýkoli racionálně uvažující člověk, i bez jakéhokoli vojenského vzdělání, neudělal.
Další možností je, že se Putin o sobě dozvěděl něco špatného (závažná choroba s infaustní prognózou např.), a to ho tlačí k provedení "stůj co stůj" něčeho "velikého", čím by se zapsal do ruských análů a školních učebnic. Je otázka, co by udělal jiný člověk v takové situaci. Obávám se, že moment pravdy nastane vždy až tehdy, když taková situace reálně vznikne. Naparovat se na slepo "já to zvládnu" umí jistě každý.
Vzpomínám na to, jak se spolužačka z gymnázia jedné mojí příbuzné vyspala se všemi kluky z ročníku poté, co jí lékař sdělil, že je neplodná. A do té doby to byla naprosto rozumně se chovající holka.
V takové situaci, vzhledem k tomu, že je Putin opravdu v podstatě absolutním vládcem, byť trochu maskovaným demokratickou fasádou, je pak nutno položit otázku, jak velká je či není vina dalších složek státní moci, o řadových obyvatelích ani nemluvě.
Poslední možností je, že Putin má něco v rukávu, či klobouku, jako kouzelník Pokustón Boba a Bobka. Může to být radikální změna taktiky, přizpůsobená faktu, že se Ukrajinci odhodlaně brání s intenzitou, která nebyla očekávána, ale klidně i nějaké rádoby omezené nasazení jaderných zbraní.
Jakákoli rezignace na bleskovou válku ovšem povede k přeměně konfliktu na "opotřebovávací válku", principiálně srovnatelnou s první světovou (zejména na západní frontě), kterou musí vyhrát Rusko, protože do toho mlýnku na maso muže narvat víc kusů masa k semletí než Ukrajina. Leda by do konfliktu vstoupily další státy, což ovšem páchne průšvihem totální války NATO versus Rusko. A oním heslem "Svět bez Ruska nemá cenu" a jeho vykonavateli.

Dilema

Západní svět (včetně postsocialistických států) tedy stojí před dilematem, jak moc má Ukrajinu podporovat a co si ještě může na její pomoc dovolit, aniž by vyvolal globální konflikt, vedený jadernými zbraněmi. Který je, bez ohledu na statečnost či zbabělost toho či onoho politika či vojáka, prostě nežádoucí. Ten by opravdu mohl znamenat "konec dějin". Nebo alespoň konec naší civilizace, jak jsme na ni zvyklí, a konec naprosté většiny z nás.
Přiznám se, že z toho celého nemám dobrý pocit, protože se zřejmě nikdo nedokáže dostatečně vmyslet do Putina a předpovídat jeho reakce. To, že zaútočí 24. 2. ráno, nepředpověděl nikdo. Dokonce ani v průběhu 23. 2.

Vzpomínka na Einsteina

Albert Einstein kdysi prohlásil, že sice neví, jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka, ale ta čtvrtá, pokud k ní dojde, bude vedena klacky a kamením.
V devadesátých letech bylo objeveno u řeky Tollense, na území bývalé NDR a nedaleko polských hranic, bojiště, které vzniklo v době zhruba stejné, jako je datování trojské války. V bahně řeky se zachovaly vedle koster i zbraně, jimiž se tam válčilo. Sice tu válku klademe jednoznačně do doby bronzové, ale vedle bronzových zbraní byly používány i zbraně kamenné (šípy a kopí s pazourkovými hroty). A byly nalezeny i dřevěné palice (zachované díky zapadení do bahna na břehu řeky). Nebyly sice tak teatrální, jako palice jednoho z hlavních záporáků ve filmu Barbar Conan, ale ránu jimi bych tedy utržit nechtěl. Obávám se, že kdo utržil, ten už se o svůj další osud opravdu nemusel zajímat.
Nicméně i těmito primitivními zbraněmi se podařilo v patrně krátce trvajícím střetu pobít stovky, možná i tisíce lidí (mrtvoly se patrně všechny nedochovaly), tedy intenzity zabíjení, srovnatelné se zabíjením po zhroucení římské linie v bitvě u Kann (Cannae), nebo, a to je zajímavé, těmi nejintenzívnějšími střety za první světové války.
Einstein tedy při vytváření citovaného výroku podcenil politiku a vojenství (jako mnohdy ve svém životě) a ignoroval fakt, že když se lidé dají do zabíjení, tak na opravdu drsné masakry nějakou HiTech ani nepotřebují.
Tohle tedy vsouvám, aby si někdo nemyslel, že případné nasazení jaderných zbraní ve válce v Ukrajině bude představovat nějaký "konec dějin". Nebude, pokud nějací lidé přežijí a domnoží se, budou se zabíjet se stejnou intenzitou jako jejich předkové. Dokonce i těmi "jen" klacky a kamením. Není to vize optimistická, ale reálná.

Obávám se tedy převelice, že se Putin nezbláznil, a že snad pouze podcenil míru odhodlání Ukrajiny se bránit. Nepovažuji za úplně špatnou iniciativu pana Fialy v tom smyslu, aby Ukrajina byla přijata do svazku EU. Jde totiž o to, že by pak měl Putin na vybranou buď přijmout nabídku Volodimira Zelenského na jakousi "finlandizaci" Ukrajiny (možná měkčí, než byl originál), nebo sice Ukrajinu vojensky obsadit, ale jako člena EU se všemi politickými a ekonomickými důsledky z toho plynoucími, s exilovou vládou někde na území EU, s vojenským výcvikem emigrantů z Ukrajiny, s podporou protiokupantských partyzánů z území EU, atd. atd.

Obnovená základní vojenská služba?

Pokud se máme udržet v budoucím světě jako jakžtakž samostatný a jakž takž respektovaný stát, budeme muset pro to něco udělat. Nemůžeme sedět jak ptáče v hnízdě a otevírat zobáček s tím, že tu do něj přisviští jednotka rychlého nasazení NATO a tu zase nějaká dotace z EU. Navíc chuť nám něco poskytovat jednoznačně poroste s naší silou a akceschopností.

Historie

V dějinách vojenství se prakticky neustále střídají období, kdy v souvislosti s rozvojem zbraňových systémů nabývají význam superspeciální jednotky, složené z extra vyzbrojených a celoživotně cvičených jedinců, a kdy takovéto síly výrazně ztrácejí svou bojovou hodnotu.
V našich dějinách k takovým situacím docházelo, takže jsme byli, tak říkajíc, jejich svědky. Na samém úsvitu našich dějin stojí jednak porážka hrdlořezů arcilotra Karla, později označovaného za Velikého, u Cannburgu, jednak porážka hrdlořezů jednoho z jeho následovníků, Dagoberta, u Wogastisburgu. V obou případech dostali na kokos profesionální a poctivě cvičení vojáci od vojska, jehož páteř sice také tvořily bojové družiny, navíc ve druhém případě veteráni boje za svobodu proti Avarům, ale převažovali v nich neprofesionálové. Zprávy o Wogastisburku dokonce hovoří o významném podílu žen.
Významnou bitvu na Lechu a její paralelu na moravsko - slovensko - rakouském pomezí (přesná lokalita známa není) zase provedli spíše profesionálové. U toho Lechu navíc šlo o to, že se podařilo uzavřít Maďary (extrémně pohyblivá lehká jízda) mezi půlkruh obrněných rytířů a řeku. Přičemž ti se přes rytíře probít nemohli a neuměli plavat. Kapitulace byla v podstatě vyloučena jazykovou bariérou mezi oběma vojsky. Patrně nějak podobně se podařilo vymanévrovat Maďary v oné druhé bitvě, v terénu na soutoku Moravy a Dyje s četnými aktivními i mrtvými rameny, bažinami i dalšími formami neprostupného terénu.
V bitvě u Kreščaku jsme byli aktivními účastníky soumraku rytířstva coby sofistifikovaně vycvičených profesionálů. Je však nutno konstatovat, že při této příležitosti byli rytíři poraženi jinými profesionály, rovněž dlouho a důkladně cvičenými, což byli angličtí lučištníci. V této souvislosti je třeba konstatovat, že luk je vynikající zbraň a v různých úpravách je používán některými speciálními jednotkami dodnes. Má ovšem obrovskou nevýhodu: Lučištník musí pravidelně a mnoho hodin denně po celý svůj aktivní život cvičit, asi jako hudebník. Tudíž se nemůže ani plně věnovat výrobě potravin pro svou vlastní potřebu a někdo ho musí živit. Kuše tak náročná není, ale má výrazně nižší kadenci.
Je třeba si uvědomit, že lučištníci z bitvy u Kreščaku byli schopni po vystřelení šípu vystřelit dalších šest, než ten první zasáhl cíl. A všechny trefily, protože lučištník zvládal opravy na poryvy větru a další fenomény, které mohly let šípu ovlivnit.
Zbraně na střelný prach měly dlouhou dobu menší kadenci i dostřel než luk. Jejich jedinou výhodou bylo, že se dalo vzít několik set pacholků od krav, stručně je opláchnout od hnoje a během pár týdnů z nich pomocí sadistických poddůstojníků vycvičit strojově se pohybující jednotku, střílející salvami v přímém směru před sebe. Nebylo tudíž třeba léta trvajícího výcviku a živení cvičených. Taková jednotka byla navíc poměrně snadno obětovatelná, protože za pár týdnů až měsíců mohla být postavena další.
Mezi tím ovšem došlo k epizodě husitských válek, za nichž rytíře nelikvidovali jiní profesionální válečníci, s výcvikem mnohdy delším a intenzívnějším, ale předchůdci těch pacholků od krav, tentokrát ještě nevybavení masově zbraněmi na střelný prach, ale improvizovanými zbraněmi, často upraveným zemědělským nářadím. Velmi důležitá byla i vozová hradba. Husitští bojovníci se později zprofesionalizovali, ne vždy ku prospěchu své kvality.
Profesionální válečníky, jaké známe např. z třicetileté války, v souvislosti s Francouzskou revolucí a Napoleonskými válkami zase vystřídal ozbrojený lid, který je dokázal porazit. To samé se téměř paralelně dělo v britských koloniích v Severní Americe, kdy porážka britských profesionálních vojáků ozbrojenými osadníky vedla k vyhlášení nezávislých USA. Nakonec se sice tito lidé také profesionalizovali, ale první světová válka, stejně jako před tím válka Krymská a občanská válka v USA byly zase vedeny povolanými občany. Profesionálové tvořili část velitelského kádru a páteř speciálních jednotek (a to ještě ne vždy).
I později jsem byli svědky kolísání využívání pro vojenské akce zčásti profesionálů, zčásti zverbovanců. Krátké konflikty menšího rozsahu byly v podstatě v rukou profesionálů, jen doplněných cvičenými občany. Takový charakter měla i známá válka o Falklandy.
Varšavská smlouva svou koncepcí základní vojenské služby měla výhodu oproti třeba USA, kdy např. vojáci posílaní do Vietnamu museli být cvičeni v podstatě od nuly. Problematickou se stala degenerace tohoto výcviku na samoúčel, který navíc zamrzl na úrovni druhé světové války. Pro většinu varšavskosmluvních vojenských teoretiků a pedagogů byla třetí světová válka v podstatě druhou, do níž občas "padne atom".
Ostatně, to samé popisuje ve svých fiktivních pamětech od Patricka Ryana poručík Goodbody, který se svými příručkami, reflektujícími první světovou válku, případně i búrskou a tažení do Afghánistánu, na začátku druhé světové války příliš nepochodil. Totéž by se zcela jistě v případě přechodu studené války na horkou dělo i nám, ale taková sranda by to určitě nebyla. Takže onen bonmot o generálech, připravujících se na minulou válku, v podstatě seděl a sedí. Na druhou stranu až někdy do 19. století byla pravděpodobnost, že se následující válka povede ve stejném duchu jako ty předchozí, velmi vysoká. O to víc byli "v pomykově" tehdejší profesionálové (ale i vojenští experti) když se náhodou dožili doby, kdy došlo k nějakému kvalitativnímu zlomu ve vojenských technologiích.
O budoucím konfliktu můžeme jen tušit, že některé prvky konfliktů konce 20. a začátku 21. století v něm budou nakombinovány do přímo vražedného koktailu, ale, přiznám se, že si ho finálně nedovedu představit. A je docela možné, že likvidací elektroniky pomocí EMP z jaderných výbuchů nad hranicí atmosféry, bude zlikvidována veškerá elektronika (vyjma opravdových elektronek) a ve výhodě bude ten, kdo bude mít zbraně primitivnější (bez počítačem korigované stabilizace a zaměřování a dalších vymožeností), viz román W. R. Fortschena "Vteřinu poté" a jeho pokračování.

Potřeba

Budeme tedy v každém případě potřebovat obyvatelstvo schopné se podřídit a zapojit do nějaké organizované činnosti, až už charakteru bojového, nebo charakteru ryze obranného a záchranářského. To druhé jak pro případ např. válečného bombardování (konvenčního i jaderného), ale i teroristických útoků a jiných pohrom.
Zcela jistě bude vhodné, aby lidé zvládali zacházení s běžnými zbraněmi, případně byli vycvičeni i pro určitý konkrétní druh vojska. Na druhé straně nám perfektní střelec z tanku nepomůže v situaci, kdy byla uprostřed města odpálena bomba, nebo byl odstřelen most pod projíždějícím vlakem.
Výcvik by tudíž IMHO měl i objevovat talenty a pro ně pak by měla být vytvořena možnost se profesionalizovat.
Měla by být v nějaké podobě obnovena i CO (civilní obrana) a cvičit i materiálně zajišťovat obyvatelstvo pro případy opravdové války, ale i teroristických útoků a podobných mimořádných událostí. Aby lidé věděli, co v takovém případě dělat, kdy je lepší utéct a kdy se raději schovat apod. A, pochopitelně, základy první pomoci, protože i při těch teroristických útocích část lidí zemře na pozdě poskytnutou pomoc (zejména v případě nějakého koordinovaného útoku ve více lokalitách současně, které zahltí zdravotnickou službu a zablokují komunikační kanály - zvládl to i Breivik a byl na to sám). Řadu obranných i záchranných aktivit by lidé měli mít nadrilovaných, je to ošklivé, ale užitečné.
Prostě, potřebujeme základně vojensky a obranářsky vycvičené obyvatelstvo, které by jednak mohlo sloužit pro doplňování armády, jednak jako určité místně působící oddíly (v součinnosti kromě s armádou např. i s policií), jednak bylo zvýšeně odolné proti všem myslitelným formám válečného nebo teroristického útoku.
Toto by opravdu měla zajistit nějaká povinná vojenská služba, pochopitelně ne ten zabiják času z dob socialismu, ale racionálně střídané pobytové kursy, večerní lekce (za normálního civilního života) a nějaké secvičování. Mělo by se to týkat všech, tedy i žen (jak to mají v Izraeli).
Zdravotní omezení by měla být jen minimální. Řečeno jasně - vozíčkář sice zcela jistě nepoběží v čele bodákového útoku (ba ani v jeho čele nepojede na specializovaném vozíku maskáčové barvy), ale rovněž zcela jistě by měl vědět, jak se chovat v případě teroristického útoku, poplachu apod. a jak a kam se dostat do bezpečí. Případně se může, s respektem k jeho konkrétnímu postižení, podílet i na poskytování první pomoci. Ale může třeba být i perfektním pilotem bojových dronů, a tudíž cenným příslušníkem ryze bojových jednotek.
Jiná situace by měla být u "odepíračů" z etických, náboženských či jiných důvodů. Jejich počet by měl být stlačen na minimum a mělo by jim být jasně dáváno najevo, že v případě nějaké nešťastné události jsou fakticky něco nejen zbytečného, ale i škodlivého. Uvažoval bych i o takových věcech, jako je znepřístupnění studia ve státem placených VŠ, nemožnost získat bezpečnostní prověrku apod., neviděl bych problém ani v případě, že by držitelé řidičského oprávnění museli absolvovat nějaké záchranářské a na první pomoc zaměřené armádní kursy.
Rozhodně je rozumné dávat prostředky, a to i nemalé peníze, na něco takového, než je splachovat do New Green Dealu jako do WC.

Jaké by to mohlo mít vedlejší efekty

Dokážu si představit, že by při výcviku bylo možno detekovat přinejmenším část lidí, kteří jsou sociálně problematičtí. A s těmito lidmi začít preventivně pracovat. Takovíto lidé jsou totiž mj. rizikoví v případě, kdy se začnou dít opravdu neblahé věci. Řekněme si to upřímně, za doby mého studia byla u mužů v psychiatrické anamnéze neopomenutelná otázka, zda měl potíže s režimem na vojně. Pokud ano, bylo dobré si ho proklepnout, protože to ve vysokém procentu případů bylo známkou nějaké duševní abnormality.
Zlepšila by se celkově mizerná tělesná kondice naší populace (což není jen náš problém, ale náš problém to zcela jasně je).
V této oblasti bych neměl problém s nějakou přípravou na výcvik začínat už v nižším věku, klidně od 10 - 12 let, formou nějakého "vojenského skauta", "vojenských letních táborů" (dotovaných státem, protože významná část rodičů na tábor s trvalým pobytem dětí prostě nemá), kde by byl program vhodnou kombinací tělesné zdatnosti a branných prvků. Tento věk uvádím proto, že do puberty jsou děti víceméně pudově hnány k pohybové aktivitě, zatímco právě v pubertě se toto zlomí a výsledkem je současné hnití mládeže u mobilů, tabletů a počítačů. A drsný pokles její tělesné zdatnosti. A následkem toho i zdraví, přičemž následky tohoto hnití se budou promítat i do délky jejich života a diagnóz, na které zemřou. Asi by nebylo od věci, aby na tyto prázdninové aktivity navazovaly i nějaké kroužky a další aktivity, zase dotované státem z rozpočtu na obranu. A opět zaměřené na zlepšování fyzické i psychické kondice, soběstačnosti a schopnosti se v krizových okamžicích postarat o sebe i o druhé.
Faktem je, že v politických neziskovkách je významná část lidí, kteří jsou zcela jednoznačně názorově neukotvení "rostli jako dříví v lese", k čemuž jist přispělo i velmi nekvalitní vzdělání, zejména na školách humanitního zaměření. Pro tyto lidí je jakýsi kontakt s realitou, nutností se o sebe postarat, pracovat v jakémsi týmu na společném cíli, atd. něco naprosto nutného. V podstatě by u nich mohlo dojít i k částečné sociální reparaci. S tím souvisí i následující.
Jistěže by měla být součástí výcvikových aktivit i výchova k vlastenectví, která jednoznačně dnes všude chybí. Naší vlastí je ČR, nikoli nějaká EU, konglomerát států s mnohdy protichůdnými zájmy, což se týká i konfliktů našich zájmů se zájmy jiných členů EU. Je třeba si uvědomit, že řada "vzdělávacích fondů", placených západními státy, EU obecně a Německem speciálně, v podstatě vychovává prostituty, bojující za onu "vzdělávací" podporu proti zájmům našeho národa či státu. Je třeba jasně nasadit antidotum takto vznikajícím tvrzením, že "za hrůzy okupace si mohli Češi sami", a že "Lidice vlastně vystříleli čeští četníci", a mnoha podobným.
Budu velice ošklivý, ale společný výcvik mužů a žen (jiných "genderů" opravdu není potřeba) by mohl vést i k tomu samému, jako stařičké usnesení celoškolského výboru SSM univerzity Jana Evangelisty Purkyně (za časů socialismu jméno nynější MU) někdy z roku 1973, v němž se pravilo, že "CŠV SSM bude organizováním akcí v pozdních večerních hodinách podporovat propopulační politiku Strany". Uvádím i proto, aby mladší čtenáři viděli, že i za časů velmi tuhé normalizace bylo možné jít na některé věci s nadhledem a humorem. A v některých případech byl i tento aspekt tehdejších mládežnických akcí úspěšný.
Nicméně, zcela vážně jsem přesvědčen o tom, že armáda a vojenské prostředí vůbec má namlouvací a pářící rituály druhu Homo sapiens zvládnuté lépe než nějací "vědečtí genderisté", o příšerkách z Mee Too, případně o právnících, slintajících nad představou uzavírání "smluv o jednorázovém sexuálním styku", ani nemluvě.
A má zkušenost jasně praví, že uniforma většině žen sluší, zejména zrzkám.
Pokud by se tedy onen společný výcvik projevil i takovým způsobem, bylo by to jen dobře. Speciální uniformy pro těhotné vojandy bych, na rozdíl od soudružky Leyenové, rozhodně neřešil. Nějaké startovací byty pro absolventy výcviku však zcela jednoznačně ano, o podpoře, např. vojenskými byty, těch, kteří by se dali "nalejt", ať už v takovéto situaci, nebo již před ní, ani nemluvě.
Militarizace společnosti by zcela jistě měla i mnoho dalších vedlejších efektů.
V Izraeli např. přišli na to, že když učitelka v mateřské školce nebo pečovatelka v jeslích, má za sebou střelecký výcvik, je pravidelně cvičena a zbraň má po ruce, má to velmi neblahý dopad na teroristy, kteří by chtěli ty děti vystřílet. To samé platí i pro učitele a učitelky na vyšších stupních škol.
Dokážu si ale představit i to, že by lidé (v daleko větší míře než nyní) "militaristicky" mysleli a pranýřovali (a nejen pranýřovali ale i nahlašovali jako reálné nebezpečí pro případ války nebo útoku - a věděli komu a kam to nahlásit) nejrůznější architektonické či jiné debility, které kolem sebe vidím a komentuji je jako "ráj pro teroristy", případně "ideální substrát pro teroristy". Např. velká schodiště ze skla v rádobymoderních budovách, která by se v případě výbuchu bomby nebo sebevražedné vesty stala téměř nevyčerpatelným zdrojem skleněných střepin jako vysoce ničivých sekundárních projektilů.

Obnovení základní vojenské služby tedy považuji za vysoce přínosné a zcela jednoznačně potřebné. Je velice pravděpodobné, že naléhavost tohoto opatření naroste s událostmi, které budou následovat po porážce NATO v Afghánistánu. Lze reálně očekávat nárůst teroristických útoků, případně i nájezdy teroristických komand do států NATO, Případně aktivaci "spících teroristických buněk" které v těchto státech, včetně našeho, již jsou. S poklesem akceschopnosti NATO pak naroste počet potenciálních protivníků, které bude nutno odradit ve smyslu "můžeš vyhrát, ale těžce na to doplatíš", což bylo v podstatě heslo Švýcarska, které se touto doktrínou zvládlo ubránit i před nacistickým Německem.