Neustále jsme ujišťováni, že je nutno bojovat "proti nenávisti" tam či onde, a že nenávistníky je třeba zlikvidovat, zcenzurovat, pozavírat atd. Je to pravda?
Nesmysl
Bylo prokázáno, že již velmi malé děti si dokáží všimnout, že se s nimi zachází nespravedlivě a patřičně na to reagovat vylitím stresových hormonů, které můžeme do jisté míry označit i jako projevy zlosti. Navíc bylo experty na zvířata prokázáno i to, že naši bratránci z řádu primátů reagují ve stejných situacích úplně stejně jako ty malé děti. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že negativní pocity vůči tomu, kdo nám ubližuje, nebo nám křivdí, jsou uložené hluboce v našich mozcích. A co je ještě důležitější, uvedená reakce má zřejmě nějakou výhodu, která její upevnění v celém řádu primátů musela zafixovat brzy poté, co ji slepý hodinář nahmátl.
Boj proti nenávisti
Proti nenávisti bojovaly vždy totalitní, zločinné režimy. U nás jsem se s touto nepřirozeností setkali v souvislosti s šířením křesťanství, které to převzalo ze stejně totalitního a normálním lidem nepřátelského judaismu (podobenství o nastavení druhé tváře atd.).
Nacismus a komunismus považovaly nenávist vůči sobě (jako ideologii, představitelům zločinné moci apod.) za přinejmenším přitěžující okolnost, případně za samostatný trestný čin. Naprosto není náhodou, že to od nich převzali jejich nástupci, liberální demokraté.
Do jisté míry je to logické: Je-li zločinný režim obecně silně nenáviděn, vede to nakonec k takové míře odhodlání, že lidé povstanou a svrhnou ho. Nenávist, podobně jako entusiasmus, může vést bojovníky k sebeobětování i k dalším aktivitám, kterých by se s chladnou hlavou nedopustili.
A zde jsme tedy u toho Darwina: Linie primátů, které dokázaly vůči svým soupeřům, ať už stejného nebo jiného druhu, dokázaly pociťovat příslušné negativní emoce, se dokázaly rvát efektivněji a byly pozitivně vyselektovány proti konkurenci.
Boj proti nenávisti je bojem tyranů proti tomu, aby obyvatelstvo povstalo a bez ohledu na oběti je svrhlo. A bez ohledu na nějakou "humanitu" s nimi naložilo přesně tak, jak si zaslouží (protože v naprosté většině případů to hůř prostě technicky není možné).
Důsledek
Boj proti nenávisti tedy jasně klasifikuje síly, které tento boj provozují a řadí je po boku nacistických i komunistických tyranů.
Mimochodem, existuje SF povídka (Otakar Chaloupka: "Modrý president"), v níž tyran získá automat, schopný detekovat lidi, kteří ho nenávidí. I propojí ho s automaty, které takto detekované lidi zlikvidují. A obyvatel ubývá a ubývá, až v zemi zůstane živý jen on sám, protože ho nenáviděli i vlastní rodinní příslušníci. A když si uvědomí, co způsobil, a patřičně na to emočně zareaguje, zabijí příslušné automaty i jeho.
Obávám se, že tato vize, zasazená v roce 1980 do fiktivního státu v Latinské Americe, by se klidně mohla odehrávat někde v EU (ne-li v celé EU) po vítězství organizací, co dávají "nenávist zdarma" (hate free).
Trochu jinak
S nenávistí lze, pochopitelně, pracovat i jinak. Byli to sovětští ideologové, kteří v občanech SSSR cíleně vyvolali nenávist vůči nacistickým útočníkům. Ve známé písni "Svatá válka (má i svou stránku s originálním textem a českým překladem na Wikipedii) se mj. zpívá:
Пусть ярость благородная Pusť jarosť blagarodnaja Nechť zloba (nenávist) ...
Вскипает, как волна! Vskipajet kak valna! Vykypí (vzduje se) jak vlna
"ярость" je, pochopitelně, zloba, nenávist, rozhořčení (čili "hate").
Překladatelé této písně na české Wikipedii slovo "благородная" překládají jako "blahodárný", nicméně Google translate to přeloží jako "ušlechtilý". Jsem však toho názoru, že "благородный" pudl Artemon (viz "Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství") byl psík s rodokmenem. Použil bych tedy při překladu tohoto slova do češtiny podle kontextu i slova jako "vznešený" či "urozený".
Vidíme, že se zde tedy pracuje s nenávistí (a podobnými emocemi) jako s čímsi zcela jednoznačně pozitivním. S něčím, co by mělo být předmětem úcty. A výsledek se brzy dostavil, sověti Němce porazili, byť s příšernými a pro mnohé gaučové hrdiny v západních zemích nepředstavitelnými i nepřijatelnými oběťmi (poměr ztrát SSSR a Německa odpovídá spíš válce, kterou by SSSR prohrálo) a rozdrtili je tak, jak je do té doby nikdo nerozdrtil.
Můžeme zcela jistě a vážně počítat s tím, že ona práce s nenávistí vůči nepříteli zde hrála svou (a významnou) roli.
"Kultura" EU
Obávám se, že kultura EU s něčím takový pracovat neumí, ale ani nemůže. Politici EU byli dříve často charakterizováni jako lidé s přitažlivostí či šarmem smuchlaného mokrého hadru. Obávám se, že ti dnešní to dotáhli na smuchlaný mokrý hadr uleželý pár dnů v teple.
Kdysi jsem napsal, že si padnutí za vlast, za společenství lidí, z něhož pocházím, s nímž žiji a s nímž mám společné i geny, představit dokážu. Nedokážu si však představit padnutí za paragraf č 15 normy o kyselosti nakládaných okurek, či jinou pseudohodnotu, jimiž nás EU obšťastňuje. Zejména v situaci, kdy je všeobecně známo, že tyhle normy jsou v podstatě produkty naprosto nesmyslných rozhodnutí, pro něž jiné vysvětlení než korupce prostě není představitelné.
EU tedy nemůže, na rozdíl od toho Stalina, pracovat s nějakými emocemi. Její boj proti "hate" je jen doprovodným jevem, ilustrujícím tento fakt.
Faktem ovšem také je, že režim, který dokáže vzbudit v obyvatelích (či občanech) z emocí leda lhostejnost, zcela zákonitě skončí tím, že někdo prostě přijde, odstraní ho a nikdo nepovstane na jeho obranu. Takto skončila ostatně Západořímská říše, kdy vůdce gótských žoldnéřů Odoaker 4. 9. 476 sesadil Romula Augustula, poslal ho do vyhnanství a sám začal vládnout jako král, nikoli caesar. A senátu i lidu Říma to bylo šumafu.
Boj proti hate je tedy z pohledu EU do jisté míry racionální, nicméně odkrývá její emoční impotenci. Zároveň v sobě skrývá zárodek procesů, které by mohly vést k jejímu zániku.
Žádné komentáře:
Okomentovat