Pokud se máme udržet v budoucím světě jako jakžtakž samostatný a jakž takž respektovaný stát, budeme muset pro to něco udělat. Nemůžeme sedět jak ptáče v hnízdě a otevírat zobáček s tím, že tu do něj přisviští jednotka rychlého nasazení NATO a tu zase nějaká dotace z EU. Navíc chuť nám něco poskytovat jednoznačně poroste s naší silou a akceschopností.
Historie
V dějinách vojenství se prakticky neustále střídají období, kdy v souvislosti s rozvojem zbraňových systémů nabývají význam superspeciální jednotky, složené z extra vyzbrojených a celoživotně cvičených jedinců, a kdy takovéto síly výrazně ztrácejí svou bojovou hodnotu.
V našich dějinách k takovým situacím docházelo, takže jsme byli, tak říkajíc, jejich svědky. Na samém úsvitu našich dějin stojí jednak porážka hrdlořezů arcilotra Karla, později označovaného za Velikého, u Cannburgu, jednak porážka hrdlořezů jednoho z jeho následovníků, Dagoberta, u Wogastisburgu. V obou případech dostali na kokos profesionální a poctivě cvičení vojáci od vojska, jehož páteř sice také tvořily bojové družiny, navíc ve druhém případě veteráni boje za svobodu proti Avarům, ale převažovali v nich neprofesionálové. Zprávy o Wogastisburku dokonce hovoří o významném podílu žen.
Významnou bitvu na Lechu a její paralelu na moravsko - slovensko - rakouském pomezí (přesná lokalita známa není) zase provedli spíše profesionálové. U toho Lechu navíc šlo o to, že se podařilo uzavřít Maďary (extrémně pohyblivá lehká jízda) mezi půlkruh obrněných rytířů a řeku. Přičemž ti se přes rytíře probít nemohli a neuměli plavat. Kapitulace byla v podstatě vyloučena jazykovou bariérou mezi oběma vojsky. Patrně nějak podobně se podařilo vymanévrovat Maďary v oné druhé bitvě, v terénu na soutoku Moravy a Dyje s četnými aktivními i mrtvými rameny, bažinami i dalšími formami neprostupného terénu.
V bitvě u Kreščaku jsme byli aktivními účastníky soumraku rytířstva coby sofistifikovaně vycvičených profesionálů. Je však nutno konstatovat, že při této příležitosti byli rytíři poraženi jinými profesionály, rovněž dlouho a důkladně cvičenými, což byli angličtí lučištníci. V této souvislosti je třeba konstatovat, že luk je vynikající zbraň a v různých úpravách je používán některými speciálními jednotkami dodnes. Má ovšem obrovskou nevýhodu: Lučištník musí pravidelně a mnoho hodin denně po celý svůj aktivní život cvičit, asi jako hudebník. Tudíž se nemůže ani plně věnovat výrobě potravin pro svou vlastní potřebu a někdo ho musí živit. Kuše tak náročná není, ale má výrazně nižší kadenci.
Je třeba si uvědomit, že lučištníci z bitvy u Kreščaku byli schopni po vystřelení šípu vystřelit dalších šest, než ten první zasáhl cíl. A všechny trefily, protože lučištník zvládal opravy na poryvy větru a další fenomény, které mohly let šípu ovlivnit.
Zbraně na střelný prach měly dlouhou dobu menší kadenci i dostřel než luk. Jejich jedinou výhodou bylo, že se dalo vzít několik set pacholků od krav, stručně je opláchnout od hnoje a během pár týdnů z nich pomocí sadistických poddůstojníků vycvičit strojově se pohybující jednotku, střílející salvami v přímém směru před sebe. Nebylo tudíž třeba léta trvajícího výcviku a živení cvičených. Taková jednotka byla navíc poměrně snadno obětovatelná, protože za pár týdnů až měsíců mohla být postavena další.
Mezi tím ovšem došlo k epizodě husitských válek, za nichž rytíře nelikvidovali jiní profesionální válečníci, s výcvikem mnohdy delším a intenzívnějším, ale předchůdci těch pacholků od krav, tentokrát ještě nevybavení masově zbraněmi na střelný prach, ale improvizovanými zbraněmi, často upraveným zemědělským nářadím. Velmi důležitá byla i vozová hradba. Husitští bojovníci se později zprofesionalizovali, ne vždy ku prospěchu své kvality.
Profesionální válečníky, jaké známe např. z třicetileté války, v souvislosti s Francouzskou revolucí a Napoleonskými válkami zase vystřídal ozbrojený lid, který je dokázal porazit. To samé se téměř paralelně dělo v britských koloniích v Severní Americe, kdy porážka britských profesionálních vojáků ozbrojenými osadníky vedla k vyhlášení nezávislých USA. Nakonec se sice tito lidé také profesionalizovali, ale první světová válka, stejně jako před tím válka Krymská a občanská válka v USA byly zase vedeny povolanými občany. Profesionálové tvořili část velitelského kádru a páteř speciálních jednotek (a to ještě ne vždy).
I později jsem byli svědky kolísání využívání pro vojenské akce zčásti profesionálů, zčásti zverbovanců. Krátké konflikty menšího rozsahu byly v podstatě v rukou profesionálů, jen doplněných cvičenými občany. Takový charakter měla i známá válka o Falklandy.
Varšavská smlouva svou koncepcí základní vojenské služby měla výhodu oproti třeba USA, kdy např. vojáci posílaní do Vietnamu museli být cvičeni v podstatě od nuly. Problematickou se stala degenerace tohoto výcviku na samoúčel, který navíc zamrzl na úrovni druhé světové války. Pro většinu varšavskosmluvních vojenských teoretiků a pedagogů byla třetí světová válka v podstatě druhou, do níž občas "padne atom".
Ostatně, to samé popisuje ve svých fiktivních pamětech od Patricka Ryana poručík Goodbody, který se svými příručkami, reflektujícími první světovou válku, případně i búrskou a tažení do Afghánistánu, na začátku druhé světové války příliš nepochodil. Totéž by se zcela jistě v případě přechodu studené války na horkou dělo i nám, ale taková sranda by to určitě nebyla. Takže onen bonmot o generálech, připravujících se na minulou válku, v podstatě seděl a sedí. Na druhou stranu až někdy do 19. století byla pravděpodobnost, že se následující válka povede ve stejném duchu jako ty předchozí, velmi vysoká. O to víc byli "v pomykově" tehdejší profesionálové (ale i vojenští experti) když se náhodou dožili doby, kdy došlo k nějakému kvalitativnímu zlomu ve vojenských technologiích.
O budoucím konfliktu můžeme jen tušit, že některé prvky konfliktů konce 20. a začátku 21. století v něm budou nakombinovány do přímo vražedného koktailu, ale, přiznám se, že si ho finálně nedovedu představit. A je docela možné, že likvidací elektroniky pomocí EMP z jaderných výbuchů nad hranicí atmosféry, bude zlikvidována veškerá elektronika (vyjma opravdových elektronek) a ve výhodě bude ten, kdo bude mít zbraně primitivnější (bez počítačem korigované stabilizace a zaměřování a dalších vymožeností), viz román W. R. Fortschena "Vteřinu poté" a jeho pokračování.
Potřeba
Budeme tedy v každém případě potřebovat obyvatelstvo schopné se podřídit a zapojit do nějaké organizované činnosti, až už charakteru bojového, nebo charakteru ryze obranného a záchranářského. To druhé jak pro případ např. válečného bombardování (konvenčního i jaderného), ale i teroristických útoků a jiných pohrom.
Zcela jistě bude vhodné, aby lidé zvládali zacházení s běžnými zbraněmi, případně byli vycvičeni i pro určitý konkrétní druh vojska. Na druhé straně nám perfektní střelec z tanku nepomůže v situaci, kdy byla uprostřed města odpálena bomba, nebo byl odstřelen most pod projíždějícím vlakem.
Výcvik by tudíž IMHO měl i objevovat talenty a pro ně pak by měla být vytvořena možnost se profesionalizovat.
Měla by být v nějaké podobě obnovena i CO (civilní obrana) a cvičit i materiálně zajišťovat obyvatelstvo pro případy opravdové války, ale i teroristických útoků a podobných mimořádných událostí. Aby lidé věděli, co v takovém případě dělat, kdy je lepší utéct a kdy se raději schovat apod. A, pochopitelně, základy první pomoci, protože i při těch teroristických útocích část lidí zemře na pozdě poskytnutou pomoc (zejména v případě nějakého koordinovaného útoku ve více lokalitách současně, které zahltí zdravotnickou službu a zablokují komunikační kanály - zvládl to i Breivik a byl na to sám). Řadu obranných i záchranných aktivit by lidé měli mít nadrilovaných, je to ošklivé, ale užitečné.
Prostě, potřebujeme základně vojensky a obranářsky vycvičené obyvatelstvo, které by jednak mohlo sloužit pro doplňování armády, jednak jako určité místně působící oddíly (v součinnosti kromě s armádou např. i s policií), jednak bylo zvýšeně odolné proti všem myslitelným formám válečného nebo teroristického útoku.
Toto by opravdu měla zajistit nějaká povinná vojenská služba, pochopitelně ne ten zabiják času z dob socialismu, ale racionálně střídané pobytové kursy, večerní lekce (za normálního civilního života) a nějaké secvičování. Mělo by se to týkat všech, tedy i žen (jak to mají v Izraeli).
Zdravotní omezení by měla být jen minimální. Řečeno jasně - vozíčkář sice zcela jistě nepoběží v čele bodákového útoku (ba ani v jeho čele nepojede na specializovaném vozíku maskáčové barvy), ale rovněž zcela jistě by měl vědět, jak se chovat v případě teroristického útoku, poplachu apod. a jak a kam se dostat do bezpečí. Případně se může, s respektem k jeho konkrétnímu postižení, podílet i na poskytování první pomoci. Ale může třeba být i perfektním pilotem bojových dronů, a tudíž cenným příslušníkem ryze bojových jednotek.
Jiná situace by měla být u "odepíračů" z etických, náboženských či jiných důvodů. Jejich počet by měl být stlačen na minimum a mělo by jim být jasně dáváno najevo, že v případě nějaké nešťastné události jsou fakticky něco nejen zbytečného, ale i škodlivého. Uvažoval bych i o takových věcech, jako je znepřístupnění studia ve státem placených VŠ, nemožnost získat bezpečnostní prověrku apod., neviděl bych problém ani v případě, že by držitelé řidičského oprávnění museli absolvovat nějaké záchranářské a na první pomoc zaměřené armádní kursy.
Rozhodně je rozumné dávat prostředky, a to i nemalé peníze, na něco takového, než je splachovat do New Green Dealu jako do WC.
Jaké by to mohlo mít vedlejší efekty
Dokážu si představit, že by při výcviku bylo možno detekovat přinejmenším část lidí, kteří jsou sociálně problematičtí. A s těmito lidmi začít preventivně pracovat. Takovíto lidé jsou totiž mj. rizikoví v případě, kdy se začnou dít opravdu neblahé věci. Řekněme si to upřímně, za doby mého studia byla u mužů v psychiatrické anamnéze neopomenutelná otázka, zda měl potíže s režimem na vojně. Pokud ano, bylo dobré si ho proklepnout, protože to ve vysokém procentu případů bylo známkou nějaké duševní abnormality.
Zlepšila by se celkově mizerná tělesná kondice naší populace (což není jen náš problém, ale náš problém to zcela jasně je).
V této oblasti bych neměl problém s nějakou přípravou na výcvik začínat už v nižším věku, klidně od 10 - 12 let, formou nějakého "vojenského skauta", "vojenských letních táborů" (dotovaných státem, protože významná část rodičů na tábor s trvalým pobytem dětí prostě nemá), kde by byl program vhodnou kombinací tělesné zdatnosti a branných prvků. Tento věk uvádím proto, že do puberty jsou děti víceméně pudově hnány k pohybové aktivitě, zatímco právě v pubertě se toto zlomí a výsledkem je současné hnití mládeže u mobilů, tabletů a počítačů. A drsný pokles její tělesné zdatnosti. A následkem toho i zdraví, přičemž následky tohoto hnití se budou promítat i do délky jejich života a diagnóz, na které zemřou. Asi by nebylo od věci, aby na tyto prázdninové aktivity navazovaly i nějaké kroužky a další aktivity, zase dotované státem z rozpočtu na obranu. A opět zaměřené na zlepšování fyzické i psychické kondice, soběstačnosti a schopnosti se v krizových okamžicích postarat o sebe i o druhé.
Faktem je, že v politických neziskovkách je významná část lidí, kteří jsou zcela jednoznačně názorově neukotvení "rostli jako dříví v lese", k čemuž jist přispělo i velmi nekvalitní vzdělání, zejména na školách humanitního zaměření. Pro tyto lidí je jakýsi kontakt s realitou, nutností se o sebe postarat, pracovat v jakémsi týmu na společném cíli, atd. něco naprosto nutného. V podstatě by u nich mohlo dojít i k částečné sociální reparaci. S tím souvisí i následující.
Jistěže by měla být součástí výcvikových aktivit i výchova k vlastenectví, která jednoznačně dnes všude chybí. Naší vlastí je ČR, nikoli nějaká EU, konglomerát států s mnohdy protichůdnými zájmy, což se týká i konfliktů našich zájmů se zájmy jiných členů EU. Je třeba si uvědomit, že řada "vzdělávacích fondů", placených západními státy, EU obecně a Německem speciálně, v podstatě vychovává prostituty, bojující za onu "vzdělávací" podporu proti zájmům našeho národa či státu. Je třeba jasně nasadit antidotum takto vznikajícím tvrzením, že "za hrůzy okupace si mohli Češi sami", a že "Lidice vlastně vystříleli čeští četníci", a mnoha podobným.
Budu velice ošklivý, ale společný výcvik mužů a žen (jiných "genderů" opravdu není potřeba) by mohl vést i k tomu samému, jako stařičké usnesení celoškolského výboru SSM univerzity Jana Evangelisty Purkyně (za časů socialismu jméno nynější MU) někdy z roku 1973, v němž se pravilo, že "CŠV SSM bude organizováním akcí v pozdních večerních hodinách podporovat propopulační politiku Strany". Uvádím i proto, aby mladší čtenáři viděli, že i za časů velmi tuhé normalizace bylo možné jít na některé věci s nadhledem a humorem. A v některých případech byl i tento aspekt tehdejších mládežnických akcí úspěšný.
Nicméně, zcela vážně jsem přesvědčen o tom, že armáda a vojenské prostředí vůbec má namlouvací a pářící rituály druhu Homo sapiens zvládnuté lépe než nějací "vědečtí genderisté", o příšerkách z Mee Too, případně o právnících, slintajících nad představou uzavírání "smluv o jednorázovém sexuálním styku", ani nemluvě.
A má zkušenost jasně praví, že uniforma většině žen sluší, zejména zrzkám.
Pokud by se tedy onen společný výcvik projevil i takovým způsobem, bylo by to jen dobře. Speciální uniformy pro těhotné vojandy bych, na rozdíl od soudružky Leyenové, rozhodně neřešil. Nějaké startovací byty pro absolventy výcviku však zcela jednoznačně ano, o podpoře, např. vojenskými byty, těch, kteří by se dali "nalejt", ať už v takovéto situaci, nebo již před ní, ani nemluvě.
Militarizace společnosti by zcela jistě měla i mnoho dalších vedlejších efektů.
V Izraeli např. přišli na to, že když učitelka v mateřské školce nebo pečovatelka v jeslích, má za sebou střelecký výcvik, je pravidelně cvičena a zbraň má po ruce, má to velmi neblahý dopad na teroristy, kteří by chtěli ty děti vystřílet. To samé platí i pro učitele a učitelky na vyšších stupních škol.
Dokážu si ale představit i to, že by lidé (v daleko větší míře než nyní) "militaristicky" mysleli a pranýřovali (a nejen pranýřovali ale i nahlašovali jako reálné nebezpečí pro případ války nebo útoku - a věděli komu a kam to nahlásit) nejrůznější architektonické či jiné debility, které kolem sebe vidím a komentuji je jako "ráj pro teroristy", případně "ideální substrát pro teroristy". Např. velká schodiště ze skla v rádobymoderních budovách, která by se v případě výbuchu bomby nebo sebevražedné vesty stala téměř nevyčerpatelným zdrojem skleněných střepin jako vysoce ničivých sekundárních projektilů.
Obnovení základní vojenské služby tedy považuji za vysoce přínosné a zcela jednoznačně potřebné. Je velice pravděpodobné, že naléhavost tohoto opatření naroste s událostmi, které budou následovat po porážce NATO v Afghánistánu. Lze reálně očekávat nárůst teroristických útoků, případně i nájezdy teroristických komand do států NATO, Případně aktivaci "spících teroristických buněk" které v těchto státech, včetně našeho, již jsou. S poklesem akceschopnosti NATO pak naroste počet potenciálních protivníků, které bude nutno odradit ve smyslu "můžeš vyhrát, ale těžce na to doplatíš", což bylo v podstatě heslo Švýcarska, které se touto doktrínou zvládlo ubránit i před nacistickým Německem.
Žádné komentáře:
Okomentovat