Obnovená základní vojenská služba?

Pokud se máme udržet v budoucím světě jako jakžtakž samostatný a jakž takž respektovaný stát, budeme muset pro to něco udělat. Nemůžeme sedět jak ptáče v hnízdě a otevírat zobáček s tím, že tu do něj přisviští jednotka rychlého nasazení NATO a tu zase nějaká dotace z EU. Navíc chuť nám něco poskytovat jednoznačně poroste s naší silou a akceschopností.

Historie

V dějinách vojenství se prakticky neustále střídají období, kdy v souvislosti s rozvojem zbraňových systémů nabývají význam superspeciální jednotky, složené z extra vyzbrojených a celoživotně cvičených jedinců, a kdy takovéto síly výrazně ztrácejí svou bojovou hodnotu.
V našich dějinách k takovým situacím docházelo, takže jsme byli, tak říkajíc, jejich svědky. Na samém úsvitu našich dějin stojí jednak porážka hrdlořezů arcilotra Karla, později označovaného za Velikého, u Cannburgu, jednak porážka hrdlořezů jednoho z jeho následovníků, Dagoberta, u Wogastisburgu. V obou případech dostali na kokos profesionální a poctivě cvičení vojáci od vojska, jehož páteř sice také tvořily bojové družiny, navíc ve druhém případě veteráni boje za svobodu proti Avarům, ale převažovali v nich neprofesionálové. Zprávy o Wogastisburku dokonce hovoří o významném podílu žen.
Významnou bitvu na Lechu a její paralelu na moravsko - slovensko - rakouském pomezí (přesná lokalita známa není) zase provedli spíše profesionálové. U toho Lechu navíc šlo o to, že se podařilo uzavřít Maďary (extrémně pohyblivá lehká jízda) mezi půlkruh obrněných rytířů a řeku. Přičemž ti se přes rytíře probít nemohli a neuměli plavat. Kapitulace byla v podstatě vyloučena jazykovou bariérou mezi oběma vojsky. Patrně nějak podobně se podařilo vymanévrovat Maďary v oné druhé bitvě, v terénu na soutoku Moravy a Dyje s četnými aktivními i mrtvými rameny, bažinami i dalšími formami neprostupného terénu.
V bitvě u Kreščaku jsme byli aktivními účastníky soumraku rytířstva coby sofistifikovaně vycvičených profesionálů. Je však nutno konstatovat, že při této příležitosti byli rytíři poraženi jinými profesionály, rovněž dlouho a důkladně cvičenými, což byli angličtí lučištníci. V této souvislosti je třeba konstatovat, že luk je vynikající zbraň a v různých úpravách je používán některými speciálními jednotkami dodnes. Má ovšem obrovskou nevýhodu: Lučištník musí pravidelně a mnoho hodin denně po celý svůj aktivní život cvičit, asi jako hudebník. Tudíž se nemůže ani plně věnovat výrobě potravin pro svou vlastní potřebu a někdo ho musí živit. Kuše tak náročná není, ale má výrazně nižší kadenci.
Je třeba si uvědomit, že lučištníci z bitvy u Kreščaku byli schopni po vystřelení šípu vystřelit dalších šest, než ten první zasáhl cíl. A všechny trefily, protože lučištník zvládal opravy na poryvy větru a další fenomény, které mohly let šípu ovlivnit.
Zbraně na střelný prach měly dlouhou dobu menší kadenci i dostřel než luk. Jejich jedinou výhodou bylo, že se dalo vzít několik set pacholků od krav, stručně je opláchnout od hnoje a během pár týdnů z nich pomocí sadistických poddůstojníků vycvičit strojově se pohybující jednotku, střílející salvami v přímém směru před sebe. Nebylo tudíž třeba léta trvajícího výcviku a živení cvičených. Taková jednotka byla navíc poměrně snadno obětovatelná, protože za pár týdnů až měsíců mohla být postavena další.
Mezi tím ovšem došlo k epizodě husitských válek, za nichž rytíře nelikvidovali jiní profesionální válečníci, s výcvikem mnohdy delším a intenzívnějším, ale předchůdci těch pacholků od krav, tentokrát ještě nevybavení masově zbraněmi na střelný prach, ale improvizovanými zbraněmi, často upraveným zemědělským nářadím. Velmi důležitá byla i vozová hradba. Husitští bojovníci se později zprofesionalizovali, ne vždy ku prospěchu své kvality.
Profesionální válečníky, jaké známe např. z třicetileté války, v souvislosti s Francouzskou revolucí a Napoleonskými válkami zase vystřídal ozbrojený lid, který je dokázal porazit. To samé se téměř paralelně dělo v britských koloniích v Severní Americe, kdy porážka britských profesionálních vojáků ozbrojenými osadníky vedla k vyhlášení nezávislých USA. Nakonec se sice tito lidé také profesionalizovali, ale první světová válka, stejně jako před tím válka Krymská a občanská válka v USA byly zase vedeny povolanými občany. Profesionálové tvořili část velitelského kádru a páteř speciálních jednotek (a to ještě ne vždy).
I později jsem byli svědky kolísání využívání pro vojenské akce zčásti profesionálů, zčásti zverbovanců. Krátké konflikty menšího rozsahu byly v podstatě v rukou profesionálů, jen doplněných cvičenými občany. Takový charakter měla i známá válka o Falklandy.
Varšavská smlouva svou koncepcí základní vojenské služby měla výhodu oproti třeba USA, kdy např. vojáci posílaní do Vietnamu museli být cvičeni v podstatě od nuly. Problematickou se stala degenerace tohoto výcviku na samoúčel, který navíc zamrzl na úrovni druhé světové války. Pro většinu varšavskosmluvních vojenských teoretiků a pedagogů byla třetí světová válka v podstatě druhou, do níž občas "padne atom".
Ostatně, to samé popisuje ve svých fiktivních pamětech od Patricka Ryana poručík Goodbody, který se svými příručkami, reflektujícími první světovou válku, případně i búrskou a tažení do Afghánistánu, na začátku druhé světové války příliš nepochodil. Totéž by se zcela jistě v případě přechodu studené války na horkou dělo i nám, ale taková sranda by to určitě nebyla. Takže onen bonmot o generálech, připravujících se na minulou válku, v podstatě seděl a sedí. Na druhou stranu až někdy do 19. století byla pravděpodobnost, že se následující válka povede ve stejném duchu jako ty předchozí, velmi vysoká. O to víc byli "v pomykově" tehdejší profesionálové (ale i vojenští experti) když se náhodou dožili doby, kdy došlo k nějakému kvalitativnímu zlomu ve vojenských technologiích.
O budoucím konfliktu můžeme jen tušit, že některé prvky konfliktů konce 20. a začátku 21. století v něm budou nakombinovány do přímo vražedného koktailu, ale, přiznám se, že si ho finálně nedovedu představit. A je docela možné, že likvidací elektroniky pomocí EMP z jaderných výbuchů nad hranicí atmosféry, bude zlikvidována veškerá elektronika (vyjma opravdových elektronek) a ve výhodě bude ten, kdo bude mít zbraně primitivnější (bez počítačem korigované stabilizace a zaměřování a dalších vymožeností), viz román W. R. Fortschena "Vteřinu poté" a jeho pokračování.

Potřeba

Budeme tedy v každém případě potřebovat obyvatelstvo schopné se podřídit a zapojit do nějaké organizované činnosti, až už charakteru bojového, nebo charakteru ryze obranného a záchranářského. To druhé jak pro případ např. válečného bombardování (konvenčního i jaderného), ale i teroristických útoků a jiných pohrom.
Zcela jistě bude vhodné, aby lidé zvládali zacházení s běžnými zbraněmi, případně byli vycvičeni i pro určitý konkrétní druh vojska. Na druhé straně nám perfektní střelec z tanku nepomůže v situaci, kdy byla uprostřed města odpálena bomba, nebo byl odstřelen most pod projíždějícím vlakem.
Výcvik by tudíž IMHO měl i objevovat talenty a pro ně pak by měla být vytvořena možnost se profesionalizovat.
Měla by být v nějaké podobě obnovena i CO (civilní obrana) a cvičit i materiálně zajišťovat obyvatelstvo pro případy opravdové války, ale i teroristických útoků a podobných mimořádných událostí. Aby lidé věděli, co v takovém případě dělat, kdy je lepší utéct a kdy se raději schovat apod. A, pochopitelně, základy první pomoci, protože i při těch teroristických útocích část lidí zemře na pozdě poskytnutou pomoc (zejména v případě nějakého koordinovaného útoku ve více lokalitách současně, které zahltí zdravotnickou službu a zablokují komunikační kanály - zvládl to i Breivik a byl na to sám). Řadu obranných i záchranných aktivit by lidé měli mít nadrilovaných, je to ošklivé, ale užitečné.
Prostě, potřebujeme základně vojensky a obranářsky vycvičené obyvatelstvo, které by jednak mohlo sloužit pro doplňování armády, jednak jako určité místně působící oddíly (v součinnosti kromě s armádou např. i s policií), jednak bylo zvýšeně odolné proti všem myslitelným formám válečného nebo teroristického útoku.
Toto by opravdu měla zajistit nějaká povinná vojenská služba, pochopitelně ne ten zabiják času z dob socialismu, ale racionálně střídané pobytové kursy, večerní lekce (za normálního civilního života) a nějaké secvičování. Mělo by se to týkat všech, tedy i žen (jak to mají v Izraeli).
Zdravotní omezení by měla být jen minimální. Řečeno jasně - vozíčkář sice zcela jistě nepoběží v čele bodákového útoku (ba ani v jeho čele nepojede na specializovaném vozíku maskáčové barvy), ale rovněž zcela jistě by měl vědět, jak se chovat v případě teroristického útoku, poplachu apod. a jak a kam se dostat do bezpečí. Případně se může, s respektem k jeho konkrétnímu postižení, podílet i na poskytování první pomoci. Ale může třeba být i perfektním pilotem bojových dronů, a tudíž cenným příslušníkem ryze bojových jednotek.
Jiná situace by měla být u "odepíračů" z etických, náboženských či jiných důvodů. Jejich počet by měl být stlačen na minimum a mělo by jim být jasně dáváno najevo, že v případě nějaké nešťastné události jsou fakticky něco nejen zbytečného, ale i škodlivého. Uvažoval bych i o takových věcech, jako je znepřístupnění studia ve státem placených VŠ, nemožnost získat bezpečnostní prověrku apod., neviděl bych problém ani v případě, že by držitelé řidičského oprávnění museli absolvovat nějaké záchranářské a na první pomoc zaměřené armádní kursy.
Rozhodně je rozumné dávat prostředky, a to i nemalé peníze, na něco takového, než je splachovat do New Green Dealu jako do WC.

Jaké by to mohlo mít vedlejší efekty

Dokážu si představit, že by při výcviku bylo možno detekovat přinejmenším část lidí, kteří jsou sociálně problematičtí. A s těmito lidmi začít preventivně pracovat. Takovíto lidé jsou totiž mj. rizikoví v případě, kdy se začnou dít opravdu neblahé věci. Řekněme si to upřímně, za doby mého studia byla u mužů v psychiatrické anamnéze neopomenutelná otázka, zda měl potíže s režimem na vojně. Pokud ano, bylo dobré si ho proklepnout, protože to ve vysokém procentu případů bylo známkou nějaké duševní abnormality.
Zlepšila by se celkově mizerná tělesná kondice naší populace (což není jen náš problém, ale náš problém to zcela jasně je).
V této oblasti bych neměl problém s nějakou přípravou na výcvik začínat už v nižším věku, klidně od 10 - 12 let, formou nějakého "vojenského skauta", "vojenských letních táborů" (dotovaných státem, protože významná část rodičů na tábor s trvalým pobytem dětí prostě nemá), kde by byl program vhodnou kombinací tělesné zdatnosti a branných prvků. Tento věk uvádím proto, že do puberty jsou děti víceméně pudově hnány k pohybové aktivitě, zatímco právě v pubertě se toto zlomí a výsledkem je současné hnití mládeže u mobilů, tabletů a počítačů. A drsný pokles její tělesné zdatnosti. A následkem toho i zdraví, přičemž následky tohoto hnití se budou promítat i do délky jejich života a diagnóz, na které zemřou. Asi by nebylo od věci, aby na tyto prázdninové aktivity navazovaly i nějaké kroužky a další aktivity, zase dotované státem z rozpočtu na obranu. A opět zaměřené na zlepšování fyzické i psychické kondice, soběstačnosti a schopnosti se v krizových okamžicích postarat o sebe i o druhé.
Faktem je, že v politických neziskovkách je významná část lidí, kteří jsou zcela jednoznačně názorově neukotvení "rostli jako dříví v lese", k čemuž jist přispělo i velmi nekvalitní vzdělání, zejména na školách humanitního zaměření. Pro tyto lidí je jakýsi kontakt s realitou, nutností se o sebe postarat, pracovat v jakémsi týmu na společném cíli, atd. něco naprosto nutného. V podstatě by u nich mohlo dojít i k částečné sociální reparaci. S tím souvisí i následující.
Jistěže by měla být součástí výcvikových aktivit i výchova k vlastenectví, která jednoznačně dnes všude chybí. Naší vlastí je ČR, nikoli nějaká EU, konglomerát států s mnohdy protichůdnými zájmy, což se týká i konfliktů našich zájmů se zájmy jiných členů EU. Je třeba si uvědomit, že řada "vzdělávacích fondů", placených západními státy, EU obecně a Německem speciálně, v podstatě vychovává prostituty, bojující za onu "vzdělávací" podporu proti zájmům našeho národa či státu. Je třeba jasně nasadit antidotum takto vznikajícím tvrzením, že "za hrůzy okupace si mohli Češi sami", a že "Lidice vlastně vystříleli čeští četníci", a mnoha podobným.
Budu velice ošklivý, ale společný výcvik mužů a žen (jiných "genderů" opravdu není potřeba) by mohl vést i k tomu samému, jako stařičké usnesení celoškolského výboru SSM univerzity Jana Evangelisty Purkyně (za časů socialismu jméno nynější MU) někdy z roku 1973, v němž se pravilo, že "CŠV SSM bude organizováním akcí v pozdních večerních hodinách podporovat propopulační politiku Strany". Uvádím i proto, aby mladší čtenáři viděli, že i za časů velmi tuhé normalizace bylo možné jít na některé věci s nadhledem a humorem. A v některých případech byl i tento aspekt tehdejších mládežnických akcí úspěšný.
Nicméně, zcela vážně jsem přesvědčen o tom, že armáda a vojenské prostředí vůbec má namlouvací a pářící rituály druhu Homo sapiens zvládnuté lépe než nějací "vědečtí genderisté", o příšerkách z Mee Too, případně o právnících, slintajících nad představou uzavírání "smluv o jednorázovém sexuálním styku", ani nemluvě.
A má zkušenost jasně praví, že uniforma většině žen sluší, zejména zrzkám.
Pokud by se tedy onen společný výcvik projevil i takovým způsobem, bylo by to jen dobře. Speciální uniformy pro těhotné vojandy bych, na rozdíl od soudružky Leyenové, rozhodně neřešil. Nějaké startovací byty pro absolventy výcviku však zcela jednoznačně ano, o podpoře, např. vojenskými byty, těch, kteří by se dali "nalejt", ať už v takovéto situaci, nebo již před ní, ani nemluvě.
Militarizace společnosti by zcela jistě měla i mnoho dalších vedlejších efektů.
V Izraeli např. přišli na to, že když učitelka v mateřské školce nebo pečovatelka v jeslích, má za sebou střelecký výcvik, je pravidelně cvičena a zbraň má po ruce, má to velmi neblahý dopad na teroristy, kteří by chtěli ty děti vystřílet. To samé platí i pro učitele a učitelky na vyšších stupních škol.
Dokážu si ale představit i to, že by lidé (v daleko větší míře než nyní) "militaristicky" mysleli a pranýřovali (a nejen pranýřovali ale i nahlašovali jako reálné nebezpečí pro případ války nebo útoku - a věděli komu a kam to nahlásit) nejrůznější architektonické či jiné debility, které kolem sebe vidím a komentuji je jako "ráj pro teroristy", případně "ideální substrát pro teroristy". Např. velká schodiště ze skla v rádobymoderních budovách, která by se v případě výbuchu bomby nebo sebevražedné vesty stala téměř nevyčerpatelným zdrojem skleněných střepin jako vysoce ničivých sekundárních projektilů.

Obnovení základní vojenské služby tedy považuji za vysoce přínosné a zcela jednoznačně potřebné. Je velice pravděpodobné, že naléhavost tohoto opatření naroste s událostmi, které budou následovat po porážce NATO v Afghánistánu. Lze reálně očekávat nárůst teroristických útoků, případně i nájezdy teroristických komand do států NATO, Případně aktivaci "spících teroristických buněk" které v těchto státech, včetně našeho, již jsou. S poklesem akceschopnosti NATO pak naroste počet potenciálních protivníků, které bude nutno odradit ve smyslu "můžeš vyhrát, ale těžce na to doplatíš", což bylo v podstatě heslo Švýcarska, které se touto doktrínou zvládlo ubránit i před nacistickým Německem.

Status-6

V Rusku došlo k (patrně záměrnému) úniku informací o jaderném torpédovém dronu, který by měl zdevastovat přímořská území nepřítele a zneobyvatelnit je radioaktivitou na celá staletí.
Podívejme se na to trochu z jiné strany než zatím činí média.

Realita nebo hoax?

Nad uvedenou otázkou můžeme uvažovat do nekonečna, nicméně faktem je, že Rusko od rozpadu SSSR, a dále to akcentoval rozvrat státu i společnosti za Jelcina, se cítí být stále více ohroženo. Navíc pohlaváři NATO neplní sliby, které dali Gorbačovovi, a přesunují jaderné rakety stále blíže k ruskému území. Reakcí na to byla i anexe Krymu, kam NATO plánovalo umístit další rakety s jadernými hlavicemi, mířící na ruská města.
Je tedy zcela jasné, že nálada v přinejmenším části ruské armády podporuje myšlenku nějaké "zbraně posledního soudu", která by vítězné státy NATO poslala křepčit na banket s králem Pyrrhem. A je také jasné, že pokud by měla mít taková zbraň odstrašující účinek, musí o ní nepřítel vědět. A pokud možno nikoli pouze úzký kruh "jestřábů" jichž a jejichž rodin by se tato odveta nejspíš netýkala, ale široká veřejnost, která by si její dopad vyžrala až do dna.

Je to proveditelné?

O jaderných náložích, jejichž produkce radioaktivity je potencována kobaltovým pláštěm, způsobujících zamoření z hlediska doby existence současných moderních států "napořád", se diskutovalo už někdy v 60. letech, takže samotná nálož je stará věc, o jejíž reálnosti nelze pochybovat.
Pokud se týká jejího nosiče, ten zcela jistě představuje novinku. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že Rusko a před ním SSSR zvládlo výrobu velmi výkonných jaderných ponorek, které si v ničem nezadaly s jadernými ponorkami z flot států NATO.
Vytvoření "jaderného dronu" z projektu plnohodnotné jaderné ponorky odstraňuje prvky, které jednak činí jeho konstrukci složitější, jednak na ní vytvářejí potenciálně zranitelná místa. Tento dron by nemusel mít ani torpéda, ani rakety, vypalované z hloubky desítek metrů pod hladinou oceánu. Nemusel by mít na palubě systémy, zajišťující život posádky (včetně kyslíkové atmosféry, hrozící vznikem a rozvíjením požáru).
Kdo dokáže dát dohromady fungující jadernou ponorku, ten zcela jistě vytvoří i takovéto plavidlo (dron), a daleko snadněji.

Když se dále zamyslíme

Pokud bych takovéto zařízení vytvářel já, tak bych nejspíš naplnil jeho vnitřek vhodnou kapalinou, komunikující přes nějaký píst či membránu s vodou okolo, takže by uvnitř a vně byl stejný tlak (vyjma pár citlivých přístrojů a elektroniky, které by musely být v nějaké pevné kouli, naplněné vhodným plynem). Případně bych některé části nechal přímo komunikovat s okolní vodou.
Pochopitelně, zcela jistě se k výplni nabízí využití kapaliny lehčí než voda, což by v souvislosti s vylehčenou konstrukcí vedlo k vyrovnání hustoty zařízení s hustotou vody okolo.
Kormidla pro vertikální manévry by mohla být částečně či zcela nahrazena přesouváním této lehčí kapaliny z přídě na záď a objemovou expanzí prostor naplněných touto kapalinou vůči prostorám, přímo komunikujícím s okolním oceánem. Já bych něco takového řešil bubnem, obsahujícím střídavě prostory pro vodu a druhou kapalinu, oddělené pružnou kovovou membránou (asi jako víko konzervy), ale je možné, že by inženýr sáhl po něčem lepším. Uvedené zařízení by se současně dalo využít i jako chladič. Další možností, která mě napadla dodatečně, je jakási placatá cívka, jaká je v umělé ledvině.
Já osobně bych také umístil turbíny či vrtule dovnitř trupu, jak to mají některá proudová letadla, což by výrazně usnadnilo jejich odhlučnění.
Délku zařízení si vysvětluji tím, že "mozek" celého zařízení je co nejdále od reaktoru, aby jeho elektronické prvky byly chráněny před zářením (to musí být ale stejně nějak stíněno, aby zařízení nebylo vypátratelné na velkou vzdálenost právě na základě záření reaktoru). Nabízí se otázka, zda by toto zařízení mělo klasický jaderný reaktor, nebo spíše baterii, poháněnou rozpadovým teplem nějakého radioaktivního materiálu (nabízí se i přečištěný odpad z jaderných elektráren).
U samotného reaktoru by mohly být řídící prvky ovládány klasickou elektronikou s elektronkami. Víme, že Rusko tuto technologii má a používá ji u alespoň části svých letadel, která jsou v důledku toho odolná vůči elektromagnetickému pulzu, vzniklém při výbuchu jaderné bomby, schopném spolehlivě usmažit polovodiče.
Pochopitelně, uvedené zamyšlení jsou laické nápady nad tím, co více-méně v různých podobách existuje a bylo by snadno do podobného zařízení přenositelné. Lze předpokládat, že specialisté na podmořská plavidla budou mít v kapse ještě účinnější konstrukční prvky.
Sovětské jaderné ponorky mají zmapován Atlantický i Tichý oceán, včetně cest do obou vodami severního polárního moře. Zcela jistě mají i mapy dna a dalších význačných orientačních bodů, které by mohly posloužit celému zařízení k nalezení cesty stejně, jako "křižujícím raketám" (které Rusko také má) reliéf souše.

Pokud se nad tímto zařízením zamyslíme, dospějeme snadno k závěru, že je takovéto zařízení v principu realizovatelné, a že Rusko je na sestrojení nečeho takového technicky dostatečně vybaveno. 

Mohl zákaz alkoholu za námořní úpadek islámu?

Zákaz alkoholu je zcele jednoznačně dán přímo textem Koránu. K tomu lze připočíst i různé hadithy, které popisují (a současně předepisují) praktikování represí vůči poživatelům alkoholu.

Alkoholická prohibice

Islám je snem všech vymozkovanců, kteří by rádi dosáhli absolutního zákazu konzumace jakýchkoli alkoholických nápojů pod praporem tvrzení o jejich šílené škodlivosti.
Ponechme nyní stranou fakt, že člověk, žijící ve složité společnosti, na niž není biologicky stavěný, patrně (alespoň statistická většina) potřebuje nějakou farmakologickou podporu, aby se z dané situace nezbláznil. I v tom islámu vedl zákaz alkoholu k rozšíření užívání daleko tvrdších drog, jako jsou opiáty nebo hašiš. V současné době v těchto zemích částečně substituují alkohol vedle vyslověně tvrdých drog i tabák (se všemi negativními dopady na zdraví jedinců i celé populace), kát, betel a další.
Ponechme stranou i skutečnost, že nulový příjem alkoholu v reálu není možný, už proto, že nějaký vzniká metabolickými procesy v lidských střevech, především při trávení škrobu a jednoduchých sacharidů.
V následujícím textu se budu zabývat alkoholem pouze jako konzervantem nápojů.

Nápoje a alkohol

Kvašení vhodných nápojů na alkohol je velice starou procedurou, jejíž počátek nezachycují žádné písemné prameny. Pochází totiž z časnější doby než je vynález písma. Jedinou výjimkou na tomto poli je destilace, která byla vynalezena lidmi až v dobách, kdy už byly některé civilizace gramotné a schopné o zavádění této technologie zaznamenat písemnou informaci. Nicméně např. zahušťování alkoholických nápojů mrazem (existující v evropských severských státech) opět předběhlo vynález či introdukci písma.
Obliba alkoholu nespočívala pouze v tom, že se jím lidé mohli opít. Důležité je, že alkoholickým kvašením vzniklo něco, co bylo možné konzumovat bez rizika těžkých průjmových onemocnění o něco déle než desítky hodin po výrobě. Destiláty nebo jinak zahuštěné alkoholické koncentráty pak byly užívány k ředění potenciálně závadné vody, případně dalších nápojů za vzniku něčeho, co bylo méně zdravotně rizikové.
Zde nešlo jen o samotnou inhibici chorobopolodných zárodků příměsí alkoholu, ale i o stimulaci produkce žaludečních šťáv, které jsou s to nějaké bakterie a viry pohubit také. Známý (a do jisté míry extrémní) je případ Max von Pettenkofera, který v roce 1892 vypil kulturu bakterií cholery a neonemocněl. Existovaly (a snad i ještě existují) u jednotek působících v poušti (např. Cizinecké legie) předpisy o vydávání vody z podezřelého zdroje. Ta se vydávala po relativně malých dávkách, aby nedošlo k jejímu přílišnému naředění v žaludku, případně protečení skrze žaludek do tenkého střeva, bez smíšení se žaludečními šťávami. Pochopitelně, dnes mají vojáci k dispozici tablety typu Pantocidu (jaký měla k dispozici ČSLA když jsem v ní základně sloužil), které vodu i z velmi podezřelého zdroje spolehlivě desinfikují.
Nicméně přídavek alkoholu do problematických nápojů je do jisté míry blízký i tomu pantocidu.
Dalším stupněm kvašení je kvašení octové (z vína na ocet). I ocet (většinou zředěný) se používal k pití jako zdravotně bezpečnější náhrada vody (houba s octem v evangeliích neměla Krista a další ukřižované usmrtit, ale osvěžit a prodloužit jejich muka). Ocet se používala používá i k prodlužování údržnosti potravin nakládáním do něj. Nicméně nemáme-li víno nebo jiný podobný alkoholický nápoj, nemáme ani ocet.

Využití

Velmi rychle po zahájení námořní expanze začali Evropané využívat alkohol k prodloužení poživatelnosti skladované vody, která se v dřevěných sudech (nic jiného tehdy nebylo v dostatečném objemu a kvalitě k dispoozici) kazit. Voda se míchala s vínem, později s destiláty, případně lihovinami. Tak se zrodil grog (např.) i obecná láska námořníků k rumu (jakou známe z pirátských románů, nicméně ty byly reflexí reality). Námořníci si sice "ulovili" stálým pitím vody, "zpitněné" alkoholem, návyk na alkohol, nicméně nezemřeli na nějaký choleroidní průjem již několik dnů po vyplutí.
Alkohol v podstatě umožnil dálkové plavby mimo dohled pevniny a s nejistotou data zakotvení u nějakého zdroje vody a ovoce.
Trochu mimo tuto problematiku byli Vikingové, protože se plavili v chladných vodách a voda se jim nekazila tak rychle (na jihu Evropy se stejně plazili podél pobřeží, případně využívali větší řeky k nájezdům do vnitrozemí). Na opačných koncích světa se plavili Polynésané a jihoameričtí indiánští plavci, kteří měli jako nápoj k dispozici kokosové ořechy, obsahující biologicky konzervovanou tekutinu. Využití kokosových ořechů jako nutný zdroj pití pro námořníky bylo patrně důvodem, proč tuto rostlinu Inkové na svých mořských cestách vysazovali. Prokazatelně nepůvodní je kokosová palma i na známém Kokosovém ostrově, či Kokosových ostrovech (jedná se o souostroví), proslulém pirátskými a korzárskými poklady, které na něm dle věrohodných historických záznamů jsou, ale dosud se je nepodařilo nalézt.
Pokud jde o v islámu praktikované cestování po poušti, tam do jisté míry vodu chránilo střídání teplot (přes den se mohla zahřát i na teplotu přes šedesát stupňů, zabíjející některé choroboplodné zárodky, v noci zase vychladit na chladničkovou teplotu (i na Sahaře v oblasti rovníku může teplota k ránu klesnout až pod bod mrazu). Bylo to tedy něco jiného než stabilní teplota mezi 25 a 30 stupni v podpalubí lodě, plující po teplém moři, pro růst mnoha nežádoucích breberek daleko vhodnější.

Omezení

Faktem je, že byly doby, kdy měla arabská a později arabsko-islámská civilizace lepší lodě a námořníky než Evropa. Odezvou těchto časů jsou některé z příběhů Tisíce a jedné noci (až na pár výjimek předislámských), včetně známých pohádek o Sindibádovi námořníkovi.
Po zavedení islámského zákazu alkoholu se ovšem lodě islámských sindibádů mohly plavit pouze podél pobřeží a na širé moře s nejistotou nalezení přístavu se zdroji vody nebo jejích náhražek neměli jejich kapitáni ani pomyšlení. A je pravděpodobné, že epizody zahnání lodě z pobřežního pásma na širé moře bouří nebo podobným přírodním úkazem končily smrtí všech postižených.
Podél břehů Asie se nakonec arabskoislámští plavci dostali až do Číny, ale řada ostrovů v Indickém a Tichém oceánu zůstala neobjevena až do příchodu Evropanů, kteří se mohli na širé moře vydat s poměrně menšími obavami o holé přežití. Výsledkem tohoto stavu také bylo, že se technický vývoj lodí v islámském světě prakticky zastavil. Lodě předislámského Sindibáda předstihovaly prakticky vše, co v době jejich vzniku měla k dispozici Evropa. Nicméně evropská plavidla, která na konci středověku obeplula Mys Dobré Naděje, byla o několik generací vyspělejší a technicky propracovanější.
Navíc muslimové, přestože se k vynálezu střelného prachu dostali dříve než Evropa (je sporné, zda byl do Evropy importován nebo zda na základě informací o něm evropští alchymisté tuto výbušninu vyrobili sami na základě svých znalostí chemických látek), nedokázali vyrobit než velmi primitivní zbraně, které v Evropě poslaly na smetiště překonaných technologií už husitské války. Naopak děla na evropských lodích byla o tolik výkonnější, že zajistila svým majitelům vojenskou superioritu i proti mnohonásobné převaze.
Považuji za velice pravděpodobné, že pokud by se arabskoislámští plavci mohli vydat na širé moře, vedlo by to k řadě technických zdokonalení a jejich lodě by byly těm evropským co do výkonu rovnocenné (byť by třeba nebyly otrocky stejné).
Sehrály zde jistě roli i jiné faktory - např. František Novotný upozorňuje na to, že v Evropě je příliv a odliv daleko pravidelnější než na jiných pobřežích světového oceánu, a tudíž umožňuje vyplouvání s odlivem a připlouvání s přílivem i mnohem těžších lodí, než jaké by bylo možné v přístavu a jeho bezprostředním okolí dopravovat např. čluny s veslaři. Ctím tento názor odborníka, nicméně faktem je, že velké lodi se plavily po Středozemním moři, kde je rozdíl mezi přílivem a odlivem velmi malý, i v antice a i mezi přístavy, které neležely v ústí velkých řek. Nicméně uznávám, že pro Velkou Británii i evropské pevninské státy s přístavy na pobřeží Atlantiku byl tento jev významnou pomocí.

Je tedy docela možné, že islámský zákaz alkoholu patří k dalším anticivilizačním zákazům (psal jsem onich zde před několika lety) a paradoxně omezil šíření islámu mořeplavbou.

Hirošima a Nagasaki

V souvislosti s nekulatým (72) výročím bombardování Hirošimy (6. 8.) a Nagasaki (9. 8.) se opět rozvířila debata o užitečnosti či "zločinnosti" tohoto bombardování.

Typické

Uvedená debata má jednoznačně udělat z vítězů druhé světové války válečné zločince a z bezuzdně vraždích agresívních zrůd, což je charakteristika platná jak pro znacisované Němce, tak i pro Japonce, udělat "ubohé a nevinné oběti".
Velmi typický článek na toto téma přinesly Britské Listy, snažící se zpochybnit nutnost a přínosnost jaderného bombardování na konci války. Je typické, že uvedený zdroj naprosto ignoruje fakta a cituje zdroje, které jsou buď velice pochybné, případně se s celou problematikou míjejí. Nejsou nezajímavé ani vnitřní rozpory v samotném článku.

Rozpory

Autor cituje jakýsi "expertní" panel, který měl dojít k záveru, že "Japonci by se do konce roku 1945 stejně vzdali". To měla zajistit "drtivá převaha" amerického letectva.
Problémy zde dva

1. Existuje stará vojenská poučka, že dobyté je pouze to území, na němž stanula bota pěšáka. Letadly lze jistě nepřátelské území totálně zdevastovat. Lze ho i klasickými bombami zdevastovat tak, že bude ekvivalentní epicentru jaderného bombardování. Nicméně ani takové území nebude dobyté a pořád v něm mohou přežívat zbytky nepřátelských vojáků, schopné přinejmenším záškodnické činnosti, byť by měla mít sebevražedný charakter. Příkladů takto přeživších malých jednotek a jedinců, schopných i v totálně zdevastovaném území pokračovat v nepřátelských aktivitách, by se našlo dost a bylo to typické právě pro Japonce (dobývání jednotlivých Japonci obsazených ostrovů).
2. Vzhledem k materiálním poměrům, které v Japonsku v létě 1945 panovaly, by čekání do prosince 1945 znamenalo smrt mnoha milionů Japonců hladem. A pokud by Američané svou vojenskou převahu používali k pokračující likvidaci japonské zbrojní výroby (což by museli, aby si ji udrželi), tak by přibyly statisíce až miliony obětí bombardování. Problém spočíval v tom, že Japonsko velmi záhy decentralizovalo zbrojní výrobu do drobných "garážových" dílen, provádějících specializované operace, nebo vyrábějících konkrétní součástky. Tyto dílny byly navíc rozmístěny v běžné civilní zástavbě. Nešlo tedy o obrovské zbrojovky, jejichž kobercovým bombardováním byla ochromena zbrojní výroba v Německu a jeho satelitech (a na okupovaných územích). Musela se kobercově bombardovat civilní zástavba.

Takže paradoxně by postup, doporučovaný zmíněnými "experty", co do počtu obětí v řadách Japonců patrně nejméně desetkrát překročil počty obětí v Hirošimě a Nagasaki.
Je také pravděpodobné, že by konce války nedožil nikdo ze zajatců v japonských rukou, protože Japonci je, podle relativně čerstvě zveřejněných údajů, koncem války (mj.) běžně poráželi na maso a tento trend by nejspíše pokračoval a narůstal až do jejich "spotřebování".

"Disidentské hlasy"

Autor také cituje zmínky o výhradách některých amerických generálů proti ukončení války jaderným bombardováním a kapitulací.
Je třeba si uvědomit, že kapitulace Japonska vzala těmto generálům možnost předvést své bojové kvality při dobývání Japonska, takže určitou míru roztrpčení u nich lze očekávat a brát ji jako legitimní snahu o sebeuplatnění (či lítost, že k němu nedošlo).
V případě generála McArthura šlo jistě i o frustraci z nemožnosti provést odvetu za povraždění většiny jeho mužů, které Japonci zajali na začátku války na Filipínách.

Vstup Sovětů do války

Existují argumenty, že místo jaderného bombardování mělo hlavní význam riziko z invaze vojsk SSSR.
Problém vidím v tom, že SSSR neměl prakticky žádné zkušenosti ani technické vybavení na překonání tak velké vodní překážky, jakou by musel překonat mezi asijskou pevninou a japonskými ostrovy. Je třeba si uvědomit, že např. sporné souostroví Kurily by při invazi nebylo příliš velkou pomocí, protože jeho břehy jsou vesměs neschůdné a přístavy malé, většinou vhodné pouze pro omezený počet rybářských člunů. Navíc se tato oblast oceánu kolem Japonska začala blížit sezóně podzimních a zimních bouří.
Na operaci, která by svými technickými a organizačními nároky převyšovala operaci Overlord, sověti neměli ani technické vybavení, ani zkušené odborníky. Příprava Overlordu trvala více než rok, je tedy otázkou, zda by invazi na japonské ostrovy sověti do konce roku 1945 vůbec byli s to zvládnout. Navíc v situaci, kdy měli průmyslové kapacity postižené válkou a přežívající zaměřené na výrobu výzbroje a výstroje pozemního vojska. Největší sovětské námořní základny byly přitom na opačné polokouli (tento problém existoval i v Rusko - Japonské válce na začátku 20. století a byl jedním z faktorů, které vedly v roce 1905 ke katastrofální porážce Ruska).
Daleko dříve by se s americkými výrobními kapacitami, včetně možnosti přesunutí v rámci Overlordu použitých bojových prostředků z Francie a Velké Británie, podařilo zorganizovat invazi americkou. U ní počítali armádní experti s natažením bojů do poloviny roku 1946 a s necelým milionem ztrát na spojenecké straně.
Ztráty v souvislost se sovětským vyloděním by byly daleko vyšší pro horší vycvičenost vojáků i technické zajištění Rudé armády (nemli, k dispozici speciální "vyloďovací tanky" apod.). Svou roli by sehrála i nezkušenost sovětských velitelů s podobnou operací i jejich obvyklá taktika ve stylu "nas mnoga".
Kolik by při vylodění na japonské ostrovy zahynulo Japonců lze odhadovat podle zkušeností s dobýváním Japonci obsazených ostrovů během války v Tichomoří, kdy dominovaly sebevražedné akce japonských vojáků a nakonec (Okinawa, Iwojima) bylo nutno likvidovat i oddíly civilistů, ozbrojených bambusovými tyčemi, případně noži (útočili hlavně na lazarety a podobné cíle). Civilní obyvatelstvo také po potlačení japonského odporu páchalo masově sebevraždy. Tento jev japonská propaganda silně podporovala a šířila naprosto lživé informace o "strašlivém" zacházení Američanů s civilním obyvatelstvem (a hlavně o znásilňování žen; v případě sovětské invaze by zase ovšem těmito zprávami tolik nekecali). Zcela jistě se na tom podílelo i zlé svědomí Japonců dané řáděním jejich vojáků v Číně a Koreji, kde byly pobity miliony (přinejmenším)) civilních obyvatel a statisíce (přinejmenším) žen byly uneseny do japonských vojenských nevěstinců.
Dalším aspektem problému "vstupu sovětů" je otázka, nakolik by byla pro Japonce výhra přeměna Japonska nebo jeho části na něco podobného Severní Koreji.

Co autor (takticky) pomíjí

Autor naprosto ignoruje historická fakta, kdy významná část japonských "jestřábů" skutečně chtěla vést válku na území Japonska, o každý dům či keř, bez ohledu na vlastní ztráty. Hirohitův "kapitulační" projev (jeho rozhlasová nahrávka) byl pašován císařovým pobočníkem a jeho podřízenými do tokijského rozhlasu způsobem, který si nijak nezadal s poutí Dumasových tří mušketýrů (s d'Artagnanem ovšem) pro diamantové přívěsky. Přitom v tom Japonsku šlo o reálnou historii, nikoli o příběh vymyšlený zkušeným autorem tak, aby byl co nejnapínavější.
Teprve odvysílání Hirohitova projevu znamenalo odstavení kliky "jestřábů" od moci, protože věděli, že rozkazy, vydané ve výslovném rozporu s jasně stanovenou císařskou vůlí, by většina jejich podřízených nebyla ochotna splnit.
A Hirohitovo rozhodnutí přímo navazovalo na bombardování Nagasaki, které jasně ukázalo, že Američané nemají pouze jedinou bombu, takže dobývání Japonska dům od domu, keř od keře by ve skutečnosti mohlo dopadnout jako jeho postupné planýrování atomovkami.

Jediná námitka proti jadernému bombardování

Existuje opravdu jedna námitka proti tomuto bombardování:
Bombardování Hirošimy a Nagasaki jasně ukázalo, že lze vyrobit vojensky použitelnou jadernou nálož. To byla klíčová informace pro SSSR, kde stále existovala silná klika odpůrců jaderného výzkumu. Tato klika se ideologicky opírala o Leninovu práci "Materialismus a empiriokriticismus", v níž velký ideolog bolševické revoluce "roztrhal na cucky" filosofujícího fyzika Macha, včetně popření jím popisovaných fyzikálních jevů, na nichž je princip jaderné bomby založen. S Kurčatovem a dalšími jadernými vědci se původně nezacházelo o nic lépe než se sovětskými genetiky za Lysenka. Až zprávy o projektu Manhattan, který byl v důsledku neschopnosti F. D. Roosevelta a zrady v jeho nejbližším okolí prolezlý sovětskými špiony, vedly k tomu, že byla sovětským atomovým fyzikům, drženým v sovětských koncentrácích, umožněna práce na jaderné bombě. Která by se protáhla minimálně do konce 50. let, ne-li déle, pokud by neexistovaly informace od atomových špionů v USA.
Čistě teoreticky, pokud by se vyrobená jaderná bomba operačně nepoužila, projekt Manhattan prošel výraznou rekonstrukcí, vyvolávající v lidech mimo nejužší velení dojem skrečování, a současně byly vypuštěny fake o neúspěšnosti, případně o "nutnosti velmi dlouhého výzkumu pro operační nasazení", vedlo by to k těžkému otřesu v SSSR. Kurčatov a spol. by nejspíše byli popraveni za "sabotáž plýtváním prostředků" a vrchu by nabyla klika, citující Leninovy povrchní a s realitou se míjející filosofické úvahy.
Pokud by se operačně nasaditelná jaderná bomba použila následně v souvislosti s krizí v Číně (na podporu Čankajška a udržení demokracie v kontinentální Číně) nebo ve válce v Koreji, znamenalo by to pro sovětské velení těžký šok. Navíc by SSSR nebyl po výše zmíněných čistkách odborníků schopen začít ihned s vlastním výzkumem. Patrně by tam nezbyl ani nikdo, kdo by dokázal správně interpretovat špionážní informace z USA, natož aby je smysluplně prakticky využil.
Celá studená válka by mohla vypadat úplně jinak, neexistovala by "rovnováha vyhlazení", která nás celá desetiletí držela v sovětském impériu, a patrně by byl velice rychle rozbit i sovětský blok (takže k "listopadu 1989" by došlo někdy v první polovině 50. let). Je otázka, zdy by přežil bolševický režim v samotném SSSR.
Nicméně, aby k něčemu takovému došlo, nesměl by na presidentském postu v USA sedět FDR, sám koketující s totalitními ideologiemi a velký fanoušek "strýčka Joea", tedy jednoho z nejkrvavějších diktátorů v dějinách lidstva.

"Vědecké" údaje o zbytečnosti jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki jsou jednoznačná fake. Jejich cílem je dehonestovat vítěze druhé světové války a rehabilitovat zločiny poražených mocností. Je docela možné, že si takto přihřívají polívčičku i proislamistické síly, protože nasazení jaderných zbraní proti současné islamistické invazi by ji zlomilo a rozložilo.