Umění a "umění"

Původně jsem chtěl napsat diskusní příspěvek pod článek na blogu Rozpaky starého kocoura:
http://stary-kocour.blogspot.cz/2014/02/babovresky-versus-marketa-lazarova.html
Nicméně se mi to začalo rozrůstat pod rukama jako kaše ve známé pohádce "Hrnečku, vař!", takže jsem to umístil jako samostatný post na tento blog.

Jestliže se podíváme na Troškovu tvorbu (třeba na Wikipedii), tak zjistímě, že natočil dva "umělecké" filmy. První ještě za totality, Poklad hraběte Chamaré (1984), a za nového režimu film Andělská tvář (2002).
První nemůžeme dost dobře hodnotit dle návštěvnosti, protože to byl ve své době jeden z mála u nás dostupných filmů, kde byla předvedena nahota a explicitní násilí se sexuálním podtextem, což by v době normalizačně "vykastrované" kultury nahnalo do kin diváky i na totální sračku (a to tenhle film zcela jednoznačně není). Druhý nabral dva České lvy (kamera a kostýmy) a skončil jako totální propadák v hlubokém ekonomickém mínusu.
Jinými slovy: Troška se přesvědčil, a to velmi názorně, že bez ohledu na chválu kritiků je "umělecký" film záležitost ekonomicky mínusová. Ještě za normalizace začal točit pohádky, které představují jednoznačně to lepší z tehdejší filmové tvorby a jsou schopny oslovit i dnešní děti. A současně zahájil sérii "Slunce seno", od níž vede přímá linie k současným Babovřeskům. A mezi tím střihl tři Kameňáky.

K situaci s našimi "Lvy" (kteří zrušili dvě z cen, aby nemuseli vyznamenat Trošku) si dovolím jednu vzpomínku na doby hrubě normalizační:
Na brněnské lékařské fakultě působila za normalizace paní asistentka Knappová, rodilá ruská mluvčí, která vyučovala odbornou ruštinu. Dotyčná paní byla organizačně velmi zdatná. Pro ilustraci: Organizovala zájezdy do SSSR a dokázala zařídit např., že brněnské studenty medicíny přijal tehdejší premiér SSSR Gromyko, případně se dokázala s jedním zájezdem dostat na Novoděvičí hřbitov přesto, že byly v SSSR nějaké demonstrace a hřbitov byl oficiálně pro veřejnost uzavřen.
Nicméně byla i výrazný pedagogický talent, takže dokázala (klasickou metodou "cukru a biče") nastimulovat studenty medicíny takovým způsobem, že nejen mluvili plynule rusky (včetně odborné terminologie), ale mluvili rusky s leningradským akcentem, který je (či byl) považován samotnými Rusy za "ušlechtilý".
Každý rok se jí také podařilo vyhecovat nějaké studenty na recitační soutěž (v ruštině) "O Puškinův památník" v níž "její" medici pravidelně vyhrávali nad studenty rusistiky z filosofických fakult a ruštiny z fakult pedagogických. Reakce na to přišla po několika letech. Když filosofičtí a pedagogičtí rusisté zjistili, že nejsou s to připravit své studenty na tuto soutěž tak kvalitně, aby předčili brněnské mediky, tak tu soutěž uzavřeli jen pro studenty z filosofických a pedagogických fakult.
Udělali tedy něco podobného, jako soudruzi, organizující "Českého lva", když zrušili cenu diváků a cenu za nejnavštěvovanější film, které byly jimi protežovaným exkrementům naprosto nedostupné. Proto jsem se také nad informací o tom řehtal jak houpací kůň, protože mi tahle akce soudruhů filmových akademiků okamžitě připomenula počin jejich ideových souputníků z toho normalizačního "Puškinova památníku".

Dovolím si ovšem nesouhlasit se Starým Kocourem v jedné zásadní věci:
Akceptuji přitom jako fakt, že W. A. Mozart (a mnozí další před ním i po něm) skládal hudbu "pro vrchnost". To ovšem byla vrchnost, řekněme, přirozená, která ty peníze měla, opět řekněme, legálně (byť by proti tomu mnozí protestovali) a nějak se o ně i zasloužila. Protože kdo se narodil do hedvábných plínek a spolehl se na tento fakt, tak zpravidla dědictví rozfrcal a stal se zchudlým šlechticem. Bohatství si udrželi (nebo dále rozmnožili) jen ti, co se o to starali (byť postupy očima dneška problematickými až amorálními).
Tento přístup k financovatelům díla, a v tom tedy s Kocourem nesouhlasím, se však nedá aplikovat na porotu Českého Lva. Její členové nejsou žádní mecenášové. Nedávají ceny a peníze ze svého, z toho, co nějak vydělali (nebo alespoň sami vlastní pílí nakradli a naloupili - jako mnozí feudální i buržoasní mecenáši - či jejich předkové). Manipulují s veřejnými penězi a veřejnost by tudíž měla mít právo jejich rozhodnutí nějakým způsobem korigovat, což se dělo právě tou diváckou cenou, případně cenou za "hlasování veřejnosti koupí vstupenky".
Přiznám se, že bych vůbec nebyl proti tomu, aby cestou některých nadcházejících voleb veřejnost přiškrtila finance jdoucí do České filmové akademie, aby tamním soudruhům připomenula, že ty peníze prostě nejsou jejich.