Střelba v Hamburku

Jistěže první, co člověka mohlo napadnout v souvislosti s čtvrtečním masakrem Svědků Jehovových, byl islámský terorismus, protože náboženství této sekty patří mezi ta, která islám netoleruje. Nakonec se z toho klube něco jiného.

Svědkové Jehovovi jsou sekta

S uvedenou definicí se nedá nic dělat, oni sekta rozhodně jsou, a to sekta osobnostně destruktivní a agresívní. Normální člověk se jistě setká maximálně s jejich "misionáři", kteří se ho snaží nějakým způsobem "zaháčkovat". Pokud se nechá zatáhnout do diskuse s nimi, je dost vysoká pravděpodobnost, že ho nějakým způsobem zmanipulují k četbě jejich tiskovin, případně návštěvě jejich shromáždění.
V ještě horší situaci jsou lidé, kteří mají takové "dárečky" přímo v rodině, protože jsou vystaveni silnému až nesnesitelnému tlaku k přijetí této sektářské víry.
Faktem je, že asi nejlepší reakci na "misionáře", zvoucí ho k diskusi o bohu, zvládl jeden můj kamarád, který se na ně zeširoka usmál a pronesl: "I jen pojďte dál. My, členové Církve Satanovy si vždy velice rádi povídáme o bohu." Říkal, že v životě neviděl nikoho tak rychle utíkat.
Mimochodem, svatyně Svědků Jehovových rozhodně není žádný kostel. Tento termín neužívají.

Problematičnost sekt obecně

Jedním z hlavních znaků sekty je, že pravda není to, co lze objektivně dokázat, ale to, co říká Vůdce (Guru, Velekněz apod.). Podobnost s totalitními režimy jistě není náhodná, totalitní režimy se chovají naprosto stejně (a začínáme okolo sebe vidět to, co starší z nás znají z dob předlistopadového režimu, do jehož poměrů nás naše vládní garnitura stále intenzivněji stahuje).
To znamená ovšem totální popření zdravého rozumu a samostatného myšlení (to vidíme kolem sebe také a do jisté míry se to dělo i za toho socialismu).
Sekty také své členy nejrůznějším způsobem využívají. "Členské poplatky" často představují tak vysokou částku, že dotyční nejsou s to ji uhradit z příjmů a jsou nuceni drancovat své finanční rezervy. Pochopitelně, existují i postupy, které se zdánlivě financí netýkají, jako jsou různé práce pro sektu (pochopitelně zdarma). Ty ovšem zpravidla přepočteny na peníze představují také zajímavý finanční obnos. Navíc mnozí členové jsou nuceni přecházet na méně kvalifikovanou a honorovanou práci, protože onu práci pro sektu při svém dosavadním zaměstnání nejsou s to sloučit s jeho požadavky. Zpravidla je nový člen vmanipulován do nějaké firmy, kde už nějací souvěrci jsou, případně ta firma sektě patří. Pak je ovšem vtažen daleko více do jejích tenat.

Vztahy mezi lidmi

Hlavní starostí sekty je totální destrukce dosavadních mezilidských vztahů u nových členů. Snaží se je vymanit z prostředí rodiny i dalších složek jejich původní sociální bubliny. Jde o to, aby nový člen co nejrychleji ztratil kontakt s realitou a co nejrychleji byly jeho vazby mimo sektu oslabeny nebo totálně zničeny.
Člen pak za své dosavadní vztahy dostane pseudonáhradu v rámci sekty, v jejímž rámci je kontrolován každý jeho krok i každé jeho slovo.
Některé sekty i velmi razantně zasahují i do partnerských vztahů, případně vztahů rodičů a dětí.

Nesmysly

Svědkové Jehovovi jsou proslulí svým odmítáním transfúze krve, kvůli němuž řada z nich přišla o život. Pokud byli plnoletí a byla to jejich svobodná volba, nemám námitky, svět se stává úmrtím každého takového fanatika o něco lepším. Problematické je nucení odmítnutí transfúze, případně jiných lékařských zákroků, členy sekty v situaci, kdy sami nemocní by si tyto zákroky přáli. Ještě problematičtější je to v případě nezletilých.
Faktem je, že "demokratické" zdravotnictví se s tímto problémem vypořádává podstatně hůře než zdravotnictví za minulého režimu, kdy laikové, a zejména mimo nejužší rodinu, neměli sebemenší možnost do rozhodování o způsobu léčby zasahovat.
Vlivem aktivistických škůdců vznikají různé pochybné "etické kodexy", které jsou v podstatě v rozporu s platnými zákony, avšak nijak lékaře nevyviňují v situaci, kdy postupuje podle nich a postupy NON LEGE ARTIS v souladu s těmito "kodexy" pacienta poškodí nebo dokonce zabije. Zde se jasně ukazuje totální impotence rádobydemokracie tam, kde ani opravdová demokracie nemá co dělat (nebo budou lékaři provádět zákroky na základě hlasování pacientů?).

Odchod

Sekta se obecně snaží, aby každého od vystoupení z ní co nejvíce odradila. A pokud k tomu přesto dojde, je zpravidla systematicky šikanován, s cílem buď vynucení návratu do sekty nebo spáchání sebevraždy. Některé sekty dokonce "odpadlíky" aktivně vraždí, byť to např. u nás zatím oficiálně dělat nesmějí.
Takový odchod je tady spojen s dlouhodobými konflikty a záměrným vyvoláváním stresu u toho, kdo sektu opustil.

Hypotéza

Protože v tom Hamburku vraždil exčlen sekty, je nasnadě hypotéza, že jeho konflikt s ní došel do stádia, kdy se rozhodl k sebevraždě s tím, že pár členů této sekty "vezme s sebou".
Můžeme to odsuzovat, nicméně, kdo něčím podobným neprošel, měl by se zdržet nějakých příkrých soudů. Bylo by také na dlouhou diskusi, zda je lepší, aby ten člověk zdechl někde v koutku sám, nebo svým činem jednak potrestal část těch, kdo ho k tomu činu přinutili, jednak (snad) rozvířil na toto téma diskusi ve společnosti.
Faktem je, že společenská diskuse na uvedené téma prakticky chybí (vyjma blekotání pár silně prosektářských aktivistů, kteří jsou buď blbí jak troky, nebo jsou těmi sektami nějak řízeni).
Svého času jsem vyslovil i hypotézu (dalo by se to asi nalézt v mnoho let starých článcích na tomto blogu), že o některé sekty mohou mít zájem i tajné služby a další podobné instituce, protože jejich manipulování s lidmi by se těmto organizacím i jejich zřizovatelům velice líbilo, mj. k okoukání technik, jak co nejúčinněji manipulovat s populací.
I to může být důvodem, proč jsou některé vysloveně hnusné a zločinné sekty státní mocí podporovány či alespoň tolerovány.
Je dobré si také uvědomit, že náboženská svoboda není a nemůže ani být bezbřehá. Každá společnost, i ta nejbenevolentnější, má v reálu nastaveny jakési limity, do nichž se aktivity alespoň některých sekt a náboženských společností nedají vecpat. A v takovém případě zasahuje ono "organizované násilí", kterému říkáme stát. Dokonce i ve velmi benevolentních USA (s mírou náboženské svobody podstatně vyšší než kdekoli v evropských zemích) narazila sekta, provozující násilné pedofilní aktivity a byla ozbrojenými složkami federace zlikvidována.

Ona tragédie v Hamburku by měla podle mého soudu posloužit jako příležitost k diskusi o hodnocení sekt jako takových a limitů, jaké by jim měla společnost stanovit. Což by bylo rozhodně přínosnější než ostentativní ždímání kapesníků před televizními kamerami.

Je Čína náš nepřítel, který nám ukradl výrobu léků?

Současné prohlášení šéfa BIS, že Čína je pro nás nebezpečná tím, že na sebe strhla výrobu většiny léků a může nás kdykoli vydírat tím, že nám je odmítne prodat, je formálně správné. Těžiště problému je ovšem zcela jinde, což pan Koudelka buď nechápe, nebo chápat nechce (či mu někdo nařídil "držet hubu").

Jak to tedy s těmi léky je?

Skutečně se stalo, že Čína vyrábí řadu léků a v mnoha případech na jejich výrobu má monopol, buď z titulu patentových práv, nebo alespoň faktický, že to totiž nikdo jiný nevyrábí. A důsledky tohoto stavu jsou vcelku jasné a pan Koudelka je popisuje v podstatě správně. Problémem ovšem je, že zcela opomíjí příčiny, které tento stav vyvolaly, a které jsou IMHO důležitější.

Příčiny

Bohužel, v EU se stala pro některé aktivisty práce šíleně sprostým slovem, navíc spojeným s politicky nebezpečnými lidmi, zastávajícími naprosto nesprávné a v moderním světě zcela nepřípustné názory. Všechno, co sebeméně překáží oněm bezduchým "šílencům" pracovat a vytvářet hodnoty, je těmito aktivisty prosazováno horem spodem.
Na výrobě léků a hlavně vývoji nových preparátů se do značné míry podepsala "ochrana zvířat", která byla v západních zemích prosazena již někdy v pozdních 70. a raných 80. letech. Tato ochrana je v podstatě nacistickou agendou, protože první zákony tohoto druhu přijalo Německo na počátku nacistické totality. Je také faktem, že různé spolky na ochranu zvířat v tuzemsku i jiných státech velmi intenzívně, od samého počátku okupace po její ukončení, spolupracovaly s nacistickým režimem. Takže jejich likvidace u nás i v dalších státech byla zcela logická a samozřejmá.
K nám se "ochranářský" trend dostal až po roce 1989.
Problém vidím v tom, že bez pokusů na zvířatech, ať si pologramotní nebo negramotní ochranáři tvrdí cokoli, se výzkum nových léků dělat nedá. Nehledě k tomu, že některé alternativy, jako třeba tkáňové a orgánové kultury, jsou spojeny s daleko rozsáhlejším "masakrováním" zvířat než klasické pokusy na celém zvířeti. To, že mají zpravidla nižší výpovědní hodnotu, takže je nutné jich udělat víc, je jen "třešnička na dortu". Problematické jsou i některé požadavky negramotů, co si říkají etikové. Např. to, že by se na jednom zvířeti měl udělat jen jeden pokus a dost. Opakované nasazení již jednou "použitých" zvířat vedlo např. Pasteura k objevení umělé imunizace (zjistil, že nelze pokusná zvířata podruhé nakazit tím samým patogenem; do té doby tento jev nebyl znám).
Praxe je většinou taková, že se ony experimenty přestěhují do zemí třetího světa, případně států s totalitním režimem, jako je ona Čína. To si mohou ovšem dovolit pouze velké firmy. Výzkum ve středních a menších firmách v podstatě skončil, akademický výzkum z části také, zčásti je bezprostředně financován a řízen velkými farmaceutickými firmami (nikoli k prospěchu společnosti, ale k prospěchu těchto firem).
V čem spočívá háček? Především v tom, že se drasticky snížil počet producentů nových léků a těmto producentům se výrazně snížilo riziko, že nějaký lék, který drží v šupleti, někdo, třeba na vysoké škole, objeví a opublikuje. Taková publikace v principu znamená, že danou látku nelze patentovat a může ji vyrábět kdokoli. Případně že nový účinný lék objeví nějaká střední či menší firma, patentuje si ho a dinosaurovi vyroste nepříjemná konkurence.
Pro pacienty je popsaný stav silně problematický v tom, že nejsou léčeni tím, co je na špičce vědeckého poznání, ale v podstatě zastaralými léky (dokud na ně neprojdou patentová práva), z nichž výrobci potřebují vydojit do propadnutí patentů co největší zisk.
Utajování léčebného prostředku (resp. v tomto případě vakcíny) ukázala i velká epidemie eboly před několika lety, kdy očkovací látka byla s vysokou pravděpodobností vytažena z trezoru (protože na její vývoj a vyzkoušení prostě nebyl dostatek času). V tomto případě však patrně nebyl cílem nějaký zisk, ale to, aby byl k dispozici eliminační prostředek pro tuto infekci v případě, že by byla nějakými teroristy použita jako zbraň. Pak by mělo cenu vytáhnout vakcínu proti ní jak kouzelník Pokustón Boba a Bobka z cylindru a na teroristy vystrčit prostředníček s ampulkou vakcíny.
Pochopitelně, nejde jen o "ochranu zvířat" a nesmysly s ní spojené. Jde rovněž o šílené environmentální požadavky, prodražující výrobu. Jde o rostoucí ceny energií a požadavky na "ekologičnost", "uhlíkovou stopu" a podobné nesmysly - v řadě případů prokazatelně kontraproduktivní i z těch ekologických a ochranářských hledisek.
Svou úlohu sehrál jistě i soubor nesmyslů zvaný REACH, který šíleně prodražuje vše, co má sebemenší vztah k chemii. Časem postihne i výrobky pro domácnost, od čistících prostředků až po chemicky definované složky potravin, jako jsou cukr a sůl a drasticky vše zdraží; zdražování produkce potravin, např. zdražováním agrochemie, už probíhá.
Lze tedy konstatovat, že prostředí v EU se stalo pro jakoukoli smysluplnou výrobní činnost silně nepřátelským a rušení výrob či jejich stěhování z dosahu nekompetentních či přímo programově škodících úředníků a aktivistů nutně muselo přijít.

Čína

Je mi líto, Čína jen využila situace, kterou vytvořil někdo jiný. Takto se ovšem zachová i inteligentnější bakterie nebo prvok. O nezmarovi s pár stovkami nervových buněk rozptýlených po celém těla a propojených primitivními synapsemi ani nemluvě, ten je proti jednobuněčným organismům hotový Einstein.
Jistěže je třeba řešit to, aby se výroba zejména "strategických" léků dostala i někam, kde na ni Čína nebude moci. Ideálně se vrátila do států EU, kde pořád ještě jsou odborníci, kteří by její rozjetí zvládli a byli by i s to naučit tuto práci a vycvičit na ni následující generaci.
Problém ovšem je, že by se musela dosti drasticky změnit legislativa, jinak bude taková akce pořád narážet na umělé, a naprosto nesmyslné, mantinely, vytvořené na základě řevu různých aktivistických skupin. Pokud se to neudělá, tak ta výroba zase za pár let chcípne na úbytě a budeme tam, kde jsme nyní.
Moje generace vyrostla na chemické stavebnici "Mladých chemik". Byla to ideální pomůcka pro polytechnickou výchovu mládeže. Dnes je řada v ní užitých látek z různých (většinou nesmyslných) důvodů na indexu a lze je sehnat jen na nějakou zavedenou firmu (nebo vysokou školu) a často na zvláštní povolení. U mládeže je před výchovou k exaktním oborům preferována výchova k ekonomicky zcela bezcenným "tlamocvičným studiím", jejichž absolventi jsou pro společnost leda zátěží. A pokud se právě toto nezmění, budeme se stále více propadat pod úroveň zemí, které se s aktivistickými hovadinami dokáží poradit (třeba i dost drasticky, ale funguje to). A pro celou slavnou EU nezbyde než ona třetí fáze rozvoje socialismu: "Neztratit stopu" (po "dohnat a předehnat" - kapitalismus, a "neztratit směr").

Požadavky na analýzu

Právě slušně provedená analýza, řešící problém v jeho komplexnosti, by nutně měla obrátit pozornost ke škodlivým aktivistickým skupinám, inspirovaným různými problematickými ideologiemi. Protože "boj proti Číně", která jen využila námi vytvořený prostor, nevyřeší podstatu věci, jako nepomůže odhánění supů od umírajících krav, pokud je nebudeme adekvátním způsobem léčit.
Opravdu kvalitní analýza by měla jasně jmenovat skupiny a jednotlivce, kteří jsou za útěk farmaceutické výroby z EU do Číny zodpovědné. Měla by jasně jmenovat či popsat, pokud ještě jméno nemají, rovněž ideologie, které tyto lidi vedou. A měla by se zabývat i těmi politiky na úrovni států a samotné EU, kteří šli těmto aktivitám na ruku. Protože jedině takováto analýza je s to navodit pro nás jednoznačně žádoucí STATUS ANTE QUO.

Analýza přednesená vedoucím BIS v podstatě jen řeší marginální důsledky daleko širšího a komplexnějšího problému, aniž by byla schopna či ochotna se zabývat podstatou věci.

Vracíme se do předminulého století?

Je skutečně elektromobil tak moderní a pokroková technologie? Proč je tedy starší než auta na benzínový a naftový pohon?

Výročí

Za asi sedm let, pokud se dožijeme, oslavíme (či vzpomeneme) dvou set let výročí prvních elektromobilů. Ty o celá desetiletí předběhly vozítka poháněná parním strojem a spalovacími motory. Elektromobil byl také první vozítko, které překročilo rychlost 100 km/h.
Proč tedy na silnicích nepřevládají právě tyto dopravní prostředky?
Je třeba si uvědomit, že onen rekordní elektromobil byl válec o průměru kolem dvou metrů, vpředu i vzadu zašpičatělý, nacpaný olověnými akumulátory s malou mezerou pro řidiče. Dojet si takovým monstrem na nákup? Kam by ho člověk dal a uvezl by ho elektromobil vůbec, když měl co dělat, aby uvezl sama sebe?
Náhrada olověných akumulátorů lithiovými přitom kvalitativně s elektromobily nic neudělala, jen je trochu odlehčila. Pořád je ovšem elektromobil přetížené monstrum s velmi omezeným dojezdem. Na tom se nic od první poloviny 19. století nezměnilo.

Spalovací motory

Spalovací motory nezvítězily proto, že by je protlačila nějaká "naftová lobby". Ta neexistovala a navíc první války, jejichž cílem bylo ovládnutí ropných polí, nebyly motivovány zajištěním paliva pro automobily, ale pro hořáky v kotlích parních strojů na válečných lodích, u nichž nafta postupně nahrazovala uhlí. Benzín byl spíš odpad, který bylo nutno ze surové ropy odpařit, aby palivo v lodích nemohlo vybuchnout. A náhrada uhlí ropou se děla proto, že ropa má vyšší energetickou hustotu a lze ji po lodi přepravovat trubkami i z míst konstrukčně neatraktivních, zatímco bunkry s uhlím musely být v bezprostřední blízkosti kotlů, aby bylo vůbec technicky možné "krmit" v nich oheň. Tedy zabíraly v podstatě konstrukčně nejtraktivnější místo na lodi.
Benzín tedy byl odpad při výrobě paliva pro válečné lodě, a proto se stal zajímavým z hlediska pohonu silničních vozítek a později i letadel.
Nicméně i později, když už se těžila ropa na benzín a dokonce se vyšší uhlovodíky krakovaly na uhlovodíky odpovídající benzínu, pořád převažovaly výhody tohoto pohonu nad elektřinou, která se stala záležitostí spíše excentrických fanoušků. Prakticky jediný způsob dopravy poháněné elektřinou, který se ujal, bylo vedení elektřiny do vozidla dráty, což existuje dodnes jako trolejbusy, tramvaje, elektrické lokomotivy apod. Nacpat elektřinu do zásoby do vozidla pro jeho jízdu se prakticky nikdy nepovedlo. Spíše se uplatnil dieselelektrický pohon, kdy dieselovým motorem poháněné alternátory vyráběly elektřinu pro elektromobily ve vozidle (fungují tak některé lokomotivy, ale byla zkonstruována i silniční a terénní vozidla, včetně válečných). Ten dieselův motor, agregát a nádrž s naftou jsou prostě mnohonásobně lehčí a menší než akumulátor s kapacitou odpovídající nádrži na naftu.
Spalovací motory tedy neprotlačuje žádná "benzínová" či "naftová lobby". Ony se protlačují samy jednoduše tím, že jsou výrazně výhodnější a ve výrobě i provozu levnější než elektromobil. Je, pochopitelně, jasné, že se pro tato vozítka vytvořila infrastruktura, jejíž majitelé a provozovatelé by byli přechodem na jiný typ dopravy poškozeni, ale tento jev je druhotná a v principu bezvýznamná záležitost. V podmínkách svobodného trhu by tito lidé přešli k infrastruktuře pro jiný typ dopravy, pokud by byl ekonomicky výhodnější, aby se prosadil.

Elektromobil

Už jsem zde před nějakým časem napsal a doložil i výpočty, že elektromobil má mizernou účinnost, v podstatě kolem 1/5 účinnosti auta na benzín nebo naftu. Když se zohlední to, že permanentně vozí baterie o hmotnosti srovnatelné s průměrnou hmotností auta se spalovacím motorem, jde ta účinnost ještě dolů. Proto také není problém spočítat, že emise CO2 jím produkované jsou vyšší ve všech energetických systémech, které mají v energetickém mixu větší podíl elektráren na uhlí než je nějakých 20 %, což z EU splňuje patrně jen Francie v době, kdy jí běží všechny jaderné elektrárny, a mimo EU Norsko, ale zase jen v určitých ročních obdobích, kdy jeho řeky a přehrady na nich mají dost vody.
Zavádět elektromobily tedy znamená zvyšovat emise CO2 a jako "bonus" také obrus z brzd (ten je kvůli hmotnosti elektromobilu výrazně vyšší než u klasického auta) a ještě řešit zdroje lithia do baterií, totálně předělat infrastrukturu z dolévání na dobíjení, vzhledem k nižšímu dojezdu elektromobilu vybudovat opravdu hustou (cca dvojnásobně) síť dobíjecích stanic oproti současným benzínovým pumpám, infrastrukturu jejich vysokokapacitního zásobování elektřinou a mnoho dalšího. Odborníci upozorňují i na nutnost gruntovní přestavby parkovacích domů a vícepodlažních parkovišť, protože tyto objekty jsou stavěny na automobily a ne na monstra o více než dvojnásobné váze.
Vzhledem k obrovské ceně elektromobilu v porovnání s autem existují fantasmagorie o "lidových elektromobilech" s podstatně menšími bateriemi (jaký by byl jejich dojezd, 50, 30 km, nebo ještě méně?) a snad i o nižší ceně. Problém ovšem je, že i dvacet let staré auto na benzín nebo naftu má pořád stejný objem nádrže, zatímco u elektromobilu se kapacita baterie (v závislosti na režimu nabíjení a vybíjení) neustále zmenšuje a za těch dvacet let (pomineme-li překročení doby životnosti baterie) by už byla hluboko pod polovinou původní kapacity. Co by tento jev udělal s "lidovými elektromobily"?
Zcela jistě je problematická i představa ekologických géniů, že přes den bude člověk jezdit v elektromobilu a na noc ho připojí k fotovoltaickým panelům, které ho do rána nabijí.
Návrat k elektromobilům, téměř dvě stovky let zastaralé koncepci, která se nikdy neosvědčila v praxi lze považovat za ekvivalent návratu železnic od lokomotiv ke koňským šesti či osmispřežím, jaká táhla vlaky před zkonstruováním prvních parních lokomotiv (a ještě i nějaká léta poté, protože na některé tratě se lokomotivy nedaly nasadit). Rozhodně to není žádná moderní koncepce. Opravdu se nelze divit tomu, že lidé tyto šunty, až na pár koníčkářů, případně lidi mající zcela atypické požadavky na dopravu, odmítají a přechod na elektromobilitu je možné provést pouze jejich masovým znásilněním.

Hromadná doprava?

Představa, že lidé budou jezdit hromadnou dopravou, je rovněž mimo realitu. Kdysi (za komunistů) jsme skutečně měli v praxi použitelný systém hromadné dopravy, který umožňoval občanům dostat se do práce i na nákupy a zase zpět a jejich dětem cestu do školy a zpět. Tento systém je už v podstatě třicet let po smrti, a na jeho likvidaci se podílely dnes vládní strany, především ODS a do jisté míry i KDU-ČSL. Současná situace ve veřejné dopravě je tristní, naprostá většina lidí v současnosti dojíždějících za prací mimo obec v níž bydlí, by neměla šanci se dostat tam či zpět, případně obojí. Intervaly se děsivě natáhly a řada linek prostě není. Zejména je naprosto nedostupné hromadnou dopravou cokoli, co je mimo hranice kraje, případně je cesta do takové destinace děsivě komplikovaná. Zpravidla to znamená místo jízdy (autem) nějakých 15 - 20 km jet do krajského města, odtud do druhého krajského města a z něj do místa, kde je práce. A poté stejně náročně zpět. V řadě případů elementární výpisy z jízdních řádů dokazují, že se to ani v rámci jednoho dne stihnout nedá.
Jsou i jiné aspekty. Kdysi jsem skutečně jel hromadnou dopravou z chalupy do Brna, obojí v rámci Jihomoravského kraje. Přijel jsem na autobusové nádraží v Brně a zjistil, že polovina nástupních ostrůvků je v rámci nějaké přestavby oplocená a vybagrovaná, a že se to týká i nástupiště, z něhož jsem měl jet zpět. Po celém nádraží visely omluvné plakáty kvůli "dočasné nepříjemnosti", od velikosti A3 po prostěradlo. Nikde však nebyla jediná informační tabule, která by zmateným cestujícím sdělila, odkud tedy náhradou za ta vybagrovaná nástupiště mají odjezd. I na internetu IDOS JMK byla vypsána jako odjezdová ona neexistující nástupiště. Nakonec jsem se dostal zpět autem se známými a zapřísáhl se, že tento systém, organizovaný duševně méněcennými lidmi, využívat, pokud to jen trochu půjde, nebudu.
V Brně v současnosti ruší papírové jízdenky MHD, tedy to jediné, co v rámci placení jízdného bezchybně funguje. Kdykoli jedu tramvají nebo trolejbusem, tak jsem svědkem toho, jak mladým cestujícím středoškolského či vysokoškolského věku, nefunguje jízdenka přes mobil či kartu. Netroufnu si odhadnout, nakolik je to nekvalitou terminálů ve vozidlech a nakolik celého systému (přenos dat a jejich zpracování v reálném čase). Nedokážu si představit (respektive dokážu), jak se s tím budou vypořádávat starší občané, mnozí navíc bez "chytrého" telefonu. Zcela jistě se nabízí otázka, zda systém placení MHD není takto nesmyslně organizován právě proto, aby generoval cestující, kterým se nepodařilo zaplatit jízdné a je možné je zkasírovat pokutou. Kdo bude jen trochu moci, bude tím tuplem jezdit po městě autem.
Pochopitelně, je jasné, že pro ekologického aktivistu, živeného buď rodiči nebo z nějakých "grantů", je představa chození do práce naprostým nesmyslem a lidé, kteří dokonce pravidelně denně jezdí pracovat desítky km od svého bydliště, jsou podle něj nebezpeční šílenci, které je třeba eliminovat.

Konstruktivní vize

Už za minulého režimu nám říkali političtí guru, že kritika má obsahovat pozitivní prvky, aby nebyla jen čímsi zcela negativním. Toto ostatně slýcháme stále častěji i nyní. Dovolím si tedy přinést jakousi pozitivní vizi, která by naši dopravu jednoznačně a kladně vyřešila:
EUroparlament by měl ve své nekonečné moudrosti odhlasovat zrušení první termodynamické věty. Potom by se po silnicích a dálnicích EU mohly mezi jinými dopravními prostředky jako štiky proplétat vozítka poháněná perpetuem mobile prvního typu, třeba Villardovým kolem. Problém dopravy by tím byl vyřešen. Takový automobil (či perpetomobil) by nemusel mít žádnou nádržku s palivem či akumulátor a nemusel by tudíž mít k dispozici nějakou infrastrukturu pro průběžné dodávání energie. Neprodukoval by rovněž žádné škodlivé emise.
Jsem toho názoru, že moderní řešení dopravy by mělo jít touto koncepčně pokrokovou cestou a ne v podstatě ekvivalentní cestou návratu k dávno zavrženým technologiím.

Elektromobil je v principu koncepce poplatná předminulému století, od něhož sice prodělal jakési kvantitativní změny, ale žádnou změnu kvalitativní. Pořád se potýká s příšerně těžkými akumulátory o mizerné kapacitě, které omezují jeho smysluplnost na nějaké místní popojíždění (např vnitřní doprava v továrnách), ale silně omezují nahraditelnost podstatně funkčnějších aut těmito konstrukcemi. Politicky se fyzika prostě řešit nedá (pro méně gramotné či v exaktních vědách nevzdělané čtenáře explicitně konstatuji, že poslední oddíl textu je směsice nadsázky a ironie).

Pokud vidláci přehlasují pražskou kavárnu, bude to i v její prospěch

Jistěže existuje snaha stavět ony dvě skupiny obyvatel, které zpravidla hlasují ve volbách odlišně, proti sobě. Na druhé straně, nedejme se mýlit, ve skutečnosti jsou jejich zájmy a potřeba podobné, jen si to "kavárníci" nepřipouštějí, nebo si to připustit nechtějí.

Zájmy

Existuje zcela jistě Maslowova pyramida potřeb, kdy na její bázi jsou ony potřeby, bez nichž se člověk neobejde jako biologický organismus a následují potřeby stále méně významné, až do té špičky, bez níž se lidé mohou docela dobře obejít, nebo je nějak snadněji substituovat.
Důležité je, že "vidláci" vytvářejí hodnoty blízké bazi oné pyramidy. Včetně toho, že ekonomicky zajišťují celou společnost. Abychom měli co jíst, potřebujeme "vidláka", který vyrobí příslušné potraviny, případně vyrobí nějaké hodnoty, za něž ty potraviny koupíme v zahraničí. Abychom měli kde spát, potřebujeme "vidláka", který postaví dům (a jiného, který vyrobí příslušný stavební materiál).
Potřebujeme se kulturně vyžít?
A tady už nastává problém, protože vidlákovi bude často stačit místní dechovka a pár ochotníků, zatímco pražská kavárna je plná "nepostradatelných" umělců s "vysokou uměleckou hodnotou".
Pochopitelně, s těmi jakž takž užitečnými (leč zbytnými) umělci sedí v té kavárně i spousta různých aktivistů, politiků a podobných zjevů, z nichž není užitek naprosto žádný, jen vytvářejí nejrůznější komplikace práce i života obecně těm "vidlákům".
Nikdo z nich si ovšem neuvědomuje, že padnou-li "vidláci" a přestanou produkovat hodnoty pro spotřebu i směnu, oni sami nebudou mít co jíst. Byť třeba mají rezervy vyšší, ale i ty dojdou, nebo mohou být znehodnoceny.

Demokracie

"Vidláci", přestože jsou údajně hloupí a mají "prochlastané a prokouřené mozky", velice dobře vědí, jaké podmínky potřebují pro svou práci. Je jim jasné, že většina z nich v případě zákazu aut, který podporuje pražská kavárna, nebude moci dojíždět za prací a skončí na sociálních dávkách (případně kombinovaných s malovýrobou vlastních potravin, mají-li k něčemu takovému podmínky). Z toho důvodu podporují ty politiky, kteří se k podobným šílenostem stavějí kriticky, či alespoň skepticky.
Pokud by "nastalo" referendum o odchodu z EU, která je nevyčerpatelným zdrojem podobných nesmyslů, "vidlákov" by naprostou většinou hlasoval pro ten odchod. Právě proto, aby si udržel možnost pracovat a prací vytvářet hodnoty.
Pražská kavárna by zcela jistě hlasovala v takovém referendu pro setrvání. Jednak je část z ní napojena na nejrůznější penězovody, které luxují peněženky "vidláků" a alespoň občas něco ucvrknou do kapes kavárníků, jednak chápe, že bez EU by mnozí z kavárníků museli začít pracovat, aby se uživili (což je pro ně představa srovnatelná s představou smrti).
V podstatě je určité neštěstí, že práce je v současné době natolik efektivní, že jeden pracující je s to uživit +- jednoho parazita. Ještě za socíku toto nebylo, a proto byli parazité v systému ("budovatelé socialismu") masově přečísleni, což se projevilo v roce 1989.

Ekonomika

I v následujících volbách se alespoň částečně (přímé presidentské pravomoci nejsou příliš velké, avšak president má i jiné možnosti k uplatnění svého vlivu) bude hlasovat o tom, jestli režim bude pro "vidláky", tedy lidi vytvářející hodnoty, z nichž žije v podstatě (mimo zahraničních agentů) celá společnost, nebo pro parazity, kteří nejenže prakticky ničím do státní kasy nepřispívají (jejich daně jsou v podstatě přesypávání peněz z jedné části státní pokladny do druhé), ale mnohdy překážejí tomu, aby ta druhá skupina hodnoty vytvářela.
V onom prvním případě budeme alespoň nějak přežívat, byť třeba ne tak dobře, jako dříve. Ve druhém případě se stát ocitne v situaci organismu, který byl parazity napaden tak intenzívně, že to nepřežil. Pochopitelně, parazité to odskáčou také, protože z mrtvoly žádnou výživu již nedostanou. Nicméně, oni si to neuvědomují, nebo si to nechtějí připustit.
Rozklad bude jistě progredovat postupně. "Světově významní" umělci najednou zjistí, že lidé nemají peníze na to, co produkují. Začnou třít bídu s nouzí, horší než za dob covidu a postupně skončí. Nicméně i další osazenstvo pražské kavárny (zcela jistě nejde jen o Prahu, to vím také, ale ten termín je prostě vžitý a navíc je těch parazitů v Praze asi nejvíce) postupně začne zjišťovat, že jeho životní úroveň jde dolů, že bude buď muset akceptovat její pokles, nebo začít sahat do úspor. Nebo zvýšit míru okrádání společnosti, spojenou ovšem s rizikem jejich odchycení (nehledě k tomu, že může mezi nimi nastat boj o tenčící se zdroje, jaký známe i u bakterií v přestárlé kultuře).
Pochopitelně, některé negativní ekonomické jevy se mohou zacyklit i do podoby pozitivních zpětných vazeb, urychlujících projevy degradace takovým způsobem, že nebudou progredovat lineárně, ale exponenciálně, přičemž ten exponent se může ještě navíc průběžně zvyšovat. Zažilo to např. Německo za Výmarské republiky a historie nás poučuje vcelku jasně, k čemu to vedlo.

Do boje?

Pražská kavárna nyní bubnuje na plechové bubínky a burcuje k boji za vítězství vládního kandidáta. Snaží se nás současně přesvědčit, že žádným vládním kandidátem není, a to, že vláda vybrala tři kandidáty, které bude podporovat v presidentských volbách (a on je jeden z nich), se nám jen zdálo, případně nám to nakukali moskevští trollové.
Pokud vyhraje její kandidát, bude zle, jako zcela jistě nebylo nikdy od roku 1989. Může se stát, že spadneme až na úroveň 50. či raných 60. let. Nejen hospodářsky, ale i politicky. Případně dojde k totálnímu ekonomickému krachu jako za Velké hospodářské krize.
Takový vývoj zcela jistě odkašlou i ti, kteří nyní dělají vše pro to, aby mu vyšlapali cestu. V zásadě mi jich absolutně nebude líto, protože si za svůj osud budou moci sami. Daleko více mí bude líto těch, kteří tento malér předvídali (k tomu opravdu není zapotřebí nějaké geniality, jen zdravý selský rozum) a byli přehlasováni.
Společnost je opravdu rozdělená. Jedna část se snaží, i za stále se různými nesmysly, vesměs bruselského původu, zhoršujících podmínek, dělat něco pozitivního a pro společnost přínosného, druhá dělá pravý opak, dílem z hlouposti či ideologické omezenosti, nicméně nejsem ochoten u některých vyloučit ani hérostratovské komplexy. Zejména u těch, kteří mohou kdykoli sbalit pas cizího státu a z hroutící se země zmizet.

Takže, je mi opravdu líto, pokud hlasování ve druhém kole presidentských voleb vyhrají "vidláci", bude to jakési "světlo na konci tunelu" paradoxně i pro ty, kteří na ně pouštějí hrůzu a svolávají na ně koniáše, urválky a podobné pochybné existence.

Skutečně znamenala plná nákupní střediska před Vánoci, "že jsme stále bohatí"?

Pozorování a dokumentování plných nákupních středisek před Vánoci bylo využito k propagandě, že Češi vlastně "nijak nestrádají" a "mají dost peněz". Jaká je ale realita?

Inflace

Pojem, uvádějící tuto část textu, je naprosto jednoznačný. Inflace znehodnocuje úspory a pokud existuje (jakože ano) prognóza, že v následujícím roce bude ještě horší než v tom končícím, je vcelku logické se zbavovat něčeho, co ztrácí a bude ztrácet svou hodnotu. Jistěže si ekonomicky uvažující občan nějakou rezervu ponechá, ale v celku bude mít racionální snahu nakoupit co nejvíc (ideálně věci dlouhodobější spotřeby) a tím svůj majetek převést do zboží, které v rámci inflace cenu ztrácet nebude, ale naopak se jeho cena bude spíše mírně zvyšovat (záleží na konkrétním druhu zboží).

Plné obchody

Plné obchody tedy mohou, na rozdíl od provládní propagandy, velmi silně souviset s negativními očekáváními dalšího vývoje ekonomiky a mohou naopak být výsledkem těchto očekávání.
Co by se muselo udělat, aby bylo rozhodnuto o tom, zda lidé utrácejí proto, že mají peněz dost, nebo proto, že očekávají zchudnutí? Pravděpodobně by mohla rozhodnout struktura nakupovaného zboží. Luxusní potraviny, alkoholické nápoje s krátkou dobou trvanlivosti a další věci relativně krátkodobého využití a omezené skladovatelnosti by svědčily pro první možnost, předměty dlouhodobější spotřeby, oděvní součásti, elektronika, vybavení domácnosti atd. (ale i třeba druhy alkoholických nápojů, jaké se dají skladovat dlouhodoběji) budou spíše svědčit pro onu druhou možnost.
Zcela jistě se dá zjistit, co lidé vlastně nakupují. Stát má vícero možností, jak se k uvedeným informacím dostat. Protože nikdo nejásá nad nákupy předmětů s krátkodobou využitelností a omezenou trvanlivostí, spíše lze očekávat, že platí ona druhá eventualita.

Nejde jen o kamenné obchody

Pochopitelně, vedle kamenných obchodů jsou zde i obchody internetové a opět asi není problém zjistit, jaké zboží lidé vyhledávají, případně na jaké weby s možností nákupu se posléze připojují. Lidé to mají i v cookies v jejich počítačích, která se dají hacknout a patrně se tak i běžně děje.
Pravděpodobně opět lze jakési statistiky od prodejců, případně dalších firem, získat. Asi jako bylo za epidemie covid zjištěno, že došlo k poklesu nákupu notebooků a naopak, po dlouhé době, ke vzestupu nákupů stolních počítačů.

Každý sám

Jsem také toho názoru, že jakousi představu o struktuře předvánočních nákupů si může učinit pro svou rodinu každý sám, případně ji porovnat s Vánocemi v roce 2021. I to může přinést jakési dílčí výsledky k rozhodnutí o tom, zda jsme nakupovali z nadbytku peněz, nebo na základě očekávání jejich znehodnocení.
Ostatně, já vzpomínám, jak se v roce 1968, po invazi "spojeneckých" vojsk nakupovaly konzervy, cukr, sůl apod. A k něčemu velice podobnému došlo i na konci roku 1989.
Někteří pisálkové, podobní těm, co dnes hlásají téze o "šíleném bohatství" současné české populace, se tehdy posmívali nákupní horečce v závěru toho roku. Jenže někdy od začátku následujícího roku došlo k uvolnění cen a obchodníci začali zdražovat, někdy dosti nehorázně, vysoko nad úroveň přiměřené marže. A do jejich obchodů jim na předražené zboží skoro nikdo nechodil. Lidé kupovali mlíko, pečivo a podobné zboží, které se nedá držet dlouho (ale někteří se zásobili i UHT mlékem a podobnými potravinami). A obchodníci museli nakonec jít s marží dolů, aby dostali do svých prostor alespoň nějaké zákazníky.
V následující době se objevily i různé (později zlikvidované) způsoby nákupu zboží přímo od výrobců, nebo na ně úzce navázaných prodejců. Ty rovněž znamenaly nepříjemnou konkurenci předraženému zboží z běžných obchodů.
Sám jsem takto jezdil do jednoho (dávno zaniklého) obchodu na výpadovce, kde byl k dispozici cukr v 25 kg pytlích, který jsem pak přesypával do vymytých a vysušených PET lahví, v nichž neztvrdl ani po době uskladnění, po níž byl z cukru v klasických papírových kilových sáčcích "kámen". Dodnes mám pár těch lahví schovaných, jako starý vodník Čochtan, spíše ze zvědavosti, jak dlouho v nich ten cukr vydrží bez známek navlhnutí.
A stejně tak se kupovala i sůl (zejména v době před "Lex Kubera", kdy byla potřeba i na ošetření chodníku před domem).

Nákupní horečka tedy vůbec nemusí souviset s "bohatostí" populace, ale stejně tak dobře s negativním očekáváním věcí budoucích.

Je mi líto,

Lidí jako Pavel jsme se na vojně nejvíce báli

Já ještě zažil vojenskou službu. Kamarád mi před nástupem na ni řekl. "Přečti si Černé barony, Jak jsem vyhrál válku a Hlavu XXII a budeš v obraze". Já to udělal a v obraze jsem jakžtakž byl. Z tohoto důvodu si troufám hledět zasvěceněji na osobu generála Pavla.

Co v literatuře chybělo

Faktem je, že ani ti "Černí baroni" v podstatě neuvedli v plné míře onen problém, kterým byli utajení příslušníci vojenské kontrarozvědky či rozvědky. Ti slídili mezi vojáky a snad byli i odměňováni za každý "ulovený skalp" vojáčka, který něco v nevhodném čase a místě (a před nevhodnými lidmi) řekl. Protože pak mohlo následovat vězení, případně odsun do trestního útvaru v Sabinově.
Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi odborníky (zdravotníky, farmaceuty apod.) a  mezi vševojskové oficíry jsem se dostal jen minimálně. K některým navíc jako k pacientům.
Faktem rovněž je, že "vysoká rozvědčická" asi dá svým absolventům kvalifikaci na Bretschneidera, ale těžko z nich může udělat v praxi použitelného lékaře či jiného odborníka, takže v této společnosti byl člověk vcelku bezpečný. Navíc někteří odborníci byli od "vševojsk" k vojenské zdravotnické službě kvůli "diagnóze 1968" a režim moc nemuseli. Už proto, že nastávaly i situace, kdy oddělení fakticky vedl "osmašedesátník" a režimem dosazený primář měl sotva kvalifikaci a další schopnosti na sekundáře. Je vcelku zajímavé, že jeden z těchto osmašedesátníků odborně pracoval ještě po dosažení devadesátého roku svého věku.
V kasárnách byla situace jiná, horší, jak jsme se dozvídali od těch příslušníků našeho zdravotnického útvaru, kteří byli ubytováni v kasárnách, a k nám jen dojížděli.

Boj za režim?

Vzpomínám na "roztomilou historku z natáčení", kdy naši "vševojskoví" vojáci základní služby sledovali v klubovně západoněmeckou televizi (což jistě bylo zakázáno, ale nikdo to u nás reálně nekontroloval). Naši řidiči byli kdysi střídavě odvoláni do Mariánských lázní, u nichž se stavěla sila pro rakety, schopné nést jaderné hlavice. Útvar to byl superpřísně tajný. Kolega, který ho lékařsky zajišťoval částí své pracovní doby a zbytek práce vykonával u normálního útvaru, nám meldoval, že správně při odchodu od tohoto útvaru k normálnímu "musí zapomenout" i veškeré odborné úkony, které prováděl u utajovaných vojáčků.
Nicméně západoněmecká televize přinesla reportáž o tom, že se u Mariánských lázní buduje raketové silo. A neměla ve své relaci jen nějaké družicové snímky, ale snímky pozemní, přímo ze stavby. A tak dokonalé, že u televize kdosi z našich šoférů, kteří se na této stavbě také vystřídali, zvolal" "Hele, to je moje auto, a ten vevnitř, to jsem já!" Tak kvalitní ty snímky byly.
A psal se rok 1979 a kolem nás "zuřil normalizační socialismus".
Muselo tedy dojít ke hrubému selhání našich soudruhů od kontrašpionáže (kolegů generála Pavla), pokud ne k něčemu ještě jinému, horšímu (nyní jistě lepšímu) že takové snímky jednak vznikly a jednak byly úspěšně dopraveny do zahraničí. Pro později narozené explicitně uvádím, že v té době se fotilo na film a i družice většinou naexponované filmy posílaly ve speciálních pouzdrech na Zemi, jen družice letící k Marsu, Merkuru a dalším planetám měly možnost snímky automaticky vyvolat, digitalizovat a poslat na Zemi vysílačkou.
Nicméně, prostí vojáci základní služby se zcela jistě na nějakou benevolenci soudruhů "kontrášů" spoléhat nemohli.

To nejhorší

Existence lidí, jako byl generál Pavel, jednoznačně patřila mezi největší stíny (a tedy i rizika) základní vojenské služby. Člověk právě kvůli lidem tohoto druhu musel být neustále ve střehu a sledovat, zda není někde v doslechu nějaká neznámá (a tudíž nedůvěryhodná) osoba.
A to jsem měl oproti některým dalším kolegům tu výhodu, že jsem mohl odejít do laboratoře (se zákazem vstupu pro nezvané) a tam sdělovat své názory např. bakteriím, rostoucím na Petriho miskách. Nebo utéct do chemické laboratoře, kde byly velmi solidní dámy, civilní zaměstnankyně, laborantky, s nimiž bylo opět možno pohovořit bez obav z toho, že si pro člověka za pár dní přijdou jak rakouská policie pro Karla Havlíčka, ale místo do Brixenu bude putovat na východní Slovensko do Sabinova.
Ostatní kolegové, kteří byli na běžných odděleních, takovou míru soukromí neměli a museli být z toho stresováni podstatně víc než já. Asi jako holič Kukulín v Králi Lávrovi, když už jsem připomenul toho Karla Havlíčka. Stálé povědomí existence těchto lidí bylo asi to nejhorší z celé vojny.
K volbě mezi generálem Pavlem a podnikatelem Babišem se tedy stavím více-méně jasně: Babiš mi vadil a vadí jednoznačně méně, byť mi, pochopitelně, z mnoha důvodů také vadí.
Obávám se rovněž, že právě absence autentických zážitků s vojenskou službou za socialismu může být jedenou z příčin, proč někteří aktivisté nedají na soudruha generála dopustit.
Pochopitelně, manželka, vystudovaná politružka, vadí rovněž. Už na "chudáka" generála "zlí aktivisté" vytáhli i to, že manželka Klementa Gottwalda v KSČ nebyla.

Opravdu si v souvislosti s generálem Pavlem vybavuji, jak silně jsme se báli takových, jako byl on. Protože právě oni byli největším rizikovým faktorem pro nás, co jsme absolvovali základní vojenskou službu, aniž bychom ten režim nějak výrazně prožívali. Nedokážu si představit, že bych někoho takového volil.

Pražští kavárníci milují komunistické rozvědčíky

Procentuální přibývání a ubývání procent obdržených hlasů v průběhu sčítání volebních výsledků nám do jisté míry přibližuje poměr podpory jednotlivých uchazečů o post presidenta ve velkých a malých sídlech, protože výsledky z vesnic a malých měst přicházejí dříve, zatímco v těch velkých sčítání hlasů trvá déle. Proto jsme byli v prvním kole presidentských voleb svědky toho, jak generál P. Pavel postupně dohnal několikaprocentní náskok A. Babiše a nakonec ho o necelé půl procento předběhl. Mohli jsme názorně vidět to, že P. Pavla volí onen fenomén, kterému se zjednodušeně říká "pražská kavárna".

Rozdíl

Můžeme jistě říkat, že oba kandidáti, postupující do druhého kola, jsou stejní. Oba byli komunisté, oba spolupracovali s tajnou službou. Pochopitelně, "Babiš hůř", a proto je nutno volit generála Pavla. Toto alespoň tvrdí pražská kavárna a lidé, kteří k ní mají politicky blízko.
Podíváme-li se na rozdíl mezi oběma kandidáty důkladněji, začne se jevit jinak. Pan generál šel nadšeně do výcviku na rozvědčíky komunistické armády ČSSR, potažmo Varšavské smlouvy. Nemusel, nikdo ho k tomu nenutil, ani k dalším vazbám na represívní složky předlistopadového režimu, které zcela logicky ve spojení s jeho zaměřením nastaly.
Pan podnikatel pracoval v zahraničním obchodě a z titulu této pozice musel prostě spolupracovat s STB, jinak by na této pozici nemohl být.
Takže, budu-li hodně ošklivý, pak pan generál se stavěl k minulému režimu s nadšením, zatímco pan (v té době budoucí) podnikatel prostě dělal to, co bylo na jeho pozici nutné, a nic víc. Jako mnozí další za předlistopadového režimu, přičemž míra toho, co bylo nutné dělat, souvisela s příslušnou pracovní a odbornou pozicí.
Přičemž, je mi líto, jakousi míru spolupráce s režimem museli prokazovat i hrdí disidenti, minimálně proto, aby vůbec přežili (i když třeba místo své odbornosti někde házeli lopatou). Nespolupracovat s minulým režimem si mohli dovolit v podstatě výlučně ti občané, kterým se podařilo emigrovat.

Hlavní rozdíl

Je mi velice líto, hlavní rozdíl mezi oběma kandidáty vidím v tom, že generál P. Pavel je kandidátem současné vlády, zatímco podnikatel A. Babiš je kandidátem opozice.
I v případě, když by vláda nebyla tak děsivá, jako ta současná je, bylo by velice žádoucí, aby na hlavních pozicích ve státě nebyla jakási politická monokultura, blížící se tomu, co jsme tu už měli: Vládě jedné strany (zde sice "pětistrany", ale je to "píchni jako řízni"). Pětistrana má vládu a má poslaneckou sněmovnu i senát. Pokud by získala i post presidenta republiky, nastala by situace jako za "starých dobrých časů" předlistopadového režimu, v němž "státostrana" také držela všechny státní posty.
Explicitně uvádím, i kdyby se pětistrana skládala ze samých andělů, bylo by žádoucí na post presidenta zvolit ďábla (nebo alespoň Luciferova kandidáta), aby ve státě nenastala situace mocenského monopolu. President sice nemá rozsáhlé pravomoci, ale může vládě alespoň trochu znesnadňovat situaci. Navíc může ledasjaké informace o jejích aktivitách a připravovaných příšernostech publikovat po své linii a v případě nutnosti burcovat občany (daleko lépe než nějací aktivisté, u nichž navíc není jasné, kdo vlastně za nimi stojí a jaké jsou jejich skutečné cíle).

Současná situace

Pokud ještě navíc celý v předchozí části popsaný problém konkretizujeme na naši současnou vládu, dostanou presidentské volby ještě další akcent. Současná vláda je to nejhorší, co tu bylo od roku 1990, kdy byla narychlo rekonstruována komunistická vláda přijetím nekomunistů a reformních komunistů. Bohužel, už se ozývají hlasy v tom duchu, že lepší byly i některé předlistopadové vlády. Dovolil bych si v této souvislosti vzpomenout na generála Eliáše, premiéra první vlády ustanovené za protektorátu (ta předchozí přežívala z éry druhé republiky), který se snažil dělat možné i nemožné, aby zmírnil šílenosti německé okupace a nakonec za naše občany položil život.
Programem naší vlády je, bohužel, spíše pravý opak. Je-li nějaká možnost občanům uškodit, je plně využita, případně je nalezena možnost, jak uškodit ještě víc. Tato vláda udělala jen velmi málo dobrého, a pokud se jí něco takového bezděky přihodilo, hned to kompenzovala něčím špatným.
Faktem také je, že tato vláda je silně nepřátelská vůči všem, kteří v tomto státě pracují a vytvářejí nějaké hodnoty. Absolutně jí nezáleží na zachování průmyslu a pracovních míst s ním spojených. Dovoluji si její členy podezírat z představy, že pozavírají továrny (nelíbící se buď různým aktivistům, případně konkurentům z jiných států EU), lidi pošlou na sociální dávky, a aby na ty dávky bylo, vytisknou na ně peníze. A že nikdo z nich nechápe, že hodnota koruny je podložena (jistěže ne jen tím, ale z podstatné části) právě fungujícími a vyrábějícími továrnami a dalšími podobnými ekonomickými subjekty. On v této vládě také nikdo s ekonomickým vzděláním nesedí a různá oficiální sdružení odborníků, ekonomů, podnikatelů atd. si opakovaně v různých sdělovacích prostředcích stěžovala na to, že vláda s nimi nekomunikuje, případně jejich doporučení ignoruje.
Vláda přitom propásla možnost, kterou by zcela jistě využil i politik s IQ houpacího koně: V souvislosti s válkou na Ukrajině a nutností této napadené zemi pomoci natvrdo odmítnout zavádění šíleností a nesmyslů, souvisejících s tzv "Green Dealem", tedy fantasmagoriemi, jimž věří hloupí a nevzdělaní ekologičtí (a další podobní) aktivisté, a které prosazují ti, kteří hodlají EU totálně ekonomicky zničit, bez ohledu na to, zda jsou za to odhodlání placeni Ruskem, Čínou či ještě někým jiným, nebo je jejich idolem režim Pol Pota v Kambodži, po němž zůstaly v tamních pralesích pyramidy z milionů lidských lebek. Ostatně, i K. H. Frank plánoval vydláždit Václavské náměstí lebkami místních obyvatel a nelze mít pochyby o tom, že v případě vítězství Německa by tento ideový záměr byl splněn.

Pozice presidenta

President je, obávám se, jedinou reálnou politickou silou, která může zabránit totální katastrofě, k jaké došlo třeba v té zmíněné Kambodži (Pol Pot byl mj. také ekolog). Pro tuto činnost se zcela zjevně daleko více hodí A. Babiš než P. Pavel, a to právě z toho důvodu, že je vůči vládě v politické opozici.
Můžeme považovat P. Pavla za racionálně myslícího člověka (jinak by nemohl dělat to. co dělal před svou kandidaturou na presidentský post). Můžeme tedy předpokládat i to, že by si alespoň v některých případech byl vědom nepřijatelnosti a nesmyslnosti opatření, prosazovaných vládou buď z její vlastní iniciativy, nebo na příkaz EU. Nevíme ovšem, kolik stupňů volnosti vůbec má, jak moc se s komunistickou rozvědkou reálně zapletl (a zda není někým od nás, z Ruska, případně z USA apod. vydíratelný).
K P. Pavlovi mám pak ještě jednu specifickou námitku: Platí (učebnice psychologie), že kariéru v armádě udělají nejlépe lidé s IQ kolem stovky. Ti méně inteligentní (údajně už pod 95) prostě na tu práci nestačí a začnou profesně selhávat. Problém ovšem je, že ti inteligentnější (řekněme 110 +) tuto práci začnou zvládat "levou zadní" a tato práce je neuspokojuje tím víc, čím vyšší IQ mají. Nakonec začnou na své pozici vymýšlet různé ptákoviny a výsledkem je zpravidla Velký Průšvih, který jejich kariéru ukončí. O něco lépe jsou na tom různí specialisté, kteří se mohou "vyřádit" v rámci oboru, stojícího mimo striktně vojenskou sféru (od techniků až po lékaře).
Oproti tomu lze důvodně předpokládat, že IQ pana A. Babiše je daleko vyšší (jinak by nemohl udělat ekonomickou kariéru, kterou udělal).

Morálka

A. Babišovi je vyčítána morálka.
Je to velice problematické, ale před pár lety jsme volili největšího Čecha, a když to nemohl vyhrát Jára Cimrman, byl nakonec zvolen Karel IV. Každý, kdo si o této osobnosti přečetl nějaký zdroj oplývající dostatečnou mírou faktů, musí vědět, že morálka, tak jak ji chápeme dnes (ale jak byla chápána i tenkrát) Karlovou silnou stránkou nebyla. Dokonce podezírám pana Machiavelliho, že se některými jeho aktivitami inspiroval, když něco víc než sto let po jeho smrti sepisoval svého Vladaře.
Přitom byl Karel IV beze sporu dobrý král v tom smyslu, že země pod jeho vládou vzkvétala, nezažila žádné významné nepřátelské vpády, byla silně potlačena kriminalita (včetně kriminálníků z řad vysoké šlechty), a dokonce se nám vyhnula první vlna "černé smrti".
Nicméně, obávám se, byl Karel IV pozitivně působící osobností právě proto, že se nenechával omezovat nějakou konvenční morálkou. A, obávám se, přesně takovou osobnost mít v čele státu v následujících očekávatelně nelehkých dobách bude spíš terno než problém.

Socialismus

Poté, co jsme v roce 1989 vykopli socialismus ze dveří, vrací se nám oknem (či jinými otvory v rámci budovy). Vrací se sice v poněkud jiné podobě, než jaká byla ta moskevská, ale o socialismus se beze sporu jedná. Svobodný trh, občanské svobody atd. jsou stále více narušovány, údajně "pro naše dobro", či dokonce "obecné dobro" (kde a kdy že to měli "Výbor pro všeobecné blaho"?).
Pražská kavárna přitom funí blahem ve stylu, čím více socialismu, tím lépe.
Proto má problémy např. s odbojovou skupinou bratří Mašínů (protože jsou to oni, koho by Mašínové a spol. stříleli či podřezávali), a na druhé straně nemá žádné problémy s komunistickým rozvědčíkem.
Obávám se, že kdyby na presidenta kandidovali soudruzi Minařík či Zifčák, měli by podporu alespoň části pražských kavárníků jistou.

Za necelých čtrnáct dnů se tedy bude rozhodovat o tom, zda se náš stát bude bez překážek ponořovat do socialistické žumpy, byť její obsah vystřídal modrou barvu za původní červenou, nebo zda našemu utopení v této žumpě budou kladeny alespoň minimální překážky.