Paní Čaputová odejde

Slovenská barbínoidní presidentka Čaputová oznámila, že na další volební období nebude kandidovat. Staví se do role ublížené chuděrky.

Opravdu chuděrka?

Paní Čaputová za celé své období ve funkci neudělala prakticky nic takového, co by prospělo Slovensku. Pokud dělala nějaká opatření, vždy sledovala "vyšší zájem", tedy zájem nikým nevolených a nikomu neodpovědných bruselských úředníků s monopolem na "demokratický deficit", a to i tehdy, pokud byla v rozporu se zájmem obyvatel Slovenska.
Její image jí na začátku pomohlo nasbírat nějaké body u duševně méně kompetentní části voličů, ale její jednání ji stále více zbavovalo voličských sympatií.
Trochu jí také pomohla kauza zavražděného novináře, než se z politické vraždy vyklubala prachobyčejná vražda mafiánská, nemající s politikou prakticky nic společného. Maximálně to, že liberální demokracie, jejímž stoupencem, alespoň navenek, paní presidentka je, spíše zhoršuje možnost mafiány pronásledovat a trestat. Také asi v této konkrétní kauze pachatelům pomohlo, že byla policie pod politickým tlakem nucena sledovat nepravou stopu.
Ostatně, s mafiány mají problém i autentické demokracie: "Supermafióso" Al Capone nakonec nezemřel ve vězení za četné vraždy, zlodějiny, pašování a tajnou výrobu alkoholu v době prohibice (atd.), ale proto, že prokazatelné příjmy z těchto aktivit nezdanil.
Trochu Čaputové před nedávnem pomohlo i to, že z vraždy ze žárlivosti v milostném trojúhelníku, jehož členové byli gayové, se podařilo "investigativně" udělat "vraždu z nenávisti". Alespoň ten milostným trojúhelník visel na stránkách policie pár hodin po vraždě, než se z toho udělala "nenávist". Dokonce se po smrti pachatele našel i jakýsi "hate text", o jehož původu se lze domnívat mnohé. Nicméně to už byla její labutí píseň a sešup její popularity pokračoval a pokračuje.
Takže jen ohodnotila své vyhlídky na vítězství v boji o další presidentské období a vzdala to. Pokud se nestane něco naprosto mimořádného, a, obávám se, že ani vstup ruských vojsk na území Slovenska by patrně takovou událostí nebyl (lidé by se asi seskupili kolem autentických vlastenců), tak by byla stejně bez šancí.

Hodnoty?

Je mi velice líto, EU dlouhodobě porušuje jí samotnou deklarované principy. Mimo jiné i ten, aby se o všem rozhodovalo na co nejnižším stupni řízení, tedy co nejblíže lidem, jichž se toto rozhodnutí týká.
EU se chová jako absolutistický panovník, jemuž musel projít rukama jakýkoli papír vzniklý v rámci státu, protože "stát byl on". A členové jejího vedení si poněkud neuvědomují, že těch papírů je prostě moc, o mnoho řádů více než v říši "Krále Slunce" nebo bratra manželky jeho vnuka, později gilotinované Marie Antoinety, Josefa II.
Výsledkem je, že na úrovni EU vládne totální chaos a zmatek, prosazují se opatření, která se vzájemně v podstatě ruší a navíc naprosto nesmyslnými způsoby, které spolehlivě zlikvidují i to málo na nich, co by mohlo být alespoň zčásti přínosné.
A pokud se někdo stane "převodní pákou" takovéto agendy, tak na něm ulpí přesně to samé negativní ódium, které ulpívalo na "převodních pákách" za dob komunistické totality.
Což se stalo řadě "progresívních" politiků a nejen na Slovensku.

Sorosova panenka?

Dovolím si kacířsky prohlásit, že je úplně šumafu, zda paní presidentka je nebo není přímo napojena na Sorose (byť pro to první existují IMHO dostatečně přesvědčivé důkazy ve smyslu její spolupráce s neziskovkami, které Soros vlastní, či alespoň "podporuje"). Nicméně, i kdyby byla naprosto bez jakéhokoli napojení na něj, prosazuje více-méně to samé, co onen "filantrop".
A tento pán, pokud cokoli financuje, tak od toho, filantropie sem, filantropie tam, očekává nějaké zisky. Např. z toho, že aktivisté podpoří nějakou oblast ekonomiky, v níž má zainvestováno. Nebo naopak poškodí konkurenty.
V minulosti tento pán vydělal na pádech některých měn, které sám svými spekulativními transakcemi vyvolal. Dnes tento pán oslabuje, a to dosti podstatně, euro. Pochopitelně, na pádu "evropské" měny by se dalo vydělat přinejmenším stejně, jako kdysi na pádu britské libry a dalších měn.
Ostatně, proto jeho pohůnkové nahánějí zbylé státy EU se samostatnými měnami do zóny eura, protože čím více států v ní bude, tím více peněz se dá z pádu eura vytěžit. Slováci se už chytli, my ještě ne, ale současná vláda bude zřejmě na přechodu k silně rizikovému, i mnoha jinými způsoby problematickému, euru pracovat. Ostatně, i uměle vyvolaná "fialová inflace" je pravděpodobně do značné míry takto motivovaná.
Takže je naprosto jedno, zda paní Čaputová provádí své "prosorosovské" aktivity jako placený člen Sorosova týmu, nebo jako "užitečný idiot" ((c) Lenin) z vlastní hlouposti či z důvodu fanatické orientace na nějakou pochybnou ideologii (faktem je, že nehloupý a nefanatický člověk na takové pozici by si nechal za svou práci opravdu velice dobře zaplatit). Důležité však je, co dělá, a ne proč to dělá. Protože to první je důvod k jejímu zastavení za každou cenu.

Čaput a Kisková

Jeden z přispěvovatelů Neviditelného psa se rozčiloval nad těmito názvy. Z mého pohledu je nesmysl se takto rozčilovat. Je to jakési "druhové označení", navíc "nereálných" příkladných osob.
Za Rakouska - Uherska byl podobnou imaginární postavičkou Tonda Čehona, odvozený z textu jednoho verše rakouskouherské hymny "čeho nabyl občan pilný", z něhož se udělalo "Čehona byl občan pilný...". A vznikla tak postavička rakouského vlastence, vždy odhodlaného zradit svůj národ ve prospěch "vyššího celku", tenkrát Rakouska - Uherska; dnes Čaput a Kisková, kteří ho vystřídali, pracují ve prospěch EU. Morálně mezi nimi není žádný rozdíl.
Ostatně, i my máme své Čaputy a Kiskové, pracující s usilovnou pílí proti našim životním zájmům, proti naší ekonomice i proti životní úrovni našich občanů. A pokud budou úspěšní, budeme tu mít zástupy nezaměstnaných a následně i drastický pokles řady parametrů zdravotního stavu zbídačeného obyvatelstva, včetně střední délky života.

Takže konec éry presidentky Čaputové není pro Slovensko žádná tragédie. Spíš můžeme Slovákům závidět. Tragédie to bude pro antidemokratické "liberální demokraty" na slovenské politické scéně, a těch, řečeno se Švejkem, není žádná škoda. A to ještě budou muset Slováci dávat zatraceně pozor, aby nezvolili nějakou "Čaputovou B", dobře zamaskovanou, ale s identickým programem poškozování slovenských zájmů.

Hysteričtí aktivisté

Političtí aktivisté "za klima" stále více podléhají hysterii a dopouštějí se stále problematičtějších činů. V podstatě ovšem není divu.

Klima

To, že oxid uhličitý způsobuje nebo alespoň významným způsobem současné oteplení, a že tento plyn "navíc" ve vzduchu je dílem člověka, jsou lži a nic jiného než lži. Vždy v historii oteplení předcházelo zvedání koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a je tomu tak i nyní.
Nepřímým důkazem je velice rychlé zotavení Velkého korálového útesu při severozápadním pobřeží Austrálie. Zatímco ještě před nějakými dvěma desítkami let jsme byli bombardováni katastrofickými zprávami o jeho zanikání "způsobeného klimatem", dnes je ticho po pěšině. A člověk musí buď do oceánografických a podobných odborných časopisů nebo na "desinformační" weby, aby se dozvěděl, že úbytek růstu korálů se zastavil a prakticky na celé své ploše tato korálová struktura vykazuje přírůstky, hyperkompenzující negativní faktory, jako jsou např. někteří predátoři korálů.
Je to logické: Hmota korálů je velice blízká vápenci a ten je citlivý na vodu s obsahem kyseliny uhličité, protože ta ho rozpouští (tímto mechanismem ostatně v místech, kde voda s rozpuštěným vápníkem zase vysychá, vznikají v jeskynních systémech krápníky). Jakmile se světový oceán trochu ohřál, začal z něj být oxid uhličitý vypuzován, jako ostatně vždy v teplejších obdobích. Protože mezi oxidem uhličitým rozpuštěným fyzikálně ve vodě a kyselinou uhličitou, tedy málo stabilní sloučeninou vody a oxidu uhličitého, existuje dynamická rovnováha, přeměnila se část této kyseliny na fyzikálně rozpuštěný plyn, který už pH mořské vody tolik neovlivňuje, a tento parametr mořské vody se zvýšil, tedy posunul k alkaličtějším hodnotám. Tím se přestala korály vyrobená hmota ve vodě rozpouštět, voda přestala být nepřátelskou pro korálové polypy a korálové útesy začaly regenerovat.
Nicméně, je to ukázka toho, že předcházející době bylo klima neúnosně studené a vyšinulo z normy pH vody světového oceánu, které se nyní vrací zpět.
Oxid uhličitý pak příznivě působí i na produkci biomasy zelenými rostlinami a dokonce je stále více pozorovatelný fenomén "zazeleňování pouští". Ten je dán tím, že rostliny potřebují nabrat určité množství oxidu uhličitého pro fotosyntézu průduchy ve svých asimilačních orgánech a při tomto úkonu ztrácejí vodu. Pokud je v atmosféře tohoto plynu více, mohou si dovolit otevírat průduchy na kratší dobu, a tím i ztrácet méně vody, a tudíž mohou obsazovat i sušší lokality, v nichž se jim dosud nedařilo.
Druhou věcí je, že za vyšších teplot roste odpar ze světového oceánu a posiluje deště. Byla to teplá období, kdy byla Sahara zelená lesostep, živící mohutná stáda divokých zvířat (asi jako dnes některé rezervace v Africe na jih od rovníku), s četnými jezery a řekami, a naopak ve studených obdobích expandovaly na povrchu naší planety pouště, jejichž důsledkem jsou i mnoho metrů až desítek metrů silné vrstva spraše, tedy ultrajemného písku či prachu, svátého větry z povrchu těchto pouští (které po skončení dob ledových zase zarostly vegetací).
Takže současný návrat klimatu k normálním hodnotám, odpovídajícím průměru Holocénu, nelze než přivítat.

Hysterie

Žádné katastrofy se nekonají, byť jsme už dávno měli všichni pomřít vedrem a zemřít hladem nad totálně vysušenými poli mezi mrtvými lesy. Ekologům se podařily akorát ty mrtvé lesy, a to prosazením "bezzásahovosti" kdy zničili obrovské plochy lesů, na území našeho státu v některých oblastech téměř tak velké, jako odlesnění na počátku novověku, než rodící se průmysl přešel z topení dřevem na spalování uhlí.
Nesplnila se ani jedna z katastrofických předpovědí pologramotů soustředěných do tzv. "Římského klubu". Tito lidé nedokázali nikdy pochopit, že vývoj lidstva postupuje nejen kvantitativně, ale především kvalitativně. Proto není současný Londýn horou koňských koblížků, jak to "dokázali" jejich předchůdci elementárním výpočtem: Plocha Londýna (tedy i produkce koňského trusu) bude růst se čtvercem jeho zvětšování, zatímco možnosti odvozu tohoto "dopravního odpadu" budou růst pouze lineárně. A, samozřejmě, jim vyšel exaktní výpočet, jak se Londýn udusí koňskými koblížky.
Aby bylo jasno tato předpověď byla učiněna v době, kdy už byla k dispozici první auta. Londýn se koňským trusem neudusil a naopak, současný jeho obyvatel, který měl žít ve štolách prokopaných horami hnoje, si ho musí za drahé peníze kupovat v hobby marketech, nebo pro něj vážit cestu na venkov.
Soudruzi a soudružky ze "Římského klubu" nám prorokovali konec stříbra ještě v minulém století. Přitom v době, kdy toto proroctví vzniklo, existovalo už více technologií, které eliminovaly stříbro z analogového filmového a fotografického procesu, od Technicoloru po procesy firem Agfa nebo Kodak (a jejich napodobitele) a na stejném principu byl později vytvořen i černobílý film, jehož obraz nebyl tvořen stříbrem ale pigmentem. Všechny tyto procesy umožňovaly stříbro, použité k záchytu světelných kvant na citlivou vrstvu, následně získat zpět.
A nakonec přišel digitální proces (v době katastrofických předpovědí byl již na světě, byť ve velmi primitivní podobě, ale dokázal již např. poslat fotografický obraz telegrafní či telefonní linkou, a zobrazit ho v cíli bez potřeby stříbra), který se bez stříbra obejde zcela, protože funguje na úplně jiném principu než analogová fotografie.
Takže opět zvítězila změna kvality nad tupým zvyšováním kvantity, předpokládaným Římským klubem. Prostě těmto soudruhům a soudružkám nikdy nešlo pochopit, že doba kamenná neskončila proto, že by došlo kamení (nebo některé jeho druhy).
Pochopitelně, ten Římský klub ani světu neprospěl nějakým "varováním", jak se nám občas snaží někteří z jeho příznivců namluvit. Nikoli, svět techniky tuto organizaci naprosto (a správně) ignoroval stejně, jako tato organizace ignorovala jej. Jen prostě vymýšlel nové věci, o jakých se členům klubu ani nezdálo, nebo dotahoval do masově použitelné podoby to, co na světě už bylo a "klubovníci" to ve své bohorovnosti spojenou s nedovzdělaností ignorovali.
Podobná historie je i s těmi ekology. Žádné hrůzy se nekonají, lidé neumírají a v oceánu neplavou uvařené ryby, jako v historkách Barona Prášila, který je jen vylovil, dal na talíř a hned se mohlo i jíst.
Dokonce totálně zoufalí soudruzi ekologové přišli i s opravou učebnic fyziologie: Podle ekologů má být daleko horší teplo suché, jaké se vyskytuje v létě ve městech, než vlhký a horký vzduch.
Pochopitelně, je to právě naopak (jako většina toho, co hlásají ekologové): Suché teplo, pokud má člověk k dispozici dostatek vody a dalších látek pro tvorbu potu, se snáší lépe a naopak čím je vzduch vlhčí, tím více selhává ochlazování těla pocením až nakonec dojde k fatálnímu přehřátí a smrti už při teplotách kolem nějakých 45 stupňů a stoprocentní vlhkosti, trvajících dostatečně dlouho, aby se člověk stihl zahřát na tuto teplotu, která už je neslučitelná s přežitím.
Ovšem, to je věda, založená na fyzice, fyzikální chemii a fyziologii člověka, ne nějaký bezcenný blábol z "učebnic" moderních ekologických aktivistů.
Stále více lidí uvedenou skutečnost pozoruje a zvládá si domyslet její praktický dopad. Stále méně lidí věří nesmyslům, které ekologové hlásají.
Právě z těchto důvodů narůstá hysterie ekologických aktivistů i lidí a organizací na ně nějakým způsobem ekonomicky navázaných, snažících se zničit normální svět, dokud je mezi politiky ještě dost blbců, co jim věří.

Důsledky hysterie

Důsledkem popsaného stavu je stále větší násilnost a radikálnost oné minority aktivistů, kteří buď těm nesmyslům stále ještě věří, nebo jsou natolik navázáni na "ekologické" ekonomické aktivity, že by jejich likvidace pro ně znamenala těžký pokles životní úrovně, případně bankrot.
Proto jsme stále více svědky vandalismu, jaký produkuje spolek "Just Stop Oil", snažící se poškodit cenná díla v galeriích, muzeích a podobných institucích. Proto také vidíme útoky skupiny "Poslední generace" na dopravu, která je základním atributem naší civilizace. Minimálně tato skupina je, podobně jako některé méně radikální, řízena a patrně i financována z Ruska.
Jsme také svědky nejrůznějších hysterických prohlášení, jejichž text i celkové znění svědčí o psychické instabilitě autorů.
Spolu s tím, jak se žádná katastrofa nekoná, oteplování se zpomaluje a na léta se v tomto století i zastavilo, stoupá nervozita zelených proroků zkázy, která se ne a ne dostavit.
Ostatně, roste i násilnost systémová, viz snaha zřídit jakési "ministerstvo klimatické pravdy", které popírat vše, co se nehodí spekulantům s emisními povolenkami. Tedy lidem, kteří vedli a patrně ještě vedou "vědecký" (ve skutečnosti politický) panel IPCC.

Reálné nebezpečí

Je třeba si uvědomit, že "boj za klima" v reálu skutečně přináší faktory, které by mohly zemské klima ohřát na takovou úroveň, že by se stalo neslučitelným s přežitím většiny biosféry, včetně lidstva.

• "Bojovníci za klima" a další ekoaktivisté bojují za odstavení jaderných elektráren. Přitom se jedná o zdroj, jehož skleníkové emise jsou nepatrné. Dokonce i stavba jaderného bloku je spojena s menším množstvím emisí než stavba stejného výkonu ve větrných nebo fotovoltaických elektrárnách. Když k tomu zohledníme procento doby vyrábění elektřiny v době fungování elektrárny (jaderná kolem 80 procent, větrná u nás méně než 50 a fotovoltaická méně než 30), rozdíl dále naroste. Navíc za dobu fungování jedné JE musíme postavit několik větrných i fotovoltaických elektráren znovu, nebo alespoň vyměnit klíčové, energeticky náročné, komponenty.
• "Bojovníci za klima" prosazují masovou výstavbu větrných elektráren uvolňujících do vzduchu hexafluorid sírový, více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 s více než desetinásobným poločasem úbytku z atmosféry. Tuto látku produkují i některé velké fotovoltaické elektrárny.
• "Bojovníci za klima" prosazují náhradu uhlí zemním plynem (skoro čistý metan), který je ovšem, v důsledku úniků při těžbě a transportu cca 1,5 - 1,7 krát skleníkovější než spalování uhlí (menší množství spálením vzniklého CO2 hyperkompenzují úniky metanu).
• "Bojovníci za klima" bojují za výstavbu fotovoltaických elektráren, které ovšem, v důsledku nižší míry odrazivosti a zahřívání FV panelů sluncem, zvyšují skleníkový efekt tím způsobem, že paprsky, které by se odrazily od původního terénu zpět do vesmíru (a protože je skleníkové plyny nezachycují, opravdu by unikly i se svou energií) převedou na paprsky vlnových délek skleníkovými plyny zachycovaných, které přispívají k ohřevu planety. Navíc i to, co je přeměněno FV panely na elektřinu se následně téměř stoprocentně změní v teplo (výjimkou jsou např. rostliny pěstované pod elektrickými lampami, kde se část světelné energie, a tedy původní elektřiny) změní na biomasu). Termodynamika je prostě neúprosná a výjimky z ní se "ukecat" nedají, ani na "Fridays for future". Pochopitelně, na teplo se přemění i ta elektřina, která se smysluplně nevyužije. Na teplo se přemění i významná část energie, ukládaná do baterií nebo jiných úložišť. Tyto jevy silně hendikepují FV a také VE oproti uhelným a jaderným elektrárnám, vyrábějícím přesně tolik elektřiny, kolik se právě spotřebovává.
• "Bojovníci za klima" bájí o vodíkové energetice, přitom jejím klimatickým efektem by bylo prodloužení persistence metanu v atmosféře (vodík spotřebovává ty chemické látky, které rozkládají atmosférický metan). Únikům vodíku zabránit nelze. "Bonusem" používání vodíku je ničení ozónové vrstvy vodíkem.

Takže pokud se se planeta skutečně začne péct, nebude to vinou CO2, ale právě nesmyslných aktivit, prosazovaných ekology, zpravidla jen proto, že na nich někdo vydělá.

Ruská stopa

Poslanci EUroparlamentu jednoznačně prokázali, že ekologický lobbing v Bruselu je řízen a patrně alespoň zčásti i financován z Ruska. Do Ruska také až do války na Ukrajině běžně odcházeli emeritní politikové EU i zemí původní E12, do různých pozic, sice vynikajícně placených, ale v reálu odpovídajících onomu příslovečnému pátému kolu u vozu.
Proč?
Já jsem toho názoru, že je to naprosto jasná věc:
Bude si kdokoli racionálně myslící na Putinově místě přát na své západní hranici prosperující a ekonomicky (tím i vojensky) rostoucí soustátí?
Snad každý mi dá zapravdu, že ne. Bude tam naopak potřebovat ekonomicky degradující až impotentní snůšku států, naprosto neschopných jakkoli zasahovat do sféry zájmů Ruska, ať už ji definujeme jakkoli. Je třeba si uvědomit, že EU přijala jak státy bývalého SSSR (Pobaltí), tak i státy bývalé Varšavské smlouvy a RVHP, které sloužily SSSR jako nárazník v případě odrážení útoku, případně jako "kanonenfutter" do první linie útoku proti NATO.
ČSLA měla vypracovány plány útoku proti NATO až po Paříž. Dál už ne. Odpověď na "proč?" byla velmi jednoduchá: Nepředpokládalo se, že by se armády sovětských satelitů dostaly dál jako organizované a bojeschopné jednotky. Po cestě do Paříže by se natolik "opotřebovaly", že by je vystřídaly jednotky druhého sledu, v podstatě Rudé Armády. To byla také jedna z úloh "nárazníkových států".
Rozpad východního bloku satelitů a posléze i SSSR znamenal obrovské oslabení Ruska. Kdysi jsem v jednom "alternativním" plátku četl kvílení jakéhosi sovětského generála nad tím, jak moc se posunuly palposty NATO, takže skoro celé Rusko je v dosahu raket středního doletu (pochopitelně, schopných nést i jaderné hlavice). Tak nějak mu nedocházelo, když to přednesl k občanům bývalých satelitů, že se jeho kvil mine s úspěchem, protože naprostá většina jejich obyvatel se musela smiřovat s tím, že celoživotně jsou v dosahu těchto raket a v případě konfliktu se oni i jejich blízcí změní v esteticky zajímavý žhnoucí oblak hřibovitého tvaru.
Je tedy jasné, že je v hlavním zájmu Ruska co nejvíce oslabit EU, ideálně tak, aby nemohla nijak zasáhnout, pokud by došlo k nějakému konfliktu. Což se v podstatě děje, protože státy EU při pomáhání Ukrajině již z větší části vyprázdnily své vojenské sklady a v případě konfliktu s Ruskem vojákům mnoha z nich by nezbylo nic jiného, než se Rusy pokoušet umlátit čepicemi, což, obávám se, není moc dobrá taktika moderní války.
Přitom v důsledku aktivit ekologických organizací byla v bývalém východním bloku, ale i ledaskde jinde zrušena nebo alespoň kapacitně silně omezena řada zbrojovek, takže vojenský materiál, dodaný na Ukrajinu, nemáme jak vyrobit (či budeme muset improvizovat jako Jih za války se Severem - a víme, jak dopadl). Přitom jsou rozvráceny i dodavatelsko-odběratelské vztahy (řada ještě stojících a fungujících či alespoň zprovoznitelných zbrojovek by neměla z čeho vyrábět).
Uvažuje se i o přestěhování části ukrajinských zbrojovek na území bývalého východního bloku, nicméně to je opatření, které by téměř jistě vedlo k eskalaci konfliktu.
Jinými slovy, ekologická opatření, prolobbovaná ekology s prokazatelnými vazbami na Rusko a s nimi spolupracujícími dalšími organizacemi podobného zaměření znamenala těžké postižení obranyschopnosti EU a to, že jsou stále prosazována opatření ve stejném duchu, aniž by došlo k revizi těchto opatření v konfrontaci s realitou války na Ukrajině, jasně ukazuje, že ve vedení EU a zejména v různých ekoaktivistických organizacích pořád působí celé hordy proruských quislingů, kteří jsou o mnoho řádů nebezpečnější a (a Rusku prospěšnější) něž nějací "desoláti" s ruskými vlajkami na protivládních či protiEUrounijních demonstracích (kteří, vzhledem k tomu, že nebývají chyceni a perlustrováni, jsou zjevně v nadstandardně dobrých vztazích s policií).

Ještě jeden možný cíl ekologů

Považuji za možné (protože v dějinách se takové případy stávaly už ve starověku), že cílem rozvratu pod záminkou boje za ekologii, klima, či podobné nesmysly, je navození tak nesnesitelné vnitřní situace ve státech EU, že masy obyvatel Rusko uvítají jako zachránce.
Ostatně, podobně si počínali i nacisté (byť následný efekt nebyl jejich cílem), kdy přes všechny komunistické zločiny a šílenosti byl vstup vojsk SSSR na území států pozdějšího východního bloku brán jako záchrana před něčím ještě mnohem horším, a právem.
Takže je docela možné, že některé zjevně nesmyslné aktivity ekologů mají tento důvod a plní takovéto zadání.
Je také jasné, že Putinovi narostla křídla v momentě zvolení spavého Bidena presidentem USA (na což Rusko prokazatelně vynaložilo dosti peněz a práce), protože v případě, že by v Bílém domě dál seděl Trump by jejich vojenské dobrodružství na Ukrajině patrně skončilo velice špatně. Přinejmenším skutečně citelnými sankcemi a ne takovými, které z deseti procent svého účinku poškozují Rusko a ze sta procent zemi, která je provozuje.

Pokud tedy chceme udržet stávající životní a ekonomickou úroveň, nebo se dokonce vrátit do kategorie států s rostoucí ekonomikou a rostoucí životní úrovní obyvatelstva, budeme muset potlačit ekologická hnutí a za určitých okolností bude menší zlo i potlačení vlivu centra EU, včetně jeho "převodních pák". Pokud to neuděláme, patrně se jednak propadneme do bídy, a to dosti rychle, během jedné dekády maximálně, jednak se nakonec staneme opět ruským satelitem, bez ohledu na to, že by nám členství v NATO třeba i formálně zůstalo. Ostatně, pokud si to ze školního dějepisu dobře pamatuji, Francie nám také nevypověděla spojeneckou smlouvu, ani před ani po podepsání Mnichovské dohody.

Bicykly

Uživatelé kol si stěžují na "strašlivou diskriminaci". Je to realita?

Styl

Z bicyklu se stal jakýsi znak životního stylu a "těch správných" politicko ideologických postojů. V podstatě téměř zcela vymizelo, za dob mého mládí relativně hojné, dojíždění na kole do práce. Zůstalo prakticky jen na venkově, a to hlavně u lidí, pracujících blízko bydliště. Tento fenomén se ovšem silně zredukoval s ekonomickým rozpadem venkova po roce 1989, kdy došlo právě tam k vymizení obrovského množství pracovních míst (takže ubyla i místa v dosahu cyklodopravy z bydliště pracovníka). Ve městech se vymizení dojíždění do práce na bicyklu projevilo ještě víc. Nanejvýš můžeme pozorovat nějakého rozvážkového šílence, bezohledně kličkujícího střídavě mezi auty a lidmi na chodnících.
Z tohoto důvodu je bicyklista na silnici a zejména mimo uzavřenou osadu v naprosté většině případů buď někdo rekreující se, nebo vysloveně stavějící na odiv svou politicko ideologickou angažovanost. Přičemž většinou jde o mix obojího v různém, ne vždy konkrétně jasném, poměru.
Tyto lidi také charakterizuje naprostá nenávist vůči ostatním účastníkům provozu a rovněž vysoká míra bezohlednosti vůči komukoli jinému.
Cyklisté běžně jezdí po chodnících a ohrožují jak malé děti tak i seniory. Je třeba si uvědomit, že auta s výjimkou opravdu starých veteránů jsou obalena karosérií oblých tvarů, která oběť odstrčí, nebo (když je moc zle) obrazí či podrtí, ale neřeže a netrhá. Z bicyklu trčí spousta prvků, které při škrtnutí o chodce mohou způsobit tržná či řezná poranění.
Cyklisté jezdí naprosto bezohledně i po silnicích. Vyřvali si antisystémové změny, jako je jízda v protisměru v jednosměrné komunikaci, nebo nutnost je předjíždět s jedenapůlmetrovou mezerou, což na řadě komunikací (řádově desítky procent km) v tuzemsku prostě není realizovatelné. Výsměchem je "možnost při předjíždění cyklisty přejet autem plnou čáru". Duševně méněcenní jedinci, kteří pro tuto zákonnou úpravu hlasovali, patrně netuší, že ty čáry na některých komunikacích nejsou jakési grafické umění, ale vyznačují místa, kde se z poza zatáčky nebo z poza horizontu může vynořit v protisměru jiné vozidlo a s předjíždějícím vozidlem se čelně srazit (což +- odpovídá nárazu do betonové stěny, v rychlosti odpovídající součtu rychlostí těch aut).
Faktem také je, že pokud jede po komunikaci nějaký zemědělský stroj, který nelze předjet (třeba pro jeho šířku nebo klikatost komunikace), tak jeho řidič, jakmile to jen trochu jde, zabočí do ústí odbočky, na parkoviště či jinou podobnou plochu a "nadržená" auta nechá předjet. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by něco podobného udělali cyklisté. Ti jezdí, pokud je jich víc, roztažení přes celý jízdní pruh a neuhnou ani v místech, kde by je to to uhnutí nijak neomezilo (např. když paralelně s komunikací je parkoviště s vjezdem a výjezdem na každém svém konci, takže kdyby je projeli, neztratili by prakticky žádný čas a než by je projeli, zadržovaná kolona aut by je mohla předjet).
Přitom, řekněme si to upřímně, ten zemědělský stroj každý normální člověk musí tolerovat, protože po té silnici nejezdí pro legraci, ale proto, že zajišťuje na polích úrodu, která je ku prospěchu celé společnosti. Ten cyklista je jen bezcenný parazit, z něhož společnost žádný benefit nemá a to jeho blokování dopravy je jen zlomyslnost a nic víc.

Kvil

Cyklisté nyní kvílejí nad návrhem, že by museli nosit přílbu, jakou mají povinnou i řidiči malých motorek, přičemž takový "kozí dech" patrně ani nedosáhne rychlost, jakou běžně zvládne cyklista, jedoucí z kopce.
Přílba je prostě "diskriminuje" a berou povinné ježdění s ní jako jakési nepřiměřené obtěžování ze strany státu.
To samé je i návrh povinnosti cyklisty, pokud paralelně se silnicí vede cyklostezka, jet po ní a ne po té silnici. To by se hned redukovaly kilometry komunikací, na nichž cyklista může blokovat dopravu a tím si honit své ego!

Návrh

Já osobně bych šel u těch cyklistů ještě dál:

1.  Bylo by vhodné, aby kola měla nějakou identifikaci typu SPZ. Když vám cyklista srazí a poraní na chodníku dítě, neexistuje žádná možnost ho identifikovat a jakmile zmizí, je z obliga. Faktem je, že v některých oproti nám civilizovanějších státech je možné ho k identifikaci či počkání na policii donutit hrozbou střelnou zbraní, případně ho z toho kola sestřelit, ale to u nás, bohužel, nejde. SPZ by to, pochopitelně, vyřešila.
2.  Bylo by vhodné, aby měl ten cyklista nějaké povinné ručení právě za škody, které nadělá. Většinou jsou cyklisté asociálové bez úspor a s nepatrnými příjmy, často žijící "z ruky do huby", takže realizace nějakého odškodnění, byť třeba stanoveného soudem, je velice pochybná. Povinné ručení by tento problém, pochopitelně, vyřešilo.
3.  Bylo by vhodné, aby cyklista měl zkoušky ze základů pravidel provozu na komunikacích, asi tak na úrovni řidičského průkazu pro malé motocykly. Jednak z toho důvodu, aby on sám věděl, jak se bude chovat jiný účastník provozu, jedoucí v souladu s předpisy, jednak proto, aby se i on choval v rámci možností v souladu s nimi, a tedy předvídatelně. Ostatně i "ikonický" cyklista Bouchal, který vyrazil z nejpravější pozice  na křižovatce do levé odbočky (do níž byl zákaz vjezdu) před masky na zelenou se rozjíždějících aut, si počínal v hrubém rozporu s dopravními předpisy. I kdyby měl z nějakého důvodu do té levé odbočky právo vjet, musel by stát v nejlevějším pruhu. A ještě by musel počítat s tím, že rovně jedoucí auta z protějšího směru mají přednost. Nic z toho neudělal, a proto mu hlupáci na příslušné křižovatce vyrobili pomník.
4.  Jistě by bylo žádoucí i to, aby kolo mělo nějaké testy technické způsobilosti a je otázka, zda některé speciální typy bicyklů z provozu na běžných komunikacích nevyloučit.
5.  Stálo by jistě za úvahu i to, aby některé klíčové komponenty bicyklů schopných jezdit po silnici byly zatíženy daní, jak je tomu u aut i motocyklů. A pokud toto nebude, měl by být cyklista tlačen na veřejných komunikacích k chování nic neplatícího hosta na párty.

Cyklopruhy

Zachytil jsem velice zajímavou sentenci, s níž se ztotožňuji:
"Jízdní kolo je sportovní náčiní a dělat pro něj speciální pruhy na silnici je asi stejně smysluplné, jako na ní vyčleňovat pruhy pro jiné druhy sportů".
Je to velmi výstižné. Nemáme na silnicích pruhy pro hraní tenisu nebo golfu, případně basketbalu a jiných her, neexistuje proto jediný důvod, proč by na silnicích měly být pruhy pro ježdění na kole.

Tedy, je třeba tlačit na to, aby se pravidla silničního provozu vztahovala i na cyklisty a aby byli nuceni používat komunikace, na jejichž zřizování a údržbu prakticky nijak nepřispívají, v souladu s ostatními jejich uživateli (kteří je platí v cenách vozidel, jejich součástek i paliva). Cyklisté nejsou nijak "diskriminováni", naopak mají oproti ostatním uživatelům komunikací mnoho naprosto nezasloužených výhod. A z tohoto pohledu by se k nim a jejich požadavkům mělo přistupovat.

Sešli se umělci

Dne 5. 6. se sešli před ministerstvem kultury umělci a stěžovali si na nesnesitelné podmínky svého bytí.

Požadavky

Umělci hlavně požadovali, aby bylo schváleno širší pojetí statusu "umělec", který v podstatě znamená člověka, majícího nárok na přijímání dotací od státu. Zdá se jim, že jejich podmínky jsou naprosto neúnosné, neschopné zajistit jim důstojný život.
Chtějí tolik, aby "mohli důstojně žít".
Stěžují si na "nerespekt", mikroagresi a nedůstojné postavení, negativně vnímané jejich rodinami, přáteli, spolužáky apod.

Realita

Umění, a tím spíš "umění" je u nás naprosto šíleným způsobem dotováno státem, přičemž některé dotace jdou jeho provozovatelům do rukou přímo od centrálních státních institucí, jiné se pasírují přes kraje nebo jiné státní složky.
Na každé místo v dotovaném divadle, bez ohledu na to, kolik stojí lístek a zda se vůbec prodá, přistává tisícovka (+- dle velikosti divadla a šikovnosti jeho vedení).
Všechny ty dotace jdou, pochopitelně, z daní občanů, protože stát žádné hodnoty nevytváří, má jen to, co vybere z daní a podobných poplatků.
Jistěže jsou výjimky. Avšak i umělecky kvalitní divadla jsou nucena získávat dotace, protože bez nich by neměla v konkurenci s dotovaným šuntem sebemenší šanci. Podobná situace panuje jistě i v jiných kategoriích umění.

Nicméně

Vedle oněch "státních umělců" jsou zde mnozí další, kteří od státu nedostanou ani korunu, a buď si dokáží na sebe vydělat přízní publika, nebo to mají jako koníčka, vedlejší aktivitu, kterou platí či alespoň si pro ni živobytí zajišťují, z jiných zdrojů.
Obávám se, že právě toto jsou opravdoví umělci, kteří tvoří něco ze své vnitřní potřeby, což jejich obecenstvo pudově (přinejmenším takto) vycítí a nutí je chodit na koncerty, kupovat knihy (ale třeba i počítačové hry) apod.
A někteří vytvářejí významné a přínosné hodnoty i přes skutečnost, že jim stát, nebo různí pochybní aktivisté, házejí klacky pod nohy.

Hodnocení

Opravdu si nemyslím, že může fungovat umění na bázi nějakých "žebračenek" od státu. Naprostá většina toho, co je dotováno, by v podmínkách reálné ekonomiky nemělo šanci přežít. Výjimky jistě existují, ale těm by fakticky zrušení dotací spíš prospělo, protože by zlikvidovalo jejich umělecky bezcennou konkurenci, drženou nad vodou jen těmi dotacemi.
Existence zmíněné kategorie umělců bez dotací ukazuje, že i v takových podmínkách lze vytvořit kvalitní a konzumenty žádaná díla.
Budu strašně ošklivý: Přestože jsem napsal pět románů žánru fantasy a dostal za ně honorář, rozhodně se nepovažuji za profesionálního umělce a ona cena za prodej autorského práva nakladateli byla jen příjemným bonusem, kvůli kterému bych to, kdyby mě samotná tvůrčí práce na nich nebavila, nedělal. A jistě mě potěšilo to, že se jim ten nákup vyplatil, protože většinu nákladu bezproblémově a rychle vyprodali.
Umělec prostě buď má touhu něco tvořit, protože je to cosi, co uspokojuje jeho hlubokou vnitřní potřebu, nebo je jen jakýsi profesionál, který za dotace "střihne" v podstatě cokoli ve stylu "koho chleba jíš ..."
A, je mi velice líto:
Ta první kategorie, tvořící z hluboké vnitřní potřeby a překonávající nejrůznější překážky, bránící jí v umělecké tvorbě, je v podstatě ta, která zanechává v naší kultuře a civilizaci vůbec nějaké pozitivní (nebo alespoň kontraverzní) stopy.
Ta druhá skupina umělců, fungující na základě hesla "zadarmo ani kuře nehrabe", by měla hluboce zvážit, zda skutečně chce dělat umění nebo brát dotace.
V tom druhém případě by měla pověsit umění na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Jistěže jsou mezi nimi skvělí profesionálové, perfektně znalí uměleckého řemesla (které se dá, na rozdíl od umění jako takového naučit). Nicméně řemeslná kvalita díla nezaručuje, že toto dílo bude i umělecky na výši.
Věnuji pietní vzpomínku Františkovi "Mroži" Novotnému, který začínajícím autorům doporučoval sledování jihoamerických telenovel s tím, že "umělecky jsou to totální s*ky, ale jsou naprosto perfektně zvládnuté po stránce strukturování děje a výstavby zápletky a jejího řešení, charakteristiky postav i prostředí a podobných řemeslných prvků, které se dají z nich okoukat a vylepšit si tím své řemeslné znalosti a dovednosti.
Tato skupina umělců by se zcela jistě mohla alespoň zčásti uplatnit v uměleckém školství. A pokud ani tohoto nejsou schopni, nechť jdou dělat nějakou užitečnou a nedotovanou činnost. Ta bude pro společnost jako celek přínosem, i kdyby to mělo být kompletování hamburgerů v "mekáči" nebo mytí nádobí či "management podlahových krytin".

Je mi velice líto, díla umělců, kteří nejsou s to se uživit bez dotací, a o které publikum nemá takový zájem, že by bez dotací nepřežili, nejsou ničím, bez čeho bychom se nemohli jako společnost, i jako jednotlivci v ní žijící, obejít. A umělci, kteří se bez dotací nemají šanci uživit, by měli změnit profesi, i za cenu odchodu z oblasti umělecké tvorby.

Boj za klima, racionalita versus víra

Boj za klima dostává v poslední době bizarní podobu, kdy aktivity prosazované "odborníky" a ekologickými aktivisty velice často zvyšují skleníkový efekt. Tím aktivisté i "odborníci" za nimi stojící, jasně předvádějí, že o žádný "boj za klima" se vlastně nejedná.

Jaderné elektrárny

Neexistuje patrně nic klimatu přátelštějšího, než je jaderná elektrárna. Nic nespaluje, takže neemituje žádné skleníkové plyny. Je relativně levná, což je dáno její spolehlivostí. Běží po cca 80 % času své existence a naprostá většina odstávek je dlouhodobě předem plánovaná, takže se na ně mohou rozvodné společnosti předem připravit a v klidu zajistit záložní zdroj.
Přesto, nebo snad právě proto, jsou jaderné elektrárny největším trnem v oku ekologických aktivistů, bojujících za klima rušením těchto zcela bezemisních zdrojů.

Uhelné elektrárny

Uhelné elektrárny jistě produkují CO2 spalováním uhlí. Na druhé straně ale neemitují jiné skleníkové plyny a mají poměrně dobrou efektivitu přeměny chemické energie z uhlí na elektřinu. Důležité je i to, že jsou s to teplo "za turbínami" posílat dál jako teplárenskou páru, a tím řešit vytápění řady domácností i nebytových objektů (a šetřit energii, která by na to byla jinak vynaložena z jiných zdrojů).
Jaderné elektrárny sice teoreticky také mohou produkovat teplárenské teplo, ale v praxi se této jejich vlastnost u nás málo využívá, byť jak v případě Dukovan tak i v případě Temelína se původně počítalo s teplárenským teplem do blízkých měst a dokonce i s pásem skleníků podél teplovodů. Dukovany měly vytápět až Brno a Temelín dokonce až Prahu, zatímco vytápí jen část blízkých Českých Budějovic.
Uhelné elektrárny navíc mohou sloužit také jako spalovny, včetně zařízení pro spalování nebezpečného odpadu, který nelze jinak efektivně zlikvidovat.
Přes uvedené výhody jsou uhelné elektrárny nepřítelem ekologů. V Německu bylo prosazeno jejich nahrazování zařízeními na spalování zemního plynu. Zemní plyn sice na jednotku energie vyprodukuje o něco méně CO2 než uhlí, ale obrovským problémem jsou úniky metanu při těžbě a dálkové dopravě zemního plynu (protože naprostou většinu zemního plynu tvoří právě metan). Protože je metan silněji skleníkovější (má dvacetinásobný skleníkový efekt než CO2), je celkový efekt plynové elektrárny cca 1,5 - 1,75 násobný oproti uhlí, záleží na způsobu těžby a dopravy. Asi nejproblematičtější je vožení zkapalněného zemního plynu loděmi přes oceán, protože úniky tohoto plynu do ovzduší při tomto druhu dopravy jsou vyšší než při dopravě plynovody.
U nás naštěstí plynovou elektrárnu máme jen jednu, slouží zároveň k vyrovnávání výkyvů produkce elektřiny OZE, nicméně klasická elektrárna na uhlí je použitelná přibližně stejně.

Větrné elektrárny

Větrné elektrárny jsou údajně "hodné". Produkují ovšem kvanta silně skleníkového plynu hexafluoridu sírového (SF6), který je více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 (v číslech za tou první dvojkou se různé zdroje liší) a má daleko delší (o řády) životnost v atmosféře kvůli své značné chemické netečnosti.
Alternátory a měniče u větrných elektráren obsahují tento plyn kvůli zamezení tvorby jisker, nicméně při každém servisním zásahu je uvolněno tolik SF6, že jeho skleníkový efekt odpovídá spálení téměř půl tuny uhlí a v případě měniče jde o ekvivalent spálení dokonce šesti tun uhlí. "Superskleníkový" SF6 nahrazuje v elektrických zařízeních dříve používané oleje na bázi PCB, zakazované na základě hysterie zelených. PCB ovšem skleníkové nejsou.
Větrná elektrárna sice za svůj "život" má vyrobit v průměru elektrický ekvivalent spálení něco přes 9 000 tun uhlí, ale rozhodně ji nelze považovat za bezemisní zdroj. Jeden únik SF6 odpovídá přibližně spálení 900 tun uhlí. Je navíc daleko persistennější v atmosféře v porovnání s CO2. Modelovat bychom to mohli tak, že bychom po spálení té hromady 900 tun uhlí dál průběžně pálili jeho menší kvanta, která by dorovnávala ten rychleji ubývající CO2 na daleko pomaleji se snižující koncentraci SF6. Je docela možné, že v takovém případě bychom se k těm 9 000 tunám uhlí nakonec "dobabrali". Navíc musíme od těch 9 000 tun odečíst ty, kdy větrník vyrábí "nesmyslnou" elektřinu v době, kdy jí není zapotřebí, a ta se musí různými způsoby likvidovat, protože k rozumnému užití prostě není. A, pochopitelně, jedná se o skleníkový efekt jediného zásahu do příslušného zařízení. Může jich být víc, a za každý bychom museli spálit dalších 900 tun uhlí a začít spalovat další řadu jeho hromádek.
Existuje také pozorování, že po větru od německých větrných parků je ve vzduchu dvojnásobná koncentrace SF6, než je atmosférický průměr. To odpovídá spíše průběžným únikům a doplňování SF6 do těchto zařízení (i bez servisu spojeného s otevřením a únikem veškeré náplně, ten plyn může nějaká automatika připouštět z rezervní bombičky).
Jistěže mimo problematiku skleníku stojí i problém likvidace vysloužilých vrtulí, které se mohou stát zdrojem vláken, podle některých údajů srovnatelných s azbestem, podle jiných alespoň se skelnou vatou. Rozhodně to není z hlediska zdraví lidí žádný přínos. Poslední průzkumy ukazují, že zdraví nebezpečné částice se z vrtulí větrníků uvolňují dokonce již před koncem jejich životnosti, tedy za jejich chodu.
Stavba větrníků o výkonu jaderného bloku navíc spolyká mnohonásobně více betonu a dalších stavebních materiálů, obrovské množství alternátorů o relativně malém výkonu spotřebuje daleko více nedostatkových materiálů než jeden velký alternátor o jejich sumárním výkonu v uhelné nebo jaderné elektrárně. Pokud se ještě zohlední v našich podmínkách asi 1/4 doba chodu během svého "života" oproti jadernému bloku (ve větrných parcích na severním moři je to cca 1/2), je nutný další materiál navíc, abychom dosáhli ekvivalence nejen v nominálním, ale i reálném výkonu. Problém i to, že při chodu větrníku nevzniká žádné teplo, které by se dalo využít.
A nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že vhodná místa pro výstavbu těchto elektráren jsou až na pár výjimek v chráněných územích (od rezervací po národní parky).

Fotovoltaika

Fotovoltaika je minimálně problematická v tom, že produkuje elektřinu zcela chaoticky, a proto musí být vyrovnávána "horkými zálohami", které rozhodně nejsou bezemisní. Přitom je úplně jedno, zda jde o klasickou FV elektrárnu, produkující energii do sítě, nebo "zpomalovače elektroměru" připojené přímo do rozvodů v bytě, rodinném domku apod. V prvním případě skáče chaoticky přítok do sítě, v tom druhém spotřeba, ale síť destabilizuje obojí přibližně stejně. Jediné FV nedestabilizující síť jsou ty, které jsou provozovány v ostrovním režimu, tedy v oblastech bez přívodu elektřiny (např. některé chatové oblasti, samoty apod.).
Dalším problémem jsou měniče u velkých FV elektráren (a jsme opět u toho nešťastného SF6).
Dle mého soudu podceňovaným problémem je i skutečnost, že výstavbou FV elektrárny nahradíme přírodní povrch plochou o výrazně menší odrazivosti (FV panel má odrazivost kolem 10%, zelená tráva cca 1,5 násobnou, ovšem uschlá tráva má vyšší a např. plocha pokrytá sněhem ji má hodně nad 50 %. A je třeba vědět i to, že odražené světlo má stejnou vlnovou délku jako dopadající, takže projde skrze atmosféru ven, zatímco tepelné paprsky od zahřáté plochy (tedy i fotovoltaických panelů) jsou právě ty, u nichž se uplatňuje skleníkový efekt, tj. neprojdou skrze atmosféru a přispívají k ohřívání planety (dokonce i kdyby v atmosféře žádný CO2 nebyl, stačí vodní pára a další přirozené skleníkové plyny)). Takže FV panely do jisté míry (byť obtížně konkrétně vypočítatelné) přispívají ke skleníkovému efektu konverzí slunečního světla na paprsky, které neprojdou zpět do vesmíru skrze skleníkové plyny v atmosféře (i ty zcela nezávislé na aktivitách lidí).
Námitka, že zkonvertují nějakou energii na elektřinu neobstojí. Jednoduše proto, že platí termodynamika, v souladu s níž i naprostá většina té elektrické energie z fotovoltaických panelů degraduje na tepelnou (produkující infračervené, skleníkovými plyny zachytitelné, paprsky).
Paradoxem je, že tzv. "světelný smog", proti kterému ekologové bojují, fakticky odčerpává energii ze Země, protože v něm převažují vlnové délky, které projdou skleníkovými plyny a jeho paprsky odnesou energii ze Země do vesmíru. A působí tudíž na klima ve smyslu opačném, než jaký má skleníkový efekt.
Naprostá většina FV elektráren také zabírá kvalitní ornou půdu.
Dalším obrovským problémem je, že neumíme zlikvidovat fotovoltaické panely na neškodné substance. Stává se z nich nebezpečný odpad, z něhož se ve skládkách vyluhují toxické prvky.
Nezanedbatelná není ani obrovská plocha panelů, z nichž velice rychle za deště steče voda, protože prakticky nic nezadrží. FV elektrárny, zejména ty větší, mohou tedy přispívat i ke vzniku minimálně lokálních přívalů ve vodotečích.
Posledním problémem fotovoltaiky, ale do jisté míry i některých součástí větrných elektráren, je skutečnost, že jsou vyráběny v Číně, prací zotročených dětí a vězňů. Ptávám se proto na různých "ekologických" fórech, zda by měli ekologičtí nadšenci žaludek na používání německého mýdla značky Osvětim, vyráběného z tělesného tuku zplynovaných lidí.
Obávám se, že pokud bychom na všech budovách, kde to jde, natřeli střechy na bílo, mělo by to na klima daleko větší ochlazovací efekt než provoz FV elektráren. Ovšem, nedaly by se na tom plnit kapsy dotacemi. Výhodou by ale bylo, že by se toto opatření dalo snadno a rychle zrušit v situaci, kdy by se začalo ochlazovat příliš rychle a klima začalo tendovat k nebezpečně nízkým teplotám.

Vodní energie

Vodní energie je sice také OZE, ale na rozdíl od jiných typů je dosti málo problematická. Její hlavní vlastností ovšem je její nedostatek (málo vody a malý spád), takže může zajistit jen zanedbatelnou část kapacity, kterou potřebujeme. Spíš je výhodné, protože tyto elektrárny mají rychlý náběh, je používat jako součást zálohování. Tam, kde to jen trochu jde, by mělo být zajištěno i pumpování vody zpět nad hráz při přebytku elektřiny, tedy přestavovat vodní elektrárny na přečerpávací.

Elektromobily

Elektromobily jsou vydávány za dopravu budoucnosti. Problém je zcela jistě ve velmi malé kapacitě baterie v porovnání s naplněnou nádrží standardního auta (ani ne poloviční) a relativně dlouhým časem nabíjení.
Vcelku primitivní výpočet může dokázat, že bychom potřebovali asi dva Temelíny (ale kompletní, ne tu půlku původního projektu, která byla reálně postavena) jenom na dobíjení elektromobilů, nahrazujících stávající auta na benzínový pohon (některé odhady jsou ještě vyšší). S naftou je to složitější, protože se spotřebovává nejen na auta, ale i další druhy dopravy (od dieselelektrických lokomotiv po lodě) a jen těžko se dohledávají údaje, které by tyto druhy dopravy odlišily. Nicméně existují odhady, počítající s dalšími třemi temelínskými bloky.
Dalším problémem je logistika dopravy elektřiny k nabíjecím stanicím. Těch by muselo být daleko víc, než je nyní stojanů na benzín a naftu, protože nabíjení zabere podstatně delší dobu. Přitom standardní nabíjecí stanice, odpovídající dnes standardní benzínce, která by nabíjela na všech stojanech (v počtu asi 6 - 8 krát vyšším, než je tč. obvyklé místo stojanů na dolévání nádrží pohonných hmot) by potřebovala vedení odpovídající menšímu okresnímu městu a na jeho druhém konci elektrárnu s odpovídající produkcí elektřiny. To by, mj. znamenalo obrovská kvanta mědi. V podstatě jen pro ČR víc, než kolik se dá reálně koupit na světovém trhu.
Fantasmagorie ekologů, kteří budou přes den jezdit elektromobilem a v noci ho dobíjet z fotovoltaických panelů, je třeba odkázat tam, kam patří.
Problém ovšem je, že celý řetězec konverzí od vzniku tepla v elektrárenském zařízení po vznik mechanické energie v motoru elektromobilu má účinnost cca na úrovni parního stroje, tedy kolem osmi procent, zatímco auto na benzín má tuto účinnost kolem 40 procent, tedy pětinásobnou, a auto na naftu ještě krapánek vyšší. Znamená to tedy, že pokud v energetickém mixu není dostatek bezemisních zdrojů (přičemž reálné je prakticky jen jádro), produkuje elektromobil, a to nikoli výfukem, ale komínem elektrárny, vyšší množství CO2 (u nás cca 3,5 násobek) než normální auto. Až při cca 80 procent jádra nebo vody v energetickém mixu se dostane elektromobil do emisní parity s klasickými auty. Vodní energie přitom není dost. I státy jako Norsko, Švédsko nebo Rakousko nemají dost této energie pro převod aut na elektromobily. Na ostatní OZE je třeba zapomenout. Jejich energie by se musela protahovat nějakými úložišti o mizerné účinnosti (nejúčinnější je přečerpávací vodní elektrárna a jsme zase u toho nedostatku vodní energie obecně - poměrně jednoduchý výpočet dokáže, že na zálohování zimního období, a jen pro domácnosti a průmysl bychom potřebovali asi tisíc Dlouhých strání a na elektromobilitu víc než ještě jednou tolik) a tím pádem naroste do naprosto šílených rozměrů požadavek na nějakou uskladňovací kapacitu.
Začíná se rýsovat i další problém elektromobilů: Je jím vysoká hmotnost, kdy jen hmotnost baterie je výrazně vyšší, než hmotnost standardního auta, na niž jsou dimenzovány některé dopravní stavby, vícepatrové garáže a parkoviště, parkovací domy apod.
Nedávno pojišťovny zveřejnily první statistiky nehod elektromobilů a jejich řešení. V podstatě už banální "plechařina", jaká se u auta řeší buď výměnou dílu karosérie či dokonce klempířským kladívkem, tmelem a barvou, vede velice často k odpisu celého auta kvůli podezření na otřes baterie. Protože nová baterie není dotovaná, zatímco baterie v novém elektromobilu je, a velice, stojí nová baterie do stávajícího elektromobilu víc než nový elektromobil téhož typu se stejnou baterií. Takže většina elektromobilů se i po banálních nehodách odepisuje a pojištěnec dostane část peněz na nákup nového. Ekologie, ekonomika atd. takového počínání je cosi příšerného. Navíc ekosoudruzi nechtějí či neumějí lithium z baterií recyklovat.
V současné době tedy ekology prosazované elektromobily vedou k výrazně vyšší produkci skleníkových plynů oproti klasickým autům a jako "třešničku na dortu" můžeme přidat veškeré problémy s těžbou lithia a dalších nezbytných kovů pro výrobu jak elektromobilů, tak i jejich logistického zázemí.
Faktem je, že palivo vyráběné buď z CO2, jímaného ze vzduchu nějakou technikou nebo prostřednictvím biomasy, přijde po této stránce jak výrazně levněji tak i výrazně ekologičtěji, aniž by vyžadovalo drastické změny v logistice dopravy (s obrovskou ekologickou zátěží, což je jasné normálním lidem, ale ne ekologům). A je to opět jedna z technologií, proti níž ekologové zuřivě bojují, byť je prokazatelně uhlíkově neutrální.

Vodík

Vodíkové hospodářství se začíná stávat jednou z dalších manter ekologů. Problém je v mizerné účinnosti elektrolýzy, pokud bychom tedy vyráběli vodík "ekologicky", tedy výlučně přebytkovou energií z OZE. Dalším problémem je skladování (nepatrná hmotnost, a tedy obsah energie, stlačovat se vodík moc nedá a zkapalnění je natolik energeticky náročné, že potřebujeme k výrobě jednoho kg zkapalněného vodíku energii z dalšího jednoho kg tohoto plynu (respektive příslušně více, podle účinnosti konkrétního způsobu konverze vodíku na energii). Přitom i ten kapalný vodík je energeticky řídký, litr této tekutiny obsahuje cca polovinu energie oproti litru benzínu. Značná nebezpečnost tohoto plynu je už jen "třešničkou na dortu".
Představy, že by se vodíkem nahradil zemní plyn v rozvodech do průmyslu a domácností kolidují právě s velmi nízkým obsahem energie vztažené na objem tohoto plynu (potrubím by musely proudit mnohonásobky současných objemů), a přestože má vodík při vedení nižší odpor, bylo by to obtížně realizovatelné. Dalším problémem jsou úniky vodíku (prochází řadou kovů i dalších materiálů a vedení plynu u nás nebyla stavěna na to, aby vodík v sobě udržela). Kromě hrozby explozí je zde i hrozba vůči klimatu. Vodík sice sám o sobě "skleníkový" není, ale zvyšuje perzistenci silně skleníkového metanu v atmosféře a jako "třešničku na dortu" likviduje také ozón. Problematická pro některá vedení by mohla být i vodíková koroze kovů. Jinými slovy: V souvislosti s vodíkem by se muselo předělat z naprosté většiny veškeré plynové vedení od plynáren až k budovám, případně až ke spotřebičům.

Víra

Ekologie se tedy dostala do pozice jakési víry, která je v přímém rozporu s rozumem.
Můžeme se zlobit jak chceme, ale, obávám se, hlavní problém zde vidím v křesťanství a s ním příbuzných vírách, protože tato náboženství jednoznačně upřednostňují víru před rozumovým procesem. Což dospělo v křesťanství až k onomu CREDO QUIA ABSURDUM.
Jinými slovy, zde není už jen "zásluhou" věřit nějakému nesmyslu s tím, že za tu víru následuje (nikdy neprokázaná) odměna na "onom světě". Zde je to, že něco je totální nesmysl, přímo důvodem této pitomosti věřit.
A jsme u jádra problému: Protože tím nejsou "alternativně myslící" ekologové, topící v kamnech mrkví. Problémem jsou politici, kteří jim ty nesmysly, snadno identifikovatelné a diskreditovatelné elementární logikou a kupeckými počty nad faktografií na úrovni středoškolské fyziky a chemie, věří, přestože, jak zmíněná primitivní úvaha tak i hodnocení praktického dopadu již provedeného konání, naprosto jednoznačně ukazují, že tudy prostě cesta nevede.
Zcela jistě v tomto hraje roli i skutečnost, že naše vláda (s výjimkou části pirátů) je v rukou klerikálních a klerofašistických stran, jejichž představitelé byli odmalička cepováni ve smyslu "rozum je fuj, víra odmítající rozum je to pravé". Tito lidé tedy zcela jednoznačně budou dávat přednost ideologickým hámotinám, před realitou a jakoukoli korekci těchto hámotin rozumem budou považovat za nepřípustnou, případně za "desinformaci od ruských trollů" (když už nemohou bojovat proti kacířům).
Jistě je to chybou i nás, občanů, kteří chodíme k volbám, že jsme zvolili do čela státu "alternativní" jedince, vymozkované náboženskou vírou. Takže, přestože věřící mají v naší populaci zastoupení jen asi 1/4, vládnou nám v důsledku náboženské víry a silně alternativně myslící jedinci, dávající přednost víře před rozumem. A proto naprosto neschopní řešit současnou krizi jinak, než podle zdravého rozumu nesmyslnými postupy.

Závěr je jednoznačný a ne příliš optimistický: Můžeme "bojovat za klima" a budeme ignorovat realitu, že tento "boj" ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšuje, nebo dokonce vyvolává zcela nové typy skleníkových emisí či dalších příspěvků k ohřívání planety. Pak se ovšem musíme smířit s tím, že námi "bojem za klima" vyvolaný skleníkový efekt skutečně může planetu upéct. Možná už koncem tohoto století. Pochopitelně, dlouho před tou dobou vyvolá "boj za klima" totální ekonomický kolaps, hladomory a války o ubývající zdroje. Nebo budeme racionálně bojovat proti skleníkovému efektu. Pak je velká šance, že pokud něco planetu ohřeje, budou to ryze přírodní síly, s nimiž prostě nemáme šanci bojovat, nicméně produkce skleníkových plynů lidmi bude tak nízká, jak je to racionální, a jak to ovlivní klima jen v nepatrné míře. Pak ovšem musíme vybojovat to, aby se dělal prakticky všude opak ekology prosazovaných hloupých nesmyslů.

Největší zločin svědků covidových

Můžeme zcela jistě vytýkat těmto lidem mnohé. Už dnes realisticky počítáme mrtvé v důsledku aplikace mRNA a porovnáváme jejich počty s počty zemřelých, jimž aplikována nebyla (a je úplně jedno, kolik těch mrtvých bude černých nebo bílých, a kolik jich uvázne na některém z "padesáti odstínů šedi"). Již teď odhadujeme ty miliony až miliardy eur (či dolarů), které svědkové covidovi vydělali na prodeji a další distribuci těchto sajrajtů, vytahaných z kapes všech, kdo v nějaké formě platí daně či zdravotní pojištění. Nicméně to vše je v podstatě prkotina, hlavní průšvih je jinde.

Jak funguje imunita
Začnu trochu ze široka.
Imunita proti infekci spočívá v detekci cizorodých antigenů, které má bakterie či virus na svém povrchu, u té bakterie se může jednat i o látky, které vylučuje do svého okolí. Detekční část imunitního systému předá informace o čemsi cizím, cestou většího či menšího počtu prostředníků až efektorovým buňkám specifické části imunitního systému, které začnou buď chrlit specializované bílkoviny, protilátky, vážící se na rozpoznaný antigen (B-lymfocyty), případně začne množit specializované buňky, které buď samotné, nebo ve spolupráci více druhů buněk, vycestovávají do místa kontaktu s antigenem, a tam přímo to cizí pohlcují a rozbíjejí (T-lymfocyty).
Do celého tohoto dění vstupuje ještě nespecifická imunita, která různými mechanismy spolupracuje s tou specifickou, od snadnějšího pohlcování nepřátelských částic s protilátkami, navázanými na povrchu, až po "úklid" kousků těchto částic rozbitých T-buňkami, nicméně, protože životnost T-buňky (a dalších typů buněk v centru reakce na antigen) v boji s nákazou je velice krátká, "uklízí" i padlé hrdiny.
Pakliže je nepřítel poražen, počet přeživších specifických B a T lymfocytů se zredukuje a z části z nich vzniknou paměťové buňky, umožňující specifické imunitě při opakovaném kontaktu se stejnou nákazou reagovat daleko rychleji a dříve dosáhnout optimální intenzity obranné reakce.
Jistěže má imunita své hranice: Při příliš masívní infekci (nebo příliš rychle se množícím původci v těle) nestíhá. Pokud původce prochází ve svém cyklu podstatnými proměnami svých antigenů, jsou paměťové buňky z předchozího kontaktu organismu k ničemu, nebo téměř k ničemu (typicky chřipka). Pokud infekce projde mimo detekční část imunitního systému a "ukryje" se tam, kde na ni imunitní systém nedosáhne, nastane rovněž průšvih, jako třeba při rickettsiózách (tedy např. skvrnitý tyfus) a některých dalších infekcích. Stejně může selhat imunita oslabená, od prodělaného onemocnění přes razantní léčbu, především onkologických pacientů, ozařováním a cytostatiky, ale i u pacientů s transplantovanými orgány, kdy jejich imunita je záměrně tlumena, aby se předešlo odhojení voperovaného cizího orgánu. Navíc imunita prodělává cyklické výkyvy své aktivity, takže v dobách před objevem antibiotik byla snaha aplikovat tehdejší vakcíny v době maxima aktivity imunitního systému, zjišťované pomocí tzv. opsoninového indexu.

Vakcinace

Vakcinace představuje přirozené setkání organismu s původcem choroby nějakým způsobem oslabeným. Vakcinací byla tedy i variolace, lokální aplikace materiálu z neštovičných strupů do ranky na kůži. Jednak v něm byl virus poškozen sušením, jednak přirozenou cestou vstupu neštovičného viru je dýchací ústrojí, takže na kůži se mu tak dobře nedaří. Nicméně i tak po tomto zákroku někteří lidé zemřeli, ale úmrtnost po variolaci byla drasticky nižší než na opravdovou nákazu v případě epidemie neštovic. U žen jistě hrálo roli i to, že jim nehrozilo zjizvení obličeje, k jakému běžně docházelo při klasickém průběhu nemoci.
Samotná vakcinace se prováděla virem kravských neštovic, který je pro člověka málo patogenní (teoreticky mohou dostat celkovou infekci a zemřít na ni lidé se silně oslabeným imunitním systémem).
Později se používaly oslabení nebo inaktivovaní původci dalších nemocí. Zajímavá je vakcinace proti záškrtu a tetanu. Zajímavost spočívá v tom, že je organismu "podhozen" příslušný toxin, jednak oslabený, ale současně navázaný na nosič, který zajistí, že imunitní systém na toxin zareaguje. Tyto toxiny nejsou totiž antigeny, ale tzv. hapteny, na něž normálně imunitní systém nereaguje, ale pokud je s nimi "seznámen" ve formě vázané na vhodný nosič, tak na ně už při kontaktu s opravdovým toxinem zareaguje. Na rozdíl od očkování, prodělání tetanu nebo záškrtu imunitu nezanechá.
Další formou přípravy vakcíny bylo získávání příslušných antigenů nikoli z oslabených nebo inaktivovaných původců nákazy, ale z genetickým inženýrstvím vytvořených bakterií, které tyto antigeny vylučují. Výhodou je, že takováto vakcína nemůže uškodit ani člověku s velmi silným defektem imunity (o němž se nemusí vědět), protože v injekci není žádný virus nebo bakterie, které by se mohly množit. Nicméně lidé s velmi oslabenou imunitou se zpravidla nestanou imunními a očkování je u nich zbytečné, musejí být chráněni jinak.

Nežádoucí reakce

Pochopitelně, pokud imunitní systém je už "nabuzen" proděláním příslušné choroby, může na vakcinaci zareagovat velmi silnou hyperreakcí, která může dokonce skončit smrtí očkovaného.
Dokud se očkovalo proti "metlám lidstva", u nichž nehrozí, že by si člověk nevšiml jejich prodělání, případně proti onemocněním jako je zmíněný tetanus či záškrt, která v přirozené podobě imunitu nezanechávají, nic se nedělo a uvedené riziko bylo velmi malé. Nějaké, pochopitelně, je v situaci, kdy očkování nezanechá celoživotní imunitu, ale musí se periodicky opakovat, a to v době, kdy ještě imunita po předchozím očkování zcela nevyhasla. A musí se na to myslet a zdravotnický personál musí být připraven na zvládnutí takové reakce. Ta, v případě aktivace protilátek, nastane během maximálně několika desítek minut, kdy je pacient sledován.
Problémem může být pozdní reakce, nastupující řádově dny po aplikaci. Z onemocnění, proti nimž se očkovalo a očkuje, to platí prakticky jen pro tuberkulózu, protože toto očkování stimuluje jen pomalejší T-buňky. Zejména nastávaly problémy v situaci, kdy očkovaný už tuberkulózu měl, protože pak mohla být reakce na očkování velmi nepříjemná až život ohrožující. Proto také byli očkováni novorozenci, kteří zaručeně ještě neměli možnost se s tuberkulózou setkat (a existovala speciální pravidla pro očkování dětí tuberkulózních rodiček).

mRNA

mRNA není vakcína. Působí naprosto jiným způsobem. Obejde veškeré mechanismy a regulační stupně imunitního systému a napadne cílové buňky tohoto systému, které donutí reagovat na virový antigen.
Její nevýhody jsou dvě:
Jednak je to skutečnost, že je s to vygenerovat jediný typ T-buňky a jediný typ protilátky, které v principu budou reagovat velmi špatně už jen vůči velmi málo odlišnému původci. Čili stačí nepatrná změna původce onemocnění a účinnost tohoto zákroku jde silně dolů, klidně až k nule. Paradoxně prodělání infekce zanechá po sobě imunitu podstatně širšího spektra, alespoň částečně chránící i proti pozměněným virům. Po nástupu varianty omegy byli proti ní ti, kdo infekci předchozími typy prodělali, chráněni podstatně lépe než pacienti proti těmto typům očkovaní.
Druhým problémem je skutečnost, že tento postup vlastně znemožní jakékoli regulační pochody, jimiž je imunitní systém vybaven, a které mu do značné míry zabraňují (byť ne se stoprocentní účinností) provádět nepřístojnosti - od hyperreakce na antigen až po tvorbu protilátek proti antigenům, které jsou normálně pro imunitní systém "tabu", což jsou především antigeny vlastního organismu.
mRNA se tedy chová jako hacker, který se naboural do řídícího počítače supermoderního auta, a bez ohledu na to, co dělá řidič, chaoticky šlape na plyn a brzdy (a u některých aut může bez ohledu na pohyb volantu i měnit směr jízdy). Pravděpodobnost, že se takto hacklé auto vybourá, je, pochopitelně, obrovská, o mnoho řádů vyšší, než jaká je u auta se řidičem (tedy analogie klasického očkování)
Navíc se jedná o preparát naprosto nevyzkoušený, u něhož se ani nevědělo, které všechny buňky (a nejen imunitního systému) může ovlivnit, a co s nimi vlastně udělá (a neví se to v podstatě stoprocentně ani dnes, ví se jen, že takových typů buněk je více).
Jistěže obrovským problémem je i to, že se záměrně nijak nepátralo po stavu imunity násilně očkovaných lidí. Protilátky proti covid si museli atakovaní lidé nechat vyšetřit sami a na své náklady (byť by bylo normální pokud by byli všichni očkovaní na ně plošně vyšetřeni, a zdarma, už proto, aby se nevyhazovaly peníze za zbytečné injekce). Vyšetření T-imunity bylo v podstatě lidem znepřístupněno (byť takové testy existují). Dokonce ani nebyla snaha dělat něco podobného, co se běžně dělá u výše zmíněného očkování proti tuberkulóze - tedy aplikování antigenů do škáry a sledování (po několika dnech), jestli tam nevznikla zánětliví reakce na bázi T-imunity. Netvrdím, že by takový test musel být stoprocentní (to v medicíně není nic), ale mohlo by se jím mnoha naprosto zbytečným úmrtím zabránit.

Největší hřích

Největším hříchem zločinců aplikujících násilně a plošně celé populaci nijak nevyzkoušenou mRNA nejsou ti mrtví, kteří byli takto vyrobeni. Nejsou jím ani aktivity patrně astronomické korupce (výrobní cena dávky mRNA je pár haléřů, prodejní cena je naprosto neúměrná té výrobní).
Za největší hřích lze považovat to, že tito lidé, čistě kvůli nasycení své osobní chamtivosti, zcela zdiskreditovali systém očkování. Už proto, že onu aplikaci mRNA lživě nazvali vakcinací, byť ani z hlediska složení, ani z hlediska mechanismu účinku, o žádnou vakcínu nejde.
Nicméně už dnes lze najít na internetu články o škodlivosti zdravotní prevence obecně a vakcinace zvláště, padající na úrodnou půdu právě proto, že toxická mRNA byla vydávána za vakcínu a spousta čtenářů těchto článků má ve své "sociální bublině" lidi, kteří byli aplikací tohoto sajrajtu buď zcela jistě nebo s vysokou pravděpodobností zdravotně poškozeni, či dokonce zabiti (týká se to i mě). A v politice (násilná aplikace toxické sračky, za niž dostane politik nemalé peníze zcela jistě politickým aktem je) platí presumpce viny, nikoli neviny. Presumpce neviny může platit až tehdy, pokud budou aktéři této pseudovakcinace a doprovodných korupčních aktivit postaveni před soud.
Se zdravotní výchovou v oblasti zdravotní prevence obecně a vakcinace proti nebezpečným chorobám zvláště jsme se dostali o desítky let (ne-li o více než sto let) zpět. To je potenciálně obrovská škoda, jejíž náprava bude trvat minimálně jednu generaci, ne-li déle. A zdravotní důsledky této diskreditace budou pravděpodobně horší, než kdyby se žádná pseudovakcinace nekonala.

Celá akce "svědků covidových" tedy totálně poškodila zdravotní prevenci v očích běžných občanů a zdiskreditovala na ní vše, co zdiskreditovat mohla. A právě to je ten nejhorší důsledek uvedené akce. I v případě, že se podaří prokázat souvislost mezi pseudovakcinací a smrtí u milionů lidí, bude to pořád v porovnání s touto diskreditací a jejím pravděpodobným dopadem prkotina.

Volili Babiše ve "vyloučených lokalitách" protože jsou místní lidé hloupí?

Podle pana Čulíka z Britských Listů volili obyvatelé vyloučených lokalit Babiše proti svému objektivnímu zájmu, stejně jako obyvatelé některých strádajících lokalit ve Velké Británii volili "ke své škodě" brexit.

K té Británii

Možná ta Británie je ještě charakterističtější než ty naše "vyloučené lokality", alespoň některé. Jedná se o oblasti ve Velké Británii, kde byly pod hlavičkou "boje za klima", "boje za ekologii" a jiných nesmyslů masově rušeny doly a na ně navazující továrny. Masy lidí přišly o práci a to, že dostávali jakési "žebračenky" od EU, je nezlomilo a volili odchod z ní.
Ti lidé pochopili, že to byla EU, která je připravila o práci a uvrhla do bídy. Ti chytřejší z nich si dokázali i spočítat, že když je Velká Británie v EU čistý plátce (tj. víc peněz do EU vkládá, než od ní bere), tak po odchodu z EU by jí mělo zbýt v kase víc peněz, než kolik tam má nyní. A žebračenky z Bruselu by mohly být nahrazeny smysluplnými investicemi, umožňujícími místním lidem postarat se sami o sebe.
Zcela jistě v tom byl i kousek naděje na znovuotevření alespoň některých nesmyslně uzavřených podniků, které dávaly masám lidí práci (a další živily nepřímo zajišťováním solventních pracovníků, schopných nákupem zboží a služeb živit další osoby).

K nám

Možná to není u nás tak vyhraněné, ale okresy, v nichž vyhrál Babiš, se do značné míry shodují s těmi, kde byly v minulosti z podobných důvodů zavírány prosperující podniky, dávající velkému množství lidí přímo práci a dalším nepřímo příležitost k obživě. Lidé zde tudíž mají s EU jednoznačně negativní zkušenosti. Příhraničnost také znamená možnost vidět, co se děje za hranicí, a jak podobnou situaci, v níž jsme se ocitli, zvládají v Polsku a Německu (toto srovnání vychází pro naši vládu více než nelichotivě).
Představa, že vše vyřeší jakési EUrounijní dotace, je prostě nesmysl. Z více důvodů.
Ten hlavní je, že po odchodu Velké Británie z EU jsme se, posunem na žebříčku států, dostali na pozici "oficiálního" čistého plátce. Faktem je, že pokud se zohlední i nepřímé náklady na naše členství v EU, např. náklady spojené se získáváním EUrodotací, jsme v mínusu v podstatě od našeho vstupu do této organizace. Pokud vezmeme v úvahu i fakt, že dotace v reálu  nejsou peníze (tedy "speciální zboží, vyměnitelné za jakékoli jiné zboží", jak praví příslušná definice v politické ekonomii), ale fakticky jen poukázky na omezené spektrum zboží a služeb (takže jejich hodnota je fakticky nižší než nominál), tento jev se ještě zesílí.
Pokud někdo nerozumí oněm nepřímým nákladům, dovolím si uvést příklad:
Představte si, že máte v bance v Praze "dotaci" 100 Kč. Podmínkou jejího obdržení je, že si ji musíte vyzvednout osobně. Kdo má menší představivost, nechť si spočítá zpáteční jízdné z různých lokalit do Prahy a vykreslí hranice mezi oblastí, kde bude při vyzvednutí stokoruny v plusu a kde už ne. Může si pohrát i s časem jízdy a jeho cenou (třeba podle své hodinové mzdy). V takovém případě zjistí, že jít si pro tuto dotaci bude kontraproduktivní i pro významnou část Pražáků.
A teď si představte, že to nebude stokorunová bankovka, ale poukázka na určité zboží (pro vás ne moc užitečné) do určitého konkrétního obchodního řetězce (vyznačujícího se vysokými cenami a nízkou kvalitou zboží). - A máte EUrodotace "v kostce".

Naši lidé

Naši lidé rozhodně nejsou hloupí. Jednak výše uvedené do jisté míry intuitivně chápou, jednak chápou i to, že jakákoli progrese toho, čím vyhrožuje EU v oblasti "boje za klima", je pro ně v podstatě likvidační.
Elektromobil si většina pracujících nekoupí, protože je až několikanásobně dražší než auto při nákupu a bez dotací na elektřinu k nabíjení je i výrazně dražší v provozu. Navíc v řadě případů je jeho dojezd nižší, než jaký potřebuje někdo, kdo pracuje desítky km od svého bydliště.
Lidi začínají sužovat i "nízkoenergetické domy", protože náklady na jejich výstavbu jsou tak vysoké, že na ně prostě (na rozdíl od normálního domu) nemají. Navíc úspora energie není taková, aby rozdíl mezi ekohaluznou a domem zaplatila. Dokonce i při současných nehorázných cenách energií. A to ještě spousta lidí neví, jak nebezpečné jsou tyhle haluzny v souvislosti se šířením některých respiračních infekcí (zcela jistě počínaje tuberkulózou, ale i ten covid si bude ovzduší v nich pochvalovat).
Blbnutí zelených, vyslovujících se za podpory Bruselu pro naprosto nesmyslný a nijak nepodložený zákaz topení dřevem (a jeho deriváty typu dřevěných briket) ohrožuje téměř všechny, kdo žijí na venkově. I tak přitom drasticky rostou náklady na alespoň temperování obydlí (protože vodovodní trubky ve zdech si nemohou vzít na sebe dva svetry od soudružky Pekarové - Adamové a v případě promrznutí budovy prostě popraskají).
Jistěže vadí i mnohé další věci, hrozí např. ono povinné snížení aplikace agrochemikálií na polovinu, přičemž "čertovo kopýtko" tohoto spočívá v tom, že některé západní státy se tím poklesem pořád budou držet desítky (a někdy i stovky) procent nad naší spotřebou agrochemikálií na hektar, zatímco pro nás to bude znamenat u řady agrochemikálií konec, protože se po snížení jejich spotřeby na polovinu nedostaneme na minimální účinné dávky na hektar. Kdo pracuje v zemědělství, je si tohoto problému vědom.
EKO BIO zemědělství, prosazované zelenými, je naprostá pitomost. Je spojeno jen s velmi nízkými hektarovými výnosy při spoustě práce navíc (a naprosto nesmyslné) a vysokými riziky zdravotního ohrožení konzumentů některými škůdci a jejich toxiny. A, pochopitelně, hrozí i totální zničení polních kultur nejrůznějšími škůdci (ve středověku, kdy prakticky nic než "EKO BIO" nebylo, byl tento jev příčinou některých hladomorů).
"Hodit" hlas někomu, kdo je alespoň částečně "bruseloskeptický" byla otázka pudu sebezáchovy.

Ty nejhorší lokality

Jistěže existují i lokality, obydlené lidmi na dávkách a pohybujících se v šedé nebo i černé ekonomice. Mohlo by se zdát, že jejich obyvatelé mají proč hlasovat spíš probruselsky.
Vidím zde ovšem dva momenty, které mohly sehrát ve volbách určitou roli:
Prvním je skutečnost, že nespokojení voliči chtěli svým "protivládním" hlasováním vyslovit nespokojenost se svou situací a přimět vládu (a spol.) aby jejich situace byla nějak řešena. Jeden z diskutujících na webu Hlídací pes to přirovnal k prohození okna nenáviděného politika cihlou.
Druhým je to, že alespoň část lidí v těchto lokalitách si je vědoma, že sociální dávky a další zdroje příjmů jsou podmíněny funkční ekonomikou. Pokud ekonomika státu půjde do kopru, nepomohou jim ani sociální dávky v milionových nominálech na měsíc, protože to může časem být cena pouhého jednoho oběda v levné vývařovně, nebo ani toho ne. A ti, kteří se živí "dlouhými prsty" si zase mohou být vědomi toho, že z prázdných kapes ani odborník jejich formátu nic nevytáhne.

Takže já se, na rozdíl od pana Čulíka a dalších podobných publicistů, vůbec nedivím tomu, že v lokalitách, kde se lidem žije ekonomicky zle, měl Babiš vice voličů a ledaskde dokonce i místně vyhrál.