Opravdu jsou kritikové EU nepřáteli spolupráce mezi evropskými státy?

V podstatě kdokoli si dovoluje kritizovat sebenesmyslnější pitomost prosazovanou EU, je okamžitě nařčen z toho, že je nepřítelem spolupráce v Evropě, potažmo agentem Ruska, který bojuje za to, aby Rusko nespolupracující země "sežralo jednu po druhé". Jaká je ale realita?

Rusko

Nedovedu si představit příčetného vládce Ruska, který by nechtěl EU totálně zhroucenou po ekonomické stránce a totálně devastovanou politicky, asi jako byla Výmarská republika na konci své existence. Nevím ovšem, zda si uvědomuje, že taková situace je zralá na příchod diktátora, který by dal EU "do cajku", jak to učinil on sám, když debordelizoval Rusko po vládě Borise Jelcina.
K tomuto pro Rusko žádoucímu zdevastovanému stavu ovšem vede jediná cesta: Totální a naprosto nekritické přijímání všech nadiktovaných bruselských pitomostí jednotlivými státy EU, tedy i u nás. Protože uvedené nesmysly, ať už se týkají "zeleného údělu" nebo jiných ptákovin, naprosto devastují ekonomiku EU i jednotlivých členských států a zcela jednoznačně vedou k totálnímu ožebračení obyvatel.
Pochopitelně, pro ty ožebračené pak bude, alespoň zčásti, platit ono Wolkerovské:
"Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist."
Což zcela jistě nepřispěje ani v nejmenším ke stabilitě těchto států, ba ani EU jako celku. Naopak, v případě válečného konfliktu se může stát, že občané budou střílet vojáky v uniformách EU do zad. Případně, že dojde k masívním přechodům mobilizovaných občanů států EU do zajetí a vzniku nějaké novodobé formy zahraničního vojska, jaké známe z obou světových válek.
Takže kritika EU je zcela jistě v rozporu s ruskými zájmy (zejména pokud je racionální a potenciálně účinná) a pokud se na nějakých protestních shromážděních objeví ruská vlajka, je to výsledek snahy takovéto aktivity zdiskreditovat, nikoli snahy bezprostředně pomoci Rusku.

Integrace?

Evropská integrace zcela jistě je pozitivní jev. Dokonce i v případě, kdy se dělala dosti pitomě, jako v RVHP, měla nějaký pozitivní dopad. A pokud spolupráce v rámci zmíněné organizace vázla, bylo to prakticky vždy v situaci, kdy bylo politické zadání upřednostňováno před pragmatickým ekonomickým rozhodnutím.
Vyjma několika málo extrémistů si nikdo totální desintegraci Evropy (potažmo té části, co ji pokrývá EU) nepřeje. Právě toto je zneužíváno záměrným kladením otázek v nejrůznějších průzkumech tak, aby jedinou alternativou stávající EU byla totální desintegrace tohoto prostoru (ideálně s evokováním "železné opony" na hranicích všech bývalých členských států).
Tento narativ je, pochopitelně, nesmysl. Naprostá většina kritiků EU chce pouze to, aby tato organizace přestala forsírovat totální hlouposti, které jednotlivým státům i jejich občanům škodí. Případně aby se přestala podvolovat Německu natolik, že část obyvatel mimo tento stát ji chápe jako jakousi "čtvrtou říši".
V podstatě i já, kdykoli, jsem psal o případném odchodu z EU, zdůrazňoval jsem současně i to, že optimální by bylo odejít koordinovaně spolu s více státy a s nimi založit co nejrychleji jakýsi "trucpodnik" integrovaný na daleko racionálnějších a zejména demokratičtějších základech než EU, která je fakticky jakousi byrokratickou diktaturou, nemající s demokracií prakticky nic společného. Vzorem by mohlo být původní vysoce úspěšné EHS. Pozitivní by byl odchod V4, případně spolu s dalšími státy, optimu se blížící by bylo přibrání Rakouska a dalších podunajských států, které s námi kulturně sbližuje částečná či plná historická spoluúčast na podunajské monarchii, dávající jim mnoho společného.
Kdesi jsem četl krásný bonmot, že státy, které byly součástí Rakouska - Uherska, případně ty části států, které byly takovou součástí (v případech, kdy to nebyl celý nynější stát) se poznají podle toho, že v nedělním dopoledni zní z oken kuchyní bouchání, jak hospodyně naklepávají maso na "vídeňské" řízky k nedělnímu obědu. Pochopitelně, spojuje nás toho mnohem víc než tyto řízky, které se navíc dnes dělají spíš z vepřového nebo drůbežího masa, zatímco originální vídeňský řízek byl z telecího.

Bezpečnost?

Zcela mimo realitu je představa, že EU nějakým způsobem garantuje naši bezpečnost. Garantem naší bezpečnosti je jednoznačně NATO, v čele s USA. Je otázka, zda by tato garance fungovala v situaci, pokud by vnitřní rozklad tohoto státu pokračoval stejným směrem a tempem, jak ho můžeme v přímém přenosu sledovat nyní. Pokud se v USA nedostane k moci nějaký opravdu silný president, jako byl naposledy Donald Trump, může dojít k takovému rozkladu vojenských i ekonomických sil USA, že k žádné pomoci z jejich strany nedojde (a při napadení některého státu NATO nastane stejná situace jako v roce 1938 mezi ČSR a Francií). Suma ostatních sil členských států tohoto paktu je bez účasti USA zanedbatelná, a tudíž v praxi moc nepoužitelná.
Naopak, devastace ekonomiky členských států, ale i politické šílenosti, které EU prosazuje, jednoznačně omezují naši možnost se v případě napadení bránit. Československá armáda v roce 1990 by byla v případě útoku ze strany Ruska či bývalého SSSR schopná sice patrně nikoli dlouhodobě ubránit území státu, ale zcela jistě by mohla zabít tisíce či desetitisíce vojáků útočníka, zničit stovky tanků a sestřelit stovky letadel. Tento fakt (týkající se i dalších exsatelitů SSSR) také přispěl k tomu, že se SSSR nepokusil silou zvrátit události na konci roku 1989, protože by to jednoduše buď nezvládl, nebo zvládl za cenu, jakou musel svého času za strategicky bezvýznamné vítězství nad římskými legiemi zaplatit král Pyrrhos.
V současné době, jednoznačně vinou EU a jejích přívrženců v naší politice, by si nás Rusko namazalo na chleba a ani by se přitom moc nezapotilo.

Desintegrace

Zcela jistě se státy v evropském prostoru nějakým způsobem spojit do spolupráce musí, respektive je takové spojení velice silně žádoucí. Toto zpochybňují jen naprostí extrémisté, jsoucí mimo realitu.
Rovněž však zcela jistě není takovéto spojení a spolupráce totožné s EU, nebo že EU je naprosto jedinou možností evropské integrace. Naopak, EU od svého vzniku na ruinách hospodářsky vysoce přínosného EHS dělá vše proto, aby takováto spolupráce nefungovala.
EU se stará o naprosté pitomosti, nemající se spoluprací států v ní sdružených nic společného, zatímco podstatné věci ponechává zcela stranou.
Sice nám naprosto nesmyslně vnutila zákaz pomazánkového másla, zatímco peanut butter, který má s máslem společné ještě méně (P. M. je alespoň z mléka, zatímco P. B. je z buráků), zůstalo zachováno. Kecala a kecá nám do názvů i dalších výrobků, ale nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení, případně elektrické zásuvky a zástrčky a spoustu dalších věcí, které by měly skutečně reálně pozitivní význam.
Nedokázala ani zavést nějaký jednotný jazyk, což v důsledku vede např. k tomu, že na potravinách je povinné minimum informací ve velkém počtu jazyků, vytištěné, aby se to vůbec na jejich obal vešlo, písmem menším než petit, které naprostá většina kupujících není s to přečíst, takže ono značení je zcela jednoznačně na jednu věc, tedy na to, co se časem stane z každé snězené potraviny.
Nabízelo se esperanto, nabízela se latina (klidně i ta středověká, nebo nějaká její odvozenina), případně další rozumné možnosti, ale maximálně je forsírovaná angličtina, tedy chaotická hatmatilka bez v praxi použitelných gramatických pravidel a stabilního významu slov, kterou se nezvládne za celý život naučit ani cca 95 procent rodilých mluvčí.
EU se stará o jakýsi nesmyslný "boj za klima". Nesmyslný jednak jako takový, protože skuteční vědci, nikoli spekulanti s emisními povolenkami nebo záškolačky s psychiatrickou diagnózou, antropogenní podíl odhadují jako menšinový, případně zanedbatelný. Navíc EU se svými 8 procenty světových emisí (což je asi dnes, vzhledem k ekonomické degradaci EU, už patrně dosti nadhodnoceno) nemá prakticky žádný vliv na těch zbývajících 92 procent. EU "budováním bezuhlíkové ekonomiky" významně přispívá k celosvětovému skleníkovému efektu emisemi skleníkových plynů jako je  hexafluorid sírový právě z oněch OZE, které mají "spasit svět". Bezvýznamné nejsou ani obrovské plochy černých fotovoltaických panelů, zahřívajících se i paprsky vlnových délek, které původní terén (pole, louka) odrážel zpět do vesmíru, zatímco tepelné záření těchto panelů zvyšuje opět celkový skleníkový efekt. Potenciálně je to závažnější problém než emise CO2.
EU se stará o spoustu dalších nesmyslů a pitomostí a unikají jí naprosto podstatné věci, které ovlivňují každodenní život prakticky všech jejích obyvatel.

Integrace

Pokud by se tedy státy EU, případně ještě další na území Evropy, měly integrovat, tak po zkušenosti s EU jedině na úrovni jasně definované ekonomické spolupráce (v ideálním případě onen volný pohyb osob, zboží a služeb), s tím, že vše navíc by bylo dobrovolné a klidně jen pro skupiny států, které mají zájem o jakousi vyšší míru spolupráce i v jiných oblastech, ale rozhodně ne povinně pro všechny.
Všechno ostatní je, jak jsme se přesvědčili za dobu našeho členství v této organizaci, jednoznačně cestou do pekel politických a kulturních konfliktů, které nemají přijatelné řešení.
Jistěže můžeme bájit, jako např. expresidentové V. Klaus a M. Zeman o jakési reformě EU, ale je vysoce pravděpodobné, že ta se prostě konat nebude, protože úřednictvo bude trvat na svých privilegiích, plynoucích z jeho neomezené vlády nad "plebsem", dokud se opravdu nepodaří tuto vládu svrhnout, což bez likvidace jejího nástroje, EU, prostě nepůjde.
Ostatně, Gorbačov se také pokoušel provést jakousi reformu SSSR a zdaleka nešel se svými cíli tak daleko, jako třeba vůdcové pražského jara 1968, a přesto neuspěl, protože tento pokus vedl ke zhroucení a rozpadu SSSR. Přitom, budiž to tvrdě řečeno, Gorbačov v podstatě ani nechtěl zlikvidovat moc sovětské byrokracie. Naopak ji chtěl posílit zefektivněním její činnosti. Přesto se s ní dostal do střetu, jímž tato skupina v podstatě zlikvidovala sama sebe, protože to, že zabránila racionalizaci uspořádání SSSR, vedlo k jeho rozpadu.
Jsem toho názoru, že byrokraté EU se budou rovněž snažit zabránit jakékoli racionální reformě této organizace, bez ohledu na to, že důsledkem bude její likvidace.
Pochopitelně, pokud k rozpadu EU a integraci na nové bázi dojde, tak jediný reálný personální požadavek v této souvislosti je, že z centra té nové formy integrace budou vyloučeny všechny osoby i organizace (včetně nevládních), které se podílely na tvorbě a udržování původní EU.

Zcela jednoznačně tedy platí, že kritika EU v naprosté většině případů není kritikou integrace zemí Evropy a že EU není jediná možná podoba takovéto integrace. Naopak, EU nám předvedla to, jak se taková integrace rozhodně dělat nemá, a proto bude nutné integraci zemí na jejím teritoriu, případně i s dalšími, převést na jiný základ, přičemž pro tuto integraci může EU sloužit prakticky výlučně pouze jako odstrašující příklad. Minimálně část kritiků současné EU lze považovat za jakési průkopníky integrace EU na novém, racionálním a funkčním, základě, kterážto kritéria EU jednoznačně nesplňuje.

Sešli se pod ocasem

Demonstrace v sobotu minulého týdne proti současné vládě naplnila asi polovinu Václaváku. Je to málo, nebo dost?

Vláda

Naši vládní soudruzi názorně ukazují, že jsou jim exaktní vědy cizí. Blekotají o deseti tisíci návštěvníků, kteří je, pochopitelně, nemohou nijak vzrušit. Navíc pan Rajchl vlastně jen opakoval své "nudné" požadavky z předchozích akcí. Takže se vlastně nic neděje, dál mohou být přijímána opatření, pauperizující celou společnost mimo několika "vyvolených", kteří naopak peníze, ukradené zbytku občanů, s velkým sebeobětováním a sebezapřením uloží do svých kapes.
Dále bude vláda směřovat k vyhlášení války Rusku, případně takovým provokacím, které by udělaly fakticky to samé. Je třeba ovšem v této souvislosti připomenout, že v takovém případě by se na nás onen pověstný článek pomoci NATO napadenému členovi netýkal, proto také NATO nijak nezasahovalo do válek mezi Řeckem a Tureckem.
Dále naše vláda hodlá zatahovat náš stát do bažin Green Dealu. Dál hodlá z našich kapes platit bezcenné parazity, provozující chaoticky výkonem skákající OZE, dál hodlá investovat do této prakticky neúčinné technologie (vyprodukují v průměru kolem desetiny svého nominálního výkonu, v zimě, kdy je energie zapotřebí nejvíce, ani ne třetinu této bídy) investovat desítky až stovky miliard Kč. Hlavně aby nebylo na další jaderné bloky, které mohou jet až 80 let a každý rok v průměru vyrábět 80 % svého instalovaného výkonu, navíc s přestávkami a odstávkami v naprosté většině případů dlouhodobě předem známými s tím, že se na ně distribuce energie může připravit.
Prostě, hurá do pekla, připravovaného Zelenými Khmery.

Realita

Reálně byla zaplněna asi polovina Václavského náměstí, a protože je jeho kapacita přibližně 200 000 lidí, řádový odhad je kolem 100 000.
Existují SW na počítání hlav na snímcích, z nich údajně podle těch, co je nakrmili fotografiemi sobotní demonstrace, vypadla čísla kolem 101 000.
Pokud by někdo chtěl provést nějaký ruční výpočet, dalo by se náměstí rozdělit na čtverce (obrázky z Google Street view by mohly na jeho krajích umožnit najít body od sebe +- stejně vzdálené, ale jsou i jiné metody), spočítat pár náhodně vybraných čtverců a průměr násobit počtem čtverců. Dá se naopak na různých místech vyznačit skupina sto hlav, odhadnout jimi zaujatou plochu a přepočíst na plochu zaplněné části náměstí. Pokud by tedy někdo chtěl provést ruční výpočet. Já nbych to dělal ještě jinak, na základě modelu půdorysu Václaváku v Povray, který se dá potáhnout šachovnicovou texturou.
Existují i možnosti porovnat sobotní naplnění Václaváku s demonstracemi Milionu chvilek, nebo třeba při událostech po 17. 11. 1989, kdy jsou počty účastníků jakž takž známy.
Nicméně, kdo to různými metodami počítal, dospěl k onomu "asi 100 000 lidí, možná fous přes". Určitou rezervu navíc má tento odhad ve vlacích, které kvůli "záhadným" zpožděním přijely do Prahy až po demonstracích. V jednom případě údajně kvůli smrťáku na kolejích (asi sebevrah), o těch ostatních (bylo jich prý víc) vládní přihrávači raději mlčí. Zato soudruzi hlasitě křičí, že byla zajištěna náhradní doprava. To, že dorazila až "s křížkem po funuse" už neřeší.

Je to dost?

Pokud se počet účastníků vztáhne k počtu oprávněných voličů, je to "fous" přes jedno procento. Pokud by se to ovšem vztahovalo na reálnou účast ve volbách, tak je to něco jiného (lze se domnívat, že pokud se někdo vypravil na ten Václavák, tak je vysoká pravděpodobnost, že přijde i k volbám). V případě  voleb s nejvyšší účastí v poslední době, druhého kola posledních presidentských voleb, je to už cca 1,5 procenta, v případě voleb s mizernou účastí, jako jsou volby do senátu, je to dokonce pár desetin procenta nad pětiprocentní hranici "volitelnosti strany".
Pochopitelně, s tím, jak roste polarizace společnosti, a jak fanatičtí vládní pohůnci poženou naši zemi do pekla šíleností, připravovaných EU, poroste také účast ve volbách, zejména pokud se podaří udržet klasické demokratické volby s osobní účastí u volebních komisí. Určitým projevem tohoto trendu byla i obrovská účast ve druhém kole presidentských voleb.

Dostatek počtu

Jinými slovy, počet lidí na Václavském náměstí zcela jistě organizátory nepřehoupne přes pětiprocentní hranici, ale pokud si uvědomíme, že spousta příznivců přijít nemohla, má k tomu při volbách se standardní volební účastí slušně nakročeno.
Faktem je, že pan Rajchl se vyjadřuje velice mírně, nechce odcházet ani z EU, ani z NATO. Nicméně je jasné že vyplnění jeho dalších programových bodů minimálně k roztržce s vedením EU musí vést.
Klíčovým prubířským kamenem budou EUrovolby v příštím roce, protože v nich se ukáže síla stran, chtějících obnovu prosperity a růstu ekonomiky, vůči stranám pětikoalice (a jejich zahraničním obdobám), bojujícím za totální zbídačení populace v neprůhledném zahraničním zájmu. A u nás za nastolení bolševicko - klerofašistické diktatury.
Pokud někdo chce odchod z uvedených organizací, či alespoň referenda o nich, měl by volit SPD, případně, pokud zůstane zachováno volební spojenectví SPD s Trikolórou, tak tuto dvojici stran. Rozhodně by neměl volit ani ty politiky, kteří se sice tváří EUrokriticky (někteří EUroposlanci za ODS), protože u těch není na nic spoleh, zastupují stranu, která se pod vedením profesora Fialy redefinovala jako silně EUrohujerská a je otázka, zda hlasy pro ně, dokonce i se zaškrtnutím preferencí, nepropadnou nějakému EUrohujerovi, hlásajícímu, že současné holandské vybíjení základních stád a likvidace prosperujících farem (nehledě na další šílenosti) je náš vzor.
Neměl by ale volit ani nějaké pidistrany, které nemají šanci se do zastupitelstev dostat. Je vysoce pravděpodobné, že některé z těchto stran jsou jen projekty BIS a jiných podobných organizací, mající jediný účel: Rozbít opozici na množství malých stran, které zůstanou za branami Parlamentu.

Reformy nebo odchod

Je dobré si uvědomit, že reformy EU, navrhované Rajchlem a spol., jsou pro EU patrně stejně nebezpečné jako případný exit, hlásaný dalšími opozičními stranami. Jakýkoli pokus o reformu EU, dokonce i takový, který by měl za cíl jen odstranit zbytečné nesmysly, nahromaděné v jejím řízení, znamená jednoznačně ohrožení této organizace.
Je dobré v této souvislosti vzpomenout na M. Gorbačova, jehož cílem nebylo nějaké "zlidštění" sovětského režimu (na rozdíl od Pražského Jara, k jehož odkazu se hlásil). Cílem jeho reforem bylo v podstatě pouze zefektivnění komunistického režimu, včetně odstranění těch prvků, které byly největšími zdroji korupce. Dokonce mu ani nešlo o nějakou kompenzaci zločinů předchozího režimu, jako u nás v onom roce 1968.
Přesto i takové velmi opatrné reformy, které nijak nenarušovaly podstatu komunistického režimu, vedly nakonec k tomu, že se tento režim totálně zhroutil a rozpadl se i SSSR.
Je tedy pravděpodobné, že pokus o návrat ze slepých uliček, do nichž se EU za svou existenci zvládla dostat, by vedl k něčemu podobnému, tedy ke zhroucení a zániku této organizace. Současná EU je s trochou nadsázky začíná podobat pacientovi v tzv. ireverzibilním šoku. Ten, je-li nechán být, zemře, a je-li léčen, zemře rovněž. Zemře buď na ten šok, nebo na následky se životem neslučitelných kaskád reflexních reakcí, které v tak pokročilém šoku léčba vyvolá.

Setkání na Václavském náměstí je tedy výsledkem velice solidní, téměř masarykovské "drobné práce", kterou kolektiv kolem pana Rajchla zvládl. Rozhodně samo o sobě není poukázkou do  parlamentu, ani bruselského ani pražského. Nicméně je názorným důkazem, že se tento spolek opozičních občanů do obou parlamentů dostat může, pokud jej pod nějakou lživou záminkou nezlikviduje BIS nebo PČR, jak se už v minulosti stalo.
Rozhodně nešlo o nějakých "deset tisíc nespokojených", jak hlásala provládní média, či někteří vládní činitelé. My, starší, si můžeme vzpomenout na jedno ze shromáždění na Václavském náměstí po 17. 11. 1989, jehož účastníci komentovali informace v tisku o předchozím dni skandováním "Rudé Právo lhalo, že je nás tu málo". A ono umělé snižování počtu demonstrujících o jeden řád jasně ukazuje obavy "naší" vlády z nespokojených občanů, naprosto stejné, jako v případě onoho koncesovaného "kůlu v plotě".

Potřebujeme slaboduché

 ekologie,energetika,EU,výživa,zdraví,

Potřebujeme slaboduché

Rozmáhá se hnutí za 100% stravování rostlinnou stravou. Pochopitelně, chráníme ekologii, bojujeme za klima a blaho lidstva i celého vesmíru. K tomu právě slouží i různé fikce o "šílené škodlivosti" potravin živočišného původu.

Realita

Jako vždy v případě ekologických žvástů je to nesmysl.
Ke své správné funkci potřebuje lidské trávící ústrojí jak rostlinnou, tak i živočišnou stravu. Paradoxně člověk více prospívá na dietě se zásadní převahou živočišné stravy (Inuité, ale i některé severské národy jak v Eurasii, tak na severu Ameriky), zejména pokud je spojena s vysokým energetickým výdejem, odpovídajícím původnímu životnímu stylu těchto populací (problém mají ty populace, které se začnou chovat "civilizovaně", drasticky sníží energetický výdej, ale současně nezmění výživu - poprvé to bylo vědecky popsáno na domorodém obyvatelstvu Severní Karélie, už někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století). Nuceně veganské populace zemí 3. světa mají naopak zpravidla velmi nízkou úroveň zdraví, což ovšem není dáno jen výživou.
Jediná užitková rostlina, která obsahuje v postačujícím množství celé spektrum aminokyselin nutných z hlediska potřeb lidského organismu je sója. Nicméně i tak má sojová bílkovina jen asi poloviční hodnotu oproti referenční bílkovině, kterou je bílkovina vaječného bílku, ovalbumin.
Pěstování sóje je ekologicky problematické. Tato rostlina potřebuje velmi intenzívní hnojení, které je zpravidla spojeno s kontaminací půdy nežádoucími příměsemi strojených hnojiv (zejména fosfátů). Sója ovšem fosfáty a další strojená hnojiva vyžaduje a bez nichž prostě nedá potřebnou úrodu. Hlavní takovou kontaminantou hnojiv je kadmium, velmi problematický prvek, který se kumuluje v lidském organismu a poškozuje játra, ledviny a reprodukční soustavu. U obou pohlaví může vyvolat neplodnost.
Pochopitelně, kadmium přechází nejen do sǒje, z jejichž bílkovin je lze průmyslovými postupy odstranit (se vznikem otázky přímo nerudovské: "Kam s ním?"), ale proniká i do dalších plodin na polích po sóji pěstovaných, z nichž se už tak snadno odstranit nedá.
Samotné zpracování sóje na protein (s oddělením využitelného, leč ne úplně bezproblémového tuku a "mouky", do níž přejde podstatná část "sklizeného" kadmia) vyžaduje továrnu, pochopitelně fungující na energii a ne její OZE náhražky.
Obávám se, že ekologická stopa sóji není o mnoho menší než ekologická stopa vytvoření jejího ekvivalentu v mase. Nehledě k tomu, že k ekonomice pěstování a zpracování sóji přispívá  zkrmování odpadu z jejího zpracování zvířatům.

Další rostliny

Existují jistě i další rostliny, obsahující celé spektrum aminokyselin. Taková bílkovina se nachází i v bramboře, které by ovšem muselo být snědeno několik kg denně, aby člověk získal "tabulkové" množství aminokyselin, což pořád ještě nic neznamená, viz kousek dál. Co by každodenně požitá kilová množství brambor udělala se "štíhlou linií", je snad každému jasné.
Další možností je složité kombinování více zdrojů rostlinných bílkovin, což není zcela jednoduché. Naši předkové kombinovali např. luštěniny s výrobky z obilí, nicméně ani tato  směs maso stoprocentně nenahradila a bez alespoň malých dávek masa a / nebo dalších potravin živočišného původu by nepřežili.
Problémem totiž rovněž je, že chemicky příbuzné aminokyseliny jsou ze střevního obsahu do krve a mízy transportovány identickými transportními systémy. Mezi těmito příbuznými aminokyselinami panuje kompetitivní inhibice, tj. transport zahlcený jednou dvěma aminokyselinami z této skupiny ponechá ve střevě (a následkem i ve stolici) část příbuzných aminokyselin, kterých je v potravě, a tedy i ve střevě, málo. Takže problémem bílkovin z rostlin není jen nedostatek jedněch aminokyselin, ale i výrazný nadbytek některých z těch ostatních.
Výše uvedené je problém u většiny rostlinných bílkovin, které mohou mít "tabulkově" jakési minimální množství dalších než dominujících aminokyselin, ale ty se nedostanou pro příliš silnou "konkurenci" na transportních systémech do vnitřního prostředí organismu.
Pokud se aminokyseliny do vnitřního prostředí organismu dostanou, platí pro jejich využití zákon limitující aminokyseliny (opět jeden ze zákonů, které nám EU asi nezruší, maximálně nařídí vynechat zmínky o něm v učebnicích). Ten zákon přepočítává aminokyseliny na poměr aminokyselin v bílkovinách lidského těla (blízký poměru aminokyselin v ovalbuminu - viz výše). Ta, jíž je relativně nejméně z hlediska potřeby syntézy lidské bílkoviny, může být označena jako 100 %. Ostatní budou mít ta procenta vyšší, nicméně to, co je nad tou stovkou, se neuplatní při tvorbě bílkovin a je vzápětí převedeno na glukózu nebo lipid a spotřebováno za vzniku energie (případně za vzniku tukových zásob).
Organismus může maximálně převést jednu aminokyselinu na jinou (či jiné), nicméně na začátku každé takové metabolické dráhy je nezbytná (esenciální) aminokyselina, která musí být přijata s potravou.
Speciální kapitolou jsou houby, které obsahují plné spektrum aminokyselin, ale jen ve velmi nízké koncentraci. Mohou snížit symptomy hladovění (např. při válečných událostech, hladomorech apod. coby "maso z lesa"), ale maso stoprocentně nahradit nemohou. Navíc houby vyžadují buď "neekologický" sběr v přírodě, nebo pěstování na odpadech ze zemědělství (žampiony na hnoji, jiné houby zase na slámě) a dřevovýroby (např. některé dřevokazné houby na pilinách, hoblinách apod.), tedy odvětví lidské činnosti, která hodlají Zelení Khmerové omezovat či rušit.

Další komplikace

Lidský organismus nemá možnost narušit buněčné stěny rostlin i hub, takže část obsahu těchto buněk se nedostane do volného prostředí ve střevě a nemůže být vstřebána.
Bezobratlí, např plži, mají enzymy, které tyto látky buněčných stěn rostlin a hub narušují.
Někteří býložravci mají v trávící soustavě symbiotické bakterie, které dělají totéž (kráva, koza a další přežvýkavci v bachoru, kůň na začátku tlustého střeva). Ti potom mohou využít vyšší procento z rostlinné stravy a dokonce jim symbiotické bakterie vyrobí i některé aminokyseliny, které v rostlinách nejsou, nebo je jich tam málo.
Pro teplokrevné živočichy tedy existují v principu tři strategie zpracování rostlinné stravy. Omlouvám se pravidelným čtenářům blogu za to, že cituji něco, co jsem zde již před pár lety zveřejnil.
První strategií je ten bachor, nebo nějaká jeho analogie, umožňující zpracovat rostliny pomocí symbiotických mikroorganismů, hlavně bakterií.
Druhá strategie (provádějí ji zejména králíci a příbuzní) spočívá v požíráni vlastního trusu, protože symbionti, narušující některé složky rostlinné stravy, jsou u nich až na konci tlustého střeva, odkud se již příslušné látky nevstřebají, ale pokud materiál projde trávicí soustavou znovu, jsou některé jeho složky vstřebatelné a využitelné. I u člověka se cca 10 % rostlinných polysacharidů v koncové části tlustého střeva naruší a teoreticky by se z nich při druhém průchodu trávící soustavou něco vydolovalo (dobrou chuť).
Třetí strategie spočívá v požírání obrovských kvant rostlinné potravy, čímž je kompenzována její mizerná využitelnost. Klasicky tak činí Panda medvídkovitá, která musí každý den sežrat víc bambusu než kolik váží.
Kousek níže zmiňuji ještě čtvrtou možnost, poněkud morbidní, ale v praxi občas realizovanou.
Doporučuji se ptát zastánců veganství, kterou z uvedených cest mají zvolenu.

Důsledky

Důsledkem veganské stravy, pokud není nějakým způsobem, a zpravidla uměle vyráběnými doplňky (chemický průmysl), upravována, je celkové snížení koncentrace volných aminokyselin v krvi a tkáňovém moku, a tedy obecně nižší dostupnost aminokyselin pro tělesné buňky.
Velmi silně strádají v tomto případě buňky nervové soustavy, u nichž se snížená kvalita průběžného servisu projevuje snížením kvality a kvantity jejich funkce.
U dospělých se tento stav projevuje snížením intelektuálního výkonu, včetně úspěšnosti u testů IQ. Navíc dochází ke změnám osobnostních rysů. Narůstají sugestibilita i důvěřivost a roste i citlivost na některé psychotropní látky. Tento fakt je dáván do souvislosti s "oblíbenými" křesťanskými církevními půsty, po nichž často docházelo k náboženským vizím, "prozřením ve víře" a podobným projevům narušené psychiky. Patrně se těmi půsty snížil práh citlivosti na psychoaktivní látky natolik, že se mohly uplatnit i ty, které se nacházejí v kadidle, používaném při náboženských obřadech. Tyto změny jsou po obnovení dodávky plného spektra aminokyselin z větší části vratné.
U dětí dochází k daleko hlubším změnám. IQ klesá daleko více a i změny osobnosti jsou větší. Důležité ale je, že u dítěte, které je ve vývoji, dochází k jakémusi "přehození výhybky" a mozek se vyvíjí dál abnormálním směrem, což už obnova plnohodnotné výživy nemusí stoprocentně napravit, takže následky veganského krmení v dětství jsou doživotní.
Jistěže dalším problémem je pestrá škála alergií a nesnášenlivostí některých složek rostlinné potravy, proti nimž jsou podobné jevy u potravin živočišného původu (s výjimkou nesnášenlivosti laktózy, ale to je trochu jiná pohádka, jak by napsal pan Kipling) výrazně méně obvyklé a většinou i méně závažné.
Vegani z donucení (zejména chudí z chudých zemí třetího světa) jsou zpravidla též prolezlí parazity, jejichž vektorem jsou pěstované kulturní rostliny, hnojené přímo lidskými fekáliemi (na jiná hnojiva tito lidé pochopitelně nemají).
Na rozdíl od určitého racionálního omezování podílu potravin živočišného původu, které může být za určitých okolností i zdravé (jindy zase zdravé škodlivé, např. vegetariáni požívající výlučně vejce a mléčné výrobky mohou mít vyšší příjem cholesterolu než "masožrouti"), veganství (tedy stoprocentní rostlinná strava), pokud není doplňováno masivně nutrienty v kapkách a tabletách, nebo realizované továrními výrobky, obohacenými nutrienty živočišného původu, je zdravotně problematické prakticky vždy. U veganů zpravidla také dochází ke zhoršování krevního obrazu až k anémii.
Tedy, ještě existuje ona čtvrtá "strategie" úspěšného veganství: Až se u vegana zhorší krevní obraz z nedostatku železa a plnohodnotných bílkovin na patologickou úroveň, absolvovat pár transfúzí krve. Čímž se jeho stav dočasně vylepší. Tedy se svou výživou tak trochu podobá známému transylvánskému hraběti.

Řešení

Řešení jistě existuje. Jsou jím sofistifikované směsi rostlin (často namíchané z rostlin z různých kontinentů a podnebných pásů). Pro zisk bílkovin (ale i některých dalších složek) je důležité i předzpracování těchto rostlin v továrně za vzniku extraktů, případně "rostlinného masa".
Takováto výroba také může zvládnout i likvidaci parazitů, problém ovšem může nastat v tom, že ze zlikvidovaného vajíčka nebo zárodku se uvolní velmi silně alergizující bílkoviny (jsou popsány i alergie s fatálním průběhem, a to i při lékařské intervenci na běžné úrovni států EU), jejichž odstranění z vyráběného "rostlinného masa" bude krajně obtížné. Bude tedy nutno chránit před parazity už plantáže krmných rostlin, což ovšem je neslučitelné s představou, že by byly nějak "eko" či "bio".
Průmyslovou výrobou se mohou do "rostlinného masa" přidávat i ty nutrienty, které v rostlinách chybí a jsou typicky obsaženy v potravinách živočišného původu, jak se už u některých potravin pro vegany často děje.
Náhradou průmyslových postupů by byla fermentace rostlinného materiálu v nějakém fermentoru, napodobujícím bachor. Výhodou by bylo to, že bachorové bakterie jsou s to vyrobit některé nedostatkové aminokyseliny. Nevýhoda ... Kdysi jsem pracoval s bachorovou tekutinou jako složkou živných médií pro silně anaerobní bakterie (tolerující méně než 0,1 % kyslíku v kultivačním prostředí) a mohu s čistým svědomím prohlásit, že horší zápach jsem nezažil ani na pitevně soudního lékařství v přítomnosti "hodně odleželých" klientů. Nejsem si jist, zda by naši příznivci veganství byli dostateční drsňáci, aby něco takového konzumovali.

Železo

Je třeba se zmínit o železe v potravě, nesprávně zpopularizovaném Pepkem Námořníkem, protože ve špenátu není o nic víc železa než třeba v kopřivách nebo salátu. A hlavním problémem těchto zdrojů je neschopnost lidského organismu železo z tohoto zdroje ve vyšším procentu vstřebat. Něco zůstane v nerozbitých zbytcích buněk, něco se naváže na nevstřebatelné komplexy s organickými kyselinami a vstřebá se jen zbyteček. O něco víc se asi využije železo z pohanky a výrobků z ní, ale ani tam to není žádná sláva.
Dominantním zdrojem železa je maso (vč. vnitřností a krve) a výrobky z těchto surovin, kde je obsah železa vysoký a vstřebatelnost vysoce nad 50 %.
Ještě na přelomu předminulého a minulého století měly obrovský problém dívky/mladé ženy, které začínaly menstruovat, protože náhlé ztráty železa nedokázal jejich organismus ihned vyrovnat, rozjezd kompenzačních mechanismů trval měsíce až léta. Protože navíc byli v souvislosti s masem a masnými výrobky potravně preferováni muži, byla v té době, ale i dříve, u dívek a mladých žen silně rozšířená "blednička", spojená s omdléváním z důvodu nedostatečného okysličení mozku krví v důsledku nedostatku červeného krevního barviva (bledost je způsobena nižším prokrvením kůže - regulační mechanismy upřednostňují průtok krve vnitřnostmi, ne "méně červenou" krví). Nebyly zcela vzácné ani případy úmrtí na tuto chorobu, jejíž příčina v té době nebyla známa.
V češtině je k dispozici povídka autora Julese Barbey d'Aurevillyho: Karmazínová záclona, v níž je popsáno, jak takováto dívka nepřežila svůj první orgasmus, protože její tělo nezvládlo rozpor mezi nervovou stimulací k vyššímu výkonu a nedostatečnou kapacitou k přenosu kyslíku. Odehrává se ve Francii v době vlády Napoleona III., vydána byla roku 1874.
Pokud bychom chtěli návrat k rostlinné stravě, může se nám vrátit i ta "blednička".

Vápník

Podobným problémem je i vápník, protože naprostá většina zdrojů tohoto prvku z kategorie rostlinných potravin ho má málo a ještě se mizerně vstřebává, jako to železo. Ten zbytek (třeba různé druhy ořechů, vč. mandlí) je zase zatížen přítomností tuků a dalších energetických složek potravy, takže tyto potraviny nejsou zrovna ideální z hlediska prevence obezity.
I zde je optimální mléko a mléčné výrobky. Existuje docela dobrá mnemotechnická pomůcka na odhad správného příjmu: Litr mléka obsahuje cca 1 g vápníku a muž potřebuje o něco méně, cca 800 ml, žena v době těhotenství a kojení o něco více, cca 1200 ml, děti na jednotku hmotností více než dospělí, protože rostou.
Ostatní mléčné výrobky se dají přepočítat na sušinu s bílkovinou, především kaseinem, protože nejvíce vápníku je v mléce vázáno na kasein, něco málo však je i součástí syrovátkových bílkovin (syrovátka odteče při srážení mléka na tvaroh). Takže se nemusí konzumovat jen to mléko. V másle však skoro žádný vápník není, téměř všechen zůstane v podmáslí.
Už dnes máme v populaci desítky procent lidí s nedostatkem vápníku v kostech, případně až s osteoporózou a už dnes jsou s touto chorobou značné problémy, včetně úmrtí postižených, velice často v souvislosti s nuceným znehybněním po patologických zlomeninách (v případě zlomenin obratlů hrozí i poškození či přerušení míchy). V případě převodu populace na stoprocentně rostlinnou stravu by patrně absence osteoporózy byla velmi vzácná.

Stopové a mikro biofaktory

Zbývá pochopitelně vyřešit i problém absence řady pro lidský organismus naprosto nezbytných látek, vyskytujících se v nepatrných kvantech, ale jejichž absence vyvolává závažné onemocnění z nedostatku, případně končící úmrtím.
Z vitamínů se jedná zejména o vitamín B12, nezbytný pro krvetvorbu. Ten se vytváří u člověka v tlustém střevě v množství více než dostatečném, ale vstřebává se pouze na začátku tenkého střeva, a to ještě musí projít napřed žaludkem, kde se k němu připojí součást žaludečního hlenu, tzv. vnitřní faktor, a teprve tento komplex je následně vstřebatelný.
Vegané z donucení ve třetím světě vitamín B12 "recyklují" výše zmíněným hnojením zeleniny fekáliemi, a i neviditelné stopy fekálií na této složce stravy stačí tento vitamín udržovat v dostatečném množství v těle. Nicméně, cenou za to jsou obrovská množství střevních parazitů (běžně přes jeden kilogram na jednu osobu) v jejich střevech.
Pro bohatší vegany je nutno postavit chemičku na výrobu podobných látek, protože nejde jen o ten vitamín B12, který je nejznámější.
Velice často se ovšem podobné biofaktory vyrábějí z živočišných surovin, protože jsou nejlevnější a nejdostupnější. Takže likvidace chovů zvířat by znamenala značné prodražení výroby těchto pro vegany nezbytných potravinových doplňků.
Zvláštním problémem by mohly být i některé mikroprvky, které by se musely dodávat buď do půdy plantáží, nebo do finální výroby (např selen, jód).
Muselo by také dojít k syntéze biofaktorů, které se vyskytují v mase ryb a jsou nenahraditelné v podstatě ani masem savců a ptáků, ani mlékem a vejci.
Snad by se tedy podařilo vyrobit jakési "rostlinné maso", schopné udržet člověka při zdraví a životě. Nedokážu si však představit, že by takový výrobek byl poživatelný s chutí. Dovoluji si připomenout televizní seriál z konce 80. let "Návštěvníci" a ikonické stravování se jeho hrdinů "Amarouny".

Ekologická stopa

Dostáváme se k tomu, že převod populace na čistě rostlinnou stravu by rozhodně nepředstavoval žádné plus pro přírodu a životní prostředí obecně.
Bylo by nutné převést velký půdní fond, a to zejména v zemích třetího světa, na specializované plantáže. Bylo by dále nutné postavit obrovské fabriky, které by byly vyslovenými žrouty energie. Nějaká alternativa typu výroby zelené biomasy pod umělým světlem ve fermentorech je jistě možná, ale spotřeba energie a nároky na čistotu, speciální chemikálie atd. by byly obrovské. Patrně by to potřebovalo víc energie než pěstování rostlin pod širým nebem a jejich klasické sklízení a dopravování do výroby.
Je jasné, že energie na takovou výrobu by nemohla jít z Občasných Zdrojů Energie, protože při práci s potravinovými surovinami je dosti kritickým faktorem čas (než se polotovar převede do nějaké trvanlivější podoby), a tudíž není možno čekat, až vyjde slunce z poza mraků nebo zafouká vítr.
Uvedenou výrobu by muselo hnát uhlí (plyn, nafta) nebo atom, protože jiné zdroje energie prostě nejsou dostatečně vydatné.
Dalším problémem by byla nutnost těžby a zpracování obrovských kvant hornin na hnojiva, bez nichž by se intenzívní pěstování rostlin neobešlo. Pochopitelně, protože ložiska vhodných hornin nejsou nekonečná, nemohlo by být ani řeči o nějaké "trvalé udržitelnosti". Naopak, bylo by to naprosté drancování planety, proti kterému by byla i těžba hnědého uhlí v povrchových dolech (ČSSR za komunistů) zanedbatelná prkotina.
Je třeba si uvědomit, že celý takový projekt by mohl skončit na tom, že by z vyrobeného "rostlinného masa" nebyl vstřebatelný některý mikroprvek nebo stopový prvek či další biofaktor. Takže by se pojídání takového výrobku projevilo vznikem a rozvojem nějakých buď již známých nebo "záhadných" chorob. Podobný efekt by mohl nastat i v situaci, pokud by se z této potraviny vstřebávaly více některé toxické prvky, takže by byly toxikologicky významné i jejich koncentrace, které jsou v klasických potravinách prokazatelně neškodné. Přitom taková rizika v současné době mohou zcela unikat pozornosti, protože např. předčasná úmrtí "veganů z donucení" ve třetím světě lze vysvětlit příliš mnoha vlivy, zejména souvisejícími s jejich extrémní chudobou a nízkým sociálním postavením.
Navíc by pěstování určitých konkrétních odrůd konkrétních plodin (monokultury velkého rozsahu) a jejich zpracování ve velkých kvantech bylo vždy spojeno s rizikem, že se objeví nějaký nový (či staronový) rostlinný patogen, který příslušné monokultury převálcuje a zničí, jak se v minulosti stalo už vícekrát. Což by, pochopitelně, mohlo vyvolat rozsáhlý a možná i celosvětový hladomor. Podobné důsledky by mohlo mít i omezení činnosti (z jakékoli příčiny, od nějaké "banální" technické poruchy až třeba po teroristický útok) některých klíčových továren na jídlo.
Pokud by k něčemu takovému došlo až po nevratném vybití stád hospodářských zvířat apod., šlo by o průšvih planetárních rozměrů a v podstatě nenapravitelný.
Je jasné, že podobné problémy by znamenaly obrovské sociální napětí a patrně i revoluční výbuchy.
Je vysoce pravděpodobné, že zátěž celé planety takovýmto potravinářským komplexem by byla daleko vyšší než současná zátěž chovy zvířat, takže by něco podobného bylo ve stylu "z deště pod okap" či "z bláta do louže", jak je to ostatně u projektů Zelených Khmerů, EU a podobných organizací, "zachraňujících planetu", naprosto běžné a samozřejmé.

Jiné řešení

Jiné řešení pro zvýšení rostlinného podílu ve stravě jistě existuje. Jsou to GMO, v jejichž rámci už byly vyvinuty rostliny s plnohodnotným spektrem aminokyselin v bílkovinách, velice často upravené tak, že vyrostou i tam, kde se nyní nic pěstovat nedá.
Existují i genetické úpravy, umožňující dramaticky zvýšit vstřebatelnost vápníku (a patrně i dalších mikroprvků) z takto geneticky upravených plodin.
Nemusela by se tedy vytvářet nějaká zcela nová logistika výroby a distribuce potravin, stačilo by nahradit některé stávající plodiny jejich GMO variantami, a to nejen u velkopěstitelů, ale třeba i u zahrádkářů. Na rozdíl od výše uvedených postupů by se lidé stali nezávislejšími na státem (či "státofirmami") organizované distribuci potravin.
Je jasné, že požadavky na potraviny živočišného původu by patrně postupně klesly, byť by se asi nikdy nedostaly k nule. Už proto, že čistě rostlinnou výživu dětí a mladistvých, takovou aby nedošlo k poškození jejich zdraví či vývoje, si nedokážu dost dobře představit ani s těmi GMO.
Pochopitelně, "žábou na prameni" tohoto asi nejschůdnějšího a v principu i nejdemokratičtějšího řešení jsou ekologové.

Skutečný důvod

Pravděpodobně hlavním důvodem forsírování 100% rostlinné stravy je skutečnost uvedená na počátku tohoto textu. Tedy snížení kvality a kvantity mozkové činnosti takto se stravujících lidí, a jejich potomstva tím více, v čím mladším věku bude dětem tato nepřirozená strava vnucena.
Stále více se ukazuje, že vše, co je prosazováno v rámci "boje za klima" i ekologii obecně, je snůška nesmyslů, snadno vyvratitelná logickou úvahou a elementárními kupeckými počty nad fakty učebnicového charakteru. Stále více lidí se s touto stránkou ekologie seznamuje a stále více jich odmítá zelené nesmysly.
Pochopitelně, nejde jen o ekologii, jsou zde i další nesmysly, prosazované "elitami", jako je multikulturalismus, násilné míšení ras, "vědecký genderismus", kastrační průmysl apod. Všechny tyto nesmysly a zrůdnosti duševně zdraví a inteligentní lidé odmítají, a věří jim jen lidé duševně méněcenní.
Je proto z hlediska prosazovatelů těchto nepřirozeností nutné populaci zombifikovat mimo jiné i nuceným podáváním stoprocentně rostlinné stravy, poškozujícím mozkovou činnost. Podobně jako církev zombifikovala středověkou a raně novověkou populaci sérií půstů, které byly spojeny buď s totálním hladověním, nebo výlučnou konzumací jídel rostlinného původu, aby dosáhla větší víry v jí hlásané bezcenné nesmysly.

Snahu o zavedení povinné veganské stravy (protože stoprocentní nabídka veganských jídel ničím jiným není) je třeba tedy naprosto tvrdě odmítnout a osoby a organizace, které tato opatření propagují či prosazují, ostrakizovat. Není to nic jiného než jedna z cest přeměny lidské civilizace na masy tupých hovad, ovládaných pár "vyvolenými" či "elitou", a tedy ji v podstatě zlikvidovat.

Strašná hrůza na Slovensku

Podle některých průzkumů na Slovensku roste počet voličů, přiklánějících se k opětovnému orientování na Rusko a může jich snad být i kolem jedné třetiny. "Liberální demokraté" to označují za strašlivou katastrofu.

Průzkum

Onen průzkum se týkal předvolebních orientací voličů na Slovensku a vyšel v něm tak velký počet voličů s podporou obratu k Rusku, byť jistě zveličený metodikou, zaměřenou na preferenci politických stran a politiků.
Nicméně je asi skutečností, že počet lidí, nesouhlasících s aktuální slovenskou politikou, včetně orientace na Ukrajinu ve stylu "ať to stojí, co to stojí", roste, a pokud se nestane nějaký naprosto nepravděpodobný zlom v oblasti ekonomie (se silným pozitivním dopadem na nejchudší vrstvy), bude výskyt takovýchto nálad a preferencí narůstat. A zcela jistě se to netýká jen Slovenska.

Důvody

Velice se obávám, že důvody jsou naprosto jasné: V Rusku nebudou od roku 2035 zakazovat automobily, v Rusku nepodporují občané v cenách odebrané elektřiny hochštaplery provozující bezcenné nebo dokonce škodlivé OZE, v Rusku se neřeší emisní povolenky a další nesmysly, které jen obohacují spekulanty s nimi na úkor normálních lidí, aktivisté a influenceři placení ze zahraničí jsou tam nuceni, stejně jako v USA, veřejně vykazovat, kdo si je platí (na rozdíl od SR, ale i od nás). V Rusku jsou lacinější energie i potraviny a nezavírají se tam továrny a doly a nevybíjejí se hospodářská zvířata kvůli "uhlíkové stopě" a jiným kravíniím.
V Rusku neběží ani "kastrační průmysl", vyrábějící (pochopitelně, za peníze daňových poplatníků) ze školáků mrzáky tím, že je jim vnucena příslušnými aktivisty falešná sexuální identifikace a poté jsou patřičně "léčeny" (Dr Mengele by měl ze svých následníků jistě radost). Zvlášť pikantní je tato "identifikace" a "léčba" u prepubertálních dětí, které žádnou výraznou sexuální identitu nemají.
V Rusku ani nemají uzákoněno, na rozdíl od některých států na západ od bývalé "železné opony", že o záměru přeoperovat dítě na opačné pohlaví se nemusejí rodiče ani dozvědět, natož aby o něčem takovém mohli rozhodovat. Takže se v tom státě rodiče nemusejí bát, že jim přijde dítě ze školy nevratně poškozené, pro potěchu nějakých pervertů a výdělek novodobých mengeleů. Naopak, v Rusku jsou podobné aktivity trestné.
V Rusku také nemohou působit na školách aktivisté, doporučující dětem promiskuitní sex s tím, že "pravděpodobnost nakažení se AIDS je malá", a že "dnes už máme na AIDS velmi účinné léky". Faktem je, že daleko nižší riziko nakažení se vzteklinou vede v případě kousnutí neznámým zvířetem ke kaskádě reakcí zdravotnického systému, jejímž výsledkem je buď vyloučení, že to zvíře tu vzteklinu má, nebo očkování pokousané osoby. A to očkování, na rozdíl od antivirotik a dalších léků používaných proti AIDS, skutečně zajistí zdraví, zatímco "moderní účinná léčba AIDS" v podstatě jen prodlužuje umírání.

Reakce

Dokážu si představit, že lidé, kteří tohle vidí a současně chápou praktickou bezvýchodnost situace v EU, mohou v orientaci na Rusko vidět nápravu. Tyto nálady budou zcela jistě akcentovat, pokud nedojde v příštím roce ve volbách do parlamentu EU k opravdu razantnímu vítězství demokratických sil nad antidemokraty všeho druhu, od Zelených Khmerů až po ty kastrátory. V takovém případě bude totiž osud obyvatel EU v podstatě zpečetěn.
Viníkem této situace ovšem nejsou ani "ruští trollové", ani nějací "desoláti". Viníkem je jen a jen EU sama, a její vinou jsou právě ty výše zmíněné (a jistě nikoli jediné takové) aktivity, vyvolávající v lidech přirozený odpor. EU poněkud připomíná člověka, který uřezával větev ze stromu tím způsobem, že se na ni posadil a přeřízl ji mezi sebou a kmenem. A pak se strašně divil, že sletěl dolů s ní.
Ale ani v případě výše zmíněného vítězství ve volbách nebude vše stoprocentně v pořádku. Antidemokratické uspořádání EU bude zcela jistě značně překážet všem snahám o její nápravu.

Problém s Ruskem

Zcela jistě můžeme (či spíš musíme) být rozhořčeni agresí Ruska vůči Ukrajině, nicméně dosavadní počet jejích obětí je menší, než roční počet obětí ekologického zákazu DDT (a to pouze zemřelí na malárii v zemích, v nichž byla eradikována a kam se po tom zákazu tato nemoc vrátila, pochopitelně, ještě  existují státy, kde eradikace v době zákazu DDT nebyla dokončena, nebo byla připravována a po onom zákazu nebyla ani započata) a rovněž než roční počet obětí zákazu zlaté rýže (jeho oběťmi jsou prakticky výlučně děti, "malé, usmrkané děti", řečeno slovy klasika).
Zejména onen druhý zákaz cílí na plodinu, schopnou zamezit oslepnutím a následně smrti dětí na avitaminózu A. Prosazovatelé uvedeného zákazu si byli zcela jistě velice dobře vědomi důsledků toho, co prosazují.
Pokud ruský dělostřelec nebo rakeťák zabije (mj.) i nějaké děti, je jich nepatrný počet a nebylo na ně cíleně mířeno. Což je zásadní rozdíl oproti těm zakazovatelům zlaté rýže, mezi nimiž dominovali především členové Greenpeace. Explicitním cílem jejich aktivit bylo utrpení a smrt velkého počtu malých dětí.
Sumární počet obětí ekofanatiků a Zelených Khmerů už v obou citovaných případech převyšuje počet obětí nacistického holokaustu. A všechny ty zločince, ekologické organizace i jednotlivé aktivisty, všemožně podporuje EU, na rozdíl od Ruska. Takže EU je v podstatě větší zločinec a masový vrah než Rusko (byť je příliš zbabělá na to, aby vraždila vlastnoručně). Tato skutečnost značně snižuje důvod k nějakým morálním zábranám v případě podpory změny kursu státu vůči ní.

A je dobré vědět i následující:

"Pojedu v roce 2025 do Moskvy. Zajistím mír na Ukrajině za podmínek, na kterých by nám mělo záležet - za podmínek, které staví americké zájmy na první místo. Bidenova administrativa se pošetile snažila přimět Si Ťin-pchinga, aby Putina sesadil. Ve skutečnosti bychom měli přimět Putina, aby Si Ťin-pchinga odmítl." Jde o citát z programového prohlášení jednoho z hlavních republikánských kandidátů do příštích presidentských voleb v USA - Vivek Ramaswamyho, tč. na 3. místě republikánských preferencí; zejména pokud se prodemokratostranickým soudcům podaří zablokovat Trumpovu kandidaturu, má slušnou šanci volby vyhrát - je totiž radikálnější než ten mezi ním a Trumpem, a radikalismus by asi v takovém případě voliči preferovali.
Jinými slovy, pokud vyhrají volby v USA republikáni, dojde patrně ke změně kursu vůči konfliktu na Ukrajině, především v USA ale tím i celého NATO. Ti, kdo se budou na tuto změnu připravovat s předstihem, budou spíš ve výhodě.

A my?

Pokud v našich příštích volbách padne vláda pětikoalice, je velice pravděpodobné, že k nějakému zmírnění současného intenzívně protiruského postoje dojde také. Dokonce i za cenu, že by se Slovenská a Česká republika staly "dýkou vraženou do boku Říše" (pardon, EU).
Může se nám to nelíbit, můžeme to brát jako cosi nemorálního, ale pragmatická řešení zpravidla nebývají ani líbivá, ani prvoplánově morální.
Obávám se ovšem, že pokud by ve Strakovce seděl místo profesora Fialy největší Čech v historii (dle svobodného hlasování našich občanů), Karel IV., tak by už dávno podobný obrat o 180 stupňů připravoval. Ostatně, takový obrat za svého života udělal vícekrát. A pokaždé bylo takové jednání přínosem jak pro něj osobně, tak i pro Lucemburskou dynastii a rovněž i pro království, často až po posledního poddaného.

Nálady na Slovensku, rozjitřené navíc předvolební atmosférou a podrazy, zaměřovanými současnou antidemokratickou vládou na opozici, tedy jen signalizují širokou nespokojenost mas obyvatel se směřováním EU, za které si EU může sama. Je to právě ona, kdo provádí politiku, jednoznačně škodící prakticky všem jejím obyvatelům (mimo pár "vyvolených" skupin, napojených na ekobyznys apod.). A je jen a jen její vinou, že svým chováním, i tím, co plánuje, vyvolává u občanů členských zemí stále rostoucí odpor.

Nerůst

Studentské listy, tvářící se, že jsou médiem pro středoškoláky a trochu i vysokoškoláky, přinesly rozhovor s jedním z tuzemských koryfejů ideologie "nerůstu", Ondřejem Kolínským. Je dobré se na tento materiál podívat, protože přináší v komplexní formě všechny problematické momenty této jednoznačně zhoubné a zavrženíhodné ultralevicové ideologie.

Hnutí

Hned v úvodu před samotným rozhovorem je konstatováno, že "nerůstu" věnují média stále více pozornosti (proč asi?). A má také svou stránku na Facebooku (nedíval jsem se na ni, protože FB nepoužívám). Toto hnutí "bourá představy", že společnost musí neustále růst. Místo toho se zaměřuje na "ochranu klimatu, sociální spravedlnost a větší demokratičnost v rozhodování občanů nejen o ekonomickém dění ve státě".
Jinými slovy, je už v úvodu před samotným rozhovorem názorně ukázáno, že se jedná o klimatické extrémisty levičácké politické orientace, protože právě to jsou bojovníci za "sociální spravedlnost".
To, že formálně chce "větší demokracii" by nás nemělo mást. Alespoň my, pamětníci předchozího režimu, víme velice dobře, že komunistická diktatura sama sebe označovala za "vyšší formu demokracie" než "buržoasní demokracie" a povinnou volbu jednotné kandidátky Národní Fronty označovala za daleko demokratičtější než "buržoasní volby", v nichž ubozí voliči musejí vybírat z více stran.
Hnutí je vydáváno za jakýsi "nový rámec přemýšlení o společnosti" (i těch jsme, my starší, zažili dost a dost). Má být upřednostňováno "demokratické rozhodování" před ekonomickou efektivitou. To jsme zde zcela jistě měli, když "dělničtí ředitelé" rozhodovali bez ohledu na ekonomickou realitu a výsledek se dostavil ve formě čtyřicetileté stagnace, z níž nás zachránil kolaps SSSR.
Aktivisté nerůstu údajně "předkládají své vize". Pan Kolínský couvá z otázky, zda je nerůst založen na vědecké bázi a dokonce ani není s to porovnat "nerůst" s jinými typy ekonomik (včetně konkurujících levicových).
Podle pana Kolínského by měl nerůst znamenat orientaci na něco jiného, než je výroba a její koncový produkt. A má se snažit místo soupeření ideologií, jejichž stoupenci se přehlasovávají, o jakýsi konsensus (o přesně tohle se oficiálně snažil klasický italský fašismus). Je jistě legitimní se ptát, čím se budou lidé živit, kde budou bydlet atd. když výroba nebude prioritou (tj. bude se nějakým způsobem likvidovat). Jak vypadal v praxi onen fašistický konsensus nás dostatečně poučují dějiny, jen asi chybí vůle se z nich poučit.
Pan Kolínský považuje za důležitou dekolonizaci (ve státě, který žádné kolonie neměl a nemá). "Tržně placená" péče o lidi (tedy služby, které si lidé za své peníze a ze své vůle a se znalostí svých potřeb kupují) by měla být nahrazena "péčí" (pravděpodobně tedy státem dirigovanou nějakým přídělovým systémem), která by ovšem nesměla růst.
Dále jsou v rozhovoru předkládány bláboly o "trvale udržitelné společnosti", což je stejný nesmysl jako "beztřídní společnost". Odvolává se na hnutí "žlutých vest", ovšem převrací je v pravý opak: Zatímco reálné "žluté vesty" byly masovým protestním hnutím proti zbídačujícím hovadinám, zaváděným francouzským státem pod záminkou boje za ekologii, podle Kolínského jsou "důkazem toho, že klimatická politika nemusí být sociálně necitlivá".
Kolínský tvrdí, že soukromé vlastnictví není "absolutizovaná idea". Je podle něj absurdní, když o firmách rozhoduje jejích vedení, případně majitelé a nikoli jakýsi "širší konsensus" zohledňující klima a pod. Připouští, že i cíle Green Dealu a dalších ekologických agend se neobejdou bez zásahů do práv majitelů. Což je dobře, že to připouští, protože tím jasně ukazuje levičáctví hlasatelů ekologických blábolů. Navíc je to něco podobného jako ona zmínka o nutnosti "přechodného období" před komunismem, kterou par rozvedli Lenin a jeho následovníci formou přeměny celých států v koncentráky.
Motivací podnikání má být "zlepšovat svět". To se ovšem v praxi děje. Naopak zásahy různých pachatelů dobra (a především v této souvislosti těch zelených) jednoznačně svět zhoršují a nejrůznější ekologické hrozby (včetně klimatických) v rozporu se svými narativy reálně zvyšují. Naprosto ideálním příkladem je Německo, kde Zelení Khmerové dosáhli vypnutí jaderných elektráren a přes naprosto šílené peníze, utopené ve větrných parcích v Severním moři, je Německo skoro stejně "špinavé" jako na uhlí orientované Polsko. A po dokončení připravovaných polských JE bude Polsko čistší stát (z hlediska produkce skleníkových plynů) než Německo.
Cílem podnikání má být také "zlepšovat společnost" a nikoli vytvářet zisk. To je tak šílené, že se to snad ani komentovat nedá.
Nerůst také hodlá bojovat proti lichvě, gamblingu a pornoprůmyslu (to už jsme tu také měli, jak za nacistů, tak i za komunistů). Nerůst má také řešit sexuální vzdělání a antikoncepci (proč, když patříme mezi těch několik málo států na světě, které tohle mají poměrně uspokojivě vyřešeno?). Pan Kolinský se ohání tím, že "radikalita není nadávka", což se zcela jistě míjí s uvažováním většiny naší populace. Podle něj jsou ideálem "preliterární populace", tedy primitivové bez písma. Alespoň víme, jakou hodnotu pro něj vzdělání a věda představují. Možná bychom se pod vedením lidí jako je on dočkali i nějakých "Fahrenheit 451".
Dále se pan Kolínský obhajuje před tím, že by nerůst byl spojen s nějakou totalitou. On chce vyšší formu demokracie, kde se bude rozhodovat konsensem bez nějakého formálního hlasování (a jsme zase u těch jednotných kandidátek Národní Fronty, které přesně takovýmto konsensem byly). Má také představu, že nerůst zde nemáme jen proto, že tu nemáme dostatek demokracie. Dovolává se také toho, že "jakási změna musí přijít", prostě je hlasatelem blábolů o nadcházející klimatické katastrofě. Ta se, pochopitelně, nekoná. Pořád se jen vracíme ke klimatu před "malou dobou ledovou", jednoznačně příznivějšímu než to, co tu bylo od přelomu mezi 16. a 17. stoletím do druhé poloviny století minulého.
Pán také ignoruje fakt, že oteplování se týká vyšších zeměpisných šířek, oblastí kolem rovníku prakticky nikoli. Naopak, v těchto oblastech dochází (a je to již prokazatelné objektivním měřením) kombinací vyšších srážek a vyšší koncentrace CO2 k zazelenávání pouští, protože jednak mají rostliny více vody, jednak jim stačí menší intenzita dýchání, při němž získávají CO2, ale ztrácejí vodu.
Z tohoto důvodu naopak oteplení světového klimatu přinese paradoxně ochlazení oněch pásů pouští na sever a jih od rovníku, protože se pokryjí zelení a teplota se bude stabilizovat na nižších hodnotách (jak tomu bylo v prehistorických teplých obdobích, kdy Sahara byla úrodná lesostep se spoustou zvěře a ideálními podmínkami pro pravěké pastevce).
 

Hodnocení

Část těch největších "perel" jsem okomentoval ve výše uvedeném shrnutí informačního zdroje (jistě jsem nemohl zmínit všechno, doporučuji zájemcům se ponořit do originálu této ideologické žumpy).
Dovolím si ale vypíchnutí některých podstatných bodů, které z uvedeného více-méně jasně vyplývají.
Hnutí chce atakovat demokracii (v podstatě s podobným ideologickým zdůvodněním, které používali komunisté). Je to jasné, protože skutečné neskrývaně ekologické strany mají v řádných volbách dlouhodobě kolem jednoho procenta hlasů. Větší úspěch byl dosažen pouze kryptoekology, kteří svůj "ekologický" program před voliči tajili a snažili se je získat zcela odlišnými programovými body. Takto uspělo např. hnutí "Žít Brno" a na celostátní úrovni se takto dostali do poslanecké sněmovny i Piráti. Demokracie (ta skutečná) je tedy jednoznačnou překážkou pro šíření ekologistických nesmyslů.
Pokud se týká samotného nerůstu, tak ten byl v historii programem pouze některých extrémních sekt, které prakticky nikdy nezískaly větší význam a zhynuly na úbytě. Růst, kvantitativní i kvalitativní, je pro člověka stejně přirozený jako dýchání nebo jídlo a pití. Už proto, že právě s růstem si může člověk připravit i zásoby pro případ nějaké havarijní či dokonce katastrofické události, kterou by bez nich nepřežil. Kvalitativním růstem se dostává do nižší závislosti na běžných přírodních jevech.
Samotný růst je natolik propojen s politickými i ekonomickými jevy, že snaha o jeho zastavení by s vysokou pravděpodobností vyústila do naprosto nezvládnutelné kaskády zpětnovazebných reakcí, které by vedly k totálnímu zhroucení ekonomiky. Pochopitelně, se všemi důsledky, jako je hladomor, nezvládnuté epidemie, umírání na banální choroby, i na v současné době v pohodě přežívané úrazy atd. V nejlepším případě bychom se stali jakýmsi skansenem, který by si jezdili prohlížet turisté ze zemí BRICS a dalších, na nerůst a podobné nesmysly nereflektující. Možná by našim potomkům tu a tam i nějaký ten kousek žrádla hodili.
Navíc se provalují skandály typu "miliony let starý" ledovec v Grónsku roztál a obnažily se pozůstatky vikingského statku, který tam mohl být postaven někdy kolem roku 1000, a zcela jistě ne před miliony let. Objevují se fotografie záhadných objektů při pobřeží Antarktidy, dle mého soudu rovněž dokazujících, že ještě v dobách, kdy už lidstvo zvládlo mořeplavbu, byly na pobřeží tohoto kontinentu podobné podmínky jako za dob vikingského osídlení v Grónsku. Typoval bych stáří těchto sídel na dobu Mínojskou, kdy bylo asi o čtyři stupně tepleji než v současnosti. Přes Krétu a navazující předantické a antické opisy se uvedená informace mohla dostat až k tureckému admirálovi Piri Reisovi, který mapu Antarktidy bez pobřeží přikrytého ledem zakreslil do svých známých map.
Svým způsobem je pro klimaalarmismus kompromitující i hysterie ekopropagandistů, kteří jevy s klimatem nijak nesouvisející prohlašují za "důkazy katastrofického oteplování". Jistěže i např. požáry jsou v souvislosti s ekologií, ale zcela jistě nikoli takové, jak se nám snaží namluvit ekopropaganda. I požár v Hřensku měl jednoznačnou příčinu, a tou byla ekology vyřvaná bezzásahovost. Její vinou zůstalo v tamním lese velké množství dobře hořlavého materiálu, který prostě chytit musel. Stačila by na to i kapka rosy osvětlená sluncem, mohlo dojít i k samozapálení. Dovoluji si upozornit na v podobných biotopech rostoucí třemdavu, která produkuje velké množství silně vznětlivých éterických olejů a může sama za horkého a bezvětrného letního dne explodovat (od toho se i jmenuje) a jistě i zapálit, je-li okolo dostatek silně vznětlivého materiálu, jako je např. suché jehličí.
Naprostá většina "šílených požárů" v Kanadě, Austrálii a dalších zemích je dílem žhářů. S klimatem tyto požáry nijak nesouvisejí, spíše s hypertrofovanou ekologií, která je v rozporu s ekonomickými zájmy využití krajiny a požáry mohou "ekologii" nabourat tak, že je území vyňato z ekologických regulací. Takže v podstatě se jedná o boj lidí proti ekologům. Ne, že bych něco takového schvaloval, ale primárními viníky jsou jednoznačně různé ekologické organizace, případně úředníci. I tyto věci se vědí a blekotání o "požárech ze šíleného klimatu" je v očích lidí jen dál diskreditováno.
A podobných případů by se dala snést spousta. Najdou se v řadě internetových zdrojů.
Právě proto je proti hlásaným ekonesmyslům ve společnosti stále více sílící odpor v celé společnosti a zejména v exaktních vědeckých a technických oborech.
Nerůst by tedy musel být zaveden násilím, proti vůli naprosté většiny společnosti, včetně kompetentních odborníků bez vazeb na spekulanty s emisními povolenkami a ekoprůmysl obecně. Neexistují totiž žádné věrohodné důkazy o antropogennosti současných klimatických změn.
Tento názor získává stále širší podporu veřejnosti.
Nerůst by tedy musel být zaveden nějakým násilným převratem a udržován nějakou formou "nerůstového teroru" proti civilizované části společnosti. Příkladem něčeho takového by mohlo být dění po komunistických převratech ve "státech světové socialistické soustavy".
Zemí, která splňuje patrně všechny ideály "nerůstu" je Severní Korea.

Nerůst je tedy relativně nová odrůda ekologického extrémismu. Jasně ukazuje spojení ekologické ideologie s rovnostářstvím srovnatelným s marxismem, s popíráním demokracie i zákonitostí (objektivně existujících) ekonomiky. Pokud zde chceme udržet demokracii, či ji dokonce dále rozvíjet a zbavovat omezení, která se na náš původně demokratický systém navalila v souvislosti s naším vstupem do EU, je nerůst jednoznačně ideologií silně nepřátelskou.
Zde bychom měli jít dál než k pouhému odmítání, protože tato ideologie je zaměřena především na mládež s nulovou historickou zkušeností s totalitou. Měli bychom, minimálně ve svém blízkém okolí aktivně působit proti jejím tézím a vzpomenout i na to, jak v Evropě působili "salonní fašisté" i "salonní komunisté", kteří hlásali o fašismu (nacismu) i komunismu zhruba to samé, co hlásá jeho zpovídaný koryfej o nerůstu.

Když to vyjde ...

Tance kolem kandidáta na ústavního soudce R. Fremera mi poněkud připomenuly stařičký vtípek o vyúčtování oběda v restauraci za socialismu:

Číšník rekapituluje snědené a vystavuje účet:
"Tak to máme polívčička dvě korunky padesát, řízeček s brambůrkem dvacet dva korun třicet, kompůtek korunku sedmdesát, pivínko dvě korunky padesát, když to vyjde korunku sedmdesát..."
"Co, co, co?," zareaguje host.
"Tak to nevyšlo," kontruje číšník.

Ústavní soud

Je opravdu nechutné, že více než třicet let po "velké sametové" tvoří podstatnou část Ústavního soudu soudci s komunistickou osobní historií. Faktem je, že dnes už dorostla celá generace právníků, kteří tuto historii nemají, protože prostě v době, kdy by na ně mohl být vykonáván nátlak, aby do KSČ vstoupili, byli ještě "věkově podměreční". A kterým můžeme vytýkat maximálně to, že komunistickou minulost měla část jejich učitelů. A našli by se i tací, kteří vstoupit odmítli a raději strpěli s tím spojenou šikanu.
Z tohoto důvodu je ostudné, že těmto lidem není dávána přednost před zasloužilými "rudými matadory".kteří ještě krátce před "Velkou Sametovou" sekali politické procesy jako Baťa dřeváky a po ní ještě přidělovali rehabilitovaným disidentům "zbytkové tresty" za to, že se příliš vzpírali komunistické policii, a podobné "zločiny". Zcela jistě šlo především o to, aby disidenti měli alespoň nějaký zápis v trestním rejstříku, který by bylo možno zneužít proti jejich umístění do pozic ve státě.
Byla to jednoznačně vina Václava Havla, respektive lidí, kteří s ním manipulovali, že na základě onoho naprosto nesmyslného hesla "nejsme jako oni" byli potvrzeni jako soudci i lidé velice "zasloužilí" v nejrůznější politických procesech. Dokonce to vedlo i k roztržce mezi havlisty a částí disentu, pro kterou bylo potvrzení takto "zasloužilých" soudruhů ve funkci příliš silné kafe.
Následky tohoto omylu či spíše zlého záměru poznamenávají naši společnost ještě dnes a přispívají k prohlubování příkopů mezi onou "liberálně demokratickou" (přeloženo z newspeaku do češtiny: fašisticko komunistickou) skupinou a jejími podporovateli na straně jedné a autentickými demokraty, jak v politice tak i mezi voliči, na straně druhé. A zcela jistě přispívají i k tomu, že justice v nejrůznějších průzkumech vychází jako nejméně důvěryhodná složka státu.

Ústavní soudce

Ústavní soudce má, pochopitelně, možnost účelově křivit výklad zákonů tak, aby z této instituce, v rozporu s autentickou demokracií, vznikla jakási "třetí komora" s nulovou demokratickou legitimitou, ale ochotně přiohýbající právo ve prospěch bolševicko fašistických sil. A nestydící se za "neústavní" prohlásit i vlastní výplod, stvořený před pár lety, jak jsme toho byli ostatně nedávno svědky.
Ústavní soud nám v nedávné historii předvedl i to, že může negovat i řádně odhlasované usnesení Parlamentu a vnutit různé zvrácenosti společnosti i jejím demokraticky voleným zástupcům.
Z uvedeného důvodu je tento post velice strategický a může v dohledné době přinejmenším spolurozhodovat o tom, zda společnost půjde směrem k demokracii, nebo pod taktovkou EU do slepé uličky "postdemokracie", která nemůže skončit jinak než jako bolševismus a fašismus (i s nacismem), tedy horami mrtvol. Jak odpůrců této politiky, tak i obětí "státem řízeného nedostatku". Za Stalina i Pol - Pota to byly státem řízené hladomory, dnes nám reálně hrozí státem řízený nedostatek energie, který může mít dopady přinejmenším stejné.

Pan kandidát R. Fremr

Bohužel pro něj a naštěstí pro společnost na něj vypadl ze skříně kostlivec jménem "kauza Olšanských hřbitovů". Ta byla jednoznačně v režii STB a jednoznačně zde padl rozsudek i za skutky, které obžalovaní nikdy neudělali a přiznali se k nim pod nátlakem až mučením. Mnohé v obžalobě i rozsudku jsou s vysokou pravděpodobností jen snůšky lží a nesmyslů. Pan kandidát sice při "grilování" v senátu prohlašoval, že o režii STB nevěděl, ale následně se snesla přímo vichřice svědectví (včetně od občanů poškozených touto kauzou), že o tom vědět musel.
Faktem je, že v roce 1988, kdy se ten proces konal, jsme už mohli prozpěvovat popěvek z pohádky o princezně Slonbidlo: "Juchuchů, juchuchů, něco visí ve vzduchu", protože kdejaké funkcionářské dítko si tou dobou začínalo hrát na rádoby disidenta, aby se o rok později uplacírovalo v nějakém studentském stávkovém výboru. Prostě, tyhle rodinky to potřebovaly mít kryté na obě strany, ať už politická krize dopadne tak či onak. Asi jako ten smutný hrdina v seriálu "Byl jednou jeden dům", jehož jeden syn byl jakože v odboji (ovšem velmi opatrně), zatímco druhý získal Svatováclavskou orlici. Kleplo ho, když druhý z jeho synů navrhl, aby se poslední z jeho bratří pro jistotu "dal k Němcům".
Takže, kdo nebyl úplně blbý (a z něčeho takového pana kandidáta opravdu nepodezírám) tak musel vědět, že gorbačovská pěrestrojka přinese nějaké změny i k nám, a že čím déle budou ti "nejkovanější" soudruzi držet linii "Poučení z krizového vývoje...", tím radikálnější ta změna bude.
Z tohoto důvodu, kdo jen trochu mohl, ten se z různých nepříjemných (a kompromitujících) úkolů ulil, nebo je alespoň nějak odšvejkoval, "aby se vlk nažral a koza zůstala celá".
Nepředpokládám, že by se soudce nedokázal z vedení uvedeného procesu vyvléct, kdyby jen trochu chtěl. Určitě měl mnoho známostí, včetně lékařských. Byl tedy tak trochu v pozici mých studentů, když se omlouvají z výuky z důvodu zdraví a ptají se, zda mají donést zdravotní potvrzení. Většinou jim vysvětluji, že studující lékařské fakulty, který si nedokáže kdykoli sehnat potvrzení, že je na smrt nemocný, je naprosto neschopný a v podstatě na fakultě nemá co pohledávat.
Lze důvodně předpokládat, že i pan kandidát měl možnost být přepaden nějakou chorobou, která by ho vyřadila z činnosti. A že by si nejspíš i mohl vybrat "vhodnou" chorobu. Pokud to neudělal, znamená to, že ten proces, i s těmi STBáky, co ho dirigovali, bral za svůj.
Potom na něho vypadla i asi stovka odsouzení za "svévolné opuštění republiky", spojené se zabavením majetku a šikanou příbuzných, kteří měli tu smůlu, že museli v komunistickém koncentráku zůstat. Přičemž nelze, pochopitelně, pominout ani to, že ono zabavení majetku bylo spojeno s jeho odprodejem za nízkou cenu různým "zasloužilým" papalášům, na kterém profitovala i justice. Netvrdím, že se v tom pan kandidát vezl. Nebude-li prokázán opak, věřme, že patřil k té poctivější menšině soudců těchto kauz, ale rozhodně o tom musel vědět, protože se o tomto obohacování ze zabavených majetků běžně mluvilo i mezi normálními lidmi, takže příslušníci justice o tom museli vědět tím tuplem.
Pana kandidáta dorazil další z kostlivců vypadlých dodatečně z jeho skříně: Informace o odsouzení dělníka, člena KSČ za "protirežimní řeči", které bylo odvolacím soudem výrazně zmírněno a dotyčný šel z vězení ven. Po tomto vystupňování skandálu na ústavně soudní funkci rezignoval. Je ovšem charakteristické, že rezignoval "aby rodinu uchránil před nátlakem tisku", nikoli z důvodů reflektování svinstev, na nichž se aktivně podílel.

Pan president

Pan president byl provolen onou "liberálně demokratickou" částí politického spektra, bez ohledu na to, že má osobní historii za dob socialismu snad ještě temnější než pan kandidát na ústavního soudce. Byť měl podstatně méně času k realizaci toho, k čemu se hlásil a na co byl cvičen. To, že se na "jeho kandidáta" provalily věci, které ho diskreditují, diskredituje jak pana presidenta coby navrhovatele, tak i lidi, kteří ho volili. Opravdu nevím, proč byla taková osoba do Ústavního soudu navržena, a to, že měl tolik podpůrných hlasů jak z oblasti justice tak i z právnické akademické sféry, jen svědčí o (přinejmenším) značném nedostatku elementární morálky v těchto kruzích. Ostatně to, že byl údajně "mezinárodně uznávaným odborníkem" dává prostřednictvím této kauzy negativní vysvědčení i těm mezinárodním institucím, v nichž působil.
Dokážu si představit i to, a o tom je ona vzpomínka v perexu, že se jedná o jakousi pokusnou sondu na téma, jakou politickou a morální zrůdnost naše společnost ještě snese. Faktem je, že pokud by o tom mohli rozhodovat občané, pan kandidát by se ústavním soudcem nestal, protože kritika na něj jde i z liberálně demokratických kruhů. To, že tito lidé hystericky podporovali pana presidenta, který je za 18 a stejně hystericky nyní šílí z jím navrženého kandidáta, který je v reálu za 20-2, jen svědčí o hlouposti a nedostatku charakteru této skupiny voličů.

Důsledek

Tahle nechutná tahanice má dva pozitivní výstupy. Jedním z nich je diskreditace bolševicko fašistické scény v naší politice, která může být zúročena v příštím roce ve volbách do parlamentu EU (asi posledních, schopných změnit politiku EU z přehlídky hnusu a nesmyslů k něčemu blízkému reálné ochraně zájmů obyvatel tohoto soustátí), případně za dva roky při volbách do parlamentu tuzemského. Druhým je fenomén vzniku tak silného odporu běžných občanů, že exsoudruh soudce byl dotlačen ke stažení své kandidatury. Tím ovšem znemožnil panu presidentovi ukázat se před občany v dobrém světle a jeho kandidaturu nepotvrdit. Zdá se, že v tom druhém případě trochu zahaprovala režie, protože pan president by v případě zrušení kandidatury soudce Fremra vyšel z celé kauzy v očích veřejnosti o něco lépe.
Jistě je otázka, zda jedním z cílů jmenovat jedince s takovouto historií není snaha o prosazení (počty bolševiků v Ústavním soudu to přinejmenším připouští) masového zfalšování voleb korespondenčním či elektronickým hlasováním, protože ani jedno z nich není s to zajistit ani tajnost ani autenticitu hlasu, a, vzhledem ke způsobu sčítání, ani to, že vyhlášené výsledky odpovídají tomu, jak lidé hlasovali (tedy se nejedná o demokratické volby). A v této souvislosti můžeme i předpokládat, že snaha dostat "zasloužilého komunistu" na tuto pozici mohla být součástí palebné přípravy boje za zrušení autentických a demokratických voleb.
Antidemokratickými silami (s "liberálními demokraty" v čele) navrhované korespondenční či elektronické volby je nutno chápat pouze za určitou obdobu "jednotné kandidátky Národní Fronty", jakou zavedli komunisté hned po únorovém puči, protože v demokratických volbách by s vysokou pravděpodobností neměli šanci.

Kauza soudce Fremr jasně ukázala, že na naší politické scéně působí síly, které jednoznačně jsou proti demokracii a jsou ochotny se v tomto boji spojit i s prominenty minulého režimu. Zatím jejich záměr těmto silám neprošel, ale je naprosto jisté, že to budou zkoušet znova a znova, zejména v situaci, kdy mají "na krku" dvoje volby, které jim mohou v případě vítězství demokraticky orientovaných stran velice silně ublížit. Nezbývá než připomenout ono heslo spíše druhou stranou používané, ale pro naši dnešní situaci se perfektně hodící i demokratům: "Lidé, bděte!".

Co se děje na Ukrajině

Na Ukrajině se děje cosi, co značně znesnadňuje uzavření míru a naprostá většina politiků tento fakt prostě ignoruje, případně je patřičně nevzdělaná, aby problém byla schopná pochopit.

Trocha historie

Prakticky všechny války se vedly tím způsobem, že po nějakých manévrech na svém či nepřátelském území svedly armády, ať už to bylo pár nemytých jezdců v rezavém kroužkovém brnění s píkou, mečem a štítem (s příslušným doprovodem pěšáků a služebníků), či mohutné mobilní armády moderního typu (či dokonce moderní floty), generální (či hlavní) bitvu, z níž zpravidla jedna strana prchla poražena, přičemž nejvíce ztrát utrpěla až po onom zhroucení bitevní linie a při ústupu (útěku).
První významnou výjimkou byla západní fronta v první světové válce. V ní došlo k zastavení Němců, původně postupujících v kolonách do nitra Francie. Pokusy jak Francouzů tak Němců místa zastavení postupu obejít po křídlech vedly k vytvoření mohutné fronty, sahající od hranic neutrálního Švýcarska až k pobřeží Atlantiku. Vše, co se dělo poté, byla v podstatě jedna obludná generální bitva, která skončila až tím, že Centrálním mocnostem došli vojáci a materiál na výrobu výzbroje a výstroje dříve než Dohodě.
Podobnou generální bitvou se stala i východní fronta za druhé světové války po zastavení útoku Němců pod Moskvou a roztažení fronty od Finska k Černému moři. Ta skončila až po zatlačení Němců do blízkosti demarkační linie, dělící zábor Německa SSSR od záborů západních Spojenců. Po bitvě pod Moskvou jakékoli průlomy zpravidla končily na v předstihu vytvořených záchytných liniích, takže se nepodařilo vytvořit průlom, znamenající zhroucení nepřítele. Přesně tak, jako se to i na té západní frontě nepodařilo vytvořit ani Centrálním mocnostem, ani Dohodě, a to až do samého konce první světové války.

Analogie

Jakmile se podařilo zastavit ruské "pořádkové síly" útočící v kolonách na Kyjev a další strategická místa Ukrajiny, vznikla fronta, sahající od Běloruska až k Černému moři. Skutečnost, že Ukrajina musí udržovat nějaké krycí síly pro případ, že by Bělorusko zaútočilo po boku Ruska, nebo alespoň umožnilo Rusku útok skrze své území, je v tomto kontextu málo významná.
Válka na Ukrajině se tedy po proběhnutí jakési iniciální fáze proměnila v generální bitvu, podobně jako západní fronta první světové války. Pro obě strany je to v podstatě "mlýnek na maso a materiál", který musí krmit, protože jim nic jiného než tohle nebo porážka nezbývá.

Důsledek vojenský

Jak bylo uvedeno výše, nejvíce je postižena strana, která první povolí a začne generálně ustupovat nikoli do takticky předem připravených a zálohami obsazených pozic, ale do volné krajiny bez možnosti záchytu a zastavení postupu nepřítele. To platí jak pro Ukrajinu, tak i pro Rusko.
Vzpoura Wagnerovců mj. ukázala i to, že Rusko nemá ve větší vzdálenosti za frontou nějaké významné záchytné linie a že by tudíž, kdyby se to ukázalo nutným, mohli Wagnerovci dojít až do té Moskvy, jako kdysi Napoleon. A Ukrajinci, pokud by prolomili frontu, rovněž.
Nicméně v opačném gardu to platí také. Pokud by Ukrajina začala ustupovat tak, že by nebylo možné na trase ústupu s předstihem zřídit dostatečně silné (a adekvátními počty vyzbrojených vojáků obsazené) záchytné linie, vytvořila by Ruská armáda útočné klíny, které by jednak dobyly Kyjev, jednak by mohlo dojít i k rozdělení Ukrajiny na několik nehájitelných trosek. S tím, že by maximálně zbylo déle hájitelné území při hranicích s EU, zhruba odpovídající územím, která zabral SSSR až v průběhu druhé světové války a která do té doby patřila našemu civilizačnímu okruhu.
Budu ošklivý: Racionální od sousedů Ukrajiny by bylo si tato území včas vzít zpět (včetně zajištění značných benefitů pro jejich obyvatele).

Důsledek politický

Obě strany jsou nyní v situaci onoho pověstného jezdce na tygrovi, který nemůže seskočit, protože v ten moment by ho tygr sežral.
Zase, když se podíváme do historie, tak minimálně od roku 1916 existovaly snahy první světovou válku ukončit. Děly se po linii rodových kontaktů (vládnoucí šlechta obou válčících stran byla propojena mnoha příbuzenskými vazbami: gen pro hemofilii, který zdědil ruský následník trůnu, pocházel od královny Viktorie - respektive jejích německých předků po přeslici, manželka Karla Posledního pocházela ze šlechtického rodu v Parmě, atd.), děly se rovněž po linii podnikatelů (ne všichni byli v takové situaci, že na válce vydělávali), svoje odváděly i církve, Červený kříž a další organizace.
Nicméně veškeré mírové iniciativy padaly s tím ježděním na tygrovi, které by musel někdo předčasně ukončit a riskovat, že se nechá sežrat. Protože na světě v té době nebyla síla s tak velkou superioritou, jakou by dokázala garantovat zpacifikování onoho pověstného tygra, tedy že druhá strana ukončí konflikt také (a nevyužije zakončovací manévry nepřítele k útoku). Pochopitelně, očekávané brzké vítězství a podobné věci, jichž byly v obou táborech plné noviny, byly jen propagandou, nemající s realitou nic společného.
Je jasné, že pokud by se např. v současné Belgii do sebe pustily vlámská a valonská část a začaly vést podobnou generální bitvu jaká je na Ukrajině, našlo by se v Evropě vícero armád, které by byly s to zajistit, že dohodnuté ukončení konfliktu provedou obě strany, a ta, která by dohodu nesplnila, by k tomu splnění byla donucena silou. Zvládly by to snad i německé vojandy ve slušivých těhotenských uniformách (i když v reálu by bylo racionální si pronajmout pár oddílů těch výše zmíněných Wagnerovců).
Nicméně, konflikt na Ukrajině se Belgii rozměrově i co do počtu zůčasněných vojáků řádově vymyká. Přestože by se garantování bezpečného ústupu asi dalo zajistit hrozbou použití jaderných zbraní oním garantem, nikdo si to zřejmě netroufne kvůli hrozbě přerostení konfliktu do globální jaderné války mezi Ruskem (a jeho případnými spojenci) a NATO.

Prognóza

Velice rád bych se mýlil, ale současně se rovněž velice obávám, že konflikt na Ukrajině se, bez ohledu na epizodická vítězství jedné nebo druhé strany, potáhne do doby, než jedna ze stran totálně zkolabuje, jako Německo za první i druhé světové války. Přitom Rusko má asi pětinásobný lidský potenciál oproti Ukrajině a má i zbrojovky, teprve najíždějící na válečnou výrobu, umístěné mimo dosah Ukrajinských zbraní, zatímco Ukrajina je v tomto silně omezena a jediné, co má, je materiální podpora zemí EU a částečně i NATO. Podpora, která musí být dávána s velkou opatrností "na lékárnických vážkách", aby nevyprovokovala Rusko k sice sebevražednému, ale drasticky celý svět devastujícímu útoku jaderné krysy, zahnané do kouta.
Je také jasné, že mimo tolerování vcelku nezajímavých počtů dobrovolníků, bojujících v řadách armády Ukrajiny (a riskujících, že v případě zajetí s nimi bude zacházeno jako s kombatanty), není možné udělat to, co v závěru první světové války udělaly USA, tj. že tam nasadily mohutnou americkou legii, která svým pouhým počtem (byť v počátku špatně vycvičených vojáků) změnila poměry na frontě a vychýlila do té doby existující rovnováhu ve prospěch Dohody.
Z tohoto důvodu můžeme sice neradi (ostatně, Ukrajina je napadený stát a bývá zvykem fandit spíš tomu, kdo se brání), ale realisticky prognózovat, že Ukrajině dojdou lidé dříve a zkolabuje proto v době, kdy ruská armáda bude ještě bojeschopná a se strategickými rezervami. Aby se tomu zabránilo, musel by v průměru jeden ukrajinský voják zabít pět ruských, než sám padne, a to je docela nerealistické očekávání.
Jistěže se může stát něco mimořádného, např. vpád Číny do Ruska (asi jako SSSR vpadl do zad před Němci se bránícím Polákům), nečekaná smrt ruského vůdce a rvačka o jeho dědictví (tak jsme byli zachráněni před vpádem Mongolů, protože krátce potom, co se dostali na naše území, zemřel jejich hlavní chán a vůdcové vojenských tlup odtáhli i s nimi zpět, aby se servali o jeho dědictví), případně něco jiného s podobnými následky.
Může také dojít k tomu, že z jedné z bojujících zemí uteče daleko více mužů vojenského věku, a tím se změní výše uvedený poměr "spotřebovatelných" vojáků. Může dojít i k povstání obyvatel, kteří raději uvidí okupanty než černé pytle se svými syny (a to v kterékoli ze zúčastněných zemí).
Nicméně, na takovéto mimořádné události asi není dobré spoléhat. Ty mají být maximálně nečekaným bonusem.

Na co bychom se měli připravit

Nejde jen o záchranu Ukrajiny. Jde také o to, že v případě vítězství zpravidla roste chuť a pokud se frontierové státy vyčerpají ze zásob zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, dodávaného Ukrajině (ale i ekonomicky), tak nebudou mít čím se bránit v případě, že Rusko, třeba pod záminkou pronásledování "banderovců", přejde na jejich území.
Znamená to, že bychom měli pro případ takového konfliktu s Ruskem mít připraveny mobilizovatelné zásoby a, budu hodně ošklivý, spousta ročníků, které už nezažily vojnu, by měla absolvovat vojenský výcvik (a ti starší by měli mít možnost osvěžit si své znalosti a případně se přecvičit ze zastaralých zbraní Varšavské smlouvy, na něž byli vycvičení během základní vojenské služby, na modernější zbraně z arsenálů NATO). Osobně jsem toho názoru že v souvislosti s moderními zbraněmi také klesne počet zdravotních kontraindikací a "modrá knížka" se stane vzácnější literaturou, než jak tomu bylo na konci socialismu. Ostatně, např. válečný dron může klidně ovládat i beznohý invalida.
Znamená to rovněž, že by měla být obnovena civilní obrana, od krytů v soukromých domech až po kryty ve veřejných budovách (včetně škol všech stupňů), obchodních centrech apod., pochopitelně, vybavené nouzovými zásobami trvanlivých potravin, vody a dalšími potřebami. A i civilní obyvatelstvo bude nutné vycvičit tak, aby se chovalo co nejsprávněji v situaci, kdy nad městem zahřmí nepřátelské bombardéry či rakety, případně když za temného dunění zahlédne na obzoru stoupat k nebi oblak hřibovitého tvaru.
Přitom všechny tyto věci nevzniknou nějak samovolně. Bude nutné do nich investovat práci a peníze, a tudíž bude nutné zredukovat či zlikvidovat všechny nesmysly, které nám vnucuje EU ohledně "ekologie" (které ostatně stejně v takovémto případě přijdou vniveč - jedna atomovka a následné požáry uvolní víc CO2 než celá EU za několik let). Obávám se, že investice do ekonesmyslů jsou nyní asi stejně racionální jako natírání fasády hořícího domu.
Další věc je, že by patrně bylo racionální i např. ve všech městech (ale i dalších lokalitách) povinně odmontovat a nějak zajistit (třeba zakopáním dostatečně hluboko pod zem) fotovoltaické panely, protože ty by dokázala vzdušná vlna výbuchu, nejen jaderného, odtrhnout a roztříštěním na ostré střepiny změnit ve smrtící projektily, zabíjející i v takové vzdálenosti od centra výbuchu, v níž už sama tlaková vlna nebude mít patřičnou sílu k usmrcení lidí, tedy v případě jaderného výbuchu ještě celé kilometry až dolní desítky kilometrů daleko od epicentra výbuchu (pochopitelně, v závislosti na ráži nálože). A bylo by racionální odstranit z ulic vše, co překáží provozu, od "ekologických a pokrokových" kaváren po stavebně oddělené cyklopruhy, protože ulice se změní na evakuační trasy a současně bude nutné, aby se po nich mohli, třeba i v protisměru, pohybovat požárníci, záchranáři (atd.) a případně i vojenské jednotky.
A když jsme u té dopravy: Dovedu si představit úspěšnou evakuaci ohrožených oblastí (ať už přímým útokem pozemních sil, nebo jaderným ohrožením či spadem z již provedeného jaderného útoku) pomocí automobilů, ale naprosto pochybuji o tom, že by něco takového bylo proveditelné pomocí elektromobilů a jiných "ekologických" vehiklů. Je třeba počítat i s tím, že novější auta (o elektromobilech ani nemluvě) bude s to zlikvidovat elektromagnetický impuls, doprovázející jaderný výbuch (zlaté škodovky a trabanty, které tohle přežijí). Někdo by tedy měl vymyslet a postavit desítky typů Faradayových klecí, schopných zabránit vypálení čipů v moderních autech a také je do nich nainstalovat. Elektromobil je EMP daleko zranitelnější, ten by se do takové klece musel nacpat celý.
Příprava na konflikt má pochopitelně ještě jeden aspekt: Čím bude obyvatelstvo lépe připraveno, čím bude armáda početnější, vycvičenější a lépe vyzbrojená, čím víc bude mít mobilizovatelných rezerv, tím bude stát působit pro potenciálního útočníka "repelentněji", až nakonec může dojít k tomu, že útok vzdá (což se podařilo Švýcarsku za obou světových válek). Máme ošklivě členitý terén, do kterého by se vešla opravdu velká spousta hrobů s nápisem v azbuce na pomníku, pokud ovšem budeme odhodlaní se bránit a budeme na tu obranu patřičně vybavení.
Na druhé straně si dokážu představit, že Bidenovské USA (bez ohledu na konkrétní postavičku v Bílém domě) budou ochotny přijít nám na pomoc asi stejně nadšeně, jako Francie v roce 1938. Takže pokud nebudeme s to útočníka vlastními silami zastavit a pořádně zakrvácet (jako nyní Ukrajina), pomoci se nám nedostane, minimálně se s ní bude otálet do té chvíle, kdy už nebude komu pomáhat.

Na Ukrajině se tedy vede generální bitva, která principiálně skončí kolapsem jedné z bojujících stran, její jiné vyústění je málo pravděpodobné. Pokud se nestane něco mimořádného (třeba útok Číny Rusku do zad, politický kolaps Ruska apod.), bude tím kolabujícím účastníkem konfliktu Ukrajina. Může se nám to nelíbit (správněji řečeno: líbit se takový konec války na Ukrajině může leda nějakým exotům s alternativním myšlením), ale poměr sil obou zemí prostě nezměníme, proto musíme s touto eventualitou počítat jako s pravděpodobnější. Je proto třeba se připravit na to, že konflikt skončí oním nelíbivým způsobem. V tom případě jsme na řadě my a další blízké státy (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko atd.). Je třeba také počítat s tím, že útok "rozjeté" armády, která navíc prošla ostrými boji, je daleko účinnější než útok čerstvých odvedenců. Čím důkladněji budeme na něco takového připraveni, tím lépe. Z tohoto důvodu je nutné odvrhnout vše, co nám ekonomicky i jinak brání této připravě a zcela přepracovat priority konání státu.