Úvaha listopadová třetí

Můžeme se bavit o o tom, zda bylo lepší vítězství Klausovy koncepce nad Zemanovou, nebo zda by vítězství Zemana bylo pro nás větším přínosem.

Zemanova koncepce

Zeman se nikdy netajil s tím, že je mu nejsympatičtější skandinávský socialistický model, ponechávající sice část podniků v soukromém vlastnictví, ale obludným způsobem (až přes 80 procent a někdy i více) zdaňujícím jakékoli poctivě vydělané peníze.
Zeman opomíjel a stále opomíjí fakt, že tato koncepce může fungovat pouze na totálně zblblých a zmanipulovaných lidech, kteří jsou ochotni poskytovat více než 3/4 toho, co vydělají, na výkrm bezcenných sociálních parazitů. Což je dáno do jisté míry tradicemi protestantské morálky a současně, a to je nutno zdůraznit, také naprosto perfektně fungujícím státem, který občanům, i těm, kteří ho svými daněmi živí, poskytuje služby v takové kvalitě a kvantitě, že se jim vyplatí si ho financovat.
Zeman vcelku naivně opomenul, že v Česku žádné takové tradice nejsou, protože jsme nejateističtější stát, minimálně v Evropě, a pokud je zde nějaká forma křesťanství, pak v jejím rámci převládá římský katolicismus, jemuž je protestantská morálka naprosto cizí. Neexistuje zde tudíž občanstvo, které by akceptovalo takto vysoké zdanění, přičemž stát nemá fakticky možnost kontroly (pokud podvádějí masově všichni).
Druhou věcí je, že stát není schopen poskytovat občanům takový rozsah služeb v kvalitě 1A, protože ve státní sféře dominuje (a ještě více dominovalo na začátku 90. let) úřednictvo se socialistickými kořeny, naprosto neschopné něčeho podobného.
Uvedené dva faktory jsou smrtící kombinací pro jakýkoli socioekonomický model, který by si chtěl hrát na Skandinávii.
Dalším faktorem, který Zeman pomíjí ještě v současnosti, je skutečnost, že skandinávský model začíná selhávat v samotných skandinávských zemích. Na straně jedné dochází k přeměně funkčního sociálního státu na stát totálně parazitický a zločinný, což můžeme nejlépe pozorovat na norském Barnevernetu. Na straně druhé narůstá nefunkčnost policie a dalších represívních složek státu. Sociální stát jednoznačně selhal v souvislosti s masovou imigrací civilizačně nekompatibilních osob, které navíc přiimigrovaly do skandinávských zemí za účelem pobírání sociálních a jiných dávek, nikoli za prací a odevzdáváním většiny vydělaného státu.
Přitom jsem toho názoru, že rozhodně imigranti nejsou příčinou současného krachování skandinávského socialismu. Známky tohoto krachu byly viditelné již dříve. Imigranti sehráli pouze úlohu kousíčku cihly, vhozeného do skleněné kádinky s vodou na vařiči, přehřátou nad sto stupňů, která však zatím viditelně nevařila kvůli absenci struktur na stěnách i v samotné vodě, na nichž by se mohly začít vytvářet bublinky. A ten kousek cihly, coby varný kamínek, jen urychlí proces, k němuž by stejně za chvilku došlo, a v ještě bouřlivější podobě. Skandinávský socialismus by IMHO byl v dnešní době už mrtvý i v situaci, kdy by žádní imigranti do těchto zemí nepřišli.
Zeman měl představu, že dojde k jakémusi vytváření "ostrůvků pozitivní deviace", jejichž propojováním dojde k přeměně celé společnosti, tedy jakousi evolucí, tlačenou ekonomickými faktory. Vycházel např. z toho, že výkonný a ekonomicky výhodný model činnosti známého JZD Slušovice začala napodobovat další zemědělská družstva. Jeho rozšíření na celou společnosti i na celé území státu bylo blokováno především vládou KSČ, která ovšem v listopadu 1989 padla.

Klausova koncepce

Koncepcí Václava Klause bylo obnovení kapitalistického hospodářství a demokracie bez přívlastku.
Problémem Klausova koncepce bylo především to, že EU není kapitalistická a nikdy, kromě prehistorie typu "Společenství uhlí a oceli", kapitalistická ani nebyla. EU je sociálfašistická koncepce se řízenou ekonomikou a maximálním možným potlačováním ekonomické iniciativy občanů. Kapitalistické Československo (a později Česko) by se do této organizace hodilo asi stejně, jako perla do hnojiště.
Z tohoto důvodu také prakticky veškerá "harmonizace" před připojením k EU a následných aktů směřovala především k likvidaci demokracie a kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení něčím, co se svou podstatou prakticky nijak neliší od režimu, který jsme se domnívali v listopadu 1989 opustit.
Bohužel, značné části občanů tento fakt v podstatě nedochází, zejména kvůli velice intenzívní lživé propagandě, jejíž kořeny sahají až do období přípravy referenda o vstupu. Druhou věcí ovšem je, že v současné době s různými výkyvy klesá podpora našeho členství v této sociálfašistické megaorganizaci, což je akcentováno její viditelnou degradací.
Opět řada blábolilů blekotá o "rasismu a xenofobii" v souvislosti s vlnami nepřizpůsobivých a civilizačně zcela nekompatibilních imigrantů, nicméně problém je daleko hlubší a sahá do koncepční podstaty EU jako sociálfašistické organizace, rozhodující o každém prdu svého obyvatele (nejlépe na základě trojmo vyplněné desetistránkové žádosti, zaslané s několikaměsíčním předstihem do bruselské centrály).
Kdo chtěl, ten letos viděl rituální tance připoožralé EUrověrchušky před pomníkem masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem v roce kulatého výročí masakru studentů v Pekingu.

Porovnání

Zemanova koncepce je zcela jednoznačně kompatibilnější s EU. Pokud bychom šli tímto směrem, bylo by podstatně méně konfliktů mezi naším státem a EUrověrchuškou. Naopak, byli bychom "vzornými žáky", asi jako Řekové. A, opět asi "jako Řekové" bychom už dávno měli EUro a třeli bídu s nouzí, protože bychom na většinu běžných potřeb neměli peníze.
Klausova koncepce a její alespoň částečné přijetí (včetně dosud přetrvávajících reziduí) je zcela jednoznačně s EUrosociálfašismem nekompatibilní. Jsme "zlobivými žáky", kteří ovšem díky koruně mají jeden z nejmenších státních dluhů a jednu z nejvyšších životních úrovní, protože se už dostáváme před jižní státy s eurem. Máme také výrazně vyšší životní úroveň oproti ostatním postkomunistickým státům a na úrovni bezpečnosti jsme s přehledem jedni z nejlepších nejen v EU, ale i na světě.
Pochopitelně, přesně z uvedených důvodů, protože názorně ukazujeme, kam Eurounijní sociálfašismus vede, jsme silně nenáviděni celu sociálfašistickou EUrověrchuškou, která platí a řídí i profesionální nenávistníky z různých nevládních organizací. Tito lidé mají v podstatě sehrát stejnou úlohu jako aktivističtí Němci, placení a řízení Hitlerem, v roce 1938.
Na druhé straně je jasné, že naše členství v EU stejně žádnou perspektivu nemá, protože ta se v dohledné době sama zhroutí, protože nebude schopna se ekonomicky uživit. Je jen otázka, zda se necháme strhnout vírem potápějící se EUroekonomiky do pádu, srovnatelného s děním ve Výmarské republice na sklonku 20. a začátku 30. let, nebo už budeme od toho krachu dostatečně daleko a naše vazby ke krachujícím zemím i celému soustátí budou dostatečně zpřetrhány.

Vítězství a většinová podpora Klausovy koncepce na začátku 90. let se staly základem naší relativní prosperity v rámci EU, přetrvávající dodnes. Tato koncepce by se mohla daleko lépe uplatnit, a přinést daleko více plodů především v situaci, pokud bychom své členství v EU výrazně rozvolnili, případně zcela ukončili. Pokud někdo v táboře "klausistů" podporuje členství v EU s představou, že může dojít k nějaké pozitivní reformě této organizace, pak nereflektuje realitu. EU reformovat nelze a je vysoce pravděpodobné, že seriózní pokus o něco podobného povede k tomu samému, jako Gorbačovův pokus reformovat SSSR. A pokusy o "kosmetické pseudoreformy" nepovedou z podstaty věci k ničemu pozitivnímu, stejně jako "přestavba" za komunistů nepřinesla nic pozitivního, jen celý systém destabilizovala (byť méně než gorbačovská "pěrestrojka" systém sovětský). Tato organizace se může jen dál a dál zhoršovat, přičemž toto zhoršování bude mít spíše exponenciální než lineární charakter. Jedinou pozitivní perspektivu máme v souvislosti s odchodem z EU nebo jejím cíleným rozbitím.

Úvaha listopadová druhá

Máme se lépe než za komunistů? Tato úvaha se objevuje neustále a neustále si "praví a nefalšovaní demokraté" stěžují na to, že pořád velká část populace (a s časem spíše narůstající) nereflektuje zlepšení oproti dobám normalizačního režimu.

Příčiny

Patrně můžeme hovořit o směsi více faktorů, které v tomto hrají roli

1. Zrady lidské paměti
2. Reálné zhoršení situace části naší populace
3. Trendy
4. Vnímání rizik (které souvisí s předchozím bodem)

Zrady lidské paměti

Před třiceti lety jsme byli o třicet let mladší. Byli jsme zdravější a výrazně výkonnější. "Prezervativy byly tehdy pevnější", jak kdysi na toto téma zaperlil kdosi v diskusi na Neviditelném Psovi.
To je kombinováno s tím, že normálním lidem paměť vymazává ze vzpomínek to negativní. Pamatuji si (objektivní) vyšší kvalitu konzervy Luncheon meatu a už ne to, jak blbě se třeba shánělo maso, a že na toaletní papír se běžně stávaly fronty.
To je dosti důležitý faktor, který v nás omezuje možnost objektivně hodnotit vzdálené prožitky.
Je ovšem třeba na druhé straně připustit, že veřejnosti jsou předkládány za standard situace v socialismu zážitky disidentů a dalších protirežimních osob, které jsou silně atypické, protože naprostá většina populace "zrazovala a kolaborovala" a takové zážitky ji prostě z tohoto důvodu minuly.

Reálné zhoršení situace části naší populace

Faktem také je, že řadě lidí se po roce 1989 život objektivně zkomplikoval a zhoršil. Klesly výdělky některých profesí, především dělnických. Idiotská politika havlistů vedla k rušení řady továren, někdy i celých odvětví. Pokud se podniky dostaly do rukou zahraničních vlastníků, byly velice často vytunelovány a zničeny a jejich zaměstnanci skončili na dlažbě. Nebylo to vždy jen kvůli nekvalitní a neperspektivní výrobě, ale v řadě konkrétních situací se jednalo o cílenou likvidaci potenciální (či reálné) konkurence. Zejména majitelé ze států našich bezprostředních sousedů, Němci a Rakušané si v tomto ohledu počínali jako totální hovada a co se jim dostalo do pracek, to zlikvidovali.
Klausovský "divoký kapitalismus" měl za následek vznik profesionálních šmejdů a šmejdích organizací, které se zabývaly cíleným okrádáním občanů (a za "zlých komunistů" by tento lidský póvl skončil naprosto nekompromisně v pruhovaných teplácích).
Není to tak dávno, kdy póvl, který nás "zastupuje" v Parlamentu, přijal ustanovení, že závaznou smlouvu je možné uzavřít i pouhým telefonním rozhovorem, přičemž ani v hovoru nemusí být explicitně řečeno, že se jedná o uzavírání nějaké smlouvy. Shodou okolností nedávno zastupitel Patrik Nacher informoval čtenáře Neviditelného psa o tom, že toto ustanovení se snad v dohledné budoucnosti změní v tom smyslu, že smlouvu uzavřenou po telefonu bude nutno potvrdit písemně. Nicméně dosud platí, že pokud vám kdokoli po telefonu cokoli nabízí, je nejlepší rozhovor co nejrychleji ukončit slovy ve smyslu "nic nechci, nic od vás mě nezajímá, nic od vás nekoupím". I tak se ovšem vystavujete riziku, že hovor bude elektronicky upraven a bude do něj vygenerován váš souhlas. Prostředky na to už jsou dávno k dispozici. Doba širšího zdostupnění těchto programů, včetně takového pokroku platformy PC, že se tyto programy daly nasadit i na běžně dostupné počítače, +- odpovídá době ustanovení tohoto zákona - zcela jistě "zcela náhodně".
Dalším problémem bylo posílení moci exekutorů, z nichž se stala vysloveně zločinecká sociální skupina, opět to "komusi velice vyhovovalo". Včetně "fikce doručení", ve státě, v němž prakticky nefunguje pošta a dopisy někdy, či spíše často, končí kdesi ve sklepě.
Cílená likvidace části průmyslových podniků, kterou především havlisté jednak připustili, jednak dokonce různými cestami podpořili, podpora šmejdů všeho druhu (včetně "profesionálních diskriminovaných"), bezuzdné exekuce bez jakékoli supervize státu a další podobné faktory zhoršily zcela objektivně sociální a ekonomickou situaci významné části (něco mezi půlmilionem a milionem) občanů a vedou k tomu, že tato část občanů se právem cítí hůř než za normalizace a objektivně na tom také hůř je.

Trendy

Už jsem o tom kdysi tu na blogu psal, takže jen stručně:
Husákovský režim v posledním desetiletí zřetelně zahníval. Počty zločinně režimem postihovaných lidí klesaly (byť se na nulu nedostaly za celou jeho existenci nikdy), klesaly restrikce v řadě oblastí. Objevil se tlak na to, aby "podniky podnikaly", přičemž reálnou odezvou byly "pětiprocentní prodejny", protože i státní podniky měly možnost pokusit se vyrobit něco mimo plán, co by zajímalo trh, a cestou těchto prodejen to na trhu uplatnit. Objevovalo se tam i dříve naprosto nesehnatelné technické a průmyslové zboží (včetně zboží dříve restringovaného proto, že by se s jeho pomocí "dalo podnikat". Začaly tát i ledy kolem soukromého podnikání a pěstitelé zeleniny a ovoce mohli částečně vyjít z ilegality, podobná očekávání byla i kolem klasických živností.
Režim tedy začínal směřovat někam pozitivním směrem ke smíšené ekonomice, kterou neměla jen tehdy obdivovaná Jugoslávie, ale prvky této ekonomiky (včetně soukromých řemeslníků, ale i např. lékařů a právníků) měly i sousední Maďarsko a NDR, o Polsku, kde zůstali početnou silou samostatní rolníci a další podnikatelé, ani nemluvě.
Pochopitelně, celé to ještě akcentovala politická změna v SSSR pod vedením M. Gorbačova a jeho "pěrestrojky" a "glasnosti". Navíc už na začátku 80. let nastalo v SSSR krátkodobé uvolnění poměrů, spojené se zátahy na nejrůznější zločince z řad vysokých funkcionářů komunistické strany, které bylo už tehdy spojováno s uvolněním poměrů u nás. Koloval vtip, že z Moskvy přišel do Prahy telegram s textem: "KSČ ROH JA", který byl nakonec po různých peripetiích rozluštěn jako "Krásné skončily časy, rychle opusťte Hrad, Jirka Andropov". (Pro později narozené: KSČ byla zkratka komunistické strany, ROH komunistických odborů.)
Naopak, velice brzy po revoluci, která otevřela hráze proti soukromému podnikání, se objevily (už koncem 90. let) nejrůznější "finty", jak co nejvíce lidem zabránit, aby se živili sami (to, že by tito lidé okrádali stát je jen bezectná lež babišovské a komunistické špíny). Vše bylo zaměřeno na to, aby byly pro drobné podnikání co nejvíce zvýšeny fixní náklady (tj. např. řemeslník, "zaměstnávající sám sebe" musel začít vyplňovat formuláře naprosto stejné jako fabrika o tisících zaměstnancích, zavádělo se "zálohové zdanění", vysoce převyšující reálně očekávané daně soukromých řemeslníků, a různé jiné podobné finty k likvidaci především drobných podnikatelů).
Polistopadový režim se už někdy od druhé poloviny 90. let snaží stále zuřivěji nahnat samostatně výdělečně činné osoby do front na úřadech práce, a to bez ohledu na to, zda byla u moci ČSSD, ODS nebo nějaká obskurní koalice. Tento trend jednoznačně zesílil nejprve "harmonizací" s EU a poté vstupem do této škodlivé a obskurní organizace, která je svou ekonomickou povahou fašistická, a proto podporuje především velkopodnikání. Pokud někde EU podporuje malé a střední výrobce či zemědělce, je tato podpora vždy organizována takovým způsobem, aby na ni mohli různými způsoby dosáhnout především velkovýrobci. Už jsem v souvislosti s "Čapím hnízdem" konstatoval, že takovéto akce nejsou "chybou" systému podpor podnikání ze strany EU, ale naopak projevem atributivních vlastností tohoto systému.
Přitom populace tyto trendy vnímá a zcela jednoznačně je dokáže i extrapolovat do budoucnosti a očekává tedy další a další zhoršování současného, už tak dost bídného (v porovnání s cca polovinou devadesátých let) stavu.
A zcela jistě se uvedené negativní očekávání v současnosti, kontrastující s pozitivním očekáváním na konci Husákova režimu, promítají do jejich srovnávání.

Vnímání rizik

Přes blábolení neomarxistů, soustředěných v tuzemsku po léta kolem ultralevičáckých Britských listů (nicméně v současné době takovéto marxistické weby, šířící komunistickou, fašistickou či kombinovanou propagandu, rostou jako houby po dešti) o tom, jak jsou naši lidé "nevzdělaní", "neumějí jazyky" apod., a tudíž "nejsou schopni správně hodnotit informace", jsou tito naopak vzdělaní, mají rozhled a v řadě případů mohou navázat na znalosti našich emigrantů, komunikujících s Českem. A někteří tito emigranti provozují weby, které jsou výrazně důvěryhodnější než různé "demokratikony", "hlídací psi", "(anti)demagogové" apod., šířící jen a jen propagandu, která je na první pohled v konfliktu se základními fakty.
Navíc si EU sama řeže pod zadkem propagandistickou větev stromu marxistických lží, na níž sedí, a to různými "Erasmy" a dalšími "mobilitami", umožňujícími našim lidem, a především těm mladým, seznámit se na svou kůži, např. při dlouhodobém studijním pobytu, s poměry v těchto státech. Byť jsou během svých pobytů v řadě případů do jisté míry odfiltrováni od normálních lidí, tato distance není stoprocentní a každý, komu to jen trochu myslí, se dokáže seznámit i se stránkami tamního života, které se nám oficiální ideologové snaží zatajit. Trochu mi to připomíná situaci, kdy se ze stáží a naučných pobytů v SSSR vracela většina absolventů s názorem: "raději hrdinně padnout na barikádách, než to, co tam je, pustit k nám".
Z těchto zdrojů pochopitelně víme, jak obrovské potíže mají západní státy jednak s přílivem civilizačně nekompatibilních migrantů (převažují mezi nimi muslimové, ale zdaleka to nejsou jen oni), řáděním neomarxistického póvlu (s předchozím zčásti souvisejícím), především na univerzitách, včetně totalitní zrůdnosti jménem ekologie, protože to už dávno není věda o životním prostředí s vztahy mezi jeho komponentami, ale čistě totalitní ideologie, založená, hlásaná a prosazovaná na stejných principech jako ideologie nacistická nebo komunistická, nicméně v principu horší než obě jmenované.
Já sám jsem absolvoval krátkou stáž ve Velké Británii v létě 1990. Byli tam účastnici z celé EU + "kandidátských zemí", vč. Turecka a Izraele. A od západních účastníků jsme si, coby účastníci z postkomunistických zemí, vyslechli nejednu výčitku na téma, jak jsme mohli připustit likvidaci tak krásného politického systému, který jsme dle jejich představ měli ve svých zemích před rokem 1989.
A kdo není úplně blbý, toho musely přesvědčit o skutečné podstatě EU nedávné rituální tance ožralé EUrověrchušky před sochou masového vraha Karla Marxe, dodané totalitním čínským režimem. Protože právě s tím je EUrověrchuška v hlubokém souznění duší, jaké je podmínkou úspěšného manželství či alespoň registrace.
Prakticky v přímém přenosu můžeme pozorovat krach Německa, které se zaváděním "ekologické energetiky" produkuje stále více CO2, byť proti jeho produkci "bojuje", a v rámci politického systému v tomto státě probíhají stejné jevy, jaké charakterizují konec Výmarské republiky a nástup Hitlera. O tom, že nový německý "hitler" bude zelený, se už moc pochybovat nedá.
Takováto (a další, která jsem nezmínil, ale existují) rizika, pochopitelně, za komunistů nebyla. Od ekologů, a především německých, zaznívají i úvahy o nutnosti omezení či zákazu cestování pro normální lidi. Tedy obnovení něčeho, co pamatujeme z minulého režimu coby "výjezdní doložky" a "devizové přísliby". I toto se nějakým způsobem promítá do onoho porovnávání předlistopadového a současného režimu.

Takže pozitivní hodnocení předlistopadového režimu je směskou více faktorů, přičemž za důležité je nutno považovat především to, že část občanů se tehdy zcela skutečně a reálně mela lépe než dnes (a nejsou tím myšleni příslušníci STB či komunistické věrchušky, ti si paradoxně většinou pomohli) a velmi důležitým faktorem je i vnímání trendů a rizik, kterými se současnost liší, a to dosti negativně, od minulého režimu. Včetně toho, že současný režim, diktovaný především EU, stále více konverguje k tomu husákovskému socialismu, byť na vyšší úrovni dostupnosti nejrůznějších technických vymožeností, ale stále více to vypadá, že to bude asi vše, čím se bude režim v EU za pár let lišit od Husákova "gulášového socialismu". A pokud se splní výhrůžky ekoveganů, tak ani ten guláš nebude...

Úvaha listopadová první

Obyčejně se označuje dění v listopadu 1989 za "sametovou revoluci", případně za "Velkou Sametovou Revoluci". Nicméně od samého počátku je toto označení co do pravdivosti a výstižnosti zpochybňováno.

Historie

Můžeme nadávat na "gulášový socialismus" soudruha Husáka, nicméně je třeba si uvědomit, že naprosto stejný režim, co do systému hodnot, panoval i za Rakouska - Uherska. I zde stát stanovil jakési "penzum povinností občana" a více-méně se zavázal těm, kteří ho dodržovali, zajistit slušné živobytí.
Což fungovalo už někdy od časů Marie Terezie, kdy byl jednak potlačen odpor protirakouského a protikatolického disentu a jednak byl nastolen (Josef II.) určitý modus vivendi s dosud přežívajícími nekatolíky.
Kdysi jsem také napsal, že Národní obrození vzniklo jako naprosto nechtěný (leč neodvratitelný) důsledek toho, že Rakousko potřebovalo z vitálních zájmů rozvoj průmyslu a technologií (ten demonstrovala už první zemská výstava za vlády Leopolda II na konci 18. století). Průmysl nutně potřeboval nájemnou pracovní sílu, a ta se dala získat jen zrušením "člověčenství", které představovalo onu osobní závislost poddaného na feudálovi, včetně nemožnosti bez povolení panstva se stěhovat, vyučit se nějakému řemeslu či uzavřít sňatek. To samé se týkalo i zvyšování kvalifikace obyvatelstva. S "člověčenstvím" souviselo i "právo první noci", které snad u nás nebylo vyžadováno tak striktně jako v jiných zemích, ale existovalo (za silné podpory římskokatolické církve) v podstatě až do zániku monarchie.
Právě stěhování venkovského obyvatelstva do populačně pasívních měst (tj. více lidí tam zemřelo než se narodilo a rozdíl byl kompenzován permanentním přistěhovalectvím, a to v podstatě od počátků měst v Česku) přivedlo do měst větší počet česky smyšlejících a k českému národu se hlásícím lidí a vyvolalo tlaky na zrovnoprávnění češtiny a němčiny.
Svou vinu na tom mají nedomyšlené reformy Josefa II., s prosazováním němčiny jako jednotného státního jazyka. Tak nějak mu nedošlo, že bude-li tímto jednotným státním jazykem jazyk některého z národů, které v monarchii žijí, bude jeho zavádění ostatními národy (a v podstatě právem) chápáno jako odnárodňování a dominování jednoho národa nad jinými. To poslední se, bohužel týká Němců, jejichž jazyk byl takto preferován. Ti touto cestou získali pocit jedinečnosti a "samospasitelnosti", který je zavedl až do Hitlerovy náruče. Pád Badeniho reformy (spočívající v tom, že by německy nehovořící občané R-U by mohli úřední podání předkládat ve svých jazycích, s tím, že by byla přeložena do němčiny, a byrokratický aparát státu by je v němčině zpracoval), vyřvaný německými nacionalisty jasně ukázal, že R-U stát je natolik ve vleku německých nacionalistů, že život v něm je pro jiné národy naprosto nemožný.
Faktem je, že ve východní části monarchie byla situace odlišná. Zde byla až do 19. století úředním jazykem latina, která byla národnostně neutrální (a která je původem mnoha latinismů ve slovenštině). Maďarština začala převažovat až později, a to spíše než "skrze nacionalismus" tím, že se jedná o jazyk jednodušší a snadněji naučitelný, jak v porovnání s latinou, tak i s němčinou nebo slovanskými jazyky. Esperanto to sice není, ale z živých evropských jazyků se mu pravidelností gramatiky a ortografie (včetně fonetického zápisu), s minimem výjimek, blíží asi nejvíce.
První světová válka znamenala odklon od relativně liberálních politických i ekonomických poměrů kombinovaný se stále dalším uhýbáním státu před německými nacionalisty. Rakousko - Uhersko přestalo svým německy nemluvícím občanům poskytovat důvody ho hájit.
Lze tedy konstatovat, že k pádu Rakousko - Uherska přispěl jednak německý nacionalismus, který vygeneroval jako legitimní obranný jev nacionalismy dalších národů, jednak první světová válka, která znamenala jednak utužení politického systému a současně i ukončení relativní prosperity.

Husákovský režim

Husákovský režim v podstatě měl s občany podobnou nepsanou dohodu, jako Rakousko - Uhersko (což bylo do jisté míry geniální řešení, nemající takovouto obdobu v jiných socialistických státech). Už jsem zde uvedl, že byl rovněž nadefinován určitý seznam "povinností", jehož plnění v zásadě zaručovalo, že stát / režim nechá občana více-méně na pokoji.
Do tohoto ranku patřil i výčet postů v podnicích, školství i státní správě, které musely být obsazeny členem / kandidátem komunistické strany a byl uzavřen i jakýsi modus vivendi s Československou stranou lidovou, která si obsadila určité oblasti, týkající se zejména zemědělství a zemědělského školství, kde její členové na vybraných postech zastávali prakticky stejnou roli, jako členové KSČ v jiných oblastech. Obdobné to bylo i s přijímacími zkouškami na střední a vysokou školu, kdy za členství rodičů v KSČ, funkce v dalších organizacích Národní Fronty byly jakési bonusy, které mohly do jisté míry vykompenzovat absenci "dělnicko - rolnického" původu uchazeče. Přičemž v době, kdy jsem se já dostával na střední a vysokou školu, byly ony "bodovníky" více-méně veřejně dostupné, zatímco v jiných obdobích blábolili režimisté o "komplexním hodnocení uchazeče", které ovšem jednoznačně spočívalo na nějakém podobném seznamu "bodů".
Prostí občané se pak režimu odvděčovali s ním nekonfliktní "vnitřní emigrací" na chaty a chalupy, kde fungovaly, alespoň do jisté míry i normální tržní vztahy, skrývané pod pojmem "sousedská výpomoc" před marxistickými fundamentalisty, a kde většina populace vybíjela přebytek energie, který by v normálním režimu dávala do podnikání.
Tohle fungovalo ještě v průběhu 80. let. Na jejich konci došlo ke dvěma jevům, působícím souběžně. Jednak to byla zhoršující se ekonomická situace, jednak na mezinárodní scéně rozklad komunistických režimů, přičemž klíčové bylo zhroucení komunismu v SSSR.
Husákovský režim, sedící doslova a do písmene na bodácích sovětských "dočasně umístěných" vojáků, měl najednou obrovský problém v tom, že tyto bodáky ho přestaly zajišťovat, protože Gorbačov hlásal novou politiku, v níž nebudou režimy v satelitech drženy u moci jednotkami sovětské armády.
Současné ekonomické zhoršování mělo mnoho příčin. Jednak to byla politika "uzbrojení" východního bloku, kterou prosazoval R. Reagan, která od poloviny 80. let dotlačila socialistický blok na ekonomické limity, jednak sám socialismus se s rozvojem složitých vědních disciplín a jejich promítáním do ekonomiky, na které nebyl sebeméně připraven, ocitl v pozici naprostého outsidera pro zavádění těchto technologií a začal zaostávat v řadě oblastí, kde ještě o dekádu dříve ekonomicky prosperoval. Mohlo za to do značné míry i rigidní ekonomické řízení, dávající přednost ideologickým žvástům před realitou.

17. listopad

Nedělejme si iluze. Vstup do "položení se" režimu byl naprosto záměrný. V socialismu působily síly, které měly, na rozdíl od "zasloužilých" soudruhů pragmatický a racionální přístup k ekonomice i politice. Naopak suita "zasloužilých", kteří byli seskupeni kolem normalizačního pamfletu "Poučení z krizového vývoje ..." a odmítali pochopit, že to, co se děje v SSSR, je jakousi obdobou "Pražského jara" (a dokázali reagovat jen cenzurou sovětských informačních prostředků, např. časopisu Sputnik, jehož minimálně jedno číslo bylo v českojazyčné verzi zadrženo a nesmělo se v Česku distribuovat (a negativní úlohu sehrála znalost ruštiny populací, protože se s jeho obsahem mohli seznámit lidé z ruskojazyčné verze); ruskojazyčná televize (vysílaná hlavně pro sovětské vojáky a jejich rodiny na našem území), v určité chvíli začala hrát podobnou roli jako televize rakouská či německá (a byla chytatelná i tam, kam vysílání těchto televizí nezasahovalo).
Za těchto okolností bylo jasné, že životním zájmem racionálněji uvažujícího křídla komunistů a komunistických státních složek bylo odstavení křídla "starých zasloužilých" soudruhů od moci a obrat směrem k dalšímu uvolnění režimu.
Zpětně odhaduji, že dotyčný trend byl jasný, ať už jakýmkoli způsobem, i významným funkcionářům "středního kádru". Usuzuji tak podle toho, jak "odvážně" se začaly na přelomu let 1988 a 89 chovat dětičky některých komunistických papalášů, které jsem měl možnost pozorovat ve fakultní a celoškolské organizaci SSM.
Souběžně s tím začala narůstat chaotická represívnost režimu, který ještě drželi v rukou "staří a zasloužilí". Tohle jasně demonstroval i "Palachův týden", který režimu naprosto jednoznačně uškodil (+ některé další represívní akce).
Režim se tedy začal diskreditovat i vůči běžným a nijak nekonfliktním občanům.
Ta atmosféra "něčeho ve vzduchu" byla tak silná, že bych to rád připomenul pompézními oslavami nekulatého (1948 - 1989) výročí únorového puče v posledním roce totality.
Zatímco v jiných létech, a to i rok předtím, kdy výročí bylo 40., a tedy kulaté, se to celé v Brně odehrálo před "bílým domem", kde se sešli milicionáři před sochou vraha Klementa Gottwalda (stála zhruba tam, kde je nyní socha uklánějícího se herce, připomínající budovu, padlou při výstavbě "bílého domu", v níž se hrálo v Brně první české divadlo), zapanáčkovali, kutálka zahrála pár odrhovaček, a tím to celé končilo.
V roce 1989 nás všechny vyhnali z kanceláří, laboratoří a učeben na náměstí Svobody, kde byly nějaké proslovy, pompézní přehlídka Lidových Milicí a podobné akce, jaké si matně pamatuji někdy z počátku 60. let. Vedle mě stála asistentka z marxismu, která se podivovala nad tím, že nekulaté výročí je takto pompézně slaveno. I osvítil mě duch svatý (a současně posedl i ďábel) a já jí řekl:
"Nediv se, třeba už je to naposled."
Ona vykulila oči a lapala po dechu. Když jsme potom se slavnosti odcházeli, začala mi hrozně nadávat:
"Tý vole, veď ty, čo stáli za námi, to boli tajní."
Nic z toho nebylo a domnívám se, že naopak STB s radostí konstatovala, že normální lidé už přestávají žrát režimový fundamentalismus.
Zkrátka, režim se začínal rozpadat. Husákovská "gulášová sociální smlouva" přestala fungovat a bylo jen otázkou času, kdy nějaká událost, klidně i zcela náhodná, odpálí velkou sociální změnu.

Změna režimu, k níž došlo v roce 1989 po 17. listopadu by se dle mého soudu neměla nazývat revolucí, jako spíše pučem. Že se posléze "nějak zvrtla" je více-méně jisté, ale ani tomuto zvrtnutí se nedá s čistým svědomím říkat "revoluce".

Nedbalost

Kauza, která v současnosti hýbe internetem, je v podstatě otřesná a bude nutné na ni nějak rozumně zareagovat.

Kauza

V pátek 25. 11. se stala na Liberecku fatální autonehoda, spočívající ve střetu osobního auta s popelářským vozem, při níž řidička a jedna z jejích dcer byly mrtvé na místě, druhá dcera řidičky zemřela během převozu do nemocnice.
V současné době se objevilo na FB virální video, v němž nejstarší dcera obviňuje matku, že nehodu spáchala úmyslně. Co je ovšem ještě důležitější, informuje posluchače, že úřady, od policie až po sociální službu, byly o psychických potížích její matky informovány (i s odkazy na konkrétní výslechy a podané důkazy), a že nekonaly.

Problém

Je to záležitost "ode zdi ke zdi". Za socialismu byla psychiatrie rozsáhlým způsobem zneužívána a režim se snažil nadělat ze všech (nebo alespoň ze všech, kde to bylo reálně možné) "papírově" blázny. Jednak proto, že poté mohl zcela ignorovat jejich hlas k poměrům ve státě obecně a jednotlivým kauzám zvlášť, jednak mohl zvlášť obtížné disidenty internovat v blázincích, na což se nevztahovala naprosto žádná omezení, jaká se vztahovala na zadržení, vyšetřovací vazbu i výkon trestu odnětí svobody. Respektive jakási formální omezení pochopitelně existovala, ale dala se daleko snadněji obejít.
V souvislosti s tím nastal po roce 1989 opačný extrém: Dostat osobu zjevně psychicky vyšinutou do léčebného zařízení je prakticky neřešitelný problém. Ti z mých vrstevníků, kteří řešili některého z rodičů s Alzheimerovou chorobou, senilní demencí nebo jinou "radostí", jaké přináší postižení a opotřebování mozku na sklonku života, se dostali do prakticky neřešitelné situace (podobně na tom jsou i ti, jejichž příbuzný "chytne" psychiatrickou chorobu v mladším věku).
Prostě dokud duševně postižený někoho nezabije, nezpůsobí opravdu závažnou škodu (typu požáru či výbuchu) apod., není sebemenší šance omezit jeho občanská a lidská práva, natož ho dostat do specializovaného zařízení, kde by byl příbuzný jednak monitorován, jednak léčen.

Jde o systémovou chybu

Jinými slovy, více než o selhání jednotlivých konkrétních lidí (u nichž lze do jisté míry i pochopit, že nechtěli jít proti zavedenému systému), jde o selhání systému managování těchto osob jako takového.
Je jasné, že nelze zvednout kotvy a vrhnout se proti opačné zdi, do pozice, jaká zde byla za minulého režimu, nýbrž je nutné naopak vytvořit vyvážený systém, v němž by k podobným chybám docházelo v co nejmenší míře (že by se eliminovaly stoprocentně, o tom si dovolím pochybovat) a naopak, aby bylo na nejnižší reálně možnou úroveň sníženo riziko psychiatrizace politických odpůrců a jiných nepohodlných osob (které, přes určitý výše popsaný extrémismus, stejně není stoprocentně vyloučeno ani dnes).

Náprava?

Nápravu si představuji v kombinaci osobní odpovědnosti příslušných pracovníků na straně jedné a nezávislé supervize na straně druhé. Patrně žádným jiným způsobem nedosáhneme toho, aby příslušní pracovníci, jak sociálních orgánů, tak i justice a policie, byli osobně zainteresováni na co nejkvalitnější práci.
V oblasti bezpečnosti potravin je naprosto samozřejmé, že se jednotlivá kontrolní pracoviště jednak kontrolují vzájemně, jednak si předávají zkušenosti, týkající se zejména různých metodicky nejasných případů, aby dosahovala i v takových situacích vzájemně reprodukovatelných výsledků. Na to by stačilo patrně jen velmi málo, až pouze kosmeticky, upravit příslušnou legislativu.
Rozhodně nemá cenu vytvářet nějaký "Úřad pro zacházení se šílenci", nacpaný stovkami pologramotných úředníků, neschopných rozpoznat schizofrenii od spalniček. Což je asi postup, jakým by se tohoto problému "zhostila" Evropská unie.
Je ovšem otázka, kdo funkční model zacházení s pacienty, vykazujícími známky nástupu duševní choroby, vytvoří. Zcela jistě to nebude levice, včetně vládnoucí ANO a pravicové strany v našem politickém spektru obecně a v parlamentu zejména, nemáme.
Pokud nedokážeme posunout naše zastupitelstva více doprava, budou se takovéto incidenty čas od času dít.

Celá záležitost má tedy poněkud širší dosah a měla by nás přivést k zamyšlení nad celkovým směřováním našeho státu i naší společnosti.

Gott a Chramostová

Pražská kavárna má zase problém. Krátce po smrti Karla Gotta zemřela herečka Vlasta Chramostová a její úmrtí bylo zcela zastíněno dopadem úmrtí Karla Gotta na populaci. Je to opravdu problém?

Stručná rekapitulace

Karel Gott od konce 50. let provozoval popmusic s prvky dalších hudebních stylů. Stal se populárním i za našimi hranicemi (včetně států za železnou oponou). Ze strany pražských kavárníků je mu vyčítáno, že přečetl na známém shromáždění umělců text "Anticharty". Přitom je známo, že s režimem nebyl spokojen, minimálně dvakrát uvažoval o emigraci, ale vždy se vrátil kvůli těm, kdo ho milovali a ctili - svým posluchačům.
Nikdy nebyl členem KSČ, nikdy nespolupracoval s STB (i když zcela jistě, jako kdokoli jiný, musel po návratech zpoza železné opony sepisovat hlášení, které nakonec v archivech STB skončilo). Podporoval umělce, kterým režim zakázal zpívat (případně jinak umělcovat) a pokud to šlo, tak jim i jinak pomáhal.
Vlasta Chramostová vstoupila zhruba v době začátku Gottovy zpěvácké kariéry do KSČ a dokonce podepsala spolupráci s STB. V "krizových letech" se přidala k "obrodnému procesu" (to Gott, konec konců, taky - viz minimálně jeho později zakázanou píseň "Hej páni konšelé") a za normalizace jí bylo zakázáno hrát. Podepsala Chartu 77 a vůbec působila v disidentských kruzích.

Můj názor

Paní Chramostová své politické aktivity počala v době vrcholného teroru KSČ, kdy gulagy (uranové lágry apod.) praskaly ve švech, na šibenici se houpal kde kdo, od opravdových demokratů až po opravdu zasloužilé komunisty typu Slánského. Navíc to byla doba, kdy průkaz KSČ nebyl "pracovní knížka", jakou se stal v podstatě až za normalizace. KSČ v té době fungovala jako exkluzívní klub, v němž zcela jistě mohli být i umělci, ale nebylo to podmínkou jejich umělecké kariéry. To samé platilo i pro vědu a jiné oblasti.
Právě za husákovské normalizace došlo ke vzniku sice neoficiálních, ale respektovaných tabulek, na kterémže místě má být člen KSČ. Nestraník tam zcela jistě mohl být, ale jen do okamžiku, kdy o to místo projevil zájem člen nebo kandidát KSČ, v ten moment prostě končil, i kdyby byl génius a onen uchazeč totální kretén. Jistá podobnost s "afirmativní akcí" na západ od bývalé železné opony se přímo nabízí, a jde zcela jistě o ideového souputníka, protože jak husákovská normalizace, tak afirmace vycházejí z marxistické ideologie.
Nicméně jsem ale chtěl zdůraznit, že nebylo podmínkou herecké kariéry na konci 50. let vstoupit do KSČ, zatímco za Husáka to členství mělo na kariéru daleko větší vliv.
Další věcí je, jak vůbec hodnotit "obrodný proces" a později Chartu, respektive alespoň tu část, která pocházela z vyhozených komunistů.
Jsem toho názoru, že demokratičnost "obrodného procesu" v samotné KSČ je vysoce nadhodnocována. Pokud se dělo v "krizových letech" něco demokratického, pak to bylo v organizacích typu KAN nebo K231, v případě mládeže pak v souvislosti s obnovenými nekomunistickými organizacemi, jako Skaut nebo Junák.
V samotné KSČ šlo v řadě případů jen o osobní animozity uvnitř členstva a mezi papaláši, které skončily rozkolem. Ten vyvrcholil tím, že jedna ze znepřátelených stran požádala o "bratrskou pomoc", v čemž jí tehdy již silně senilní Brežněv vyhověl a v podstatě podal světu explicitní důkaz o nereformovatelnosti socialismu.
Samotní reformní komunisté měli k demokracii jako takové velmi problematický vztah, což ostatně ukázali i tím, že dokázali zbastlit známý "pendrekový zákon", přestože byl namířen proti demonstrantům, vystupujícím na jejich podporu. Prostě komunistická doktrína byla těmto lidem daleko bližší než občané a navíc nepřijali představu, že by nějaká opatření mohla být výsledkem tlaku občanské společnosti. Byli příliš zvyklí na to, že o důležitých věcech se rozhoduje ve stranickém zákulisí, a pak se o tom na šmé "hlasuje".
Samotná Charta zahrnovala zcela jistě i určité procento nekomunistů (tj. i těch, kteří jimi nebyli ani v minulosti) ale z nich zase část vyznávala velmi podobné hodnoty, jako ti komunisté (což se do jisté míry týká i V. Havla). Maximálním požadavkem těchto lidí byla jakási smíšená ekonomika na způsob Jugoslávie, snad trochu uvolnění v oblasti politické, nicméně s vedoucí úlohou KSČ, byť třeba ne právně kodifikovanou, jak jsme to měli my, a ne tak nápadně vystavovanou. Lidé s požadavky na opravdovou demokratizaci společnosti a zavedení tržního hospodářství zde byli rozhodně v menšině, proto i Klausovy reformy po roce 1989 se s většinou chartistů více-méně míjely a ti zbylí byli spíš proti.

Konfrontace

Konfrontujeme tedy dva lidi:
Člověka, který si s minulým režimem nikdy nezadal víc, než kolik bylo nezbytné z hlediska jeho normálního fungování ve společnosti s člověkem, který se naopak s minulým režimem ztotožňoval, včetně jeho zločinů, a k "protirežimním" postojům byl více-méně donucen pouze na základě výsledku vnitrostranických bojů, pro občany nestraníky v podstatě nepříliš zajímavých.

Společenská reflexe

Zdůrazňuji, že organizace jako KAN apod. vznikly nikoli proto, že by se za možnost jejich vzniku zasazovali reformní komunisté, ale prakticky jen proto, že v důsledku frakčních bojů mezi komunisty došlo k oslabení totality a do mocenského vakua se podařilo proniknout jednotlivcům a skupinám z demokratické části politického spektra. Pokud by zvítězili reformní komunisté (ostatně Husák byl dlouhou dobu umírněným reformistou), došlo by k nějaké "normalizaci" také, pouze by osudy řady konkrétních lidí byly odlišné, nicméně nekomunistické politické organizace by byly zardoušeny tak jako tak.
Karel Gott, jako ostatně i mnoho jeho spoluobčanů, včetně řady komunistů, prostě reagoval zcela racionálně: Kdo nemá na boj na způsob bratří Mašínů (a to opravdu nebyla cesta pro každého), ten dělá nutné minimum toho, co režim požaduje, a zbytek života se snaží trávit tak, aby pokud možno s režimem nekolidoval. Říkalo se tomu také "vnitřní emigrace", která byla pro režim stejně nepříjemná jako ta zeměpisná, nicméně s ní nic nadělat nemohl.
Do jisté míry byla "vnitřní emigrací" i konzumace jeho písní.
V historii to nebyl první jev tohoto typu. Zejména začátek protektorátu byl charakterizován tím, že okupace byla co nejvíce ignorována všude tam, kde to jen trochu šlo. Mám někde v hlubších vrstvách knihovny ročník časopisu Naší přírodou z roku 1939. V tomto ročníku existují pouze dva články, které jednoznačně reflektují zábor pohraničí a okupaci, jinak o těchto aktech není v časopise ani zmínka.
Český národ tedy za "normalizace" použil naprosto stejný model chování, který byl použit za nacistické okupace (což opět nepřímo potvrzuje shodu mezi oběma těmito režimy) a jen čekal na příležitost, která nastala v listopadu 1989, jehož kulaté výročí se blíží.
A, mimochodem: Přečtení jakéhosi textu v situaci, kdy v sálu seděly přinejmenším desítky lidí, kteří by ho v případě odmítnutí přečetli radostně a nadšeně (byli tam rovněž skalní komunisté, kteří zůstali KSČ věrni i po roce 1989), je naprosto bagatelní záležitost. Stejně byla naprosto bagatelní záležitostí i účast na tryzně za Heydricha na Václaváku. Klidně se jí mohli účastnit i sami atentátníci (a bylo by to vzhledem ke konspiraci velice racionální), nicméně Velká Británie nedokázala věrohodně zfalšovat protektorátní doklady, takže to nebylo v reálu možné.

Není reálné, ani správné, stavět K. Gotta a V. Chramostovou do jakéhosi antagonismu, jak to činí soudruzi z pražské kavárny. Oba se nějakým způsobem vyrovnali s normalizací a dle mého soudu v rámci možností obstáli oba. Paní Chramostová to měla vzhledem ke své předchozí politické angažovanosti prostě těžší. Nicméně určitou míru viny na tom nese právě ona "smlouva s ďáblem" v předchozích letech, jakou pan Gott nikdy nepodepsal.

Ústavní soud rozděluje společnost

Výrok Ústavního soudu, zakazující dodatečné zdanění obrovských a naprosto nesmyslných církevních restitucí, povede zcela jednoznačně k další polarizaci společnosti a rovněž k dalšímu poklesu již tak velice nízké prestiže justice jako takové.

Historie

Je třeba si připomenout, že církevní "restituce" byly schváleny za cenu přivezení jednoho zločince (později odsouzeného a následně bručícího v base) z poza katru (což je dosti neobvyklý hlasovací postup), že se před nimi objevila v Poslanecké sněmovně PČR obskurní strana "LIDEM", kterou nikdy nikdo nevolil, z uprchlíků od jicných politických stran, kteří posléze zmizeli z naší politické scény.
Je dobré také připomenout, že proti restitucím byl poměrně početný občanský odpor, projevující se demonstracemi a dalšími podobnými akcemi, a že v průzkumech bylo cca 70 % občanů proti restitucím. Proti restitucím se ozvali (byť později zmlkli) i zástupci některých protestantských církví, takže Černý Petr "nenažraného prasete" zůstal prakticky stoprocentně v rukou Římskokatolické církve, která si restitucí nárokovala řádově více než církve ostatní.
Další věcí je i konkrétní znění zákona, který byl udělán "z blbosti" tak špatně, že prakticky vylučuje to, aby stát získal zpět neprávem vydanou restituci, např. na základě iniciativy "zainteresovaného", nebo "ideově pevného" úředníka. Tento aspekt restituční legislativy kritizovali i někteří z těch, kdo s restitucemi jako s principem souhlasili.

Dávnější historie

Je třeba naprosto jednoznačně konstatovat, že křesťanství obecně a římské katolictví zvlášť nikdy v historii nepřineslo naší zemi a jejícm obyvatelům nic pozitivního. Za pozitivní věc rozhodně nelze považovat to, že přijetí křesťanství bylo v podstatě taktickým manévrem proti tomu, aby nás naši nepřátelé mohli vyhlazovat pod praporem "pravé víry", jak se to stalo jiným národům v té době. Toto jen ilustruje fakt, že již tehdy bylo křesťanství obludný a zločinný Moloch, který si zasluhoval a dodnes zasluhuje totální vyhlazení bez jakékoli milosti a jakýchkoli ohledů nebo rozpaků.
Křesťanství jako jednu z prvních věcí provedlo vyhánění a fyzickou likcidaci předkřesťanských individuálních elit (samo se tím opakovaně ve středověkých kronikách včetně Kosmovy chlubí), čímž prakticky zcela přerušilo např. staletou kontinuitu znalosti a používání léčivých bylin a dalších podobných prostředků. To můžeme porovnat s Čínou, která, ke svému štěstí, křesťanství nikdy nepropadla a tamní bylinkářství je na úrovni světové špičky s výsledky mnohdy zastiňujícími moderní západní medicínu. Ta ovšem byla vybojována proti křesťanství, které "léčilo" jen smradem, špínou a hovadskými skřeky kněží. Lidoví léčitelé byli Římskokatolickou církví (a v menší míře i dalšími církvemi) pronásledováno hluboko do novověku.
Církev dlouhodobě potírala ranhojičství a vyháněla ho z universit, což výrazně snižovalo jak kvalitu lékařů, tak i ranhojičů (tech prvních tím, že neměli přístup k praxi, těch druhých tím, že jim bylo odepřeno teoretické vzdělávání). Potírala prakticky jakékoli snahy o racionální přístupy k nemocem a nemocným.
Prakticky až osvícenství si vynutilo (z důvodu rozvoje armády a potřeb řešit armádní zdravotní a ranhojičskou službu) školy pro ranhojiče a další pomocný personál (působící u vojska, "civil" na tom byl pořád špatně). Teprve v následujícím století, poté, co křesťanství bylo oslabeno osvícenstvím a buržoasními revolucemi (a později i dělnickým hnutím) a ztratilo větší část svého ideologického monopolu, se mohly rozvíjet jednotlivé medicínské obory. Ještě v 18. století bránila církev přítomnosti lékařů u porodu a prohlašovala to za "kacířství", takže to, aby o rodičky (a později i těhotné) pečovali specializovaní lékaři, se podařilo prosadit až na konci tohoto století.
Uvedenou historii zde uvádím proto, abych názorně ukázal, že pokud se kdy v Evropě prosadilo něco pozitivního, stalo se to nikoli zásluhou křesťanství a církví, ale navzdory této víře a jejím institucionálním podobám.
Pochopitelně, to je jen velmi malá výseč, týkající se oboru, v němž jsem do jisté míry "doma", prakticky jakýkoli odborník s jinou specializací by mohl o svém oboru napsat totéž.
Dalším mechanismem, kterým církve, a u nás především Římskokatolická církev, škodily, bylo pronásledování "kacířů", "čarodějnic a čarodějníků" a "heretiků". Kdysi jsem provedl matematický odhad (protože úplně exaktní výpočet možný není), že jen řádění inkvizitora Boblinga na Šumpersku po jednoprocentním zúročení představuje částku řádově srovnatelnou s požadavky Římskokatolické církve na "restituce". A to jsem započetl v podstatě jen ekonomickou stránku věci, nehodnotil jsem to, co se běžně hodnotí v současnosti, kdy škoda je navyšována v případě trýznění poškozených a do odškodňování jsou zahrnuti i pozůstalí pro psychickou újmu. Bobling, souzených v současnosti v USA, by Římskokatolickou církev přišel na stovky milionů až miliardy dolarů (a s úročením od doby procesů by to byla částka s jejímž zaplacením by měl problémy i Vatikán).

Zdanění restitucí

Zdanění restitucí jsem považoval a stále považuji za moudrý tah v tom smyslu, že do jisté míry uklidnilo extrémy v negativních vztazích vůči církvím (a zejména Římskokatolické církve), což si její představitelé a fandové, jak v Senátu tak i v Ústavním soudu zřejmě nedokázali (patrně pro své "alternativní myšlení", dané náboženskou vírou) představit a patřičným způsobem to reflektovat.
Bez ohledu na ryze formalistickou právničinu si rozsudek Ústavního soudu plně zasluhuje okřídlenou větu  Charlese Maurice de Talleyranda:
"Je to víc než zločin - je to chyba!"
Konec konců, únos, odsouzení a poprava vévody d´Enghiena byly také formálně právně ok., nicméně je Talleyrand okomentoval citovaným výrokem. A měl do značné míry pravdu, protože ozvěny této události se promítly do řady dalších osudů Napoleona, až po události, následující bitvu u Waterloo.
Tento rozsudek, bez ohledu na to nakolik je formálně a s nasazením tunelového ryze právnického vidění správný, zcela jednoznačně povede k dalšímu poklesu důvěryhodnosti justice v našem státě (což také může mít řadu negativních dopadů a některé z nich se mohou projevit třeba až po létech - mohu v populaci a jejím myšlení pracovat podobně jako např. sebeupálení Jana Palacha) a zcela stoprocentně vyvolá negativní postoje u části těch lidí, kteří by jinak celou záležitost nechali plavat. Římskokatolická církev bude dál třímat v rukou Černého Petra, demonstrujícího její chamtivost a nenažranost a vyvolávající odpor a hnus i u významné části věřících. Patrně dojde k většímu příklonu těch cca 3/4 nevěřících (od ateistů přes "něcisty" apod. až po přívržence nekřesťanských, a zejména neabrahámovských, náboženství) k protestním stranám.
Přiznám se, že pro mě se po prohlasování církevních "restitucí" staly naprosto nevolitelnými strany, jejichž zástupci nebo předchůdci je prosadili, a z tohoto důvodu patrně nebudu volit ani Trikolóru V. Klause ml., protože je to odštěpek od z mého pohledu naprosto nepřijatelné klerofašistické ODS.

Co se může stát

Církve nyní budou s rozkoší požírat svou libru masa, nicméně nefandění naprosté většiny společnosti se bude projevovat nejrůznějšími způsoby.
Dokážu si představit daleko ostřejší kontraakce proti působení církevníků ve školách a mládežnických organizací a to, že proti nim občanští aktivisté půjdou "co to dá". A i v případě, že se církve nějakým trikem a s využitím křesťansky vymozkovaných aktivistů ve státní správě a zastupitelstvech ubrání, bude zde fungovat šíření negativní informace.
Dokážu si představit i to, že daleko více lidí bude motivováno k daleko ostřejšímu postupu proti kněžským (a dalším církevnickým sexuálním predátorům), a že postupně porostou požadované odškodňovací částky (v některých státech USA se tímto způsobem podařilo některé církve zbavit téměř veškerého majetku, případně až dovést k bankrotu).
Jsem přesvědčen, že tento rozsudek ještě dále vyhrotí polarizaci naší společnosti.
A, jak bylo uvedeno výše, zvýšené znechucení části společnosti se může promítnout do výsledků voleb do Senátu a krajských zastupitelství v roce 2020 a do Poslanecké sněmovny ČR v roce následujícím. Záleží jen na to, kdo a jak dobře vytáhne restituční kartu proti stranám, které za tuto prasečinu odpovídají.
Dokážu si představit silnější tlak na to, aby byli kroužkováním vyřazováni ti z kandidátů, o nichž je známo, že jsou věřící (případně o nichž není jisté, že jimi nejsou). Zmínil jsem i možnost zvýšené podpory "protestních" a "antisystémových" stran; je docela možné, že tento rozsudek povede k udržení komunistů v Parlamentu (protože jsou jediní vcelku spolehlivě nevěřící, na rozdíl od kandidátů jiných politických stran), z něhož by jinak měli odejít čistě z demografických důvodů přirozeným úbytkem svých přestárlých skalních voličů.

Jak jsem uvedl, respektuji právní stránku rozsudku Ústavního soudu a nevidím žádný důvod jej z tohoto hlediska kritizovat či dokonce atakovat. Domnívám se však, že je to výsledek práce s velmi úzce nasazenými klapkami na očích (tomu se oficiálně říká "fachidiotismus"), který ignoruje onen "vyšší princip mravní" a dopad na celou politickou scénu (přičemž justice je jednoznačně politická, protože je součástí politického chodu státu, takže by si takový přístup v kauzách s politickým přesahem neměla dovolit). Při zohlednění právě politických souvislosti a jejich dopadu na společnost je tento rozsudek politickou chybou s potenciálně závažným dopadem na její chod v budoucích letech. A může se snadno obrátit i proti těm, v jejichž prospěch formálně vyznívá.

Kauza soudy

Jak to tedy je s ovlivňováním soudů? Tato otázka byla nastolena spolu s údajnými aktivitami na toto téma presidenta Zemana. Je kritika presidenta, kterou dokonce chtějí někteří političtí extrémisté přeměnit na obžalobu za účelem jeho sesazení, oprávněná?

Ústava a principy demokracie

Naše ústava jasně praví, že veškerá moc ve státě pochází z rukou lidu. Principy demokracie pak praví, že existují na sobě nezávislé moci zákonodárná, exekutivní a justiční, které jsou v různých zemích různým způsobem vzájemně vyvažovány, ovšem s naprosto jasně definovaným cílem - aby nedošlo k usurpaci moci jednou z nich (nebo někým, kdo by se o jednu z nich přitom opíral).
V této souvislosti se ovšem vyvinul stav, kdy se justice začala vydávat za "třetí komoru parlamentu" a začala dosti drastickými a principům demokracie odporujícími způsoby zasahovat do chodu dalších dvou mocí. Zásahy do oblasti exekutivy vyvrcholily (alespoň zatím) sesazením Nečasovy vlády, kvůli dvěma předraženým kabelkám, jak se později jednoznačně prokázalo. Zásahy do moci zákonodárné se projevují různými způsoby prznění a překrucování zákonů, v podstatě popírajícími jejich smysl a podstatu.
A oboje tyto druhy zásahů jsou vydávány za projev "nezávislosti justice".

Postavení justice

Faktem je, že se skutečně demokratických státech jsou soudci a prokurátoři voleni. A i tehdy, když jsou soudci nejvýše postavených soudů voleni nepřímo zákonodárnými sbory (nebo jejich částmi), se jedná o lidi, kteří během své dosavadní kariéry již úspěšně prošli volbami do soudů nižších stupňů a jsou bráni jako pro občany přijatelní.
Zcela jistě není ani volba soudců a prokurátorů samospasitelná a nenavozuje ideální stav, ale navozuje stav výrazně onomu ideálu na principech obecné spravedlnosti fungující justice než je tomu u nás, kdy jsou soudy stále více odtrženy od reality a všeobecného chápání spravedlnosti většinou populace. Aktuálně to předvedl poslední rozsudek v kauze H Systém.
Naše justice postrádá, a to velmi silně, osobní zodpovědnost jejich představitelů za spáchané chyby, jaká je naprosto běžná v jiných profesí, prováděných pracovníky se srovnatelnou nebo i vyšší kvalifikací (od nejrůznějších inženýrských profesí až třeba po lékaře).
Pokud to vezmu s trochou nadsázky, tak naší justici velice schází pár stovek oběšených soudců a prokurátorů, a to od roku 1918 až po dnešek:

1. První republika se naprosto nijak nevypořádala s rakousko - uherskými soudci, včetně těch, kteří měli na rukou krev českých vlastenců a příslušníků protirakouského odboje. Naopak, většina z nich mohla v klidu soudit dál (a spíše škodit, což se ukázalo v době Mnichovské krize a za protektorátu).
2. Po osvobození neproběhla žádná očista justice od lidí, kteří kolaborovali s nacistickým režimem. Neproběhlo ani žádné vyrovnání se s nacistickými "lidovými soudy", jejichž všichni členové měli být nemilosrdně popraveni. Několik málo jich snad bylo zlikvidováno v bouřlivých dnech května 1945, ale to se nedá počítat.
3. Po roce 1989 neproběhlo žádné potrestání příslušníků komunistické justice. Naopak, V. Havel potvrdil ve funkci i ty soudce, kteří měli na rukou krev obětí komunistického režimu. I na tom přelomu let 1989 a 1990 měla řada lidí z této branže skonat na konci provazu.

Faktem také je, že pokud by Československo udělalo krvavou lázeň pro rakousko - uherské soudce, tak by, minimálně od prvních neúspěchů Německa na frontách, byla nacistická justice na našem území daleko zdrženlivější (už v souvislosti se zcela bazálním pudem sebezáchovy).
Pokud by osvobozené Československo provedlo krvavou lázeň členům nacistické justice, přinejmenším část členů komunistické justice by se obávala překročit určité hranice, aby nedopadli jako ti nacističtí soudci.
A krvavá lázeň, provedená s exponenty komunistické justice, by nás přinejmenším zbavila části lidí, kteří v současné době na poli "justičního pilíře demokratické moci" spíše škodí.

Jak z toho

Pokud máme zájem o to, aby naši potomci žili ve skutečně demokratické zemi, pak bude nutné nějakými prostředky podřídit i onen justiční pilíř vůli lidu.
Zcela jistě by bylo vhodné po vzoru jiných států zavést volitelnost soudců a prokurátorů nižších stupňů s tím, že velký neúspěch, případně opakované menší neúspěchy, na tomto poli by znamenal automaticky ukončení justiční kariéry. Dokážu si představit i to, že by se délka funkčního období soudce nebo prokurátora odvíjela od počtu hlasů, ale i od účasti na příslušných volbách.
Faktem také je, že než soudci a prokurátoři, prošlí ohněm voleb vysaturují justici natolik, aby jimi mohla být saturována i vyšší patra justice, bude existovat poměrně dlouhé přechodné období, které by mělo být nějakým způsobem dočasně ošetřeno.
Jediné rozumné, co mě napadá, jsou občanské komise, do značné míry nezávislé na justici (dokážu si představit i situaci, kdy by byla garantována anonymita jejich členů), které by revidovaly jednotlivé kauzy a hodnotily jejich aktéry.
Faktem je, že dnešní soudy mají, bohužel, tendenci být nezávislé na čemkoli, tedy i na samotných zákonech a někdy i elementární logice (tomu, čemu se někdy říká "zdravý selský rozum"). A v některých případech jsou rozsudky vynášeny i s odůvodněními, která obsahují zásadní chyby v triviálních počtech (kdy soudruh soudce prostě nezvládne ani tak elementární věc, jako je sčítání, odčítání, násobení či dělení, o tak šíleně náročně věci, jako je např. trojčlenka, ani nemluvě), případně soudce předvádí úroveň znalostí, jaká by ho měla distancovat již od maturity.
Budu zlý: Tohle, a nikoli nějaké právní finesy, které většinou představují jen samoúčelné blábolení, demonstrující odtržení justice od reality, by měl být schopen posoudit v podstatě jakýkoli absolvent základní školy a na základě toho i posoudit kvalitu práce příslušného soudce (či senátu).
A budu ještě zlejší: V USA proběhly přibližně paralelně dva procesy:

• Ten první spočíval v rozvratu bývalého SSSR za Jelcina, kdy bylo možné se dostat k některým materiálům z archivů KGB. Ty pak umožnily zrevidovat výsledky činnosti známých "komisí pro neamerickou činnost". Tato revize ukázala, že, přes agresívní agitaci bolševiků, tyto komise neodsoudily nikoho nevinného. Všichni těmito komisemi odsouzení byli skutečně v žoldu SSSR a vykonávali činnost v jeho prospěch (tedy "neamerickou").
• Ten druhý představoval objevy v analýze DNA, včetně dramatického poklesu ceny těchto laboratorních expertíz. Tyto metody pak byly nasazeny na již proběhlé hrdelní procesy (včetně těch, kde byl již proveden rozsudek) při revizi archivovaného biologického materiálu a stop. Ukázalo se, že US justice má na svém kontě přibližně dvě procenta odsouzených nevinných, jejichž nevina byla jednoznačně prokázána revizí DNA v biologických stopách (a zcela jistě ne vždy existovaly podmínky pro průkaz neviny odsouzených).

Právě z uvedených důvodů bych se vůbec nebál nějaké revize soudních procesů laickými komisemi, protože se názorně a vcelku obtížně vyvratitelně ukázalo, že tyto komise mají na svědomí významně méně nevinně odsouzených než profesionální justice.
Další problematická věc, která by měla co nejrychleji skončit, je to, že o revizi rozsudku rozhoduje ten samý soudce, který ho vynesl. To opět porušuje všechny zásady duševní práce a je to srovnatelné např. s tím, kdyby uchazeč sám hodnotil svou diplomovou práci a jiný posudek se vůbec nedělal.

Zeman

Postavení přímo voleného presidenta Zemana v našem státním systému je dosti exkluzívní, protože má, na rozdíl od zastupitelů, mandát všech voličů (volba do poslanecké sněmovny je manipulována zásahy stranických sekretariátů, senátoři mají mandát pouze od voličů ze svého obvodu a od nikoho jiného).
Právě z tohoto důvodu považuji tuto osobu za plně kompetentní k náhradě oné "vůle lidu" z ústavy vůči justičnímu pilíři demokracie, který je jinak od lidu zcela odtržen. Chápu členy justice, kteří jsou zvyklí rozhodovat, jak bylo výše uvedeno, nezávisle na čemkoli včetně znění zákonů a zdravého rozumu, že chápou Zemanovy aktivity jako předzvěst zásadnějších zásahů do svého rajského stavu. A nemám pochyby o tom, že pouhá představa že by museli pracovat pod tlakem hodnocení kvality a kvantity jejich práce (jak je to naprosto běžné u prakticky všech pracujících a do značné míry i u podnikatelů, tedy naprosté většiny lidí, živicích justici svými daněmi).
Nicméně my, občané, kteří to platíme, potřebujeme nikoli soudce, vydávající tajuplné skřeky nad rozsudky, které jsou jinými soudci okamžitě zpochybněny, nikoli soudce, kteří "soudí" bez ohledu na materiální důkazy, včetně výše zmíněných elementárních matematických výpočtů, ale soudce, pro něž je objektivní realita svatá a nejede přes ni vlak, ba ani tank či buldozer.
Rozhodně také nepotřebujeme soudce, kteří jasně, kteří na základě nějakých pochybných "justičních skřeků" změní pracně vyjednané (v koalici a někdy i s opozicí) zákony v naprostý paskvil a někdy i pravý opak.
Zákony jsou v demokracii pro lidi, nikoli pro členy justice. Pokud soudce rozumí textu daného zákona jinak, než normální člověk, tak je to chyba soudce a nikoli normálního člověka (protože normální člověk by se měl tím zákonem řídit) a soudce je ten, kdo by měl buď změnit linii, nebo v justici okamžitě a nenávratně skončit.
Konec konců, není to tak dlouho, co příslušníci soudcovského stavu zuřivě bojovali proti zavedení obecně platných zákonů; v podstatě se zavedení takovýchto zákonů podařilo až absolutistickým monarchům v 18. století a v některých zemích ucelený systém zákonů nemají dosud (např. státy s justici derivovanou od justičního systému Velké Británie).
Je jasné, že nijak neomezené rozhodování je zcela jednoznačně živnou půdou korupce. V čele justice by pak musely stát mravně stoprocentně integritní osobnosti, tyto možnosti nezneužívající. Toho se dá dá částečně dosáhnout volbou soudců (a možností jejich odvolání v případě jakéhokoli morálního skandálu), nicméně ani státy, kde volby soudců mají, zejména v posledních desetiletích nejsou s to takovéto vlastnosti soudců zajistit. A nejsou s to zajistit ani to, aby si soudci nepletli svou práci s politickým aktivismem, což je opět běžná agenda naší justice.
To, že je možné, přinejmenším u nás, zaplatit nebo jinak zajistit soudní obvinění nebo dokonce i příslušný rozsudek, připouštějí i justiční insideři.
Takže považuji za naprosto samozřejmé, že se president, jako asi nejkompetentnější osoba s nejvyšší mírou demokratické legitimity, bude vyjadřovat k tomu, jak si pracovníci justice "vykládají", tj. deformují až převracejí, právní systém (a kupodivu nikdy ve svůj neprospěch).

Zcela jistě popsaná situace vyžaduje systémové řešení, nikoli závislost na skutečnosti, že na postu presidenta sedí osoba mimořádných kvalit. Proto bych se přimlouval za co nejrychlejší zavedení volby soudců (a snad i prokurátorů) a za zřízení občanských komisí, před nimiž by museli soudci svá rozhodnutí v konkrétních kauzách umět obhájit. A jako obhajoba by rozhodně nemělo být akceptováno něco jako "my, soudci, jsme se na právnické fakultě učili, že černá je vlastně bílá".