Stále více se hromadí důkazy, že onen proklínaný oxid uhličitý je jen bezcenný nesmysl s nulovým nebo jen nepatrným vlivem na klima. Země je vesmírné těleso, jehož pohyby přispívají ke změnám klimatu a klima je rovněž silně ovlivněno aktivitou Slunce, která zdaleka není konstantní, ale kolísá v řadě různě dlouhých cyklů, a pokud se sejdou kladné fáze dvou nebo více z nich, dochází na Zemi (a nejen na ní) k oteplování, pokud se sejdou naopak fáze záporné, dochází k ochlazování, jak to známe z něco málo před sto lety skončeného nakupení chladných období, jehož extrémem byla tzv. "malá doba ledová".
Vliv CO2
Vliv antropogenního oxidu uhličitého je nepatrný, protože hlavním zdrojem tohoto plynu pro nárůst jeho koncentrace v atmosféře je světový oceán, který se otepluje, a protože s teplotou klesá rozpustnost tohoto plynu ve vodě, je tento plyn vytlačován do atmosféry. Biosféra má ovšem mohutnou kapacitu k vyčerpání tohoto plynu z atmosféry, což se děje hlavně stimulací růstu zelených rostlin, včetně jejich expanze na pouštní plochy, dříve vegetací nepokryté.
Mechanismus oné expanze je jednoduchý: Aby rostliny mohly získávat oxid uhličitý ze vzduchu, musejí otevírat dýchací póry. Problém je, že těmito póry jde opačným směrem, z rostliny ven, voda. Pokud koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře roste, postačuje rostlině k získání potřebného množství oxidu uhličitého buď kratší čas nebo menší intenzita dýchání a vody tudíž ztrácí méně. Pak může přežít i v tak suchých oblastech, v jakých dříve, při nižší koncentraci tohoto plynu v atmosféře, přežít nemohla. Jistěže celý proces má ještě jakési zpětné vazby dané např. tím, že rostliny postupně zakrývají půdu, tím omezují její ohřev slunečními paprsky a tím snižují odpar vody z půdy, takže nakonec porosty putují do nitra pouští i rychleji, než by to odpovídalo samotnému složení atmosféry.
Jediný antropogenní vliv na tomto poli je u těch pouští nadměrné spásání vegetace místními populacemi.
Pokud se týká onoho oceánu, zde se uplatnil vliv poklesu produkce oxidů síry lodní dopravou. Síra je totiž biogenní prvek a její přítomnost v mořské vodě stimuluje růst planktonu, který pro své organismy čerpá z vody oxid uhličitý jako zdroj uhlíku pro výstavbu svých těl. Sama síra se uplatňuje ve dvou aminokyselinách, které jsou součástí bílkovin (cystein a methionin) a dále v různých dalších součástech organismu, u člověka bychom nalezli neaminokyselinovou síru např. v chrupavkách a dalších pasívně se pohybujících složkách pohybového systému, ale také v některých hlenech. Síra se rovněž uplatňuje jako důležitá složka detoxikačního aparátu buněk ve formě skupin -SH.
Tím, že jsme přestali "hnojit" oceán sírou, jsme podpořili odchod oxidu uhličitého z něj a nárůst jeho koncentrace v ovzduší. Za tento jev, a zejména teplotní skok mezi roky 2022 a 2023, tedy nemohou "zlí kapitalisté", ale "hodní" ekologové.
Jistěže nějakým "hnojením" oceánu (do paliv lodí by se mohly kromě síry přidat i další pro oceánský plankton kritické prvky) bychom mohli snižovat koncentraci oxidu uhličitého daleko efektivněji než větrníky a slunečníky či čerpáním tohoto plynu do jakýchsi podzemních prostor (z nichž stejně uteče a zabije každého, kdo mu bude stát v cestě). Nedal by se ovšem na tom vydělat nehorázný majlant cestou dotací naprostých nesmyslů.
Jistěže se část organismů planktonu velice rychle rozpadne a uhlík jako oxid uhličitý či metan unikne, nicméně část spadne až na oceánské dno, a tam může být deponována měsíce až stovky milionů let, takže jakýsi dlouhodobý úbytek tohoto plynu z ovzduší a oceánu je tím zajištěn.
Bylo rovněž spočteno, že biosféra je s to s přehledem absorbovat veškerý oxid uhličitý vyprodukovaný lidstvem. Příslušná studie je založena na podrobných snímcích celého zemského povrchu a protože se ví, jak který biotop do sebe nabírá tento plyn, tak po vyhodnocení celozemských ploch těchto biotopů bylo stanoveno množství celosvětově absorbovaného oxidu uhličitého. A to s přehledem převyšuje odhadovanou antropogenní produkci tohoto plynu.
Boj "za klima" proti produkci oxidu uhličitého je tedy naprosto nesmyslný. Jen těm "správným" lidem zajišťuje bezpracné zisky.
Země je astronomické těleso
Hlavním zdrojem energie pro Zemi je Slunce, většinou se jedná o přímé oslunění přivrácené polokoule, něco málo jde odrazem z Měsíce, vliv dalších těles sluneční soustavy i dalších hvězd mimo ni je ve viditelném spektru zanedbatelný, jiná situace je v krátkovlnnějších i dlouhovlnnějších zářeních, z nichž ta nejvíce škodlivá, naštěstí pro nás, zadržuje atmosféra (ale nějakou energii z nich dostává). Faktem je, že tyto zdroje by měly být podle našich současných znalostí spíše stabilní. Pokud se týká dalších planet, tak nejsilnější je Venuší odražené sluneční světlo, které údajně je s to vrhat viditelný stín na bílou zeď. Astronom Antonín Bečvář ve své sérii článků o planetách sluneční soustavy (Naší přírodou, roč. III 1938/39) píše, že tomu nevěřil, ale pak našel bílou zeď mimo rušení jinými zdroji světla (což byl za jeho časů menší problém než dnes) a přesvědčil se, že je to pravda. Nicméně zcela jistě můžeme i toto záření zanedbat.
Druhým zdrojem energie je rozpadové teplo radioizotopů v horninách. Tento zdroj dokáže vyrobit i magmatické krby, které následně zásobují činné sopky lávou (a tlaky, umožňujícími vytlačit lávu až nad zemský povrch). Sopečná činnost ovšem spíše teplotu Země snižuje zacloněním Slunce vyvrženým sopečným popelem a výronem "antiskleníkových" oxidů síry. Takže po velkých sopečných výbuších může dojít k ochlazení, trvajícímu rok nebo déle. Kritická byla událost na konci druhohor, kdy dopad impaktu do Mexického zálivu odpálil mohutnou sopečnou činnost v Indii, při níž došlo k výronu sopečných vyvřelin do až dva km silných vrstev na ploše cca milion čtverečních km, tedy víc než dvanáctkrát větší než je území našeho státu. Je velice pravděpodobné, že pokud by nebyl "nachystán" tamní supervulkán, tak by dinosauři samotný impakt přežili, alespoň na odvrácené polokouli naší planety.
Rozpadové teplo ovšem nesmíme podceňovat v tom smyslu, že pod důkladnou izolační vrstvou, buď velmi tlustá atmosféra, nebo povrchové vrstvy vesmírného tělesa apod. může dojít k prohřátí hornin až na vznik vody v kapalném stavu z planetárního ledu, v níž by mohla vzniknout hluboká biosféra. Toto se předpokládá u Jupiterova měsíce Europa, nicméně i Ganymedes a Callisto by mohly mít podpovrchový "oceán", předpokládá se to i u Saturnova měsíce Enceladu, ale i u trpasličích planet, a to dokonce i u těch za oběžnou dráhou Neptuna, přestože na povrchu, alespoň navštívené Pluto má hory z pevného dusíku a ostatní teplejší nebudou. Je docela možné, že život vznikl už v podobným způsobem vzniklých "podzemních oceánech" na planetismálách, předcházejících vznik planet sluneční soustavy a na ně se dostal druhotně v souvislosti s impakty.
Třetím zdrojem tepla jsou slapové síly, které se uplatňují i na Zemi (vliv gravitace Měsíce a Slunce), přičemž u některých těles sluneční soustavy mohou tyto síly dominovat i nad zářením Slunce (např. u Pluta a Chárona zcela určitě).
Při sledování nějakých změn teploty Země je tedy třeba podívat se na zdroje, zda se něco neděje s nimi.
Ohřevy Země mimo záření
Slapové síly jsou patrně mimo podezření, protože spíš nepatrně slábnou (Měsíc se od Země postupně vzdaluje), vliv Slunce se moc měnit nebude a vliv ostatních planet je nejspíš zanedbatelný.
Pokud se týká rozpadového tepla, tak zcela jistě s rozkladem izotopů postupně slábne, nicméně je s to občas poslat na zemský povrch mnoho tepelné energie, ale spíš jako katastrofickou událost, která nakonec povede k již zmíněným vlivem znečištění atmosféry spíše k ochlazení blokováním slunečního záření.
Záření
Záření ze Slunce tedy musíme považovat za dominantní zdroj energie pro planetu. Jistěže skleníkový efekt v podstatě působí tak, že toto záření zesiluje odrážením části tepelných paprsků zpět k povrchu, nebo jejich pohlcováním atmosférou a jejím ohřevem. Nicméně celkový efekt skleníkového jevu zemské atmosféry je příznivý, protože pokud by neexistoval, byla by i na rovníku průměrná teplota pod nulou a zemský oceán by byl, alespoň na povrchu, kompletně zmrzlý. Nicméně podíl atmosférického oxidu uhličitého na tomto jevu je malý a podíl jeho části, připadající na údajnou antropogenní činnost, je nepatrný. Navíc prakticky veškerý přírůstek tohoto plynu v atmosféře jde na konto oteplování oceánu a vytlačování v něm rozpuštěného oxidu uhličitého do atmosféry, jak tomu bylo i v případě ostatních teplých klimatických epizodách.
Poněkud zavádějící je pojem "sluneční konstanta". Intenzita slunečního záření se mění v cyklech. Nejznámější je cyklus jedenáctiletý (tedy, přibližně jedenáctiletý a nemající konstantní délku jednotlivých dílčích částí), který je dáván do souvislosti s přibližováním se a vzdalováním největší planety, Jupitera, k a od Slunce (necelých 12 let).
Lepší články o tomto cyklu lze nalézt zde a zde. Tento cyklus se nejčastěji vztahuje k periodicitě výskytu slunečních skvrn, ale v poslední době bylo zjištěno, že tento cyklus se udržel i za Maunderova minima, kdy na povrchu Slunce po delší dobu nebyly pozorovatelné žádné sluneční skvrny. Přesto struktura usazených izotopů (těch, jejichž výskyt na Zemi je závislý na fázi slunečního cyklu) ukázala, že i tehdy probíhala cyklická činnost Slunce. Za tento jev by měly být odpovědné do novější doby přehlížené daleko menší struktury, sluneční póry.
Sluneční póry a jejich význam najdete popsané v této práci. Na Slunci existují ovšem i cykly s mnohem delší (až téměř tisíc let) periodicitou, které se rovněž promítají do klimatu. Přehled slunečních cyklů lze najít např. zde. Vcelku komukoli, kdo zná fyziku alespoň na úrovni látky pro základní školu, musí být jasné, že se odchylky od střední hodnoty více cyklů budou vzájemně sčítat či naopak odečítat, a souběh více kladných fází různě dlouhých cyklů může vyvolat "enormní" nárůst teploty a u záporných zase ochlazení.
Podobným způsobem lze vysvětlit řadu klimatických jevů, na nichž selhávají klimatologické modely, a tak se je klimatičtí "vědci" snaží ignorovat.
Jedním ze způsobů, jak vznikají období vyšší a nižší intenzity slunečného záření jsou pohyby Slunce, respektive pohyby těžiště Slunce a těžiště sluneční soustavy oproti sobě. Velice instruktivně to ukazuje tento článek. Instruktivní je na něm i to, že uvedené pohyby velmi dobře odpovídají známým velkým oteplením a ochlazením klimatu v historii i prehistorii.
Sluneční cykly mají též vliv na sucho a naopak deště, o čemž se lze dočíst zde a zde. Může nás zaujmout, že byla použita data o průtoku ponorné říčky Punkvy v Moravském krasu.
Vzhledem k tomu, že aktivita Slunce neprodělává jen kvantitativní, ale i kvalitativní změny, je možné, že změny složení slunečního větru, interagujícího s horními vrstvami atmosféry, mají nějaký vliv na oblačnost (snížení oblačnosti v současné době zaznamenala i US družicová mise, o níž jsem se nedávno zmiňoval), byť se to zase jiní autoři snaží popřít. Můj osobní názor je, že nějaký vliv na mraky sluneční činnost musí mít, a že se bude těžko rozlišovat, co z toho je dáno celkovou energií, přicházející do atmosféry a na zemský povrch, a co kvalitou slunečního větru.
Nicméně je jasné, že "sluneční konstanta" není konstanta, ale proměnná, závisející na řadě funkcí +- sinusového průběhu s délkou od 11 do téměř tisíce let. Existence delších cyklů není vyloučena, ono platí, že čím delší má cyklus periodu, tím hůře se jeho vlivy oddělují od kratších. Je docela dobře možné, že na povrchu Měsíce nebo Marsu budou nalezeny markery slunečních cyklů o ještě delší periodě, jejichž stopy jsou na Zemi znečitelněny vlivem biosféry i geologických jevů.
Neexistuje tedy sebemenší důvod, proč by současné oteplení nemělo mít stejný původ jako ta předchozí, s lidskými aktivitami nijak nesouvisející.
Pochopitelně, ještě delší periodicitu mají Milankovičovy cykly, týkající se excentricity oběžné dráhy Země, které jsou s vysokou pravděpodobností (a se shodou vědecké obce) považovány za příčinu střídání ledových a meziledových dob. Přičemž naše doba meziledová už mírně přesluhuje.
Opravdu chceme "preindustriální" klima?
Zelené organizace blekotají, že ideálem jsou "preindustriální teploty" a modlí se k roku 1850. Problém je v tom, že v roce 1850 už průmyslová revoluce probíhala více než sto let. Už téměř sto let funěly oxid uhličitý do vzduchu parní stroje (známe rok (1765) vynálezu Wattova parního stroje, ale víme, že jen zdokonalil již tehdy existující a používané parní stroje starší a primitivnější), a protože na začátku průmyslové revoluce, který lze s určitou mírou nepřesnosti umístit do první poloviny 18. století, se postupně, v souvislosti s rostoucím využíváním dřeva, začalo přecházet i při běžném topení na uhlí, narůstalo i uvolňování "fosilního" uhlíku do atmosféry.
Pro ekopodvodníky je, pochopitelně, výše uvedený rok zajímavý tím, že v té době pořád ještě neodezněly pozůstatky katastrofálního klimatického propadu na začátku 17. století, který je znám jako "malá doba ledová". Lze s trochou zjednodušení konstatovat, že současné oteplení představuje jakousi reparaci klimatu po této katastrofě, která znamenala bídu, epidemie, války, revoluce a drastický úbytek populace ve státech, kde už byly nějaké záznamy o lidnatosti. Takže víme, že v první polovině 17. století došlo v některých zemích k populačnímu propadu až k jedné třetině oproti stavu na přelomu 16. a 17. století.
Pochopitelně, pokud bychom jako referenční zvolili nikoli podvodnický rok 1850, ale bezpečně preindustriální rok 1550, tak pořád ještě nejsme na teplotách tohoto období. V té době se u nás běžně pěstovaly v Polabí v polních kulturách melouny, které se bez předpěstování ve fóliovníku nebo skleníku nedají vypěstovat ani v současnosti. A kroniky z té doby, zaznamenávající mj. nástup sněhu a jeho finální roztátí, opět ukazují, že je u nás pořád ještě chladněji (a platí to pro celý svět). V některých letech tohoto období uzrálo u nás obilí tak rychle, že bylo možné pole osít znovu a sklidit z něj před nástupem zimy ještě jednu úrodu (což dnes ještě také nejde).
Dalším problémem je, že ona "preindustriální" koncentrace oxidu uhličitého tak tak pokrývá potřebu fotosyntézy zelených rostlin a už je velice blízko té, při níž se fotosyntéza zastavuje a rostliny odumírají. Je docela možné, že příčinou katastrofálních neúrod v tom 17. století nebyly jenom teploty, ale i příliš nízká koncentrace tohoto plynu v ovzduší, a že nástup průmyslové revoluce, spojený s jeho chrlením do atmosféry, v podstatě planetu zachránil před rozpadem biosféry. Naopak, zelené rostliny běžně a velice dobře prospívají při stonásobné koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře, odpovídající jakési střední hodnotě koncentrace tohoto plynu ve vydechovaném vzduchu. To se uplatňuje při pěstování některých rostlin ve sklenících a dalších uzavíratelných pěstebních prostorách.
Fakta versus politika
To, že klima není ovlivněno koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší, nebo jen z malé části, je exaktními vědci obecně přijímaný fakt. Problém s tím mají "odborníci" z různých "tlamocvičných oborů" jimž bych nesvěřil ani uvaření vajíček na tvrdo. Natož jakékoli odpovědnější pracovní postupy.
Další důležitý fakt je skutečnost, že EU odpovídá nyní už jen za cca 6 % světových antropogenních emisí oxidu uhličitého (bylo to kdysi 8), takže i kdyby přešla na čistou nulu (což by patrně bylo spojeno s podobnými masakry obyvatel jako ono ochlazení v 17. století), nebyla by s to ovlivnit koncentraci tohoto plynu nad úroveň statistické fluktuace výsledků jednotlivých měření.
Snižování emisí oxidu uhličitého je ryzí politikum, nemající naprosto žádný racionální důvod, zejména pokud se vesměs provádí způsoby, které emise buď oxidu uhličitého nebo jiných skleníkových plynů zvyšují. Případně provádějí jiné aktivity, které zvyšují teplotu atmosféry. Např. produkce zbytečné energie když náhodou svítí slunce a fouká vítr vede k ohřívání planety, protože podle zákonů termodynamiky se všechny ta elektřina postupně přemění na teplo. Jedinou výjimkou je "světelný smog", který část na Zemi vyrobené energie přenese do vesmíru, ale proti tomu ekologové rovněž bojují.
Ekologové navíc bojují proti bezemisním zdrojům energie, jako jsou jaderné elektrárny. A bojují i proti rovněž zcela bezemisní energii vodní, která navíc fakticky není OZE, protože vodní elektrárny lze spouštět a zastavovat dle potřeby a jediným omezením na tomto poli je množství vody, které má elektrárna k dispozici. Vodní elektrárny, na rozdíl od větrných a fotovoltaických, mají též poměrně snadnou schopnost energii skladovat přečerpáváním vody do horní nádrže, což je způsob daleko efektivnější, levnější a bezpečnější než jakékoli pokusy o uskladňování energie v megabateriích a podobných nesmyslech. Zmíněné "uskladňování energie z OZE" představuje jen a jen zlodějovu lopatu, přehrabující se v našich peněženkách.
Jak jsem již konstatoval, výše uvedená fakta, i další, s nimi související, nebo je rozvádějící do větších podrobností, jsou obecně známa a musejí být jasná i osobám ducha mdlého a vzděláním nepolíbeným. A to platilo v podstatě už v těch 90. letech, z nichž pamatuji hojné diskuse na tehdy začínajícím českém internetu. Které v okamžiku, kdy se začala kumulovat fakta, podporující zavržení teorie o "zhoubném" oxidu uhličitém, byly násilně uťaty s tím, že onen vliv oxidu uhličitého na klima "byl prokázán" (pochopitelně, kdy, kde a kdo to udělal bylo vždy hlubokým tajemstvím), a že "platí vědecký konsensus" (který rovněž neexistuje a nikdy neexistoval).
Pokud se týká onoho "konsensu", mimo mnoho jiného existuje stránka clintel (Climate Inteligence), na níž neustále přibývají podpisy vědců, kteří podporují její hlavní tézi, že žádná "klimatická hrozba" neexistuje. V současné době je jich 1983 a postupně přibývají další. Nedejte se mýlit počtem a vesměs důchodovým věkem signatářů: V prakticky celé EU, ale i ve Velké Británii, Kanadě a možná pořád ještě v USA by za podpis této výzvy následoval vyhazov ze zaměstnání, což si spousta mladších prostě nemůže dovolit.
Jakmile D. Trump udělá v USA pořádek, začnou tam přibývat podpisy z USA a je velice pravděpodobné, že jejich další vlna nastoupí v případě, že se presidentství USA podaří udržet mimo ruce totalitních Demokratů. Což bude znamenat likvidaci "mašiny na hlasy" pro Demokratickou stranu, která jí v minulých (ale i těch dříve předchozích) volbách dokázala zajistit i hlasy desítky let mrtvých občanů, i lidí, kteří US občanství nikdy nezískali (a jiných podobných "voličů").
Takže pokud se podaří prosadit příslušné federální zákony, vyhraje Vance (nebo někdo jiný z Trumpova týmu) a bude pořádek na US vysokých školách a vědeckých institucích, začnou se asi hlasy pro Clintel docela hrnout.
Chyba a její náprava
Vědci o klimatu (neplést s pavědci, kteří se označují za "klimatology") udělali prakticky stejnou chybu, jako sovětští genetikové na počátku kariéry T. D. Lysenka. Snažili se pracovat s vědeckou argumentací tam, kde bylo náležité pracovat s politickými silami, které používal jejich protivník. Novodobí klimatičtí lysenkové si počínají naprosto stejně jako jejich předchůdce a vzor. Postupují politickými prostředky. Politickými, nikoli vědeckými, prostředky obsadili redakce kdysi vědeckých časopisů, vedení kdysi vědeckých pracovišť, i vysokých škol a ryze politicky začali provádět čistky, srovnatelné s komunistickými po "vítězném únoru" nebo za normalizace.
Jediná rozumná strategie je, opřít se o politické síly, které z nejrůznějších důvodů bojují proti Green Dealu a podobným bezcenným nesmyslům, o ekonomy, kteří vidí zhoubný vliv těchto šíleností na ekonomiku, sociology, vidící propad stále většího počtu lidí do katastrofální chudoby, atd. Opřít se o politiky, kteří jsou v opozici vůči "pokrokovým" silám.
Velice jednoduchou a přitom názornou definici názorových rozdílů ve společnosti (nejen na klima) přinesl František "Mrož" Novotný v článku "USA: Doníkovo ultimátum" na Neviditelném Psovi:
"Každý čtenář si může udělat jednoduchý test, který mu prozradí, kam patří – stačí odpovědět na otázku: Myslíte si, že planeta Země a vůbec vesmír je tady pro člověka, nebo naopak člověk existuje proto, aby Zemi a vesmíru sloužil? Pokud odpovíte kladně na první část otázky, jste konzervativec, pokud na druhou, jste progresivista."
Pokud tedy budeme chtít ukončit klimatologické nesmysly, nemají cenu pokusy o jejich zrušení pomocí vědecké argumentace. Pro "boj za klima" totiž žádný skutečně vědecký argument (který bychom mohli vyvracet) neexistuje. Je nutné volit politiky, kteří mají skeptický vztah k EU a jejím bezcenným nesmyslům a podpořit naopak ty, kteří budou ochotni pro potlačení těchto nesmyslů jít až do referenda o ukončení našeho členství v této prakticky již naprosto bezcenné a jen škodící organizaci.
Jako asi nejperspektivnější po této stránce se nyní jeví předvolební spojenectví PRO, SPD, Svobodných a Trikolóry (v abecedním pořadí). Rozhodně je to lepší volba než ANO. Pro levicově orientované bude asi nejlepší volba Stačilo!. Pokud někdo chce "boj za klima" podpořit, může s klidným svědomím volit kteroukoli ze stran současné vládní koalice (vč. odpadlých Pirátů) a nenechat se mýlit nepravdivými prohlášeními jejich politiků, včetně premiéra, o tom, jak je Green Deal špatný a jak se s ním musí něco udělat. Dotyčný pán kritizoval GD i před posledními volbami, sliboval, že nebude zvyšovat daně ani poplatky za rozhlas a televizi. Jakmile se dostal k moci, tak si málem, obrazně řečeno, uřízl uši jako Vincent van Gogh, aby mohl vrazit hlavu hlouběji do řití Green Dealistů, zvýšil daně i poplatky za rozhlas a televizi (a ještě to druhé pojal jako "daň za vlastnictví mobilu či připojení k internetu") a navíc ještě obral důchodce (aby +- stejnou částku přihodil na zlodějské dotace provozovatelů OZE). Ať si blekotá a ještě bude blekotat cokoli, tomuto pánovi bychom měli svojí volbou ukázat prostředníček.
A jakmile se nám podaří navodit politickou situaci, nepřející klimalhářům a desinformátorům, může se dělat odbourávání bezcenných nesmyslů, spojených s klimaagendou. Asi jako když se změnilo politické klima v SSSR, smrtí Stalina a rychle následující likvidací Beriji, který se po něm na pár dnů uchopil moci, tak byl postupně odstavován na stále vedlejší a bezvýznamnější posty i Lysenko a klasická genetika se vrátila do škol i výzkumu, bohužel, bez genetiků, umučených v gulazích.
A lze očekávat, že to samé se v případě našeho volebního úspěchu stane i s klimatology, kteří budou odstaveni do zasloužené bezvýznamnosti, aby se na patřičné posty dostali skuteční vědci o klimatu.
Problematika klimatu je tedy naprosto jednoznačně po vědecké stránce vyřešena. Antropogenní oxid uhličitý na klima nemá buď vliv naprosto žádný, nebo jen velmi minoritní. Problémem je ovšem mocenský blok politiků, kteří za tímto nesmyslem stojí, podporovaný parazity, kteří z "boje za klima" naprosto nehorázně za naše peníze profitují. Právě tento mocenský blok bude zapotřebí porazit, a to nikoli vědeckými argumenty, ale čistě politickými prostředky, v zatím jakž takž demokracii volbami politiků, kteří tyto vazby na parazity nemají a budou ochotni boj proti klimanesmyslům dotáhnout až do případné roztržky s vedením EU.
Opravdu nemusíme mít sebemenší obavy, že bychom tím "Matce Gaie" nějak uškodili. Jednak jsou vědecká fakta o pavědeckosti "bojovníků za klima" jednoznačná, jednak, i kdyby dotyční měli st