Proč lidé volí "extrémistické" strany?

Soudruzi si stěžují na to, jak lidé stále častěji volí extrémistické, nebo spíš "extrémistické" strany. A jaká je to strašná hrůza. Navíc to často spojují se snahou o nějaké omezení volebního práva pro normální lidi s tím, že by vládla "elita".

Co se stalo?

Já kdysi jednou volil ODS. Bylo to tehdy, kdy tato strana měla ve volebním programu, že bude bojovat za zrušení povinného členství v profesních komorách. Tato povinnost je odporný shit, protože tyto komory jsou velice často v reálu levičáckou politickou stranou a naprostá většina jejich členů by něco takového nikdy nevolila. Navíc je zde prakticky silně omezena vnitřní demokracie (různými mechanismy), takže načalstvo se, pokud se neserve, udrží na svých postech až do odchodu do důchodu, ne-li na krchov. V řadě států je členství v profesních komorách nepovinné, výsledkem je, že jsou tyto organizace neatraktivní pro naprostou většinu ziskuchtivých týpků. Tím se mohou místo politikaření věnovat opravdu profesním a "stavovským" problémům, což jim přináší zcela přirozenou, nikoli vynucenou, autoritu.
Faktem je, že ODS, přestože hlasů v poslanecké sněmovně na to měla dost, se o prosazení zrušení této povinnosti ani nepokusila. ODS se pro mě tedy stala nevolitelnou.
Podobně nevolitelné se pro mě staly všechny strany, které procpaly poslaneckou sněmovnou takzvané "církevní restituce". ČSSD totálně zkompromitoval Špidla. Alespoň z mého pohledu.
Navíc se téměř všechny politické strany, které se prohlašují za demokratické, přesunuly doleva. I dříve alespoň umírněně pravicová ODS je dnes stranou spíše levého středu, takže se stala pro většinu pravicových voličů nevolitelnou.
Obávám se převelice, že podobným, byť v jednotlivostech se lišícím, procesem prošla kromě mě i celá řada dalších voličů. A ti z nich, kteří nejsou splachovací, nutně těmto (nebo alespoň části z nich) stranám nejsou ochotni dát svůj hlas. Buď o volbách využijí svého práva zůstat sedět doma (asi se dá tímto mechanismem vysvětlit klesající trend účasti ve volbách), nebo volí "extrémisty", případně atyp politické strany (jako je ANO).

Zdůvodňování

Řada politiků prohlašuje, že je řízení společnosti v jejich rukou a oni sami nejlépe vědí, co a jak dělat. Názor voličů a voličská podpora nějakého konkrétního politického programu je prakticky nezajímá. Dělají si "svoje" o čemž prohlašují, že je to "jediné správné", často v konsensu všech "demokratických" stran, bez ohledu na jejich "pravicovost" či "levicovost".
Dnes již řada vykuků, zejména na extrémní levici, prohlašuje, že "politika je tak složitá, že jí prostý občan nemůže rozumět, a tudíž by ji neměl mít možnost ovlivňovat".
Pochopitelně, tím se velice blíží tomu, co o těchto věcech prohlašovali komunisté. Zcela explicitně to na besedě s vojáky útvaru, v němž jsem absolvoval základní vojenskou službu, prohlásila Gusta Fučíková. Řekla trochu jinými slovy prakticky to samé, co jsme se doslechli nebo dočetli od Olgy Sommerové, která skočila na plochu poslanecké sněmovny po odstoupení Feriho.
Osobně si jsem hluboce jistý, že tato shoda vůbec není náhodná. Jen ukazuje, že síly, které nám vládly před Velkou Sametovou Revolucí, se opět derou k moci. A jejich prapor opět připomíná použitou vložku. Rozdíl je pouze v tom, že tu dřívější použila dělnice a tu současnou šlechtična.
Stručně řečeno, veškerá argumentace zdůvodňující nynější stav naší demokracie (a zejména stran, které se demokratickými prohlašují) je jen důkazem toho, že tyto síly mají k demokracii jako takové jednoznačně záporný vztah.)

Přirovnání

Dovolím si velmi explicitní analogii toho, co současní demokratičtí politici dělají:
Oni se chovají tak, jak by se choval lékař, za nímž bych přišel s nesnesitelnou bolestí břicha, a on mi místo vyšetření a léčení toho břicha (třeba vyoperováni zaníceného appendixu, nádoru apod.) uřízl nohu, protože to je jediné, co umí, a ještě je navíc hluboce vnitřně přesvědčen, že tento zákrok je pro pacienta to nejlepší (a dokáže to i nějakou "odbornou" hatmatilkou i "zdůvodnit").
Je jasné, že za takovýmto doktorem by mnoho pacientů nechodilo. A pokud by takovýchto lékařů bylo víc, a dokonce nějakou cestou získali jakýsi částečný monopol, tak by si lidé to bolavé břicho buď nechali rozříznout od nějakého "extrémisty" (třeba řezníka), nebo by spáchali harakiri před zrcadlem, S tím, že když se to nepovede, budou alespoň v rakvi kompletní.
Vcelku jasně jsem uvedl v tom přirovnání onen pojem "extrémismus", protože naprosto stejná je nyní situace s politiky. A lidé prostě přestávají tem politikům věřit, a proto se poohlížejí po nějaké alternativě.
Když se ještě vrátím k té analogii. I hlupákovi musí být jasné, že vyříznutí appendixu řezníkem, nebo třeba kuchařem, nebo ve stylu "udělám si to sám", může skončit blbě. Nicméně je to cesta správnějším směrem než ono uříznutí nohy. A někdy se to i povede, příklady na to jsou.

Současná situace

Obávám se, že ta volba "extrémistických" stran je jen jakési hledání náhrady za to, co se absolutně neosvědčilo. S tím, že když se to neosvědčí taky, tak to o moc horší být už nemůže (jak praví pesimista, optimista ví, že může). A i v minulosti (a tím myslím jak primitivní parlamentní systémy třeba v antice, nebo i poměry v samosprávě středověkých měst) podobné procesy probíhaly také, ne vždy s pozitivním, ale nikoli vždy s negativním výsledkem.
Jsem toho názoru, že zavedené "demokratické" strany chápou, že dříve nebo později se na politické scéně objeví "extrémista" natolik schopný, že je vytlačí z parlamentu jako kukaččí mládě původní osádku hnízda. Přičemž pokud splní byť i jen malou část toho, co slíbil, bude nad ně čnít tak vysoko, že mu budou moci leda okopávat kotníky (pokud do nich rovnou nebudou bušit pěstičkami).
Považuji za projev totální stupidity či ještě totálnější neschopnosti z jejich strany, že nedokázali změnit své chování a alespoň částečně je připodobnit dobám, kdy dostávali hlasy oni a ne "extrémisté". A pokud se k tomu nezmotají, skončí na smetišti dějin i tehdy, když se voličům žádnou skutečně demokratickou stranu nepodaří najít a provolit. Protože pak nastoupí nějaký diktátor, opakující oblíbené úsloví Františka Josefa I: "Jsem tu proto, abych chránil své národy před jejich politiky." Kdyby se ten pán na konci své životní dráhy nebyl "dal k Němcům", možná by tu jeho potomci ke spokojenosti všech vládli dodnes.

Stále rostoucí preference stran. prohlašovaných za extrémistické (ve skutečnosti pouze stojících mimo kartel stran tzv. "demokratických"), není nic jiného než obrana voličů proti svévoli a ignoranci zavedených politiků a politických stran. Paradoxně, pokud voliči na tomto poli neuspějí, a to z jakýchkoli příčin, může to znamenat i konec demokracie jako takové (či spíš toho, co je tu za demokracii vydáváno, ačkoli to už dlouho touto formou státního zřízení není).

Opravdu je třeba poslouchat odborníky

Ekologičtí aktivisté se zaklínají tím, že "je nutno, aby politici poslouchali odborníky". Pochopitelně, v souvislosti s bojem proti "klimatické katastrofě". Jaké jsou s tím spojeny problémy?

Proč jen v případě klimatu?

Ekologičtí aktivisté jsou obecně antiscientističtí a v naprosté většině bojují proti tomu, co věda vytvořila, případně bezpečnost čehož garantuje.
Dá se zmínit např. boj ekologů proti GMO, který má naprosto jednoznačně negativní ekologický dopad. Ekologové blokují technologie, které jsou výrazně šetrnější vůči krajině (menší počet nutných agrochemických zásahů, větší výnos na jednotku plochy, tudíž menší zábory krajiny pro zemědělskou činnost při stejných výnosech apod.). Z GMO brambor lze vytvářet biologicky rozložitelné fólie, blokují to ekologové.
"Škodlivost" GMO byla opakovaně a bez jakýchkoli pochybností vyvrácena a práce, které ji "dokazovaly", byly jasně usvědčeny jako podvodné. V naprosté většině případů jsme s to rozpoznat GMO plodiny od non GMO jen proto, že jsou do nich (na základě tlaku ekologů) uměle umístěny speciální markery, které je jako GMO označují. GMO plodina bez těchto markerů by v naprosté většině případů (respektive výrobky z ní) nebyla rozeznatelná. V tom zbylém procentu je GMO plodina rozpoznatelná především benefity pro konzumenta, jako je vyšší obsah některých nutrientů nebo vyšší obecná kvalita a méně známek napadení škůdci (což se týká i technických plodin).
Přesto ekologové proti GMO zuřivě bojují, bez ohledu na škody a i ztráty na životech, které tím způsobují.
Ekologové bojují proti kvalitnějším továrnám (vyrábějícím s menší ekologickou zátěží kvalitnější, rovněž ekologickou zátěž snižující, výrobky), účinnějším elektrárnám (které vyprodukují stejné množství elektřiny při nižší ekologické zátěži, včetně produkce bubáka jménem CO2), proti dopravě (včetně dopravy ekologicky šetrnější, jako jsou vodní cesty) apod.
Všechny tyto případy (a mnohé další) ukazují, že jsou to ekologové, kdo neposlouchá vědce, či vědu.

Klima a věda

Opakovaně jsem se tu zmínil, že IPCC a na něj navázané organizace nelze dost dobře označovat za vědecké. Jedná se o ryze politické instituce, které vědeckost pouze předstírají. Na druhé straně ovšem ona nevědeckost těchto institucí má své hranice, za nimiž by už byla natolik zjevná, že by je to poškodilo. Z toho důvodu se jejich prognózy drží při zemi a ony katastrofy, jimiž hrozí, plánují za horizont dožití současných lidí, aby nebyli nenastoupením těchto katastrof diskreditováni alespoň jejich současní hlasatelé.
Ekologičtí aktivisté ovšem drasticky i tak sporné údaje IPCC a dalších institucí nadhodnocují: Ledovce na Himalájích mají roztát ne za tři sta let - či tisíc let, ale za třicet let. Katastrofální oteplení nepřijde v roce 2400 a nebude o jeden stupeň, ale přijde v roce 2040 a bude o čtyři stupně apod.
Takže i kdybychom považovali IPCC a spol. za vědce, tak neříkají nic z toho, co předvádějí "rebelové za klima" a podobné skupiny ekošílenců. IPCC velmi opatrně naznačuje, že bez jaderné energie bude dekarbonizace neproveditelná, ekošílenci jsou proti výstavbě jakýchkoli uhlíkově neutrálních zdrojů energie, ať už jde o to jádro, nebo např. o využití geotermální energie.

Další ignorance

Ekologové ignorují skutečnost, že za stabilní zdroje energie, jako jsou uhelné elektrárny, prostě neexistuje žádná reálná náhrada. Ignorují jasná fakta, že tyto zdroje prostě OZE nenahradí, byť je to doloženo zcela jasně statistikami spotřeb jednotlivých druhů energie, záznamy o produkci energie OZE a její potřeby v síti. Ignorují i bazální ekonomické rozvahy (na úrovni počtů pro základní školy), porovnávající náklady na výrobu jedné kWh v OZE a v jádře. Maximálně blábolí něco o "úžasných technologiích" ukládání energie do článků, z nichž mnohé existují pouze jako počítačový model, který snad ani dosud nebyl v praxi vůbec vyroben a vyzkoušen.
Ekologové rovněž ignorují opakovaně prokázaný fakt, že plyn je prakticky stejně "skleníkový" jako uhlí, protože tu polovinu CO2, kterou nevyprodukuje, dostatečně substituují úniky metanu při těžbě a distribuci, kterým nelze při používání současných technologií zabránit.
O takových drobnostech, jako že velice často odkazují na zdroje, které byly dalším výzkumem, někdy i těch samých vědců, kteří publikovali ony citované práce, vyvráceny. To se týká i oné původní často citované teorie vztahu mezi CO2 a klimatem, kterou S. Arrhenius publikoval, nicméně později ji zavrhl.

GMO a klima

Jednou z mála jakž takž racionálních technologií získávání "alternativní" energie je pěstování biomasy, ať už na biopaliva, nebo bioplyn (ovšem pozor, úniky metanu jsou i zde silně skleníkové) nebo přímé pálení v neupravených či nepatrně upravených kotlích tepelných elektráren.
Současná situace je taková, že se ve jménu ekologie či "záchrany planety" drancují pralesy po celém světě, přeměňují se na štěpku nebo pelety, a ty se vozí, často delší trasou než odpovídá polovině délky rovníku, do "ekologicky uvědomělých" států, kde se tyto materiály spalují v kotlích tepelných elektráren. Zemím třetího světa je vyčítáno drancování tamní přírody, ale to, že jsou např. amazonské pralesy káceny na štěpku, pálenou v "ekologicky šetrných" zemích, se vyčítá té Brazílii a nikoli těm, kdo pro toto počínání vytvořil ryze umělou "ekologickou" poptávku.
Pěstování biomasy má jeden zásadní zádrhel, a tím je malá účinnost fotosyntézy. Ta sice dokáže zachytit dostatek sluneční energie (víc než fotovoltaický panel), ale následně je na cestě k tvorbě sacharidů z vody a CO2 "úzké hrdlo" v jednom z velmi starých enzymů (mají ho už fotosyntetizující prokaryonta), jehož účinnost je (v porovnání s ostatními enzymy zapojenými do fotosyntézy) velmi nízká. Vede to k hromadění toxického produktu (který tento enzym zpracovává) v chloroplastu. Rostlina se nakonec brání kompletním vypnutím fotosyntézy, což vede k paradoxnímu jevu, že ráno a v podvečer běží fotosyntéza v rostlinách naplno a kolem poledne (není-li zataženo), je vypnutá, přestože právě v té době slunce dodává nejvíc energie. Zahradníci to běžně řeší tím, že na okna skleníků dávají rohože, nebo natírají skla vápnem, ve foliovnících nevadí i méně průsvitné fólie. Bylo prokázáno, že GM zákrokem lze onen enzym (úpravou příslušného genu) opravit natolik, že účinnost fotosyntézy vzroste až na sedminásobek.
Důsledky jsou jasné: V současné době je produkce biomasy velice problematická. Je známo, že pro vypěstování řepky a následnou výrobu jednoho litru bionafty z ní je nutné spotřebovat energetický ekvivalent cca 1,1 litru nafty. Dílem opravdu jako naftu pro pohon pojízdné zemědělské techniky, dílem jako energii pro provoz chemické továrny. Není proto nutné se divit, že velcí producenti ropy a výrobků z ní jsou "silně pokrokoví" a pěstování bionafty silně podporují. Jen o málo výhodnější je produkce bioetanolu (vyplatí se prakticky jen tehdy, když do ni jde nějaký organický odpad, který by vznikal i bez existence této výroby).
Výroba bionafty se vyplatí jen proto, že tímto způsobem "naplňujeme kvóty", předepsané EU, přičemž alternativní způsoby jejich naplňování, např. masívní výstavba fotovoltaických elektráren, by byly ještě nákladnější a spojené s ještě většími ekologickými škodami.
Pokud by se ovšem na výrobu litru bionafty spotřebovaly jen asi dvě deci nafty, znamenalo by to, že z každého litru spotřebované nafty (nebo jejího energetického ekvivalentu) by se vytěžily čtyři litry další nafty, která by byla použitelná na další účely, tak už by přestala být tato výroba ekologický a ekonomický nesmysl. Pochopitelně, obdobně by se zlepšila bilance pěstování biomasy na pálení nebo na výrobu etanolu či metanu.
Něco podobného však ani EU ani ekologické organizace, pochopitelně, připustit nemohou. Znamenalo by to jejich těžké poškození.

Pokud tedy ekologové či ekologičtí aktivisté volají po tom, aby byli posloucháni odborníků, je to jen jakási obdoba onoho známého "zloděj volá 'chyťte zloděje'". Ekologové odborníky prakticky zcela ignorují.

(Pseudo)chovatelé vlků.

Stále častěji se stává, že v oblastech, kde se vyskytují vlci, dojde k napadení hospodářských zvířat, která jsou dílem zabita na místě, dílem tak těžce poraněna, že je nutné jejich utracení. Chovatelé dostávají za tyto škody odškodné a jede se dál ... Co s tím?

Problematika vlků

Návrat vlků, jako "cosi úžasného" prosazují ekologičtí aktivisté, včetně různých aktivistických organizací, většinou známých v souvislosti s tím, že prosazují špatné věci a naopak se snaží co nejvíce překážet těm pozitivním i v jiných oblastech, souvisejících s "ekologií". Už jen to, kdo ty vlky na našem území prosazuje, jednoznačně definuje tuto činnost jako cosi špatného.
Vlci naprosto znemožňují normální chov hospodářských zvířat. Chovatelé vlků básní o rozdělení pozemků dva metry vysokými ploty, zakopanými ještě alespoň půl metru do země. Naprosto je nezajímá, že takovéto oplocení krajiny by vedlo k jejímu totálnímu zneprůchodnění a turistika by zůstala jen vzpomínkou na minulost, asi jako za vlády bolševika cestování do západních zemí.
Přitom, aby bylo jasno, sami navrhovatelé tohoto oplocení tvrdí, že nejsou s to garantovat, že by je vlci nepřekonali.
Někteří ekologové blábolí ještě o pasteveckých psech.
V souvislosti s pasteveckými psy je problém v tom, že by jich muselo být víc, aby si poradili se smečkou vlků. Takže každý vesničan, který má pár ovcí nebo koz, by měl mít spíš tři než dva takové psy, musel platit za ně příslušné nemalé daně a nemalé částky za jejich krmení a ošetřování. Celé se to komplikuje ještě tím, že z principu věci to musejí být psi "ostří", urputně a nemilosrdně hájící své teritorium. Pokud vyhodnotí, že kolem procházející osoba je "narušitel", tak ji strhnou a zakousnou. Pokud to neudělají, jsou zase jako obránci zvířat na pastvě nepoužitelní. Ovšem, trestní odpovědnost, na rozdíl od chovatelů tech vlků, nese chovatel psů.
Posledním problémem, který je nutno zmínit, že vlk je velice inteligentní predátor (nedejme se zmást některými pohádkami, v nichž byl ošizen, či seriálem "Jen počkej, zajíci!"). Je schopen trpělivě testovat jakoukoli překážku, která je položena mezi něho a chutné jídlo. Jakmile ji zvládne, stane se překážka prakticky bezcennou, protože příště ji zvládne už napoprvé. Navíc je to celé akcentováno přísným zákazem střelby na vlky, dokonce je teoreticky trestné i to, pokud by nějaký chovatel odstřelil vlka zakouslého se do jeho zvířete. Není proto divu, že už se objevily i otrávené návnady, jakými se proti vlkům bojovalo dříve, než se podařilo naši krajinu od této škodné vyčistit.
Jen zeleným bezmozkům není jasné (zeleným škůdcům to naopak jasné je, a velmi dobře), že veškeré náklady na ohrady, ostrahu apod. hospodářských zvířat musí jejich chovatel "rozpustit" do cen masa, mléka a dalších produktů. Takže to finálně zaplatí všichni občané, kteří něco takového kupují. Další zdražení nastane "odpadnutím" některých chovatelů, které umožní těm zbývajícím zvýšit ceny. Případně se ukáže, že ty ceny půjdou tak nahoru, že uvedené potraviny a další produkty natolik podraží, že jednak přestanou být pro řadu obyvatel cenově dostupné, jednak nebudou moci konkurovat obdobným výrobkům ze států, v nichž vlci chováni nejsou.

Vlk a člověk

Vlk má svou ekologickou úlohu v liduprázdných oblastech, jaké najdeme na Sibiři nebo v Severní Americe. Jakmile se dostane do blízkosti člověka, jde za potravou cestou nejmenšího odporu, a tím je predace hospodářských zvířat. V Pyrenejích, kde se ještě vlci smějí střílet, bylo rozborem trusu vlků a obsahu trávící soustavy zastřelených kusů prokázáno, že hospodářská zvířata jsou naprosto převažující složkou jejich potravy. Blekotání ekologů o tom, jak u nás budou vlci likvidovat přemnoženou černou zvěř (nebo srnčí), jsou naprosté nesmysly. Napadnout stádo divočáků, které se, na rozdíl od lidmi chovaných stád, může aktivně bránit, je pro vlka vysoce riziková činnost, ke které se uchýlí jen v pusté, hospodářsky nijak nevyužívané, krajině.
Právě z tohoto důvodu byli u nás vlci postupně vyhubeni, což vedlo k hospodářské prosperitě, související s poklesem cen potravin, zejména živočišného původu.
To, co nás obklopuje, není divočina, ale staletí vytvářená kulturní krajina. O tom konečně svědčí i katastrofa s kůrovcem, protože skutečná divočina, ekvivalentní třeba sibiřské tajze, by se skutečně s kůrovcem vyrovnala, ale přerostlé, přestárlé a (v důsledku zásahů ekologů do legislativy) špatně obhospodařované hospodářské lesy musely zákonitě kůrovci podlehnout, zejména v nesmyslném režimu nucené "bezzásahovosti". Do této kulturní krajiny vlk prostě nepatří, protože není reálně možné ho přinutit žít na pár nepravidelně roztroušených "kapesnících" těch rezervací, které by jeho přítomnost ustály.

Dostanou odškodné, no, a co?

Přesně tohle blábolí ekologové. Problém je, že odškodné je problematicky nízké. I kvalitní chovný kus je oceněn v podstatě jako maso z jatek. Pomíjím také, že v řadě států by si chovatelé vyúčtovali (a dostali zaplaceno) také psychické a emoční strádání z toho, že zvířata, o která se pečlivě starali, byla krutě usmrcena, nebo musela dlouho trpět, než se dostavil veterinář k jejich euthanasii. Zohlednění těchto faktorů by zvedlo odškodné (v USA zcela jistě) na několikanásobek současného stavu.
Další věcí je, že stát vlastně žádné peníze nemá. Buď je získá na daních od občanů, nebo natiskne inflační peníze, kterými znehodnotí veškeré úspory v korunách, bez ohledu zda jsou realizovány jako bankovní konto, nebo bankovkami nacpanými do štrózoku. Existuje sice pár státních podniků, ale jejich přínos do ekonomiky státu je oproti daním zanedbatelný. Tím jsem chtěl naznačit, že vlastně tuto zvrácenost platíme my všichni. Jednak tím, že by stát mohl snížit daně, ale nemůže, nebo tím, že nějakou cestou daně zvýší, případně že jsou nějak omezeny benefity, poskytované z jeho strany občanům. Z toho ovšem plyne jedna docela podstatná věc, a totiž fakt, že bychom měli, když se to dělá za naše peníze, právo do toho mluvit:
Opravdu si všichni přejeme, aby se tu za naše peníze financoval chov vlků, z nichž není naprosto žádný přínos, ale jimi způsobené škody jsou obrovské a mají tendenci exponenciálně narůstat?

Poslední argumenty proti

První je, že vlci nejsou nijak zvlášť ohrožený druh. V oblastech, kam skutečně patří, jich žije obrovský počet, minimálně o tři řády převyšující stav, při poklesu na jaký je druh ohrožen vyhynutím. Zásah proti vlkům na našem území, i v případě, že by byl tento druh na našem území kompletně vyhuben, se světové populace vlků prakticky nijak nedotkne a nijak ji ani neohrozí. Ani kompletní vybití vlků a vlčích kříženců na západ od ukrajinských a běloruských hranic by nijak světovou populaci vlků neohrozilo (naopak, jak zmiňuji dále, vybití populace kříženců by byl spíše pro vlky jako takové benefit).
Druhý argument je zmíněná skutečnost, že naši, a také němečtí a polští, vlci jsou ve vysoké míře kříženci se psy. Dokonce mají tolik typických psích genů, že v Německu byla řada útoků vlků podle analýzy DNA přehodnocena na útok zdivočelými psy, takže odškodnění bylo odmítnuto. Faktem je, že určitá populační propustnost ohrožuje vlčí populace na východ od našeho území tím, že do nich budou vneseny ve větším množství psí geny a mohlo by se stát, že by časem v Evropě už žádní čistokrevní vlci nezbyli.
V této souvislosti je vhodné vědět, že "vlčí chování" je patrně naučené a předávané z generace na generaci. Etologové se zabývali chováním smeček toulavých psů (čistokrevných a bez kontaktů s vlky, např. v zemích, kde vlci nežijí) a zjistili, že se psí smečka chová zcela odlišně než vlčí. Ovšem pes, který se stane součástí vlčí smečky, převezme od jejích členů typické vlčí chování. Patrně z tohoto důvodu si vlkopsí bastardi udržují chování typické pro vlky, byť někteří jedinci těchto smeček už jsou geneticky spíše psi.

Co s tím?

Jistěže ideální by bylo, aby škody platili výlučně ti, kdo vlky na našem území prosazují pod heslem (vzhledem k hospodářským chovům) "z cizího krev neteče". A aby tedy krev tekla, alespoň formou peněz z kapes konkrétních chovatelů vlků. A neměl bych problém ani s vymáháním umístěním dlužníků v nějakých donucovacích pracovnách a podobných zařízeních, kde by si na to museli vydělat (jak se to tu a tam povede např. s neplatiči výživného).
Bohužel, je jasné, že uvedený ideální stav se nepodaří vytvořit. Jsem přesvědčen, že v momentě, kdy by šlo o podíl na zaplacení pár desítek tisíc odškodnění (s perspektivou zopakování vícekrát do roka "pro velký úspěch"), by i zasloužilí pracovníci grýnpiss nebo AOPK začali tvrdit, že oni jsou proti vlkům od samého počátku. O Duze a Dětech Země ani nemluvě.
Pak je tedy jediná demokratická možnost: Uspořádat na toto téma referendum a jeho výsledek respektovat, ať dopadne jakkoli. Pro případ, že by se něco podobného opravdu podařilo zorganizovat, si dovoluji apelovat na chovatele, aby nejrůznějšími cestami - řetězové e-maily, sociální sítě, organizace, schopné zaplatit bilboardy apod. - dali k dispozici veškerou dokumentaci výsledků napadení jejich stád vlky. Budu ošklivý, ale čím drastičtější, tím lepší. Na rozdíl od bojovníků proti potratům, jejichž výtvarné agitační materiály jsou vesměs fotomontáže a lživé manipulace*, by na tomto poli nic takového nebylo potřebné. Reálná dokumentace skutečného výsledku útoku vlků třeba na stádo ovcí je IMHO plně postačující.
Faktem je, že tyhle případy jasně ukazují antihumánní a zločineckou podstatu přinejmenším těch ekologických organizací a institucí, které jejich přítomnost u nás aktivně podporují.
Pochopitelně, je nutno volit takové strany, které tuto agendu nepodporují, případně podpoří referendum na uvedené téma. Naprosto vyloučené je pro ty z nás, co na tomto poli chtějí prosadit nějaké rozumné řešení, volit piráty a STAN. Nevěřím moc ani "ruské trojce", protože ODS je zásadně proti referendům o čemkoli a TOP by ráda zrušila volby, protože v nich volí normální lidé, a KDU - ČSL se proti uvedenému stavu nijak nevyjádřila, ačkoli je zemědělství, včetně chovatelství, její tradiční parketa.

Jak to může skončit?

Obrovským problémem je právě stále narůstající drzost vlků, proti nimž není nijak zasahováno. Ona i hrubá sůl z brokovnice, která nezabije, by udělala svoje. "Bomba" s pepřovým sprejem, pokud ne rovnou dělbuch plněný mletým pepřem či chilli papričkami by byly vlkům také silně nepříjemné. Vlky by taková obrana nezabila, ale dostali by lekci, že do sféry zájmu lidí se neleze.
Dříve nebo později, otázka naprosto jednoznačně nezní "zda?", ale "kdy a kde?", vlci napadnou  nějaké lidi, přičemž vysoce rizikové (a současně, bohužel, pravděpodobnější) je napadení dětí. Lze si představit, že napadnou např. "výběh" v jeslích nebo mateřské školce, děti, jdoucí ze školy, nebo provozující nějaké rekreační aktivity. Mohlo by k tomu dojít klidně i v intravilánu větší obce nebo města, protože vlci již byli opakovaně v těchto lokalitách zdokumentováni.
Na rozdíl např. od Izraele, kde je pedagogický personál ozbrojen a vycvičen (byť na teroristy, ale ty vlky by nejspíš taky zvládl) by to nutně muselo dopadnout katastrofálně, tj. mrtvými a větším počtem zraněných, včetně doživotně invalidizovaných.
Pak, pochopitelně, nastane problém, co dál. Uvítal bych generální stávku a masové manifestace proti chovům vlků na našem území, ve stylu reakce na masakr studentů 17. listopadu 1989. Horší možností by bylo nějaké lynčování zelených. Nicméně tím nejhorším, co by se mohlo stát je možnost, že by společnost na něco takového nijak nezareagovala, ať už v důsledku tuhé cenzury na sociálních sítích a dalších komunikačních kanálech, vyhrožování represemi apod., případně apatií a beznadějí většiny občanů.

Chov vlků na naše náklady a proti naší vůli i objektivním potřebám je skutečně závažný problém, byť o něm spousta občanů ani neví, nebo si neuvědomuje jeho důsledky. Těm však ignorováním tohoto problému neutečeme.

______
* Fotomontáž je jasná.
Manipulace spočívá v tom, že jsou často presentovány fotografie plodů, tedy nenarozeného dítěte, ve stádiu těhotenství, ve kterém se u nás už potraty ze sociálních důvodů neprovádějí, ale provádějí se prakticky jen při pozdě (ale přece) detekovaných vrozených vadách neslučitelných se životem, v situacích, kdy pokračování těhotenství ohrožuje život matky (takových diagnóz je vícero), případně se jedná o plody mrtvé, vyjmuté proto, aby se nestaly zdrojem infekce pro matčin organismus (a snad ještě z pár dalších příčin, od mé státnice z gynekologie a porodnictví uplynulo již víc než 40 let a ne vše si pamatuji). Pochopitelně, i tyto obrázky mohou být protažené Photoshopem, aby skutečná příčina potratu neřvala s hlasitostí postřehnutelnou i laikem (třeba dobastlené druhé očičko plodu s kyklopskou vadou**, úpravy zabraňující poznat, že plod byl již mrtvý, apod.).

* Při ní chybí středové partie mozku a oči splynou v jedno. Tato vada není slučitelná se životem delším než pár hodin.

Problematičnost klimatických modelů

Veškeré klimatologické bájesloví o "upečení se zaživa v průběhu několika následujících desetiletí" je založeno na klimatických modelech. Tyto modely jsou velice složité, ale i tak v podstatě řadu faktorů, prohlašovaných za bezvýznamné (zejména z ideologických důvodů), vypouštějí a snaha do nich vložit veškeré potenciálně klima ovlivňující faktory by vedla k monstrům, nezvládnutelným ani superpočítači. Nehledě k tomu, že ani o významných faktorech často klimatologové neznají (v některých případech to ovšem jen předstírají) potřebná fakta, umožňující s těmito faktory vůbec v nějakých modelech pracovat.

Citát z rozhovoru s Pavlem Kohoutem, zveřejněném na Neviditelném psovi dne 9. 6. 2021 vystihuje podstatu věci:
"Ale na co se lze spolehnout? Vědecké předpovědi matematických modelů šíření covidu během posledních dvou let selhávaly jeden za druhým, a to v rozsahu desítkových řádů. Opravdu někdo věří, že na mnohem složitější klimatické modely je spolehnutí? Každý, kdo kdy něco matematicky modeloval – a teď hovořím z vlastní zkušenosti –, musí vědět, jak křehké bývají tyto modely, jak silně jejich výsledky závisí na jejich složitosti, na předpokladech autorů a na kvalitě vstupních dat. Klimatické modely jsou velmi složité, předpoklady jsou politicky ovlivněné, kvalita dat je problematická."

K té epidemiologii

Proces šíření nákazy v populaci popisuje velmi triviální rovnice, do níž vstupuje množství choroboplodných zárodků, produkovaných nakažený jedincem, schopných se dostat na jedince nenakaženého, a množství zárodků, které je s to vyvolat u toho nenakaženého onemocnění, počet jedinců, s nimiž se nakažený jedinec setká a také procento nakazitelných jedinců v populaci. Pokud tuto informaci máme, můžeme velice snadno spočítat kolik se od nakaženého jedince nakazí dalších lidí. Tj. jestli počet nakažených bude stoupat, stagnovat nebo klesat.
Ty rovnice jsou opravdu velmi jednoduché.
Mají ovšem jeden naprosto zásadní zádrhel.
Naprostou většinu vstupních (= do nich dosazovaných) dat neznáme, nebo jen odhadujeme na úrovni řádu (míň než tisíc a víc než deset, např.). To ovlivňuje i kombinované faktory (a hlavně ten, kolik se od jednoho nakaženého nakazí lidí). Navíc v řadě případů (třeba ten počet choroboplodných zárodků, schopných vyvolat onemocnění) není jedno číslo, ale jakýsi vážený průměr z poměrně široké škály možností, zpravidla jdoucích přes hranice více řádů. V takovém případě je opět onen průměr, dosazovaný do dalšího vztahu, v podstatě hausnumero. Dokonce i kdybychom měli pravomoci a morálku doktora Mengeleho, nebyli bychom s to většinu potřebných faktorů zjistit přesně, byť je pravděpodobné, že by se takto zjištěné faktory oné své skutečné hodnotě blížily více a rozdíl mezi maximálním a minimálním odhadem by byl menší. Dalším problémem je i to, že uvedené hodnoty kolísají v čase a jsou různé u různých populací a subpopulací. To modelování opět komplikuje. Prostě nejsme bílé myšky, sourozenecky křížené mezi sebou po více generací, až se u nich dosáhl stav blízký třeba jednovaječným dvojčatům. A nežijeme také ve standardizovaných klecích a nejsme krmeni standardizovaným krmivem. Na obojím soudruzi - ekologové, klimatologové a další - ovšem usilovně pracují.
Přitom, řekněme si to upřímně, je modelování epidemií v porovnání s modelováním klimatu docela brnkačka, jak to uvádí výše citovaný Pavel Kohout. Jediné, co mají tyto modely společné s těmi klimatickými co do problematičnosti a složitosti, je jejich měnění a výklad na základě nátlaku politiků a dalších ve společnosti působících faktorů.

Klimatické modely

Soudruzi klimatologové, jak jsem byl kdysi poučen. již vlastně přestali pracovat s korektními modely, jaké byly zmiňovány v souvislosti s tím modelováním epidemií.
S gustem konstatuji, že je to proto, že se od samého počátku klimaalarmismu až do dnešních dnů nepodařilo vygenerovat model, který by odpovídal tomu, jak klima v následující době opravdu probíhalo. Ale nejen klima, ale i např. zvyšování mořské hladiny. Hodnoty, které dostávají, ulítávají o značná procenta, takže je můžeme parafrázovat dle Cimrmanologů, kteří analýzou prokázali (v 80. letech minulého století) přesné datum v roce 1913, kdy Jára Cimrman vymaloval hospodu v Liptákově, ovšem plus mínus třicet let.
Opakovaně jsem našim klimatologům na různých fórech, pokud se tam vyskytli, psal, že dohady o klimatu by vyřešil model, který by, pokud by se do něj nacpala data od roku 1900 do roku 2000, předpověděl průběh teplot od roku 2001 do současnosti. A že pokud takový model neexistuje, tak se nemohou divit, že jim spousta lidí, zejména vysokoškolsky vzdělaných v exaktních disciplínách, prostě nevěří.
Takže začali vytvářet "scénáře", které jsou natolik neurčité, že je nelze porovnáním s následujícím průběhem teplot a dalších parametrů klimatu shodit ze stolu. Pochopitelně, i tyto scénáře jim pro blízkou budoucnost nevycházejí, takže předpovídají budoucnost vzdálenou ve stylu, "ano, teď se ochlazuje, ale v roce 2500 bude teplota určitě tam, kde ji náš model, pardon, scénář, předpovídá". Prostě, "nebude-li pršet, nezmoknem".
Ve výše citovaném rozhovoru s panem P. Kohoutem také padlo konstatování, že teploty daleko těsněji korelují s množstvím kosmického záření, (hlavně slunečního), jehož hrubým měřítkem je výskyt slunečních skvrn, který můžeme rekonstruovat velmi přesně až do poloviny 19. století a hruběji až někam do století 17. Vodní pára se totiž alespoň zčásti chová v horních vrstvách atmosféry jako ve Wilsonově mlžné komoře a průlety některých komponent kosmického záření podporují její přeměnu na "antiskleníkové" vodní kapénky a ledové krystalky. Proto je také prokázán vztah mezi slunečními skvrnami a neúrodami (kvůli studenému létu), a tím i cenami obilí, případně dalších plodin. Tento jev je daleko silnější než vliv výkyvů koncentrace CO2, už proto, že vodní pára odpovídá za téměř polovinu skleníkového efektu, zatímco o tu druhou část se dělí CO2 s dalšími plyny. Zároveň ovšem vidíme, že hlavním klimatickým problémem jsou studené epizody, nikoli teplé.
Vodní pára je vůbec problém, protože klimatologické modely si s touto látkou, která může své vlastnosti po nepatrných změnách teploty a tlaku vzduchu skokem přeměňovat ze "skleníku" na "antiskleník" a zpět, protože ony malé změny teploty a tlaku jsou mimo jejich predikční možnosti. To se, pochopitelně, týká i oněch primitivnějších "scénářů".
A, mimochodem L Souček ve svých Velkých otaznících cituje vědecké práce, které už v 60. letech minulého století prokázaly korelace mezi meteoritickými dešti a srážkami. Jde o to, že spolu s meteory a meteority přilétá ještě daleko větší množství kosmického prachu (který ani nezazáří, ale zčásti může jím vyvolaná ionizace vzduchu být detekována radary), a ten vytváří kondenzační jádra pro krystalizaci vody. Chová se tedy trochu podobně jako ty výše zmíněné částice kosmického záření. Vzniklé krystalky posléze, od určité velikosti, spadnou (a v teplejších končinách cestou dolů roztají). Patrně bude hodně záležet i na typu toho meteoritického deště (respektive meteorického proudu), protože některé zcela jistě těch mikročástic obsahují větší a některé menší podíl, a také na tom, jakou částí toho proudu Země prolétne (což se rok od roku mění). Zcela jistě záleží i na přítomnosti či nepřítomnosti dalších faktorů, které déšť ovlivňují. Proto se později podařilo vybrat meteoritické deště, které s meteorologickými v určitých krajinách nekorelují (nebo alespoň málo korelují), což klimatologové interpretují jako vyvrácení tohoto faktu. Prostě, "metoda hokejka" (nebo "cherry picking") to jistí.
Mohl bych pokračovat zmíněním v samostatném postu popsaných slapových sil Jupitera, demonstrovat míru našich (ne)znalostí dění ve vysokých vrstvách atmosféry rozporem mezi modely narušení ozónové vrstvy freony (po jejich omezení ze začala regenerovat daleko rychleji, než podle předpovědí těch nejoptimističtějších modelů, není naprosto jasné, proč). A našlo by se toho zcela jistě víc.
Klimatické modely také nepočítají se zazeleňováním pouští při vyšší koncentraci CO2 ve vzduchu. Je to dáno mechanismem, že pouštní rostliny jsou sice dobře chráněny před vysycháním, např. vylučováním vosku na svůj povrch, ale musejí otevírat průduchy pro příjem CO2 pro potřeby fotosyntézy (slepému hodináři jiný transportní systém nepřišel pod ruku) a nejsou s to zabránit tomu, aby opačným směrem těmi průduchy neunikala voda. V podstatě tedy platí, že čím více CO2 ve vzduchu, tím měně průduchů (a na kratší dobu) musí být otevřeno, a s tím menším množstvím vody rostlina vystačí. Tudíž se může posunout do lokalit s ještě menším přísunem vody, které předtím osídlit nemohla. A na místo těch nejvíc suchomilných se ze světa za hranicí pouště mohou šířit druhy, které už typicky pouštní ani nejsou. Navíc obecně roste množství světovou zelení vytvořené biomasy. Experimenty se skleníky s řízenou atmosférou rovněž prokázaly, že prosperita naprosté většiny zelených rostlin (včetně užitkových) roste od současných koncentrací až k takovým , které jsou pro člověka a většinu dalších živočichů k nepřežití. Efekt zvyšování prosperity rostlin se může, pochopitelně, promítnout i do jejich lepšího snášení neoptimálních podmínek k růstu, tedy i do toho, že reakce našich rostlin na oteplení (pokud by k němu došlo) zdaleka nemusí být tak dramatická, jak se nám to snaží nakukat klimaalarmisté. Na druhé straně jsou "preindustriální" koncentrace CO2 v ovzduší na dolní hranici, při níž ještě rostliny mohou vůbec fungovat. Nabízí se tedy otázka, zda si s těmi úspěchy moderního zemědělství příliš sebejistě nefuníme a zda nemá podíl na vyšších výnosech také vyšší koncentrace CO2 ve vzduchu.
Klimatické modely, pochopitelně, se zvyšováním záchytu CO2 do biomasy a s ním souvisejícími faktory nepracují.

Klimaalarmismus jako politikum

Už jsme si tu vysvětlili, že klimaalarmismus začal jako čistě politická akce, IPCC je čistě politická organizace a to, co produkuje, je politika (případně ideologie), ale nikoli věda.
Podíváme-li se dál, vidíme naprostou nesmyslnost "dekarbonizace", kterou po nás EU požaduje (respektive ji hodlá vynucovat), protože emise EU tvoří jen asi 6% ze světových emisí CO2. Pomíjím skutečnost, že přesun řady špinavých výrob do zemí třetího světa fakticky skryl skutečné emise zejména původních státu E12 a navíc je značně zvýšil, protože produkce energie, ať už tepla, nebo elektřiny, je v cílových zemích toho přesunu zpravidla prováděna v zastaralých zařízeních, která v těchto zemích zůstala ještě z dob kolonizace, často o desítky procent méně účinných než energetická zařízení, která se kvůli nim zavírala (to, že se pak finální výrobky vezou tisíce km, což také nějaké emise vyprodukuje, je už jen "třešnička na dortu"). Jinými slovy "dekarbonizační" změny, které ekologové už v EU a dalších vyspělých státech prosadili, jednoznačně zvýšily světovou produkci CO2.
Opakovaně jsem konstatoval, takže to tu zde jen připomínám, že kdyby se klimaalarmisté skutečně báli toho, že "se upečeme", tak by bojovali za výstavbu velkého množství jaderných elektráren, které by skutečně, a ve velmi krátké době, dokázaly "dekarbonizovat" energetiku, dodat elektřinu do těch elektromobilů, kde je přechod na ně racionální (takové případy jsou, ale jsou vzácné) a energeticky dotovat výrobu paliva (ekvivalentního benzínu nebo kapalnému plynu) s použitím biomasy (tedy obnovitelného a C neutrálního zdroje).
MMCH, pokud by se z uhličitanu vápenatého podařilo vyrobit karbid, vznikl by také obnovitelný zdroj paliva (musel by se dotovat energií, nejlépe z jádra), protože reakcí karbidu s vodou se uvolňuje acetylén, z něho se dají připravit další uhlovodíky (včetně těch, které jsou součástí benzínu) a vzniklý hydroxid vápenatý vychytá zase odpovídající množství oxidu uhelnatého ze vzduchu, takže z hlediska uhlíku je to uzavřený cyklus (další možnost by bylo ten karbid vyrábět pálením vápence s uhlíkem z biomasy, a ten uhličitan vápenatý pak vracet po výrobě acetylénu z karbidu k vychytání CO2 ze vzduchu a vzniku hydroxidu vápenatého, který lze spolu s uhlíkem z biomasy dát na počátek výroby karbidu ...).
Je prostě mnoho postupů, které by mohly reálně dekarbonizovat ekonomiku a energetiku, žádný z nich však není využíván. Prosazovány jsou jen naprosté pitomosti, které produkci CO2 nijak nesníží, případně ji ještě zvýší (např. elektromobily při našem energetickém mixu). Tyto pitomosti ovšem na jedné straně přesypávají peníze z kapes všech občanů do mála "těch správných", na druhé straně blokují další rozvoj společnosti (i ekonomiky), a na třetí straně jsou stále více používány jako záminka pro rušení prvků demokracie, prakticky v celé EU. Obávám se tedy, že "boj za klima" a "hrozba že se upečeme" mají asi stejný význam jako pro Hitlera a spol. ohrožení Němců (potažmo árijské části lidstva) "světovým židovským spiknutím".
Zásadním problémem klimaalarmismu je i skutečnost, prokázaná naprosto jednoznačně, spolehlivě a řadou na sobě nezávislých i metodicky různých studií, že teplá období byla spojena s prosperitou, demografickým růstem a velmi zhusta i relativně mírovými poměry (nebo alespoň menší délkou a intenzitou válečných konfliktů), zatímco studená jsou prakticky vždy spojena s hladomory, epidemiemi, válkami a sociálními vzpourami. Ve studených obdobích také roste plocha pouští, zatímco v teplých se snižuje. Největší rozsah pouští na Zemi v dohledné době byl za doby ledové, z níž pocházejí mohutné vrstvy spraše (v níž jsou často pozůstatky "lovců mamutů" a jejich kořisti), což je vlastně navátý a následně ještě zvětralý pouštní prach. Nikdy potom už nebyl na Zemi tak velký rozsah pouští, aby mohly našem území vznikat mnohametrové vrstvy pouštního prachu.

Klimaalarmistické modely jsou zatíženy jednoznačnou vírou v "šílenou nebezpečnost" CO2. Jejich autoři jiné faktory buď zcela nebo částečně ignorují, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsou tyto modely v silném rozporu s realitou. Navíc je celý klimaalarmismus zatížen fikcí, že vyšší teploty než současné jsou špatné. Přitom, aby bylo jasno, žijeme v jednom z nejstudenějších období doby po poslední doby ledové, takže zcela přirozené oteplování je více než pravděpodobné.

Solární byznys

Proč jsou fotovoltaické elektrárny, alespoň v našich podmínkách, prakticky bezcenné (spíš škodlivé), a proč je jejich užívání jednoznačně cestou do slepé uličky?

Základní problémy

Problémy fotovoltaických elektráren jsou dva, navíc úzce související:
V našich podmínkách jejich produkce drasticky a naprosto chaoticky kolísá s průchodem lokální oblačnosti, kterou, na rozdíl od pohybů slunce na obloze, nejsme s to předpovídat. Naprostá většina energie je v této souvislosti vyprodukována v době, kdy ji nikdo nepotřebuje, a často se musí za drahé peníze likvidovat. Jistěže jiná situace je v pouštních a polopouštních oblastech, kde se oblačnost prakticky nevyskytuje. To se nás však netýká. Našim problémem je tedy nepredikovatelné kolísání výkonu solárních elektráren a nutnost udržování "horké zálohy", schopné najet na plný výkon řádově v sekundách. Tyto zálohy produkují CO2 (protože se jedná o uhelné nebo paroplynové elektrárny, potenciálně použitelné vodní elektrárny na to mají příliš nízký celkový výkon i kapacitu). Pochopitelně, zelení ideologové, včetně klimatologických "vědců" zálohami vyprodukovaný CO2 do "uhlíkové bilance" solárních (a větrných) elektráren nepočítají.
Druhým problémem je, že nedokážeme elektřinu jimi vyrobenou v dostatečné kapacitě a za rozumnou cenu skladovat. Nejefektivnějším skladištěm elektrické energie jsou přečerpávací elektrárny, zejména s velkým výškovým rozdílem mezi horní a dolní nádrží. Modelem buďtež Dlouhé stráně, které ovšem za cenu likvidace jednoho kopce (či hory) získaly kapacitu na uložení zlomku denní potřeby ČR (a stejně nemají dostatečný výkon na to, aby ten zlomek dne pro celou ČR pokryly). Pokud bychom měli uložit přebytečnou energii z léta na zimní měsíce (kdy solární elektrárny nepracují a větrníky se zpravidla také netočí), potřebovali bychom takovýchto instalací několik tisíc. Přesné číslo se dá vypočíst, ale výsledek silně závisí na tom, po jaké době zimního pošmourna a bezvětrné inverze bychom přikročili (případně by nám EU povolila přikročit) k zapnutí nějakého klasického zdroje, tudíž, na kolik dnů by nám musela kapacita vydržet. Na druhé straně by dekarbonizace tepláren a elektromobilizace znamenala drastické zvýšení spotřeby elektřiny i v takovýchto dnech, což by se muselo do výpočtu také nějak zahrnout. Takže reálné odhady jsou od horních stovek až po horní tisíce takovýchto zdrojů. A je vcelku jasné, že už nějakých 500 Dlouhých strání by nebylo kde postavit (ani menší počet zdrojů o vyšší kapacitě a vyšším výkonu). Pokud chci ekology popíchnout, tak navrhuji, aby se vybagrovaly nyní jimi totálně zdevastované (chovem kůrovce) vrcholové partie Šumavy, kam by se vešlo řádově několik desítek Dlouhých strání. Nicméně ani to by náš hlad po úložné kapacitě nezasytilo.
Všechny ostatní metody skladování elektřiny jsou výrazně méně efektivní a potenciálně rizikové, protože vybuchnout může jak chemická baterie, tak i sklad vodíku.

Máme zápornou cenu elektřiny. No to je báječné!

Nějak takto juchají a jásají negramotní (především ekonomicky) ekologičtí aktivisté. Elektřina bude "zadarmo", nebo nám dokonce za její spotřebovávání budou platit a budeme žít v Překrásném Novém Světě, pardon, Světě Nového Zeleného Údělu (obávám se, že ta Huxleyho dystopie, na niž jsem udělal narážku, je ještě čajíček oproti tomu, co by nás čekalo, pokud by se ekosoudruhům a EU podařilo New Green Deal uvést do praxe).
Jaká je realita? Ve skutečnosti je to tak, že si lobby solárních a větrných producentů společně s ekoaktivisty vyřvala, že od nich bude elektřina povinně vykupována za stabilní cenu, vyšší než tržní. Rozdíl mezi výkupní cenou a aktuální tržní cenou si pak distributor elektřiny přidává podle nějakého klíče (v podstatě lhostejno, jak přesně při tom postupuje) koncovým spotřebitelům k účtu za elektřinu jako "podporu obnovitelných zdrojů". V současné době je to na průměrnou domácnost a rok něco přes 2000 Kč a každoročně ta částka o něco narůstá.
Kdo není úplný matematický ignorant, tak je schopen pochopit, že za čím nižší cenu solární (nebo větrná) elektrárna vyrobí kilowatthodinu (respektive čím více elektřiny vyrobí solární zdroj v době, kdy je jí na trhu přebytek), tím více na ni musí doplatit distributor, a tím více musejí zaplatit distributorovi, ale fakticky solárním a větrným baronům, koncoví spotřebitelé. Negativní cena solární elektřiny znamená, že se na jejich "podporu" zaplatí víc, než kolik činí ona fixní výkupní cena.

Další problém fotovoltaiky

Jako rovněž velmi závažný problém vidím v tom, že fotovoltaické panely a některé další klíčové komponenty fotovoltaických elektráren vyrábí Čína, Ta vytlačila z trhu nízkými cenami další výrobce a její výrobky jsou kupovány přes skutečnost, že mají nižší životnost.
Ona nižší cena je ovšem zajištěna tím, že tyto výrobky (a mnoho dalších) jsou produkovány vězni, často nezletilými, pracujícími pouze za bídnou stravu a "ubytování". Přitom čínský totalitní systém prostě své gulagy plní dle potřeby pracovních sil, tak jako to dělal i SSSR, takže potřební lidé jsou zatýkáni a vězněni velice často čistě na základě zcela fiktivních obvinění, jen aby se naplnila místa u výrobních linek.
Koupit čínský solární panel (a jiné se v zásadě sehnat nedají) v podstatě znamená tento nelidský systém podpořit a podílet se na jeho financování. Podpora fotovoltaiky EU i ekology tedy znamená podporu tohoto nelidského systému (alespoň víme, komu tyto instituce a organizace fandí a mají ho za vzor). A rozhodně je tato podpora daleko závažnější problém než "čínské agentování", přisuzované Zemanovi.

Dalo by se dělat něco jiného?

Fotovoltaický panel je prostě cesta do slepé uličky. Přinejmenším pro masovou výrobu elektřiny. Jeho provoz se musí trvale dotovat, protože není schopen vytvořit elektřinu v takové ceně, aby si na svou instalaci, provoz a následnou likvidaci (toto zelení soudruzi jak u fotovoltaiky tak u větrných elektráren naprosto neřeší) vydělal. Když se systém jejich podpory zaváděl, tak ekologové slibovali, že se jedná jen o dočasné opatření, než se tento typ elektráren včlení do systému, a ty se stanou schopnými si na sebe vydělat. Ukazuje se jasně, že včleněné jsou, nicméně si na sebe vydělat schopné nejsou a nikdy nebudou. Jejich bilance není zvlášť příznivá ani v pouštních a polopouštních oblastech, byť tam mají ekonomicky výrazně lepší parametry než na našem území.
Jistěže mají solární panely význam tam, kde se jedná o osamělou instalaci s bagatelní potřebou elektrického příkonu a s velmi problematickou (a drahou, či z jiného důvodu nemožnou) možností ji napojit na síť, ale nejsou řešení pro veřejnou elektrickou síť, zajišťující příkon pro celou ekonomiku a naprostou většinu domácností.
Slunce, pochopitelně, dodává vedle vlnových délek, vytvářejících fotovoltaický jev, řadu dalších paprsků, jejichž energie nakonec může po absorpci do vhodného materiálu skončit jako teplo. Není problém dosáhnout i v našich podmínkách teploty ohřívaného materiálu i přes tisíc stupňů. Dělá se to soustředěním slunečních paprsků na nějaký cíl pomocí zrcadel, přičemž dnes je možné tato zrcadla udělat pohyblivá a řídit je počítačem.
V okamžiku, kdy máme velké množství ohřátého média (vodní pára, sodík, něco ještě jiného) můžeme teplem z něj vyhřívat nějaký vhodný tepelný zásobník, nejspíše podzemní, a z odtamtud tuto energii zase odebírat, např. formou přehřáté vodní páry, buď přímo nebo přes nějaký tepelný výměník (třeba sodík - voda). Příjemné je, že takovýto tepelný zásobník má docela velkou tepelnou kapacitu (za podstatně menší peníze by se dala nahradit ona kapacita Dlouhých strání), podstatná část vložené tepelné energie v něm může vydržet i desítky dnů (a fungovat jako záloha na zimu).
Kapacita Dlouhých Strání by se vešla do žulové krychle o hraně cca 33 metrů, zahřáté na 550 stupňů s tím, že teplo by se odebíralo do 150 stupňů, takže rozdíl by činil 400 stupňů. Jako médium přenosu tepla by se dal použít sodík. Takovéto zařízení by mohlo klidně sloužit i jako teplárna, které budeme pro dekarbonizaci také potřebovat. Případně by mohlo sloužit jako kombinace obojího. Horká voda (např. pro domácnosti v okolí) by se mohla čerpat i z okolí úložiště jako ochrana vzdálenějších částí pozemku a podloží před unikajícím teplem.  Minimální velikost takového úložiště, aby se vyplatilo a bylo technologicky řešitelné, je práce pro inženýry ekonomie, stavitelství a strojírenství, jejichž práci si netroufám substituovat.
Faktem je, že alespoň některé stávající uhelné elektrárny nebo teplárny by bylo možné na takovéto jednotky napojit (takže by jim nahrazovala kotel) a vyšlo by to investičně nejspíš lépe než stavba celého zařízení "na zelené louce".
Rizikovost takového úložiště je podstatně nižší než v případě akumulátorů nebo dokonce vodíku. Jistěže, pokud by se přímo do nažhaveného materiálu pustila voda, tak by se výsledek (v závislosti na aktuální kapacitě) mohl podobat i spektakulárnímu výbuchu, který J. Verne vytvořil provalením moře do soptící Franklinovy hory a ukončil jím existenci Tajuplného ostrova. Nicméně něco takového odpovídá spíš záměrné sabotáži či nepřátelskému útoku než provozní nehodě.
U takového zařízení odpadne navíc onen hlavní problém fotovoltaiky, tj. nepredikovatelná chaotičnost množství produkované elektřiny v čase. Tento systém totiž může dodávat elektřinu podle aktuální potřeby bez ohledu na denní nebo roční dobu, i na počasí. Navíc toto zařízení převede na využitelnou energii daleko vyšší procento dopadajícího záření než fotovoltaický panel.
Půvab takového zařízení zvyšuje i skutečnost, že lehká oblačnost, která působí drastické výkyvy v produkci elektřiny fotovoltaickými panely, velmi málo ovlivňuje infračervenou složku slunečního záření, schopnou dodat tomuto zařízení podstatnou část potřebné energie. Z tohoto důvodu by takováto elektrárna dokázala kumulovat teplo (byť třeba nižším tempem) i při některých typech oblačnosti. Výdej energie, budiž explicitně opakováno, na momentálním jejím příjmu nijak nezávisí, závisí jen na aktuální kapacitě zařízení a tom, jak silný bude jím poháněný generátor elektřiny (a na kolik procent jeho maximálního výkonu ho pustíme).

Proč se něco takového nedělá?

V zásadě ze dvou důvodů, oba souvisí s ekologistickou ideologií.

1. Ekologové jsou ideologicky pro "malé, samostatné, či komunitní zdroje" a takovéto zařízení by muselo být, aby bylo rozumně efektivní, srovnatelné co do velikosti produkce, s blokem uhelné elektrárny (třeba více výše popsaných jednotek v jedné lokalitě, aby se ušetřilo na drátech). Navíc jsou ekologové ze zásady proti veškerým funkceschopným technologiím. Z identických důvodů jsou i proti využívání geotermální energie, jíž se tahle koncepce do značné míry podobá. Proto ekologové budou vždy proti a budou si vymýšlet nejrůznější fiktivní důvody, proč něco podobného nejde. Případně někde na uvažovaném místě stavby takového zařízení "najdou" nějakého "Čolka vzácného" jehož přírodní biotop, louže na betonovém dvoře zrušené továrny, musí být za každou cenu zachován.
2. Je to velká investice, možná srovnatelná s blokem JE. Z tohoto důvodu je omezený počet jedinců i organizací, kteří by do toho mohli jít. A je zde stejné riziko jako u těch jaderných elektráren, totiž že to ekologické organizace s Bruselem za zády, mající maximální zájem na udržování dotovaných, tudíž společnost okrádajících, technologií, nějakým podrazem zarazí. Takže by, podobně jako v případě jaderné elektrárny, musel stát garantovat nepropadnutí investice.

Pokud tedy chceme mít skutečně racionální, spolehlivé a velkokapacitní využití energie, kterou nám Slunce posílá na Zemi zdarma, musíme potlačit ekologické organizace, a navíc se patrně i oddělit od EU s jejím ve své ekonomické podstatě fašistickým a společnost ekonomicky likvidujícím New Green Dealem.

Proč není mobilita obyvatel zbytečná, nebo dokonce škodlivá.

Jsou situace, na které člověk ani nepomyslí, že by mohly nastat. Přitom jsou vážné a bez zajištění přesunu z místa na místo v potřebném čase prakticky neřešitelné.

Situace

Ráno jsem se probudil a vidím, že jedno z asi dvouměsíčních koťat, která se nám narodila v době covidové (protože jsme při uzávěrách a lockdownech nezvládli jejich maminku včas odvézt na kastraci) má jedno oko zcela zalepené hnisem. Protože vím, že to může být vážný problém, včetně možnosti umístění cizího tělesa po třetím víčkem, kam se s lidskou felčařinou nedostanu (protože člověk toto víčko nemá), jakmile nastala otevírací doba, domluvil jsem si časovku na spádové veterině, kam s našimi zvířátky chodíme.
Když jsem pak kotě chytil, všiml jsem si, že skáče o třech a jednu zadní nohu nese zdviženou.
Na časovku jsme přijeli a po rozumné čekací době jsme se dostali do ordinace. Oko bylo shledáno podrážděným ale bez lokálního zánětu nebo cizího tělesa. Noha byla zrentgenována a nalezena zlomenina kosti holení i lýtkové s velkou dislokací. Kotě bylo přijato na ortopedickou operaci.
Po přijetí kotěte na ubytování ve veterinárním zařízení jsem odjel zpět na oběd a čekání výzvy mobilem k převzetí malého chlupatého pacienta. Nakonec to dopadlo tak, že pacient nebyl do večera venku z narkózy, a že potřebuje po operaci péči, kterou mu nemohu zajistit (protože potřebuje umístit do většího kotce, jaký nemám, a jeho držení v přepravní kleci by bylo trápením zvířat).

Proč to bylo vůbec možné?

Vše šlo takto rychle z jednoho prostého důvodu: Všechny cesty, i s přepravní klecí, jsem zvládl pomocí auta. Pokud bych měl jet hromadnou dopravou (s dvojím přesedáním), trvala by mi cesta místo půlhodiny několik hodin a je velice reálné, že by nebylo možné v jednom dni zvládnout ani cestu tam a zpět i tehdy, pokud bych čekal na konec operace někde poblíž toho veterinárního zařízení, místo doma. Pochopitelně, to, že pacient zůstane hospitalizován, se vyjasnilo v době, kdy už není žádný spoj zpět.
Druhou možností by bylo jet taxíkem, ale zdaleka ne všechny taxislužby vám zvíře vezmou (i v té přepravce), je to daleko dražší než cesta vlastním autem a také méně operativní.
Auto tedy je, zejména mimo velká města, naprosto nezbytným prostředkem k životu, a to nejen např. pro ježdění do zaměstnání. Nicméně i v těch velkých městech by mohl nastat problém při cestování hromadnou dopravou se zvířetem v přepravce. Akorát ten taxík by vzhledem k menšímu počtu kilometrů přišel levněji.

Kdo je proti mobilitě?

Proti mobilitě jsou jednoznačně zelení. Opakovaně se různé jejich frakce na různých fórech (ale i při dalších příležitostech) nechaly slyšet, že doprava, a zejména individuální, je pro ně ideologicky nepřijatelná, a přestože to nemají podloženo žádnými exaktními fakty, má být i jedním z hlavních škůdců životnímu prostředí i klimatu.
Z těchto (ale zdaleka nejen těchto) důvodů jsou zelení pro normálního člověka naprosto nevolitelní a ti nenormální jim dostatek hlasů ke vstupu do poslanecké sněmovny nezajistí. Navíc se hlasy oněch nenormálních tříští ve prospěch více nenormálních stran. Zelení se dostali do poslanecké sněmovny jen jednou, když se v průzkumech krátce před volbami objevily průzkumy s vysokými volebními preferencemi pro ně. O jejich genezi si můžeme myslet co chceme, ale faktem je, že efektem "nepropadnutí hlasu" jim mohli dát svůj hlas i voliči, jindy volící odlišné obskurnosti. Dnes už je takové skokové zvýšení preferencí před volbami voliči bráno jako podvod či manipulace a těch, kteří by kvůli něčemu podobnému změnili preference, je daleko méně. A zelení jako takoví se posléze už do poslanecké sněmovny jako strana nedostali. Tu a tam se do ní dostane zelený na kandidátce jiné politické strany.
Do senátu se zelení mohou dostat za některé "pokrokové" městské obvody, v nichž žije mnoho lidí, odtržených od reálného světa. Ale často i tam jen jako zelený "s podporou" nějaké větší strany. Symptomatické je i držení postu primátora zelenými v Praze, protože je tam více obvodů, v nichž zelení dostávají hlasy. U senátu je ovšem významným faktorem i velmi nízká volební účast, která podporuje extrémistické strany s ukázněnými voliči.
Do zastupitelských orgánů mohou proniknout i kryptozelení, maskovaní jako cosi jiného. Takto v Brně zvítězila v předposledních volbách strana Žít Brno s částečně ekologickým programem. Spousta lidí ji volila proto, že měla v programu explicitně uvedeno, že bude proti odsunu Hlavního nádraží z centra a od blízkosti hlavního dopravního uzlu MHD (a navíc polohy mezi oběma autobusovými nádražími) na periferii a mimo současnou síť MHD. Pochopitelně, jakmile se do zastupitelstva dostali, tak "změnili názor" a tuto šílenost rádi svými hlasy podpořili.
Hlavní kryptozelenou stranou jsou v současné době piráti. Jejich agenda je silně ekologická a podporuje v této oblasti ty nejšílenější a nejnebezpečnější projekty jak mimoparlamentních zelených, tak i zelených extrémistů mimo ČR, s nimiž sedí v jedné sekci EUroparlamentu. Současně zcela opustili svůj slibovaný boj proti nesmyslně a škodlivě přebujelým autorským právům. Jsou to také piráti, kteří prosazují jednoznačně škodlivá a nesmyslná opatření typu omezování automobilové dopravy a parkování. V poslední době prosazují i zákaz předjíždění cyklistů na vysokém procentu délky našich silnic (zejména okresních a místních, na něž se jimi prosazovaná mezera 1,5 m mezi autem a cyklistou, zejména, pojede-li cyklista prostředkem silnice, nevejde).

Mobilita je jednoznačně potřebná.

Bez auta se na většině našeho území nedá dojet do práce, není-li v bezprostřední blízkosti bydliště. "Covidová homeoffice", která nám údajně "ukázala, že to jde bez dojíždění na pracoviště" to předvedla hlavně pro ty, co pracují s papíry, a to ještě ne pro všechny. Všichni, kteří vytvářejí něco materiálního, se bez pobytu na pracovišti neobejdou. Pochopitelně, neobejdou se bez toho pobytu pracovníků na místě ani vědeckovýzkumná pracoviště; maximálně ta, která náležejí "tlamocvičným" oborům. V naprosté většině oborů se bez fyzické přítomnosti pracovníků neobejdou ani výuka a výcvik pracovníků budoucích.
Pokud si mobilitu necháme jakýmkoli způsobem vzít nebo výrazně omezit (a ona už je i tak dost omezená), promítne se to nejen do kvality našich životů, ale i do ekonomické kondice celé společnosti.
V ideálním "ekologickém pirátostánu" bych po nedočkání se kocourkova probuzení z narkózy musel přespat někde v hotelu (pokud by po drastickém omezení mobility obyvatel nějaká taková zařízení zbyla), nebo pod mostem. A možná bych měl problémy i z toho, že jsem se neúčastnil večerního nástupu obyvatel vsi a následného povinného školení o ekologických a multikulturalistických tématech.
Budu velmi ošklivý a explicitní: "Postdemokratický nevolník", což je z pohledu zelených ideální stav pro naprostou většinu obyvatel, by to nemocné kotě se zlomenou tlapkou musel buď nechat trápit nebo je utratit, protože by se k tomu veterináři prostě neměl v ekology plánovaném "ráji" jak dostat. A vzhledem k šílené pauperizaci celé společnosti "zelenými úděly" by na jeho ošetření ani neměl peníze.
A, pochopitelně, dříve nebo později by při tom budování "ráje" nastala situace, v jejímž rámci by se v podobné situaci ocitlo i poraněné nebo nemocné dítě.
A budu ještě ošklivější: Stojí opravdu odvrácení situace, kdy v Praze by bylo klima srovnatelné se Znojmem nebo Břeclaví a v těchto městech zase jako v Budapešti za "boj" tak šíleným omezováním společnosti? Je přece známo i to, že projevy oteplování klimatu narůstají se vzdáleností od rovníku, takže ona zmíněná změna by byla v tropickém pásu prakticky nepoznatelná.

V naprosto konkrétní situaci jsem se tedy velmi názorně přesvědčil o praktické nezbytnosti udržení individuální mobility. Bez ní klesneme na úroveň přinejmenším počátků komunistické diktatury. Pokud se zeleným a kryptozeleným stranám podaří společnostem vnutit "New Green Deal", jím vyvolaná pauperizace by nás shodila až někam na úroveň druhého nevolnictví po třicetileté válce.

Proč jsem nevolil Drahoše

V posledních presidentských volbách jsem volil Zemana, i s vědomím toho, že je starý a nemocný, a že ne se všemi jeho názory souhlasím. V porovnání s jeho soupeřem ve druhém kole jsem ho však viděl jako jednoznačně menší zlo.

Co to zapříčinilo?

V listopadu roku 2015 byla v knihovně AV (tedy instituce, jíž tehdy pan Drahoš šéfoval) předčasně ukončena výstava aktů, pořízených mokrým kolodiovým procesem.
Jedná se o techniku z konce předminulého století a první, která byla s to dodat k fotografování relativně citlivý fotografický materiál (byť citlivý jen k modré barvě), umožňující se dostat při dobrém světle k expozičním časům na úrovni zlomků sekundy. Za tuto revoluční vlastnost (ostatní techniky v té době pracovaly s materiály, jejichž citlivost byla zpravidla nižší než citlivost současných standardních papírů pro zvětšování fotografií) se platilo tím, že skleněná deska, pokrytá kolodiovou vrstvou se těsně před expozicí máčela v roztoku stříbrných solí (a dalších pomocných látek) a exponovala se ještě vlhká. Po uschnutí se citlivost desky na světlo velmi drasticky snížila. Muselo se s tím tedy buď pracovat v ateliéru, nebo v terénu - krajině sebou tahat světlotěsný stan.
Dalším zádrhelem tohoto procesu je skutečnost, že vrstvička citlivého materiálu je na desce s kolodiovou vrstvou výrazně tenčí než v případě pozdějších desek politých fotografickou emulzí na bázi želatiny (o moderních filmových materiálech nemluvě), což se projevuje velmi snadným přehnáním kontrastu (tj. na desce jsou jen bílá a černá a žádné nebo silně redukované polotóny).
Pracovník AV Karel Richtr tuto rekonstruovanou (opravdu se to muselo rekonstruovat, zachované receptáře z té doby nejsou zcela podrobné a je nutno si uvědomit, že mnohé fígle byly fotografy utajovány před konkurencí, takže se vůbec na papír, natož do tisku, nedostaly) technologii použil na ženské akty. To se nelíbilo jakýmsi obskurním fašistoidním, prý feministickým, organizacím a na jejich tlak byla výstava po krátké době uzavřena.
Faktem je, že pan Drahoš jako hlava ČAV za to nesl finální odpovědnost.

Proč akty?

Akty se běžně používají jako testování fotografických i tiskových technik. Nejen pro fotografie, ale i pro další grafické techniky (rytiny, lepty a mnoho dalších), které mají mít realistický výstup.
Není to z důvodu nějakého "sexismu", jak prohlašují jakési obskurní a pologramotné feministky. Je to proto, že lidská zraková centra jsou prostě na hodnocení obrazu nahého (a zejména ženského) těla velmi dobře "hardwarově" konstruována a dokáží tyto obrazy velmi precizně, a přitom i velmi rychle, analyzovat. Byť výsledkem může být pouhý pocit, že s tímto obrazem není něco v pořádku.
Z uvedeného důvodu najdeme velice často akty, a zejména ženské akty, na bankovkách a jiných cenných papírech, které by mohly být potenciálně falšovány. Lidské oko v takovém případě rozezná odlišnost v tloušťce a umístění čar (např. u rytiny) na takovém objektu s daleko nižším prahem vnímání odchylky než třeba na krajince nebo zátiší. Na fotografii a obrazech vytvořených "fotorealistickými" technologiemi zase pozná nesrovnalosti v rozložení polotónů. Konec konců, pro testování kvality grafických formátů (ale i třeba tisku apod.) se stále používá obrázek playmate Lenna.
Mužská těla jsou zpravidla méně zaoblená, mají ostřejší rysy a rovnější plochy, svou roli sehrává i tělesné ochlupení, proto se na nich výše uvedené fenomény projevují méně intenzívně i méně spolehlivě než u ženských. A v případě dětských aktů, principiálně také použitelných srovnatelně se ženskými, protože dětské tělo před pubertou má opticky blíž k ženskému než k mužskému tělu, by se nejspíš fašisté zbřídili tím tuplem.
Druhým důvodem pro demonstraci této technologie na ženských aktech je skutečnost, že pro fotografické akty se běžně používají (při analogové fotografii) velmi citlivé materiály (s velmi silnou vrstvou emulze a s vyšším obsahem stříbra v ní), u nichž je daleko snadnější dosáhnout bohatých polotónů. Čím méně je materiál citlivý, tím je dosažení bohatého množství polotónů složitější, a, jak bylo konstatováno výš, mokrý kolodiový proces je oproti moderním filmům v tomto pozadu.
Takže ty akty demonstrovaly technické zvládnutí (protože nezvládnutí by se na nich projevilo vizuální nepřijatelností) celého procesu (jako u té výše zmíněné Lenny).

Proč tedy ne Drahoš?

Je mi velice líto. Pan Drahoš měl dotyčným aktivistkám vysvětlit, že Česko je právní stát, kde o něčem takovém, jako je předčasné uzavření výstavy, rozhodují jen a jen k tomu kompetentní orgány, tj. především justice, v některých situacích případně i policie, ale rozhodně ne nějací političtí aktivisté.
Pak jim měl vysvětlit to, co jsem uvedl výše. Byť se obávám, že do hlav vymozkovaných feminismem nebo jinými neomarxistickými "-ismy", se seriózní informace dostat nedá, protože je naprosto nekompatibilní s původním obsahem.
A pak měl tedy počkat, jestli příslušný soud bude natolik debilní, aby tu výstavu zavřel či ne. A s vysokou pravděpodobností by ji soud nezavřel, protože po přesunu mimo půdu AV zavřena nebyla.
Pan Drahoš (či někdo z jeho podřízených, za něhož nese odpovědnost) místo výše uvedené korektní reakce srazil kufry a podělaný jak Hácha před Heydrichem tu výstavu skutečně nechal zavřít.
A, je mi velice líto, někoho s takovým vztahem k politickým neziskovým organizacím, které vnášejí do naší politiky prvky fašismu a totality vůbec, prostě nejsem ochoten volit ani za presidenta, ani za jakéhokoli jiného politického představitele.
Ještě horší by ovšem bylo, pokud by k tomu uzavření přistoupil dobrovolně, čistě ze sympatií k fašistoidnímu feminismu.

Poslední kapka

Když bylo těsně před volbami, měl jsem cestu přes centrum a okolí nádraží, kde je velké množství ploch, používaných pro výlep plakátů. Povšiml jsem si zcela zjevného fenoménu, že totiž plakáty se Zemanem byly z vysokého procenta zvandalizovány (nedělal jsem si čárky, ale mohlo to být něco mezi třetinou a polovinou), zatímco plakáty Drahoše jen naprosto výjimečně (snad dva tři oproti desítkám těch se Zemanem; přitom plakátů obou druhů bylo +- stejně). To mě utvrdilo v názoru, že Drahoše podporuje leda lůza, které je pojem demokracie zcela cizí.

Takže pan Drahoš, aniž bych o něm musel vědět cokoli dalšího, v popsaném případě výstavy aktů jednoznačně selhal takovým způsobem, že se předvedl jako naprosto nepřijatelná osoba pro jakoukoli veřejnou funkci, spojenou s odpovědností, alespoň v mých očích. A moje volení Zemana bylo volbou menšího zla proti většímu. Jeho příznivci se navíc projevovali jako nepřátelé demokracie.