Sešli se umělci

Dne 5. 6. se sešli před ministerstvem kultury umělci a stěžovali si na nesnesitelné podmínky svého bytí.

Požadavky

Umělci hlavně požadovali, aby bylo schváleno širší pojetí statusu "umělec", který v podstatě znamená člověka, majícího nárok na přijímání dotací od státu. Zdá se jim, že jejich podmínky jsou naprosto neúnosné, neschopné zajistit jim důstojný život.
Chtějí tolik, aby "mohli důstojně žít".
Stěžují si na "nerespekt", mikroagresi a nedůstojné postavení, negativně vnímané jejich rodinami, přáteli, spolužáky apod.

Realita

Umění, a tím spíš "umění" je u nás naprosto šíleným způsobem dotováno státem, přičemž některé dotace jdou jeho provozovatelům do rukou přímo od centrálních státních institucí, jiné se pasírují přes kraje nebo jiné státní složky.
Na každé místo v dotovaném divadle, bez ohledu na to, kolik stojí lístek a zda se vůbec prodá, přistává tisícovka (+- dle velikosti divadla a šikovnosti jeho vedení).
Všechny ty dotace jdou, pochopitelně, z daní občanů, protože stát žádné hodnoty nevytváří, má jen to, co vybere z daní a podobných poplatků.
Jistěže jsou výjimky. Avšak i umělecky kvalitní divadla jsou nucena získávat dotace, protože bez nich by neměla v konkurenci s dotovaným šuntem sebemenší šanci. Podobná situace panuje jistě i v jiných kategoriích umění.

Nicméně

Vedle oněch "státních umělců" jsou zde mnozí další, kteří od státu nedostanou ani korunu, a buď si dokáží na sebe vydělat přízní publika, nebo to mají jako koníčka, vedlejší aktivitu, kterou platí či alespoň si pro ni živobytí zajišťují, z jiných zdrojů.
Obávám se, že právě toto jsou opravdoví umělci, kteří tvoří něco ze své vnitřní potřeby, což jejich obecenstvo pudově (přinejmenším takto) vycítí a nutí je chodit na koncerty, kupovat knihy (ale třeba i počítačové hry) apod.
A někteří vytvářejí významné a přínosné hodnoty i přes skutečnost, že jim stát, nebo různí pochybní aktivisté, házejí klacky pod nohy.

Hodnocení

Opravdu si nemyslím, že může fungovat umění na bázi nějakých "žebračenek" od státu. Naprostá většina toho, co je dotováno, by v podmínkách reálné ekonomiky nemělo šanci přežít. Výjimky jistě existují, ale těm by fakticky zrušení dotací spíš prospělo, protože by zlikvidovalo jejich umělecky bezcennou konkurenci, drženou nad vodou jen těmi dotacemi.
Existence zmíněné kategorie umělců bez dotací ukazuje, že i v takových podmínkách lze vytvořit kvalitní a konzumenty žádaná díla.
Budu strašně ošklivý: Přestože jsem napsal pět románů žánru fantasy a dostal za ně honorář, rozhodně se nepovažuji za profesionálního umělce a ona cena za prodej autorského práva nakladateli byla jen příjemným bonusem, kvůli kterému bych to, kdyby mě samotná tvůrčí práce na nich nebavila, nedělal. A jistě mě potěšilo to, že se jim ten nákup vyplatil, protože většinu nákladu bezproblémově a rychle vyprodali.
Umělec prostě buď má touhu něco tvořit, protože je to cosi, co uspokojuje jeho hlubokou vnitřní potřebu, nebo je jen jakýsi profesionál, který za dotace "střihne" v podstatě cokoli ve stylu "koho chleba jíš ..."
A, je mi velice líto:
Ta první kategorie, tvořící z hluboké vnitřní potřeby a překonávající nejrůznější překážky, bránící jí v umělecké tvorbě, je v podstatě ta, která zanechává v naší kultuře a civilizaci vůbec nějaké pozitivní (nebo alespoň kontraverzní) stopy.
Ta druhá skupina umělců, fungující na základě hesla "zadarmo ani kuře nehrabe", by měla hluboce zvážit, zda skutečně chce dělat umění nebo brát dotace.
V tom druhém případě by měla pověsit umění na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Jistěže jsou mezi nimi skvělí profesionálové, perfektně znalí uměleckého řemesla (které se dá, na rozdíl od umění jako takového naučit). Nicméně řemeslná kvalita díla nezaručuje, že toto dílo bude i umělecky na výši.
Věnuji pietní vzpomínku Františkovi "Mroži" Novotnému, který začínajícím autorům doporučoval sledování jihoamerických telenovel s tím, že "umělecky jsou to totální s*ky, ale jsou naprosto perfektně zvládnuté po stránce strukturování děje a výstavby zápletky a jejího řešení, charakteristiky postav i prostředí a podobných řemeslných prvků, které se dají z nich okoukat a vylepšit si tím své řemeslné znalosti a dovednosti.
Tato skupina umělců by se zcela jistě mohla alespoň zčásti uplatnit v uměleckém školství. A pokud ani tohoto nejsou schopni, nechť jdou dělat nějakou užitečnou a nedotovanou činnost. Ta bude pro společnost jako celek přínosem, i kdyby to mělo být kompletování hamburgerů v "mekáči" nebo mytí nádobí či "management podlahových krytin".

Je mi velice líto, díla umělců, kteří nejsou s to se uživit bez dotací, a o které publikum nemá takový zájem, že by bez dotací nepřežili, nejsou ničím, bez čeho bychom se nemohli jako společnost, i jako jednotlivci v ní žijící, obejít. A umělci, kteří se bez dotací nemají šanci uživit, by měli změnit profesi, i za cenu odchodu z oblasti umělecké tvorby.

Boj za klima, racionalita versus víra

Boj za klima dostává v poslední době bizarní podobu, kdy aktivity prosazované "odborníky" a ekologickými aktivisty velice často zvyšují skleníkový efekt. Tím aktivisté i "odborníci" za nimi stojící, jasně předvádějí, že o žádný "boj za klima" se vlastně nejedná.

Jaderné elektrárny

Neexistuje patrně nic klimatu přátelštějšího, než je jaderná elektrárna. Nic nespaluje, takže neemituje žádné skleníkové plyny. Je relativně levná, což je dáno její spolehlivostí. Běží po cca 80 % času své existence a naprostá většina odstávek je dlouhodobě předem plánovaná, takže se na ně mohou rozvodné společnosti předem připravit a v klidu zajistit záložní zdroj.
Přesto, nebo snad právě proto, jsou jaderné elektrárny největším trnem v oku ekologických aktivistů, bojujících za klima rušením těchto zcela bezemisních zdrojů.

Uhelné elektrárny

Uhelné elektrárny jistě produkují CO2 spalováním uhlí. Na druhé straně ale neemitují jiné skleníkové plyny a mají poměrně dobrou efektivitu přeměny chemické energie z uhlí na elektřinu. Důležité je i to, že jsou s to teplo "za turbínami" posílat dál jako teplárenskou páru, a tím řešit vytápění řady domácností i nebytových objektů (a šetřit energii, která by na to byla jinak vynaložena z jiných zdrojů).
Jaderné elektrárny sice teoreticky také mohou produkovat teplárenské teplo, ale v praxi se této jejich vlastnost u nás málo využívá, byť jak v případě Dukovan tak i v případě Temelína se původně počítalo s teplárenským teplem do blízkých měst a dokonce i s pásem skleníků podél teplovodů. Dukovany měly vytápět až Brno a Temelín dokonce až Prahu, zatímco vytápí jen část blízkých Českých Budějovic.
Uhelné elektrárny navíc mohou sloužit také jako spalovny, včetně zařízení pro spalování nebezpečného odpadu, který nelze jinak efektivně zlikvidovat.
Přes uvedené výhody jsou uhelné elektrárny nepřítelem ekologů. V Německu bylo prosazeno jejich nahrazování zařízeními na spalování zemního plynu. Zemní plyn sice na jednotku energie vyprodukuje o něco méně CO2 než uhlí, ale obrovským problémem jsou úniky metanu při těžbě a dálkové dopravě zemního plynu (protože naprostou většinu zemního plynu tvoří právě metan). Protože je metan silněji skleníkovější (má dvacetinásobný skleníkový efekt než CO2), je celkový efekt plynové elektrárny cca 1,5 - 1,75 násobný oproti uhlí, záleží na způsobu těžby a dopravy. Asi nejproblematičtější je vožení zkapalněného zemního plynu loděmi přes oceán, protože úniky tohoto plynu do ovzduší při tomto druhu dopravy jsou vyšší než při dopravě plynovody.
U nás naštěstí plynovou elektrárnu máme jen jednu, slouží zároveň k vyrovnávání výkyvů produkce elektřiny OZE, nicméně klasická elektrárna na uhlí je použitelná přibližně stejně.

Větrné elektrárny

Větrné elektrárny jsou údajně "hodné". Produkují ovšem kvanta silně skleníkového plynu hexafluoridu sírového (SF6), který je více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 (v číslech za tou první dvojkou se různé zdroje liší) a má daleko delší (o řády) životnost v atmosféře kvůli své značné chemické netečnosti.
Alternátory a měniče u větrných elektráren obsahují tento plyn kvůli zamezení tvorby jisker, nicméně při každém servisním zásahu je uvolněno tolik SF6, že jeho skleníkový efekt odpovídá spálení téměř půl tuny uhlí a v případě měniče jde o ekvivalent spálení dokonce šesti tun uhlí. "Superskleníkový" SF6 nahrazuje v elektrických zařízeních dříve používané oleje na bázi PCB, zakazované na základě hysterie zelených. PCB ovšem skleníkové nejsou.
Větrná elektrárna sice za svůj "život" má vyrobit v průměru elektrický ekvivalent spálení něco přes 9 000 tun uhlí, ale rozhodně ji nelze považovat za bezemisní zdroj. Jeden únik SF6 odpovídá přibližně spálení 900 tun uhlí. Je navíc daleko persistennější v atmosféře v porovnání s CO2. Modelovat bychom to mohli tak, že bychom po spálení té hromady 900 tun uhlí dál průběžně pálili jeho menší kvanta, která by dorovnávala ten rychleji ubývající CO2 na daleko pomaleji se snižující koncentraci SF6. Je docela možné, že v takovém případě bychom se k těm 9 000 tunám uhlí nakonec "dobabrali". Navíc musíme od těch 9 000 tun odečíst ty, kdy větrník vyrábí "nesmyslnou" elektřinu v době, kdy jí není zapotřebí, a ta se musí různými způsoby likvidovat, protože k rozumnému užití prostě není. A, pochopitelně, jedná se o skleníkový efekt jediného zásahu do příslušného zařízení. Může jich být víc, a za každý bychom museli spálit dalších 900 tun uhlí a začít spalovat další řadu jeho hromádek.
Existuje také pozorování, že po větru od německých větrných parků je ve vzduchu dvojnásobná koncentrace SF6, než je atmosférický průměr. To odpovídá spíše průběžným únikům a doplňování SF6 do těchto zařízení (i bez servisu spojeného s otevřením a únikem veškeré náplně, ten plyn může nějaká automatika připouštět z rezervní bombičky).
Jistěže mimo problematiku skleníku stojí i problém likvidace vysloužilých vrtulí, které se mohou stát zdrojem vláken, podle některých údajů srovnatelných s azbestem, podle jiných alespoň se skelnou vatou. Rozhodně to není z hlediska zdraví lidí žádný přínos. Poslední průzkumy ukazují, že zdraví nebezpečné částice se z vrtulí větrníků uvolňují dokonce již před koncem jejich životnosti, tedy za jejich chodu.
Stavba větrníků o výkonu jaderného bloku navíc spolyká mnohonásobně více betonu a dalších stavebních materiálů, obrovské množství alternátorů o relativně malém výkonu spotřebuje daleko více nedostatkových materiálů než jeden velký alternátor o jejich sumárním výkonu v uhelné nebo jaderné elektrárně. Pokud se ještě zohlední v našich podmínkách asi 1/4 doba chodu během svého "života" oproti jadernému bloku (ve větrných parcích na severním moři je to cca 1/2), je nutný další materiál navíc, abychom dosáhli ekvivalence nejen v nominálním, ale i reálném výkonu. Problém i to, že při chodu větrníku nevzniká žádné teplo, které by se dalo využít.
A nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že vhodná místa pro výstavbu těchto elektráren jsou až na pár výjimek v chráněných územích (od rezervací po národní parky).

Fotovoltaika

Fotovoltaika je minimálně problematická v tom, že produkuje elektřinu zcela chaoticky, a proto musí být vyrovnávána "horkými zálohami", které rozhodně nejsou bezemisní. Přitom je úplně jedno, zda jde o klasickou FV elektrárnu, produkující energii do sítě, nebo "zpomalovače elektroměru" připojené přímo do rozvodů v bytě, rodinném domku apod. V prvním případě skáče chaoticky přítok do sítě, v tom druhém spotřeba, ale síť destabilizuje obojí přibližně stejně. Jediné FV nedestabilizující síť jsou ty, které jsou provozovány v ostrovním režimu, tedy v oblastech bez přívodu elektřiny (např. některé chatové oblasti, samoty apod.).
Dalším problémem jsou měniče u velkých FV elektráren (a jsme opět u toho nešťastného SF6).
Dle mého soudu podceňovaným problémem je i skutečnost, že výstavbou FV elektrárny nahradíme přírodní povrch plochou o výrazně menší odrazivosti (FV panel má odrazivost kolem 10%, zelená tráva cca 1,5 násobnou, ovšem uschlá tráva má vyšší a např. plocha pokrytá sněhem ji má hodně nad 50 %. A je třeba vědět i to, že odražené světlo má stejnou vlnovou délku jako dopadající, takže projde skrze atmosféru ven, zatímco tepelné paprsky od zahřáté plochy (tedy i fotovoltaických panelů) jsou právě ty, u nichž se uplatňuje skleníkový efekt, tj. neprojdou skrze atmosféru a přispívají k ohřívání planety (dokonce i kdyby v atmosféře žádný CO2 nebyl, stačí vodní pára a další přirozené skleníkové plyny)). Takže FV panely do jisté míry (byť obtížně konkrétně vypočítatelné) přispívají ke skleníkovému efektu konverzí slunečního světla na paprsky, které neprojdou zpět do vesmíru skrze skleníkové plyny v atmosféře (i ty zcela nezávislé na aktivitách lidí).
Námitka, že zkonvertují nějakou energii na elektřinu neobstojí. Jednoduše proto, že platí termodynamika, v souladu s níž i naprostá většina té elektrické energie z fotovoltaických panelů degraduje na tepelnou (produkující infračervené, skleníkovými plyny zachytitelné, paprsky).
Paradoxem je, že tzv. "světelný smog", proti kterému ekologové bojují, fakticky odčerpává energii ze Země, protože v něm převažují vlnové délky, které projdou skleníkovými plyny a jeho paprsky odnesou energii ze Země do vesmíru. A působí tudíž na klima ve smyslu opačném, než jaký má skleníkový efekt.
Naprostá většina FV elektráren také zabírá kvalitní ornou půdu.
Dalším obrovským problémem je, že neumíme zlikvidovat fotovoltaické panely na neškodné substance. Stává se z nich nebezpečný odpad, z něhož se ve skládkách vyluhují toxické prvky.
Nezanedbatelná není ani obrovská plocha panelů, z nichž velice rychle za deště steče voda, protože prakticky nic nezadrží. FV elektrárny, zejména ty větší, mohou tedy přispívat i ke vzniku minimálně lokálních přívalů ve vodotečích.
Posledním problémem fotovoltaiky, ale do jisté míry i některých součástí větrných elektráren, je skutečnost, že jsou vyráběny v Číně, prací zotročených dětí a vězňů. Ptávám se proto na různých "ekologických" fórech, zda by měli ekologičtí nadšenci žaludek na používání německého mýdla značky Osvětim, vyráběného z tělesného tuku zplynovaných lidí.
Obávám se, že pokud bychom na všech budovách, kde to jde, natřeli střechy na bílo, mělo by to na klima daleko větší ochlazovací efekt než provoz FV elektráren. Ovšem, nedaly by se na tom plnit kapsy dotacemi. Výhodou by ale bylo, že by se toto opatření dalo snadno a rychle zrušit v situaci, kdy by se začalo ochlazovat příliš rychle a klima začalo tendovat k nebezpečně nízkým teplotám.

Vodní energie

Vodní energie je sice také OZE, ale na rozdíl od jiných typů je dosti málo problematická. Její hlavní vlastností ovšem je její nedostatek (málo vody a malý spád), takže může zajistit jen zanedbatelnou část kapacity, kterou potřebujeme. Spíš je výhodné, protože tyto elektrárny mají rychlý náběh, je používat jako součást zálohování. Tam, kde to jen trochu jde, by mělo být zajištěno i pumpování vody zpět nad hráz při přebytku elektřiny, tedy přestavovat vodní elektrárny na přečerpávací.

Elektromobily

Elektromobily jsou vydávány za dopravu budoucnosti. Problém je zcela jistě ve velmi malé kapacitě baterie v porovnání s naplněnou nádrží standardního auta (ani ne poloviční) a relativně dlouhým časem nabíjení.
Vcelku primitivní výpočet může dokázat, že bychom potřebovali asi dva Temelíny (ale kompletní, ne tu půlku původního projektu, která byla reálně postavena) jenom na dobíjení elektromobilů, nahrazujících stávající auta na benzínový pohon (některé odhady jsou ještě vyšší). S naftou je to složitější, protože se spotřebovává nejen na auta, ale i další druhy dopravy (od dieselelektrických lokomotiv po lodě) a jen těžko se dohledávají údaje, které by tyto druhy dopravy odlišily. Nicméně existují odhady, počítající s dalšími třemi temelínskými bloky.
Dalším problémem je logistika dopravy elektřiny k nabíjecím stanicím. Těch by muselo být daleko víc, než je nyní stojanů na benzín a naftu, protože nabíjení zabere podstatně delší dobu. Přitom standardní nabíjecí stanice, odpovídající dnes standardní benzínce, která by nabíjela na všech stojanech (v počtu asi 6 - 8 krát vyšším, než je tč. obvyklé místo stojanů na dolévání nádrží pohonných hmot) by potřebovala vedení odpovídající menšímu okresnímu městu a na jeho druhém konci elektrárnu s odpovídající produkcí elektřiny. To by, mj. znamenalo obrovská kvanta mědi. V podstatě jen pro ČR víc, než kolik se dá reálně koupit na světovém trhu.
Fantasmagorie ekologů, kteří budou přes den jezdit elektromobilem a v noci ho dobíjet z fotovoltaických panelů, je třeba odkázat tam, kam patří.
Problém ovšem je, že celý řetězec konverzí od vzniku tepla v elektrárenském zařízení po vznik mechanické energie v motoru elektromobilu má účinnost cca na úrovni parního stroje, tedy kolem osmi procent, zatímco auto na benzín má tuto účinnost kolem 40 procent, tedy pětinásobnou, a auto na naftu ještě krapánek vyšší. Znamená to tedy, že pokud v energetickém mixu není dostatek bezemisních zdrojů (přičemž reálné je prakticky jen jádro), produkuje elektromobil, a to nikoli výfukem, ale komínem elektrárny, vyšší množství CO2 (u nás cca 3,5 násobek) než normální auto. Až při cca 80 procent jádra nebo vody v energetickém mixu se dostane elektromobil do emisní parity s klasickými auty. Vodní energie přitom není dost. I státy jako Norsko, Švédsko nebo Rakousko nemají dost této energie pro převod aut na elektromobily. Na ostatní OZE je třeba zapomenout. Jejich energie by se musela protahovat nějakými úložišti o mizerné účinnosti (nejúčinnější je přečerpávací vodní elektrárna a jsme zase u toho nedostatku vodní energie obecně - poměrně jednoduchý výpočet dokáže, že na zálohování zimního období, a jen pro domácnosti a průmysl bychom potřebovali asi tisíc Dlouhých strání a na elektromobilitu víc než ještě jednou tolik) a tím pádem naroste do naprosto šílených rozměrů požadavek na nějakou uskladňovací kapacitu.
Začíná se rýsovat i další problém elektromobilů: Je jím vysoká hmotnost, kdy jen hmotnost baterie je výrazně vyšší, než hmotnost standardního auta, na niž jsou dimenzovány některé dopravní stavby, vícepatrové garáže a parkoviště, parkovací domy apod.
Nedávno pojišťovny zveřejnily první statistiky nehod elektromobilů a jejich řešení. V podstatě už banální "plechařina", jaká se u auta řeší buď výměnou dílu karosérie či dokonce klempířským kladívkem, tmelem a barvou, vede velice často k odpisu celého auta kvůli podezření na otřes baterie. Protože nová baterie není dotovaná, zatímco baterie v novém elektromobilu je, a velice, stojí nová baterie do stávajícího elektromobilu víc než nový elektromobil téhož typu se stejnou baterií. Takže většina elektromobilů se i po banálních nehodách odepisuje a pojištěnec dostane část peněz na nákup nového. Ekologie, ekonomika atd. takového počínání je cosi příšerného. Navíc ekosoudruzi nechtějí či neumějí lithium z baterií recyklovat.
V současné době tedy ekology prosazované elektromobily vedou k výrazně vyšší produkci skleníkových plynů oproti klasickým autům a jako "třešničku na dortu" můžeme přidat veškeré problémy s těžbou lithia a dalších nezbytných kovů pro výrobu jak elektromobilů, tak i jejich logistického zázemí.
Faktem je, že palivo vyráběné buď z CO2, jímaného ze vzduchu nějakou technikou nebo prostřednictvím biomasy, přijde po této stránce jak výrazně levněji tak i výrazně ekologičtěji, aniž by vyžadovalo drastické změny v logistice dopravy (s obrovskou ekologickou zátěží, což je jasné normálním lidem, ale ne ekologům). A je to opět jedna z technologií, proti níž ekologové zuřivě bojují, byť je prokazatelně uhlíkově neutrální.

Vodík

Vodíkové hospodářství se začíná stávat jednou z dalších manter ekologů. Problém je v mizerné účinnosti elektrolýzy, pokud bychom tedy vyráběli vodík "ekologicky", tedy výlučně přebytkovou energií z OZE. Dalším problémem je skladování (nepatrná hmotnost, a tedy obsah energie, stlačovat se vodík moc nedá a zkapalnění je natolik energeticky náročné, že potřebujeme k výrobě jednoho kg zkapalněného vodíku energii z dalšího jednoho kg tohoto plynu (respektive příslušně více, podle účinnosti konkrétního způsobu konverze vodíku na energii). Přitom i ten kapalný vodík je energeticky řídký, litr této tekutiny obsahuje cca polovinu energie oproti litru benzínu. Značná nebezpečnost tohoto plynu je už jen "třešničkou na dortu".
Představy, že by se vodíkem nahradil zemní plyn v rozvodech do průmyslu a domácností kolidují právě s velmi nízkým obsahem energie vztažené na objem tohoto plynu (potrubím by musely proudit mnohonásobky současných objemů), a přestože má vodík při vedení nižší odpor, bylo by to obtížně realizovatelné. Dalším problémem jsou úniky vodíku (prochází řadou kovů i dalších materiálů a vedení plynu u nás nebyla stavěna na to, aby vodík v sobě udržela). Kromě hrozby explozí je zde i hrozba vůči klimatu. Vodík sice sám o sobě "skleníkový" není, ale zvyšuje perzistenci silně skleníkového metanu v atmosféře a jako "třešničku na dortu" likviduje také ozón. Problematická pro některá vedení by mohla být i vodíková koroze kovů. Jinými slovy: V souvislosti s vodíkem by se muselo předělat z naprosté většiny veškeré plynové vedení od plynáren až k budovám, případně až ke spotřebičům.

Víra

Ekologie se tedy dostala do pozice jakési víry, která je v přímém rozporu s rozumem.
Můžeme se zlobit jak chceme, ale, obávám se, hlavní problém zde vidím v křesťanství a s ním příbuzných vírách, protože tato náboženství jednoznačně upřednostňují víru před rozumovým procesem. Což dospělo v křesťanství až k onomu CREDO QUIA ABSURDUM.
Jinými slovy, zde není už jen "zásluhou" věřit nějakému nesmyslu s tím, že za tu víru následuje (nikdy neprokázaná) odměna na "onom světě". Zde je to, že něco je totální nesmysl, přímo důvodem této pitomosti věřit.
A jsme u jádra problému: Protože tím nejsou "alternativně myslící" ekologové, topící v kamnech mrkví. Problémem jsou politici, kteří jim ty nesmysly, snadno identifikovatelné a diskreditovatelné elementární logikou a kupeckými počty nad faktografií na úrovni středoškolské fyziky a chemie, věří, přestože, jak zmíněná primitivní úvaha tak i hodnocení praktického dopadu již provedeného konání, naprosto jednoznačně ukazují, že tudy prostě cesta nevede.
Zcela jistě v tomto hraje roli i skutečnost, že naše vláda (s výjimkou části pirátů) je v rukou klerikálních a klerofašistických stran, jejichž představitelé byli odmalička cepováni ve smyslu "rozum je fuj, víra odmítající rozum je to pravé". Tito lidé tedy zcela jednoznačně budou dávat přednost ideologickým hámotinám, před realitou a jakoukoli korekci těchto hámotin rozumem budou považovat za nepřípustnou, případně za "desinformaci od ruských trollů" (když už nemohou bojovat proti kacířům).
Jistě je to chybou i nás, občanů, kteří chodíme k volbám, že jsme zvolili do čela státu "alternativní" jedince, vymozkované náboženskou vírou. Takže, přestože věřící mají v naší populaci zastoupení jen asi 1/4, vládnou nám v důsledku náboženské víry a silně alternativně myslící jedinci, dávající přednost víře před rozumem. A proto naprosto neschopní řešit současnou krizi jinak, než podle zdravého rozumu nesmyslnými postupy.

Závěr je jednoznačný a ne příliš optimistický: Můžeme "bojovat za klima" a budeme ignorovat realitu, že tento "boj" ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšuje, nebo dokonce vyvolává zcela nové typy skleníkových emisí či dalších příspěvků k ohřívání planety. Pak se ovšem musíme smířit s tím, že námi "bojem za klima" vyvolaný skleníkový efekt skutečně může planetu upéct. Možná už koncem tohoto století. Pochopitelně, dlouho před tou dobou vyvolá "boj za klima" totální ekonomický kolaps, hladomory a války o ubývající zdroje. Nebo budeme racionálně bojovat proti skleníkovému efektu. Pak je velká šance, že pokud něco planetu ohřeje, budou to ryze přírodní síly, s nimiž prostě nemáme šanci bojovat, nicméně produkce skleníkových plynů lidmi bude tak nízká, jak je to racionální, a jak to ovlivní klima jen v nepatrné míře. Pak ovšem musíme vybojovat to, aby se dělal prakticky všude opak ekology prosazovaných hloupých nesmyslů.

Největší zločin svědků covidových

Můžeme zcela jistě vytýkat těmto lidem mnohé. Už dnes realisticky počítáme mrtvé v důsledku aplikace mRNA a porovnáváme jejich počty s počty zemřelých, jimž aplikována nebyla (a je úplně jedno, kolik těch mrtvých bude černých nebo bílých, a kolik jich uvázne na některém z "padesáti odstínů šedi"). Již teď odhadujeme ty miliony až miliardy eur (či dolarů), které svědkové covidovi vydělali na prodeji a další distribuci těchto sajrajtů, vytahaných z kapes všech, kdo v nějaké formě platí daně či zdravotní pojištění. Nicméně to vše je v podstatě prkotina, hlavní průšvih je jinde.

Jak funguje imunita
Začnu trochu ze široka.
Imunita proti infekci spočívá v detekci cizorodých antigenů, které má bakterie či virus na svém povrchu, u té bakterie se může jednat i o látky, které vylučuje do svého okolí. Detekční část imunitního systému předá informace o čemsi cizím, cestou většího či menšího počtu prostředníků až efektorovým buňkám specifické části imunitního systému, které začnou buď chrlit specializované bílkoviny, protilátky, vážící se na rozpoznaný antigen (B-lymfocyty), případně začne množit specializované buňky, které buď samotné, nebo ve spolupráci více druhů buněk, vycestovávají do místa kontaktu s antigenem, a tam přímo to cizí pohlcují a rozbíjejí (T-lymfocyty).
Do celého tohoto dění vstupuje ještě nespecifická imunita, která různými mechanismy spolupracuje s tou specifickou, od snadnějšího pohlcování nepřátelských částic s protilátkami, navázanými na povrchu, až po "úklid" kousků těchto částic rozbitých T-buňkami, nicméně, protože životnost T-buňky (a dalších typů buněk v centru reakce na antigen) v boji s nákazou je velice krátká, "uklízí" i padlé hrdiny.
Pakliže je nepřítel poražen, počet přeživších specifických B a T lymfocytů se zredukuje a z části z nich vzniknou paměťové buňky, umožňující specifické imunitě při opakovaném kontaktu se stejnou nákazou reagovat daleko rychleji a dříve dosáhnout optimální intenzity obranné reakce.
Jistěže má imunita své hranice: Při příliš masívní infekci (nebo příliš rychle se množícím původci v těle) nestíhá. Pokud původce prochází ve svém cyklu podstatnými proměnami svých antigenů, jsou paměťové buňky z předchozího kontaktu organismu k ničemu, nebo téměř k ničemu (typicky chřipka). Pokud infekce projde mimo detekční část imunitního systému a "ukryje" se tam, kde na ni imunitní systém nedosáhne, nastane rovněž průšvih, jako třeba při rickettsiózách (tedy např. skvrnitý tyfus) a některých dalších infekcích. Stejně může selhat imunita oslabená, od prodělaného onemocnění přes razantní léčbu, především onkologických pacientů, ozařováním a cytostatiky, ale i u pacientů s transplantovanými orgány, kdy jejich imunita je záměrně tlumena, aby se předešlo odhojení voperovaného cizího orgánu. Navíc imunita prodělává cyklické výkyvy své aktivity, takže v dobách před objevem antibiotik byla snaha aplikovat tehdejší vakcíny v době maxima aktivity imunitního systému, zjišťované pomocí tzv. opsoninového indexu.

Vakcinace

Vakcinace představuje přirozené setkání organismu s původcem choroby nějakým způsobem oslabeným. Vakcinací byla tedy i variolace, lokální aplikace materiálu z neštovičných strupů do ranky na kůži. Jednak v něm byl virus poškozen sušením, jednak přirozenou cestou vstupu neštovičného viru je dýchací ústrojí, takže na kůži se mu tak dobře nedaří. Nicméně i tak po tomto zákroku někteří lidé zemřeli, ale úmrtnost po variolaci byla drasticky nižší než na opravdovou nákazu v případě epidemie neštovic. U žen jistě hrálo roli i to, že jim nehrozilo zjizvení obličeje, k jakému běžně docházelo při klasickém průběhu nemoci.
Samotná vakcinace se prováděla virem kravských neštovic, který je pro člověka málo patogenní (teoreticky mohou dostat celkovou infekci a zemřít na ni lidé se silně oslabeným imunitním systémem).
Později se používaly oslabení nebo inaktivovaní původci dalších nemocí. Zajímavá je vakcinace proti záškrtu a tetanu. Zajímavost spočívá v tom, že je organismu "podhozen" příslušný toxin, jednak oslabený, ale současně navázaný na nosič, který zajistí, že imunitní systém na toxin zareaguje. Tyto toxiny nejsou totiž antigeny, ale tzv. hapteny, na něž normálně imunitní systém nereaguje, ale pokud je s nimi "seznámen" ve formě vázané na vhodný nosič, tak na ně už při kontaktu s opravdovým toxinem zareaguje. Na rozdíl od očkování, prodělání tetanu nebo záškrtu imunitu nezanechá.
Další formou přípravy vakcíny bylo získávání příslušných antigenů nikoli z oslabených nebo inaktivovaných původců nákazy, ale z genetickým inženýrstvím vytvořených bakterií, které tyto antigeny vylučují. Výhodou je, že takováto vakcína nemůže uškodit ani člověku s velmi silným defektem imunity (o němž se nemusí vědět), protože v injekci není žádný virus nebo bakterie, které by se mohly množit. Nicméně lidé s velmi oslabenou imunitou se zpravidla nestanou imunními a očkování je u nich zbytečné, musejí být chráněni jinak.

Nežádoucí reakce

Pochopitelně, pokud imunitní systém je už "nabuzen" proděláním příslušné choroby, může na vakcinaci zareagovat velmi silnou hyperreakcí, která může dokonce skončit smrtí očkovaného.
Dokud se očkovalo proti "metlám lidstva", u nichž nehrozí, že by si člověk nevšiml jejich prodělání, případně proti onemocněním jako je zmíněný tetanus či záškrt, která v přirozené podobě imunitu nezanechávají, nic se nedělo a uvedené riziko bylo velmi malé. Nějaké, pochopitelně, je v situaci, kdy očkování nezanechá celoživotní imunitu, ale musí se periodicky opakovat, a to v době, kdy ještě imunita po předchozím očkování zcela nevyhasla. A musí se na to myslet a zdravotnický personál musí být připraven na zvládnutí takové reakce. Ta, v případě aktivace protilátek, nastane během maximálně několika desítek minut, kdy je pacient sledován.
Problémem může být pozdní reakce, nastupující řádově dny po aplikaci. Z onemocnění, proti nimž se očkovalo a očkuje, to platí prakticky jen pro tuberkulózu, protože toto očkování stimuluje jen pomalejší T-buňky. Zejména nastávaly problémy v situaci, kdy očkovaný už tuberkulózu měl, protože pak mohla být reakce na očkování velmi nepříjemná až život ohrožující. Proto také byli očkováni novorozenci, kteří zaručeně ještě neměli možnost se s tuberkulózou setkat (a existovala speciální pravidla pro očkování dětí tuberkulózních rodiček).

mRNA

mRNA není vakcína. Působí naprosto jiným způsobem. Obejde veškeré mechanismy a regulační stupně imunitního systému a napadne cílové buňky tohoto systému, které donutí reagovat na virový antigen.
Její nevýhody jsou dvě:
Jednak je to skutečnost, že je s to vygenerovat jediný typ T-buňky a jediný typ protilátky, které v principu budou reagovat velmi špatně už jen vůči velmi málo odlišnému původci. Čili stačí nepatrná změna původce onemocnění a účinnost tohoto zákroku jde silně dolů, klidně až k nule. Paradoxně prodělání infekce zanechá po sobě imunitu podstatně širšího spektra, alespoň částečně chránící i proti pozměněným virům. Po nástupu varianty omegy byli proti ní ti, kdo infekci předchozími typy prodělali, chráněni podstatně lépe než pacienti proti těmto typům očkovaní.
Druhým problémem je skutečnost, že tento postup vlastně znemožní jakékoli regulační pochody, jimiž je imunitní systém vybaven, a které mu do značné míry zabraňují (byť ne se stoprocentní účinností) provádět nepřístojnosti - od hyperreakce na antigen až po tvorbu protilátek proti antigenům, které jsou normálně pro imunitní systém "tabu", což jsou především antigeny vlastního organismu.
mRNA se tedy chová jako hacker, který se naboural do řídícího počítače supermoderního auta, a bez ohledu na to, co dělá řidič, chaoticky šlape na plyn a brzdy (a u některých aut může bez ohledu na pohyb volantu i měnit směr jízdy). Pravděpodobnost, že se takto hacklé auto vybourá, je, pochopitelně, obrovská, o mnoho řádů vyšší, než jaká je u auta se řidičem (tedy analogie klasického očkování)
Navíc se jedná o preparát naprosto nevyzkoušený, u něhož se ani nevědělo, které všechny buňky (a nejen imunitního systému) může ovlivnit, a co s nimi vlastně udělá (a neví se to v podstatě stoprocentně ani dnes, ví se jen, že takových typů buněk je více).
Jistěže obrovským problémem je i to, že se záměrně nijak nepátralo po stavu imunity násilně očkovaných lidí. Protilátky proti covid si museli atakovaní lidé nechat vyšetřit sami a na své náklady (byť by bylo normální pokud by byli všichni očkovaní na ně plošně vyšetřeni, a zdarma, už proto, aby se nevyhazovaly peníze za zbytečné injekce). Vyšetření T-imunity bylo v podstatě lidem znepřístupněno (byť takové testy existují). Dokonce ani nebyla snaha dělat něco podobného, co se běžně dělá u výše zmíněného očkování proti tuberkulóze - tedy aplikování antigenů do škáry a sledování (po několika dnech), jestli tam nevznikla zánětliví reakce na bázi T-imunity. Netvrdím, že by takový test musel být stoprocentní (to v medicíně není nic), ale mohlo by se jím mnoha naprosto zbytečným úmrtím zabránit.

Největší hřích

Největším hříchem zločinců aplikujících násilně a plošně celé populaci nijak nevyzkoušenou mRNA nejsou ti mrtví, kteří byli takto vyrobeni. Nejsou jím ani aktivity patrně astronomické korupce (výrobní cena dávky mRNA je pár haléřů, prodejní cena je naprosto neúměrná té výrobní).
Za největší hřích lze považovat to, že tito lidé, čistě kvůli nasycení své osobní chamtivosti, zcela zdiskreditovali systém očkování. Už proto, že onu aplikaci mRNA lživě nazvali vakcinací, byť ani z hlediska složení, ani z hlediska mechanismu účinku, o žádnou vakcínu nejde.
Nicméně už dnes lze najít na internetu články o škodlivosti zdravotní prevence obecně a vakcinace zvláště, padající na úrodnou půdu právě proto, že toxická mRNA byla vydávána za vakcínu a spousta čtenářů těchto článků má ve své "sociální bublině" lidi, kteří byli aplikací tohoto sajrajtu buď zcela jistě nebo s vysokou pravděpodobností zdravotně poškozeni, či dokonce zabiti (týká se to i mě). A v politice (násilná aplikace toxické sračky, za niž dostane politik nemalé peníze zcela jistě politickým aktem je) platí presumpce viny, nikoli neviny. Presumpce neviny může platit až tehdy, pokud budou aktéři této pseudovakcinace a doprovodných korupčních aktivit postaveni před soud.
Se zdravotní výchovou v oblasti zdravotní prevence obecně a vakcinace proti nebezpečným chorobám zvláště jsme se dostali o desítky let (ne-li o více než sto let) zpět. To je potenciálně obrovská škoda, jejíž náprava bude trvat minimálně jednu generaci, ne-li déle. A zdravotní důsledky této diskreditace budou pravděpodobně horší, než kdyby se žádná pseudovakcinace nekonala.

Celá akce "svědků covidových" tedy totálně poškodila zdravotní prevenci v očích běžných občanů a zdiskreditovala na ní vše, co zdiskreditovat mohla. A právě to je ten nejhorší důsledek uvedené akce. I v případě, že se podaří prokázat souvislost mezi pseudovakcinací a smrtí u milionů lidí, bude to pořád v porovnání s touto diskreditací a jejím pravděpodobným dopadem prkotina.

Volili Babiše ve "vyloučených lokalitách" protože jsou místní lidé hloupí?

Podle pana Čulíka z Britských Listů volili obyvatelé vyloučených lokalit Babiše proti svému objektivnímu zájmu, stejně jako obyvatelé některých strádajících lokalit ve Velké Británii volili "ke své škodě" brexit.

K té Británii

Možná ta Británie je ještě charakterističtější než ty naše "vyloučené lokality", alespoň některé. Jedná se o oblasti ve Velké Británii, kde byly pod hlavičkou "boje za klima", "boje za ekologii" a jiných nesmyslů masově rušeny doly a na ně navazující továrny. Masy lidí přišly o práci a to, že dostávali jakési "žebračenky" od EU, je nezlomilo a volili odchod z ní.
Ti lidé pochopili, že to byla EU, která je připravila o práci a uvrhla do bídy. Ti chytřejší z nich si dokázali i spočítat, že když je Velká Británie v EU čistý plátce (tj. víc peněz do EU vkládá, než od ní bere), tak po odchodu z EU by jí mělo zbýt v kase víc peněz, než kolik tam má nyní. A žebračenky z Bruselu by mohly být nahrazeny smysluplnými investicemi, umožňujícími místním lidem postarat se sami o sebe.
Zcela jistě v tom byl i kousek naděje na znovuotevření alespoň některých nesmyslně uzavřených podniků, které dávaly masám lidí práci (a další živily nepřímo zajišťováním solventních pracovníků, schopných nákupem zboží a služeb živit další osoby).

K nám

Možná to není u nás tak vyhraněné, ale okresy, v nichž vyhrál Babiš, se do značné míry shodují s těmi, kde byly v minulosti z podobných důvodů zavírány prosperující podniky, dávající velkému množství lidí přímo práci a dalším nepřímo příležitost k obživě. Lidé zde tudíž mají s EU jednoznačně negativní zkušenosti. Příhraničnost také znamená možnost vidět, co se děje za hranicí, a jak podobnou situaci, v níž jsme se ocitli, zvládají v Polsku a Německu (toto srovnání vychází pro naši vládu více než nelichotivě).
Představa, že vše vyřeší jakési EUrounijní dotace, je prostě nesmysl. Z více důvodů.
Ten hlavní je, že po odchodu Velké Británie z EU jsme se, posunem na žebříčku států, dostali na pozici "oficiálního" čistého plátce. Faktem je, že pokud se zohlední i nepřímé náklady na naše členství v EU, např. náklady spojené se získáváním EUrodotací, jsme v mínusu v podstatě od našeho vstupu do této organizace. Pokud vezmeme v úvahu i fakt, že dotace v reálu  nejsou peníze (tedy "speciální zboží, vyměnitelné za jakékoli jiné zboží", jak praví příslušná definice v politické ekonomii), ale fakticky jen poukázky na omezené spektrum zboží a služeb (takže jejich hodnota je fakticky nižší než nominál), tento jev se ještě zesílí.
Pokud někdo nerozumí oněm nepřímým nákladům, dovolím si uvést příklad:
Představte si, že máte v bance v Praze "dotaci" 100 Kč. Podmínkou jejího obdržení je, že si ji musíte vyzvednout osobně. Kdo má menší představivost, nechť si spočítá zpáteční jízdné z různých lokalit do Prahy a vykreslí hranice mezi oblastí, kde bude při vyzvednutí stokoruny v plusu a kde už ne. Může si pohrát i s časem jízdy a jeho cenou (třeba podle své hodinové mzdy). V takovém případě zjistí, že jít si pro tuto dotaci bude kontraproduktivní i pro významnou část Pražáků.
A teď si představte, že to nebude stokorunová bankovka, ale poukázka na určité zboží (pro vás ne moc užitečné) do určitého konkrétního obchodního řetězce (vyznačujícího se vysokými cenami a nízkou kvalitou zboží). - A máte EUrodotace "v kostce".

Naši lidé

Naši lidé rozhodně nejsou hloupí. Jednak výše uvedené do jisté míry intuitivně chápou, jednak chápou i to, že jakákoli progrese toho, čím vyhrožuje EU v oblasti "boje za klima", je pro ně v podstatě likvidační.
Elektromobil si většina pracujících nekoupí, protože je až několikanásobně dražší než auto při nákupu a bez dotací na elektřinu k nabíjení je i výrazně dražší v provozu. Navíc v řadě případů je jeho dojezd nižší, než jaký potřebuje někdo, kdo pracuje desítky km od svého bydliště.
Lidi začínají sužovat i "nízkoenergetické domy", protože náklady na jejich výstavbu jsou tak vysoké, že na ně prostě (na rozdíl od normálního domu) nemají. Navíc úspora energie není taková, aby rozdíl mezi ekohaluznou a domem zaplatila. Dokonce i při současných nehorázných cenách energií. A to ještě spousta lidí neví, jak nebezpečné jsou tyhle haluzny v souvislosti se šířením některých respiračních infekcí (zcela jistě počínaje tuberkulózou, ale i ten covid si bude ovzduší v nich pochvalovat).
Blbnutí zelených, vyslovujících se za podpory Bruselu pro naprosto nesmyslný a nijak nepodložený zákaz topení dřevem (a jeho deriváty typu dřevěných briket) ohrožuje téměř všechny, kdo žijí na venkově. I tak přitom drasticky rostou náklady na alespoň temperování obydlí (protože vodovodní trubky ve zdech si nemohou vzít na sebe dva svetry od soudružky Pekarové - Adamové a v případě promrznutí budovy prostě popraskají).
Jistěže vadí i mnohé další věci, hrozí např. ono povinné snížení aplikace agrochemikálií na polovinu, přičemž "čertovo kopýtko" tohoto spočívá v tom, že některé západní státy se tím poklesem pořád budou držet desítky (a někdy i stovky) procent nad naší spotřebou agrochemikálií na hektar, zatímco pro nás to bude znamenat u řady agrochemikálií konec, protože se po snížení jejich spotřeby na polovinu nedostaneme na minimální účinné dávky na hektar. Kdo pracuje v zemědělství, je si tohoto problému vědom.
EKO BIO zemědělství, prosazované zelenými, je naprostá pitomost. Je spojeno jen s velmi nízkými hektarovými výnosy při spoustě práce navíc (a naprosto nesmyslné) a vysokými riziky zdravotního ohrožení konzumentů některými škůdci a jejich toxiny. A, pochopitelně, hrozí i totální zničení polních kultur nejrůznějšími škůdci (ve středověku, kdy prakticky nic než "EKO BIO" nebylo, byl tento jev příčinou některých hladomorů).
"Hodit" hlas někomu, kdo je alespoň částečně "bruseloskeptický" byla otázka pudu sebezáchovy.

Ty nejhorší lokality

Jistěže existují i lokality, obydlené lidmi na dávkách a pohybujících se v šedé nebo i černé ekonomice. Mohlo by se zdát, že jejich obyvatelé mají proč hlasovat spíš probruselsky.
Vidím zde ovšem dva momenty, které mohly sehrát ve volbách určitou roli:
Prvním je skutečnost, že nespokojení voliči chtěli svým "protivládním" hlasováním vyslovit nespokojenost se svou situací a přimět vládu (a spol.) aby jejich situace byla nějak řešena. Jeden z diskutujících na webu Hlídací pes to přirovnal k prohození okna nenáviděného politika cihlou.
Druhým je to, že alespoň část lidí v těchto lokalitách si je vědoma, že sociální dávky a další zdroje příjmů jsou podmíněny funkční ekonomikou. Pokud ekonomika státu půjde do kopru, nepomohou jim ani sociální dávky v milionových nominálech na měsíc, protože to může časem být cena pouhého jednoho oběda v levné vývařovně, nebo ani toho ne. A ti, kteří se živí "dlouhými prsty" si zase mohou být vědomi toho, že z prázdných kapes ani odborník jejich formátu nic nevytáhne.

Takže já se, na rozdíl od pana Čulíka a dalších podobných publicistů, vůbec nedivím tomu, že v lokalitách, kde se lidem žije ekonomicky zle, měl Babiš vice voličů a ledaskde dokonce i místně vyhrál.

Střelba v Hamburku

Jistěže první, co člověka mohlo napadnout v souvislosti s čtvrtečním masakrem Svědků Jehovových, byl islámský terorismus, protože náboženství této sekty patří mezi ta, která islám netoleruje. Nakonec se z toho klube něco jiného.

Svědkové Jehovovi jsou sekta

S uvedenou definicí se nedá nic dělat, oni sekta rozhodně jsou, a to sekta osobnostně destruktivní a agresívní. Normální člověk se jistě setká maximálně s jejich "misionáři", kteří se ho snaží nějakým způsobem "zaháčkovat". Pokud se nechá zatáhnout do diskuse s nimi, je dost vysoká pravděpodobnost, že ho nějakým způsobem zmanipulují k četbě jejich tiskovin, případně návštěvě jejich shromáždění.
V ještě horší situaci jsou lidé, kteří mají takové "dárečky" přímo v rodině, protože jsou vystaveni silnému až nesnesitelnému tlaku k přijetí této sektářské víry.
Faktem je, že asi nejlepší reakci na "misionáře", zvoucí ho k diskusi o bohu, zvládl jeden můj kamarád, který se na ně zeširoka usmál a pronesl: "I jen pojďte dál. My, členové Církve Satanovy si vždy velice rádi povídáme o bohu." Říkal, že v životě neviděl nikoho tak rychle utíkat.
Mimochodem, svatyně Svědků Jehovových rozhodně není žádný kostel. Tento termín neužívají.

Problematičnost sekt obecně

Jedním z hlavních znaků sekty je, že pravda není to, co lze objektivně dokázat, ale to, co říká Vůdce (Guru, Velekněz apod.). Podobnost s totalitními režimy jistě není náhodná, totalitní režimy se chovají naprosto stejně (a začínáme okolo sebe vidět to, co starší z nás znají z dob předlistopadového režimu, do jehož poměrů nás naše vládní garnitura stále intenzivněji stahuje).
To znamená ovšem totální popření zdravého rozumu a samostatného myšlení (to vidíme kolem sebe také a do jisté míry se to dělo i za toho socialismu).
Sekty také své členy nejrůznějším způsobem využívají. "Členské poplatky" často představují tak vysokou částku, že dotyční nejsou s to ji uhradit z příjmů a jsou nuceni drancovat své finanční rezervy. Pochopitelně, existují i postupy, které se zdánlivě financí netýkají, jako jsou různé práce pro sektu (pochopitelně zdarma). Ty ovšem zpravidla přepočteny na peníze představují také zajímavý finanční obnos. Navíc mnozí členové jsou nuceni přecházet na méně kvalifikovanou a honorovanou práci, protože onu práci pro sektu při svém dosavadním zaměstnání nejsou s to sloučit s jeho požadavky. Zpravidla je nový člen vmanipulován do nějaké firmy, kde už nějací souvěrci jsou, případně ta firma sektě patří. Pak je ovšem vtažen daleko více do jejích tenat.

Vztahy mezi lidmi

Hlavní starostí sekty je totální destrukce dosavadních mezilidských vztahů u nových členů. Snaží se je vymanit z prostředí rodiny i dalších složek jejich původní sociální bubliny. Jde o to, aby nový člen co nejrychleji ztratil kontakt s realitou a co nejrychleji byly jeho vazby mimo sektu oslabeny nebo totálně zničeny.
Člen pak za své dosavadní vztahy dostane pseudonáhradu v rámci sekty, v jejímž rámci je kontrolován každý jeho krok i každé jeho slovo.
Některé sekty i velmi razantně zasahují i do partnerských vztahů, případně vztahů rodičů a dětí.

Nesmysly

Svědkové Jehovovi jsou proslulí svým odmítáním transfúze krve, kvůli němuž řada z nich přišla o život. Pokud byli plnoletí a byla to jejich svobodná volba, nemám námitky, svět se stává úmrtím každého takového fanatika o něco lepším. Problematické je nucení odmítnutí transfúze, případně jiných lékařských zákroků, členy sekty v situaci, kdy sami nemocní by si tyto zákroky přáli. Ještě problematičtější je to v případě nezletilých.
Faktem je, že "demokratické" zdravotnictví se s tímto problémem vypořádává podstatně hůře než zdravotnictví za minulého režimu, kdy laikové, a zejména mimo nejužší rodinu, neměli sebemenší možnost do rozhodování o způsobu léčby zasahovat.
Vlivem aktivistických škůdců vznikají různé pochybné "etické kodexy", které jsou v podstatě v rozporu s platnými zákony, avšak nijak lékaře nevyviňují v situaci, kdy postupuje podle nich a postupy NON LEGE ARTIS v souladu s těmito "kodexy" pacienta poškodí nebo dokonce zabije. Zde se jasně ukazuje totální impotence rádobydemokracie tam, kde ani opravdová demokracie nemá co dělat (nebo budou lékaři provádět zákroky na základě hlasování pacientů?).

Odchod

Sekta se obecně snaží, aby každého od vystoupení z ní co nejvíce odradila. A pokud k tomu přesto dojde, je zpravidla systematicky šikanován, s cílem buď vynucení návratu do sekty nebo spáchání sebevraždy. Některé sekty dokonce "odpadlíky" aktivně vraždí, byť to např. u nás zatím oficiálně dělat nesmějí.
Takový odchod je tady spojen s dlouhodobými konflikty a záměrným vyvoláváním stresu u toho, kdo sektu opustil.

Hypotéza

Protože v tom Hamburku vraždil exčlen sekty, je nasnadě hypotéza, že jeho konflikt s ní došel do stádia, kdy se rozhodl k sebevraždě s tím, že pár členů této sekty "vezme s sebou".
Můžeme to odsuzovat, nicméně, kdo něčím podobným neprošel, měl by se zdržet nějakých příkrých soudů. Bylo by také na dlouhou diskusi, zda je lepší, aby ten člověk zdechl někde v koutku sám, nebo svým činem jednak potrestal část těch, kdo ho k tomu činu přinutili, jednak (snad) rozvířil na toto téma diskusi ve společnosti.
Faktem je, že společenská diskuse na uvedené téma prakticky chybí (vyjma blekotání pár silně prosektářských aktivistů, kteří jsou buď blbí jak troky, nebo jsou těmi sektami nějak řízeni).
Svého času jsem vyslovil i hypotézu (dalo by se to asi nalézt v mnoho let starých článcích na tomto blogu), že o některé sekty mohou mít zájem i tajné služby a další podobné instituce, protože jejich manipulování s lidmi by se těmto organizacím i jejich zřizovatelům velice líbilo, mj. k okoukání technik, jak co nejúčinněji manipulovat s populací.
I to může být důvodem, proč jsou některé vysloveně hnusné a zločinné sekty státní mocí podporovány či alespoň tolerovány.
Je dobré si také uvědomit, že náboženská svoboda není a nemůže ani být bezbřehá. Každá společnost, i ta nejbenevolentnější, má v reálu nastaveny jakési limity, do nichž se aktivity alespoň některých sekt a náboženských společností nedají vecpat. A v takovém případě zasahuje ono "organizované násilí", kterému říkáme stát. Dokonce i ve velmi benevolentních USA (s mírou náboženské svobody podstatně vyšší než kdekoli v evropských zemích) narazila sekta, provozující násilné pedofilní aktivity a byla ozbrojenými složkami federace zlikvidována.

Ona tragédie v Hamburku by měla podle mého soudu posloužit jako příležitost k diskusi o hodnocení sekt jako takových a limitů, jaké by jim měla společnost stanovit. Což by bylo rozhodně přínosnější než ostentativní ždímání kapesníků před televizními kamerami.

Je Čína náš nepřítel, který nám ukradl výrobu léků?

Současné prohlášení šéfa BIS, že Čína je pro nás nebezpečná tím, že na sebe strhla výrobu většiny léků a může nás kdykoli vydírat tím, že nám je odmítne prodat, je formálně správné. Těžiště problému je ovšem zcela jinde, což pan Koudelka buď nechápe, nebo chápat nechce (či mu někdo nařídil "držet hubu").

Jak to tedy s těmi léky je?

Skutečně se stalo, že Čína vyrábí řadu léků a v mnoha případech na jejich výrobu má monopol, buď z titulu patentových práv, nebo alespoň faktický, že to totiž nikdo jiný nevyrábí. A důsledky tohoto stavu jsou vcelku jasné a pan Koudelka je popisuje v podstatě správně. Problémem ovšem je, že zcela opomíjí příčiny, které tento stav vyvolaly, a které jsou IMHO důležitější.

Příčiny

Bohužel, v EU se stala pro některé aktivisty práce šíleně sprostým slovem, navíc spojeným s politicky nebezpečnými lidmi, zastávajícími naprosto nesprávné a v moderním světě zcela nepřípustné názory. Všechno, co sebeméně překáží oněm bezduchým "šílencům" pracovat a vytvářet hodnoty, je těmito aktivisty prosazováno horem spodem.
Na výrobě léků a hlavně vývoji nových preparátů se do značné míry podepsala "ochrana zvířat", která byla v západních zemích prosazena již někdy v pozdních 70. a raných 80. letech. Tato ochrana je v podstatě nacistickou agendou, protože první zákony tohoto druhu přijalo Německo na počátku nacistické totality. Je také faktem, že různé spolky na ochranu zvířat v tuzemsku i jiných státech velmi intenzívně, od samého počátku okupace po její ukončení, spolupracovaly s nacistickým režimem. Takže jejich likvidace u nás i v dalších státech byla zcela logická a samozřejmá.
K nám se "ochranářský" trend dostal až po roce 1989.
Problém vidím v tom, že bez pokusů na zvířatech, ať si pologramotní nebo negramotní ochranáři tvrdí cokoli, se výzkum nových léků dělat nedá. Nehledě k tomu, že některé alternativy, jako třeba tkáňové a orgánové kultury, jsou spojeny s daleko rozsáhlejším "masakrováním" zvířat než klasické pokusy na celém zvířeti. To, že mají zpravidla nižší výpovědní hodnotu, takže je nutné jich udělat víc, je jen "třešnička na dortu". Problematické jsou i některé požadavky negramotů, co si říkají etikové. Např. to, že by se na jednom zvířeti měl udělat jen jeden pokus a dost. Opakované nasazení již jednou "použitých" zvířat vedlo např. Pasteura k objevení umělé imunizace (zjistil, že nelze pokusná zvířata podruhé nakazit tím samým patogenem; do té doby tento jev nebyl znám).
Praxe je většinou taková, že se ony experimenty přestěhují do zemí třetího světa, případně států s totalitním režimem, jako je ona Čína. To si mohou ovšem dovolit pouze velké firmy. Výzkum ve středních a menších firmách v podstatě skončil, akademický výzkum z části také, zčásti je bezprostředně financován a řízen velkými farmaceutickými firmami (nikoli k prospěchu společnosti, ale k prospěchu těchto firem).
V čem spočívá háček? Především v tom, že se drasticky snížil počet producentů nových léků a těmto producentům se výrazně snížilo riziko, že nějaký lék, který drží v šupleti, někdo, třeba na vysoké škole, objeví a opublikuje. Taková publikace v principu znamená, že danou látku nelze patentovat a může ji vyrábět kdokoli. Případně že nový účinný lék objeví nějaká střední či menší firma, patentuje si ho a dinosaurovi vyroste nepříjemná konkurence.
Pro pacienty je popsaný stav silně problematický v tom, že nejsou léčeni tím, co je na špičce vědeckého poznání, ale v podstatě zastaralými léky (dokud na ně neprojdou patentová práva), z nichž výrobci potřebují vydojit do propadnutí patentů co největší zisk.
Utajování léčebného prostředku (resp. v tomto případě vakcíny) ukázala i velká epidemie eboly před několika lety, kdy očkovací látka byla s vysokou pravděpodobností vytažena z trezoru (protože na její vývoj a vyzkoušení prostě nebyl dostatek času). V tomto případě však patrně nebyl cílem nějaký zisk, ale to, aby byl k dispozici eliminační prostředek pro tuto infekci v případě, že by byla nějakými teroristy použita jako zbraň. Pak by mělo cenu vytáhnout vakcínu proti ní jak kouzelník Pokustón Boba a Bobka z cylindru a na teroristy vystrčit prostředníček s ampulkou vakcíny.
Pochopitelně, nejde jen o "ochranu zvířat" a nesmysly s ní spojené. Jde rovněž o šílené environmentální požadavky, prodražující výrobu. Jde o rostoucí ceny energií a požadavky na "ekologičnost", "uhlíkovou stopu" a podobné nesmysly - v řadě případů prokazatelně kontraproduktivní i z těch ekologických a ochranářských hledisek.
Svou úlohu sehrál jistě i soubor nesmyslů zvaný REACH, který šíleně prodražuje vše, co má sebemenší vztah k chemii. Časem postihne i výrobky pro domácnost, od čistících prostředků až po chemicky definované složky potravin, jako jsou cukr a sůl a drasticky vše zdraží; zdražování produkce potravin, např. zdražováním agrochemie, už probíhá.
Lze tedy konstatovat, že prostředí v EU se stalo pro jakoukoli smysluplnou výrobní činnost silně nepřátelským a rušení výrob či jejich stěhování z dosahu nekompetentních či přímo programově škodících úředníků a aktivistů nutně muselo přijít.

Čína

Je mi líto, Čína jen využila situace, kterou vytvořil někdo jiný. Takto se ovšem zachová i inteligentnější bakterie nebo prvok. O nezmarovi s pár stovkami nervových buněk rozptýlených po celém těla a propojených primitivními synapsemi ani nemluvě, ten je proti jednobuněčným organismům hotový Einstein.
Jistěže je třeba řešit to, aby se výroba zejména "strategických" léků dostala i někam, kde na ni Čína nebude moci. Ideálně se vrátila do států EU, kde pořád ještě jsou odborníci, kteří by její rozjetí zvládli a byli by i s to naučit tuto práci a vycvičit na ni následující generaci.
Problém ovšem je, že by se musela dosti drasticky změnit legislativa, jinak bude taková akce pořád narážet na umělé, a naprosto nesmyslné, mantinely, vytvořené na základě řevu různých aktivistických skupin. Pokud se to neudělá, tak ta výroba zase za pár let chcípne na úbytě a budeme tam, kde jsme nyní.
Moje generace vyrostla na chemické stavebnici "Mladých chemik". Byla to ideální pomůcka pro polytechnickou výchovu mládeže. Dnes je řada v ní užitých látek z různých (většinou nesmyslných) důvodů na indexu a lze je sehnat jen na nějakou zavedenou firmu (nebo vysokou školu) a často na zvláštní povolení. U mládeže je před výchovou k exaktním oborům preferována výchova k ekonomicky zcela bezcenným "tlamocvičným studiím", jejichž absolventi jsou pro společnost leda zátěží. A pokud se právě toto nezmění, budeme se stále více propadat pod úroveň zemí, které se s aktivistickými hovadinami dokáží poradit (třeba i dost drasticky, ale funguje to). A pro celou slavnou EU nezbyde než ona třetí fáze rozvoje socialismu: "Neztratit stopu" (po "dohnat a předehnat" - kapitalismus, a "neztratit směr").

Požadavky na analýzu

Právě slušně provedená analýza, řešící problém v jeho komplexnosti, by nutně měla obrátit pozornost ke škodlivým aktivistickým skupinám, inspirovaným různými problematickými ideologiemi. Protože "boj proti Číně", která jen využila námi vytvořený prostor, nevyřeší podstatu věci, jako nepomůže odhánění supů od umírajících krav, pokud je nebudeme adekvátním způsobem léčit.
Opravdu kvalitní analýza by měla jasně jmenovat skupiny a jednotlivce, kteří jsou za útěk farmaceutické výroby z EU do Číny zodpovědné. Měla by jasně jmenovat či popsat, pokud ještě jméno nemají, rovněž ideologie, které tyto lidi vedou. A měla by se zabývat i těmi politiky na úrovni států a samotné EU, kteří šli těmto aktivitám na ruku. Protože jedině takováto analýza je s to navodit pro nás jednoznačně žádoucí STATUS ANTE QUO.

Analýza přednesená vedoucím BIS v podstatě jen řeší marginální důsledky daleko širšího a komplexnějšího problému, aniž by byla schopna či ochotna se zabývat podstatou věci.

Vracíme se do předminulého století?

Je skutečně elektromobil tak moderní a pokroková technologie? Proč je tedy starší než auta na benzínový a naftový pohon?

Výročí

Za asi sedm let, pokud se dožijeme, oslavíme (či vzpomeneme) dvou set let výročí prvních elektromobilů. Ty o celá desetiletí předběhly vozítka poháněná parním strojem a spalovacími motory. Elektromobil byl také první vozítko, které překročilo rychlost 100 km/h.
Proč tedy na silnicích nepřevládají právě tyto dopravní prostředky?
Je třeba si uvědomit, že onen rekordní elektromobil byl válec o průměru kolem dvou metrů, vpředu i vzadu zašpičatělý, nacpaný olověnými akumulátory s malou mezerou pro řidiče. Dojet si takovým monstrem na nákup? Kam by ho člověk dal a uvezl by ho elektromobil vůbec, když měl co dělat, aby uvezl sama sebe?
Náhrada olověných akumulátorů lithiovými přitom kvalitativně s elektromobily nic neudělala, jen je trochu odlehčila. Pořád je ovšem elektromobil přetížené monstrum s velmi omezeným dojezdem. Na tom se nic od první poloviny 19. století nezměnilo.

Spalovací motory

Spalovací motory nezvítězily proto, že by je protlačila nějaká "naftová lobby". Ta neexistovala a navíc první války, jejichž cílem bylo ovládnutí ropných polí, nebyly motivovány zajištěním paliva pro automobily, ale pro hořáky v kotlích parních strojů na válečných lodích, u nichž nafta postupně nahrazovala uhlí. Benzín byl spíš odpad, který bylo nutno ze surové ropy odpařit, aby palivo v lodích nemohlo vybuchnout. A náhrada uhlí ropou se děla proto, že ropa má vyšší energetickou hustotu a lze ji po lodi přepravovat trubkami i z míst konstrukčně neatraktivních, zatímco bunkry s uhlím musely být v bezprostřední blízkosti kotlů, aby bylo vůbec technicky možné "krmit" v nich oheň. Tedy zabíraly v podstatě konstrukčně nejtraktivnější místo na lodi.
Benzín tedy byl odpad při výrobě paliva pro válečné lodě, a proto se stal zajímavým z hlediska pohonu silničních vozítek a později i letadel.
Nicméně i později, když už se těžila ropa na benzín a dokonce se vyšší uhlovodíky krakovaly na uhlovodíky odpovídající benzínu, pořád převažovaly výhody tohoto pohonu nad elektřinou, která se stala záležitostí spíše excentrických fanoušků. Prakticky jediný způsob dopravy poháněné elektřinou, který se ujal, bylo vedení elektřiny do vozidla dráty, což existuje dodnes jako trolejbusy, tramvaje, elektrické lokomotivy apod. Nacpat elektřinu do zásoby do vozidla pro jeho jízdu se prakticky nikdy nepovedlo. Spíše se uplatnil dieselelektrický pohon, kdy dieselovým motorem poháněné alternátory vyráběly elektřinu pro elektromobily ve vozidle (fungují tak některé lokomotivy, ale byla zkonstruována i silniční a terénní vozidla, včetně válečných). Ten dieselův motor, agregát a nádrž s naftou jsou prostě mnohonásobně lehčí a menší než akumulátor s kapacitou odpovídající nádrži na naftu.
Spalovací motory tedy neprotlačuje žádná "benzínová" či "naftová lobby". Ony se protlačují samy jednoduše tím, že jsou výrazně výhodnější a ve výrobě i provozu levnější než elektromobil. Je, pochopitelně, jasné, že se pro tato vozítka vytvořila infrastruktura, jejíž majitelé a provozovatelé by byli přechodem na jiný typ dopravy poškozeni, ale tento jev je druhotná a v principu bezvýznamná záležitost. V podmínkách svobodného trhu by tito lidé přešli k infrastruktuře pro jiný typ dopravy, pokud by byl ekonomicky výhodnější, aby se prosadil.

Elektromobil

Už jsem zde před nějakým časem napsal a doložil i výpočty, že elektromobil má mizernou účinnost, v podstatě kolem 1/5 účinnosti auta na benzín nebo naftu. Když se zohlední to, že permanentně vozí baterie o hmotnosti srovnatelné s průměrnou hmotností auta se spalovacím motorem, jde ta účinnost ještě dolů. Proto také není problém spočítat, že emise CO2 jím produkované jsou vyšší ve všech energetických systémech, které mají v energetickém mixu větší podíl elektráren na uhlí než je nějakých 20 %, což z EU splňuje patrně jen Francie v době, kdy jí běží všechny jaderné elektrárny, a mimo EU Norsko, ale zase jen v určitých ročních obdobích, kdy jeho řeky a přehrady na nich mají dost vody.
Zavádět elektromobily tedy znamená zvyšovat emise CO2 a jako "bonus" také obrus z brzd (ten je kvůli hmotnosti elektromobilu výrazně vyšší než u klasického auta) a ještě řešit zdroje lithia do baterií, totálně předělat infrastrukturu z dolévání na dobíjení, vzhledem k nižšímu dojezdu elektromobilu vybudovat opravdu hustou (cca dvojnásobně) síť dobíjecích stanic oproti současným benzínovým pumpám, infrastrukturu jejich vysokokapacitního zásobování elektřinou a mnoho dalšího. Odborníci upozorňují i na nutnost gruntovní přestavby parkovacích domů a vícepodlažních parkovišť, protože tyto objekty jsou stavěny na automobily a ne na monstra o více než dvojnásobné váze.
Vzhledem k obrovské ceně elektromobilu v porovnání s autem existují fantasmagorie o "lidových elektromobilech" s podstatně menšími bateriemi (jaký by byl jejich dojezd, 50, 30 km, nebo ještě méně?) a snad i o nižší ceně. Problém ovšem je, že i dvacet let staré auto na benzín nebo naftu má pořád stejný objem nádrže, zatímco u elektromobilu se kapacita baterie (v závislosti na režimu nabíjení a vybíjení) neustále zmenšuje a za těch dvacet let (pomineme-li překročení doby životnosti baterie) by už byla hluboko pod polovinou původní kapacity. Co by tento jev udělal s "lidovými elektromobily"?
Zcela jistě je problematická i představa ekologických géniů, že přes den bude člověk jezdit v elektromobilu a na noc ho připojí k fotovoltaickým panelům, které ho do rána nabijí.
Návrat k elektromobilům, téměř dvě stovky let zastaralé koncepci, která se nikdy neosvědčila v praxi lze považovat za ekvivalent návratu železnic od lokomotiv ke koňským šesti či osmispřežím, jaká táhla vlaky před zkonstruováním prvních parních lokomotiv (a ještě i nějaká léta poté, protože na některé tratě se lokomotivy nedaly nasadit). Rozhodně to není žádná moderní koncepce. Opravdu se nelze divit tomu, že lidé tyto šunty, až na pár koníčkářů, případně lidi mající zcela atypické požadavky na dopravu, odmítají a přechod na elektromobilitu je možné provést pouze jejich masovým znásilněním.

Hromadná doprava?

Představa, že lidé budou jezdit hromadnou dopravou, je rovněž mimo realitu. Kdysi (za komunistů) jsme skutečně měli v praxi použitelný systém hromadné dopravy, který umožňoval občanům dostat se do práce i na nákupy a zase zpět a jejich dětem cestu do školy a zpět. Tento systém je už v podstatě třicet let po smrti, a na jeho likvidaci se podílely dnes vládní strany, především ODS a do jisté míry i KDU-ČSL. Současná situace ve veřejné dopravě je tristní, naprostá většina lidí v současnosti dojíždějících za prací mimo obec v níž bydlí, by neměla šanci se dostat tam či zpět, případně obojí. Intervaly se děsivě natáhly a řada linek prostě není. Zejména je naprosto nedostupné hromadnou dopravou cokoli, co je mimo hranice kraje, případně je cesta do takové destinace děsivě komplikovaná. Zpravidla to znamená místo jízdy (autem) nějakých 15 - 20 km jet do krajského města, odtud do druhého krajského města a z něj do místa, kde je práce. A poté stejně náročně zpět. V řadě případů elementární výpisy z jízdních řádů dokazují, že se to ani v rámci jednoho dne stihnout nedá.
Jsou i jiné aspekty. Kdysi jsem skutečně jel hromadnou dopravou z chalupy do Brna, obojí v rámci Jihomoravského kraje. Přijel jsem na autobusové nádraží v Brně a zjistil, že polovina nástupních ostrůvků je v rámci nějaké přestavby oplocená a vybagrovaná, a že se to týká i nástupiště, z něhož jsem měl jet zpět. Po celém nádraží visely omluvné plakáty kvůli "dočasné nepříjemnosti", od velikosti A3 po prostěradlo. Nikde však nebyla jediná informační tabule, která by zmateným cestujícím sdělila, odkud tedy náhradou za ta vybagrovaná nástupiště mají odjezd. I na internetu IDOS JMK byla vypsána jako odjezdová ona neexistující nástupiště. Nakonec jsem se dostal zpět autem se známými a zapřísáhl se, že tento systém, organizovaný duševně méněcennými lidmi, využívat, pokud to jen trochu půjde, nebudu.
V Brně v současnosti ruší papírové jízdenky MHD, tedy to jediné, co v rámci placení jízdného bezchybně funguje. Kdykoli jedu tramvají nebo trolejbusem, tak jsem svědkem toho, jak mladým cestujícím středoškolského či vysokoškolského věku, nefunguje jízdenka přes mobil či kartu. Netroufnu si odhadnout, nakolik je to nekvalitou terminálů ve vozidlech a nakolik celého systému (přenos dat a jejich zpracování v reálném čase). Nedokážu si představit (respektive dokážu), jak se s tím budou vypořádávat starší občané, mnozí navíc bez "chytrého" telefonu. Zcela jistě se nabízí otázka, zda systém placení MHD není takto nesmyslně organizován právě proto, aby generoval cestující, kterým se nepodařilo zaplatit jízdné a je možné je zkasírovat pokutou. Kdo bude jen trochu moci, bude tím tuplem jezdit po městě autem.
Pochopitelně, je jasné, že pro ekologického aktivistu, živeného buď rodiči nebo z nějakých "grantů", je představa chození do práce naprostým nesmyslem a lidé, kteří dokonce pravidelně denně jezdí pracovat desítky km od svého bydliště, jsou podle něj nebezpeční šílenci, které je třeba eliminovat.

Konstruktivní vize

Už za minulého režimu nám říkali političtí guru, že kritika má obsahovat pozitivní prvky, aby nebyla jen čímsi zcela negativním. Toto ostatně slýcháme stále častěji i nyní. Dovolím si tedy přinést jakousi pozitivní vizi, která by naši dopravu jednoznačně a kladně vyřešila:
EUroparlament by měl ve své nekonečné moudrosti odhlasovat zrušení první termodynamické věty. Potom by se po silnicích a dálnicích EU mohly mezi jinými dopravními prostředky jako štiky proplétat vozítka poháněná perpetuem mobile prvního typu, třeba Villardovým kolem. Problém dopravy by tím byl vyřešen. Takový automobil (či perpetomobil) by nemusel mít žádnou nádržku s palivem či akumulátor a nemusel by tudíž mít k dispozici nějakou infrastrukturu pro průběžné dodávání energie. Neprodukoval by rovněž žádné škodlivé emise.
Jsem toho názoru, že moderní řešení dopravy by mělo jít touto koncepčně pokrokovou cestou a ne v podstatě ekvivalentní cestou návratu k dávno zavrženým technologiím.

Elektromobil je v principu koncepce poplatná předminulému století, od něhož sice prodělal jakési kvantitativní změny, ale žádnou změnu kvalitativní. Pořád se potýká s příšerně těžkými akumulátory o mizerné kapacitě, které omezují jeho smysluplnost na nějaké místní popojíždění (např vnitřní doprava v továrnách), ale silně omezují nahraditelnost podstatně funkčnějších aut těmito konstrukcemi. Politicky se fyzika prostě řešit nedá (pro méně gramotné či v exaktních vědách nevzdělané čtenáře explicitně konstatuji, že poslední oddíl textu je směsice nadsázky a ironie).