Naslouchání odborníkům po parlamentsku

Před nějakým časem nám parlamentní soudruzi zakázali klecové chovy slepic. Údajně pro dobro "ubohých slepiček, v těchto chovech trpících". Jaká je realita?

Slepice

Slepice není malý opeřený človíček. Slepice je pták o velmi nízké úrovni inteligence, který si ve své původní domovině tento svůj hendikep vyrovnává velmi vysokým rozmnožovacím potenciálem. Tento potenciál byl patrně hlavní příčinou jejich domestifikace, přičemž domestifikace v naprosté většině případů intelekt zvířat snižuje oproti divokým předkům. Jednou z mála výjimek jsou husy.
Chování slepice je do značné míry zautomatizované a je přizpůsobené velikosti hejna do nízkých desítek kusů. Mezi slepicemi existuje tzv. "klovací řád", který navenek vyjadřuje sociální hierarchii v hejnu. Slepice výše postavená může klovat slepice níže postavené, takže nejvýše postavená slepice klově všechny ostatní členky hejna, nejníže postavená je všemi ostatními členkami hejna klována.
Problém velkých hejn pak spočívá v tom, že při tom rituálním klování dostanou nejníže postavené slepice tak velký počet klovanců, že na jejich následky uhynou. Tím je omezen počet slepic v jednom hejně, a tedy i v jednom chovu.
Tento fakt se pak promítá do efektivity chovů (čím větší chov, tím je efektivnější péče o něj), a tedy i do ceny masa a vajec.
Klecové chovy spojují efektivitu velkochovu s tím, že se slepice mohou navzájem klovat pouze omezeně, a tudíž nehrozí riziko vážných až fatálních zranění uklováním u níže postavených jedinců.
Laiky je rovněž upozorňováno na "sezení" slepic na mřížkách, aniž by dotyční byli schopni reflektovat, že divocí předkové slepic se mimo dobu shánění potravy pohybují na větvích stromů, které mají pro stání či sezení ještě horší vlastnosti než ty mřížky (rozhodně slepici na mřížce nehrozí pád "o patro níž", jaký jí hrozí na stromě či keři).
Neobstojí ani argument "nedostatku místa", protože i ve volném hejnu na vesnickém dvorku se slepice běžně shlukují dohromady, a většinu dne i noci setrvávají v kontaktu těsnějším, než jaký jim umožňuje standardní klecový chov.

Problém klecových chovů

Klecové chovy mají prokazatelně lepší parametry z hlediska života slepic. Slepice jsou v nich méně stresovány a prokazatelně dochází i k menšímu počtu úhynu jedinců. V takovém chovu se dá lépe udržet hygiena, což se (mj.) promítá i do kvality vajec, včetně vzniku vajec zkažených - napadených nejrůznějšími bakteriemi.
Klecové chovy podporují jak veterináři, tak i další odborníci na psychologii a chování zvířat (se zaměřením na slepice a příbuzné druhy. Pochopitelně, pozitivní jsou i ekonomické parametry těchto chovů.
Máme tedy zde něco, co výborně vyhovuje jak chovaným zvířatům, tak i jejich chovatelům. Něco, co je zcela jednoznačně lepší než ostatní dostupné možnosti chovu tohoto druhu zvířat "na veliko". Potvrzují to všichni odborníci, kteří jsou kompetentní k posuzování typů chovu těchto zvířat.
Pro tento zákaz volali a volají jacísi pochybní a samozvaní "ochránci zvířat", vesměs s naprosto nulovými odbornými kompetencemi (pokud mají nějaké formální VŠ vzdělání, tak jen humanitního typu, dosti pochybné úrovně). Pokud by se tedy naši zastupitelé měli řídit hlasy odborníků, tento zákaz by rozhodně schválit nemohli.

Hlasování

Proti hlasovala pouze část poslanců za ANO, KSČM a nezařazených (= Trikolora). Všichni ostatní buď hlasovali pro, nebo různými způsoby nehlasovali. Viz 58. schůze, 48. hlasování, 16. září 2020, 11:49, Novela z. na ochranu zvířat proti týrání - EU
Faktem jistě je, to vyplývá i z uvedeného názvu hlasování, že nám tuto antiodbornou hovadinu vnucuje EU a patrně, pokud bychom ji nepřijali, tak by nám to, jako mnoho jiných škodlivých hovadin, dali befélem.
Nicméně příklad poslanců jmenovaných stran ukazuje, že je možné se této modrozelené (ochránci zvířat jsou jen pobočkou zelených) idiocii vzepřít. Pokud by to udělala většina poslanců, donutilo by to EU k tomu, aby se odkopala jako totalita, vnucující lidem škodlivé nesmysly, což by také nebylo k zahození. Naopak by to posílilo tu část obyvatel, která chce z této organizace odejít.

Hlasování o klecových chovech jasně ukázalo, že poslanci naprosto nerespektují hlasy odborníků a rozhodují ve prospěch žvanění naprosto odborně bezcenných osob.

Podraz na Csákovou

Kyjovští kulturtrégři zakázali vystoupení zpěvačky Ilony Csákové na benefičním koncertu pro oběti tornáda u Hrušek.

Pochybná výmluva

Soudruzi začali blekotat, že když zpěvačka kandiduje za politickou stranu (tuším, že se jmenuje Volný blok a obávám se, že se do sněmovny nedostane), tak by vlastně její vystoupení bylo politickou agitací, a tudíž je třeba tomu zamezit.
Proč lze považovat tuto výmluvu za pochybnou?
Ve prospěch lidí postižených živelnou pohromou se angažovala spousta politiků, od vedoucích kádrů vládních stran a vlády jako takové, přes politiky opoziční, až po politiky za strany a další seskupení, stojící mimo parlament. Všem těmto lidem by se muselo, pokud bychom argumentaci soudruhů kullturtrégrů měli vzít vážně, zakázat se takto angažovat, protože by tato angažovanost mohla být použita politicky (zcela jistě si nedělám iluze, že to takto použito být nemůže, ale, na rozdíl od těchto kovaných soudruhů a soudružek, na tom neshledávám nic špatného).
V Německu dokonce, a jako takoví, pomáhají zaplaveným i organizace fotbalových chuligánů, které jinak mívají i problémy se zákonem a mohli jsme zaznamenat i situace, že kvůli nim byly zavírány v době mezinárodních fotbalových zápasů hranice a hlídána i nádraží a letiště. Takže by se jistě i u nich dalo hovořit o tom, že se snaží narušit svůj "jediný správný" obraz, budovaný pro veřejnost policií, soudy a dalšími institucemi.

Reakce

Je mi líto, něco takového může vyvolat leda negativní reakce. A naprosto oprávněné.
Podle mého soudu bude nejlepší, a dejte to laskavě, moji čtenáři, vědět i svým přátelům a známým, co je máte v kontaktech, zcela ignorovat takto řízené "benefiční akce". Peníze postiženým lze poskytnout i jiným způsobem. My jsme s manželkou šli cestou obecního úřadu, u níž je zaručeno, že tyto peníze dojdou bez nějaké režie (snad až na bankovní poplatky) do rukou postižených a neskončí na výplatní pásce nějakých aktivistů z nevládních organizací (jako "režie"). Čím méně peněz pro postižené se bude pasírovat přes tyhle kulturtrégry, tím lépe.
Asi méně šťastnou, leč rovněž očekávatelnou, možností může být o i to, že se někteří lidé nakrknou a nedají postiženým nic.

Budiž jasně řečeno

Ilonu Csákovou jako zpěvačku opravdu dost nemusím, nicméně to mi nebrání ji podpořit v momentě, kdy se angažuje pro zcela jednoznačně dobrou věc a je jí nějakými pochybnými individui za to ubližováno. Podpořil bych v takovéto situaci i jinak mnou naprosto nesnášenou dvojici "Eva a Vašek".
Prostě, i v téhle věci platí (nebo by alespoň mělo platit) ono Voltairovské "S vaším názorem sice nesouhlasím, ale budu se bít na smrt za to, abyste ho mohl hlásat". A kdo tohle nectí, není demokrat.

Jsem toho názoru, že zákaz vystoupení Ilony Csákové na benefičním koncertu pro oběti tornáda na Moravě je v principu stejný, jako byly komunistické zákazy zpěváků a dalších umělců. Proto s ním nesouhlasím a doufám, že po volbách do krajských a nižších zastupitelstev vznikne ve vedení těchto zakazujících organizací silný průvan. Pro mě samotného je to signálem, že touto cestou dávat prostředky postiženým není dobré.

S brexitem je problém, daný klobáskami

EU se v souvislosti s brexitem snažila co nejvíce poškodit Velkou Británii. Mimo jiné se snažila nadefinovat vnitrostátní hranici ve Velké Británii mezi Severním Irskem a zbytkem země. Spor nakonec vyhrotily britské klobásky, typická součást ostrovní snídaně, které údajně nevyhovují EUrounijním normám.

Vnitrostátní hranice

Něco podobného jsme tu měli po Mnichovu, kdy zločinní Němci za asistence zločineckých národů, Britů, Francouzů a Italů, nezabírali území podle národnostního klíče (tedy s převahou německého obyvatelstva), ač právě to bylo předmětem Mnichovské "smlouvy", ale tak, aby byly přeťaty, i záborem ryze českých území, strategické silnice a železnice. Takže vlastně uprostřed státu vznikly jakési pofidérní hranice, vytyčující zabrané území, na které vlak či automobil vyjely a po pár km se vrátily zpět na území nezabrané.
Hranice uvnitř Velké Británie leží na moři, a mělo by se na ní filcovat zboží, které údajně nesplňuje pochybné euronormy.
Faktem je, že pomnichovské Česko - Slovensko se nemohlo zvůli mnichovských zločinců nijak bránit. Velká Británie je ovšem jaderná mocnost, která by si měla umět na Brusel zadupat. I třeba uvedením pár raket s jadernou hlavicí do pohotovostního režimu.

Norma

Je zajímavé, že ještě do konce minulého roku byla Velká Británie (a celá desetiletí před tím) součástí EU. Uvedené klobásky se tam tradičně konzumovaly v britských domácnostech. Byly též předkládány v rámci ubytování typu "bed and breakfast" turistům a dalším návštěvníkům země (včetně z EU) a žádné problémy s tím nikdy nebyly. Musela tady EU velmi rychle a zcela účelově změnit příslušnou normu (i za cenu znásilnění obyvatelstva v Irsku a na Maltě, které, vzhledem k historii těchto států, mají na svém území obyvatele, stravující se v britském stylu), čistě jen aby uvedla britské výrobce těchto klobásek do ekonomických problémů.
Vzhledem k tomu, že po těchto výrobcích nikdo za léta Velké Británie v EU neonemocněl, můžeme mít za prokázanou naprostou bezcennost EUronorem vůči zdravotním rizikům pro konzumenty.
Druhou věcí je, že klobásky ze syrového masa, určené ke konzumaci po tepelném opracování, běžně najdete v regálech i na pultech našich obchodů, zejména v souvislosti s potravinami, určenými ke grilování. To samé platí i pro sousední Německo, z něhož k nám tento styl výrobků pro grilování dorazil po otevření hranic na začátku 90. let.
Jinými slovy, jakási norma, zakazující výrobu klobásek ze syrového masa, určených pro konzumaci po tepelném opracování, by musela, chtě nechtě, postihnout prakticky celou EU, kde se podobné výrobky běžně používají na grilování. V rámci té britské snídaně se ostatně klobásky grilují také, buď na elektřině nebo na plynovém grilu.

Uvedený zákaz tedy není nic jiného než sprostý a zcela účelový kapric od vedení EU, navíc ignorující stávající ISO normy. Jasně ukazuje amorálnost lidí, kteří ve vedení této pochybné organizace stojí. Současně je mementem i pro nás, zda chceme setrvat pod vládou těchto novodobých Jakešů a Biľaků.

Neoplakávejme popravené nácky

20. 7. 1944 proběhl v nacistickém Německu neúspěšný atentát na Hitlera, ta scéna s přesunutým kufříkem s výbušninou je dost známá, a následovaly represe, které postihly cca 5000 příslušníků režimu (včetně prominentů).

Historie

Po úspěšném atentátu měla být spuštěna tzv. operace Valkýra, převrat, který by odstranil špičky NSDAP, vedoucí Německo k porážce. Omočila se v ní řada prominentních důstojníků nacistického režimu, kteří, na rozdíl od fanatických nacistů, chápali, že válka je z vojenského hlediska prohraná a jedinou cestou je její ukončení nějakým mírem se Spojenci. Přičemž postavení Německa  té době bylo výrazně lepší, než jeho postavení v době, kdy žádalo o mír na konci první světové války. Německo dokázalo vést válku ještě skoro deset měsíců a zlikvidovat tisíce spojeneckých vojáků. Kapitulace Německa by patrně vyvedla z války i tu část Itálie, kterou ještě ovládal pod německou patronací Mussolini.
Navíc, o tom se málo píše a obecně ví, pendlovaly mezi Německem a Japonskem nákladní ponorky, které převážely strategický materiál potřebný pro obě strany (v některých případech čeho měli nadbytek Němci chybělo Japoncům a naopak). Kapitulací Německa by se tedy velmi výrazně zhoršila i situace Japonska a je pravděpodobné, že k jeho zhroucení by došlo dříve. Což by znamenalo eliminaci dalších spojeneckých ztrát, včetně úmrtí zajatců v japonských koncentrácích.
Lze tudíž předpokládat, že by na straně Spojenců, zejména západních, existoval značný zájem o ukončení války, a tudíž i přistoupení na alespoň některé některé německé podmínky.

Co by jak by?

Lze předpokládat, že by se Německo snažilo nějakým způsobem udržet předválečné zisky, případně i zisky z počátku války.
Za velmi pravděpodobné považuji úsilí o udržení území, které ukořistili Mnichovskou smlouvou. Za velmi pravděpodobné považuji i to, že by se snažili udržet i nějaká území v Polsku a ve Francii, případně získat nějakou exkluzivitu vůči zemím Beneluxu (v podstatě něco podobného, co byla finlandizace ve vztahu k SSSR).
Něco z toho by asi museli během vyjednávání opustit, ale na druhé straně jsem toho názoru, že něco by získali. Přitom lze předpokládat, že pomnichovské hranice (byť třeba s nějakými úpravami vzhledem k záborům ryze českých území v takzvané třetí fázi) by Němci uhádat mohli. Západní státy nás zradily už jednou a klidně by to udělaly i znovu. Mohlo by se však stát i to, že bychom nadále živořili pod německým protektorátem, byť třeba o něco "fešáčtějším".
Nicméně i v případě, že by pomnichovské hranice Němci neuhádali, zcela jednoznačně by nebyl možný odsun německého obyvatelstva a zcela jednoznačně by v Německu neproběhla, byť v řadě ohledů neúčinná ale přece jakási, denacifikace. Takže i kdyby se podařilo obnovit předmnichovské hranice, pořád bychom měli území s převažujícím německým obyvatelstvem, které by mělo za zadkem nacistické (byť třeba nějak modifikovaně) Německo. Je možné, že by se zachránil i K. H. Frank a K. Henlein by nespáchal sebevraždu. Je možné i to, že by součástí kapitulační smlouvy byl i nějaký generální pardon pro kolaboranty (nejen u nás) a aktivisty sudetoněmecké partaje.
A i kdyby nic z toho nebylo, Německo by mohlo bojovat dál po určitém "odpočinku", daném zmírněním bojů v období vyjednávání, daleko účinněji a navíc s daleko silnější perspektivou krysy zahnané do kouta. Je třeba chápat to, že řada "kovaných" nacistů, tudíž nejnebezpečnějších z hlediska organizování válečných zločinů, až do konce dubna 1945 věřila na obrat ve válce pomocí "vůdcových tajných zbraní", které Německu válku vyhrají i přes případný pád Berlína.
Takže lze očekávat v takové variantě dějin daleko brutálnější likvidace civilního obyvatelstva, nárůst likvidačních aktivit v koncentrácích apod. Důležité také je, že Hitlerem zlikvidovaní důstojníci / generálové / maršálové byli asi tím nejlepším, co Německo ve vedení armády a dalších bojových složek mělo. Německá obrana by tedy byla asi kvalitnější, než když ji v reálu organizovali sice "ideově pevní", ale odborně méně schopní vůdcové.
Na druhé straně předpokládám, že spojenečtí politici by si byli toho, co je uvedeno v předchozích dvou odstavcích, dobře vědomi a do pozice "krysy zahnané do kouta" by se snažili Německo nedostat. A mohli by tímto efektem chlácholit veřejnost vůči nějakým (výše zmíněným i třeba úplně jiným) ústupkům.

Náš zájem

Snažil jsem se výše vysvětlit, že neúspěch atentátu na Hitlera a pád Valkýry byl jednoznačně v našem zájmu. "Zahnání nacistické šelmy až do jejího doupěte a tam jejího ubití", které hlásala sovětská propaganda, a které sověti také provedli, bylo pro nás jednoznačně výhodnější a z výhod tohoto konce druhé světové války v Evropě těžíme dodnes. Minimálně tím, že nemáme v pohraničí území s nepřátelsky zaměřeným obyvatelstvem, snažící se od nás odtrhnout a připojit k Německu. Přestože Německo podporuje Španělsko proti separatistickým snahám Katalánců a Basků, podporuje i celistvost Belgie, případně podporovalo Velkou Británii proti jejím separatistům, nelze si dělat sebemenší iluze, že by podpořilo Československo nebo Českou republiku proti separatistům německým.
Naopak, lze reálně předpokládat, že od pádu komunistických režimů by zde byla velice rychle nastolena velmi podobná situace, jakou pamatují ti, kdo zažili Mnichov a období před ním.
Z tohoto důvodu nemusíme nijak lkát a ronit slzy nad nacisty, patrně schopnějšími než ti, kteří je po neúspěšném pokusu o převrat zlikvidovali. Můžeme být rádi, že historie šla tou cestou, kterou šla, a doufat, že žádný Strážce času ten Stauffenbergův kufřík nepřesune zpět na místo, kde původně stál.
Druhou věcí je, že není reálné dělat z těchto lidí nějaké antifašisty. Jednalo se o silně (nacisticky) prověřené činitele, kteří pouze měli jiný názor na další vývoj situace. Nelze pochybovat o tom, že kdyby nebyli popraveni a dožili se konce války třeba v kriminále, mnozí by se ocitli buď před Norimberským tribunálem, nebo před některým z následujících a nemuseli by vyváznout bez trestu.

Neúspěch atentátu na Hitlera byl tedy pro nás v podstatě velice příznivou událostí, jednak tím, že si sami Němci zlikvidovali schopnější část svého vojenského vedení (což se patrně promítlo do jejich dřívější porážky), jednak nebyli Spojenci vystaveni pokušení vyjednávat s Německem o mír, při kterémžto jednání by nejspíš naše přežití bylo až tím posledním, co by Spojence zajímalo.

Záplavy v Německu

Kdykoli dojde k nějakým katastrofickým jevům na bázi počasí, tak klimatologové přestanou hlásat svou jinak velmi často užívanou tézi, že "počasí není klima" a začnou brblat o důsledcích "katastrofálního antropogenního oteplování".

Klimatické extrémy

Je jasné, že extrémní klimatické jevy, jako bylo tornádo v Hruškách a okolí u nás, nebo nyní záplavy v Německu, mohou souviset a často i souvisejí se změnami teploty. Při tomto jevu vznikají chladnější a teplejší místa v atmosféře, mezi nimiž se vyrovnává potenciál (realizovaný především tlakem vzduchu a vlastně jeho hmotností, která je závislá na teplotě, vlhkosti a dalších parametrech) mezi těmi dvěma místy (nebo více místy současně), přičemž intenzita onoho vyrovnávání je závislá na velikosti těchto rozdílů.
A právě tyto rozdíly vedou ke vzniku prudkých proudů vzduchu (jetů), které mohou přinést vichřice, nebo i katastrofální povodně.
Problém ovšem spočívá v tom, že tyto rozdíly může vyvolat jak ohřívání, tak i ochlazování atmosféry. Lze si to představit, jako kdybychom měli teploměr, u něhož bychom mohli vědět pouze to, jakou rychlostí se hladina rtuti (nebo lihu) pohybuje, ale nevěděli, jakým se pohybuje směrem.
Faktem je, že od loňského dubna se počasí (a tedy zřejmě i klima) posouvá jednoznačně k předchozímu stavu (80. léta a dříve), bez ohledu na různé falešné věštby a zmanipulovaná měření. Ještě v březnu 2020 "odborníci" na klima vyhrožovali 500 letým suchem. Stejně tak ti samí odborníci (alespoň ti "archivní") hlásali ještě na přelomu 70. a 80. let nástup další doby ledové (což má svou logiku v tom, že současné teplé období oproti předchozím teplým meziledovým dobám už "přesluhuje"). Nyní ti samí "odborníci" tvrdí, že ne horko a sucho, ale zima a silné deště jsou známkou katastrofálního oteplování planety (jak to, že to nevěděli před loňským dubnem, se od nich, pochopitelně, nedozvíte).

Původ extrémů

Jak jsem napsal před několika týdny, podle astronomických vlivů (především slapové síly, vyvolané gravitačním vlivem planety Jupiter), vstupuje Země do období, kdy je ohřívána těmito faktory méně. Za necelých deset let by mělo dojít i k oslabení sluneční aktivity, a tím i slunečního záření, které planetu ohřívá. Mělo by tedy  dojít k razantnímu ochlazení, byť patrně ne na úroveň, známou z "malé doby ledové".
Právě tento fenomén může být původcem oněch "jetů", které se vyskytují v atmosféře a přinášejí katastrofální vichřice i povodně.
Uvedené "jety" tedy samy o sobě jsou informačně neutrální, jen ukazují, že v atmosféře dochází ke změnám. Pokles teplot v posledním roce a něco ovšem naznačuje, že původcem těchto jevů není oteplování, ale naopak chladnutí atmosféry.
I katastrofální zastavení tlakové níže, které spustilo problémy v Německu může mít spíš vztah k ochlazování než oteplování.

Mohou si za to sami Němci?

Němci postavili obrovské parky větrníků na Severním moři, nedaleko rezervací Natura 2000 (když se chce a existují určitá privilegia, tak Natura nijak nevadí), které mj. produkují obrovské množství slané tříště a vyhazují ji vysoko do atmosféry. Tato slaná tříšť do atmosféry zavádí kromě vodní páry i krystalky soli, z nichž se stávají kondenzační jádra dešťových kapek. Způsobuje to, že nepřirozené množství vody vypadne z atmosféry jako déšť. Dokud bylo sucho a horko, mělo to příznivý vliv na  Německo v tom smyslu, že tam spadly postačující srážky a my jsme byli biti nedostatkem srážek, které by bez té soli doletěly až k nám.
V okamžiku, kdy ovšem začala vlhká perioda klimatu s četnými srážkami, nastal problém, že zvyšování těchto srážek nutně muselo vést k nadměrným srážkám a záplavám. Je tudíž docela možné, že právě instalace větrných elektráren v Severním moři do jisté míry přispěly ke katastrofálním záplavám v Německu minulých dnů.
Naprosto stejným způsobem mohou narušovat přirozené proudění vzduchu i obrovské plochy solárních elektráren, protože černé panely se vyhřívají a kolem nich se vyhřívá i vzduch a vznikají termiky v místech, kde před tím žádné nebyly. I tyto jevy mohou narušit horizontální proudění vzduchu a přispět k "zaražení" dešťové fronty a jejímu vypršení na jednom místě.
Bylo by také zajímavé zjistit, nakolik byly rozvodněné toky ekologicky "deregulovány", protože i to mohlo přispět jak k vylití vody z jejich břehů, tak i ke znemožnění odtoku vody ze zaplavené krajiny. Dříve nebo později se to zcela jistě provalí.

Záplavy v Německu jsou tedy pouze známkou, že se klima mění, což ovšem není žádná novinka, ono se mění od okamžiku, kdy se dalo o Zemi hovořit jako o kosmickém tělese a bude se měnit až do jejího zániku. Paradoxně mohli sami Němci přispět ke katastrofě svým "ekologickým" chováním.

Že by boj proti "desinformacím" nebyl cenzurou?

Soudruzi (či Volkgenossen) elfové se ohánějí tím, že "boj proti desinformacím" nemůže být cenzurou, protože je to boj proti nepravdě a pojem cenzura se vztahuje jen na pravdivé informace. Jaká je realita?

Desinformace?

Je mi velice líto, informace nepříjemné, byť pravdivé, označovali za "desinformaci" nacisté, komunisté, a kdybychom šli ještě hlouběji do minulosti, tak to i v tom prohnilém Rakousku nebylo jiné. A před tím bylo desinformací, že je Země kulatá a obíhá kolem Slunce, proti desinformacím bojoval i soudruh Koniáš a mnozí další podobní. Tento boj má tedy velmi dlouhou a bohatou historii s jedinou konstantou: Tito bojovníci byli vždy naprosto amorální zrůdy, jejichž smrtí se lidstvo o něco zlepšila.
Hlavní problém je tedy v tom, že kdosi si zde osobuje právo označit nějaké informace za nepravdivé, bez ohledu na objektivní realitu a pouze s ohledem na své politické (=antidemokratické), případně náboženské (náboženství je antidemokratické prakticky vždy) přesvědčení.
Situace tedy velmi podobná nacistické či komunistické cenzuře.
Druhou věcí je, že je snaha cenzurovat jako "desinformace" i komentáře a názory, což je zcela mimo realitu. Je jasné, že pokud někdo tvrdí, že tehdy a tehdy se tam a tam stalo to a to, je možné pravdivost či nepravdivost nějak objektivně, nebo alespoň způsobem objektivitě blízkým zhodnotit.
Ovšem, hodnocení, zda "to a to" je pozitivní nebo negativní, je subjektivní záležitost. Ostatně, 8. 5. většina států Evropy slaví výročí vítězství nad Německem, zatímco Německo vzpomíná na svou krutou porážku. A tu porážku jsou s to Němci, pochopitelně "objektivizovat" tím, co se dělo kolem ní i po ní. Zatímco oslavující národy jsou zase s to objektivizovat své pozitivní hodnocení této dějinné události hrůzami, spojenými s německou okupací.

Desinformace...

Opakovaně jsme také byli svědky toho, že určitá informace byla prohlašována za desinformaci, a poté bylo naprosto jasně a jednoznačně prokázáno, že je pravdivá.
Ve Francii např. dlouhá léta bojovali s "desinformací", že Mitterand má rakovinu prostaty. V podstatě to prohlašovali za desinformaci až do momentu, kdy na tuto diagnózu zemřel. V dobré paměti je zuřivé popírání známých hromadných znásilňování na silvestra 2015 v řadě lokalit Německa, než bylo jasně prokázáno, že skutečnost byla ještě horší. Ještě letos v lednu (a snad i začátkem února) EK prohlašovala zvěsti o připravovaném omezení střeliva s olovem za "desinformaci z ruských desinformačních webů", aby již v dubnu toto omezení vyhlásila, a to v ještě daleko horší podobě, než jaké o něm byly zvěsti. Nebylo to sice tak kách, jako když soudruh Antonín Zápotocký ještě v pozdních večerních hodinách 31. 5. 1953 prohlašoval ve svém projevu, že zvěsti o této reformě jsou smyšlenky buržoasní propagandy. Činil tak tedy v době, kdy už se tiskly noviny tuto reformu k 1. 6. vyhlašující. EK sice na "druhého dělnického presidenta" zatím nemá, ale moc jí nechybí a princip jejího konání je ten samý.
Ještě dnes některé ultralevicové weby blekotají, že ve velkých městech starých států EU neexistují žádné imigrantské no go zóny, a přitom řada států již mapy těchto zón, kde neplatí civilizované zákony, jen zvůle místních zločineckých tlup, ovládajících tyto oblasti, má vyvěšeny na webu a v tištěné podobě je dává turistům, aby věděli, kterým částem města se mají vyhnout.
Není to tak dlouho, co byly zuřivě popírány informace o úmrtích na očkování proti covid, přičemž stále více informací tohoto druhu vychází ve vysoce renomovaných vědeckých časopisech. Dalším problémem je boj proti Ivermektinu a jeho analogům, kdy už existuje řada prací, dokazujících, že ve státech, kde jej plošně podávali, mají jednoznačně nižší úmrtnost i nižší incidenci infekce touto verzí koronaviru. Mechanismus účinku není zcela jasný, ale to platí i pro řadu jiných léků. I o tak "prošvihlém" léku, jako je Aspirin, se pořád ještě zjišťují nová fakta, o nichž se dříve nevědělo (takže by vlastně mělo být zakázáno jeho podávání, protože o něm nevíme vše).
Silně problematické je i propagování očkování dětí bez souhlasu rodičů, založené pouze na "právním názoru" ministerstva, což ovšem není ani zákon, ani jeho oficiální výklad soudní mocí, v situaci, kdy opozice, ať z řad lékařů, tak i právníků, je umlčována  a cenzurována. Pokud by nějaké dítě utrpělo zdravotní újmu, nebo dokonce zemřelo, "právní názor" ministerstva zdravotnictví by měl na výsledek procesu s příslušným lékařem asi stjnou hodnotu, jako cár použitého toaletního papíru.

Desinformace!

EUrosoudruzi jistě mohou zavést cenzuru po vzoru svých velkých vzorů z minulosti. Jistěže narazí na mnohé limity, dané vyšším rozvojem spojovací a informační techniky vůbec, s jakými se jejich předchůdci nemuseli trápit.
Problém je, že o cenzurování, i pravdivých, informací propagandistickou mašinérií se obecně ví, a jediným důsledkem může být nárůst nedůvěry k oficiálně šířeným informacím.
Za socialismu se vykládal vtip o pánovi, který si vyléčil pleš. Postup vysvětloval svému příteli. Spočíval v tom, že si každý den otřel začínající pleš komunistickým deníkem Rudé právo. Dotyčný na to ovšem reagoval slovy: "To nemůže fungovat, protože bych už měl na řiti cop!" A řada lidí skutečně měla pro tyto komunistické noviny pouze tohle použití. Náš problém je, že "veřejnoprávní televize" či jiná podobná média nelze zužitkovat ani tímto způsobem.
A patrně si řada čtenářů vzpomene, jak horlivě prohlašovala za fake komunistická média po 17. 11. 1989, informaci, že na Národní byl ubit student. A jak jim, pro totální profláklost jejich prolhanosti, nikdo nevěřil. Přesně totéž může za pár let (čím dřív tím líp) potkat i EU, a s podobným destruktivním dopadem.
Už jsem tu kdysi psal, že existuje propaganda bílá, šedá a černá. Ta bílá se vyznačuje tím, že uveřejňuje skutečně jen pravdivé informace, a pokud se zmýlí (to se může stát komukoli), tak okamžitě po zjištění té mýlky provede dementi. Průšvihem EU, ale celé veřejnoprávní agendy je, že žádné médium, které by odpovídalo bílé propagandě, nemá k dispozici, čímž klesá její důvěryhodnost v případě jakékoli krize.

"Boj proti desinformacím" je vysloveně snahou o cenzuru nepohodlných, s režimem hlásanou ideologií neslučitelných, informací. Neexistuje pro něj žádné racionální zdůvodnění a jednoznačně způsobuje škody celé společnosti, naštěstí i těm hlasatelům "jediných pravdivých" informací.

Je "hate" opravdu něco špatného?

Neustále jsme ujišťováni, že je nutno bojovat "proti nenávisti" tam či onde, a že nenávistníky je třeba zlikvidovat, zcenzurovat, pozavírat atd. Je to pravda?

Nesmysl

Bylo prokázáno, že již velmi malé děti si dokáží všimnout, že se s nimi zachází nespravedlivě a patřičně na to reagovat vylitím stresových hormonů, které můžeme do jisté míry označit i jako projevy zlosti. Navíc bylo experty na zvířata prokázáno i to, že naši bratránci z řádu primátů reagují ve stejných situacích úplně stejně jako ty malé děti. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že negativní pocity vůči tomu, kdo nám ubližuje, nebo nám křivdí, jsou uložené hluboce v našich mozcích. A co je ještě důležitější, uvedená reakce má zřejmě nějakou výhodu, která její upevnění v celém řádu primátů musela zafixovat brzy poté, co ji slepý hodinář nahmátl.

Boj proti nenávisti

Proti nenávisti bojovaly vždy totalitní, zločinné režimy. U nás jsem se s touto nepřirozeností setkali v souvislosti s šířením křesťanství, které to převzalo ze stejně totalitního a normálním lidem nepřátelského judaismu (podobenství o nastavení druhé tváře atd.).
Nacismus a komunismus považovaly nenávist vůči sobě (jako ideologii, představitelům zločinné moci apod.) za přinejmenším přitěžující okolnost, případně za samostatný trestný čin. Naprosto není náhodou, že to od nich převzali jejich nástupci, liberální demokraté.
Do jisté míry je to logické: Je-li zločinný režim obecně silně nenáviděn, vede to nakonec k takové míře odhodlání, že lidé povstanou a svrhnou ho. Nenávist, podobně jako entusiasmus, může vést bojovníky k sebeobětování i k dalším aktivitám, kterých by se s chladnou hlavou nedopustili.
A zde jsme tedy u toho Darwina: Linie primátů, které dokázaly vůči svým soupeřům, ať už stejného nebo jiného druhu, dokázaly pociťovat příslušné negativní emoce, se dokázaly rvát efektivněji a byly pozitivně vyselektovány proti konkurenci.
Boj proti nenávisti je bojem tyranů proti tomu, aby obyvatelstvo povstalo a bez ohledu na oběti je svrhlo. A bez ohledu na nějakou "humanitu" s nimi naložilo přesně tak, jak si zaslouží (protože v naprosté většině případů to hůř prostě technicky není možné).

Důsledek

Boj proti nenávisti tedy jasně klasifikuje síly, které tento boj provozují a řadí je po boku nacistických i komunistických tyranů.
Mimochodem, existuje SF povídka (Otakar Chaloupka: "Modrý president"), v níž tyran získá automat, schopný detekovat lidi, kteří ho nenávidí. I propojí ho s automaty, které takto detekované lidi zlikvidují. A obyvatel ubývá a ubývá, až v zemi zůstane živý jen on sám, protože ho nenáviděli i vlastní rodinní příslušníci. A když si uvědomí, co způsobil, a patřičně na to emočně zareaguje, zabijí příslušné automaty i jeho.
Obávám se, že tato vize, zasazená v roce 1980 do fiktivního státu v Latinské Americe, by se klidně mohla odehrávat někde v EU (ne-li v celé EU) po vítězství organizací, co dávají "nenávist zdarma" (hate free).

Trochu jinak

S nenávistí lze, pochopitelně, pracovat i jinak. Byli to sovětští ideologové, kteří v občanech SSSR cíleně vyvolali nenávist vůči nacistickým útočníkům. Ve známé písni "Svatá válka (má i svou stránku s originálním textem a českým překladem na Wikipedii) se mj. zpívá:
Пусть ярость благородная Pusť jarosť blagarodnaja    Nechť zloba (nenávist) ...
Вскипает, как волна!     Vskipajet kak valna!        Vykypí (vzduje se) jak vlna
"ярость" je, pochopitelně, zloba, nenávist, rozhořčení (čili "hate").
Překladatelé této písně na české Wikipedii slovo "благородная" překládají jako "blahodárný", nicméně Google translate to přeloží jako "ušlechtilý". Jsem však toho názoru, že "благородный" pudl Artemon (viz "Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství") byl psík s rodokmenem. Použil bych tedy při překladu tohoto slova do češtiny podle kontextu i slova jako "vznešený" či "urozený".
Vidíme, že se zde tedy pracuje s nenávistí (a podobnými emocemi) jako s čímsi zcela jednoznačně pozitivním. S něčím, co by mělo být předmětem úcty. A výsledek se brzy dostavil, sověti Němce porazili, byť s příšernými a pro mnohé gaučové hrdiny v západních zemích nepředstavitelnými i nepřijatelnými oběťmi (poměr ztrát SSSR a Německa odpovídá spíš válce, kterou by SSSR prohrálo) a rozdrtili je tak, jak je do té doby nikdo nerozdrtil.
Můžeme zcela jistě a vážně počítat s tím, že ona práce s nenávistí vůči nepříteli zde hrála svou (a významnou) roli.

"Kultura" EU

Obávám se, že kultura EU s něčím takový pracovat neumí, ale ani nemůže. Politici EU byli dříve často charakterizováni jako lidé s přitažlivostí či šarmem smuchlaného mokrého hadru. Obávám se, že ti dnešní to dotáhli na smuchlaný mokrý hadr uleželý pár dnů v teple.
Kdysi jsem napsal, že si padnutí za vlast, za společenství lidí, z něhož pocházím, s nímž žiji a s nímž mám společné i geny, představit dokážu. Nedokážu si však představit padnutí za paragraf č 15 normy o kyselosti nakládaných okurek, či jinou pseudohodnotu, jimiž nás EU obšťastňuje. Zejména v situaci, kdy je všeobecně známo, že tyhle normy jsou v podstatě produkty naprosto nesmyslných rozhodnutí, pro něž jiné vysvětlení než korupce prostě není představitelné.
EU tedy nemůže, na rozdíl od toho Stalina, pracovat s nějakými emocemi. Její boj proti "hate" je jen doprovodným jevem, ilustrujícím tento fakt.
Faktem ovšem také je, že režim, který dokáže vzbudit v obyvatelích (či občanech) z emocí leda lhostejnost, zcela zákonitě skončí tím, že někdo prostě přijde, odstraní ho a nikdo nepovstane na jeho obranu. Takto skončila ostatně Západořímská říše, kdy vůdce gótských žoldnéřů Odoaker 4. 9. 476 sesadil Romula Augustula, poslal ho do vyhnanství a sám začal vládnout jako král, nikoli caesar. A senátu i lidu Říma to bylo šumafu.

Boj proti hate je tedy z pohledu EU do jisté míry racionální, nicméně odkrývá její emoční impotenci. Zároveň v sobě skrývá zárodek procesů, které by mohly vést k jejímu zániku.