Jsou zelení agenty zelených mužíčků?

Kdysi jsem zde na tomto blogu napsal upravenou verzi své přednášky pro SF fandom o tom, že náboženství by mohlo být prostředkem boje mezi civilizacemi, a jeho introdukce do cizí civilizace by mohla vést k její degeneraci v tom smyslu, že by nikdy nebyla s to vstoupit do vzdálenějšího vesmíru a stát se konkurentem té civilizace, která onu implantaci náboženství provedla.
Dovolil jsem si také ukázat, že trojka "abrahámovských" náboženství (judaismus, křesťanství a islám) obsahuje tak velké množství anticivilizačních prvků, že tato náboženství skutečně vedla k civilizačnímu regresu a drastickém u zpomalení následujícího vývoje (běžně se uvádí, že přijetí křesťanství Konstantinem vedlo k regresu o 500 až tisíc let a k takovému zpomalení vývoje, že se evropská civilizace dostala na úroveň za Konstantina někdy po roce 1300. Takže si můžeme představit implementaci těchto náboženství do života našich primitivních předků, jako prostředek zkázy lidské civilizace zlými ET.

Náboženství?

Pochopitelně, regresívní dopad na civilizaci nemusí mít jenom náboženství. Existuje řada ideologií, které ve svém důsledku vedou k potlačení civilizačního růstu a regresi v mnoha oblastech. V podstatě tuto roli mohou hrát i totalitní ideologie typu komunistické.
Pokud mi někdo namítne zrychlený vývoj v Rusku po VŘSR, odražení německé agrese, prvního člověka ve vesmíru atd., dovolím si některé věci oponovat.
Rusko bylo naprosto šíleně zaostalou zemí a v podstatě jakákoli jakž takž racionální opatření, navíc prosazená silou totalitního režimu, se musela alespoň někde kladně projevit. Na druhé straně bolševické pohrdání lidskými životy vedlo k boji proti Němcům ve stylu "nas mnoga" a k naprosto šíleným ztrátám. Další ztráty byly zcela zbytečně napáchány na civilním obyvatelstvu. Např. v obleženém Leningradu zůstaly statisíce naprosto zbytečných (z vojenského hlediska, protože nebyli použitelní ani jako vojáci, ani pro výrobu zbraní a dalších potřeb obránců) obyvatel, včetně malých dětí, kteří pak umírali hladem a zimou, protože jednak byl obecný nedostatek potravin, jednak byli přednostně zásobováni vojáci a pracující ve vojenském průmyslu. Přitom nebyl problém cestami, které byly používány pro dovoz potravin a dalších potřeb, zpět odvážet tyto obyvatele a jakákoli racionálně se chovající vláda by to také udělala.
Lze také zmínit marxistickými ideology podpíraného Lysenka, jehož "učení" v podstatě zlikvidovalo větší část sovětské biologie, která musela být po jeho pádu v podstatě obnovena ze zahraničních učebnic.
Pokud se týká onoho prvního kosmonauta, jsou zde dva aspekty, které stojí za zmínku:
. Gagarin a další kosmonauti letěli na raketách, poháněných upravenými motory pro německou A4. Do těchto motorů byly pouze dodány materiály, které byly v nacistickém Německu nedostupné a různě se substituovaly. Nebyly to tedy bezduché napodobeniny na způsob Japonska na přelomu 19. a 20. století, ale nebyl to ani výsledek uceleného výzkumu. Jediným přínosem sovětů, vyjma oněch materiálových substitucí, bylo sestavení těchto motorů do baterií, což umožňovalo získat násobnou sílu. V jakémsi "Magazínu chytrých dětí" jsem kdysi četl článek, který tento přístup velebil, protože "zatímco USA se zdržovaly vývojem silných motorů, chytří sověti dali stávající motory do baterie a získali totéž". Byla to do jisté míry pravda. Na raketu se Sputnikem nebo Gagarinem to stačilo, ale na měsíční raketu už taková baterie jednoduše nestačila. Z tohoto důvodu také sověti závod o Měsíc prohráli.
. Gagarin byl fakticky podvod. Tedy ano, Gagarin reálně letěl, cvrlikal z nízké oběžné dráhy atd. Nicméně kdysi, ještě před začátkem kosmických letů, byla stanovena jasná pravidla, že let je platný pouze tehdy, jestliže se s příslušným prostředkem i přistane. Platila dokonce i pro stratosférické balóny, které kralovaly vysokým vrstvám atmosféry ve 30. a 40. letech minulého století. Gagarin a jeho následovníci ve Vostoku ve své kabině nepřistávali, protože ta nebyla schopna, na rozdíl od svých amerických protějšků, měkce přistát. Katapultovali se během přistávacího manévru, jakmile se dostali do hustších vrstev atmosféry, které to umožňovaly. Přistávali pak "po vlastní ose", tj. na vlastním padáku, zatímco kabina buchla na svém padáku o zem způsobem, který by kosmonaut nemusel přežít. Teprve později, a až po Američanech, sestrojili sověti kabinu, schopnou přistát i s posádkou tak, aby to ta posádka uvnitř přežila ve zdraví. Pochopitelně, byl to sovětský totalitní stát, který umožnil to celé ututlat alespoň do doby, než byla fikce prvního kosmonauta natolik zažitá, že prozrazení "nedodržení jakýchsi obskurních pravidel" už nemohlo ideologicky uškodit.
Moje generace pak byla svědkem politického a ekonomického krachu socialismu. Ten byl naprosto zákonitý a socialismus jinak ani skončit nemohl.
Je třeba si uvědomit, že pokud by socialismus zvítězil celosvětově, jak byl původní záměr ještě v raném Leninovi, došlo by k jeho krachu jednak mnohem dříve (protože dovoz technologií i nejrůznější formy pomoci ze západních zemí pomáhaly socialismus udržovat při životě dlouho přes čas, který mu byl sudičkami určen), a byly by rovněž celosvětový. Jednalo by se o celosvětový propad do chaosu a bídy, do drastických bojů o docházející zdroje (na způsob Wyndhamova románu Den trifidů, Merleho Malevilu a mnoha dalších katastrofických či "postapokalyptických" románů), šílený nárůst úmrtnosti (včetně na banální choroby) a ztrátu všech civilizačních hodnot. Je otázka, zda i marxismus v nějaké zárodečné podobě nemohl být do naší civilizace implantován s cílem ji co nejvíce poškodit.

Zelení?

Zelená ideologie má velmi blízko k náboženství, protože obsahuje řadu nesmyslných a zdravým rozumem i běžně známými fakty odmítnutelných či zavrhnutelných prvků.
Celá zelená ideologie neguje lidskou civilizaci a odmítá vše pozitivní, čeho lidé dosáhli během svého výboje od primitivních lovců a sběračů až po současnost. Poslední odnož zelených, "rebelové proti vyhynutí" jednoznačně přiznává, že jejím cílem je totální destrukce lidské civilizace, bída, hladomory a masívní vymírání. Podezřelé by nám mohlo být i odmítání letů do vesmíru jako čehosi "neekologického"
Zelená ideologie v podstatě stojí na podvodech, podobně jako náboženství.
Na podvodech stojí i zavrhování konkrétních látek pro jejich "úžasnou škodlivost". Např. Roundup byl zavržen kvůli tomu, že jakési hovado, které nedodržovalo ani ty nejelementárnější bezpečnostní předpisy (jako je umýt si ruce potřísněné tím sajrajtem než začnu jimi jíst), vyhrálo jakýsi zcela pochybný proces o vzniku rakoviny v právně naprosto pochybných USA. V jakémkoli normálním státě, jako třeba u nás (přinejmenším za komunistů), by ho soud poslal někam, kde slunce nesvítí, a k té rakovině by mu ještě přidal tučnou pokutu za nedodržování předpisů o bezpečnosti práce. Zelení pak z uvedeného pochybného procesu dovodili "šílenou nebezpečnost" glyfosfátu, který pak fašounské organizace, typu EU, zakázaly.
O podvodech které doprovázely zákaz DDT, i o katastrofálních dopadech na lidskou populaci, jsem zde už nedávno psal.
Podvodem je celý "boj proti oteplování".

• nikdy nebyl prokázán příčinný vztah mezi současnými změnami klimatu a produkcí CO2
• zelení prosazují prostředky a techniky, které produkci CO2 do atmosféry zvyšují
• zelení zuřivě bojují proti využívání jaderné a geotermální energie, které jsou jediné opravdu bez produkce CO2

V Neviditelném Psovi z 10. 7. je článek Františka Novotného, popisující výbuch zelenými doporučované "ekologické" lithiové baterie, která v jeho průběhu vydala tak silný tepelný záblesk, že knihy v knihovně byly zničeny stejným způsobem, jako někde pár km od epicentra jaderného výbuchu v Hirošimě či Nagasaki. A takové šílenosti mají být ve všech domácnostech a velkokapacitní úložiště (ukrývající v sobě při plném nabití energii více než jedné hirošimské bomby) by měla být stavěna jako o závod.
Je mi velice líto, ale zelení se projevují jednoznačně jako škůdci a jako se škůdci by s nimi mělo být zacházeno.

Flagelanti

V některých obdobích, nejčastěji tehdy, když byla evropská populace relativně sytá a měla nadbytek (v porovnání s předchozími obdobími) materiálních i duchovních statků, procházeli Evropou flagelanti, modlili se nesmysly (a to i z hlediska křesťanského pravověří) a bičovali "svá hříšná těla". Flagelantství představovalo jakousi psychickou nákazu, takže se k nim přidávali velice často lidé, zhýčkaní oním zmíněným dobrým bydlem. Někdy se jim podařilo i dost významně zatnout sekyru do demografického profilu populace v jimi navštívené lokalitě.
Jak oficiální církev tak i světská moc proti nim bojovaly. V řadě případů to skončilo hromadným upalováním (ostatně, něco podobného byli i známí adamité, které nechal upálit Jan Žižka; v západní Evropě později působili jiní adamité, kteří, s výjimkou nahoty při obřadech, neměli s těmi našimi mnoho společného, či spíš skoro nic), jindy je alespoň vojsko vyhnalo ze země a moudří panovníci se starali, aby si vojáci byli vědomi, že škoda rány, která padne vedle, a když rána, tak ostřím, a ne plochou meče.
Pochopitelně, i za těmi flagelanty byla jakási organizace lidí, kteří dávali dohromady jejich skupiny, získali první vymozkovance, nabalující na sebe další a další a ideologicky i organizačně tyto skupiny z povzdálí řídili.
Pokud sáhneme do jiného, leč silně podobného, soudku, tak něco takového se dělo občas v Rusku (tedy v prostředí pravoslaví). Doporučuji román "Petr a Alexej" od Merežkovského (u nás vydaný též jako "Antikrist"), v němž je popsaná sekta "samospálenců", kteří se sami upálili i s rodinami v kostele, přeměněném na jakousi pec. Kněží, předstírající náboženské vytržení, kteří celou akci zbuntovali a k tomu sebeupálení zmanipulovali celou vesnici, unikli nakonec tajnou chodbou a šli takto buntovat další ves. Celá činnost této a podobných destruktivních sekt byla ještě akcentována bojem zpátečnických a náboženských sil s osvíceným carem Petrem I, který dostával Rusko ze středověku blíž k moderní době. Dnes podobné síly bojují proti presidentu Zemanovi :-)

Podezření

Jestliže můžeme, jak bylo na začátku tohoto postu zmíněno, mít legitimní podezření na šiřitele náboženských bludů, jako na někoho, kdo v žoldu našich nepřátel bojuje za zničení naší civilizace, stejné podezření by klidně mohlo padnout i na ty zelené. Praktický dopad jejich aktivit na naši civilizaci je v podstatě velmi podobný, jako destruktivní aktivity "monoteistické trojice".
Uvedeným postřehem se dá vysvětlit i silně pozitivní vztah zelených k islámu, který z oné trojice monoteistických náboženství představuje to nejdestruktivnější. A lze s jeho pomocí vysvětlit i mnohé další nelogičnosti a nesmyslnosti s "ekologickým" hnutím spojené.

Zelení tedy nejsou nic jiného, než jakási obdoba středověkých anticivilizačních sekt, jako byli v textu zmínění flagelanti, nebo třeba oni adamité z doby našeho husitství. Je třeba dostat do čela státu síly, které s nimi budou zacházet jako s takovými a rozhodně nebudou věřit snůškám nesmyslů, které tyto organizace hlásají a šíří. Nicméně, podobně jako anticivilizační náboženství z výše zmíněného příspěvku by i oni mohli být agenty (byť třeba nevědomými) nepřátelských emzáků.

Co by se stalo kdyby R. Heydrich nebyl zlikvidován

Jistěže je tohle námět na nějakou alternativní historii ve stylu Drnkovy "žabí" tetralogie. A přiznám se rovnou, že nemám ani sitzfleisch, ani čas, ani jazykové vybavení, abych jako on strávil stovky hodin (přinejmenším) nad dobovými dokumenty a dedukoval z nich možnou alternativu. Jen si dovolím něco takového pouze načrtnout.

Představme si tedy, že atentát spáchán nebyl, protože místní odboj v protektorátu odmítl spolupráci se zahraničním vedením, vzhledem k očekávaným obrovským represím.
Heydrich by cca po dvou týdnech odjel na Ukrajinu a další území SSSR, okupovaná Němci. V té době, necelý rok po zahájení války, ještě nebyly vztahy mezi místním obyvatelstvem a německými vojáky (a s nimi přicházejícími "východními osadníky") zdaleka tak horké jako později, byť se stalinský režim zuřivě snažil o navození co největší konfliktnosti.
Heydrich byl na pozici muže č. 2 v německé "říši" a měl tudíž obrovské pravomoci. Mohl klidně zpacifikovat okupovaná území, jak to udělal s protektorátem. Mohl jít i dál a vytvořit už v tom roce 1942 něco na způsob ROA. Ovšem, v daleko větším počtu. Nakonec mohly táhnout proti bolševickému SSSR miliony bojovníků, částečně ze zajatců a částečně i zverbovaných na dobytých územích. S tím, že si v případě vítězství Němců polepší oproti poměrům za Stalina (což slíbit i dodržet by, vzhledem k šíleným podmínkám v SSSR, nebyl problém). A i kdyby byl Heydrich rozhodnutý slíbené nedodržet, přesto by nejspíš spousta lidí na jeho sliby naletěla, protože byl mj. i velice přesvědčivý lhář a manipulátor.

Němci mohli klidně sedět doma a vyrábět výzbroj a výstroj pro ruské vojáky bojující za Německo. Ti s dobrodružnými povahami jim mohli dělat páteř důstojnického kádru, případně zajišťovat speciální jednotky, pro které by se nesehnalo dost ruských (a jiných exsovětských) dobrovolníků.
Je vcelku jasné, že po porážce SSSR by byla na řadě Velká Británie, která by neměla moc šancí se udržet proti nepříteli, schopnému ustát milionové ztráty.

Za mořem by zůstaly USA, které by ovšem s Hitlerem spíše koketovaly, protože Roosevelt měl k totalitním režimům velice blízko. Jeho New Deal byl v podstatě obdobou fašistických a nacistických politickoekonomických programů k překonání Velké hospodářské krize a jejích následků. Hitler mu klidně mohl substituovat "strýčka Joea" (Stalina) v naší variantě dějin.

Heydrichovo nezabití tedy mohlo vést k celosvětovému vítězství fašismu a nacismu se všemi z toho plynoucími negativními důsledky.

Jsou zelení agenti Ruska?

Pokrokoví "liberální demokracii" (která není ani liberální, ani demokratická) prosazující soudruzi vřískají, jak je Zeman (a případně další politici jemu názorově blízcí) "ruský", popř. "čínský" agent. Je třeba se ovšem ptát, kdo ve skutečnosti v EU, ale i v USA, prosazuje ruské a čínské zájmy.

Co je ruský zájem?

V zájmu Ruska je jednoznačně pozice, která by mu umožňovala co nejvíce omezit zasahování jiných států do jeho vnitřní politiky a oslabila jejich pozice tam, kde s ním kolidují v politice zahraniční (včetně různých "proxy" střetů, jako byly i události v Sýrii). Určitým specifikem Ruska je i to, že to vždy byla imperiální velmoc. Rusko si do značné míry naběhlo zavedením komunistického režimu. Ten se sice na počátku ukázal jako přínosný v tom smyslu, že bylo možné násilím provést některé objektivně potřebné reformy, možností daleko efektivnější mobilizace sil v době napadení Německem i později za studené války (vítězství v závodě o první družici i o prvního kosmonauta, byť podvodném), nicméně pak už to byla konečná a rozklad, který nakonec skončil pádem SSSR.
V jednom z alternativních časopisů (asi to byl WM magazín, ale ruku do ohně za to nedám) byl opublikován text kteréhosi z bývalých sovětských generálů. Autor v něm kvílí jako sbor vysloužilých sexuálních pracovnic nad tím, jak je Rusko po pádu SSSR pojednou zranitelné a prakticky veškeré jeho území je nyní v dosahu raket středního doletu a podobných prostředků. Soudruh si patrně neuvědomil, že jeho kvil je rajskou hudbou v uších obyvatel všech satelitních států (i periferních států SSSR, jako třeba Pobaltí), protože ti byli podobným prostředkům vystaveni za celou dobu existence SSSR v hranicích po roce 1945.
Nicméně i tento kvil je do značné míry reflexí oné imperiální politiky a imperiálních zájmů SSSR.
Faktem je, že Rusové nemuseli nikdy bojovat o holé přežití národa jako takového. Střet s Německem za poslední války dokázali vyhrát i v situaci, kdy měli vůči těm Němcům poměr ztrát, odpovídající spíš válce prohrané. Zase, národy z periferních států SSSR i ze satelitních zemí byly většinou ve své historii alespoň jednou vystaveny riziku vybití většiny obyvatel a násilného odnárodnění přeživších. Ostatně, v některých případech se na tom riziku podíleli i sami Rusové.

Prostředky prosazování ruských zájmů

Po pádu SSSR bylo silně omezeno prosazování ruských zájmů vojenskou silou. Masakry neruského obyvatelstva, jaké prováděl ještě Gorbačov, prostě nejsou přípustné a možná by vedly k nějaké negativní mezinárodní odezvě (čímž myslím něco jiného než diplomatické pohrození prstem, doprovázené fistulkou proneseným "Ty ty ty, ty zlý! Naprav se!").
Bude-li ovšem degenerace západních států pokrčovat tím tempem, kterým tč. probíhá, dříve či později nebude ani politická ochota, ani schopnost udělat něco jiného. Z tohoto důvodu mě zcela míjejí blekty o tom, jak Trump zvítězil s ruskou pomocí. Opak je pravdou. Rusko podporovalo jak Clintonovou tak i Bidena, protože ti vedli a vedou USA a celý západní svět s nimi totálně do prvoúst.
Rusko má, pochopitelně i ekonomické karty, nejen v ruce, ale i po rukávech a různých skrytých kapsičkách. Už za éry SSSR byly tendence pomáhat západním firmám investovat do SSSR tak, aby z toho měly nějaký zisk. Filosofie této podpory byla jasná "Když tu budou mít své majetky, nebudou si je chtít nechat ve válce roztřískat".
Pochopitelně, SSSR si pěstoval i další páté kolony v nepřátelských řadách. Prakticky veškeré mírové hnutí v západních zemích bylo placeno a řízeno KGB. Póvl s plackami "Raději rudý než mrtvý" fungoval prakticky jako žoldáci SSSR. Stejně tak i celé hnutí proti válce ve Vietnamu, "Ruce pryč od Kuby" apod.
Tyhle aktivity zcela jistě Rusko od SSSR převzalo, ale s poklesem reálné síly Ruska v porovnání se SSSR a zánikem bipolárního světa ztratily na významu.
Zbývá ovšem jedna důležitá síla, a tou je obrovské surovinové bohatství Ruska.

Problém surovin z Ruska

Rusko, pochopitelně, potřebuje prodávat své suroviny co nejdráže. Nemá na to, aby je zhodnotilo do prodejného zboží (alespoň ne ve všech komoditách). Pochopitelně, jakýkoli pokles cen surovin je pro ně tragédie. Týká se to i surovin energetických, jako je ropa a zemní plyn.
Zejména zemní plyn se stal velice žádanou komoditou v souvislosti s nutností vyrovnávat výkyvy výkonu fotovoltaických a větrných elektráren, které prosazují "zelené" skupiny a organizace. Německo buduje jako šílené Nord Stream II. Ignorovalo přitom zákazy a sankce ze strany Trumpa. Po jeho výměně za daleko proruštějšího Bidena dostalo v podstatě zelenou a o nějakých sankcích se přestalo zcela mluvit.
Faktem je, že bez zelených by odbyt ruského plynu na evropském kontinentu, kam ho lze rychle, levně  a ve velkých kvantech dopravit plynovody byl daleko nižší. Pokud by středo a západoevropské státy začaly saturovat své potřeby zemního plynu břidličným plynem, těženým na svých územích (zásoby zde jsou, jsou patrně nějaké i u nás), znamenalo by to pro Rusko přinejmenším stejný problém, jako smíření se západní společnosti s faktem, že za demokracii, lidská práva a tržní společnost se bude muset bojovat (proti SSSR, jeho satelitům a jím řízeným organizacím) se zbraní v ruce. A taky umírat.

Zelení

Faktem je, že zelení prosazují jen samé nesmysly.
Jimi prosazované OZE jsou naprosto bezcenné při neexistenci možnosti ukládat energii z nich do zásoby (protože naprostou většinu energie vyprodukují OZE v době, kdy je elektřiny v síti přebytek a není o ni zájem). Jejich produkce musí být vyrovnávána klasickými elektrárnami, přičemž nejvíce se osvědčily paroplynové, protože vodních je obecně na něco podobného nedostatek a uhelné chtějí zelení zrušit.
Jediným racionálním vysvětlením zelených nesmyslů je, že jejich hlasatelé vystupují ve prospěch Ruska. Odstavování uhelných a jaderných elektráren spolu se zvyšováním podílu kolísajících a nespolehlivých OZE umožňuje v podstatě jediný způsob saturace energetiky států EU elektřinou, a to jsou elektrárny na ruský zemní plyn.
Pochopitelně, jako dodavatel dominujícího zdroje energie se Rusko velice rychle dostane vůči těmto státům do pozice toho, kdo diktuje vše, co mají či nemají dělat. A bez jehož svolení politikovi EU či národního státu v jejím rámci nespadne z hlavy ani jediný vlas.
Je také známo a dobře spočteno, že úniky metanu z těžby, zpracování a dopravy zemního plynu mají stejný dopad na skleníkový efekt, jako ta cca polovina CO2 na kWh, kterou produkuje zemní plyn při svém spalování. Výsledkem tedy je, že skleníkový efekt zemního plynu, silně propagovaného zelenými, a uhlí, proti němuž zelení zuřivě bojují, je prakticky stejný. Náhrada uhlí ruským zemním plynem absolutně nedává smysl, pokud se na zelené nebudeme dívat jako na agenty Ruska. Pak to smysl dávat začne, a velice dobrý.
Stejné je to v případě boje zelených proti těžbě břidlicového plynu. V tomto případě by odpadl onen dálkový transport,  tím i většina úniků metanu do atmosfér, a plyn by se přiblížil oné cca 1/2 skleníkového efektu uhlí. Ovšem, ten plyn by byl náš a ne kupovaný z Ruska. Pro Rusko by znamenalo používání místního plynu evropskými zeměmi ekonomickou katastrofu.
To samé lze uvést v souvislosti s bojem zelených proti průzkumu a využití geotermální energie. I zde boj zelených proti této vysoce čisté formě energie bez jakékoli produkce CO2 nedává smysl, pokud je nebereme jako agenty s ruským plynem, protože geotermální energie by ho mohla z řady oblastí použití zcela nebo z větší části vytlačit za vcelku jasně neblahých ekonomických následků pro Rusko.

Hypotéza

Jistě, je to jen hypotéza, či "konspirační teorie". Nicméně neexistuje jiný způsob, jak racionálně vysvětlit chování zelených organizací. V jejich čele stojí lidé, kteří si musí být velice dobře vědomi vší rozporuplnosti a nesmyslnosti toho, co jimi řízené organizace hlásají. Je jasné, že řadoví členové nikoli, ty klidně můžeme považovat za věřící i těm na první pohled nejvíce "řvoucím" nesmyslům. Od toho ostatně v těch organizacích jsou. Od toho se také "stávkuje za klima", aby zelenému kanonefutteru nemohla výuka přinést informace, které jsou s těmito nesmysly v rozporu. Případně aby byl tak nevzdělaný, že ten rozpor prostě nezpozoruje.
Na druhé straně, pohybujeme se v oblasti politiky, nikoli trestního práva. Politik není obžalovaný, jehož vina musí být prokázána nade vší možnou pochybnost.
Politika by mělo odstavit jakékoli logicky konzistentní podezření, které je v souladu se známými fakty. Minimálně do situace, než se prokáže jeho nevina (nikoli se pouze konstatuje, že vinu nelze stoprocentně prokázat).
Takže, hleďme na zelené (a s nimi příbuzné strany, včetně pirátů), jako na agenty Ruska. Minimálně, dokud se neprokáže opak. Rozhodně je to podstatně racionálnější než obdobná podezření vůči panu presidentovi Zemanovi.

Pokud jde tedy o odpověď na v nadpise položenou otázku, můžeme konstatovat, že pokud jimi nejsou, tak si prakticky stoprocentně na poli energetické politiky počínají, jako by jimi byli. Měli bychom tudíž vůči zeleným i stranám, které k nim mají blízko (v úvahu padají hlavně dvojka piráti a STAN) zaujímat velice opatrný vztah a rozhodně je nevolit, bez ohledu na to, jak moc apokalyptickou budoucnost nám po ztrátě svého politického vlivu budou předkládat. Už proto, že prakticky nikdy nebylo pravda nic z toho, co takto prorokovali.

Je Putin tak hrozný škodič?

Všichni "pokrokově orientovaní" političtí aktivisté nadávají na Putina, až se z nich kouří. Nejsem si zcela jist, zda činí správně. Putina bych jistě u nás za vládce nechtěl, ale jsem si jist, že v Rusku vykonává roli spíše pozitivní.

Rozdíl

To, co jsem napsal, není rozhodně míněno jako nějaký rasismus či antirusismus. Je to prostě výsledek naprosto rozdílné historie naší a ruské.
U nás začali reformy feudálního systému již Marie Terezie a její syn a nástupce Josef II. Po jeho smrti sice reformy ustaly, a některé z nich byly i odvolány, ale prakticky od té doby utrpěl feudalismus u nás velice vážnou ránu, byl částečně potlačen a do řízení státu se dostaly některé civilizované prvky, které v současnosti považujeme za samozřejmé.
Další změny přinesl rok 1848, kdy tehdy navržená ústava (později oktrojovaná a ještě později zcela zrušená) obsahovala preambuli, že "veškerá moc ve státě pochází z lidu". A před veškeré další kličkování byl monarchii vnucen parlamentní systém, který občas vytvořil i zákony panovníkovi nepříjemné. A před různé kodrcání (typu Bachova absolutismu) se kára naší společnosti potácela směrem ke stále demokratičtějšímu politickému uspořádání a k prvkům právního státu, v němž i panovník nebo síly jemu blízké mohli prohrát soudní spor.
To se projevilo např, při soudním sporu o pravost tzv. rukopisů, kdy byl V. Hanka nařčen z jejich padělání německými novináři a soudní spor vyhrál, přes všechny negativní důsledky pro monarchii, protože platil zákon, podle něhož Rukopisy jako historický dokument nemohly být cenzurovány, zatímco jako současné literární dílo ano. Když se potom podíváme na národní obrození (zejména pozdní), tak nemůžeme přehlédnout, kolik v té době vzniklo literárních i výtvarných děl (ale i mnoho dalších aktivit), které mají nějakou vazbu na Rukopisy. Pokud by Rakousko nebylo právní stát a nedodržovalo vlastní zákony, tak by nic z toho nemuselo vzniknout.
Je jasné, že zdaleka ne vše bylo růžové, viz události, které předcházely požáru Národního divadla a i zamaskování jeho skutečných příčin státní mocí, soud s tzv. Omladinou a mnoho dalších konkrétních událostí. Nicméně to pozitivní převažovalo.
Pokud by nedošlo na sklonku vlády Františka Josefa I k tomu, že se jeho vláda dostala do vleku německých nacionalistů (dokazuje to např. odvolání Badeniho reformy), je docela možné, že by se monarchie na konci první světové války působením odstředivých sil nerozpadla.
Když nastoupila první republika, byla zde v podstatě populace vědomě vítající demokracii, chápající z větší části, co to znamená a schopná se v ní orientovat a žít. A to byla také jedna z hlavních příčin úspěchu nově vzniklého státu.
Pokud se podíváme na Rusko, tak jeho historie je zcela odlišná. První antifeudální reformy zavedl až car Alexandr II 1861 zrušil nevolnictví, a to ještě dosti polovičatě, takže vznikly masy nevolníků, vyhnaných z půdy, na níž dříve pracovaly, a ty vytvořily základ městského proletariátu.
Přesto tyto reformy vyvolaly zděšení u narodvolců a dalších revolucionářů, kteří je chápali jako nebezpečí, protože dojde k poklesu utrpení lidu a tím i jeho revolučních nálad a nepodaří se provést revoluci. To byla také jedna z příčin, proč Narodnaja Volja páchala atentáty na cara, dokud neuspěla.
Nástupce Alexandra II, Alexandr III, i jeho syn Mikuláš II. byli tupí tyrani. Mikuláš II absolutně nechápal fungování státu. Prohrál Rusko - Japonskou válku, zcela si znepřátelil široké vrstvy lidu známou "krvavou nedělí" (1905), nakonec byl svržen únorovou revolucí v roce 1917, když se svou neschopností podílel na vojenském krachu Ruska v první světové válce. Nakonec byl i s rodinou zavražděn bolševiky. To, že ho pravoslavná církev v poslední době (2000) svatořečila, spíš negativní vyznění jeho osobnosti podtrhuje.
Prakticky jen v období mezi únorovou revolucí a VŘSR byly v Rusku jakési kvasidemokratické poměry. VŘSR pak nastolila totalitu, která trvala až do pádu SSSR.
Za Jelcina došlo k jakési snaze o zavedení demokratického systému, ale ten dopadl velice špatně. Rusko se v té době hospodářsky propadalo a docházelo ke stále silnější politické desintegraci státu.
Nástup Putina tento proces zastavil a zvrátil, k obrovské nelibosti těch sil, které se snažily ve vznikajících temných vodách trhnout co nejvyšší zisk. Či se těšili na maso z mršiny Ruska.
Putin musel s některými oligarchy, kteří hrozili rozdělit si stát na zájmové sféry (jak to vidíme na Ukrajině), alespoň částečně spolupracovat, nicméně alespoň část jich potlačil a další oligarchové mu museli v řadě momentů ustoupit.
Ukázalo se tedy jasně, že Rusko tím, že nemá naprosto žádné demokratické tradice, nebylo s to vytvořit funkceschopnou demokracii. Období po únorové revoluci bylo v podstatě dvojvládí jakžtakž demokratické Prozatímní vlády a antidemokratických sovětů a ještě trvalo něco málo přes půl roku (režim za Jelcina byl spíš parodií na demokracii). Rusko selhalo za toho Jelcina a selhalo by nejspíš po nástupu nějakých demokratů či "demokratů" i v současnosti. Ostatně, není v tom samo. Naprosto nulovou tradici demokracie mělo po první světové válce Německo a formálně demokratická Výmarská republika jednoznačně havarovala, mj. na tom, že v Německu nebyli v té době žádní demokraté. Současný vývoj v Německu ukazuje, že ta léta mezi rokem 1945 a spojením Německa v roce 1990 byla málo na to, aby zde vznikla hluboce zakořeněná demokratická společnost.
Trochu z jiného soudku, ale k podobnému tématu: Když Mojžíš vyvedl Židy (nebo spíš protoŽidy) z Egypta, toulal se s nimi záměrně po pouštích, dokud nezemřeli všichni, kteří pamatovali otrocké postavení Židů v Egyptě. V podstatě i on. A teprve potom se dali jeho následovníci, s populací očištěnou od jedinců s otrockou mentalitou, do dobývání Palestiny.
Tím jen decentně naznačuji, že myšlenka, kterou jsem výše rozvedl, zdaleka není originální a rovněž, že lze najít jakousi analogii už v Bibli. Což považuji za jakési posílení mých argumentů

Putin

Pokud se tedy podíváme na toho Putina, tak jistě vidíme, že není nějaký kovaný demokrat (ale to nebyl ani Jelcin), ale že pod jeho vedením Rusko jde ekonomicky nahoru a zejména se v něm začínají objevovat prvky demokracie a právního státu, byť jistě s mnoha problémy, jaké jsem výše zmínil i pro to Rakousko - Uhersko za vlády Františka Josefa I.
Zcela jistě by pro nás byla vláda někoho jako je Putin cestou zpět až někam před 28 říjen 1918. Na druhé straně lze doufat, že pokud bude nástupce Putina stejně schopný jako on, případně ještě nástupce jeho nástupce, projde Rusko jakýmsi "inkubátorem demokracie", jakým jsme my prošli za zmíněného Franze Josefa I a do jisté míry i za jeho předchůdců, a bude schopné fungovat jako demokratická společnost v demokratickém státě (se všemi neduhy demokracii vlastními).
Může nám být líto těch obyvatel Ruska, kteří se demokracie nedožijí, jako nám může být líto i těch protoŽidů, co měli tu smůlu, že se narodili jako otroci či sluhové, bloudících až do smrti pouští a poněkud jednotvárně se živících manou (patrně druh jedlého lišejníku, obsahující sacharid manitol), ale nic jiného se asi dělat nedá. Předčasné pokusy o změny režimu z "výchova k demokracii" na "demokracie" (jako by bylo např. dosazení Navalného se zahraniční pomocí) by demokracii v Rusku nevytvořily a naopak by zhroucením státu do nedemokracie prodloužily potřebnou dobu další výchovy populace k demokracii (asi jako u narkomana recidiva prodlouží proceduru odvykání).

Něco zcela jiného

Když se naši občané právem dožadovali po roce 1990 zavedení referenda (máme ho v ústavě. ale nemáme k němu ani po těch 30 let + prováděcí zákon), byli poučováni antidemokratickými politiky, že ve Švýcarsku je tento institut více než sto let a tudíž je zavedený a nehrozí, že by došlo k nějakému "nesprávnému" hlasování.
Faktem ovšem je, že referenda byla ve Švýcarsku zavedena v době, kdy bylo více než devadesát procent jeho obyvatel negramotných, což je ovšem mohlo ochránit před čtením blábolů progresivistických aktivistů :-) Nějaká specifická "výchova k referendu" je nesmysl. Švýcaři měli demokracii (respektive její základy) celá staletí a zavedení referend bylo jen dalším nástrojem, který navíc chrání občany před zvůlí politiků. To se týká i skutečnosti, že ve Švýcarsku je možné jakýkoli zákon do tří měsíců "sestřelit" referendem. Vzhledem k tomu, jaké zmetky produkují naši politici, je velice pravděpodobné, že by naše zákoníky zely prázdnotou.
Nehledě k tomu, že v poslední době se ve Švýcarsku opakovaně stalo, že občané hlasovali podle progresivistů "špatně", takže např. před pár lety omezili islámskou rozpínavost zákazem výstavby minaretů a před nedávnem zpřísnili požadavky na kulturní kohezi imigrantů s místní populací, pokud chtějí získat trvalý pobyt nebo dokonce občanství. Obě tato referenda jsou noční můrou progresivistů a jsou rovněž jedním z důvodů, proč je nám bráněno vyjádřit svou vůli tímto způsobem.
Na rozdíl od demokracie jako takové referendum žádnou "výchovu" nepotřebuje a bylo by možné ji zavést z hodiny na hodinu kdykoli, jen co se podaří dostat z cesty vysloveně antidemokratické politiky, kteří tomu brání.

Můžeme tedy toto porovnání uzavřít tím, že vzhledem ke zcela odlišné historii a prakticky nulové demokratické tradici Ruska je Putin, zajišťující Rusku zřízení s prvky právního státu a demokracie, asi optimu blízkou osobou. Snahy o jeho sesazení jsou vedeny jednak hloupostí různých politických aktivistů, jimž tyto souvislosti nedocházejí, jednak zlou vůlí těch, kdo si jsou dopadu Putinova působení na Rusko dobře vědomi, a silné a demokratické Rusko někdy ve druhé polovině tohoto století si prostě nepřejí.

Německo jako manželka alkoholika

Existují ženy, které si vezmou alkoholika, v domnění, že ho svou láskou a péčí tohoto návyku zbaví. Po, zpravidla katastrofálním, konci tohoto manželství si, poučeny předchozí zkušeností, vezmou zase alkoholika (jiného) a celá hra se opakuje, jen s malou obměnou hereckého obsazení. Některé zvlášť odolné, pokud přežijí druhé manželství s alkoholikem, si dají repete, znovu s alkoholikem. Psychiatři to mají, pochopitelně, ve svých tlustých knihách popsáno a snad i pojmenováno po nějakém svém předchůdci, který tento typ ženy poprvé vědecky popsal. Napadá mě ovšem kacířská myšlenka: Nemohou trpět stejným (ekvivalentním) patologickým syndromem celé národy?

Ženy

Paní, která šíleně milovala svého muže, který pil, bil ji a zahýbal jí, jsme měli jako profesorku na gymplu. Pochopitelně, i když nám bylo od dalších profesorů naznačováno o co se jedná, člověk to tehdy v tom těsně postpubertálním věku tak nebral. Situaci, kdy byla domlácená tak, že skončila ve špitále, nebo domlácená v obličeji tak, že se styděla přijít, nebo ji dávali dohromady na psychiatrii, nám odpadla hodina, nebo byla suplována, bral v tomhle věku a se svými mikroskopickými životními zkušenosti jsme tehdy ono narušení výuky brali jako dominantní aspekt celé věci. Infernálnost toho, co ta paní profesorka musela prožívat, si člověk začal uvědomovat až poté, co sám prošel nějakými vztahy, a u těch z nás, co se dostali na medicínu, k tomu přispěly i odborné informace z oborů jako je psychologie či psychiatrie. Je možné, že kdyby mezi námi byl někdo, kdo v podobné domácnosti vyrůstal, mohl by nás i v tom gymplovním věku posunout k realističtějšímu pohledu.

Německo

Faktem je, že Německo, jakmile se v 19. století sjednotilo (ale tendence k tomu byly již dříve), začalo silně provozovat a podporovat velkoněmecký šovinismus. Ten dovedl Německo až do pozice jednoho z viníků první světové války. Jeho hříchem bylo ovšem i naindukování nacionalismů dalších evropských národů, které posléze začaly žít svým vlastním životem.
Po ní začalo Německo koketovat jednak s komunismem, jednak s nacismem. Když zvítězil ten druhý směr a vzbudil v Německu prakticky bezvýhradné nadšení, dovedl je opět k válce, ukončené katastrofální porážkou.
Po této druhé válce se mohla východní část Německa vrátit ke dříve uctívanému komunismu a užívat si ho.
Přitom ten se od toho nacismu zase až tak moc neliší. Dovoluji si prohlásit, že některé "budovatelské" či "odborářské" filmy z padesátých let by se klidně daly jen s nepatrnými úpravami nasadit na poměry v Německu před vypuknutím druhé světové války. Třeba dvojice filmů "Dovolená s Andělem" a "Anděl na horách" velmi snadno.
Západní část Německa sice měla demokracii, ale v podstatě jako výsledek činnosti okupační správy. Tedy něco cizího, vnuceného, nepřátelského. Z toho důvodu tam bujely rovněž různé komunistické zločinecké skupiny (typu "Frakce Rudé Armády") či revanšisté více druhů.
Po spojení v 90. letech minulého století se Německo vrhlo jednak na multikulturalismus (na ten zadělali Západní Němci dovozem "gastarbeiterů") a ekologií. Přitom se jedná o ideologie srovnatelné s tím nacismem či komunismem, které byly idoly předchozí vlny německého uctívání totality.
Německé ideologie byly navíc velice často formulovány jako "obecně akceptovatelné".
V dobách německého šovinismu bylo hlásáno, že vlastně všichni schopnější lidé jsou "zločinně odněmčení" Němci. A byli tudíž vyzývání k tomu, aby se přihlásili k oné původní a jediné správné národnosti. A spousta lidí z elit jiných národů jim na to i skočila. V situaci, kdy většina evropanů měla předky ze všech možných národů, se skutečně z nich dala vyloupnout ta "německá větev" jako hlavní a "zušlechťující" dotyčnou osobu. Jakousi ozvěnou tohoto propagování německého šovinismu bylo "dávání se k Němcům", většinou osobami silně charakterově pochybnými, za okupace.
Totéž se týká i rasistického nacismu. V řadě států mimo Německo (i v údajně demokratických státech typu USA nebo velké Británie) existovaly různé instituce či alespoň spolky pro "rasovou čistotu" a v některých státech dokonce docházelo k likvidování či nedobrovolné sterilizaci lidí, kteří byli shledáni podle těchto německých idejí "rasově méněcennými". Velice často se v těchto aktivitách angažovaly různé levicově orientované osobnosti (ostatně, nacismus je ryze levicová ideologie). V oficiálních komunistických kurikulech různých uctívaných levičáků a "progresivistů" ze západních zemích se o tom poté, co vyšla najevo podstata této ideologie, psalo asi se stejnou ochotou a nadšením, jako v oběšencově domě o provaze.
Totéž vidíme i v současnosti, kdy německé ideje multikulturalismu a ekologismu jsou šířeny v dalších zemích jako cosi pozitivního a progresívního, a jsou přejímány osobnostmi, hlásícími se k levé polovině politického spektra (pokud ne rovnou k levému extrému), byť jsou to v principu stejné šílenosti jako ten na nacismu založený boj za "zlepšení" lidské populace.

Ostatní státy

Ostatní státy se staly obětmi německých aktivit vyvolaných předchozími v Německu uctívanými "-ismy". I v současné době jim hrozí něco podobného v souvislosti s ideologiemi, které Německo a jeho občané prosazují nyní. Tato hrozba je akcentována u členů EU, protože Německo využívá této organizace k prosazování ideologických zrůdností z něj pocházejících. V podstatě i brexit byl spoluvyvolán touto skutečností, jako obranný tah, distancující tyto progresivisty od rozhodování o politické situaci v této zemi.
Německé ideje jsou prostě obecně škodlivé a škodí nejen Němcům (těm to budiž ostatně přáno) ale i normálním národům, které podobnou psychopatologickou či psychiatrickou úchylkou netrpí. A na druhé straně lze konstatovat, že pokud se pro něco německá populace nadchne, je to jednoznačně škodlivé. A pokud tu škodlivost nevidíme, tak jen proto, že jsme problém neanalyzovali v dostatečné kvalitě a do dostatečné hloubky jeho následků.
Ostatní státy se již dvakrát musely sebrat a tento psychopatický (pokud ne rovnou šílený) národ porazit v krvavých válkách, za cenu desítek milionů lidských obětí i nedozírných hospodářských a kulturních škod, aby zabránily uplatnění jím hlásaných ideologií do všech šílených a zločinných důsledků. Osobně se domnívám, že tato zkušenost zcela postačuje a není třeba čekat na to, až Němci ve jménu nějaké zločinné ideologie zahájí další válku.

Ideální řešení

V případě té nešťastnice, brané jako inspirace, mohou její příbuzní sáhnout po omezení způsobilosti k právním úkonům a jejím svěření do péče někoho z nich (nebo skupiny, výboru), což se dříve označovalo termínem "kuratela". Dříve byl podobný, ale mnohem častější, problém zejména s cerebrální syfilidou, která vyvolává pocit superiority a současně objektivně snižuje duševní výkon postiženého. Hrozilo, že postižený např. zcela promrhá rodinný majetek v "geniálních" spekulacích apod.
Jakousi obdobou něčeho podobného by tedy bylo zavedení (či spíše obnovení) spojeneckého okupačního režimu, kdy by představitelé okupačních mocností rozhodovali za Němce v zásadních věcech typu zavádění "New Green Dealu" a podobných nesmyslů, škodících nejen všem okolo, ale i Němcům samotným.
Trochu podobnou roli by mohlo sehrát dání Německa pod kuratelu států EU s tím, že by nerozhodovaly struktury EU (silně prolezlé ideology německého původu), ale národní parlamenty jednotlivých států v rámci nějaké meziparlamentní spolupráce.

Neideální, leč možné, řešení

Prostě, mezi dalšími národy dohodnuté ignorování všeho, co Němci, i jejich představitelé v rámci EU, dělají a hlavně prosazují. Stylem "psi štěkají, ale karavana táhne dál". Předpokládám, že by to způsobilo nelibost, nicméně by se dalo argumentovat i vůči těm Němcům ve stylu "vaši vnuci nám jednou poděkují".

Situace, kdy Německo, zatížené neustálým koketováním s totalitními ideologiemi, vedoucími ke špatným koncům, je hegemonem EU a cpe se v oblasti ekologie i multikulturalismu na přední místo ve světě, je naprosto neúnosná. Tento její aspekt akcentují zkušenosti, které svět s Německem a jím prosazovanými ideologiemi má. A bylo by velice záhodno s tím něco udělat dříve, než tento stát vyvolá další průšvih světových rozměrů, případně rovnou třetí světovou válku.

Zfalšovaní hlasatelé falešné víry

Lze brát jako v podstatě axiom, že křesťanství je falešná víra. A to z toho důvodu, že obsahuje tolik vnitřních rozporů, že bylo vždy udržováno hrubým znásilňováním celé společnosti a umělým udržováním populace v tuposti a nevzdělanosti. Ostatně, judaismus a islám na tom nejsou o mnoho lépe. Pokud by nebyly udržovány permanentním násilí, proti populaci, během dvou tří generací by odešly na ideologické smetiště ležet spolu s uctíváním starověkých (i jiných) božstev.

Pátého července oslavujeme údajné výročí příchodu cyrilometodějské mise.

Je to, pochopitelně, naprostý nesmysl.
Aby tito bratři ze Soluně mohli v této době dorazit (pochopitelně rychlostí pěšího poutníka v divokém terénu) na Velkou Moravu v tomto datu, museli by nejobtížnější část své pouti, cestu přes balkánské hory a předhůří Alp (museli se vyhnout stepím se silně nepřátelskými Maďary) absolvovat v době doznívající zimy a vrcholícího nedostatku potravin. Kdy tedy ani místní neměli co do huby a nebylo možné od nich potraviny získat ani na základě pohostinství, ani nákupem.
Navíc by museli po značnou část své cesty překonávat toky s jarními povodněmi, mnohdy zcela nepřekonatelné při tehdejších technických možnostech.
Reálně také hrozilo zavalení výpravy nějakými opožděnými sněhovými bouřemi (je dobré v této souvislosti připomenout, že bez ohledu na globální oteplování, ať už fiktivní nebo opravdové, byly letos ještě na začátku června ve vyšších polohách Šumavy a Krkonoš noční mrazíky. V některých horách na své cestě by se setkali s ještě nižšími teplotami.
Na konci by je čekaly lužní lesy, ještě pořád rozbahněné po jarních povodních.

Je vcelku jasné, že tato mise musela být uskutečněna v létě, tak, aby poutníci dorazili na Velkou Moravu cv časném podzimu. Cestou by se mohli stravovat na základě pohostinství, odměňovaného buď věcnými nebo finančními dary, protože potravin byl v tomto ročním období dostatek a vzhledem k omezeným možnostem jejich dlouhodobějšího skladování se stejně musely z větší části spotřebovat.
Cesta by probíhala za nízkého stavu vody v prakticky všech překonávaných tocích a lužní lesy na moravsko - rakousko - slovenském pomezí by v této době byly asi nejprůchodnější.
Je třeba si uvědomit, že mise byla dlouhodobě pečlivě připravována dvorem byzantského císaře, v němž působili lidé, mající s podobnými výpravami četné praktické zkušenosti, takže by takovou pitomost, jako je vyslání výpravy v předjarním období nikdy neudělali, respektive zde nebyla žádná časová tíseň něco takového udělat navzdory očekávaným ztrátám i nemalé pravděpodobnosti zániku celé mise (na rozdíl např. od nepřítelem neočekávaného vojenského úderu, kde by se riziko vyšší pravděpodobností jeho úspěchu vyplatilo).

Soluňští bratři nebyli, pochopitelně, žádné květinky z klášterní zahrady. Měli za sebou řadu poutí, byli zkušení při pochodu terénem v neznámé krajině a zcela jistě byli daleko otužilejší než většina současných provozovatelů extrémních sportů. Nicméně neměli nejmenší důvod riskovat neúspěch celé výpravy jejím nevhodným načasováním.
S velmi vysokou pravděpodobností dorazili na Velkou Moravu někdy v době dožínek, kdy bylo ještě dost času na to, aby do zimy stály jejich příbytky a případně malé svatostánky. nehledě k tomu, že v té době už na Velké Moravě kostely byly, jednak po irských mniších, kteří sem přišli hlásat křesťanství (a v jeho relativně nejcivilizovanější podobě) jako první, jednak po franckých kněžích, kteří křesťanství používali vysloveně jen jako nástroj podřízení místního obyvatelstva Francké říši. Takže po vyhnaných franckých kněžích na Velké Moravě zbyly i svatostánky, ubytovací prostory a další prvky misijní logistiky.

Celá historie přijetí křesťanství ukazuje jasně, že toto náboženství, snad s výjimkou těch irských mnichů, nebylo ničím jiným než mocenským prostředkem, v němž víra jako taková hrála roli prakticky jen jakési stafáže. Asi jako vlající prapory na papalášských tribunách za oslav prvního máje neukazovaly podstatu socialismu - loupeže, vraždy a zotročování.
U nás navíc, v souvislosti s několika ryze politickými přesmyky mezi různými verzemi křesťanství, muselo být silnější chápání teto mocenské superiority nad vírou, než v jiných zemích, což nakonec vedlo až k husitství. V Anglii, kde byl vývoj christianizace také trochu podobný, to ostatně vedlo k vystoupení předchůdce Jana Husa, Johna Wycliffa a selským bouřím, nicméně toto pojetí náboženství jako ryze mocenského nástroje oprášil i Jindřich VIII. při své roztržce se Římem.
Podřízení víry mocenským aspektům ostatně ukazuje i onen posun výročí příchodu "věrozvěstů" z dožínkového období na den před výročím upálení Mistra Jana Husa, aby okázalé katolické cyrilometodějské slavnosti tuto vzpomínku překryly a vymazaly. Ostatně, s výročím příchodu věrozvěstů v tomto termínu se nesetkáme dříve než po rozštěpení křesťanství na našem území.
Můžeme navíc konstatovat, že praktické selhání cyrilometodějské mise v dlouhodobější perspektivě způsobilo, že jsme se stali součástí západního, nikoli východního křesťanského civilizačního okruhu, což nám přineslo četné výhody, včetně průmyslové revoluce a obrovského technologického a civilizačního skoku po jejím nástupu. Ten se se světem východokřesťanských církví, včetně ruského pravoslaví, minul. Rozebíral to ostatně v několika svých textech František Novotný, k tomu zcela jistě povolanější než já.

Takže cyrilometodějské svátky jsou zfalšovaným výročím vnesení jedné konkrétní verze (která z dlouhodobého pohledu naštěstí nevyhrála) falešné a škodlivé víry na naše území. Ničím jiným.

Sekání trávy jako vyhánění ďábla belzebubem

Sekání trávy před tím, než jde do květu, je chvályhodným počinem, protože na její pylová zrna, tvořená v hojném počtu, protože trávy opyluje vítr, je hodně lidí alergických. Ďábel se ovšem skrývá v detailu.

Jakmile pokročí jaro, rozlehne se po našich trávnících řev motorů sekaček. Ty kosí trávu na pár centimetrů vysoké pahýlky. Brání tím jejímu kvetení, což je dobře z hlediska zamezení produkce alergogenního pylu. Vše ostatní je však špatně.
Seká se totiž strunovou sekačkou, která, v rozporu se svým názvem, trávu neseká, ale drtí. Při tom drcení vznikají kapénky obsahu jednotlivých buněk. V nich jsou zavzaty velmi silné alergeny, silnější než ty, které jsou na povrchu pylových zrnek. Kapénky během velmi krátké doby uschnou a stanou se součástí polétavého prachu, který je vůči imunitnímu systému alergiků daleko agresívnější než samotný pyl. Navíc může vyvolat alergickou reakci i u lidí, kteří na pyl alergičtí nejsou, nicméně po proběhnutí této ataky se mohou stát i pylovými alergiky.
Moje sestřenka, učitelka, vždy vzpomíná, jak při zaslechnutí zvuku strunové sekačky vždy co nejrychleji zavírali okna tříd, protože jinak měla polovina dětí okamžitě nudle u nosu.
Jinými slovy, pokud není sekání provedeno kosou, srpem, nebo jiným k opravdovému sekání určeným nástrojem, nadělá více škody než užitku.

Dalším problémem je, že vzrostlý trávník obsahuje specifické prostředí pro řadu druhů, i živočišných, zatímco strunovou sekačkou posekané a na koncích podrcené pahýlky jsou v podstatě pustinou, která, z důvodu nezaclonění půdy, velice rychle v teplých a slunečných dnech vyschne na mlat.
Brečíme nad katastrofálními úbytky hmyzu a přitom je sami vyvoláváme "bojem za zdravější prostředí".
Sekání kosou nebo srpem je i v tomto šetrnější, protože zbytky trávy zůstanou delší a trávník zcela neztratí svou ekologickou funkci. Jistěže pomůže i to, že tráva neskončí sešrotovaná (se všemi živočichy, kteří na ní byli) v nějakém pytli a odvezená na skládku, ale že nějakou dobu poleží, pak se z ní dělají kupky, a teprve ty se z pozemku odvážejí. Protože v tomto případě naprostá většina živočichů v trávě žijících stačí usekané části rostlin opustit.

Pochopitelně, vedle změny techniky sekání je zde ještě jedna možnost: Nahrazení rostlin z čeledi lipnicovitých jinými rostlinami, schopnými růst v zápoji, které navíc, protože vytvářejí květy schopné produkce nektaru, jsou významnou výživou nejen pro včely a motýly, ale i další druhy hmyzu. A navíc nejsou zdrojem agresívních pylů, takže se nemusejí sekat tak často. Současně je možné, protože zde není časová tíseň daná hrozícím celoplošným současným rozkvetením a produkcí pylu na celé ploše, sekat tyto porosty po pruzích tak, aby se hmyz a další živočichové stačili přesunout do neposekaných (nebo již poo posekání rostoucích) částí.
Některé zahradnické firmy už takové směsi, schopné růstu na původně zatravněných plochách, komerčně produkují, takže není problém jimi trávníky zcela nebo alespoň zčásti nahradit.

Chce to myslet, ale opravdu není problém neekologické a zdraví škodlivé sekání trávníků, a zejména strunovými drtiči, zcela, nebo z větší části eliminovat.