středa 30. června 2021

Turínské plátno

Proč je tolik rozporů kolem Turínského plátna. Zejména tedy ohledně jeho pravosti? Pokusím se to vysvětlit.

Historie

Turínské plátno bylo dovezeno do Evropy křižáky, kteří ho patrně ukořistili v některém byzantském chrámu. Až do po požáru roku 1532 bylo vcelku nezajímavým kusem látky s několika málo špatně rozeznatelnými skvrnami. Během zahřátí při požáru došlo ke stejnému jevu, k jakému dojde při zahřátí dopisu s nápisem psaným "tajným inkoustem", kteroužto funkci může splnit i citrónová šťáva nebo mléko. Prakticky neviditelné tahy náhle vystoupí. Podobně vystoupily i skvrny na uvedeném plátně.
Další senzace nastala tehdy, když bylo plátno poprvé fotografováno (pochopitelně, černobíle). Ukázalo se, že ony skvrny, vypadající jako otisk lidského těla, jsou v podstatě negativním obrazem a po vyfotografování, kdy fotografický negativ se stal vlastně pozitivem zobrazení na plátně, vyvstala jeho anatomická přesnost.
Po zkoumání plátna se objevily a objevují stále další podrobnosti.

Pro pravost

Pokud se jedná důkazů pro pravost, tak těch je velké množství.
Jednak je to samotné plátno, tkané způsobem, jaký se v Palestině používal kolem přelomu letopočtu a ještě snad koncem prvního století n.l. se používat přestal. V plátně byla objevena také pylová zrna, která odpovídají flóře Palestiny v dané době. I způsob zabalení těla do plátna odpovídá tehdejšímu židovskému pohřebnímu ritu.
Muž, který byl do plátna zabalen, neodpovídá křesťanské ikonografii Krista, ale od účesu a dalšími anatomickými znaky odpovídá obyvatelům Palestiny na začátku našeho letopočtu. Umístění hřebů pro ukřižování odpovídá tomu, jak se skutečně v Římě a jím ovládaných územích tento trest prováděl.
Je třeba si uvědomit, že první křesťané byli obrazoborci, žádné obrazy nevytvářeli a v době, kdy křesťanství z této cesty sešlo a začalo produkovat obrazy jako propagační a jiný podobný materiál, se už trest smrti ukřižováním celá desetiletí (a možná i více než sto let) neprováděl. Mezi křesťanskými malíři byl zaveden onen patologicko anatomicky nesmyslný úzus s probitými dlaněmi (místo zápěstí) a nárty (místo pat). Až renesance začala tušit, že by se takto přibitá osoba z kříže urvala vlastní váhou. Experimentálně na mrtvolách to bylo prokázáno někdy koncem 19. století.
Bylo ale i zjištěno, že oči muže byly zatlačeny mincemi z té doby z Palestiny. Navíc se má jednat, jak jsem zaznamenal v jedné internetové diskusi, o "chyboražby z roku 29", které mají caesar na začátku s písmenem K místo C. Těchto mincí jsou údajně v současnosti známy a po různých sbírkách rozmístěny celkem tři kusy. Nabízí se jakási obdobnost s Modrým Mauritiem, který je vlastně chybotisk a proto je tak vzácný.

Proti pravosti

Proti pravosti jsou vlastně jen výsledky analýzy C14. Ty jsou ovšem velice problematické, protože plátno obsahuje částečky sazí z onoho požáru, a také je místy vyspravované, pochopitelně nitěmi z doby, kdy byly správky učiněny.
Protože obsah C14 v organických materiálech klesá s logaritmem času, může i stopová přítomnost novějšího uhlíku velmi drasticky zkreslit výsledky této analýzy.

Hlavní problém

Ukazuje se, že obraz odpovídající Turínskému plátnu by mohl být vytvořen tak, že by do plátna byl zabalen živý člověk, namaštěný mastmi s aromatickými složkami a s krvácejícími ranami odpovídajícími trnové koruně, ranám po bičování, hřebům pro ukřižování a závěrečnému probodnutí boku. Zabalená osoba také krvácela, což mrtvoly brzy po smrti přestávají činit.
Existuje více-méně shoda, že Kristovo ukřižování trvalo velice krátkou dobu, v naprosté většině případů umírali popravovaní i déle než den. Shoda existuje i v tom, že existují jogínské triky, které umožňují napodobit smrt natolik věrohodně, že by to římští úředníci nepoznali a tělo dovolili z kříže sundat. Samotné probodnutí boku nemuselo být fatální. Pokud měl ukřižovaný výpotek v hrudní dutině, mohlo mu naopak "vytečení krve a vody" zvýšit kapacitu dýchacího systému.
Obraz ukřižované osoby se pak mohl do plátna "napařit" v době, kdy se dotyčný vzpamatovával z onoho stavu předstírané smrti, narůstala mu tělesná teplota, rozjela se srdeční činnost apod., což by také vysvětlilo ono krvácení z ran.
A zase, z hlediska falšování: V době, kdy plátno mohlo vzniknout, nebyly známy podrobnosti ukřižování, nebyla by tedy vytvořena relikvie, neodpovídající ikonografické manýře. Můžeme jistě konstatovat, že taková relikvie mohla být vytvořena krátce po ukřižování, ale v té době (obrazoborectví) nebyla po něčem takovém poptávka, zatímco autentické plátno, v němž byl Kristus opravdu zabalen, by si i první křesťané nejspíš schovali. A trnová koruna se běžně ukřižovaným na hlavu nedávala, takže rány jí odpovídající (respektive jejich krvavé otisky) identifikují ukřižovaného velice dobře.

Proč je to problém?

Existují teorie, podle nichž Kristus v hiátu mezi dětstvím v Egyptě a začátkem své kazatelské dráhy pobýval v Indii, kde se mohl naučit mimo jiné i jogínské triky na předstírání smrti. Jeho učení snese výklad, že se jednalo o místními obyvateli nepochopenou buddhistickou misi.
Je třeba si také uvědomit, že křesťanství je dílem těch, kdo se vydávali za Kristovy pokračovatele, a s původním Kristovým učením patrně nemá mnoho společného. Konec konců, proto byla naprostá většina evangelií zcenzurována, některá existují jako nekanonické texty (např. scény narození v chlévě mezi domácími zvířaty, Ježíšek v jesličkách atd. odpovídají Evangeliu sv. Petra). Jiná evangelia byla záměrně ničena. Viz nedávno objevený evangelijní zlomek, v němž se píše o Kristově manželce.
Mezi "svitky od Mrtvého moře" byly nalezeny zlomky evangelií, prokazatelně starší než začátek našeho letopočtu (proto se o nich velice rychle přestalo mluvit a dodnes je naprostá většina těchto svitků nepřístupná vědeckému bádání).
Považuji proto za docela možné, že evangelia byla původně proroctvími, která měla popisovat, co se stane, až přijde mesiáš, jehož Židé toužebne očekávali. A nějakou dobu po ukřižování Krista začala být chápána tou částí Židů, kteří se rozhodli se odtrhnout od hlavního proudu judaismu (a posléze z nich vznikli křesťané), jako texty, popisující to, co už se stalo. A ztotožnili si jejich hrdinu s kazatelem, k jehož učení se hlásili. Takové přesmyky v chápání nějakého textu jsou známé.
Podle Indů se Kristus po neúspěchu své mise vrátil zpět, působil jako buddhistický kazatel a v pokročilém věku zemřel. Jeho hrob ukazují turistům.

Celé křesťanství je ovšem založeno na tom, že Kristus jako boží syn a člen trojice boží zemřel za vykoupení lidstva na kříži a posléze vstal z mrtvých. Právě ona Kristova oběť je to, na čem křesťanství stojí a s čím i padá. Pokud Kristus ukřižování přežil a zmrtvýchvstání jen předstíral, křesťanství v podstatě padá.


Jinými slovy, křesťanští papaláši musejí prožívat s Turínským plátnem doslova Tantalova muka. Své sanctissimum musejí různými manévry zpochybňovat (např. na analýzu C14 byly dodány kousky s pozdějšími správkami), protože kdyby přiznali, že je pravé, uřízli by si větev, na které již dva tisíce let sedí.

Žádné komentáře:

Okomentovat