sobota 14. prosince 2019

Co by se mělo vysvětlit Rusům o problému vlasovců

Eskapáda pana Novotného, starosty Říčan, mnohé pobavila, mnohé nakrkla, jiné potěšila minimálně tím, jak diskredituje ODS. Já sám Novotného zrovna "nemusím", nicméně je zde jeden důležitý fakt, který hovoří v jeho prospěch, a který by bylo nefér zamlčet.

Vlasovci

Vlasovci jako takoví v podstatě nikdy na straně Němců nebojovali. Do tohoto vojenského korpusu se ovšem dostaly skupiny, které dříve a pod jinou hlavičkou skutečně bojovaly a účastnily se především "čistících" protipartyzánských akcí (takže spíše než jako vojsko fungovaly jako ekvivalent a spolupracovníci německé policie a polního četnictva). V tomto duchu se také část zajatých Rusů zapojila do likvidace Varšavského povstání, která ovšem byla provedena v podstatě na Stalinovu objednávku vyřčenou tím, že po celou dobu tohoto polského protinacistického vystoupení zastavil jakékoli bojové operace proti Němcům a současně znemožnil jakékoli poskytnutí pomoci varšavským povstalcům odjinud.
Rusové, kteří společně s Němci masakrovali zajaté povstalce a civilní polské obyvatelstvo, tedy konali přesně v intencích Stalinovy politiky proti tomuto národu, kterou, konec konců, uvedl do politické praxe už masakr zajatých polských vojáků a civilistů v Katyni. Není tedy nijak od věci, že tuto akci Novotný Rusům otloukl o ksichty.
Nehledě k tomu, že Rusko zřejmě dodnes zcela ahistoricky ztotožňuje vlasovce s oněmi skupinami, které vlastně vlasovci nebyly. A to ještě pomíjím Stalinovu zrůdnou politiku proti zajatcům a jejich rodinám, která do značné míry zajaté sovětské vojáky k boji proti němu motivovala.
Na druhé straně se Němci prakticky nikdy nevzdali rasistických předsudků proti Rusům, Vlasovův sbor se vytvářel velice těžce a jeho připravenost k boji byla dokončena až někdy pět minut po dvanácté. Z tohoto pohledu byla reakce vlasovců dosti pochopitelná, protože fakticky potrestali Němce za jejich idiotskou politiku.
Řekněme si to upřímně, Rusové (ale i Ukrajinci a další národy SSSR) vítali Wermacht chlebem a solí jako zachránce před bolševiky a jen v důsledku totálního idiotismu a fanatického rasismu ze strany skalních nacistů došlo k tomu, že se proti nim nálady obyvatelstva obrátily o sto osmdesát stupňů.
Do jisté míry za to může i náš odboj, protože zlikvidoval Heydricha, který se měl asi týden poté, co byl "zatentátněn", přesunout na okupovaná území v SSSR a tam uhasit požáry, které nacističtí fanatici začali rozpoutávat. Vzhledem k jeho postavení dvojky v hierarchii bonzů 3. říše a k naprosté pragmatičnosti (spojené s jistou mírou amorálnosti, ale i negativního vztahu vůči jakýmkoli idejím) by se mu to nejspíš podařilo.
Lze si představit, že v takovém případě by vlasovci (nebo nějaká jejich analogie) byli na počtech nikoli v desítkách až stovkách tisíc, ale v milionech a bojovali by přinejmenším stejně dobře jako jejich protějšky, zůstávající ve službách Stalina. Jak by se to promítlo do výsledků války (včetně uvolnění mas Němců pro průmysl, obranu před spojeneckými nálety, výrazné navýšení produkce ponorek atd.) je nasnadě. Lze konstatovat, že Němci, a to zdaleka ne poprvé a jistě ani naposled, si sami svou rasistickou tupostí, zaintegrovanou hluboce do svého národního charakteru, připravili porážku na klíčovém bojišti celé války.

Nyní tedy to hlavní

Rusové nemají (vyjma obsazení části území na jihu země Zlatou hordou) žádnou zkušenost s formálně legitimním nepřátelským státem na svém území. A ani ta Zlatá horda se netvářila jako legitimní ruský stát, boj proti němuž je zradou na národu.
Naše historická zkušenost od okupace našeho území Rakouskem (později Rakousko - Uherskem) je zcela odlišná. Od okupace v průběhu třicetileté války až do roku 1918 jsme neměli vlastní stát a identita s národem byla v těžkém konfliktu s identitou s vnucenou "vlastí", s níž se stále větší část národa nijak neztotožňovala.
Z tohoto důvodu vznikly za první světové války legie a vznikl i domácí odboj, což byly aktivity stejně "zrádné" jako ten boj vlasovců proti Stalinovi. Přesto se legionáři stali předmětem úcty a vzorem pro školní mládež, bez ohledu na to, že z hlediska rakousko - uherského pseudopráva to byli vlastně vlastizrádci.
Legionáře se nepodařilo vymazat z paměti národa ani komunistům, bez ohledu na to, jak moc se o to snažili.
Naprosto stejná situace nastala za druhé světové války, kdy opět naši vojáci, bojující na straně spojenců východních i západních, byli z hlediska protektorátního pseudopráva vlastizrádci, protože jejich "vlastí" byl nacisty zřízený okupační režim v tzv. "protektorátu".
A i po této válce došlo globálně k ocenění těchto lidí, bez ohledu na nejrůznější peripetie s kriminalizováním příslušníků zahraničních vojsk komunisty a jejich sovětskými "poradci" prakticky ze všech front (a také domácích odbojářů).
My tedy máme opakovanou zkušenost s odbojem proti něčemu, co je formálně naší "vlastí", a co fakticky ničím takovým není a být nemůže.
A nelze ani pochybovat o tom, že v případě nějaké války mezi oběma bloky v době studené války by se opět objevili "vlastizrádci", bojující v řadách vojsk NATO proti okupačnímu režimu, provozovanému komunisty. Ostatně s představou takového boje utíkali na Západ i např. bratři Mašínové a celá jejich odbojová skupina. A mnozí další emigranti se s touto představou zapojovali do různých aktivit vojsk NATO.

Naše hodnocení vlasovců

Právě v důsledku zcela odlišné historické zkušenosti našeho národa v porovnání s Rusy je očekávatelné, že vlasovci nebudou hodnoceni jako "odporní zrádci". Těmi ovšem fakticky nebyli, jejich jedinou vinou je patrně určitá naivita v hodnocení Němců a jejich záměrů.
Proto také nemáme problém s jejich hodnocením jako fenoménu, tedy podle toho, co v reálu dělali, a ne podle toho, čím formálně, a podle ryze ideologických žvástů, byli.
Z tohoto důvodu je také silně pozitivně hodnocen jejich zásah ve prospěch povstalců v době, kdy v podstatě povstání v Praze zachránil a zabránil tomu, aby Praha dopadla stejně, jako dopadla Varšava. Možná tohle byl i Stalinův záměr, jehož zmaření u něj vyvolalo záchvaty vzteku.
Stejně jako v případě Varšavy Stalin zablokoval jakoukoli pomoc pražským povstalcům ze strany západních spojenců. Stejně jako ve Varšavě nebyla povstalcům poskytnuta ani sebemenší pomoc (snad vyjma sestřelení části zbytku německých letadel, která, mimo jiné bojové činnosti, atakovala i pražské povstalce). Mělo se čekat na příjezd sovětských vojsk z Berlína, přestože řada jiných sovětských korpusů byla blíž a měla před sebou daleko příznivější terén a méně nepřátelských vojsk.
Stalin s vysokou pravděpodobností předpokládal, že jeho vojáci najdou pustinu, pokrytou mrtvolami, jakou nalezli v té zmíněné Varšavě. Místo toho nalezli kompaktní povstalecké území, do rukou jehož velitelů složila část německých vojsk kapitulační akt.
Lze očekávat, že uvedená skutečnost toho krvežíznivého diktátora neobyčejně rozzuřila, a je docela možné, že bez uvedeného zásahu ve prospěch pražských povstalců by byl osud vlasovců (alespoň řadových vojáků) méně drastický. Je také obecně známo, že vůdcové pražských povstalců skončili hned po komunistickém převratu v kriminálech, jakmile práci naší policie a justice začali řídit sovětští "poradci". I to byla cena za Prahu relativně málo (v porovnání třeba s tou Varšavou) v době osvobození poničenou.
Česká společnost si byla vždy vědoma hodnoty pomoci ze strany vlasovců. Projevilo se to i některými bizarními fenomény, jako např. tím, že na ikonické fotografii Tibora Hontyho k osvobození Prahy "Pohřeb padlého rudoarmějce", případně "Pieta" je ve skutečnosti padlý vlasovec (zde, musí se rozbalit menu "Galerie": https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2613104-obrazovy-pribeh-republiky-na-fronte-prvniho-maje-i-na-hrade-prozivali-lide-osudove). Uniforma je sice sovětská ale příslušnost padlého vojáka k ROA lze podle některých detailů rozpoznat (zdrojem této "politicky nekorektní" informace je Ludvík Souček, dlouholetý fotografický redaktor časopisu "Svět v obrazech").

Tedy, přestože pana Novotného nemusím, pomník padlých řadových vlasovců (asi 300) mi nedělá sebemenší problémy a byl bych schopen vysvětlit našim exbratrům zachvatčikům, proč tomu tak je.

pátek 13. prosince 2019

Brexit? - aktualizováno

Ve Velké Británii včerejší volby drtivě vyhrála konzervativní strana s tím, že volby byly zároveň referendem o brexitu. Vítězství konzervativců bylo jedno z nejdrtivějších v historii britských voleb.

Historie

Historie je jasná: Britové si odhlasovali brexit a nezabránila tomu ani pochybná smrt jedné z ikon protibrexitové strany. (CUI BONO tato smrt byla, se jistě nabízí samo.)
Politici v parlamentu, kde zástupci probrexitových skupin měli sotva padesátiprocentní zastoupení pak následně dělali vše možné, aby vůli britských občanů zvrátili. Což realizovali trváním na zjevně naprosto nerealizovatelné dohodě, kterou Brusel odmítal, a tím (patrně po dohodě s probruselisty) brexit dlouhodobě zablokoval s představou, že se Britové "unaví" a přestanou na brexitu trvat, jak se to podařilo v řadě zemí s "Lisabonskou smlouvou", přeměňující EU na v podstatě fašistickou diktaturu bruselských úředníků.
Britové se však nevzdali a prosadili změnu vedení konzervativní strany. Tomu se podařilo, přestože i tento proces probruselští aktivisté dlouhodobě blokovali, prosadit předčasné volby. A tyto volby jednoznačně vyhrál britský lid, toužící po odchodu z pod jha fašisticko komunistického Bruselu.

Co bude nyní

Zcela jistě není vyhráno, byť volby dopadly jednoznačně pro brexit.
Ve Velké Británii působí masy protibrexitových aktivistů, vesměs nikoli občanů Velké Británie, nicméně o to zuřivěji bojujících za to, aby se země, která je hostí a poskytla jim podmínky pro bydlení a práci nebo studium, nemohla vymanit z fašistisko komunistické diktatury Bruselu. Naštěstí tito lidé nemají volební právo. Nicméně zcela jistě budou v následujících dnech svolávány statisícové demonstrace "proti brexitu", na nichž tato špína bude řádit.
Zcela jistě jsou nyní nažhaveny veškeré databáze Bruselu a na něj napojených tajných služeb a na jednotlivé nyní zvolené konzervativní poslance a jejich rodiny bude zuřivě hledáno cokoli, co by umožnilo jejich vydírání za účelem přeběhnutí do tábora protibrexitérů.
Zcela jistě jsou v pohotovosti i britští muslimové, jimž vyhovuje bruselská koncepce "nadpráv" pro tuto skupinu obyvatel a podpora islámské snahy podřídit civilizované lidi islámským zvyklostem a pseudozákonům. Navíc pseudoprávo EU chrání vyslovené islamistické zločince před tresty, protože "v EU nic nespáchali a do zemí, kde vraždili, je nelze vydat, protože by jim tam hrozil (spravedlivý) trest".
Kromě občanských nepokojů, nesoucích se v duchu "neuznáváme výsledek voleb, které jsme nevyhráli", jak to známe od odpůrců Trumpa i od "našich" pražských kavárníků, se lze jistě obávat i snah o "zneškodnění" vítěze voleb Borise Johnsona, například nějakým atentátem. V této souvislosti jsou patrně největším rizikem konvertité k islámu v britských ozbrojených složkách.
Tohle vše bude muset Velká Británie a zejména vítězná strana unést. Snad se situace poněkud uklidní po 31. 1. 2020, kdy by mělo k samotnému brexitu formálně dojít, nicméně i po tomto datu bude jistě nutno obnovenou britskou demokracii hájit před aktivisty, snažícími se co nejvíce poškodit vyjednávací pozice osvobozeného státu s EU.
Pravděpodobně se budou velice snažit o zmaření brexitu i skotští a irští separatisté.
Je ovšem otázka, nakolik se jim podaří zblbnout normální lidi, když odchod těchto států bude zcela zjevně za účelem jejich připojení k EU.
Zde bychom mohli jednoznačně pomoci my a další státy V4, protože bychom mohli přislíbit (či ještě lépe veřejně vyhlásit) zablokování přijetí těchto států do EU, což by separatistické vůdce zcela jednoznačně poškodilo, protože místo hladkého přechodu ke "prosperující" EU by mohli občanům nabídnout jen propad země do totální nicoty a bezvýznamnosti.
Dalším bodem v této věci je možnost podpory podobných aktivit Velkou Británií vůči zemím EU. Velká Británie by mohla podpořit jak Katalánce tak i Vlámy, mohla by zahrozit Itálii podporou Ligy Severu. Mohla by také podpořit separatistické tendence na území bývalé NDR. Všechny takové akce (aby se ukázalo, že se nejedná o pouhé platonické hrozby) by mohly přinejmenším natolik zkomplikovat situaci bruselských, že by na škodění Velké Británii neměli čas a prostředky.
Je také dobré si uvědomit fakt, že Velká Británie je jaderná mocnost a když by bylo moc zle, mohla by zahrozit i svým jaderným arsenálem a donutit Brusel k ukončení některých nepřátelských aktivit hrozbou atomového hřibu nad paláci bruselských úředníků.

Je vítězství brexitérů "konec demokracie"?

Naši fašističtí ideologové žvaní o tom, jak Boris Johnson hodlá to či ono zrušit, či postavit pod tlak vlády.
Je mi velice líto, po osvobození od nacistické okupace jsme v řadě případů "nedemokraticky" zasáhli do řady struktur státu. Např. byli zcela odstaveni od možnosti publikovat aktivističtí pronacističtí novináři a další pisálkové, jakési, byť velmi mírné, čistky proběhly i ve státní správě.
Ke své velké škodě jsme přesně tohle neprovedli po Velké Sametové a následky této "sametovosti", bohužel, neseme dodnes.
Takže pokud vítězní konzervativci udělají čistku např. ve "veřejnoprávních" sdělovacích prostředcích, které se staly naprosto stejnou žumpou produkující bruselské pšouky, jako ty naše, učiní tak zcela správně a předvede nám to, co budeme muset udělat, jakmile se bruselské nadvlády zbavíme také. A co jsme měli udělat v letech 1989/90.

Pro nás

Zcela jistě bude znamenat odchod Velké Británie oslabení demokratických sil v rámci EU. Nad tím hořekují mnozí, aniž by ovšem reflektovali realitu, že v EU žádná demokracie reálně není, takže toto oslabení zdaleka není tak katastrofální jako v situaci, pokud by se v EU skutečně rozhodovalo výhradně podle demokratických pravidel a nikoli (prakticky) výhradně podle rozhodnutí mimo demokratický proces stojících mas EUroúředníků.
Dle mého soudu naopak pozitivně převládá zpráva, že to jde (odejít z EU). Lze rovněž očekávat, že to nebude zdaleka tak bolestivé, jak se nám snaží namluvit pisálkové, placení z bruselských peněz.
Jak jsem uvedl výše, měli bychom Velkou Británii při jejím odchodu co nejvíce podporovat a naopak co nejvíce sabotovat různá "trestající" opatření ze strany EU. Mimo jiné proto, že na tento stát musíme pohlížet jako na někoho, kdo nám razí cestu ven z bruselské žumpy.

Velká Británie učinila velice důležitý krok k tomu, aby se stala opět nezávislou a demokratickou zemí (což členský stát EU nemůže být v ani jednom z uvedených ohledů). Přejme si, aby se jí podařilo překonat všechny potíže, které budou bruselofašisté do její cesty ke svobodě a nezávislosti hrnout, co jim budou síly stačit. A přejme jim také co nejrychlejší nástup ekonomické prosperity, protože ta bude nejsilnější argument proti setrvání jakéhokoli státu ve svazku antidemokratické organizace jménem EU.

Aktualizace:

Již dnes (14. 12. 2019) byla svolána do Londýna megademonstrace pod heslem "Boris Johnson není můj premiér". Takže britský antidemokraticko - fašistický póvl se chová naprosto stejně jako jeho ideoví souputníci v Česku nebo v USA. A zcela jistě tyto póvly, bojující proti demokracii, někdo financuje a organizuje.

pondělí 9. prosince 2019

Úvaha listopadová sedmá

Jak jste jen mohli ... Tahle otázku jsem slyšel poprvé už v roce 1990, když jsem měl možnost absolvovat letní školu v britském Southamptonu.

Tedy, jak to bylo

Letní škola byla určena pro zástupce zemí EU a států postkomunistických, čerstvě vymaněných z pod komunistické totality. Vedle toho tam byli ještě zástupci Turecka a Izraele. Pokud jsme přicházeli do kontaktu s britskými studenty, pak jsme, coby frekventanti ze zemí bývalého sovětského bloku, onu výše uvedenou otázku opakovaně slyšeli. Tedy, jak jsme jen mohli dopustit likvidaci takového krásného a všeobecně užitečného systému, případně "nalítnout lživé kapitalistické propagandě".
Už tehdy mi začínalo být jasné, že populace na západ od bývalé železné opony absolutně není schopna reflexe toho, jaké byly reálné poměry v bývalých socialistických zemích. A není schopna ani přežvýkat fakta, která jsou jí předkládána a lze je zcela bez problémů nalézt na internetu.
Později, když už se o tom mohlo psát, se u nás objevila sdělení o tom, že v době, kdy se v Československu bojovalo za "socialismus s lidskou tváří", tedy za odstranění alespoň těch nejextrémnějších hnusot, které tento režim doprovázely od jeho vzniku v únoru 1948, se bouřila v západní státech (a to až na barikádách) generace tehdejších vysokoškolských studentů za nahrazení demokracie trockismem a maoismem, tedy režimy, které v reálu (maoismus) a v teorii (trockismus - Trockij opakovaně kritizoval Stalina za to, že nepřátel režimu a dalších "nevhodných" osob nezlikvidoval dostatečné množství) daleko předčily (v negativním smyslu) ty nejhorší excesy, jaké se děly v SSSR za Stalina a u nás za Gottwalda a Zápotockého.
Tato mládež poté zahájila "pochod institucemi", který znamená, že naprostá většina univerzit, ale i státních institucí, včetně prokuratur, soudů, vládních úřadů apod., je prolezlá rakovinou, představující lidi, pro něž byly počty obětí stalinského režimu nedostatečné a brutalita tohoto režimu, převyšující v mnoha ohledech brutalitu nacismu, také.
Je ovšem dosti zajímavé, že nikdo z těch, kdo jsou v západních zemích tak nadšení pro socialismus, neměl zájem se do socialistických zemí odstěhovat a užívat si tamní poměry. Jen by je tihle lidé rádi naordinovali jiným.

Důsledky

Zkušenost s totalitou je prakticky nepřenositelná. Ukazuje to názorně i západní marxistka Muriel Blaive, která "vědecky zkoumá" svržený totalitní režim u nás na základě pochybných zachovalých archivních materiálů v ÚSTR. Nemá, pochopitelně, naprosto žádnou autentickou osobní zkušenost s totalitou, a tak její "vědecké výstupy" se naprosto míjejí s autentickými zážitky těch, kdo byli nuceni v té totalitě žít. Což jí ovšem nebrání kafrat jak mladý vrány o tom, že to vlastně byla selanka.
Pochopitelně, ještě horší míru porozumění a pochopení můžeme nalézt u těch, kteří nemají k dispozici ani ty archiválie (zdaleka nepostihující podstatu věci, protože o těch podstatných věcech a rozhodnutích se žádné zápisy nečinily, a tudíž se ani nemohly dostat do archivů. Kdyby si výše zmíněná dáma přečetla materiály pro výuku ve VUML, tak tam by to nalezla černé na bílém. Soudruzi se prostě poučili z Norimberského procesu a dalších podobných aktů vůči nacismu a fašismu (včetně japonského), kdy řada koryfejů poražených režimů byla usvědčena právě na základě dochovaných archivních materiálů.
Další věcí je, že v západních zemích je velice početná vrstva těch, kteří se poučit prostě nechtějí. Pro ně je rok 1989 naprostou anomálií, případně výsledkem hry západních (hlavně USA) tajných služeb, přičemž masová účast obyvatelstva na demonstracích byla dílem předstírána, dílem šlo o lidi najaté / zblbnuté zmíněnými tajnými službami a naprostá většina obyvatel je s novým režimem nespokojena a ráda by se vrátila zpět.
Nahrává jim situace v Německu, která ovšem vznikla tak, že si (západo)německý stát na území bývalé NDR počínal jako v dobyté a drancované kolonii, nikoli na jako na území svém. Určitou analogií může být počínání si Rakouska a později Rakousko-Uherska v zemích Koruny České obecně a v Českém království zvláště, které nakonec vedlo k rozchodu s monarchií při první příležitosti, která se naskytla.
V reálu tedy je v západních státech pouze nepočetná vrstva lidí, pro něž je socialismus zlo. Všichni ostatní jsou ochotni se nadšeně seřadit do vícestupů a šťastně pochodovat pod rudými prapory ke světlým zítřkům. I když je jasné, že ten rudý prapor, je jedno zda s hakenkrajcem nebo se srpem a kladivem, už dávno nahradil prapor modrý s mariánskými hvězdami, adorující další odpornou totalitu, předcházející fašismus, nacismus i komunismus.

Co to znamená pro nás?

Populace v západních zemích se naprosto nebyla s to poučit z toho, co se dělo na východ od železné opony. Pravdivé informace o tamních poměrech před pádem komunistické totality považuje za lživou propagandu.
To znamená, že s tamními lidmi (a zejména jejich politickými zástupci, kteří jsou v tomto ještě daleko vyhraněnější), si jednak nejsme s to porozumět, jednak jsme z jejich strany permanentně ohrožováni novou totalitou, kterou by tamní většinová společnost radostně přijala s představou, že "právě tohle je to pravé ořechové". Přitom ten pád do nové totality není jen záležitost blbosti a neinformovanosti. V řadě případů sjedná o zcela viditelný záměr, daný sympatiemi k té totalitě a ideologii, podobné těm, které doprovázely a zdůvodňovaly ty zmíněné minulé totality.
Z tohoto důvodu je také stále častěji atakována skupina států V4, protože to jsou státy, které si totalitou prošly a nestojí o to, aby se do něčeho podobného propadly v dohledné době, jen kvůli pitomosti a zlé vůli obyvatel a politiků na západ od bývalé železné opony. Pochopitelně, i u nás se objevují snahy V4 nějakým způsobem torpédovat či zničit. V naprosté většině tyto snahy pocházejí od lidí, kteří jsou jednoznačně napojeni na onu novou totalitu (jejím velkým fandou je i Čína, protože maoismus pochází odtamtud), často napojeni na prototalitní organizace, působící nadnárodně. Pan Zdechovský (ač ho jinak nemusím) si zcela nedávno stěžoval na svém blogu )a pak to vyšlo i na Neviditelném Psovi na to, jak je atakován různými prototalitními organizacemi a jednotlivci v souvislosti se svým angažováním se proti jednoznačně totalitní a zločinecké organizaci Barnevernet. Dokonce upozornil na existenci naprostých zrůd, které by něco podobného chtěly zavést i u nás.
Z těchto důvodů bychom měli být vůči západním zemím EU krajně obezřetní a velice dobře rozmýšlet, jaké jejich iniciativy a jiné aktivita podpoříme a jaké se naopak budeme pokoušet zdržovat a blokovat. Je třeba si uvědomit, že státy nemají žádné přátele, mají pouze a jenom společné (buď plně nebo zčásti) zájmy. A ty zájmy se mohou rychle měnit, takže stát, s nímž byla včera možná a smysluplná spolupráce, může být dnes naším úhlavním nepřítelem (a naopak). Z toho důvodu je třeba posuzovat vše izolovaně, s odfiltrováním se od historie, která je už dávno (třeba 24 hodin) pryč a pes po ní neštěkne.

Ruští a čínští švábi

Oblíbenou mantrou našich neokomunistů (neofašistů) z pražské kavárny a podobných prosti-, pardon, institucí, je označování demokratických politiků za ruské, či čínské "šváby". Problém je, že tito naši politikové se ani k Rusku ani k té Číně nechovají nijak nad rámec toho, jak se k nim chovají politici západních zemí. U nás byl čínský president vítán s poctami, které daleko zaostávaly za hysterií v souvislosti s návštěvou presidenta USA. Ve Velké Británii ho vozili v královnině zlatém kočáře a nikomu z našich nectných kavárníků to nijak nevadilo.
Náš obchod s těmito státy hluboko zaostává za aktivitami, které vůči nim mají staré země EU. Naopak jsme za obecní (tj. EUrounijní) kretény Pepky Vyskoče kvůli tomu, že ještě držíme embargo, uvalené na Rusko, zatímco západní státy EU si s ničím takovým hlavu nijak nelámou.
Německá kancléřka organizuje Nord Stream II, který by měl učinit Německo velmi silně závislým na ruském zemním plynu a Rusku kromě této politické výhody přinést i cenné devizy.
Kdokoli viděl věrchušku EU provádět rituální tance, střídané s ožralým kymácením se, před sochou masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem, mohl sledovat přímo splynutí duší mezi ní a dárcem. Představa, že by tito lidé hájili nějaké hodnoty typu svobody a demokracie, je po tomto zážitku (zprostředkovaném televizním i internetovým zpravodajstvím) naprosto absurdní. Naopak, pro tyto lidi je ideálem politického dialogu s opozicí (či s občany obecně) masakr na Náměstí Nebeského Klidu, který čínský režim zorganizoval v roce 1989 krátce před pádem evropských komunisticko - totalitních režimů.
Takže pokud by přišel do EU nějaký megaobr, tak by dupnutím na Brusel zašlápl velké množství čínských švábů (a zcela jistě i nějaké ruské) a pokud by dupl na Berlín, křupali by mu pod nohama především švábi ruští (přestože v těch vzniklých sračkách by jistě byly i zbytky nějakých švábů čínských). Dupat na Prahu by byla po této stránce naprostá ztráta času.

Třicet let staré události, které si v těchto dnech připomínáme, nám tedy umožnily se "vrátit na západ", abychom ovšem vzápětí zjistili, že ten západ začal mezi tím vzývat naprosto stejné hodnoty jako režim, který se nám podařilo opustit. A můžeme konstatovat, že mezi populací postkomunistických zemí, které vnímají socialismus a ideologie, o něž se opírá, jako ryzí zlo, a západních zemí, které mají o socialismu naprosto naivní a růžové představy, zeje příkop neporozumění. A musíme si být jeho existence vědomi, jinak do něj spadneme a budeme ve stejných (či spíše ještě horších) sračkách jako před rokem 1989.

středa 27. listopadu 2019

Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.

pátek 22. listopadu 2019

Úvaha listopadová pátá

Může zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí? Toto heslo se stalo po různých peripetiích natolik zprofanovaným, že pojem "pravdoláskaři" nabyl jednoznačně negativní konotace. Opravdu je za tím jen vliv ruských webů a čínských agentů v naší politice?

Samotné heslo

Samotné heslo patrně sehrálo jakousi pozitivní roli, coby charakteristika cílů Velké Sametové revoluce. Po této stránce proti němu nelze mít nějaké zásadní námitky.
Problém nastal v okamžiku, kdy začalo být jasné, že toto heslo, spolu s výkřikem "nejsme jako oni" v podstatě blokovalo a blokuje vypořádání se s těmi, kdo nesli vinu za zlo minulého režimu. Tím nemyslím řadové občany, ba ani řadové komunisty, kteří dělali minimum, nezbytné proto, aby jim režim dal pokoj, a jinak na něj káleli z vysoka ze svých chat a chalup, coby "vnitřní emigrace".
Faktem je, že toto, i druhé jmenované, heslo můžeme spojovat se skutečností, že za zločiny minulého režimu nebyl prakticky nikdo potrestán, protože Štěpán v Praze, Brožová - Polednová (coby trapný soud nad senilním "pátým kolem u vozu" procesu s M. Horákovou) a pár podmíněných trestů je trochu málo. Něco udělal lustrační zákon (komunisticko - fašistické Britské listy si onehdy stěžovaly, že "nejpřísnější v postkomunistických státech"), což ovšem znamenalo nikoli trest, ale zaražení kariérních postupů některým zvláště exponovaným osobám spojeným nadstandardně s minulým režimem. Faktem je, že řadu konkrétních zločinců se odsoudit nepodařilo, přičemž naprosto zjevná byla nechuť justice tyhle lidi trestat.
Když vám někdo ukradne občanku, a vykáže se jí při černé jízdě v MHD, tak budete odsouzeni bez ohledu na to, že její ztráta byla řádně nahlášena. A o tom soudu se ani nemusíte dozvědět (dozvíte se to až tehdy, když na vás přijde exekutor). Nicméně stačilo, aby Grebeníček starší nebo prokurátor Vaš (coby asi nejznámější příklady) lehce zakašlali a soud s nimi se odročil o celé měsíce, ne-li roky. A tak naše "sametová" justice vedla tyto kauzy, dokud postižení nesešli ze světa přirozenou smrtí. Pochopitelně, mnohé napadlo, zda ono heslo o pravdě a lásce ve skutečnosti nesubstituuje přísloví o dvou vránách a klování očí.
A přikápla další kapka jedu do hodnocení uvedeného hesla.

Profanace

Nakonec začalo být toto heslo spojováno spíše s tím horším, co člověk mohl v polistopadové éře kolem sebe vidět. Podílel se na tom jistě i V. Havel svým "humanitárním bombardováním", které mu vyneslo značnou a všeobecnou neoblibu (či alespoň pokles popularity), protože k Jugoslávii měla naše populace vždy spíše pozitivní vztah, deseti či statisíce lidí přes ni prchaly do svobodnějšího (tehdy) světa na západ od železné opony, a spousta lidí tam měla přátele či alespoň známé (někteří i příbuzné). Naši lidé správně chápali rozbití Jugoslávie jako revanš Německa za to, že si její dobyvatelé dovolili systematicky bojovat proti okupaci, a dokonce se zahraniční pomocí tento boj i vyhrát.
Nakonec začalo být toto heslo spojováno se všemi chybami, ale i záměrně prováděnými špatnými aktivitami polistopadového režimu. Včetně neomarxistických prasečin typu genderismu nebo multikulturalismu. měření dvojím metrem autochtonnímu (daleko přísněji) a přivandrovalému (daleko shovívavěji) obyvatelstvu a dalších neřestí, které v podstatě známe i ze současnosti. A víme, že tyto prasečiny prosazuji "pravdoláskaři", případně "havlisté", byť jsme si vědomi, že je to určité zjednodušení, jako ostatně veškeré takto zobecněné pojmy.

Současnost

Nenávistné aktivity, jichž jsme byli svědky při posledním výročí událostí na Národní třídě, zcela jednoznačně ukazují to, že právě "pravdoláskaři", či "havlisté" překypují nenávistí ke všem standardním politikům, snaží se nám lživě namluvit, že volební výsledky jsou cosi špatného, a že "nejvyšší formou demokracie" (ostatně, takto označovali svůj režim i komunisté) je jejich nerespektování a nastolení vlády čistě na základě jakýchsi "masových protestů".
Pravdoláskaři tak zcela jednoznačně popřeli vše, za co jsme v oněch pohnutých listopadových dnech před 30 lety cinkali na náměstí klíči a koutkem oka sledovali sešikované ozbrojence a kropící vozy, připravené nás zlikvidovat pendreky nebo pořádným nachlazením (přinejmenším).

Gól do vlastní branky

V řadě materiálů se začali pravdoláskaři (či havlisté, či pražští kavárníci - ono to vše splývá) označovat za "lepší lidí", asi jako šlechta a další vrchnost v dobách monarchie. Vzhledem k tomu, že Češi jsou známé "smějící se bestie", byl skoro ihned na světě termín "lepšolidé", jako alternativa pro ony výše uvedené. Nicméně, byl by opravdu "horšočlověk", kdo by takovouto perfektní nahrávku na smeč nevyužil. A lze konstatovat, že za naprostou většinu pejorativního chápání většinovou společností (a jeho více či méně "peprné" verbalizace v jazyce lidu prostého) si tihle lidé mohou sami, přinejmenším tím, že se jejich myšlení s myšlením normálního člověka (a to i vysokoškolsky vzdělaného) zcela míjí. A nejen míjí, některé jeho prvky jsou (a patrně oprávněně) vnímány jako hrozba.

Pokud tedy můžeme provést nějaké shrnutí "pravda a láska" rozhodně nezvítězily nad "lží a nenávistí". Naopak, lež a nenávist se staly standardními "pracovními nástrojů" hlasatelů tohoto hesla, čímž došlo k absurdnosti přímo havlovské.

středa 20. listopadu 2019

Úvaha listopadová čtvrtá

Můžeme věřit vědcům? Vedle společenství "Milion chvilek" (v reálu nikoli za demokracii, ale nastolení fašismu či přinejlepším fašistoidního režimu, blízkého tomu, co bylo nastoleno v Itálii po Mussoliniho "pochodu na Řím"), ohrožují demokracii ještě "bojovníci proti vymření", opět se snažící prosadit naprosté nesmysly, které žádný duševně zdravý (a naštěstí jich pořád máme většinu) volič nepodpoří. A ohánějí se heslem o "jednání podle vědců".

Podvody ve vědě

Podvody ve vědě se dějí odjakživa. Považujeme-li za vědu teologii, tak ta je celá postavena na fikci existence jakéhosi boha a systému podvodů, které mají existenci této ryze fiktivní bytosti prokázat. Nicméně jakmile se věda stala schopna vydělat a zajistit svým provozovatelům ekonomické a sociální benefity, stala se současně doménou, kde se podvádí. Druhá věc je, že se podvádělo i z ryze ideologických důvodů, asi nejznámější je kauza vztahu autismu a očkování, který byl "prokázán" na základě silné "společenské objednávky" odpůrců očkování zcela podvodným způsobem.

"Škodlivost GMO"

Méně známá je kauza důkazu "škodlivosti GMO" (respektive ti, kdo se jí ohánějí v naprosté většině případů, aniž by "zatěžovali" publikum nějakými podrobnostmi).
"Škodlivost GMO sóji" byla totiž prokázána tak, že byli jedni potkani krmeni standardním krmivem pro potkany a druzí GMO sójou. A ti, krmení GMO sójou, měli více nádorů (což je logické, protože sója obsahuje karcinogenní, i pro člověka, fytoestrogeny). Problém je, že zde absentovala skupina potkanů, krmená non GMO sójou. Je to logické, protože ta by byla co do nádorů naprosto nerozpoznatelná od skupiny krmené GMO sójou.
Nicméně onen "vědecký" pokus stojí za veškerým tvrzením ekologů o škodlivosti GMO, navíc pro člověka, přičemž člověk je vůči fytoestrogenům daleko rezistentnější než potkan a sóje může bez rizika sníst podstatně více.

"Rakovinotvornost sacharinu"

Když jsem studoval, zaplavily odborný tisk články o tom, že byl shledán rakovinotvorným sacharin, tedy umělé sladidlo, do té doby naprosto s přehledem dominující bezcukernatému sladění.
Velmi rychle hysterie vynesla do čela zájmu i užívání Aspartam a další umělá sladidla, která se do té doby nemohla vedle sacharinu uplatnit. Sacharin byl jednak tepelně odolný, což umožňovalo jeho použití při vaření (i zavařování), jednak neměl žádnou pachuť, zatímco Aspartam potencuje hořkou chuť, takže káva jím oslazená chutná zcela odlišně než po oslazení cukrem nebo sacharinem. Aspartam se také při vyšších teplotách rozkládá (dokonce na zdraví škodlivé látky).
Faktem je, že ve druhé polovině 70. let byly k dispozici obrovské soubory lidí, kteří dlouhodobě sladili sacharinem. Jednalo se především o diabetiky, protože pro ně dlouho jiný způsob sladění nepřipadal v úvahu, nicméně v některých krajích bylo v populaci zvykem sladit sacharinem i u zdravých lidí, jednoduše proto, že byl výrazně levnější než cukr.
Z důvodu poměru ceny k cukru se také sacharin k nám pašoval z Německa. Zatímco Čechy, nejprve spadající pod Rakousko-Uhersko, později pod Československo, byly cukrovarnická velmoc a vlivná lobby si vyřvala cla na sacharin, v Německu se cukrová řepa skoro nepěstovala a sacharin zde byl levný, levnější než jeho sladivý ekvivalent v cukru. Pašerácké historky a vůbec celou subkulturu lidí na sacharinu u nás zachytil ve svých povídkách F. Sauer (ano, ten co byl jedním z organizátorů stržení Mariánského sloupu, pomníku nástupu násilně rekatolizace).
Když jsem dostal k Vánocům Marholdovu Krkonošskou kuchařku a začal se jí blíže zabývat, postřehl jsem, kolik tradičních tamních receptů je tam se sacharinem místo cukru. Protože Krkonoše byly jedno z oblastí, kde žila populace, zvyklá sladit přednostně sacharinem. Pochopitelně, takových populací by se na světě našlo více.
Zkrátka a dobře, bylo dost materiálu k tomu, aby byly poměrně rychle analyzovány populace, které sacharin dlouhodobě konzumovaly, v množství možná víc než ekvivalentnímu tomu, které dostávali ti potkani. To se mohlo udělat řádově v měsících, nicméně nařčení sacharinu z karcinogenity se táhlo celá léta, v podstatě dodnes není stav takový, jaký byl před oněmi zveřejněnými experimenty. Byť se nakonec v mnoha a mnoha pokusech karcinogenita, ani k tomu potkanovi, neprokázala. S vysokou pravděpodobností šlo o účelový hoax, který měl pomoci jinak neprodejným méně kvalitním umělým sladidlům.
Mimochodem, produkty teplotního rozkladu Aspartamu byly pravděpodobně jednou z příčin tzv. "syndromu Zálivu", protože light nápoje se tam vozily a skladovaly bez klimatizace, takže dosáhly teploty 60 i více stupňů a chladily se až před servírováním (a to už v nich byl Aspartam zčásti chemicky rozložený).

"Škodlivost stévie"

Stévie je keřík, původem z Jižní Ameriky, obsahující přírodní sladkou látku stéviin, která má oproti syntetickým umělým sladidlům řadu pozitiv, a to i v kulinární oblasti (nejsou zde pachuti, jaké jsou u umělých sladidel). Z hlediska amatérského pěstování (sazeničky i semena Stévie se dají běžně zakoupit i u nás) má tu nevýhodu, že potřebuje na přezimování studený skleník s umělou vlhkostí, ani moc nízkou (pak uschne), ani moc vysokou (pak uhnije). Případně potřebuje přezimovat bez vegetačního klidu ve vytápěném skleníku. I profesionálům, jak jsem se svého času dozvěděl v jednom zahradnictví, hynou během zimy až desítky procent přezimujících rostlin, a to mají k dispozici podmínky lepší, než naprostá většina amatérů.
Protože Stévie má řadu pozitivních vlastností a tradičně a dlouhodobě se užívá jako sladidlo nejen v zemích, kde divoce roste, ale i v Japonsku, byly snahy ji zavést do USA a EU.
Tyto snahy narazily na silnou lobby výrobců syntetických sladidel, schopnou platit si prostituty z řad vědců, kteří se snažili zpochybnit či převrátit vše pozitivní, co se o Stévii a jejích účinných látkách ví. Asi nejdojemnější byla hláška, že špatné je, že neexistuje ani jedna studie, která by vycházela ve smyslu zdravotní škodlivosti Stévie. To bylo presentováno jako "pochybné", přestože Stévie měla nahradit sacharózu, jejíž škodlivost vůči řadě orgánových systémů je prokázána snad tisíci studiemi. Až před několika málo lety musela stavidla bruselské žumpy povolit a, pořád ještě s určitými restrikcemi, Stévii a její účinnou látku na trh pustit. To se ovšem už v EU mohutně amatérsky pěstovala (byť s výše zmíněnými obtížemi) a rovněž steviin lidé na veliko dováželi ze zemí mimo EU (o současné situaci v USA informován nejsem).
Patrně svou roli sehrála i introdukce další silně sladké rostliny, Lipie sladké ("aztécký cukr"), která se naopak pěstuje v amatérských podmínkách velice snadno a její větévky téměř po celý rok dobře zakořeňují i ve flašce vody z vodovodu. Je zajímavé, že tato rostlinka není s to nápoj či potravinu přesladit (na "sladké jak cumel"), na rozdíl od sacharózy a dalších sladkých cukrů, i některých umělých sladidel (a do jisté míry i Stévie). Spíše dojde jen k potlačení hořkosti a kyselosti, byť je rostlina na ohmatání jazykem silně sladká.

Vybral jsem několik příkladů mimo obecně známých, z oblasti mě profesně blízké. Ukazují naprosto jasně, že pokud má výsledek nějaké politické či ekonomické konsekvence (a nedej, bože, pokud obojí), pak se vědcům dá věřit asi stejně, jako politikům, tedy vůbec ne. A pokud jsou vědci v nějakém politickém orgánu, např. IPCC, pak se jim nedá věřit tím tuplem, protože jednak se většina z nich začne chovat jako politikové, jednak ta slušnější menšina, pokud se vůbec do takovýchto orgánů dostane, je tam ještě zmatenější a bezmocnější než v rámci vědy jako takové. To jen na okraj onoho hesla "jednejte podle vědců", kterým nás oblažují ekofašisté a greténi. Což, pochopitelně, také souvisí se 17. listopadem, protože do tohoto světa jsme se následkem událostí před třiceti lety, z tohoto a následujících dnů, dostali.

sobota 16. listopadu 2019

Úvaha listopadová třetí

Můžeme se bavit o o tom, zda bylo lepší vítězství Klausovy koncepce nad Zemanovou, nebo zda by vítězství Zemana bylo pro nás větším přínosem.

Zemanova koncepce

Zeman se nikdy netajil s tím, že je mu nejsympatičtější skandinávský socialistický model, ponechávající sice část podniků v soukromém vlastnictví, ale obludným způsobem (až přes 80 procent a někdy i více) zdaňujícím jakékoli poctivě vydělané peníze.
Zeman opomíjel a stále opomíjí fakt, že tato koncepce může fungovat pouze na totálně zblblých a zmanipulovaných lidech, kteří jsou ochotni poskytovat více než 3/4 toho, co vydělají, na výkrm bezcenných sociálních parazitů. Což je dáno do jisté míry tradicemi protestantské morálky a současně, a to je nutno zdůraznit, také naprosto perfektně fungujícím státem, který občanům, i těm, kteří ho svými daněmi živí, poskytuje služby v takové kvalitě a kvantitě, že se jim vyplatí si ho financovat.
Zeman vcelku naivně opomenul, že v Česku žádné takové tradice nejsou, protože jsme nejateističtější stát, minimálně v Evropě, a pokud je zde nějaká forma křesťanství, pak v jejím rámci převládá římský katolicismus, jemuž je protestantská morálka naprosto cizí. Neexistuje zde tudíž občanstvo, které by akceptovalo takto vysoké zdanění, přičemž stát nemá fakticky možnost kontroly (pokud podvádějí masově všichni).
Druhou věcí je, že stát není schopen poskytovat občanům takový rozsah služeb v kvalitě 1A, protože ve státní sféře dominuje (a ještě více dominovalo na začátku 90. let) úřednictvo se socialistickými kořeny, naprosto neschopné něčeho podobného.
Uvedené dva faktory jsou smrtící kombinací pro jakýkoli socioekonomický model, který by si chtěl hrát na Skandinávii.
Dalším faktorem, který Zeman pomíjí ještě v současnosti, je skutečnost, že skandinávský model začíná selhávat v samotných skandinávských zemích. Na straně jedné dochází k přeměně funkčního sociálního státu na stát totálně parazitický a zločinný, což můžeme nejlépe pozorovat na norském Barnevernetu. Na straně druhé narůstá nefunkčnost policie a dalších represívních složek státu. Sociální stát jednoznačně selhal v souvislosti s masovou imigrací civilizačně nekompatibilních osob, které navíc přiimigrovaly do skandinávských zemí za účelem pobírání sociálních a jiných dávek, nikoli za prací a odevzdáváním většiny vydělaného státu.
Přitom jsem toho názoru, že rozhodně imigranti nejsou příčinou současného krachování skandinávského socialismu. Známky tohoto krachu byly viditelné již dříve. Imigranti sehráli pouze úlohu kousíčku cihly, vhozeného do skleněné kádinky s vodou na vařiči, přehřátou nad sto stupňů, která však zatím viditelně nevařila kvůli absenci struktur na stěnách i v samotné vodě, na nichž by se mohly začít vytvářet bublinky. A ten kousek cihly, coby varný kamínek, jen urychlí proces, k němuž by stejně za chvilku došlo, a v ještě bouřlivější podobě. Skandinávský socialismus by IMHO byl v dnešní době už mrtvý i v situaci, kdy by žádní imigranti do těchto zemí nepřišli.
Zeman měl představu, že dojde k jakémusi vytváření "ostrůvků pozitivní deviace", jejichž propojováním dojde k přeměně celé společnosti, tedy jakousi evolucí, tlačenou ekonomickými faktory. Vycházel např. z toho, že výkonný a ekonomicky výhodný model činnosti známého JZD Slušovice začala napodobovat další zemědělská družstva. Jeho rozšíření na celou společnosti i na celé území státu bylo blokováno především vládou KSČ, která ovšem v listopadu 1989 padla.

Klausova koncepce

Koncepcí Václava Klause bylo obnovení kapitalistického hospodářství a demokracie bez přívlastku.
Problémem Klausova koncepce bylo především to, že EU není kapitalistická a nikdy, kromě prehistorie typu "Společenství uhlí a oceli", kapitalistická ani nebyla. EU je sociálfašistická koncepce se řízenou ekonomikou a maximálním možným potlačováním ekonomické iniciativy občanů. Kapitalistické Československo (a později Česko) by se do této organizace hodilo asi stejně, jako perla do hnojiště.
Z tohoto důvodu také prakticky veškerá "harmonizace" před připojením k EU a následných aktů směřovala především k likvidaci demokracie a kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení něčím, co se svou podstatou prakticky nijak neliší od režimu, který jsme se domnívali v listopadu 1989 opustit.
Bohužel, značné části občanů tento fakt v podstatě nedochází, zejména kvůli velice intenzívní lživé propagandě, jejíž kořeny sahají až do období přípravy referenda o vstupu. Druhou věcí ovšem je, že v současné době s různými výkyvy klesá podpora našeho členství v této sociálfašistické megaorganizaci, což je akcentováno její viditelnou degradací.
Opět řada blábolilů blekotá o "rasismu a xenofobii" v souvislosti s vlnami nepřizpůsobivých a civilizačně zcela nekompatibilních imigrantů, nicméně problém je daleko hlubší a sahá do koncepční podstaty EU jako sociálfašistické organizace, rozhodující o každém prdu svého obyvatele (nejlépe na základě trojmo vyplněné desetistránkové žádosti, zaslané s několikaměsíčním předstihem do bruselské centrály).
Kdo chtěl, ten letos viděl rituální tance připoožralé EUrověrchušky před pomníkem masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem v roce kulatého výročí masakru studentů v Pekingu.

Porovnání

Zemanova koncepce je zcela jednoznačně kompatibilnější s EU. Pokud bychom šli tímto směrem, bylo by podstatně méně konfliktů mezi naším státem a EUrověrchuškou. Naopak, byli bychom "vzornými žáky", asi jako Řekové. A, opět asi "jako Řekové" bychom už dávno měli EUro a třeli bídu s nouzí, protože bychom na většinu běžných potřeb neměli peníze.
Klausova koncepce a její alespoň částečné přijetí (včetně dosud přetrvávajících reziduí) je zcela jednoznačně s EUrosociálfašismem nekompatibilní. Jsme "zlobivými žáky", kteří ovšem díky koruně mají jeden z nejmenších státních dluhů a jednu z nejvyšších životních úrovní, protože se už dostáváme před jižní státy s eurem. Máme také výrazně vyšší životní úroveň oproti ostatním postkomunistickým státům a na úrovni bezpečnosti jsme s přehledem jedni z nejlepších nejen v EU, ale i na světě.
Pochopitelně, přesně z uvedených důvodů, protože názorně ukazujeme, kam Eurounijní sociálfašismus vede, jsme silně nenáviděni celu sociálfašistickou EUrověrchuškou, která platí a řídí i profesionální nenávistníky z různých nevládních organizací. Tito lidé mají v podstatě sehrát stejnou úlohu jako aktivističtí Němci, placení a řízení Hitlerem, v roce 1938.
Na druhé straně je jasné, že naše členství v EU stejně žádnou perspektivu nemá, protože ta se v dohledné době sama zhroutí, protože nebude schopna se ekonomicky uživit. Je jen otázka, zda se necháme strhnout vírem potápějící se EUroekonomiky do pádu, srovnatelného s děním ve Výmarské republice na sklonku 20. a začátku 30. let, nebo už budeme od toho krachu dostatečně daleko a naše vazby ke krachujícím zemím i celému soustátí budou dostatečně zpřetrhány.

Vítězství a většinová podpora Klausovy koncepce na začátku 90. let se staly základem naší relativní prosperity v rámci EU, přetrvávající dodnes. Tato koncepce by se mohla daleko lépe uplatnit, a přinést daleko více plodů především v situaci, pokud bychom své členství v EU výrazně rozvolnili, případně zcela ukončili. Pokud někdo v táboře "klausistů" podporuje členství v EU s představou, že může dojít k nějaké pozitivní reformě této organizace, pak nereflektuje realitu. EU reformovat nelze a je vysoce pravděpodobné, že seriózní pokus o něco podobného povede k tomu samému, jako Gorbačovův pokus reformovat SSSR. A pokusy o "kosmetické pseudoreformy" nepovedou z podstaty věci k ničemu pozitivnímu, stejně jako "přestavba" za komunistů nepřinesla nic pozitivního, jen celý systém destabilizovala (byť méně než gorbačovská "pěrestrojka" systém sovětský). Tato organizace se může jen dál a dál zhoršovat, přičemž toto zhoršování bude mít spíše exponenciální než lineární charakter. Jedinou pozitivní perspektivu máme v souvislosti s odchodem z EU nebo jejím cíleným rozbitím.