středa 28. července 2010

Vilu Tugendhat? Ani zadarmo!

Projevím se patrně jako naprostý barbar, ale říkám natvrdo: Pokud by mi někdo nabízel tuto ikonu moderní architektury zdarma k bydlení, tak bych to bral jedině s podmínkou, že to budu moct splanýrovat a postavit na tom (jinak hodnotném) místě pořádný dům, vše kterém se dá bydlet.
Vila už léta plní, za současného chátrání a nekonečných zmatků kolem rekonstrukce, funkci "reprezentačního prostoru", případně "památky UNESCO". Jinými slovy: Čas od času se tam sejde pár papalášů, ti vyslechnou moudré až geniální projevy, za projevenou trpělivost dostanou najíst a (zejména) napít, a pak jsou (patřičně společensky unaveni) rozvezeni do svých domovů. A v podstatě už před válkou, kdy vila patřila soukromným vlastníkům, jejichž rodové jméno nese, plnila více funkci reprezentační prostory než místa k bydlení.
Pokud se na ni podíváme, tak snadno najdeme důvod:
Je to hnusná ratejna (odborně se tomu říká "jednotný nerozčleněný prostor"), navíc mizerně izolovaná od okolí (okna až k zemi, takže v obytných prostorách je člověk jako rybička v akváriu). Příslušný stavební sloh si sice říká "funkcionalismus", ale produkuje právě takovéto nefunkční nebo dysfunkční zmršeniny. Je to logické, neboť architektura se na počátku 20. století dostala do vleku levičáckých ideologických představ, presentujících dům jako "stroj na bydlení", navíc používaný unifikovaným "ideálním člověkem". Uvedená idea postrádá jakékoli pochopení pro lidskou individualitu (i proto je interiér vily s výjimkou jednoho odpudivého panáka bez jakéhokoli uměleckého mobiliáře - obrazů a soch), vše se odehrává v prostorách, kde neexistuje soukromí, vše je ovládáno stroji, včetně naporosto banálních činností, jako je otevírání a zavírání oken, zatahování a roztahování závěsů. Pokud stroje selžou, je na tom obyvatel domu-stroje prakticky hůř než neandrtálec v jeskyni. Protože je architektem chápán jako pouhý doplněk tohoto domu-stroje, který sám o sobě postrádá smysl. Přitom se příslušná doba vyznačovala nesmyslným optimismem stran kvality strojů, dnes víme, že stroje selhávají prakticky denně a jejich udržování či znovuuvádění do provozu dá většinou (při tak banálních činnostech jako je obsluha oken a dveří) více práce než alternativa bez nich.
Charakteristické pro svou dobu i sloh je, že vila má rovnou střechu (neustálý problém zatékání, který je prakticky neřešitelný, protože je to implicitní vlastnost takto upravených střech v našich podmínkách), a že se jí rozesedají základy (zkrátka "navrch huj, vespod fuj", což je heslo, kterým se řídí prakticky veškerá moderní architektura.). Zejména ta druhá závada opravit nejde, nebo jen na úrovni nákladů srovnatelné se sbouráním a znovupostavením. (Dokázal bych si představit vybudování nějakého železobetonového bazénu okolo a pod stavbou a mám i řádovou představu, kolik by to asi stálo. A zejména dno toho bazénu by nemohlo být - při zachování vily - betonováno jako jeden kus, takže by představovalo další časovanou bombu v základech.)
Nevkusní podnikatelé stavějí "podnikatelské baroko", nad nímž své cti dbalí "odborníci" ohrnují nosy. Přitom - čím se toto "baroko" vyznačuje:
- na první pohled vidíme sedlovou střechu (nebo jehlanovou, podle toho, jaký má dům tvar), která je optimální pro naše zeměpisné podmínky, a přináší další prostory, ať už ve smyslu obytného podkroví, nebo technických prostor (sušení prádla za nepříznivého počasí apod.).
- střecha má velký přesah ("šmoulov"), ovšem tím chrání fasádu, prodlužuje její životnost (protože poškození deštěm je hlavním viníkem poškození fasád v našich podmínkách a oprava fasád je jednou z nejpodstatnějších složek průběžné údržby domu)
- okna mají "exotický" tvar, včetně trojúhelníků, lichoběžníků apod., což je dáno materiálem, který takovýto tvar prostě umožňuje a umožňuje tím zavést světlo i do prostor např. pod štítem, kam se "klasická" okna v takovéto ploše zasklení prostě nevejdou.
Je zajímavé, že silně atypická a navíc funkčně problematická okna vily Tugendhat těm samým "odborníkům" nevadí.
- fasády jsou v naprosté většině v pestrých barvách.
K tomu si dovolím jednu vzpomínku: Manželčina babička, která měla nemocné nohy, mimo jiné vyplňovala svůj čas tvorbou výšivek, pletenin, háčkovanin apod. Dokud byly na trhu pouze nitě barvy mdlé, vytvářela "vkusné lidové" vzory. V okamžiku, kdy se na trhu objevily plastové příze zářivých barev, okamžitě přešla na ně. Čímž ovšem navodila otázku, zda ten "hodnotný lidový vkus", opěvovaný některými odborníky na kroje, lidové výšivky apod. nebyl dán pouze technologickou nemohoucností (jiné než "lomené", "tlumené" barvy prostě nebyly k mání - a jiné zase léty vybledly) a se vkusem lidových umělců ten výběr barev neměl naprosto nic společného.
Rovněž bych si dovolil poukázat na hnusné šedivé barabizny, vytvářené moderní architekturou na sídlištích. Pokud by do takového sídliště člověka přenesli uspaného, tak by po probuzení často nevěděl nejen na které ulici je, ale patrně ani ve kterém městě či kterém státě. Opět se nejedná o hřích jen "socialistické" architektury. Podobná hnusná sídliště uvidíme i na západě. Paradoxně v SSSR jsem viděl takováto sídliště perfektně rozlišená vzory na balkonových panelech, které se dělaly pro každý dům zvlášť, takže každý dům na sídlišti měl na fasádě svůj individuální ornament. Na fasádové barvy neměli ani v tom SSSR, ale výsledek byl rozhodně o sto procent lepší než naše fádní a totálně jednotná sídliště.
Podobné unifikované příšernosti se ale stavěly už před válkou +- současně s vilou Tugendhat. Takto vznikly baťovské tovární čtvrti s hnusnými, protože stoprocentně unifikovanými, domky s cihlovými fasádami. Dnes už je ten dojem trošku setřelý, protože za éry socialismu tam mohli noví majitelé ledacos dostavět, upravit apod., takže stejnost až identičnost jednotlivých haluzen byla, k velkému zármutku odborníků, narušena. (Z té stejnosti domků vytěžil Z. Jirotka jednu kapitolu do Saturnina - pro diváky seriálu a filmu: je v části textu, který nebyl převeden do filmové podoby.)
Stejně depresívně na mě působí nový Bítov (alespoň jeho původní prvorepubliční centrum), kde sice architekt jednotu domů občas narušil (např. nestejnou barvou okenic nebo různým tvarem ozdobných výřezů v nich), ale opět se jedná o maximální unifikaci pro potřebu "unifikovaného člověka". Že něco podobného není nutné, dokazují nové Kníničky u Brna, rovněž postavené jako náhrada vsi zatopené přehradou, které nebyly budovány podle jednotného architektonického návrhu, takže vypadají daleko lidštěji.
Jinými slovy: Unifikace domů, vytváření "jednotných životních prostorů" s nulovým soukromím apod. jsou dány levičáckou ideologií, která pronikla do architektury někdy ve 20. letech minulého století, a měla přispět k vytvoření dehumanizovaného "moderního člověka", který je jen kolečkem (odpovídajícím patřičné normě) v komplexu "moderní" civilizace. Zatímco jiné oblasti vědy a techniky se uvedené ideologie více či méně úspěšně zbavily, v architektuře, protože tam není ideologická vazba tak výrazná, dosud přetrvávají.
Pochopitelně, nevolám po tom, aby se vila Tugendhat sbourala a na jejím místě se postavilo nějaké "podnikatelské baroko", byť bych jako suverénní majitel domu a pozemku něco takového patrně udělal. Je, dle mého soudu, zcela jednoznačnou ukázkou úpadku moderní architektury, zejména v situaci, kdy není korigována finančními ohledy (vila stála přibližně desetinásobek ceny standardního domu srovnatelných rozměrů) a požadavkem na funkčnost.) Spíše bychom ji tedy měli přehodnotit a ukazovat jako cenný odstrašující příklad.