čtvrtek 30. května 2013

Porod z pohledu medicínského 2

"Daruj vajíčko, těhotenství, porod..."
Před několika lety, ještě za časů Draconu, jsem na jedné přednášce konstatoval, že existuje řada alternativ pro přesun genetického materiálu do další generace.
Zrekapituloval bych alespoň to, co se nejvíce blíží dnešnímu tématu:
Existuje možnost darování vajíčka v případě, že příjemkyně je buď neplodná (neprodukuje vajíčka, neprodukuje oplození schopná vajíčka, nebo mají její vajíčka letální gen, který vede k neúspěchu v další fázi těhotenství). Případně může být geneticky nějakým způsobem hendikepovaná, od nosičství nějaké genetické choroby, až po např. ženy, které absolvovaly razantní léčbu ozařováním a cytostatiky, nejčastěji pro nádor nebo leukémii.
Problémem těch posledních případů je, že vajíčka se zakládají koncem intrauterinního a v novorozeneckém věku (v poslední době byla tato téze pro některé savce zpochybněna, nicméně i pak zřejmě platí, že naprostá většina zárodků vajíček vzniká v tomto období) a před ovulací pouze dojde k redukčnímu dělení za vzniku tří pólových tělísek a vajíčka. Tato činnost není tak náročná, jako permanentní metabolická a růstová aktivita zárodečného epitelu ve varleti, která většinu poškozených buněk dokáže během řádově týdnů eliminovat. Z tohoto důvodu je žena výrazně citlivější na sumu geneticky škodlivých faktorů, které "nasbírá" mezi narozením a otěhotněním; z toho plynou i některé odlišnosti v pracovně hygienických předpisech pro muže a ženy. Jimi by měly být ženy i více chráněny před průmyslovými a jinými škodlivinami, vedoucími k poškození zárodečných buněk. U mužů některých profesí, nebo např. před zahájením protinádorové léčby se nabízí možnost odebrání a zmražení spermií pro pozdější použití. Problém představují chlapci před pubertou (především dětské leukémie). A nedělá se něco podobného zatím ani u žen a dívek.
Ve stádiu úvah je i dárcovství cytoplasmy vajíčka, protože některé závažné dědičné choroby jsou vázány na geny mitochondrií (geny v jádře jsou v pořádku), přičemž mitochondrie se dědí výlučně od matky, protože ze spermie proniká do vajíčka pouze jádro. Je otázka, zda by se podařilo zbavit jádro příjemkyně všech zbytků cytoplasmy s mitochondriemi před jeho přenosem do odjaderněného vajíčka dárkyně, a co by se stalo, kdyby v nově vzniklé buňce nějaké mitochondrie s vadnou genetickou informací zůstaly. Nicméně pokud by se to podařilo, případně by se dalo konstatovat, že malé reziduum vadných mitochondrií nevadí, tak by skutečně i tahle technika mohla fungovat.
Darované vajíčko je oplozeno spermatem partnera a umístí se do dělohy jako při asistované reprodukci.
Problém je se ženami, které nejsou s to (třeba po úraze, nádoru, pro vývojovou vadu apod.) těhotenství zvládnout. V takovém případě darované (nebo i vajíčko postižené ženy) po oplození je implantováno do dělohy jiné ženy. Zde nastává hlavní problém v konzervativnosti legislativy, kdy matkou narozeného dítěte je v řadě států žena, která je odnosila, nikoli jeho biologická matka. A řadě aktivistů také šíleně vadí, že by podobná služba měla být prováděna za úplatu. Z toho důvodu vidíme "dárkyně těhotenství" nejčastěji v blízké rodině, kdy oplozené vajíčko odnosí matka, tchýně, sestra, švagrová apod. postižené ženy.
Faktem je, že pokud máme hospodyně, chůvy a někdy i kojné, pak neexistuje sebemenší důvod, abychom měli i "nosnice", které by se v podstatě o to dítě staraly ještě před jeho narozením. A je naprosto absurdní, když se nerozmnožují (mimo jiné pro sociální dopady těhotenství a péče o děti) partneři, kteří dokáží vydělat tisíce Kč denně a množí se rodiny, které stěží dosahují na desítky Kč za den. Takováto společnost nutně musí v delším časovém horizontu jít do ekonomického krachu, vyvolaného zvyšujícím se procentem občanů neschopných se o sebe postarat.


Sociální aspekty těhotenství a porodu

Tím jsem nakousl další téma, a to jsou sociální důsledky celého procesu vedoucího ke vzniku nové generace a péči o ni do doby, než začne být sociálně soběstačná.
Je třeba si uvědomit, že v idylických dobách, kdy nečadily komíny odporných továren a nebyla všude v potravinách samá "Éčka", lidské páry zakládaly rodiny někdy mezi 12 a 15 lety, a to i v bohatších vrstvách.
Na začátku poměrně známé Shakespearovy tragédie vyčítá chůva patnáctileté Julii, že spěje ke staropanenství, protože všechny její vrstevnice, s nimiž si hrávala, už jsou vdané a mají děti. A to Kapuletové patřili k nejbohatším rodinám ve městě (a Shakespeare pochopitelně reflektoval Anglii své doby).
Na druhé straně se vcelku běžně umíralo mezi pětadvacítkou a třicítkou, a to se zpravidla nezapočítává katastrofální dětská úmrtnost. Přestože věk kmetský udává Komenského Orbis Pictus od 90 let, pro nedostatek lidí tohoto věku bylo toto označení používáno v mnohem mladším věku. Takže když Svatopluk Čech slavil padesátiny, byl slavnostním řečníkem osloven "velebný kmete" a on sám takto oslovil na šedesátinách Aloise Jiráska.
Pochopitelně, v době mezi uzavřením sňatku a smrtí (vzácněji klimakteriem) byla zdravá žena prakticky nepřetržitě buď těhotná nebo kojící. Nicméně jen málokteré z narozených dětí se dožilo dospělosti a populační expanze této šílené (z našeho hlediska) porodnosti nijak neodpovídala.
V Těšanech, kde je vesnická kovárna jako součást expozice Technického muzea v Brně, uchovávají také "Maryšinu světničku", kde se narodila a vyrůstala Marie Horáková, která byla předobrazem hrdinky dramatu bratří Mrštíků. Jsou tam uchovány památky na tehdejší dobu (80. léta 19. století), včetně řady dobových dokumentů. Mimo jiné tam měli shromážděny doklady o rodině z té doby, která měla dvanáct nebo snad čtrnáct dětí, ale žádné z nich se nedožilo reprodukčního věku. Některé zemřely na různé nespecifikované potíže ve velmi časném dětství, další zkosily epidemie dětských infekcí, případně dětské úrazy, potom "dospělá" úplavice a nakonec přišla povodeň, která jejich domek i se zbývajícími dětmi spláchla...
Na takovéto prostředí je člověk biologicky stavěn a těžko se mohl vývojově adaptovat na něco jiného, když se do těchto poměrů narodili ještě moji dědečkové a babičky (a u mladších přítomných to budou pradědečkové a prababičky).
Současná situace, kdy se rodina zakládá po třicítce, čtyřicítce a někdy ještě později (a to raději nemluvím o příšernostech typu refrešování ovárií u postklimakterických žen, následovaném prvním porodem po šedesátce) je těžce biologicky nepřirozená.
Problém je i se "zákonným věkem", který je daleko za hranicemi biologické dospělosti. Pokud bychom ovšem měli přijmout někdy hlásanou tezi, že je nutné tento věk řešit podle sociální, nikoli biologické, zralosti, pak bychom se mohli, bráno do důsledků, dostat do situace, že někteří lidé by tento věk nepřekročili do svého odchodu do starobního  důchodu (protože vyšli ze školy a zůstali na sociálce, případně působili v nějakých nic užitečného neprodukujících a ze sociálních peněz placených organizacích).
I když za užitečnější bych považoval odstavení takovýchto jedinců od volebního práva, než od sexu.
Jinými slovy: Pokud chceme rozbít gordický uzel vytvořený stále náročnější a déle budovanou profesní kariérou (a to jak u žen tak i u mužů) a paralelně narůstajícími, a někdy nelineárně, problémy  a riziky do stále pozdnějšího věku odsouvaných těhotenství a porodů, můžeme udělat v podstatě dvě věci:

1: Oddělit biologické a "porodní" rodičovství pomocí transferů oplozených vajíček do žen, zabývajících se touto aktivitou profesionálně (případně pak pokračujících jako kojné) a biologickým rodičům umožnit budování profesní kariéry.

2: Předsunout rodičovství před profesionální kariéru, tedy už někam na střední školu, vytvořením podmínek pro středo a případně vysokoškolské studium s výchovou dětí (rozvolnění ročníků, podpory, jejichž vratnost či nevratnost by byla vázána na úspěšnost studia apod., dotované ubytování, dětská zařízení při školách). Takže profesionální kariéru by budovali rodiče dětí starších deseti let, schopných např. zůstat část dne doma samy v případě nemoci (své udělají i pokroky ve spojovací technice).

Je docela možné, že po realizaci uvedených bodů v nějaké rozumné formě bychom se dokázali obejít bez ekonomické imigrace se všemi jejími negativními důsledky.


Něco morbidního závěrem: Porod v rakvi.

Uvedený pojem neznamená, že by některá zdravotnická zařízení nabízela, třeba pro milovnice hororů nebo příslušnic Emo subkultury, porody v rakvi, upravené jako porodnické lůžko.
Výsledek uvedeného procesu je přímo hororový: Při otevření hrobu těhotné ženy, nejčastěji v souvislosti s dalším pohřbem, je nalezeno tělíčko plodu / novorozeněte mezi jejími stehny. Něco podobného je pochopitelně jako vystřižené z povídky E. A. Poe "Předčasný pohřeb" a podobných textů. 
Mechanismus vzniku tohoto jevu je ovšem jiný: Plod je (respektive může být) vytlačen z těla matky hnilobnými plyny na začátku mrtvolného rozkladu, kdy stěny dutiny břišní jsou ještě natolik pevné, že natlakováním neprasknou. Plod musí být v pokročilém stupni vývoje, ale ne úplně dorostlý (menší dostatečně porodní cesty neucpe, takže se v nich nechová jako píst, větší je zase může ucpat natolik, že spíš praskne břicho).

neděle 26. května 2013

Porod z pohledu medicínského 1

Předneseno na Fénixconu v roce 2011

Proč vůbec medicínská intervence?

Otázka medicínské intervence u porodu je zvlášť zajímavá. Člověk je v podstatě jediný živočich, který něco takového provozuje. Provozuje to přitom relativně krátkou dobu, protože ještě existují na Zemi kmeny (na úrovni rodové společnosti), které nic podobného neprovádějí.
Faktem je, že úmrtnost, související s porodem, je jak u dětí tak i u rodiček výrazně vyšší než v našich podmínkách, nicméně nedosahuje takového stupně, aby to bylo limitující pro růst populace.
V dobách socialismu bylo zdravotnictví chápáno jako jakási "soutěž", kdy se jednotlivé statistické parametry (mj. související s porody a jejich dopadem na zdraví) chápaly jako "disciplíny" a byla snaha je mít na co nejkvalitnější úrovni.
Skutečně se podařilo na tomto úseku "dohnat a předehnat} řadu západních států, zejména akcentovaným paternalismem, kdy všechny porody byly povinně soustředěny do zdravotnických zařízení a všechny rodičky povinně absolvovaly řadu vyšetření v průběhu gravidity (zavedl se "těhotenský průkaz}), což mj. umožnilo včas detekovat řadu rizikových stavů, než došli k jejich zhoršení na nezvládnutelnou úroveň.
S uvedeným souvisí i problematika péče během těhotenství, kdy řada žen dodnes absolvuje "udržování těhotenství", mnohdy už od první třetiny, s pracovní neschopností, která přechází do mateřské dovolené. V současné době je celý problém akcentován výrazným posunem věku rodiček a hlavně prvorodiček do nefyziologicky vysokých hodnot, v nichž těhotenství a porod představují závažné riziko pro všechny zúčastněné. Faktem také je, že nejsou daleko doby, kdy ženy běžně umíraly v průběhu těhotenství a porodu (nebo na poporodní komplikace) ve věku mezi 25 -- 30 lety, a to se jednalo o "ostřílené" multipary, tedy matkymnoha dětí, s porodními cestami patřičně "protaženými".
Dovolím si úkrok stranou: U našich "bratranců" z řad lidoopů je v zásadě ve volné přírodě běžné, že první mládě je obětováno na "protažení" porodních cest a získání základních zkušeností samice s péčí o mládě (a i v případě podstatně příznivějších podmínek zoologických zahrad minimálně dochází k odvržení mláděte samicí - prvorodičkou, která "není stavěna" na to, aby péči o své první mládě dokázala dovést do zdárného konce).



Stručná historie porodnictví

Počátky asistence u porodu sahají před období psané historie. Z toho důvodu se můžeme pouze domnívat, že na počátku byla pomoc starších žen mladším (ve velkorodině dcerám, snachám) s porodem a následnou péčí o dítě. Je otázka, od kdy byl vůbec porod spojen s přítomností někoho dalšího. I dnes známe společenstva, v nichž žena rodí prakticky zcela sama a vrací se do komunity s novorozencem. Pochopitelně, kostry novorozenců se zpravidla nedochovají, takže ani archeologie není s to podat dostačující informace o tom, kolik procent takovýchto porodů skončilo fatálně.
Později tedy nastala éra přímé dopomoci staršími ženami se zkušenostmi (zapojení se např. jeptišek do této oblasti nebyl vždy dobrý nápad, byť mnohé s tímto dějem jakési zkušenosti měly - buď že šly do kláštera až ve zralém věku, např. po ovdovění, nebo tím způsobem, že některé ženské kláštery fungovaly v podstatě jako exkluzívní veřejné domy a docházelo v nich k "pracovním úrazům"). V takovýchto klášterech nejsou výjimkou nálezy depozit koster novorozenců a kojenců, zpravidla zazděných a v prostředí dutin ve zdech, stavěných na vápennou maltu, podléhajících procesům ekvivalentním fosilizaci.
Ve středověku (ale i v některých starověkých společnostech) se už objevují specialistky "porodní báby", od nichž vede linie až k současným porodním asistentkám. Často vykonávaly i další funkce, např. testování panenství nevěst v souvislosti se sňatky nebo obviněním ze znásilnění.
Je zajímavé, že pro muže, kteří měli tehdy jako jediní dostupné plnohodnotné zdravotnické nebo ranhojičské vzdělání, bylo asistování u porodu dlouhou dobu tabu. To bylo vynucováno různými církevními zápověďmi ještě hluboko do novověku. Na druhé straně existovaly snahy podrobit porodní báby nějakému vzdělání (podobně jako ranhojiče), nad nímž by měly dohled buď lékařské fakulty nebo městští "fyzikusové", kteří vykonávali práce blízké soudobé hygienické službě a sociální medicíně.
K průlomu lékařů do zdravotnictví došlo až někdy v 18. až 19. století, kdy se objevily první porodnice, případně porodnická oddělení špitálů, vedená už lékaři.
Uvedený jev znamenal na jedné straně pokrok, včetně účinnější terapie a postupného zavádění zákroků, řešících různé nepravidelnosti během porodu (které byly do jisté míry "odkoukány" z oblasti veterinární medicíny. Ta na jedné straně nebyla spoutávána tolika tabu jako medicína humánní, na straně druhé se tam daly poměry v průběhu porodu (vzhledem k rozměrům většiny hospodářských zvířat) zjistit daleko lépe. Na druhé straně soustředění rodiček na jedno místo a ještě navíc v kontaktu s dalšími nemocnými, včetně infekčních, vedlo k šíření nosokomiálních nákaz. Tato situace kulminovala v polovině 19. století, kdy běžně nemocniční lékaři část pracovní doby věnovali pitvám a přenášeli infekci z pitvaných na ještě živé pacienty. Až objev antisepse a asepse znamenal na tomto poli průlom a dramatické snížení průvodních infekcí (ty dokonce v některých zemích vedly ke zvýšení procenta domácích porodů, protože byly méně rizikové - praktičtí lékaři, kteří je prováděli, zpravidla na pitvách angažovaní nebyli).
Poté došlo k tomu, co jsem zde již popsal: k velmi dramatickému poklesu komplikací spojených s porodem (o úmrtích nemluvě) až na hodnoty velmi nepatrné.
Dochází ovšem i ke kritice současného stavu ze strany odborníků, poukazujících na to, že současná péče v těhotenství, během porodu a po porodu v podstatě eliminuje darwinský výběr a může být jedním ze zdrojů některých chorob, jejichž nárůst, nebo jeho část, nedokážeme vysvětlit jinými mechanismy. Problém ovšem je, že řada "vypiplaných" dětí je zcela zdravá a nějakým ústupem v kvalitě a kvantitě uvedené péče bychom se o ně připravili.


Návrat ke "kořenům"

V současné době (posledních pár desetiletí, u nás akcentováno po revoluci), je snaha některých žen (a organizací, do nichž se sdružují) o jakýsi "návrat k přírodě".
Porod doma se vykládá jako jakýsi ideál, který "zlí lékaři" ženám odepírají a nutí je rodit v těžkém a stresujícím dyskomfortu v porodnici (a občas jim i vymění děti). Jsou dávány příklady některých západních zemí, kde porody doma skutečně probíhají.

Zastánci těchto porodů sice říkají "A", ale poněkud zapomínají říci i "B":
- V těchto zemích mají podstatně vyšší úmrtnost rodiček i novorozenců, takže je případné zhoršení statistik nemusí tolik trápit (a jednotlivé případy je zhorší méně než u nás).
- Mají ve zdravotnictví podstatně více peněz, takže si mohou dovolit pro tyto porody např. vyčlenit specializovaná vozidla, vybavená v podstatě jako pojízdný porodní, ale i operační sál, s příslušným personálem. Toto pojízdné zařízení je s to řešit některé akutní komplikace na místě (tj. rodička je vynesena z bytu před dům, kde vozidlo čeká), případně řešit problém a současně jet v režimu rychlé záchranné služby do porodnice, kde je problém dořešen (jsou např. schopni rodičku rozpárat a dítě vyjmout s tím, že korektní šití provede personál nemocnice). Jsou vybaveni i na některé akutní metabolické stavy, které se těsně před porodem, v jeho průběhu a po něm mohou vyskytnout jako závažná komplikace, bez kvalifikované a příslušně vybavené asistence končící smrtí.
- Porod je sice fyziologický proces a měl by u zdravé ženy se zdravým plodem proběhnout i v domácím prostředí bez komplikací vyžadujících zásah lékaře, ale naše diagnostické možnosti jsou natolik omezené, že určité procento budoucích komplikací prostě nedokážeme řádně předpovídat.

Z tohoto důvodu se řada lékařů a zejména ti, kdo by v případě potenciálního průšvihu nesli zodpovědnost, staví k těmto věcem skepticky.
Zastánkyní přirozeného porodu podle Matky Země se doporučuji ptát, zda zvládnou překousnout pupeční šňůru a následně sníst placentu, plnou přirozených výživných látek (a pokud v těhotenství dodržovaly nějakou eko- bio- alternativní životosprávu, tak i v BIO kvalitě).
Existují oblasti, kde porodnictví naopak přestalo být rigidní a vychází rodičkám daleko více vstříct než dříve. U nás bylo první vlaštovkou ještě před revolucí oficiální umožnění přítomnosti otce u porodu (byla to mj. reakce na zjištění, že z hlediska nákaz jsou největším nebezpečím nemocniční kmeny bakterií). Brzy poté se nabídka rozšířila i o natáčení porodu, případně i císařského řezu, na video (v dobách pravěkých, tj. před nějakými 25 lety, pochopitelně na VHS). Nemocnice také brzy, a dokonce již v dobách rozkládajícího se socialismu, pochopily, že touto cestou se mohou do jejich kas dostat peníze za "placený nadstandard".
Další věcí, v níž nastal postupný průlom, byla poloha rodičky během porodu. Tradiční "koza" na níž leží rodička na zádech s roztaženýma nohama, byla vystřídána polohami fyzilologičtějšími (v řadě společností ženy běžně rodily a rodí v dřepu, při této poloze je tlak hlavičky plodu více v ose porodních cest). O "koze" se traduje, že se jedná o "vynález" lékařů na dvoře Ludvíka XIV., který rád sledoval své milenky během porodu a při této poloze měl nejlepší výhled.
Zajímavou novinkou jsou i porody do vody (plod se normálně nenadechne, dokud je pod vodou), protože voda těla rodiček nadnáší a umožňuje jim zaujímat i takovou polohu, která by nebyla v gravitačním poli Země na vzduchu možná. Dalším stupněm na tomto schodišti budou porody ve stavu bez tíže (bez nichž si dlouhodobou a účinnou expanzi do vesmíru nelze představit).


Je porod "normální"?

Pokud se mluví např. o homosexualitě, potom jsme židokřesťany poučování o tom, že "homosexualita je nenormální, protože homosexuálů je v populaci málo". Pomíjím skutečnost, že v populaci řady živočichů je heterosexuálních jedinců, případně jedinců určitého pohlaví ještě méně než ta obligátní čtyři procenta, takže by správně měli být zlikvidováni jako "cosi nenormálního".
Zároveň židokřesťané brojí proti potratům.
Je třeba jim jasně oponovat, že podle výše uvedeného kritéria je "cosi nenormálního" i ukončení těhotenství porodem. Existují studie, kdy byly u sexuálně aktivních žen prováděny těhotenské testy při každé nepravidelnosti v menstruačním cyklu. Tyto studie zjistily, že cca sedmdesát procent těhotenství takto detekovaných končí spontánním potratem. Lze tedy s trochou nadsázky říci, že pokud platí výše uvedené "množstevní kritérium" normálnosti, pak by porod měl být považován za cosi nenormálního, protože normálním ukončením gravidity je potrat. A to je ještě dobré vzít v úvahu, že detekovat pomocí hormonů je možné pouze ty gravidity, u nichž se podařilo oplozenému vajíčku zahízdit v děložní sliznici a vytvořit specializované, mimo jiné hormonálně aktivní, buňky. Vajíčka, která nezvládla ani to, a buď prošla děložní dutinou bez zachycení se na sliznici, nebo se na nich zachytila, ale výše zmíněné specializované buňky nedokázala vytvořit, nejsme schopni detekovat ani velmi citlivými hormonálními testy a odlišit uvedený stav od situace, kdy k oplození vajíčka z nejrůznějších důvodů nedošlo. Lze tedy konstatovat, že patrně nebudeme daleko od pravdy při odhadu, že neúspěchem v dalším vývoji skončí až kolem devadesáti procent úspěšně oplozených vajíček.
Toto konstatování může působit frustrujícím dojmem, ale uvědomme si, že uvedené děje se odehrávají mimo dosah moderní medicíny a patrně jsou poslední obrannou linií darwinského výběru, která nás chrání před totální degenerací.
Na druhé straně pochopitelně nelze na uvedený jev spoléhat. Statistika je jedna věc, zákon namazaného krajíce věc jiná. Takže na jedné straně existují ženy, které nejsou nijak neplodné, jen ta statistika jde prostě "proti nim" a ony ne a ne počít (resp. překonat úvodní fáze gravidity) a na straně druhé nešťastnice, kterým stačilo "jen jednou" a už z toho byly následky, případně i trvalé.

sobota 18. května 2013

Jak to bylo s těmi komunisty?

Zcela jistě, až na pár extrémistů, bude každý souhlasit s výrokem, že demokracie je lepší než totalita. Pokud se takto podíváme na výroky, citované v článku pana Hanuše Velebného na Neviditelném Psovi: "Jak je to s pamětí národa" (http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-jak-je-to-s-pameti-naroda-dbm-/p_spolecnost.asp?c=A130515_205033_p_spolecnost_wag), tak jsou, pochopitelně naprosto nesmyslné. V podobném duchu se nesl i blog Dany Mentzlové: "Dobré stránky totalitních režimů" (http://mentzlova.blog.respekt.ihned.cz/c1-59799410-dobre-stranky-totalitnich-rezimu).
Problém spočívá v tom, že neexistuje žádná "ideální totalita" nebo "ideální demokracie". Takovéto ideální a abstraktní režimy existují pouze v platónském světě idejí, a jejich praktická realizace za těmito idejemi zcela jistě zaostává.
Proto kupující v tomto konkrétním případě a jiní lidé v jiných souvislostech (lidi brblající podobně kromě totálně hluchých už slyšel asi každý) nesrovnávají nějakou abstraktní totalitu a abstraktní demokracii, ale předlistopadový režim s režimem současným.
Současný režim o sobě sice tvrdí, že je demokratický, ale to ten předlistopadový o sobě tvrdil také, takže nějaká oficiální tvrzení koryfejů režimu jsou patrně pro hodnocení režimu zcela bezcenná. Je třeba se podívat na podstatu věci a reálně existující jevy, a zde už situace tak jednoznačná není:
Máme sice svobodně a demokraticky volený parlament (poslaneckou sněmovnu a senát), ale ten rozhoduje v současnosti jen o cca dvaceti procentech, tedy jedné pětině, platných zákonů, protože ten zbytek jsme nuceni přijmout jako direktivu bruselských úředníků, jejichž personální složení ani názory jsme schopni pouze velmi symbolicky a na teoretické úrovni (na způsob "každý se může stát z čističe bot milionářem"). Do tvorby zákonů se ještě různými cestami zapojují vrcholné soudní orgány coby "třetí komora parlamentu", opět nikým nevolená a nikomu za nic neodpovědná. Mnoho starších čtenářů by patrně dokázalo vydolovat z paměti řadu příkladů, kdy vedení KSČ v případě zjevného průšvihu nebo omylu dokázalo zareagovat rychleji a zabránit dalšímu růstu průšvihu, než bruselští mastodonti. "Moskva" i "Strana" do řady věcí kecaly méně a méně intenzívně než "Brusel", a pokud kecaly, tak v řadě případů kvalifikovaněji.
Další věcí je, že naprostá většina lidí, postižených za minulého režimu, byli ti, kteří se nějak (ať už v dobré vůli nebo z pitomosti, nebo i z odporu proti režimu) aktivně angažovali, zatímco v současné době nejrůznější negativa režimu dopadají většinou na lidi, kteří k tomu svými aktivitami nijak nepomohli. Za minulého režimu stačilo "držet hubu a krok" a pokud člověk neměl vyloženou smůlu, že si ho vyhlíd nějaký gauner, který měl současně i krytá záda (a odvahu přesvědčit se o tom, zda je má opravdu a dostatečně krytá, což ne vždy byla pravda), tak měl v zásadě pokoj. V současné době průměrný občan "neví dne ani hodiny", kdy bude okraden, přepaden, zlikvidován (občansky či profesně), velice často organizacemi, které mají "krytá záda" daleko lépe než naprostá většina gaunerů komunistických. A musí si daleko lépe a současně aktivně krýt záda, což je v řadě případů daleko více stresující, než když stačilo jen "držet hubu a do ničeho se neplést". A když si občan na tento současný stav stěžuje, tak se maximálně dozví, že podobné věci jsou nezbytnou součástí demokracie, a že má prostě smůlu, nicméně "demokracie je lepší!". A nezbývá mu než konstatovat, že zatímco za minulého režimu justice sloužila šmejdům komunistickým, v současné době slouží šmejdům prakticky jakéhokoli druhu.
Poslední věcí, kterou je nutno srovnávat, je určitý vývojový trend:
Socialismus, zejména v posledním desetiletí své existence, jednoznačně a viditelně vyhníval. Byť se v určitých konkrétních situacích choval jako ta příslovečná chcípající kobyla, v řadě jiných se poměry zřetelně uvolňovaly a zlepšovaly. Pochopitelně, hlavní roli na této skutečnosti hrál rozklad socialismu v SSSR. Účastníci "Palachova týdne" mohli vesele žertovat na téma "že třeba dnes poteče teplá", protože rozstřílení demonstrací, jaké proběhlo v srpnu 1969, a jaké by patrně nastalo i v případě, kdyby se "Palachův týden" odehrál o deset let dříve, už rozhodně nehrozilo. V těch dřívějších dobách mělo vedení KSČ k dispozici navíc možnost písknout na poplach pro "dočasně umístěná" vojska, jejichž příslušníci by milerádi vystříleli nejen demonstranty, ale i např. vojáky a policisty, odmítající do těch demonstrantů střílet. A kdyby bylo moc zle, byly tu i rakety s jadernými hlavicemi.
Právě v důsledku dlouhodobého postupného tlumení brutality režimu, přizpůsobujícího se neochotně, ale nuceně sovětské glasnosti a perestrojce, působil zákrok na Národní třídě jako "zjevení zla" a vyburcoval proto všelidový odpor. Mimo jiné i tím, jak kontrastoval se všeobecnými očekáváními spíše pozitivního společenského vývoje.
Současný režim tenduje zcela opačně. Od relativně nejvyšší míry občanských politických i ekonomických svobod někdy v polovině 90. let minulého století dochází k jejich prakticky permanentnímu omezování. V těch 90. letech začala spousta lidí nadšeně podnikat a musela tuto činnost ukončit jednak pro narůstající ekonomické a právní restrikce ze strany režimu, jednak pro stále se zhoršující právní džungli, poctivé podnikání formu živnosti téměř znemožňující. V řadě oblastí jsme se už dostali na restrikce srovnatelné nebo i vyšší, než jaké zde byly vůči osobám samostatně výdělečně činným "za bolševika", a začínáme se tomuto stavu blížit i v případě pronásledování osob s "nevhodnými" politickými názory. A existence popsaného trendu samozřejmě vyvolává i negativní očekávání do budoucnosti, která se zcela zákonitě promítají i do hodnocení současného stavu.
Když se uvedené věci dají dohromady, tak se opravdu nelze divit lidem, co říkají, že "za komunistů bylo líp", protože z určitého, výše naznačeného, pohledu mají i pravdu.

neděle 12. května 2013

Jak je to s tím kouřením v hospodách?

Protože snahy "pachatelů dobra" o restrikci kouření v hospodách jsou staršího data, věnoval jsem svého času určité úsilí zjištění, jaký by to mělo reálný zdravotní dopad.

Vycházel jsem z faktu, že nekuřákům, dlouhodobým partnerům kuřáků s nimi bydlících ve společné domácnosti, narůstá riziko rakoviny plic na cca dvojnásobek. Vypadá to sice úděsně, ale protože nekuřáci trpí uvedenou chorobou ve velmi nízké frekvenci, absolutně se jedná o velice malá čísla - naprostou většinu obětí tohoto nádoru tvoří kuřáci, a ještě musíme od zbytku odečíst oběti profesionální expozice různým škodlivinám, např. azbestu.
Na základě integrování různých odhadů výskytu kuřáků v populaci a podmínky č. 1, že žádný nekuřák nebude mít jiný zdroj pasívního kouření, a podmínky č. 2, že si všichni nekuřáci půjdou ihned po odchodu ze zaměstnání sednout i s dětmi do zakouřené hospody a budou tam až do "padla, zavíráme", by takovéto hospodské pasívní kouření vyvolalo něco přes stovku úmrtí ročně, většinou na kardiovaskulární choroby a v menší míře na nádorová onemocnění (s dominancí rakoviny dýchacího ústrojí).
Pochopitelně, tohle je naprosto nereálné maximum, protože obě podmínky v reálu splněny nejsou. Pokud provedeme opravu na reálný stav, tj. část úmrtí nekuřáků na pasívní kouření nesouvisí s pobytem v zakouřených hospodách a jen malá část z nich se v těchto hospodách vyskytuje častěji než několik hodin týdně (což by odpovídalo +- jednomu dni, tedy sedmině týdne, v manželství s kuřákem / kuřačkou), tak se dostaneme hluboko pod desetinu výše uvedeného maxima, tedy na cca desítku úmrtí ročně.
To je zhruba odhad současné úmrtnosti na následky expozice černobylskou radioaktivitou, přičemž naprostá většina této expozice byla zaviněna tím, že komunističtí papaláši zakázali prevenci podáváním jodových preparátů a současně za doby téměř nejvyšší intenzity spadu vyhnali obyvatelstvo do prvomájových průvodů se zvlášť přísnou kontrolou účasti a s nebývalým (v porovnání s léty před a po) vyhrožováním postihy za neúčast. Přitom za tuto prasečinu, která naprosto zbytečně zvýšila ozáření obyvatelstva, nebyl nikdy nikdo postižen a patrně už ani nebude. Nebo: daleko více obětí je ve spojení s dopravními nehodami, zaviněnými špatným stavem silnic a mizerným dopravním značením.
Reálný dopad zákazu kouření je tedy relativně zanedbatelný (a státní moc v řadě případů podobných nebo i vyšších rizik nic nedělá).
Dalším problémem je, že mají být zakázány i elektronické cigartety, představující pro okolí nulové riziko. Soudruh ministr argumentuje tím, že údajně natolik připomínají cigarety skutečné, že by je kontrolující policisté nedokázali rozpoznat. Můj názor je ten, že policista, který nedokáže rozpoznat elektronickou cigaretu od skutečné, by měl být na místě propuštěn pro naprostou intelektuální neschopnost, i za cenu, že by došlo ke drastické obměně policejního kádru. Máme dost nezaměstnaných absolventů středních a vysokých škol, kteří by je bez větších problémů dokázali nahradit (jediným "problémem" by snad mohl být drastický nárůst kvality průměrného policisty, ale nejsem si jist, zda by toto byl zrovna nežádoucí jev).
Bývá argumentováno i tím, že údajně poklesl výskyt nemocí spojených s kouřením u hospodského personálu. Protože odkazované studie uvádějí pokles po velice krátké době, kdy riziko uvedených nemocí ještě nekleslo ani v experimentálních studiích na dobrovolnících, jde buď o artefakt daný tím, že z restaurací v zemích s kompletním zákazem kouření odešli ti pracovníci, kteří nedokázali nekouřit během pracovní doby (tedy nejsilnější kuřáci s nejvyšším rizikem těchto chorob) a byli nahrazeni nekuřáky s rizikem nejnižším možným, nebo je to vyslovený podvod a čísla vznikla cucáním palce nad papírem. Respektive podvod je to i v té první variantě, protože patrně neexistuje profesionální statistik, který by uvedenou chybu udělal nezáměrně.
Faktem je, že uvedený zákaz představuje jen a jen další zvýšení míry restriktivity naší společnosti (vyhýbám se termínu "fašizace") a jeho negativní sociální dopady budou naprosto převažovat. Dokonce i kdybychom propočítané "zemřelé navíc" (protože reálně se "rozpustí" v běžných statistických fluktuacích nemocnosti a úmrtnosti) považovali za "oběť svobodě", je jejich počet zcela zanedbatelný v porovnání s oběťmi totalitních režimů, jako byl nacismus nebo komunismus. A právě k restauraci totality, srovnatelné s tím nacismem nebo komunismem, toto opatření jednoznačně směřuje.
Další věcí je, že preventivní opatření s bagatelním dopadem a současně vysokou mírou zvýšení restrikce ve společnosti (= nezanedbatelným příspěvkem k jejímu "hnědnutí") zcela jednoznačně diskreditují zdravotní prevenci jako takovou a mohou komplikovat situaci při prosazování skutečně racionálních opatření, schopných potenciálně zachránit nezanedbatelné počty lidí.
Za poslední problém považuji i skutečnost, že v celé EU (s dočasnou výjimkou pro Švédsko; jsem líný zjišťovat, zda ještě trvá, nebo už vypršela, už proto, že je to naprosto nepodstatné) je zakázán tzv. "bezdýmý tabák", tedy šňupací a žvýkací, který není spojen s žádným rizikem pro nezúčastněné (neexistuje žádné "pasívní šňupání" nebo "pasívní žvýkání") a současně představuje i výrazně nižší riziko pro konzumenta nikotinu (odpadá vše, co je spojeno s inhalací produktů nedokonalého hoření, zůstává jen relativně malý zdravotní dopad samotného nikotinu a přibývá relativně malý účinek některých složek tabáku, které se nedostanou do kouře; odpadají pochopitelně i veškerá aditiva, která zrychlují hoření cigarety aby se zvýšila jejich spotřeba, a která odpovídají až za desítky procent negativního zdravotního účinku kouření).
Opět trocha počítání:
V roce 2011 (data pro rok 2012 dosud nejsou na internetu) zemřely u nás na rakovinu plic (a nádory, spadající s ní do stejné statistické kategorie) necelé čtyři tisíce mužů a něco přes jedenapůl tisíce žen. Dohromady cca pět a půl tisíce lidí, z nichž většina podstoupila chemoterapii (protože jen malé procento těchto nádorů je zachyceno v operabilním stádiu, a z těch se navíc rekrutují prakticky všichni přeživší - úspěšnost nechirurgické terapie je cca jedna k milionu). Řekněme tedy, že kolem pěti tisíc. Průměrná cena té chemoterapie je cca 100 000 Kč (řada pacientů přežije i násobek takto "proléčených" peněz). Kdyby jen desetina toho byla marže výrobců těchto léků (nelze pochybovat o tom, že v reálu je to víc), tedy 10 000, tak krát 5000 = 50 000 000 Kč jen z České republiky a jen za jeden rok. V celé EU žije téměř 500 milionů obyvatel, tedy padesátkrát víc než v ČR. A nezohledňuji další nádory a jiné choroby vyvolané kouřením, které jsou "ekonomicky výhodné" velmi podobně. Očekávaný "vejvar" ze zákazu bezdýmých forem konzumace tabáku bude tedy příslušně větší. Vůbec bych se nedivil, kdyby právě zde ležely kořeny odporu EU k "bezdýmému tabáku".

Tedy, abych to shrnul:
1. Zákaz kouření v hospodách má bagatelní vliv na úmrtnost a tedy i zdraví obyvatelstva, srovnatelný s rizikovými faktory z jiných oblastí, které jsou absolutně neřešeny. A řádově nižší než rizika, která reálně řešena jsou.
2. Tento zákaz nanejvýš dále zdiskredituje zdravotní prevenci a postaví ji na roveň metodám fašizace (totalitarizace) společnosti, a tudíž přispějí k její obecné nepřijatelnosti pro všechny demokraticky smýšlející občany.
3. Jakákoli restrikce kouření, která současně nebude spojena s derestrikcí "bezdýmých" způsobů užívání tabáku je v principu silně nevěrohodná.




Pochopitelně, tím nijak neútočím na racionální a nerestriktivní metody prevence kouření, kterých je spousta a jejichž potenciál prakticky vůbec není využit.