pondělí 22. února 2010

Tak mávej tím smetákem pořádně!

Kdysi dávno jsme měli v domě minutový spínač. Sloužil nepřetržitě od 30. let minulého století někdy do let 70., kdy se nadobro pokazil. I zakoupili jsme nový spínač, a ten se pokazil někdy na začátku tohoto tisíciletí. Vydržely tedy, jeden výplod meziválečného kapitalismu, druhý coby produkt socialistické ekonomiky, celá desetiletí.
Ovšem v 90. letech nastal zásadní problém: "K naší spokojenosti a většímu pohodlí", začala platit nová euronorma, která zcela překopala osvědčené a masově používané zapojení minutových spínačů. Nový produkt této normy se do světel na našich (a zdaleka ne jen na našich) schodech zapnout nedá, ne bez odlišného zapojení, znamenajícího totální překopání elektrického vedení (revidovaného a kompletně rekonstruovaného v 80. letech). Jediné výrobky, odpovídající původnímu zapojení, jsou vyráběny v Polsku, které si EUronormy vnutit nedalo.
Byl tedy zakoupen polský schodišťový spínač, který vydržel celých 14 dní. Po několika opravách, které se ukázaly být neúčinné, byl vyměněn za nový, který vydržel přibližně stejnou dobu. I on se ukázal být naprosto odolný vůči jakýmkoli zásahům servismanů.
Byli jsme tedy v domě postaveni před volbu, zda zakoupit další šmejd s perspektivou několika týdnů provozu a měsíců oprav, nebo řešit situaci jinak.
Nakonec jsme zvolili lampy s pohybovým čidlem.
Teoreticky to vypadá pěkně: člověk přijde, čidlo zaznamená pohyb, logika vyhodnotí, zda je už dostatečná tma, a podle toho rozsvítí světlo na nastavenou dobu.
Problém je, že čidlo někdy sepne, někdy ne. Pokud nesepne, je třeba se pohybovat v určitém místě chodby, kde člověka čidlo "najde". A pak se třeba vrátit zamknout dveře, protože potmě se dost těžko trefuje klíčem do dírky. A v případě delšího pobytu na chodbě si čidlo na člověka "zvykne" a musí se mávat rukama, nebo raději smetákem v blízkosti lampy.
Takže v případě jakékoli delší práce na chodbě, třeba odečtu elektroměru, je zapotřebí pomocník, který bude mávat smetákem, aby světlo vědělo, že má svítit.
Dobrá, tohle všechno je legrace, a k tomu elektroměru samozřejmě mohu jít s baterkou (nebo se svíčkou či loučí, což jsou svítidla spolehlivá a prověřená staletími praxe). Na druhé straně se ale nelze divit lidem, kteří na základě takovýchto zkušeností s technikou bezprostředně kolem sebe, trpí "fobií" z jaderných elektráren nebo jiných technických zařízení, při jejichž poruše dojde k ohrožení velkých počtů lidí.
Představa, jak technik něco v kritické chvíli montuje u reaktoru a volá na pomocníka: "Tak mávej tím smetákem pořádně, nebo letíme do vzduchu!" je sice hodna dobrého mistra filmové grotesky, ale ...

neděle 21. února 2010

Malé slané zadostiučinění

Pochopitelně, mohla za to řadou levičáků proklínaná právní norma "LEX KUBERA". Nemusel jsem v zaměstnání všeho nechat a utíkat domů, přestože začalo mžít a bylo pod bodem mrazu. Věděl jsem, že maminka se ve svých téměř 87 letech na chodník nepohrne, a děti přijdou ze škol ještě později než já.
Přesto jsem domů více-méně pospíchal, protože by mi nedalo; přestože mě zmíněný zákon vyviňuje v situaci, kdy si někdo na cizím pozemku poblíž toho mého něco udělá. "Protože nepřizpůsobil styl pohybu stavu povrchu", jak by mu bylo řečeno, kdyby se mu to stalo ještě o kousek dál a on seděl v autě (o motorce nemluvě).
Chodník na cestě od zastávky MHD byl opravdu ošklivě namrzlý. Sklovitá vrstvička, se kterou se nedá žádnou škrabkou v rozumném čase a s rozumnou námahou nic pořídit.
Inu, budu muset solit, přestože je to "ekologicky" a bůhví proč ještě zakázané. Naštěstí už byla tma, takže současně minimální riziko, že mě nějaká horlivá dušička udá.
"Až nám na ulici nainstalují kamery, bude hůř," mudroval jsem. "To mi nezbude nic jiného, než chodit po chodníku a solit dírou v kapse a nohavicí kalhot."
Jakmile jsem dorazil k našemu bloku, situace se dramaticky změnila: Kdosi v žoldu místní radnice projel chodníky sypačem a vrstva hrubých krystalů NaCl koštovala tolik soli, kolik jsem v jiných letech prosolil za celou zimu, a jindy ani za tu ne.
Takže se jasně ukázalo: Dokud byla odpovědnost za chodníky na majitelích domů, tak si "vrchnost" vymýšlela nesmysly, asi jako na vojně "supráci", šikanující "bažanty"(*).
Zakazovala posyp popelem (aktuální v době, kdy naprostá většina domů v naší čtvrti byla vytápěna kotlem na koks nebo uhlí), který se "zažral" do ledu, ale nepropadl do hlubších vrstev (jako písek nebo štěrk) a do napadnutí nového sněhu nebo nové vrstvy náledí vytvořil vrstvu podobnou protiskluzovým pásům na veřejných schodištích. Zakazovala i solení, schopné oddělit led a zmrazky od podkladu a umožnit jejich mechanické odstranění. Povolovala pouze prakticky neúčinný "indiferentní posyp". O jeho mizivé účinnosti jsme se letos mohli na mnoha místech přesvědčit.
Další věcí je, že původní dlažba z časů první republiky (velké, snadno očistitelné dlaždice) byla ještě před revolucí nahrazena asfaltem (který se čistil od sněhu a ledu snad o něco lépe). Přestože asfalt vyhovoval a byl v dobrém technickém stavu, vymysleli hned na začátku 90. let "zámkovou dlažbu". Ta už po první roce připomínala vlnobití (něco jiného je Ukrajinec s doktorským či inženýrským diplomem a něco úplně jiného je poctivý dlaždič). Zatímco na prvorepublikové dlažbě nebyl problém případně nakloněnou dlaždici opravit (ubráním a podsypáním), tohle "dílo" by musel člověk vykopat celé a udělat to znovu a pořádně (asfalt byl, z technologické podstaty věci, rovný).
Nemluvě o to, že s přímo opičí zlomyslností byly do nové dlažby vloženy dlaždice s vypouklinami (snad pro nevidomé), které se prostě škrabkou očistit nedají. Vypoukliny jsem sice poctivě každou zimu sekáčkem na led odsekával, ale pořád jich zůstalo dost, aby se chodník nedal projet shrnovačkou. Nevidomí by se zcela jistě mohli stejně dobře orientovat místo podle vypouklin podle dolíků, které by při očistě chodníku nepřekážely, ale dokud "vrchnost" neměla očistu chodníku v režii, tak se o takové "podružnosti" nikdo nestaral.
No, teď padla bída na kozáka a naše "vrchnost" má přesně to, co si nadrobila. Takže se najednou smí solit, a předpokládám, že časem zmizí i ty dlaždice s vypouklinami (a možná přijde někdo i na to, že asfalt je kvalitnější povrch než "zámková dlažba").
A jak mi tak křupala sůl pod podrážkami, tak ve mě narůstal pocit zadostiučinění z toho, jak se hned eliminují pitomosti, když ten, kdo něco vymýšlí, to musí hned v praxi a na svou zodpovědnost realizovat.

----------------
(*) Bažanti = vojáci, kteří nastoupili vojenskou základní službu v nejbližším předchozím termínu (takže "služebně nejmladší"); supráci = vojáci, kteří v nejbližším následujícím termínu odcházejí do civilu.

úterý 16. února 2010

Moje cesta k linuxu

Prvním počítačem, který jsem měl k dispozici (v zaměstnání) bylo PMD 85A. To "A" bylo důležité, protože na úrovni strojového kódu bylo nekompatibilní s PMD 85, mimo jiné se tam nedaly postupem podle manuálu ovlivnit tvary písmen. Výstup byl na obrazovku černobílého televizoru Merkur, buď přes anténní konektor nebo pomocí videovstupu (jehož zprovoznění jsem si zorganizoval). Videovstup měl výhodu nejen v o něco vyšší kvalitě obrazu, ale také v tom, že televize mohla být zapnutá na příjem vysílání a zvuk z vysílání bylo možné při práci sledovat (využíval jsem prakticky jen v pohnutých dnech listopadu 1989). K počítači byl kazetový magnetofon jako kazetopásková jednotka. Kazety se tenkrát speciálně evidovaly na oddělení pro zvláštní úkoly (jakožto rozmnožovací technika, využitelná pro špióny a rozvratníky).
Dalším pracovním počítačem byl Sord, ke kterému byla pílí našich techniků přibudována dvojí disketová jednotka (na osmipalcové diskety), byla rozšířena paměť, takže se do stroje vešel operační systém CP/M (pro nepamětníky předchůdce DOSu; řada příkazů byla shodná).
Pro oba tyto počítače jsem v BASICu připravoval nejrůznější programy, nejen k výpočtům, primitivní databáze apod., ale pro PMD např. i na testové zkoušení (kdy počítač sám nahrával výsledky jednotlivých studentů a jiný program je poté z pásky odečítal, sumarizoval a hodnotil). Nakonec jsem zvládl i češtinu (v grafickém modu PMD), "pouze" se jedna otázka vykreslovala cca minutu. Zvládl jsem i "ruční" komprimaci testových otázek, aby se vešly do omezené paměti počítače.
Mezi tím domů přišel další počítač, tentokrát Didaktik Gama (tedy oficiální kopie v té době již zaniklého Spectra), s kazetovým magnetofonem a výstupem v celých osmi barvách (pokud k nim počítáme i černou a bílou). K tomuto počítači jsme měli původně jednojehličkovou tiskárnu, geniální improvizaci českých techniků, nepotřebující žádný speciální materiál, neboť se na kancelářský papír položil uhlový papír, a proklepáváním jehlou vznikla písmena. Později jsem používal samopropisovací papíry, které nečernily.
Na Didaktikovi jsem měl Textmachine a Screenmachine (oficiálně koupené), výrobek brněnských programátorů, kteří později vyprodukovali pro PC textový editor MAT. Textmachine měl zvláštní fonty (včetně modulu na tvorbu / úpravu vlastních), některé docela hezké (v rámci možností poskytovaných čtverci 8x8 bodů).
Didaktik mi mj. posloužil na výrobu diapozitivů (obrázek se vykreslil na televizi a přefotografoval), dokonce jsem s takto pořízenými grafy vystupoval na nějaké konferenci.
Posléze na mě v zaměstnání čekal první PC - like počítač, původem ze Slušovic. Na něm byl už operační systém DOS a řada standardních programů (Norton Commander, T-602, nějaká kreslení apod.).
Doma jsem zatím pracoval na Didaktikovi v Textmachine (ovládala se dost podobně jako pozdější MAT). Pouze tiskárnu BT 100 (občas záhadně zatuhávající) vystřídala pětijehličková tiskárna (drivery sehnal kamarád - bez systému známostí, služeb a protislužeb by nic nefungovalo). Poté se zjistilo, že problém nebyl v BT 100, ale v Didaktikovi, který měl kdesi na desce "studený spoj", a když se zahřál, tak přestal korektně poracovat s portem (po vypnutí a stání se "vzpamatoval"). Nakonec jsem to vyřešil na bázi logické úvahy, že když je problém v přehřívání, tak se to musí chladit. Takže jsem tiskl a Didaktik stál na studeném, nejlépe se osvědčil pytlík mražené držkové polévky.
Nakonec jsem se praštil přes kapsu, a v bazaru, který už dávno neexistuje, jsem koupil PC AT (tedy něco na úrovni těch Slušovic v práci), ovšem s monitorem Herkules (v práci jsem měl barevný CGA). Měl celých 720 kB RAM (v době, kdy "velký Blil" (*) prohlašoval, že 640 kB "musí stačit na vše".
Do toho počítače jsem se postupně převedl, včetně přepsání (z monitoru do klávesnice) všech povídek, které jsem předtím sepsal ve Screenmachine. Větší část z nich vyšla později spojená do jednoho celku "románu" "Conan a kletba Venárijského lara", menší jsem uplatnil později.
Editor T-602 jsem moc neprožíval, spíše jsem střídal MAT s naprosto geniálním CSEDem, který dodnes považuji za jeden z nejkvalitnějších terminálově orientovaných editorů vůbec, zejména z důvodů na jedné straně kompatibility klávesových zkratek s wordstarovými konvencemi, na straně druhé s obrovskou (nikde a nikým nepřekonanou) možností tvořit uživatelská makra, snadno je ukládat do pomocných souborů a v případě potřeby nahrávat do editoru. CSED jsem používal i v začátcích programování v javě, později jsem přešel (win 95 a 98) na freewarové editory arachnofilie a DED, který (ověřeno) jede ještě na win XP a má opět řadu vychytávek, které chybí i některým profi editorům.
Prakticky mě minuly win 3.11, protože jsem je na počítači nikdy neměl a obešel jsem se bez nich. Nakonec jak v zaměstnání, tak i doma (na novějším počítači, koupeném z druhé ruky), byl donucen přejít na win 95 a později win 98, nicméně jsem se většinu práce pohyboval v DOSovském modu. Na windows jsem řešil pouze záležitosti kolem pomalu se rozjížděnícího internetu, e-mailu apod.
Jako první linux jsem nainstaloval Red Hat pětkové řady, nicméně nebyly tam ještě jednoduše dořešeny locales (včetně toho, že nebylo úplně jednoduché dotlačit systém ke psaní českých písmen). Více-méně jsem si se systémem pouze trochu hrál. Později se objevila verze linuxu, která se nahrála jako datový soubor do windowsovské části disku, vůči systému se tvířila jako "nějaká data", ale po spuštění speciálního zavaděče se odtud zavedl linux a tvářil se, jako by ten soubor byl pro něj samostatný disk. To už fungovalo trochu lépe, ale poměrně brzy, po update windows, byl ten soubor poničen a nedal se spustit.
V té době jsem začal koketovat s perlem (bral jsem to tak, že BASIC je passé, na javě jsem některé věci zvládal, ale odrazovala mě nepřehledná syntaxe a velmi problematická dokumentace (tisíce stran textu, v nichž se velice obtížně hledají potřebné informace). Stáhl jsem si podle návodu v knížce "Perl pro zelenáče" Active perl. Při spuštění souboru mě čekalo zklamání: Objevil se nápis, říkající zhruba toto: "Tohle není klasický instalační soubor. Pro vaše větší pohodlí jsme připravili soubor, který se nainstaluje pomocí speciálního instalačního programu, který si musíte opatřit. Ten se vám bude hodit i pro instalaci mnoha dalších programů." Tento přístup mě více-méně dožral, a já nešel kupovat speciální instaler, ale jednoduše jsem na disku rozbalil MonkeyLinux a perl jsem se učil v této minidistribuci, která se jen rozbalila ze čtyř disket na disk (musel být formátovaný na FAT16). Kromě perlu jsem tam využíval editor joe a Midnight Commander, který ovládáním i vzhledem připomíná Norton Commander (nebo Volkov Commander), ale má vyřešeny dlouhé názvy souborů a přístupová práva k souborům.
Dá se tedy řici, že MonkeyLinux byl první distribucí, se kterou jsem si jen tak nehrál, ale řešil v ní nějaké praktické problémy "ze života", a to bez ohledu na to, že opět neměl vyřešeny české locales. Bohužel, autor další vývoj zastavil a s některými programy, které se objevily později (i s dalšími verzemi těch, co byly v distribuci zahrnuty) to přestalo být kompatibilní. Nicméně mě to připravilo k chápání linuxu jako pracovního nástroje.
_______________________________

(*) Když se objevil první Word pro Windows 95, tak si jeden z recenzentů povšiml, že automatické opravy mění "Bill Gates" na "Blil Mates". No, není to dostatečný důvod k přezdívce?

sobota 13. února 2010

Platit dluhy je samozřejmě mravné

Platit dluhy je samozřejmě mravné a vymáhání zaplacení dluhu, včetně vymáhání dluhu prostřednictvím exekuce, je naprosto v pořádku.
Obávám se, že pan František Matějka (PRÁVO: Dlužníci slavte, věřitelé plačte! Stát se zbláznil... na: http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-dluznici-slavte-veritele-placte-stat-se-zblaznil-piu-/p_politika.asp?c=A100211_105519_p_politika_wag) naprosto nepochopil, v čem spočívá podstata návrhu ministryně Kolářové. Nebo ji pochopil až příliš dobře.
Uvedený návrh jednoznačně pomůže v situacích, kdy někdo dluží a neví o tom (příkladů bylo uvedeno v následné - ještě demokratické - diskuzi pod článkom velké množství, od poštou ztracené složenky, což se mi stalo opakovaně, až po zdražení nějakých poplatků hrazených trvalým příkazem z konta, o němž nebyl klient informován). Uvedený návrh jednoznačně může pomoci i v situacích, kdy dluhy byly nadělány na bázi nerozvážností, nevzdělanosti apod., ne ze zlé vůle a s předem daným úmyslem dluh nezaplatit. Nehledě k tomu, že většina případů takovýchto likvidačních exekucí končí totálním ožebračením postižených, kteří jsou poté na sociálních dávkách hrazených z našich daní, zatímco zinkasované peníze často končí v cizině (a mnohdy z nich není zaplacena žádná daň), takže jako pro nezainteresovaného daňového poplatníka je výsledek takovéto akce spíše mínusový. Uvedený návrh se zcela jistě nijak netkne podvodných dlužníků, kteří si vzali půjčku s předem promyšleným nic nezaplatit, a často za použití postupů, vytvořených prostřednictvím konzultací expertů z justiční sféry. Takový podvodník ví, že má dluh, ví, že ho má platit, a udělal už dávno vše, aby se z placení vyvlékl.
A konečně, a tady si myslím, že je zahrabaný pes: Uvedený návrh, pokud by prošel, by byl velice citelným šlápnutím na kuří oko těm organizacím, které si dlužníky léta pěstují, případně je sofistikovanými postupy samy vytvářejí, aby penále a úroky z bagatelního dluhu narostly do astronomických výšek (často v tisících až statisících procent původní částky).
Já osobně bych šel ještě dál než paní ministryně. Když sleduji nesmyslné reklamy na půjčky, hypotéky a podobné "bankovní produkty", kde se nabízí donesení peněz až do domu, bez jakékoli záruky, a o placení úroků, často představujících spolu s různými nesmyslnými poplatky několikanásobek půjčené částky, tak se mi do slova a do písmene otevírá kudla v kapse. Docela bych uvítal zákon, podle něhož by na každé smlouvě o půjčce, na stránce, kde se klient podepisuje, muselo být upozornění (asi přes půl stránky A4, jasně definovaným čitelným fontem a velikostí písmen) říkající zhruba tohe:

"- Každý dluh musí byt zaplacen buď penězi nebo exekucí všeho majetku postiženého.
- Výše dluhu z půjčky může s poplatky a úroky i více než tisícinásobě převýšit půjčený obnos.
- Veškeré informace, které sdělí pracovnbík finančního ústavu o půjčce a jejím splácení (zejména o výšce kompletně zaplacených peněz) mohou být zavádějící, nepravdivé, nebo přímo lživé.
- Text smlouvy může obsahovat pro klienta likvidační podmínky, formulované tak, že je dokáže rozpoznat jen studovaný právník."

Jestliže něco podobného prošlo u cigaret a tabákových výrobků, nevidím důvod, proč by to nemohlo projít i zde.
Jistěže mi můžete namítnout, že procenta by měl znát každý. OK. Souhlasím. Nicméně stav výuky matematiky na našich školách je tristní (mám o tom v počítači text, ale ještě ho dopracovávám). Ale jen tak na ukázku: Schválně, kdo ze čtenářů ví, jaký vztah k růstu dluhů má jedno číslo pojmenované podle svého objevitele, a za jakých podmínek se při narůstání dluhu uplatňuje?

čtvrtek 11. února 2010

Vítejte

Vítejte na blogu U Pergilla!

Jsem jeden z mnoha, kterým se nelíbí zavedení povinné registrace na Neviditelném Psovi. Jako reakci na tento problém jsem zvolil založení vlastního blogu. Postupně sem vložím některé své starší texty, pokud se již nevyskytují na internetu, a budu reagovat na dění kolem nás.

Zareagoval jsem podobně jako Šaman, viz:
http://samanovodoupe.blogspot.com/

Z blogů, které mě zaujaly a pravidelně je sleduji, bych rád přivábil čtenářovu pozornost na AMOR VACUI, aneb:
http://kojot.bloguje.cz/
zaměřený především na problémy filosofie a náboženství

a poněkud "drsnější":
http://www.dfens-cz.com/

Pokud se objeví nějaké další zajímavé blogy, zejména v souvislosti s "rozchodem" komunity původně soustředěné kolem NP, rád o nich budu informovat.

Pergill