pátek 31. prosince 2010

Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (1/7)

Předneseno na Fenixconu v prosinci 2010


Dějiny medicíny jsou dějinami překonávání chaosu, zpravidla za cenu nastolení chaosu nového. Tento chaos se projevuje prolínáním a výměnami léčebných a diagnostických postupů a silnou poplatností medicíny sociálním vztahům. Prognózu přitom můžeme stanovit takovou, že chaos a pnutí budou pokračovat a v některých případech může dojít i k rozštěpení medicíny na znepřátelené a vzájemně se potírající obory (jak k tomu byl náběh už několikrát v minulosti).

Úvod

Můžeme si rovnou říci, že medicína je a vždy byla do určité míry chaotická, protože velice obtížně hledala logické souvislosti příčin a následků, umožňujících zavést do existujících poznatků nějaký systém. Z tohoto důvodu jsou dějiny medicíny dějinami překonávání chaosu v poznatcích a koncepcích (ovšem s tím, že je zpravidla starý chaos nahrazován novým).
Uvedený jev má vcelku jasné a známé příčiny: Dílčích znalostí je jednoduše příliš mnoho, navíc jsou strukturovány do mnoha úrovní a neporozumění jedné z nich se přenáší do úrovní dalších. Vcelku známý případ jsou vitamíny. Rozumíme tomu, co dělají na molekulární a buněčné úrovni, ale z uvedených jevů nelze vydedukovat všechny známé a popsané příznaky hypovitaminóz a avitaminóz na úrovni celého organismu.
Chaos do celé problematiky vnášejí i různé sociální vztahy.
Zmatky a chaos rozkvétají do květenství přímo tropické nádhery při jakémkoli zavádění nových léčebných postupů a metod. Prakticky nikdy v dějinách medicíny nedocházelo k přirozenému pozitivnímu pokroku a řada postupů a metod, bez nichž si moderní medicínu nedokážeme vůbec představit, byla medicíně více-méně vnucena zvenčí.


Léčebné postupy

Už jsem se zmiňoval, že řada léčebných postupů byla medicíně, tedy oficiálním léčitelům různými mechanismy vnucena zvenčí, často proti velice silné opozici, v některých případech trvající až do vymření oponující generace lékařů.
Už známá Hippokratova přísaha obsahuje mj. slib adepta lékařského povolání, že nebude provádět "řez na močový měchýř", který v té době prováděli ranhojiči. Uvedená koncepce vedla ke dvojkolejnosti medicíny, která byla fakticky překonána až někdy na přelomu 19. a 20. století. Ještě dr. Mortimer, rodinný lékař šlechtického rodu Baskervillů nebyl plnohodnotný doktor, ale "jenom" chirurg.
Ještě na přelomu 18. a 19. století bylo nepřípustné, aby lékař vedl porod.
A pokud se děl nějaký pokrok v léčitelství, tak se paradoxně odehrával spíše v oblasti ranhojičů (z nichž se posléze konstituovali chirurgové), než v medicíně jako takové; přinejmenším do vystoupení Paracelsa se opakovaly starověké "zažité" postupy, které byly inovovány nanejvýš v souvislosti s nedostupností starověké MATERIA MEDICA.
Ranhojiči běžně používali antisepse již v dobách, kdy se o něčem podobném klasické medicíně ani nesnilo. Běžné bylo namáčení pahýlu amputované končetiny do vroucího oleje nebo dehtu, které kromě zablokování infekce též mechanicky krylo ránu a uzavřelo krvácející cévy. Je otázka, nakolik se na podobných postupech podílely jiné profesní znalosti, protože ranhojičem se mohl stát v řadě evropských států i kat po úspěšném provedení určitého počtu poprav. Je docela možné, že některý z nich si všiml, že u penězokazů, kteří byli zpravidla pomalu spouštěni do kotle s vroucím olejem, nedochází ke krvácení (a když, tak bagatelnímu, nenarušujícímu průběh popravy předčasným úmrtím odsouzeného), a to ani když odpadává maso od kostí a i celé kusy končetin v kotnících, kolenou, zápěstích a loktech - a uvedenou zkušenost promítl do své vedlejší profese.
Když se antisepsi pokoušel zavádět Semmelweis, tak neuspěl a byl reakcí dalších lékařů dohnán k šílenství; uvedený příběh je velice dobře známý.
Antisepsi pak úspěšně zavedl o něco později Lister, který využil svých zkušeností z prosazení se módním chirurgem, a i z antiseptické operace udělal show, po účasti na níž běžný lid toužil asi stejně, jako vysoké procento dnešní populace po možnosti proběhnout se po jevišti spolu se svou oblíbenou hvězdou ze showbyznisu.
Uvedené příběhy jsou velice dobře známé a mnohokrát beletristicky nebo dramaticky zpracované.
Stejně tak jsou známy problémy L. Pasteura, který první prokázal možnost způsobování některých nemocí mikroorganismy. Do konce jeho života, když už se úspěšně očkovalo a zaváděly se do praxe mnohé další postupy, vycházející z mikrobiologických poznatků, proti němu existovala silná opozice z řad lékařů.
Medicína ovšem musela objevit i skutečnost, že nadměrné používání desinfekce a dalších antimikrobiálních prostředků představuje přinejmenším podobné ohrožení, jako působení mikrobů nežádoucích:

- Už Flemming, pozdější objevitel penicilinu, prokázal v době první světové války, že rány vymyté desinfekčním roztokem, se mohou hojit hůř, než rány takto neošetřené. Důvodem je usmrcení tkání příliš razantním desinfekčním prostředkem a vytvoření živné půdy pro mikroby právě z této mrtvé tkáně.
- Po objevu širokospektrých antibiotik se objevil termín "superinfekce", tedy velmi dramaticky probíhající infekce ne zcela běžným mikrobem, kterému antibiotika uvolnila cestu potlačením běžné tělesné mikroflóry.
- Stále širší podporu získává teorie, že příčinou dramatického nárůstu alergií u současných populací ve vyspělých zemích je prakticky stoprocentní likvidace parazitů, proti nimž za normální okolností bojují eosinofilní leukocyty a protilátky typu IgE, které se spolu s dalšími složkami imunity podílejí na patologii alergií. (Parazité patří do "širšího okolí" mikrobů a mikrobiologie.)

čtvrtek 30. prosince 2010

Té musela být ale zima!

Jedu takhle kolem poledne domů z práce. Tak divně brzy, protože jsem byl objednán k zubařce, sídlící a pracující "za rohem" od mého bydliště. Proto také autem, abych návštěvu u ní vklínil mezi dvě další aktivity.
Auto bylo, pochopitelně, promrzlé a ješte než začalo topit, zasekl jsem se v zácpě (o pár křižovatek dál ji dělalo auto, blokující jeden z jízdních pruhů). Takže jsem tupě zíral na výfuk náklaďáku přede mnou a na bilboardy okolo městskéhjo okruhu. Na jednom z nich byla reklama na Gigatech, nahatá ženská ležící před notebookem.
Říkal jsem si, jak to topení ještě ne a ne naskočit, "sakra, té ale musí být zima".
Když jsem to líčil zubařce, div mi nástrojem, co měla zrovna v ruce, nevypíchla oko, jak se tomu smála, a já, ve vyhřáté ordinaci, s ní.
Později, když už jsem tuto příhodu dával párkrát k lepšímu, mě napadlo, co by na podobnou asociaci řekl známý psychoanalytik Freud.
Je to, pochopitelně, zcela divoká úvaha: Freud by v našich podmínkách, kdy vidíme nahou babu pomalu na každém druhém bilboardu a v bulvárních plátcích si můžeme přečíst se všemi pikantními podrobnostmi o kdejaké sexuální perverzi (včetně takových, které jsou za hranicí zákona), mnohdy i s dokumentárními fotografiemi, musel své teorie přizpůsobit tomuto změněnému stavu společnosti, nebo by nutně musely jeho úvahy jít mimo realitu.
Takže se nabízí úvaha, nakolik je současná kritika psychoanalýzy oprávněná a nakolik se jenom změnily společenské podmínky tak výrazně, že už původní Freudovy úvahy jednoduše neplatí a platit nemohou. Což jeho následníci, zpravidla jen mechanicky napodobující svého "Velkého učitele", nejsou s to intelektuálně zvládnout a plodí prostřednictvím "freudovy" metody nesmysly.
Na druhé straně se mi zdá neprozřetelným se špinavou vodou nepovedených a nesmyslných psychoanalýz vylévat i dítko psychosomatické medicíny, protože to tam někde v té špíně beze sporu je. A bezesporu různé konflikty (včetně vnitřních, potlačovaných a nepouštěných ke vědomému zpracování) vedou ke psychickému stresu, který následně (už na "učebnicové" úrovni) zhoršuje průběh řady chorob, označovaných za psychosomatické, a některé z nich dokáže i vyvolat.

středa 28. července 2010

Vilu Tugendhat? Ani zadarmo!

Projevím se patrně jako naprostý barbar, ale říkám natvrdo: Pokud by mi někdo nabízel tuto ikonu moderní architektury zdarma k bydlení, tak bych to bral jedině s podmínkou, že to budu moct splanýrovat a postavit na tom (jinak hodnotném) místě pořádný dům, vše kterém se dá bydlet.
Vila už léta plní, za současného chátrání a nekonečných zmatků kolem rekonstrukce, funkci "reprezentačního prostoru", případně "památky UNESCO". Jinými slovy: Čas od času se tam sejde pár papalášů, ti vyslechnou moudré až geniální projevy, za projevenou trpělivost dostanou najíst a (zejména) napít, a pak jsou (patřičně společensky unaveni) rozvezeni do svých domovů. A v podstatě už před válkou, kdy vila patřila soukromným vlastníkům, jejichž rodové jméno nese, plnila více funkci reprezentační prostory než místa k bydlení.
Pokud se na ni podíváme, tak snadno najdeme důvod:
Je to hnusná ratejna (odborně se tomu říká "jednotný nerozčleněný prostor"), navíc mizerně izolovaná od okolí (okna až k zemi, takže v obytných prostorách je člověk jako rybička v akváriu). Příslušný stavební sloh si sice říká "funkcionalismus", ale produkuje právě takovéto nefunkční nebo dysfunkční zmršeniny. Je to logické, neboť architektura se na počátku 20. století dostala do vleku levičáckých ideologických představ, presentujících dům jako "stroj na bydlení", navíc používaný unifikovaným "ideálním člověkem". Uvedená idea postrádá jakékoli pochopení pro lidskou individualitu (i proto je interiér vily s výjimkou jednoho odpudivého panáka bez jakéhokoli uměleckého mobiliáře - obrazů a soch), vše se odehrává v prostorách, kde neexistuje soukromí, vše je ovládáno stroji, včetně naporosto banálních činností, jako je otevírání a zavírání oken, zatahování a roztahování závěsů. Pokud stroje selžou, je na tom obyvatel domu-stroje prakticky hůř než neandrtálec v jeskyni. Protože je architektem chápán jako pouhý doplněk tohoto domu-stroje, který sám o sobě postrádá smysl. Přitom se příslušná doba vyznačovala nesmyslným optimismem stran kvality strojů, dnes víme, že stroje selhávají prakticky denně a jejich udržování či znovuuvádění do provozu dá většinou (při tak banálních činnostech jako je obsluha oken a dveří) více práce než alternativa bez nich.
Charakteristické pro svou dobu i sloh je, že vila má rovnou střechu (neustálý problém zatékání, který je prakticky neřešitelný, protože je to implicitní vlastnost takto upravených střech v našich podmínkách), a že se jí rozesedají základy (zkrátka "navrch huj, vespod fuj", což je heslo, kterým se řídí prakticky veškerá moderní architektura.). Zejména ta druhá závada opravit nejde, nebo jen na úrovni nákladů srovnatelné se sbouráním a znovupostavením. (Dokázal bych si představit vybudování nějakého železobetonového bazénu okolo a pod stavbou a mám i řádovou představu, kolik by to asi stálo. A zejména dno toho bazénu by nemohlo být - při zachování vily - betonováno jako jeden kus, takže by představovalo další časovanou bombu v základech.)
Nevkusní podnikatelé stavějí "podnikatelské baroko", nad nímž své cti dbalí "odborníci" ohrnují nosy. Přitom - čím se toto "baroko" vyznačuje:
- na první pohled vidíme sedlovou střechu (nebo jehlanovou, podle toho, jaký má dům tvar), která je optimální pro naše zeměpisné podmínky, a přináší další prostory, ať už ve smyslu obytného podkroví, nebo technických prostor (sušení prádla za nepříznivého počasí apod.).
- střecha má velký přesah ("šmoulov"), ovšem tím chrání fasádu, prodlužuje její životnost (protože poškození deštěm je hlavním viníkem poškození fasád v našich podmínkách a oprava fasád je jednou z nejpodstatnějších složek průběžné údržby domu)
- okna mají "exotický" tvar, včetně trojúhelníků, lichoběžníků apod., což je dáno materiálem, který takovýto tvar prostě umožňuje a umožňuje tím zavést světlo i do prostor např. pod štítem, kam se "klasická" okna v takovéto ploše zasklení prostě nevejdou.
Je zajímavé, že silně atypická a navíc funkčně problematická okna vily Tugendhat těm samým "odborníkům" nevadí.
- fasády jsou v naprosté většině v pestrých barvách.
K tomu si dovolím jednu vzpomínku: Manželčina babička, která měla nemocné nohy, mimo jiné vyplňovala svůj čas tvorbou výšivek, pletenin, háčkovanin apod. Dokud byly na trhu pouze nitě barvy mdlé, vytvářela "vkusné lidové" vzory. V okamžiku, kdy se na trhu objevily plastové příze zářivých barev, okamžitě přešla na ně. Čímž ovšem navodila otázku, zda ten "hodnotný lidový vkus", opěvovaný některými odborníky na kroje, lidové výšivky apod. nebyl dán pouze technologickou nemohoucností (jiné než "lomené", "tlumené" barvy prostě nebyly k mání - a jiné zase léty vybledly) a se vkusem lidových umělců ten výběr barev neměl naprosto nic společného.
Rovněž bych si dovolil poukázat na hnusné šedivé barabizny, vytvářené moderní architekturou na sídlištích. Pokud by do takového sídliště člověka přenesli uspaného, tak by po probuzení často nevěděl nejen na které ulici je, ale patrně ani ve kterém městě či kterém státě. Opět se nejedná o hřích jen "socialistické" architektury. Podobná hnusná sídliště uvidíme i na západě. Paradoxně v SSSR jsem viděl takováto sídliště perfektně rozlišená vzory na balkonových panelech, které se dělaly pro každý dům zvlášť, takže každý dům na sídlišti měl na fasádě svůj individuální ornament. Na fasádové barvy neměli ani v tom SSSR, ale výsledek byl rozhodně o sto procent lepší než naše fádní a totálně jednotná sídliště.
Podobné unifikované příšernosti se ale stavěly už před válkou +- současně s vilou Tugendhat. Takto vznikly baťovské tovární čtvrti s hnusnými, protože stoprocentně unifikovanými, domky s cihlovými fasádami. Dnes už je ten dojem trošku setřelý, protože za éry socialismu tam mohli noví majitelé ledacos dostavět, upravit apod., takže stejnost až identičnost jednotlivých haluzen byla, k velkému zármutku odborníků, narušena. (Z té stejnosti domků vytěžil Z. Jirotka jednu kapitolu do Saturnina - pro diváky seriálu a filmu: je v části textu, který nebyl převeden do filmové podoby.)
Stejně depresívně na mě působí nový Bítov (alespoň jeho původní prvorepubliční centrum), kde sice architekt jednotu domů občas narušil (např. nestejnou barvou okenic nebo různým tvarem ozdobných výřezů v nich), ale opět se jedná o maximální unifikaci pro potřebu "unifikovaného člověka". Že něco podobného není nutné, dokazují nové Kníničky u Brna, rovněž postavené jako náhrada vsi zatopené přehradou, které nebyly budovány podle jednotného architektonického návrhu, takže vypadají daleko lidštěji.
Jinými slovy: Unifikace domů, vytváření "jednotných životních prostorů" s nulovým soukromím apod. jsou dány levičáckou ideologií, která pronikla do architektury někdy ve 20. letech minulého století, a měla přispět k vytvoření dehumanizovaného "moderního člověka", který je jen kolečkem (odpovídajícím patřičné normě) v komplexu "moderní" civilizace. Zatímco jiné oblasti vědy a techniky se uvedené ideologie více či méně úspěšně zbavily, v architektuře, protože tam není ideologická vazba tak výrazná, dosud přetrvávají.
Pochopitelně, nevolám po tom, aby se vila Tugendhat sbourala a na jejím místě se postavilo nějaké "podnikatelské baroko", byť bych jako suverénní majitel domu a pozemku něco takového patrně udělal. Je, dle mého soudu, zcela jednoznačnou ukázkou úpadku moderní architektury, zejména v situaci, kdy není korigována finančními ohledy (vila stála přibližně desetinásobek ceny standardního domu srovnatelných rozměrů) a požadavkem na funkčnost.) Spíše bychom ji tedy měli přehodnotit a ukazovat jako cenný odstrašující příklad.

pátek 7. května 2010

Chlupy a pach

Tenhle článek je inspirován články a diskusí, které se objevily v ženských částech Seznamu a Centrumu.

Ochlupení je sekundární pohlavní znak. Je schopné umožnit poznat pohlaví dospělé (nebo i dospívající) osoby i při zakrytých nebo z jiných důvodů neviditelých genitáliích (1). Je možné také na první pohled určit zralost dané osoby, tj. její způsobilost k sexu a plození / porodu potomstva.
Jsem přesvědčen, že ochlupení ženských lýtek, které se dostavuje po ochlupení genitálu a podpaží, signalizuje okolí "už nejsem lolitka, která sice technicky zvládne sex, ale v těch dalších věcech (= těhotenství, porod, péče o mládě) moc úspěšná nebude".
Další věcí, která s ochlupením, a to především ochlupením genitálu a podpaží, velice úzce souvisí, jsou lidské pachové žlázy v této lokalizaci, které se významně podílejí nejen na produkci tělesného pachu jako takového, ale i na produkci feromonů.
Faktem je, že feromonům zase až tak dobře nerozumíme. Známe jejich signální funkci u některých druhů hmyzu (ale řada bílých míst je v našich znalostech o jejich funkcích u sociálního hmyzu). U savců víme, že existují a někdy mají drastický vliv na plodnost (nevýměna pláště personálem mezi dvěma místnostmi s myškami může znamenat zablokování možnosti zabřeznutí samiček a dokonce i úhyn a vstřebání již existujících plodů).
Také ne ve všech případech známe příslušnou přírodní látku, která feromonovou aktivitu má (spíše víme, že feromonovou aktivitu má nějaká látka syntetická, kterou jsme schopni do pokusu dodat), ne vždy je nám jasné, zda a jak ovlivňují funkci hlavní látky koprodukty, které se v příslušných výměšcích vyskytují také.
V případě člověka víme, že sexuální atraktivita je spoludefinována pachem. (Což využívali i někteří výrobci parfémů, které obsahují sexuální atraktanta jiných savců, patrně částečně účinná i na člověka.) Klasický je pokus se zpocenými tričky, kdy studentky čichem klasifikovaly trička svých kolegů a naopak. Následně se zjistilo, že tělesný pach je pro osoby opačného pohlaví tím atraktivnější, čím jsou si hodnotící a hodnocená osoba cizejší v systému HLA (2). Tento výsledek byl těžce šokézní, zejména pro nábožensky orientované vědce.
Je naprosto jisté, že na tělesném pachu (patrně tedy včetně feromonů) se podílí mikrobiální osádka kůže. Je také jasné (a našlo by se na to vícero studií), že vyholením (a hlavně pravidelným vyholováním s několikadenní periodou - dtto jiné způsoby odchlupení) se drasticky změní druhové zastoupení kožní mikroflóry od vymizení některých druhů a přistěhování se jiných z přirozeně lysých partií kůže až po změny poměrů v počtech těch, které na místě zůstanou. A protože zcela zřejmě jsou to právě bakteriální (a další mikrobiální) enzymy, které finalizují těkavé látky, odpařované do vzduchu (to bylo prokázáno srovnáním produkce těchto látek normální a desinfikovanou kůží), je zcela jasné, že takovýto zásah musí nutně narušit i produkci feromonů (nebo přinejmenším koproduktů, které se podílejí na detailnějším vyznění jejich hlavního účinku).
Je rovněž naprosto jisté, že feromony alespoň zčásti pocházejí z pohlavních hormonů, které se odbourávají napřed přímo v těle, pak se výsledky těchto reakcí (spolu s aktivními hormony) dostanou do potu pachových žláz a závěrem si s nimi ještě pohrají mikrobiální enzymy. Lze se důvodně domnívat, že hormony ještě řídí vylučování dalších látek, od nich odlišných (např. přímo tou pachovou žlázou). Jinak by pachové žlázy neměly smysl, protože hormony a jejich metabolity se vylučují na povrch kůže potem obecně (ale také i močí), nejen produkty těchto žláz.
Závislost intenzity tohoto jevu na hladině hormonů demonstruje fakt, že nejvíc jsou "žensky" cítit dívky na vrcholu puberty, zhruba mezi prvním nepravidelným krvácením a nástupem pravidelných cyklů s ovulacemi (potenciálním zdrojem průšvihů je fakt, že tento pík pachové sexuální atraktivity je časově umístěn zpravidla mezi 13. a 14. rokem), a potom ženy kolem klimakteria, kdy rovněž hladina hormonů v těle nejprve vlivem dysregulací mezi hormony narůstá.
Nic bych raději nevsadil proti tomu, že poměr feromonů v ženském potu bude kolísat i podle toho, je-li dotyčná v estrogenové nebo progesteronové fázi cyklu. (Logicky by musela být i tehdy, pokud by pachové žlázy neprodukovaly nic jiného než metabolity těchto hormonů.)
Nyní, jak je to s tím odchlupováním:
V evropském prostředí se tradičně odchlupovaly (a to ne vždy) ženy vyšších a bohatších vrstev (to nebylo vždy totožné). Dále se odchlupovaly "profesionální ženy", pro které to byla až někdy do minulého století jediná cesta snížení rizika některých pohlavně přenosných nemocí (od eliminace substrátu pro veš muňku po umožnění rychlejší a důkladnější očisty "živnosti" mezi jednotlivými zákazníky). Navíc profesionálka vystavením svého vyholeného genitálu předváděla zákazníkovi, že v jeho okolí nemá ani vyrážky, ani vředy, ani nemá nějaký masívní výtok z rodidel (což vše by mohlo ochlupení více či méně maskovat).

Pokud se podíváme na muže, preferující odchlupené ženy, tak jsou to:
1. Latentní pedofilové (ti praví, kteří jsou na opravdu nedospělá děvčátka před nástupem puberty, ne "lolitkáři"), protože pro ně se odchlupením dospělá žena přiblíží jejich sexuálnímu ideálu
2. Muži preferující sex s náhodnými partnerkami, pro něž je zažitým vzorem profesionálka, ať už z reálných aktivit někde v příslušném podniku, nebo z virtuálních na internetu. Zmíněné profesionálky pro ně představují "idol ženství", a proto preferují podobnou úpravu i u stálé partnerky
3. Muži, kteří mají partnerku jako ikonu svého bohatství a sociálního postavení, kteří ji rovněž stylyzují do podoby velmi luxusní a drahé sexuální pracovnice (a pravdou je, že pro takováto manželství platí známý výrok Marxe a Engelse o zákonné formě prostituce prakticky beze zbytku)

Obávám se, že ti zbylí muži módou odchlupování více či méně trpí, protože uvedený módou diktovaný vzhled (a další aspekty) sexuální atraktivitu jejich partnerek pro ně snižuje (nemusejí si toho být vědomi). V extrémním případě může dojít až k "úletu" do vztahu se ženou, která je z vrstev této módě nepodléhající (nejde nejen o "prosté ženy z venkova", ale i např. o "přesvědčené ekologisticko feministické aktivistky, žijící ve squatu"), což zpravidla končí katastrofou v obou partnerských vztazích, nebo vztahem s nějakou lolitkou v "předvyholovacím" věku, což zpravidla vede ke katastrofě ještě větší.

Pokud se podíváme na tento problém z dalšího úhlu, tak "tradičně se odchlupující" sociální vrstvy byly až na výjimky reprodukčně pasívní (tento stav zvrátila až moderní medicína, kdy ze dvou tří dětí obvykle přežívají všechny, ještě na začátku 20. století tomu tak nebylo, jen k prosté reprodukci populace bylo potřeba až deset potomků a početí ještě víc).
Tato reprodukční pasivita se vysvětluje různě, většinou prostřednictvím sociálních jevů (nechuť mít děti obecně, nechuť mít hodně dětí, protože se mezi ně bude muset rozštěpit rodový majetek atd., většinou u nábožensky orientovaných kritiků tohoto stavu s akcentováním "hříchu", protože u těchto sociálních skupin se pravidelně vyskytovalo oddělení sexu od reprodukce).
Víme, že v současné době je dost drasticky narušena mužská plodnost. Dnešní "špičkově plodní" muži mají spermiogram, který byl před pár desetiletími v oblasti kolem průměru. Uvedený trend přitom dále pokračuje.
Svádí se to na vše možné, od cizorodých látek v prostředí (např. ftaláty jako hormonální disruptory, mj. i pohlavních hormonů, ale třeba i hormonálně působící mykotoxiny a mnoho dalších) až po životní styl (móda texasek je obviňována z dlouhodobého utlačování a odkrvování varlat, oděv a osobní hygiena - koupání a sprchování v horké vodě - z opakovaných epizod přehřívání varlat, pochopitelně je zatracováno, zcela jistě částečně i právem, kouření apod.).
Nicméně dokážu si živě představit, že přirozeně ochlupená žena, nepoužívající navíc nějakou kosmetiku s antimikrobiálními substancemi (3) si dokáže svými feromony (fungujícími přesně tak, jak byla zajištěna jejich maximální účinnost přírodním výběrem po stovky generací) partnera připravit na ono období, kdy klesnou estrogeny a nastane ovulace, k maximálnímu výkonu "v loži i v semenotvorných tubulech". Byť je pravděpodobné, že k takovémuto slaďování bude zapotřebí více cyklů.
Jinými slovy, jistý odpachující prostředek ženu nezradí, ani když se ji budou snažit vyčichat dravci nebo kanibalové, ale může způsobit, že její manžel bude potřebovat Viagru a zhorší se
jeho spermiogram. Tedy, něco za něco. A, samozřejmě, totéž udělá i vyholení (zpravidla spojené i s další "intimní kosmetikou").

Páru, který by za mnou přišel s problémem nemožnosi chtěně otěhotnět bych tedy po vyloučení nějakých drastických organických příčin typu "pravidelně anovulační cykly" nebo "totální absence spermií v ejakulátu", vedle obvyklých zákazů kouření (4), nadměrného pití alkoholu, zásahů do jídelníčku apod. doporučil tak na rok přerušit odchlupování a kosmetiku omezit jen na preparáty bez přirozených antibakteriálních látek (a pochopitelně konzervantů) a též neparfémovanou. A i s tou šetřit v oblasti pachových žláz.

Je jasné, že to není úplně stoprocentně jednoduché: Feromonové signály jsou na podvědomé úrovni a jejich signály se mohou dostat do stoosmdesátistupňového rozporu s naučenými sociálními stereotypy. Muž, jehož partnerka bude cítit (natolik, že to pronikne do jeho vědomí), bude těžce zmítán rozporem mezi naučeným "je to smrad" a podvědomou reakcí na její feromony.
Zcela jistě, jako známe ženy s hezkým a škaredým obličejem, s hezkou a škaredou postavou (atd.), tak jistě existují také ženy s hezkým a škaredým ochlupením a hezkým a škaredým tělesným pachem. Ty druhé skupiny zcela jistě módu odchlupování a odpachování vítají, protože se jejím prostřednictvím povznesou alespoň k průměru. Nicméně neměli bychom si od nich nechat diktovat módu, protože potom bychom se mohli snadno dostat k situaci, kdy nám určité (malé) procento ošklivých žen nadiktuje "módní" nošení pytle přes hlavu.

Poznámky

(1) Existuje teorie "seed eaterů", kteří poposedávali v trávě a pojídali klásky trav a semeníky dalších rostlin. Tráva je zakrývala nad pupek. Prsy u žen versus chlupatá hruď a vousy u mužů (u starších i pleš) byly téměř jednoznačnou identifikací pohlaví sedící osoby. Má to ovšem tu vadu na kráse, že členové opičích tlup se vzájemně mezi sebou znají a pro lidské to s největší pravděpodobností platí také. Takže samec by si šel sednout nikoli "vedle nějaké samice, protože se chci pářit", ale vedle zcela konkrétní samice, s níž se mohl pářit v rámci složitých vnitrotlupových vztahů, jaké jsou u primátů obvyklé. Maximálně by to fungovalo u živočichů, kteří by se často pářili s příslušníky jiné tlupy, případně často (téměř vždy) unášeli za tímto účelem samice z jiných tlup. Takovéto věci jsou doloženy jak etology u opic a lidoopů, tak i etnografy u lidí, ale nikdy v takovém rozsahu, aby to mělo šanci výrazněji ovlivnit darwinský výběr.
(2) Obdoba krevních skupin, ale na bílých krvinkách a mnohem komplexnější a složitější. Je stejně jako krevní skupiny dědičná a po celý život neměnná. Pokrevně příbuzní mají HLA vzájemně podobnější (v některých případech až v takové míře, že si mohou vzájemně darovat orgány). V tomto pokusu se IMHO neuplatnilo HLA jako takové, ale pouze jako marker genetické příbuznosti obecně (jejíž stanovení bylo v době zmiňovaného pokusu nedostupné).
(3) Ty jsou skoro v každé kosmetice, jednoduše aby se nekazila.
(4) Neplodné ženy, které nejsou s to přestat kouřit, mají téměř nulovou úspěšnost asistované reprodukce.

neděle 18. dubna 2010

Chcete udělat něco proti zkorumpovaným úředníkům EU? - instalujte si LED osvětlení!

Je v zásadě veřejným tajemstvím, že pro zákaz klasických žárovek neexistuje sebenepatrnější racionální argument.
Jejich náhrada "úspornými žárovkami" = do tvaru žárovky vytvarovanými zářivkami s přislušnou elektronikou umístěnou kompaktně v patici, nepřinese jiné než zcela zanedbatelné úspory. Existují pro to dva zásadní důvody:
1. Svítivost "úsporných žárovek" je přibližně poloviční oproti deklarované (1), z toho důvodu je zapotřebí např. k náhradě žárovky 100W instalovat nikoli 1*20W, ale dvojnásobek (což naráží i na problém obtížného shánění "úsporných žárovek" o vyšších nominálních výkonech a téměř exponencionálního růstu ceny výkonnějších "úsporných žárovek"
2. Značné opotřebování "úsporných žárovek" zhasínáním a rozsvěcováním vede k tomu, že jsou ponechávány svítit i v místnostech, kde by se klasická žárovka opakovaně zhasínala a rozsvěcovala jen na dobu nezbytně nutnou
Uvedené dva fenomény prakticky zcela eliminují úsporu energie v místnostech, do nichž se chodí opakovaně a na krátký čas (typicky WC).
V místnostech, kde se použití "úsporných žárovek" vyplatí (= svítí se tam po dlouhou dobu, typicky obývací pokoj, kuchyně apod.), už je většina populace (jak soukromníků, tak i podnikatelů) nasazeny má. A pokud ne, tak na to existují racionální důvody (od výrazného zkreslení barev, schopného degradovat originální obraz na úroveň špatně vytištěné reprodukce, uplatňujícího se od galerií po soukromé sběratele, po nesnášenlivost stroboskopického efektu, který je neodstranitelný bez hlubších zásahů do elektrické sítě (2)).
V současné době připravovaný zákaz dalších svítidel, tentokrát na bázi zářivkových trubic, ukazuje jednoznačně, že účinnost svítidel není "energeticky" motivovaná, protože rozdíly v účinnosti převodu elektřiny na světlo mezi zářivkovými trubicemi a "úspornými žárovkami" jsou velice malé a do značné míry kompenzované tím, že svítidlo netvoří s obslužnou elektronikou kompaktní celek. Proto je možné vyměňovat tyto komponenty nezávisle na sobě (úspora spočívá v tom, že kompaktní provedení svítidla je jednak dražší, jednak vyhozením nefunkčního kompaktního svítidla vyhodíme i energii umrtvenou v těch jeho částech, které jsou ještě funkční, zatímco při vyhození nefunkční části nekompaktního svítidla vyhodíme jen energii stoprocentně "umrtvenou").
Čimčarají si i vrabci na střechách, že za zákazem klasických žárovek (a zřejmě postupně připravovanými zákazy dalších svítidel) stojí lobby výrobců "úsporných žárovek", která se snaží tuto koncepčně defektní a zcela bezperspektivní technologii za každou cenu prosadit (a jinak než mocenskými prostředky to nejde, právě pro její mizernou kvalitu a technologickou bezperspektivnost).
Jistěže je nasnadě otázka, jak se uvedené zvůli lobbingem ovlivněných (čti "zkorumpovaných") úředníků bránit.
Pravděpodobně se většina z těch, kteří na osvětlení určitých prostor potřebují klasické žárovky, předzásobila, případně předzásobí dosud "povolenými" typy.
Z hlediska politického je zcela jasné, že obrana spočívá ve volbě antievropsky orientovaných stran, pokud možno mimo okruh stran parlamentních (viz schválení Lisabonu poslanci a senátory ODS přes výslovný zákaz kongresu této strany předávat do Brusele jakékoli další pravomoci).
Z hlediska každodenních aktivit se jeví jako zajímavá alternativa přechod na LED svítidla všude tam, kde to je technicky možné.
LED svítidla netrpí nectností v podobě stroboskopického efektu. Zpravidla zkreslují barevné podání méně než "úsporné žárovky" (byť bych si jimi originální obraz nenasvěcoval). Jejich další výhodou je, že mají spektrum světla výhodněji rozložené z hlediska citlivosti lidského oka - při použití jako ekvivalent žárovky zpravidla svítí o něco víc. Dle mých zkušeností je LED žárovka deklarovaná jako ekvivalent 15W žárovky velice dobře použitelná jak do noční lampičky, tak i do lampičky k počítači (kde bych měl klasickou žárovku 30 - 40 W) a menší místnost lze zcela perfektně osvětlit žárovkou deklarovanou jako ekvivalent 40 W, přestože klasická žárovka tam byla 60W. Jen je nutné dávat pozor na to, že některá skleněná stínidla mohou její jas dramaticky snížit. To jsem pozoroval u relativně drahého ozdobného svítidla v pracovně. U laciné koule z matného skla na "kopytu" z porcelánu žádný úbytek jasu subjektivně nevnímám, spíše se na mléčném skle světlo z tohoto zdroje lépe rozptyluje.
Tento druh svítidel je také podstatně méně opotřebováván opakovaným rozžínáním a zhasínáním, v tomto parametru jsou plně srovnatelné s klasickými žárovkami. Dají se použít i v chladných prostorách nebo v exteriéru v zimě, kdy "úsporné žárovky" zpravidla nefungují vůbec, nebo najíždějí na deklarovaný světelný tok extrémně pomalu. LED dělá chlad v rozumných mezích spíše dobře, a do kbelíku s kapalným dusíkem je asi sotvakdo z nás bude strkat. Naopak problémem LED svítidel jsou horké místnosti nebo svítidla s nedostatečným odvodem tepla; přehřátí může výrazně snížit jejich životnost. Další výhodou náhražek žárovek na bázi LED je skutečnost, že obsahují velké množství navzájem nezávislých LED. Pokud nedojde ke zničení napájecí elektroniky v patici (ta by měla vydržet nejvíc), budou "odcházet" postupně jednotlivé LED v baňce, takže odpadne fenomén "blik - a je tma", který známe jak u klasických, tak i u "úsporných" žárovek.
Nevýhodou LED svítidel je jejich pořizovací cena. Při přepočtu na životnost a na spotřebu (která je výrazně nižší než u "úsporných zářivek" a je navíc akcentována možností zapínat je a vypínat i v krátkých intervalech) se tato nevýhoda ztratí (navíc v průběhu jejich životnosti lze očekávat dramatický "ekologický" nárůst ceny elektřiny). Zakoupení LED svítidla ovšem představuje jednorázový "průvan v peněžence", větší než při zakoupení "úsporné žárovky". Navíc bych je neumísťoval do exteriérů, společných prostor domů atd., protože poměrně malá věcička v ceně od několika set do něco přes tisíc korun je zcela jistě výzvou pro poberty všeho druhu. Existuje ale zcela jistě řada interiérů (i chráněných exteriérů), kde se použití LED vyplatí, a kde je možno vynucovanou etapu "úsporných žárovek" přeskočit k technologii modernější a přinášející reálné úspory. Pravděpodobně všude tam, kde se nám osvědčí "žárovka" na bázi LED už nikdy v budoucnu "úspornou žárovku" nedáme. Jen je třeba na tuto možnost myslet.
Stranou ponechávám "nežárovkoidní" osvětlení LED, která nacházejí uplatnění od nočního orientačního osvětlení (tedy omezení zapínání celkového osvětlení v místnosti na krátkou dobu), až po osvětlení interiérů skříní a zásuvek (což vede ke snížení nároků na intenzitu osvětlení celé místnosti a k přístupu do těchto úložných prostor bez jeho rozžíhání). Nicméně i ta mohou vést k nezanedbatelným úsporám.


Poznámky:

(1) Pravděpodobně jde o rozdíl mezi naměřeným světelným tokem i ve vlnových délkách, na něž je oko málo citlivé a mezi jeho subjektivním vnímáním, daným rozdílnou citlivostí oka vůči různým vlnovým délkám.
(2) Není problém do patice "úsporné zářivky" vložit člen, který převede frekvenci elektrické sítě na vysokou frekvenci, jaká už stroboskopický efekt nevyvolává. Problém je, že intenzita tohoto napětí bude, bez ohledu na výstupní frekvenci, kolísat na základě frekvence sítě, takže za drahé peníze dostaneme zanedbatelné (nebo žádné) zlepšení.

neděle 11. dubna 2010

Popíjení v Sanánii

Žily byly dva státy, Sanánie a Samaritánie. Oba státy měly republikánské zřízení a moudré parlamenty, dbající především blaha občanů. Z toho důvodu se oba parlamenty rozhodly omezit konzumaci alkoholu, metly lidstva a příčiny řady fatálních chorob. Lobby výrobců a distributorů konkurenčních látek, od nikotinu po heroin, se na tomto rozhodnutí zcela jistě nijak nepodílela...
Protože obě země byly prakticky stejné, lidé v nich hovořili stejnými jazyky a nedávno obě vznikly rozdělením společného státu, bylo politicky nanejvýš nevhodné, aby zákonná úprava Sanánie kopírovala zákon v Samaritánii a naopak.
Z tohoto důvodu se moudří zákonodárci Sanánie rozhodli, že protože je zdraví na prvním místě a protože alkohol zdraví škodí, budou ho moci konzumovat pouze zcela zdraví lidé. Tím bude zároveň ošetřena i situace, kdy alkohol někomu začně zdraví poškozovat. Pak se prostě k alkoholu (legálně) nedostane. Z tohoto důvodu byl vydán v Sanánii zákon, že alkohol mlůže být vydán v restauraci nebo v obchodě pouze tomu, kdo je stoprocentně zdráv a doloží to lékařským osvědčením, ne starším než jeden rok.
Rovněž moudří zákonodárci Samaritánie vyšli z toho, že alkohol je schopen přinést obluzení, úlevu od žalu a strastí. Není tedy dobré jej odepírat lidem, kteří takovouto úlevu objektivně potřebují. Z tohoto důvodu přijali zákon, podle něhož v restauraci nebo obchodě dostane alkohol pouze ten, kdo přinese lékařské potvrzení, že je na smrt nemocen.
Je pochopitelné, že spotřebu alkoholu a její odezvu na zdraví obyvatel sledovaly jak národní, tak i nadnárodní zdravotnické organizace.

Jaké byly výsledky
Vzhledem k tomu, že mezi světovou zdravotnickou veřejností nebyly běžně známy rozdíly v zákonodárství Sanánie a Samaritánie, dvou státečků kdesi na periferii toho, co si říkalo "civilizovaný svět", byly výsledky zdravotnických staistik šokujícně rozdílné.

Legální spotřeba alkoholu a zdraví
V Sanánii byla spotřeba alkoholu spojena se všemi možnými ukazateli pozitivního zdraví. V závislosti na spotřebě alkoholu narůstala průměrná délka dožití (1) a podobné ukazatele. Naopak, ukazatele negativního zdraví od standardizované úmrtnosti (2) až po asociaci se závažnými chorobami zde byly velice nízké.
V Samaritánii bylo vše prakticky přesně v opačnéím gardu. Spotřeba alkoholu byla s ukazateli pozitivního zdraví korelována vysoce a statisticky významně negativně a naopak pozitivně, opět s vysokou mírou statistické výzmamnosti, byla korelována s ukazateli negativního zdraví a výskatem závažných chorob.
Jednodušší to měly státní orgány v Sanánii, které snadno pomocí samaritánských statistik dokazovaly prozíravost zákonodárců. Naopak samaritánijské státní instituce začaly mít problém s tím, že odepírají občanům něco, co je podle statistik sousedního státu vysoce asociováno s pozitivním zdravím, a tedy je schopno zabránit vzniku závažných nemocí.
Statistiky Samaritánie i Sanánie byly velice často citovány prakticky všemi, kdo chtěli nějakým způsobem zasahovat do legislativy týkající se alkoholu. Sananijské statistiky se staly biblí těch, kdo tuto legislativu chtěli liberalizovat a zavádět taková opatření, která by potenciálně i reálně vedla ke zvýšení konzumace alkoholu. Samaritánijské statistiky se naopak staly poutním místem všech, co by spotřebu alkoholu co nejvíce omezili a nejraději zcela zakázali.


Poznámky:

(1) Průměrná délka dožití je ukazatel, který stanovuje, při jaké délce života umírá 50 % členů průměrné populace, nebo jejího segmentu (např. muži, kteří v posledním roce dosáhli 65 let života). Vypočítá se proložením křivky skrze jednotlivé věkové segmenty (sub)populace (tedy něco jako "kolik procent je na živu dnešních třicátníků - z těch, co se před 30 lety narodili, jednatřicátníků atd.), u kterého věku křivka protne 50 %, zde je průměrné dožití. Populace do výpočtu vstupuje jako celek charakterizující současný stav, proto interpretace uvedené hodmnoty ve smyslu "dnes narozený se dožije v průměru tolika a tolika let" je poněkud mimo mísu, protože až toho věku dosáhne, bude úmrtnost, a tedy i uvedený ukazatel někde úplně jinde.
Někteří zvláště málo gramotní novináři pojmenovávají tento ukazatel jako "průměrný věk". Průměrný věk se jistě spočíst dá (dokonce ještě jednodušeji), ale jeho vztah ke zdraví populace, potažmo k úmrtnosti je prakticky nulový. Pokud někde najdete ve sdělovacích prostředcích "průměrný věk" a bude se vztahovat k hodnotě 60 - 80 let, půjde zcela jistě o průměrné dožití.

(2) Hrubá úmrtnost (počet nebožtíků v daném regionu / státě za rok, případně tento počet přepočtený na 100 000 obyvatel a rok) je ukazatel z hlediska charakteristiky zdraví populace prakticky bezcenný. Lze jej maximálně použít na "matení nepřítele" (3). Aby měla úmrtnost vypovídací hodnotu, přepočítává se na takzvaně věkově standardizovanou. Provede se tedy zjištění, kolik zemřelo lidí v jednotlivých ročnících a kolik žijících v těch ročnících je, a to se přepočte na populaci se standardním věkovým složením. Takto přepočítaná úmrtnost už má velkou vypovídací hodnotu. Tj. neovlivní ji např., když se v některém okrese postaví velký domov důchodců, kam budou chodit žít (a umírat) důchodci z několika okolních okresů.

(3) V oblasti "problematických" okresů v severočeském kraji vysokou úmrtnost maskoval fakt, že sem za prací přijížděli relativně mladí lidé, kteří zde také zakládali rodiny. Byly zde tedy vysoké počty mladých lidí, mezi nimiž je úmrtnost přirozeně nízká, a teprve přepočty na věkově standardizovanou ú)mrtnost ukázaly, o kolik je zde úmrtnost zvýšena oproti československému průměru.

úterý 16. března 2010

Jak se kradou popelnice

V našem domě jsme dospěli k jednoznačnému závěru: Bude nutné zamykat popelnici.
Nejdříve jsem se, pochopitelně, vzájemně podezřívali, kdože to vyhazuje nebývalé hromady odpadků, včetně věcí jako sklo apod., které se dávají do separátních kontejnerů.
Nakonec jsme se sešli a sřekli se: Ačkoli jsme každý vyhodili jeden dva pytlíky z odpadkového koše, je třetí den po svozu popelnice přeplněná, že ani víko nejde zaklapnout. Takže nám tam někdo chodí. Nekrade, ale "přidává". Ve skutečnosti ovšem krade: Volné místo v popelnici, které si platíme.
Takže jsem zakoupil v Bauhausu řetěz a k němu visací zámek. Po pár experimentech jsem se přesvědčil, že se funkční zajištění víka neobejde bez jedné malé dírky do těla popelnice, a celé to namontoval.
Asi by bylo vhodné, kdyby odpadové služby samy přišly s nějakým typem popelnice, který by byl přímo konstruován jako zamykatelný, takto jsem musel improvizovat a sám coby netechnik typovat na popelnici místo, kde by jí otvor k fixaci zámku (aby řetěz nešel přetáhnout přes okraj kolem víka) ublížil nejméně.
Později mi líčil soused z domu, jak kolem popelnice poskakoval nějaký homelesák a rozčiloval se.
Na konci týdne začala "přetékat" popelnice u vedlejšího domu. Vypravil jsem se k sousedce, abych jí oznámil "sladké tajemství" naší zamčené popelnice, v jehož důsledku se nejspíš "přidávači" přesunou o dům dál. Sama si nebyla jistá, jestli popelnici nepřeplnili její mladí, ale vzala na vědomí.
Zároveň mě seznámila se zkušeností své švagrové, které zmizela od domu úplně nová polelnice: Údajně se kradou, protože mají ideální rozměry a velikost coby nádoby na výrobu ovocného zákvasu (co se z něj pálí slivovice a další ňaminy).

Takže závěr je jasný: Máte-li popelnici, je třeba ji zamykat. Máte-li novou popelnici, je třeba ještě další řetěz, zajišťující ji před ukradením. A celkově je třeba se těšit na to, čeho ještě se v rámci budování multikulturně sociálního státu dočkáme.

pondělí 22. února 2010

Tak mávej tím smetákem pořádně!

Kdysi dávno jsme měli v domě minutový spínač. Sloužil nepřetržitě od 30. let minulého století někdy do let 70., kdy se nadobro pokazil. I zakoupili jsme nový spínač, a ten se pokazil někdy na začátku tohoto tisíciletí. Vydržely tedy, jeden výplod meziválečného kapitalismu, druhý coby produkt socialistické ekonomiky, celá desetiletí.
Ovšem v 90. letech nastal zásadní problém: "K naší spokojenosti a většímu pohodlí", začala platit nová euronorma, která zcela překopala osvědčené a masově používané zapojení minutových spínačů. Nový produkt této normy se do světel na našich (a zdaleka ne jen na našich) schodech zapnout nedá, ne bez odlišného zapojení, znamenajícího totální překopání elektrického vedení (revidovaného a kompletně rekonstruovaného v 80. letech). Jediné výrobky, odpovídající původnímu zapojení, jsou vyráběny v Polsku, které si EUronormy vnutit nedalo.
Byl tedy zakoupen polský schodišťový spínač, který vydržel celých 14 dní. Po několika opravách, které se ukázaly být neúčinné, byl vyměněn za nový, který vydržel přibližně stejnou dobu. I on se ukázal být naprosto odolný vůči jakýmkoli zásahům servismanů.
Byli jsme tedy v domě postaveni před volbu, zda zakoupit další šmejd s perspektivou několika týdnů provozu a měsíců oprav, nebo řešit situaci jinak.
Nakonec jsme zvolili lampy s pohybovým čidlem.
Teoreticky to vypadá pěkně: člověk přijde, čidlo zaznamená pohyb, logika vyhodnotí, zda je už dostatečná tma, a podle toho rozsvítí světlo na nastavenou dobu.
Problém je, že čidlo někdy sepne, někdy ne. Pokud nesepne, je třeba se pohybovat v určitém místě chodby, kde člověka čidlo "najde". A pak se třeba vrátit zamknout dveře, protože potmě se dost těžko trefuje klíčem do dírky. A v případě delšího pobytu na chodbě si čidlo na člověka "zvykne" a musí se mávat rukama, nebo raději smetákem v blízkosti lampy.
Takže v případě jakékoli delší práce na chodbě, třeba odečtu elektroměru, je zapotřebí pomocník, který bude mávat smetákem, aby světlo vědělo, že má svítit.
Dobrá, tohle všechno je legrace, a k tomu elektroměru samozřejmě mohu jít s baterkou (nebo se svíčkou či loučí, což jsou svítidla spolehlivá a prověřená staletími praxe). Na druhé straně se ale nelze divit lidem, kteří na základě takovýchto zkušeností s technikou bezprostředně kolem sebe, trpí "fobií" z jaderných elektráren nebo jiných technických zařízení, při jejichž poruše dojde k ohrožení velkých počtů lidí.
Představa, jak technik něco v kritické chvíli montuje u reaktoru a volá na pomocníka: "Tak mávej tím smetákem pořádně, nebo letíme do vzduchu!" je sice hodna dobrého mistra filmové grotesky, ale ...

neděle 21. února 2010

Malé slané zadostiučinění

Pochopitelně, mohla za to řadou levičáků proklínaná právní norma "LEX KUBERA". Nemusel jsem v zaměstnání všeho nechat a utíkat domů, přestože začalo mžít a bylo pod bodem mrazu. Věděl jsem, že maminka se ve svých téměř 87 letech na chodník nepohrne, a děti přijdou ze škol ještě později než já.
Přesto jsem domů více-méně pospíchal, protože by mi nedalo; přestože mě zmíněný zákon vyviňuje v situaci, kdy si někdo na cizím pozemku poblíž toho mého něco udělá. "Protože nepřizpůsobil styl pohybu stavu povrchu", jak by mu bylo řečeno, kdyby se mu to stalo ještě o kousek dál a on seděl v autě (o motorce nemluvě).
Chodník na cestě od zastávky MHD byl opravdu ošklivě namrzlý. Sklovitá vrstvička, se kterou se nedá žádnou škrabkou v rozumném čase a s rozumnou námahou nic pořídit.
Inu, budu muset solit, přestože je to "ekologicky" a bůhví proč ještě zakázané. Naštěstí už byla tma, takže současně minimální riziko, že mě nějaká horlivá dušička udá.
"Až nám na ulici nainstalují kamery, bude hůř," mudroval jsem. "To mi nezbude nic jiného, než chodit po chodníku a solit dírou v kapse a nohavicí kalhot."
Jakmile jsem dorazil k našemu bloku, situace se dramaticky změnila: Kdosi v žoldu místní radnice projel chodníky sypačem a vrstva hrubých krystalů NaCl koštovala tolik soli, kolik jsem v jiných letech prosolil za celou zimu, a jindy ani za tu ne.
Takže se jasně ukázalo: Dokud byla odpovědnost za chodníky na majitelích domů, tak si "vrchnost" vymýšlela nesmysly, asi jako na vojně "supráci", šikanující "bažanty"(*).
Zakazovala posyp popelem (aktuální v době, kdy naprostá většina domů v naší čtvrti byla vytápěna kotlem na koks nebo uhlí), který se "zažral" do ledu, ale nepropadl do hlubších vrstev (jako písek nebo štěrk) a do napadnutí nového sněhu nebo nové vrstvy náledí vytvořil vrstvu podobnou protiskluzovým pásům na veřejných schodištích. Zakazovala i solení, schopné oddělit led a zmrazky od podkladu a umožnit jejich mechanické odstranění. Povolovala pouze prakticky neúčinný "indiferentní posyp". O jeho mizivé účinnosti jsme se letos mohli na mnoha místech přesvědčit.
Další věcí je, že původní dlažba z časů první republiky (velké, snadno očistitelné dlaždice) byla ještě před revolucí nahrazena asfaltem (který se čistil od sněhu a ledu snad o něco lépe). Přestože asfalt vyhovoval a byl v dobrém technickém stavu, vymysleli hned na začátku 90. let "zámkovou dlažbu". Ta už po první roce připomínala vlnobití (něco jiného je Ukrajinec s doktorským či inženýrským diplomem a něco úplně jiného je poctivý dlaždič). Zatímco na prvorepublikové dlažbě nebyl problém případně nakloněnou dlaždici opravit (ubráním a podsypáním), tohle "dílo" by musel člověk vykopat celé a udělat to znovu a pořádně (asfalt byl, z technologické podstaty věci, rovný).
Nemluvě o to, že s přímo opičí zlomyslností byly do nové dlažby vloženy dlaždice s vypouklinami (snad pro nevidomé), které se prostě škrabkou očistit nedají. Vypoukliny jsem sice poctivě každou zimu sekáčkem na led odsekával, ale pořád jich zůstalo dost, aby se chodník nedal projet shrnovačkou. Nevidomí by se zcela jistě mohli stejně dobře orientovat místo podle vypouklin podle dolíků, které by při očistě chodníku nepřekážely, ale dokud "vrchnost" neměla očistu chodníku v režii, tak se o takové "podružnosti" nikdo nestaral.
No, teď padla bída na kozáka a naše "vrchnost" má přesně to, co si nadrobila. Takže se najednou smí solit, a předpokládám, že časem zmizí i ty dlaždice s vypouklinami (a možná přijde někdo i na to, že asfalt je kvalitnější povrch než "zámková dlažba").
A jak mi tak křupala sůl pod podrážkami, tak ve mě narůstal pocit zadostiučinění z toho, jak se hned eliminují pitomosti, když ten, kdo něco vymýšlí, to musí hned v praxi a na svou zodpovědnost realizovat.

----------------
(*) Bažanti = vojáci, kteří nastoupili vojenskou základní službu v nejbližším předchozím termínu (takže "služebně nejmladší"); supráci = vojáci, kteří v nejbližším následujícím termínu odcházejí do civilu.

úterý 16. února 2010

Moje cesta k linuxu

Prvním počítačem, který jsem měl k dispozici (v zaměstnání) bylo PMD 85A. To "A" bylo důležité, protože na úrovni strojového kódu bylo nekompatibilní s PMD 85, mimo jiné se tam nedaly postupem podle manuálu ovlivnit tvary písmen. Výstup byl na obrazovku černobílého televizoru Merkur, buď přes anténní konektor nebo pomocí videovstupu (jehož zprovoznění jsem si zorganizoval). Videovstup měl výhodu nejen v o něco vyšší kvalitě obrazu, ale také v tom, že televize mohla být zapnutá na příjem vysílání a zvuk z vysílání bylo možné při práci sledovat (využíval jsem prakticky jen v pohnutých dnech listopadu 1989). K počítači byl kazetový magnetofon jako kazetopásková jednotka. Kazety se tenkrát speciálně evidovaly na oddělení pro zvláštní úkoly (jakožto rozmnožovací technika, využitelná pro špióny a rozvratníky).
Dalším pracovním počítačem byl Sord, ke kterému byla pílí našich techniků přibudována dvojí disketová jednotka (na osmipalcové diskety), byla rozšířena paměť, takže se do stroje vešel operační systém CP/M (pro nepamětníky předchůdce DOSu; řada příkazů byla shodná).
Pro oba tyto počítače jsem v BASICu připravoval nejrůznější programy, nejen k výpočtům, primitivní databáze apod., ale pro PMD např. i na testové zkoušení (kdy počítač sám nahrával výsledky jednotlivých studentů a jiný program je poté z pásky odečítal, sumarizoval a hodnotil). Nakonec jsem zvládl i češtinu (v grafickém modu PMD), "pouze" se jedna otázka vykreslovala cca minutu. Zvládl jsem i "ruční" komprimaci testových otázek, aby se vešly do omezené paměti počítače.
Mezi tím domů přišel další počítač, tentokrát Didaktik Gama (tedy oficiální kopie v té době již zaniklého Spectra), s kazetovým magnetofonem a výstupem v celých osmi barvách (pokud k nim počítáme i černou a bílou). K tomuto počítači jsme měli původně jednojehličkovou tiskárnu, geniální improvizaci českých techniků, nepotřebující žádný speciální materiál, neboť se na kancelářský papír položil uhlový papír, a proklepáváním jehlou vznikla písmena. Později jsem používal samopropisovací papíry, které nečernily.
Na Didaktikovi jsem měl Textmachine a Screenmachine (oficiálně koupené), výrobek brněnských programátorů, kteří později vyprodukovali pro PC textový editor MAT. Textmachine měl zvláštní fonty (včetně modulu na tvorbu / úpravu vlastních), některé docela hezké (v rámci možností poskytovaných čtverci 8x8 bodů).
Didaktik mi mj. posloužil na výrobu diapozitivů (obrázek se vykreslil na televizi a přefotografoval), dokonce jsem s takto pořízenými grafy vystupoval na nějaké konferenci.
Posléze na mě v zaměstnání čekal první PC - like počítač, původem ze Slušovic. Na něm byl už operační systém DOS a řada standardních programů (Norton Commander, T-602, nějaká kreslení apod.).
Doma jsem zatím pracoval na Didaktikovi v Textmachine (ovládala se dost podobně jako pozdější MAT). Pouze tiskárnu BT 100 (občas záhadně zatuhávající) vystřídala pětijehličková tiskárna (drivery sehnal kamarád - bez systému známostí, služeb a protislužeb by nic nefungovalo). Poté se zjistilo, že problém nebyl v BT 100, ale v Didaktikovi, který měl kdesi na desce "studený spoj", a když se zahřál, tak přestal korektně poracovat s portem (po vypnutí a stání se "vzpamatoval"). Nakonec jsem to vyřešil na bázi logické úvahy, že když je problém v přehřívání, tak se to musí chladit. Takže jsem tiskl a Didaktik stál na studeném, nejlépe se osvědčil pytlík mražené držkové polévky.
Nakonec jsem se praštil přes kapsu, a v bazaru, který už dávno neexistuje, jsem koupil PC AT (tedy něco na úrovni těch Slušovic v práci), ovšem s monitorem Herkules (v práci jsem měl barevný CGA). Měl celých 720 kB RAM (v době, kdy "velký Blil" (*) prohlašoval, že 640 kB "musí stačit na vše".
Do toho počítače jsem se postupně převedl, včetně přepsání (z monitoru do klávesnice) všech povídek, které jsem předtím sepsal ve Screenmachine. Větší část z nich vyšla později spojená do jednoho celku "románu" "Conan a kletba Venárijského lara", menší jsem uplatnil později.
Editor T-602 jsem moc neprožíval, spíše jsem střídal MAT s naprosto geniálním CSEDem, který dodnes považuji za jeden z nejkvalitnějších terminálově orientovaných editorů vůbec, zejména z důvodů na jedné straně kompatibility klávesových zkratek s wordstarovými konvencemi, na straně druhé s obrovskou (nikde a nikým nepřekonanou) možností tvořit uživatelská makra, snadno je ukládat do pomocných souborů a v případě potřeby nahrávat do editoru. CSED jsem používal i v začátcích programování v javě, později jsem přešel (win 95 a 98) na freewarové editory arachnofilie a DED, který (ověřeno) jede ještě na win XP a má opět řadu vychytávek, které chybí i některým profi editorům.
Prakticky mě minuly win 3.11, protože jsem je na počítači nikdy neměl a obešel jsem se bez nich. Nakonec jak v zaměstnání, tak i doma (na novějším počítači, koupeném z druhé ruky), byl donucen přejít na win 95 a později win 98, nicméně jsem se většinu práce pohyboval v DOSovském modu. Na windows jsem řešil pouze záležitosti kolem pomalu se rozjížděnícího internetu, e-mailu apod.
Jako první linux jsem nainstaloval Red Hat pětkové řady, nicméně nebyly tam ještě jednoduše dořešeny locales (včetně toho, že nebylo úplně jednoduché dotlačit systém ke psaní českých písmen). Více-méně jsem si se systémem pouze trochu hrál. Později se objevila verze linuxu, která se nahrála jako datový soubor do windowsovské části disku, vůči systému se tvířila jako "nějaká data", ale po spuštění speciálního zavaděče se odtud zavedl linux a tvářil se, jako by ten soubor byl pro něj samostatný disk. To už fungovalo trochu lépe, ale poměrně brzy, po update windows, byl ten soubor poničen a nedal se spustit.
V té době jsem začal koketovat s perlem (bral jsem to tak, že BASIC je passé, na javě jsem některé věci zvládal, ale odrazovala mě nepřehledná syntaxe a velmi problematická dokumentace (tisíce stran textu, v nichž se velice obtížně hledají potřebné informace). Stáhl jsem si podle návodu v knížce "Perl pro zelenáče" Active perl. Při spuštění souboru mě čekalo zklamání: Objevil se nápis, říkající zhruba toto: "Tohle není klasický instalační soubor. Pro vaše větší pohodlí jsme připravili soubor, který se nainstaluje pomocí speciálního instalačního programu, který si musíte opatřit. Ten se vám bude hodit i pro instalaci mnoha dalších programů." Tento přístup mě více-méně dožral, a já nešel kupovat speciální instaler, ale jednoduše jsem na disku rozbalil MonkeyLinux a perl jsem se učil v této minidistribuci, která se jen rozbalila ze čtyř disket na disk (musel být formátovaný na FAT16). Kromě perlu jsem tam využíval editor joe a Midnight Commander, který ovládáním i vzhledem připomíná Norton Commander (nebo Volkov Commander), ale má vyřešeny dlouhé názvy souborů a přístupová práva k souborům.
Dá se tedy řici, že MonkeyLinux byl první distribucí, se kterou jsem si jen tak nehrál, ale řešil v ní nějaké praktické problémy "ze života", a to bez ohledu na to, že opět neměl vyřešeny české locales. Bohužel, autor další vývoj zastavil a s některými programy, které se objevily později (i s dalšími verzemi těch, co byly v distribuci zahrnuty) to přestalo být kompatibilní. Nicméně mě to připravilo k chápání linuxu jako pracovního nástroje.
_______________________________

(*) Když se objevil první Word pro Windows 95, tak si jeden z recenzentů povšiml, že automatické opravy mění "Bill Gates" na "Blil Mates". No, není to dostatečný důvod k přezdívce?

sobota 13. února 2010

Platit dluhy je samozřejmě mravné

Platit dluhy je samozřejmě mravné a vymáhání zaplacení dluhu, včetně vymáhání dluhu prostřednictvím exekuce, je naprosto v pořádku.
Obávám se, že pan František Matějka (PRÁVO: Dlužníci slavte, věřitelé plačte! Stát se zbláznil... na: http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-dluznici-slavte-veritele-placte-stat-se-zblaznil-piu-/p_politika.asp?c=A100211_105519_p_politika_wag) naprosto nepochopil, v čem spočívá podstata návrhu ministryně Kolářové. Nebo ji pochopil až příliš dobře.
Uvedený návrh jednoznačně pomůže v situacích, kdy někdo dluží a neví o tom (příkladů bylo uvedeno v následné - ještě demokratické - diskuzi pod článkom velké množství, od poštou ztracené složenky, což se mi stalo opakovaně, až po zdražení nějakých poplatků hrazených trvalým příkazem z konta, o němž nebyl klient informován). Uvedený návrh jednoznačně může pomoci i v situacích, kdy dluhy byly nadělány na bázi nerozvážností, nevzdělanosti apod., ne ze zlé vůle a s předem daným úmyslem dluh nezaplatit. Nehledě k tomu, že většina případů takovýchto likvidačních exekucí končí totálním ožebračením postižených, kteří jsou poté na sociálních dávkách hrazených z našich daní, zatímco zinkasované peníze často končí v cizině (a mnohdy z nich není zaplacena žádná daň), takže jako pro nezainteresovaného daňového poplatníka je výsledek takovéto akce spíše mínusový. Uvedený návrh se zcela jistě nijak netkne podvodných dlužníků, kteří si vzali půjčku s předem promyšleným nic nezaplatit, a často za použití postupů, vytvořených prostřednictvím konzultací expertů z justiční sféry. Takový podvodník ví, že má dluh, ví, že ho má platit, a udělal už dávno vše, aby se z placení vyvlékl.
A konečně, a tady si myslím, že je zahrabaný pes: Uvedený návrh, pokud by prošel, by byl velice citelným šlápnutím na kuří oko těm organizacím, které si dlužníky léta pěstují, případně je sofistikovanými postupy samy vytvářejí, aby penále a úroky z bagatelního dluhu narostly do astronomických výšek (často v tisících až statisících procent původní částky).
Já osobně bych šel ještě dál než paní ministryně. Když sleduji nesmyslné reklamy na půjčky, hypotéky a podobné "bankovní produkty", kde se nabízí donesení peněz až do domu, bez jakékoli záruky, a o placení úroků, často představujících spolu s různými nesmyslnými poplatky několikanásobek půjčené částky, tak se mi do slova a do písmene otevírá kudla v kapse. Docela bych uvítal zákon, podle něhož by na každé smlouvě o půjčce, na stránce, kde se klient podepisuje, muselo být upozornění (asi přes půl stránky A4, jasně definovaným čitelným fontem a velikostí písmen) říkající zhruba tohe:

"- Každý dluh musí byt zaplacen buď penězi nebo exekucí všeho majetku postiženého.
- Výše dluhu z půjčky může s poplatky a úroky i více než tisícinásobě převýšit půjčený obnos.
- Veškeré informace, které sdělí pracovnbík finančního ústavu o půjčce a jejím splácení (zejména o výšce kompletně zaplacených peněz) mohou být zavádějící, nepravdivé, nebo přímo lživé.
- Text smlouvy může obsahovat pro klienta likvidační podmínky, formulované tak, že je dokáže rozpoznat jen studovaný právník."

Jestliže něco podobného prošlo u cigaret a tabákových výrobků, nevidím důvod, proč by to nemohlo projít i zde.
Jistěže mi můžete namítnout, že procenta by měl znát každý. OK. Souhlasím. Nicméně stav výuky matematiky na našich školách je tristní (mám o tom v počítači text, ale ještě ho dopracovávám). Ale jen tak na ukázku: Schválně, kdo ze čtenářů ví, jaký vztah k růstu dluhů má jedno číslo pojmenované podle svého objevitele, a za jakých podmínek se při narůstání dluhu uplatňuje?

čtvrtek 11. února 2010

Vítejte

Vítejte na blogu U Pergilla!

Jsem jeden z mnoha, kterým se nelíbí zavedení povinné registrace na Neviditelném Psovi. Jako reakci na tento problém jsem zvolil založení vlastního blogu. Postupně sem vložím některé své starší texty, pokud se již nevyskytují na internetu, a budu reagovat na dění kolem nás.

Zareagoval jsem podobně jako Šaman, viz:
http://samanovodoupe.blogspot.com/

Z blogů, které mě zaujaly a pravidelně je sleduji, bych rád přivábil čtenářovu pozornost na AMOR VACUI, aneb:
http://kojot.bloguje.cz/
zaměřený především na problémy filosofie a náboženství

a poněkud "drsnější":
http://www.dfens-cz.com/

Pokud se objeví nějaké další zajímavé blogy, zejména v souvislosti s "rozchodem" komunity původně soustředěné kolem NP, rád o nich budu informovat.

Pergill