Jak to tedy je?
Zdravotnictví je celá léta, v podstatě od komunistů do současnosti, hluboce podfinancované. Přitom nejde jen o samotné platy lékařů a sester, ale i o jejich relativně (proč, k tomu se ještě dostanu) malý počet (což s financemi na platy, pochopitelně, úzce souvisí). Netýká se to jen nemocnic, ale i praktických lékařů. V Německu stačí praktickému lékaři k dobrému uživení se kolem 20 pacientů denně (a lékařů systém uživí tolik, že se o pacienty prvního kontaktu takto skutečně i podělí), u nás je běžných kolem 60 pacientů za den (což při 8 hodinové pracovní době se dvěma hodinami na povinnou administrativu, různé pohotovostní služby a časově náročné a zpravidla předem plánované úkony typu vypisování důchodů, invalidit, lázní apod. znamená průměr 6 minut na jednoho pacienta). Nejde jen o samotnou náročnost, ale náš lékař je i v daleko vyšším stresu jako ten německý, protože za těch 6 minut nesmí nic podstatného přehlédnout, zatímco ten německý má na totéž více než čtvrt hodiny. Jinými slovy, práce našeho lékaře je více riziková a stresující než práce lékaře v Německu a současně je hůře honorovaná.Další věcí je, že lékař by měl určitou část pracovní doby trávit průběžným sebevzděláváním, na což našim lékařům při jejich pracovní zátěži prostě během pracovní doby nezbývá čas a honí to po večerech a o víkendech, kdy by správně měli odpočívat, a současně i okrádá rodinu o své aktivity. I šofér, vykonávající podstatně méně náročnou práci, má předepsán povinný odpočinek a limity pro práci v jednom kuse (přičemž obojí se tvrdě hlídá), což ani lékaři ani sestry, ani jiní zdravotničtí pracovníci, nemají. Tam, kde něco konkrétního říká nesmlouvavě Zákoník práce, se to šidí prostřednictvím obskurní "pracovní pohotovosti", která zakrývá fakt, že nemocniční lékař může být v permanenci klidně 36 hodin v tahu, nebo i déle.
Další věcí je, že máme nejidiotštější možný systém zdravotního pojištění, kdy existuje větší množství zdravotních pojišťoven, ale ty si nesmějí vzájemně konkurovat, takže se ze zákona musejí chovat jako pojišťovna jediná, jen se zbytečně ze systému živí mnohočetná administrativa, vyvádějící peníze z péče o zdraví jako takové. Navíc pojišťovny mají i vzájemně různé aplikace, jimiž komunikují po netu se zdravotníky, což i tuto činnost výrazně komplikuje. Zdravotnická zařízení si musejí držet právníky, kteří jen hlídají idiotické rozdíly mezi jinak uniformními pojišťovnami a jejich změny v čase (v podstatě se jen neustále mění formuláře ve výkaznictví s tím, že změny jsou především v pořadí položek a jejich rozložení po archu k výkaznictví) Pro pacienty je nevýhodné i to, že některá zdravotnická pracoviště mají smlouvy jen s některými pojišťovnami.
Cizinci?
Stále více se ovšem od studentů při státnicích v posledním ročníku dozvídáme, že mají domluveno místo v zahraničí. Tohle ještě akcentuje totálně idiotský systém atestací, který prakticky znemožňuje odborný růst mladých lékařů. Mnozí odcházejí do ciziny v podstatě jen proto, aby raději odatestovali za normálních podmínek (srovnatelných se stavem, jaký byl u nás před rokem 1989) tam. Tento systém byl od samého počátku kritizován jak odbornými lékařskými společnostmi, tak i lékařskými fakultami a byl tedy prosazen pologramotnými ministerskými úředníky přes závažné námitky odborníků. Přes skutečnost, že se jednoznačně neosvědčil, je stále prodlužována jeho existence.Příliv lékařů ze Slovenska pochopitelně situaci nezachrání. Pan Babiš se s takovým lékařem možná domluví, ale generace dnešních třicátníků už slovenštinu ne zcela chápe a čím mladší pacient, tím je to horší (pomíjím situaci na moravskoslovenském pomezí). Slovenština je pro ty, co už nezažili v dorostovém věku federaci a bilingvální státní rozhlas a televizi, prostě cizí jazyk, stejně nesrozumitelný jako třeba polština nebo lužickosrbština. Nedávno byla kolegyně ze zaměstnání s dcerou (1. třída) u lékaře, Slováka. Lékař s ní pěkně mluvil, kolegyně mu jistě rozuměla, nicméně dcera se jí pak přiznala, že nerozumela absolutně ničemu z toho, co jí říkal. S ukrajinštinou bych měl problémy i já, spíš bych musel na komunikaci s ukrajinským lékařem oprášit odbornou ruštinu.
Zdravotnictví zatím jakžtakž funguje.
Tímto tvrzením se ohánějí všechny vlády od roku 1989. Proto, že se lékaři a sestry (a další odborní zdravotničtí pracovníci) zatím neodvažují brát se o svá práva takovým způsobem, který by ohrozil životy a zdraví pacientů, jsou vládní kruhy klidné a: "nic se neděje, lze pokračovat ve stejném duchu".Ve skutečnosti se ovšem děje, protože kvalita zdravotnictví neustále klesá (což je částečně vykompenzováno technologickým pokrokem, který, naštěstí, nemohou soudruzi z ministerstva ovlivnit, alespoň ne vždy a výrazně).
Zdravotní péči poskytují stále více vystresovaní a přetížení lékaři a sestry, pro nedostatek lékařů se postupně zavírají oddělení, nebo celé nemocnice (což je někdy demagogicky vydáváno za racionalizaci, ale ve skutečnosti to v daném regionu výrazně zhoršuje kvalitu a dostupnost lékařské péče, jen se to dá "papírově" zakamuflovat).
Vychováváme stále více lékařů, kteří budou pracovat v zahraničí a prostředky do nich vložené se našemu státu nikdy nevrátí, byť i tento jev se dá v ekonomice státu maskovat. Místo nich přicházejí lékaři a sestry často méně kvalitní (minimálně než ti, kteří od nás odešli na západ, protože tam jakýsi výběrový efekt je, a u nás zůstanou ti, kterými západní státy "pohrdly"), včetně zmíněných jazykových (ne)kompetencí.
Jak to může skončit?
Ono to nikoli "může", ale "musí" nakonec skončit krachem, který může přijít "naprosto nečekaně", především pro ty, kdo naše zdravotnictví řídí. Je to proto, že takovéto jevy mají tendenci se chovat exponenciálně a být navíc zatíženy spoustou pozitivních zpětných vazeb, které odchylky od stabilního stavu začnou, jakmile se situace dostane mimo regulační rozmezí, výrazně urychlovat. Řízení odvětví v takovém stavu (a zejména bez pochopení, že nastal stav kvalitativně nový) nemůže mít jiný efekt než zoufalé točení řidiče volantem sem a tam, když na náledí dostal smyk. Jinými slovy, jakmile zdravotnictví překročí mez regulovatelnosti, sesype se celé jako domeček z karet a nikdo s tím během toho pádu v podstatě nic nenadělá. Musela by se zavést jakási forma diktatury, jaká zde byla v 50. letech, nicméně ani ta by nezabránila masovému exodu zdravotníků do zahraničí, spíš by ho mohla ještě akcentovat. Takže by se musely na hranicích obnovit ostnaté dráty a postavit se k nim vojáci s kvéry.Co se dá dělat?
Jedním z nesmírně důležitých faktorů zodpovědných za současný stav je skutečnost, že se lékařská komora (a s ní i ministerstvo) aktivně brání paramedicínským oborům, které v západní Evropě do značné míry přebírají zátěž na lékaře prvního kontaktu a v USA je dokonce paramedicínsky léčeno kolem 2/3 menocných.Lékařská lobby aktivně brání činnosti těchto odborníků od jejího stavění mimo zákon přes finanční vlivy (tyto úkony, ačkoli jsou s medicínskými srovnatelné co do účinku na zdraví, a mnohdy i výhodnější, nejsou hrazeny pojišťovnami, a tudíž na ně většina populace nemá peníze). A tam, kde nemohou škodit takto přímo, alespoň příslušné obory veřejně dehonestují (viz různé aktivity sysifovců).
Bylo by nesmírně žádoucí, aby se tyto obory dostaly z pololegality a zdravotní pojišťovny začaly alespoň definované spektrum úkonů honorovat z povinného pojištění. Tím by se snížil tlak na systém a lékařů (i sester) by v něm bylo zapotřebí méně. Právě proto, že jsou u nás paramedicínské obory částečně mimo zákon, částečně alespoň mimo oblast úkonů, hrazených pojištěním, máme u nás vysoký počet lékařů na obyvatele a přitom nestíhají. V některých státech na západ od nás jsou paramedicínští odborníci prvním zdravotnickým kontaktem prio až 60 procent pacientů, kterým se objeví nějaké zdravotní potíže. Zpravidla bývají také levnější než lékaři. Systému by se tedy částečně ulevilo od přetíženosti lékařů i finančně.
Další věcí by bylo zavedení reálné konkurence mezi zdravotními pojišťovnami, tedy něčeho, o čem se píše od 90. let minulého století. V zásadě by stačilo definovat seznam úkonů, které musí každá pojišťovna z povinného pojištění hradit a zbytek nechat na "neviditelné ruce trhu", tj. na tom, zda si budou pojišťovny konkurovat tím, co navíc dokáží z povinného pojištění uhradit, nebo nabídkou připojištění s nadstandardem (v sousedním Německu mají tři různé typy pojištění, hradící tři různá spektra zdravotnických úkonů, takže něco podobného jde i v rámci EU legislativy). Nebránil bych se ani tomu, kdyby prokazatelně bohatí pacienti (existují takové věci jako daně z příjmu, které by to mohly prokázat) mohli platit nižší pojistku se spoluúčastí, jak je to běžné např. u havarijního pojištění aut.
Úlevu by přineslo i opačné optření: zrušení vzájemně si nekonkurujících pojišťoven a ponechání jedné, což by výrazně omezilo administrativu systému i náklady na ni.
Nicméně i tak systém zdravotní péče u nás zůstane silně podfinancovaný. Bude zapotřebí nějakým způsobem navršit přísun peněz do zdravotnictví, protože faktem je, že zatímco platy u nás jsou zlomkem platů třeba v tom citovaném Německu, tak náklady na některé zdravotnické úkony i ceny některých léků máme stejné. Dosáhnout rovnováhy mezi příjmy a výdaji lze tedy buď drastickým seškrtáním úkonů, hrazených ze standardního pojištění, nebo drastickým (stovky procent) zvýšením pojistného.