středa 30. října 2013

"Dnes naposled" aneb Konec světa, jak ho známe (1)

(předneseno na Fénixconu 2012)

Úvod

Dlouho jsem rozvažoval, co by mělo vlastně být naposled.

Zcela jistě se toho může stát více, co by bylo "naposled". A ještě k tomu by u toho měl asistovat lékař. Nejlépe patolog, protože u toho je ono "naposled" docela častá záležitost.

Jistěže by se toho dalo vyprávět mnohé. Ono "naposled" s laskavou dopomocí kolegů může nastat bez ohledu na skutečnost, že euthanásie zatím není úředně povolena. Nehledě k tomu, že kolegové mohou "naposled" posloužit jako jacísi "prefunebráci", transportující svého kolegu v noci po hotelu, když si usmyslel zesnout v nesprávném pokoji a v nesprávném loži, navíc v náručí nesprávné ženy, aby dekórum bylo zachováno (načež se to, pochopitelně, rozkecá - i s trochou závisti: zesnout v náručí o třicet let mladší milenky a zrovna při TOM, no, řekněte, komu z nás se to poštěstí?).
Nicméně toto téma, právě pro svou banalitu a atraktivitu současně, je natolik otřepané, že může maximálně posloužit k lehkému připoprobuzení posluchačů, kteří, znaveni registračními procedurami, zasedli do pohodlných seslí zde v sále.
Nad tím "dnes naposled" jsem se zamýšlel dlouho. I dlouho poté, co jsem odevzdal anotaci své přednášky k vytištění.
Konec konců, většina z nás jsou zde pamětníci, kteří zcela jistě zažili nějaký ten konec lidského života, tedy, krom toho svého, zažili i konec státu (a někteří i několika, přinejmenším ČSSR a ČSFR, o blízkém či vzdálenějším zahraničí se raději ani nebudu zmiňovat). Zažili jsme i pád režimu (minimálně toho pod rudou vlajkou) i ledacos dalšího.
A vlastně jsme zažili i to, co mě nakonec napadlo, jako nosné téma, byť i to je notně otřepané:



Konec světa, jak ho známe

Konec konců, i takové věci se přes pamětníky z nás už přehnaly. Ti starší z nás zažili konec světa, ve kterém nelétaly žádné družice (leda mimozemšťanů) i konec světa, v němž létání do kosmu, potažmo na Měsíc, bylo výsadou spisovatelů SF a jejich literárních předchůdců. Zažili jsme na několikrát krach socializujících myšlenek:
- krach socialismu stalinského typu a pokus o jeho "zlidštění"
- krach předcházejícího pokusu
- krach režimu, který z předchozího procesu vzešel

Svět, jaký známe však může končit i takto:

Ukázka je z románu Malevil od R. Merle. Obyvatelé malevilské kumunity, přeživší jadernou apokalypsu, právě potřeli zločineckou tlupu, která obsadila sídlo podobně přeživší sousední komunity, terorizovala její obyvatele a jednu z menších sousedních komunit vyvraždila.
Jeden z členů bojové skupiny byl vyslán podívat se po náčelníkovi zločinecké tlupy, který byl na samém začátku jejího zmasakrování odstřelen šípem.
 

Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.
"Feyrac není mrtvý," řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu.
"Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu."
"No a?"
"Co mám dělat?"
Pohlédnu na něj.
"To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče."
Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek. Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.
"Moc se mi to nelíbí," hlesne přiškrceně. Přikročí k nám Maurice.
"Já bych tam šel," nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou.
On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.
"Jdu," řekne Hervé, jako by se začal probírat. Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější.
Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu. Otočím se k zajatcům.

...

Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví.


Fantasie spisovatelů o konci světa

Tyto fantasie jsou nepřeberné a předchozí ukázka je pouze malým zlomkem světového písemnictví na toto téma. Konec konců, je to téma i velice atraktivní, protože může být pojato jako moralita, drama, tragédie i sled humorných scén. Přitom je zde zaručena určitá bombastičnost, přímo vybízející k barnumské reklamě pro každé dílo, které je alespoň po řemeslné stránce ucházející.
Konec světa, jak jsme ho znali, se, pochopitelně vyskytuje i ve fantasy. O čem jiném je situace hobita Froda, když se, ve svém dosud poklidném životě, pojednou dozví o Prstenu, jeho pánovi, černých jezdcích, kteří mu už funí v zádech, atd. To je konec všeho, čím do té doby žil.
Konec světa se může připravovat dlouho s narůstajícím napětím, signalizujícím, alespoň pro vnímavé, blížící se Velký Průšvih, může přijít znenadání, jako menší planetka přímo od Slunce, nebo nepozorná uklizečka, stoupnuvší při šúrování světel na pověstný červený knoflík.

A co realita? (pokračování)

čtvrtek 24. října 2013

Referendum? Úsvit? Ovšemže ano!

Aktuálně v souvislosti s překročením Okamurova "Úsvitu přímé demokracie" přes pětiprocentní práh v posledních průzkumech před nasazením "bobříka mlčení" průzkumovým agenturám jsme masírováni z řad politiků hláškami o tom, jak je referendum "škodlivé", "populistické", jak bychom v případě referend "byli v permanentním předvolebním období". Podobné hlášky jsme od našich politiků slýchali již dříve, maximálně byly v těchto dnech osvěženy roztomilým sloganem: "Víc než referendum nám chybí zákon o státní službě!"
Podíváme-li se na tyhle zvěsti obecně, je, pochopitelně, vše jinak.
Zákon o státní službě si naprostá většina volených politiků představuje zhruba tak, že jimi dosazeného úředníka nebude moci nikdo vyhodit ani když následně prohrají volby a on dál bude moci přihrávat kšefty kmotrům, napojeným na jejich stranu. Takováto státní služba je, pochopitelně, na jedinou věc. Tu všichni známe, protože ji pravidelně vypouštíme do kanalizace (starší do plínek, mladší také, ale s těmi jako se čtenáři tohoto blogu nepočítám).
Zákony o referendu, které se nám snažily vnutit některé ze zavedených politických stran, se velmi podobaly známému vtipu z období před rokem 1989, kdy se říkalo, že Strana připravuje novinku: Všichni občané starší 80 let budou moci volně vycestovat na Západ, bude jim stačit pouze písemné svolení obou rodičů.

Referendum, i to celostátní, musí být:
1. Neomezené co do tématiky. I kdyby otázka měla znít: "Vyvraždit tu a tu minoritu Ano x Ne?", je to zcela legitimní, a pokud nějaká minorita na... tolik příslušníků majority, eventuálně plus další minority, tak si něco podobného zaslouží přinejmenším jako praktickou aplikaci kolektivní Darwinovy ceny. Navíc existence takovéto možnosti na straně jedné a neúspěšné, leč úspěchu se blížící, hlasování na stejnou nebo podobnou otázku někdy dříve, případně průzkumy přízně takovéhoto řešení, by měly být dostatečným "posledním vážným varováním" aby dotyčná minorita udělala ve vztazích k ostatním občanům manévr "čelem vzad" (a pokud ne, tak ten Darwin přijde zaslouženě)*.
2. Reálně dosažitelný počet hlasů pod peticí za vypsání referenda. Tedy bez možností různých piškuntálií, kterých jsme byli svědky v souvislosti s poslední volbou hlavy státu (s "vyřazováním podezřelých hlasů a přepočtem"). Ideální by byl stav, jaký mají v sousedním Rakousku, kdy nutný počet hlasů je cca desetinový, než kolik podpisů se požadovalo po presidentských kandidátech, a hlasy se odevzdávají na rakouské obdobě našeho Czechpointu, tedy stát sám sobě ručí za identitu hlasujících.
3. Závaznost výsledku referenda bez ohledu na počet odevzdaných hlasů (tak, jak to bylo v případě referenda o vstupu do EU). Maximálně bych požadoval 50+ procent účasti oprávněných voličů v případě, kdy by se měla měnit ústava, nebo by měl mít výsledek referenda sílu ústavního zákona.

Referendum má tu výhodu, že lze poměrně snadno koupit 100+ poslanců, ale koupit řádově 2 - 3 miliony voličů je poměrně náročnější. Jistěže je lze zblbnout mediální masáží, ale v tom se referendum od předvolebních agitek nijak neliší. Naopak, zatímco zvolení "zastupitelé", jednající v přímém (stoosmdesátistupňovém) rozporu s předvolebními sliby, "smlouvami s voliči" apod., se budou držet Parlamentu jako exkrement košile po celé čtyřleté funkční období, většina civilizovaných zemí umožňuje po roce až dvou referendum na stejné téma, schopné zjevný nesmysl napravit. Druhou věcí je, že by mohla existovat klausule pokrývající případy vysloveně lživé agitace pro vítězný názor, která by mohla umožnit "nápravné" referendum i dříve.
Referendum zcela jistě není všelék na všechny neduhy naší politiky. Takový, obávám se, ani neexistuje (moc neberu ani těch sedm spravedlivých s právem střílet, kterých se někteří dožadují). Nicméně je to cesta, jak omezit nejhorší výstřelky, kdy jednání zastupitelů jde proti vůli naprosté většiny občanů (takzvané "církevní restituce", s nimiž ve vyhlášené podobě nesouhlasí něco mezi dvěma třetinami a třemi čtvrtinami voličů, jsou toho zářným příkladem).
Představu, že bychom se "ureferendovali", naprosto odmítám. Zastávám názor, že možnost referenda, schopného zvrátit výsledky nejřvavějších šejdířin a kmotrovin, považuji za důležitý prvek, který by mohl kultivovat naše zastupitele a vést je k vyšší odpovědnosti.
______________________________
* I v nacistickém Německu byla podstata zacházení se Židy před běžnou populací velmi důsledně a pečlivě utajována. Skutečná podstata "konečného řešení" nebyla známa ani všem jeho vykonavatelům. Lze se důvodně domnívat, že ani Hitlerovi by se nepodařilo zmasírovat německou populaci tak, aby při tajném hlasování a férovém sečtení hlasů  dostal kýženou nadpoloviční většinu (to ještě pomíjím fakt, že referendu by měla předcházet férová a vyrovnaná diskuse o argumentech pro a proti, jaká by se za nacistů nemohla konat). A pokud by uvedené atributy naplněny nebyly, pak by nešlo o referendum, ale jen jakousi parodii, ve stylu voleb za minulého režimu. Byť by to třeba totalitní režim za referendum vydával a snažil se to použít k legitimizování svých aktivit.

čtvrtek 17. října 2013

T. D. Lysenko - bůh či ďábel?

O Lysenkovi bylo zcela jistě napsáno mnohé. Nicméně hodnocení jsou děsivě polarizovaná do naprostého a nekritického obdivu nebo naprostého a tvrdého odsudku, s prakticky ničím mezi tím. Dlužno říci, že ten první pól zaniká na úbytě především s poklesem podpory komunistické ideologie (+ se "sebekritikou" části komunistů, ochotných položit na obětní oltář nepodstatné věci).

Podíváme-li se na Lysenka kriticky "z obou stran", potom můžeme konstatovat následující věci:

Zcela jednoznačně je třeba rozlišovat raného a pozdního Lysenka. Lysenka začínajícího vědce a Lysenka politika a ideologa vědy.
Dle mého soudu je důležitý fakt, že Lysenko během svého raného pokusničení pravděpodobně klopýtl o jevy, jejichž reálnost zjišťujeme až nyní, s téměř třičtvrtěstoletým odstupem od jeho raných experimentů.
Podíváme-li se na jím hlásané téze (cituji článek ve Vesmíru http://www.vesmir.cz/clanek/lysenko-prorok-a-ideolog), můžeme je rozebrat z perspektivy současných znalostí. Současně si dovolím zdůraznit, že i původní Mendelovy formulace jsou v důsledku jeho průkopnictví, a tudíž i vymýšlení ad hoc terminologie, pro nespecialistu nesrozumitelné, pokud vedle není dán k dispozici příslušný zákon popsaný moderní terminologií.

- Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí
Dnes víme, že prostředí velice výrazně ovlivňuje expresi genů (což je jev, který klasická genetika prostě nezná a znát ani dost dobře nemůže). Dokonce se tato exprese do jisté míry "dědí", protože trvalejší zablokování některých úseků DNA pomocí histonů se přenáší na potomstvo, někdy i na více generací.
Druhou věcí je, že pokud pozorujeme heterogenní společenstva, tak u nich velice často dochází i k selekčním jevům (popsaným Darwinem), které opět jsou mimo oblast klasické genetiky.

- Šlechtění se stává výchovou
Opět spíš populační genetika: Jestliže samosprašné pšenici zabráníme v samosprášení, tak ve velkém počtu heterogenních jedinců nalezneme ty, kteří se "naučí" (= jsou schopni) cizosprašnosti.
Je to jev velice podobný nedávnému slávou ověnčenému pokusu na kvasinkách pekařského droždí, které po několika generacích, kdy byly kvasinky pro přeočkování na další generaci nabírány těsně u dna kultury, se "naučily" vytvářet shlukovité útvary, dokonce připomínající primitivní mnohobuněčný organismus. Není v tom žádné kouzlo, ale tvrdá selekce - shluky buněk padají ke dnu kultivační nádoby rychleji než jednotlivé buňky (Stokesův zákon) a probíhá zde tedy selekce. Uvažuje se i o tom, že kvasinky, které jsou zřejmě drasticky redukovanými původně mnohobuněčnými organismy, mají ve svém genomu geny, použitelné pro "mnohobuněčnost", z nichž některé jsou schopny aktivovat. Obávám se, že kdyby autoři provedli tento pokus o nějakých 50 - 60 let dříve, nebo kdyby T. D. Lysenko pracoval s kvasinkami, tak by se jim dostalo obvinění ze šíření lysenkismu.

- Vegetativní hybridizace
Lysenko objevil, že nejen roub přebírá některé vlastnosti podnože (což je běžně známo, přestože je to opět jev, na který klasická genetika nedosáhne), ale i ovlivní samu podnož. Ovlivnění pak předá semeny do další generace.
Z hlediska klasické genetiky je to, samozřejmě, totální nesmysl. Problém spočívá v tom, že nemáme jen genetiku. Lysenko nejspíš pozoroval přenos virů z roubu na podnož (což je průšvih, jaký se stává i dnes, kdy se o tom ví a hlídá se to) a některé viry se, pochopitelně, mohou dostat i do semen. Jsou i takové potvory, které se zabudují do genomu napadeného organismu a změní jeho vlastnosti. Dnes to víme a běžně se takovéto jevy experimentálně studují.
To, že se Lysenkovy pokusy ve světě nepodařilo zopakovat, je možné vysvětlit tím, že pracovali s čistými a viruprostými organismy (případně organismy infikovanými viry jiného druhu), které Lysenko k dispozici neměl.
Pozdější "vegetativní hybridizace živočichů" už byla vcelku jednoznačně podvodem, patrně záměrným.

- Lamarckismus a nalézání skokových změn druhů
Nalézání rostlin pšenice mezi žitem apod. je běžný jev, spočívající v tom, že v následujícím roce (nebo i několika letech) mohou vyklíčit semena, která nevyklíčila ve "správném" termínu hned po vysetí. Stejný jev nastane při příliš pozdní sklizni, kdy se část semen dostala do půdy.
Vysvětlovat podobný jev "spontánním vznikem" jednoho druhu z jiného, je, zcela pochopitelně, naprostá pitomost.
Odhaduji, že k uvedeným jevům, jako je pozdní sklizeň nebo vysetí mimo dobu optimálního klíčení, kdy část semen hibernuje do příští sezóny, mohlo v sovětském zemědělství docházet ve větší míře než v zemědělství nesocialistických států. Lidé, "přecvičení" na zemědelce z jiných profesí (protože "kulaci byli zlikvidováni jako třída") mohli Lysenka a spol. zasypávat zprávami o podobných nálezech. Mohli si i vykládat nálezy patologicky změněných zrn v klasu / lusku jako "skokovou změnu" jednoho druhu na jiný. Jistě k tomu nahrávala i skutečnost, že ideologické školení (a tedy i školení v "nové, sovětské biologii") mělo při jakémkoli státem organizovaném vzdělávání zemědělců přednost před regulérními zemědělsko technickými a botanickými informacemi.
Proč Lysenko tyto věci propagoval, aniž by se nejprve přesvědčil o možných zdrojích chyb, lze jen hádat:
- už se "držel tygra za ocas" a nebyl schopen se ho pustit
- podporovalo to jeho ješitnost a sebestřednost
- mohl tomu věřit, či alespoň sám sebe přesvědčit, že zatímco on je nucen podobné jevy falšovat, jiní mají více štěstí a reálně je pozorují
- něco dalšího, co laskavého čtenáře napadne
Pokud se týká samotného lamarckismu, tedy dědičnosti získaných vlastností, výše už jsem na problémy s tím spojené narazil:
Lamarckovo pojetí není v rozporu s darwinismem, sám Darwin byl zřejmě Lamarckův příznivec a svou práci chápal jako popis mechanismů, kterými příroda dospěje k tomu, co Lamarck popisuje. Což v podstatě platí pro geneticky heterogenní populace, kdy se darwinské odselektování té části populace druhu, která neměla vhodné vlastnosti, a  její přerostení a nahrazení tou částí, která tyto vlastnosti měla, na venek bude jevit jako "získání nové vlastnosti druhem". Dále jsou zde zmíněné epigenetické jevy, které mohou přenášet stav zapnutí nebo naopak vypnutí určité části genomu na potomstvo, a tím přenášet na potomstvo fenotyp, získaný v průběhu svého života. Dalším problémem je, že se může dědit (na úrovni klasické genetiky) i schopnost adaptace, která se fenotypicky projeví pouze při přesunu do jiných podmínek, pro něž tato adaptace má smysl (a potomstvo vzniklé ve změněných podmínkách se adaptuje od svého vzniku), což také může předstírat "dědičnost získané změny".
Stavění Darwina proti Lamarckovi je dílem vulgárních darwinistů, většinou marxistického nebo marxismu blízkého střihu, kteří sami podstatu darwinismu nechápali, pouze papouškovali "výtahy z výtahů", nalézající se v různých ideologických brožurách.
Přiznám se, že bych byl těžce na rozpacích, pokud bych měl plánovat nějaké experimenty, které by detekovaly v odstavci o Lamarckově pojetí vývoje popsané jevy, aniž bych měl přitom možnost "kouknout se" na DNA a makromolekuly, které společně s ní tvoří chromozomy.
Pochopitelně, dědičnost ustřiženého ocásku nebo černých fleků, vyrobených pod kůží injekcí tuše, je naprostý nesmysl a zprávy o experimentech tohoto druhu jsou výsledkem čirého podvodu. V některých případech ovšem mohla část výzkumníků věřit v pravdivost zjištěných údajů, protože podvod páchali pouze zasvěcení. Podobné věci se dějí ve vědě i nyní a tu a tam se stanou předmětem nějakého skandálu. Dnes ovšem "známe své Pappenheimské", a tak jsou často laboratoře monitorovány 7 dní v týdnu a 24 hodin denně skrytými kamerami (takže před novodobými Lysenkky nás chrání jen a jen lepší sledovací technika, nikoli nějaký pokrok vědy).

Zásadním problémem, zejména pro hodnocení Lysenka jako člověka, je, že se dostal do pro ně fatálního konfliktu se sovětskými genetiky. Tento konflikt byl také rychle institucionalizován tím, že Lysenko působil v Akademii zemědělských věd a jeho odpůrci spadali do resortu Akademie věd.
Genetici včas nesestoupili ze své "věže ze slonoviny" a nepřekontrolovali Lysenkova pozorování a pokusy, aby v nich nalezli chyby, případně detekovali reálnou existenci jevů, které klasická genetika na úrovni 30. let vysvětlit nedokázala.
Jejich přístup byl, jako v řadě jiných oborů, "co teorie vylučuje, to musí být nesmysl nebo podvod". A za tím si stáli a v tomto směru napjali mocenské páky, které měli k dispozici.
Uvedený mechanismus sice na jedné straně chrání vědu před jakýmsi "odezdikezdismem", na straně druhé je však poměrně účinnou překážkou zavedení nových myšlenek a koncepcí. Jeho hypertrofie snadno může vést k převaze prací typu "získali jsme nový přístroj a přeměřili jsme známé hodnoty s přesností o jeden řád vyšší, než co je v dostupných tabulkách" nad pracemi typu "pozorování jevu, který je v rozporu s dosavad platnou teorií". S trochou nadsázky uvedený přístup vede ke známému přístupu části klimatologů, spočívajícím v tom, že se vzájemně podporují v tom, jak jim na modelech vychází drastické oteplování, aniž by se obtěžovali vystrčit teploměr (nebo alespoň nos) z okna a konstatovat, že cca 15 let je klima stacionární.
Po institucianalizaci sporu a jeho převodu na ideologickou bázi už vůbec nešlo o správnost té či oné verze řešení vědeckého problému. Tohle pochopil Lysenko dříve a důkladněji než jeho protivníci, a proto vyhrál. Vše se ovšem odehrávalo v prostředí silně totalitního státu, který byl v mnoha ohledech totalitnější než např. nacistické Německo.
Lysenkovi lze vyčítat (a mnozí mu to vyčítají), že přivodil občanskou, vědeckou i následně fyzickou likvidaci příslušníků sovětské genetické školy. Nicméně, vyčítající hlasy si neuvědomují, že naprosto stejná likvidační opatření by totalitní sovětský stát použil i proti Lysenkovi (a lidem, kteří stáli za ním), pokud by v tomto sporu vyhráli genetici. Od určité fáze sporu se tedy Lysenko bil o život, bil se s pomocí všech triků a podrazů, které byly v prostředí totalitního státu možné (a které mu radili lidé v pozadí v obavách, že jeho pád strhne do propasti i je), a takto pojatý boj vyhrál. Vyhrál pravděpodobně i proto, že jeho odpůrci (většinou starší, kalendářním věkem i myšlením) včas nepochopili, že už se dávno nejedná o spor dvou vědeckých koncepcí, ale o spor ryze politický. Je třeba zdůraznit, že celé se to odehrávalo v prostředí totalitního státu, kde důsledkem prohry nebyly pouze neudělené granty či odmítnuté publikace, ale rovnou poukázky na pobyt v GULAGu. Sovětské vedení v tomto navázalo na "nejlepší" tradice křesťanské vědy, podle nichž odměnou poraženým ve vědeckém či ideologickém sporu byla planoucí hranice.

Dovolím si tuto nepěknou stať o nepěkných věcech uzavřít s tím, že celá lysenkovština byla dítkem extrémního komunistického režimu, v němž poslední slovo ve vědeckých sporech měli kati a vězeňští dozorci. Lysenko byl produktem tohoto prostředí, choval se "přiměřeně racionálně" tomu, co si toto prostředí vyžadovalo, a proto také uspěl. Za Chruščeva, souběžně s kritikou stalinismu, byl sice sesazen z vedoucího postu (to však už byl stejně v důchodovém věku) ale i tak se dožil relativně poklidné smrti ve věku 78 let. Zcela jistě nebyl vědecký génius "bůh", byť pravděpodobně neobratně popsal, zejména v počátcích své kariéry, reálně existující jevy, které současná věda neznala a neuměla si je vysvětlit (to Lysenko, konec konců také neuměl), a tím předběhl svou dobu. Ale zcela jistě ani nebyl "ďábel" cíleně likvidující sovětskou vědu. Tu likvidoval především režim, v němž nebyl žádný prostor pro toleranci, případně pro soužití dvou či více rozdílných vědeckých koncepcí (přinejmenším dočasné, do doby, než se potvrdí správnost té které).
Je otázkou, jak by se vyvíjela situace v případě, kdyby sovětští genetici přistoupili k Lysenkovi vstřícněji a verifikovali některá jeho pozorování a pokusy. Genetika tehdy ještě nebyla ustrnulou doktrínou (jako později, před "průvanem" způsobeným biochemiky). Morgan ještě krátce před první světovou válkou objevil jevy, které mendelovy zákony nedokáží vysvětlit, takže atmosféra v oboru mohla být novým jevům pořád ještě příznivá. Na druhé straně chyběla ještě dvě desetiletí k Watsonově a Crickově modelu struktury DNA (a ještě delší čas k jeho obecnému přijetí), takže pro řadu pozorovatelných nepravidelností oproti klasické genetice nebylo možné předložit jakékoli racionální vysvětlení.
Sám Lysenko, bohužel, zemřel už v roce 1976, tedy ještě za vlády Brežněva. Je otázka, co by byl schopen a ochoten k těmto věcem říct, pokud by se dožil Gorbačovovy éry glasnosti.

pátek 11. října 2013

Oxid uhličitý 400 ppm! No a?

Svět obchází strašidlo: Koncentrace oxidu uhličitého dosáhla koncem minulého pololetí "magické" hranice 400 ppm. Ekologisté kvílí jako dušičky v očistci. Vlastně mají proč, ale reálně ze zcela jiných důvodů, než jaké uvádějí:

1. Tato hranice byla dosažena, a nic dramatického se nestalo. Žádné ohnivé koule metanu, vybuchující v atmosféře, ani bublající bažiny nad permafrostem nebo bublající oceány nad místy, kde je uložen v usazeninách na dně hydrát metanu. Nedochází ani ke dramatickému rozšiřování pouští.
Pochopitelně, všechno to jsou jen strašáci, protože Země ustála i mnohem vyšší teploty než ty současné a rovněž i mnohem vyšší koncentrace tohoto plynu v ovzduší. Naopak, koncentrace CO2, z níž se vymaňujeme, patří podle geologických záznamů k nejnižším v historii Země jako planety s živými organismy. Předchozí takto nízká koncentrace byla na konci období perm a zanechala za sebou pouště a velké vymírání rostlinných i živočišných druhů, ještě drastičtejší než to, s nímž se svezli dinosauři. Inspirovalo dokonce Ludvíka Součka k rozepsání románu "Železo přichází z hvězd".
Některé představy ekologů spíše než s vědou souzní s představami antických zeměpisců o nemožnosti překročení rovníku, protože moře na rovníku vře a vzduch je žhavý, takže tam žádná bytost nepřežije a loď vzplane. Přitom je dobře známo, že teplo a oxid uhličitý působí antidesertifikačně, protože dochází (v důsledku zvýšeného odparu v mokrách oblastch a na hladině oceánu) k vyšším srážkám v suchých oblastech a současně si rostliny mohou dovolit i menší počet dýchacích pórů na listech, protože ten jim stačí k dodávce oxidu uhličitého k asimilačním pletivům. V důsledku toho mají rostliny jednak vyšší přísun vláhy, jednak menší ztráty vody. I poslední rozšíření Sahary byla odezvou na doznívání "malé doby ledové" a studené roky ve 40. a 50. letech. Naopak, v dobách klimatických optim (= s vyšší teplotou, než je dnešní) byla Sahara zelenější a měla menší rozsah. A zase vrstvy spraše, v nichž byla pohřbena tábořiště lovců mamutů, i s Věstonickou Venuší, pocházejí z doby ledové, kdy byly obrovské plochy půdního povrchu v důsledku chladna a sucha bez vegetace a vystavené větrné erozi.
Podle toho, jak se okraje některých pouští začaly v posledních letech pokrývat zelení, se zdá, že se už blahodárné zvýšení CO2 i teploty začíná promítat do stavu přírody.

2. Tato hranice byla dosažena navzdory Kyotskému protokolu a devastujícím podporováním "obnovitelných" zdrojů ze strany EU. Reálný dopad těchto opatření by teoreticky mohl posunout onen okamžik o pár dnů, maximálně týdnů, a to ještě s řadou výhrad, které by, pokud by platily všechny a v plné míře, dosažení této hladiny naopak urychlily (např. přesun "špinavých výrob" do zemí 3. světa v reálu zvýšil "uhlíkovou stopu" řady výrobků, protože k "uhlíkové stopě" jejich výroby přibyla ještě "stopa" dopravy). Navíc se "uhlíková stopa" těchto výrob ve vyspělých zemích nevynulovala, protože po nich zůstali nezaměstnaní, kteří nějaký CO2 také "vyprodukují". Ještě prostě nejsme tak daleko, abychom mohli "nepotřebné" evropské pracovníky "vypnout" - třeba injekcí jako u veterináře, jak by si zcela jistě přála řada ekologistů i multikulturalistů.
Pokud by EU podporovala zájmy svých "občanů", tak by na Kyoto nikdy nepřistoupila, jako to udělala řada v tomto ohledu rozumnějších států, případně by od něj odstoupila, jak to učinila např. Kanada. Přinejmenším od "climategate" je totiž jasné, že celý boj proti "uhlíku" není nic jiného než podvod, jehož jediným cílem je naplnění kapes gaunerů, kteří ho zosnovali, případně kteří jsou napojeni na "alternativní" výrobu elektřiny, prodej "uhlíkových odpustků" a podobné aktivity. Lze odhadnout, že "boj proti klimatu" odpovídá za řádově desítky procent negativních jevů, spojených se současnou ekonomickou krizí EU, která se už začíná promítat i do politické scény, kdy stále vyšší podporu získávají "extrémistické" strany s EUroskeptickým programem.

Z pohledu výše uvedených bodů bychom na dosažení "magické hranice" koncentrace oxidu uhličitého měli hledět jako na příležitost ke zvýšení tlaku na EUropolitiky a EUroúředníky ve smyslu ukončení nesmyslného a zjevně marného "boje" s klimatem a co nejrychlejšího vyvedení všech prostředků, které se ještě dají zachránit do oblastí, kde by mohly být investovány smysluplně a ke prospěchu obyvatel EU.

Na druhé straně jsme byli před krátkou dobou svědky toho, jak panel IPCC pod taktovkou studovaného koloťuka a prodavače uhlíkových odpustků neustále přitvrzuje v katastrofických scénářích a sebeméně nereflektuje naprostou neúčinnost opatření, která dosud prosadil.

neděle 6. října 2013

Nucená otcovská dovolená?

Svého času jsem jasně prohlásil, že na rovnost muže a ženy (neplést si s rovnoprávností!) uvěřím tehdy, až nějaký muž znásilněn otěhotní, porodí a odkojí. Do té doby budu rád bojovat za rovnoprávnost mužů a žen, ale rozhodně ne za "rovnost" vytvářenou znásilňováním biologické přirozenosti člověka. Naopak, zde budu do soukolí bojové mašinérie rád přihazovat písek, sypat cukr do benzínu a lít vodu do nádržky s olejem. Což v zásadě není nijak těžké, protože zpravidla stačí pouze mírně zdůraznit stupiditu podobných akcí, případně i lidí, co je organizují.
V současné době zavál z EU "nový, svěží vítr" a přivál snahu rozdělit povinně mateřskou dovolenou mezi muže a ženu.
Pochopitelně, tato akce je naprosto zbytečná, protože v dnešní době může bez problémů vybírat rodičovskou dovolenou i otec dítěte, pokud je to pro rodiče výhodné. Protože se jedná o neplacené či mizeně placené volno, je vcelku jasné, že na ně jde především ten z rodičů, kdo má menší plat, takže ztráta jeho příjmu je pro rodinu méně bolestivou záležitostí. Pokud by povinně musel část rodičovské dovolené vybírat i rodič s větším příjměm, byla by to pro rodinu jednoznačně finanční ztráta; pokud má otec příjem menší, tak zpravidla na tu rodičovskou dovolenou nastoupí on.
Druhou stránkou je fyziologická vazba mezi dítětem a matkou: Dítě má do šesti měsíců věku mít jediný pokrm a nápoj současně, a to mateřské mléko. Kojeno by mělo být i nadále (paralelně s přikrmováním), klidně i za horizont jednoho roku. Zlí, EUroskeptičtí komentátoři z řad našich spoluobčanů v internetových diskusích pod články pějícími ódy na tuto zhovadilost (ale i pod články kritickými) rázem připomenuli socialisticko budovatelské vyprávění, jak sovětští polárníci v nouzi nejvyšší rozdojili kozla. Patrně tedy budeme "rozdojovat" či rozkojovat otce, tentokrát nikoli pod laskavým pohledem báťušky Stalina, ale pod plácáním modrého ohvězdičkovaného hadru. Stupidita socialismu je prostě univerzální fenomén, ať už pochází odkudkoli.
Obhájci uvedeného projektu jej zaštiťují tím, že je podobná úprava i ve skandinávských zemích. Na to jim lidé tam žijící popsali, že je to jeden z důvodů, proč fašistické (tj. socialistické s různými přídomky) strany v těchto zemích ztrácejí podporu a narůstá obliba zlých "nácků" a jiných EUnichtfähig stran, které mají ve svých volebních programech zrušení této a podobných prasečin.
Za termínem "fašistické" si opravdu stojím, protože tamní režimy, zejména ten ve Švédsku, jsou velmi blízké tomu, který zavedl po svém pochodu na Řím B. Mussolini, "velký syn italského lidu", jak byl pojmenován jiným fašistou, bolševikem Leninem. Je možná více "soft" než býval ten režim v Itálii (a zcela jistě měkčí oproti frankistickému Španělsku nebo nacistickému Německu), ale podstata těchto režimů je prakticky stejná.

Zavedení tohoto opatření bude mít jen a pouze následující důsledky:
  1. Dále to zhorší ekonomickou situaci rodin s dětmi
  2. Otcové, kteří do této doby měli pracovní vztahy relativně neovlivněné existencí rodiny a dítěte, začnou být více biti a existenčně ohrožováni (což se mj. promítne do bodu 1)
  3. Nedosáhne se "zvýšení" postavení žen, protože to je dáno biologicky (třeba některý z bruselských soudruhů vymyslí, že by muži mohli povinně za své partnerky odležet na gynekologii i polovinu rizikového těhotenství, akorát nevím, co by se jim zašívalo*)
  4. Celkově to bude mít "antipopulační efekt", především pro rodiny živící se prací a odvádějící daně; parazitů na podporách se to, pochopitelně, nijak nedotkne. Je ovšem otázka, zda právě zde není zakopaný pes

______________________
* Pergille, nebuď tak odporně naturalistický! (asp)

středa 2. října 2013

Co by se muselo stát, abych uvěřil na lidmi způsobené globální oteplování?

Rozhovor s panem Hollanem na Ekolistu na jaře 2012 a zejména následná diskuse mezi "alarmisty" a "popírači" (Ekolist "demokraticky" diskuse nedávno zrušil a vymazal, protože v nich jednoznačně převládali zastánci zdravého rozumu) mě vedl k zamyšlení, jaké argumenty by vlastně "alarmisté" museli přinést, aby vyvrátili námitky "popíračů".
Rozhovor sám mnoho zásadně nového nepřinesl, umožnil vyslýchaného zařadit jako zastánce ektrémně tvrdé "alarmistické" linie, s níž jsou obecně ve sporu i někteří umírnění "alarmisté". Daleko plodnější byla následující diskuse. Mimo jiné přinesla naplnění mých obav, které už před tím nad spory kolem GW vznikly: Jak "alarmisté" tak "popírači" se více - méně shodují na tom, že neexistuje žádná definice globální teploty. Přitom se dohadují právě nad tím, zda se tato veličina mění, a pokud ano, tak jak.
Osobně jsem toho názoru, že nejprve by měla být vytvořena definice této globální teploty, tj. co měřit a jakým výpočetním algoritmem naměřené hodnoty prohnat, aby výsledkem byla aktuální, nebo průměrná roční globální teplota. Přičemž je jasné, že údaje z meteostanic představují základ, protože "globálnější" měření pomocí družic mají příliš krátkou historii (a navíc zatíženou řadou metodologických problémů, kdy teplotní řady, dosažené různými typy dálkových čidel, jsou vzájemně nekonzistentní). Je jasné, že i teplotní údaje z meteostanic mají směrem do minulosti časová omezení, nicméně pokrývají dostatečně dlouhé období a některé z nich zasahují před období průmyslové revoluce a ukazují kolísavý vzestup teplot někdy od konce třicetileté války, který nemohl být způsoben změnami koncentrace CO2. Středoanglická teplotní řada dokonce sahá před poslední drastické ochlazení, které patrně ke vzniku třicetileté války přispělo, a potvrzuje, že v době jejího začátku byly teploty v Anglii srovnatelné s teplotami na přelomu 20. a 21. století. Pro údaje ještě starší lze využít různých proxydat, od letokruhů přes kronikářské údaje o počasí (trvání mrazů, doby souvislé sněhové pokrývky, dat jarního tání, dat zámrazů apod.) až po záznamy o úrodách a neúrodách, struktuře úspěšně pěstovaných plodin v konkrétních lokalitách apod.
Je např. dost fascinující, že nebyly využity jako proxydata existující dendrochronologické řady, přestože erbovní znak alarmistů, Mannova "hokejka", byl vytvořen právě nad letokruhy stromů. Lze si než domýšlet, že tyto řady, vytvořené ke zcela jinému účelu, než hlásání "klimatického oteplismu", žádné dramatické a zejména hokejkoidní nárůsty teplot neukazují, takže se nehodí do krámu.
"Alarmisté" se velice rádi ohánějí "vědeckým konsensem" a přitom řada vědců (včetně velkého počtu laureátů Nobelovy ceny) dala jasně a jednoznačně najevo, že s jejich vývody a závěry nesouhlasí; ohánějí se i požadavky na kvalifikaci, a přitom většina z nich formální klimatologické vzdělání nemá, např. sám předseda IPCC je železniční inženýr, a formální klimatologické vzdělání nemá ani pan Hollan. Z tohoto důvodu neexistuje sebemenší důvod, proč by se k problému neměli vyjadřovat i příslušníci jiných profesí (třeba lékaři, jako já).
Pokud by tedy měl na nějakém poli existovat velmi široký vědecký konsensus, tak v tom, podle jakého algoritmu bude počítána z naměřených hodnot "globální teplota", a nakolik přesný bude výsledek (tj. jak široká budou pásma 95% a 99% spolehlivosti). Konsensus by měl být i ohledně vyřazení meteorologických stanic, ovlivněných drastickými změnami okolí (např. z lesa na asfaltové parkoviště), jakých jsou zdokumentovány desítky až stovky (a bude jich jistě alespoň o řád víc), a ohledně vlivu efektu tepelných ostrovů na některé stanice (což je problém i Klementina, které je ovlivněno jednak rozrůstáním Prahy, jednak klučením pobřežní zeleně a rovněž výstavbou vltavské kaskády, která vedla k zimnímu oteplení hladiny Vltavy a tím i celého vltavského údolí). Rovněž by měl existovat konsensus v tom, jak budou různá proxydata (třeba letokruhy konkrétního druhu stromů) převáděna na teploty (a ty na globální) a opět s jakým rozpětím pásem spolehlivosti. K posouzení korektnosti těchto výpočtů jsou plně kvalifikováni odborníci řady profesí, a zejména těch, kde se nějaká teplota naměří, ale musí se počítat s jejím přepočtem na cílovou teplotu jinde (kdy to "jinde" je pro buď přímé měření nedostupné, nebo představuje nějakou formu abstrakce, jakou je i zmíněná "globální teplota"). Jsou to různé profese od biomedicínských až po všelijaké technické obory (jsem tojho názoru, že i inženýr potravinářské technologie bude k řešení tohoto problému podstatně kvalifikovanější než železniční inženýr nebo specialista na záření).
Protože se IPCC vytvoření standardní definice globální teploty a standardních postupů jejího stanovení vyhýbá, dle pana Metelky (umírněného alarmisty) programově, těžko to může nevyvolat různá podezření z manipulací, která "popírači" ventilují.
Jsem tedy toho názoru, že na metodiku měření a převodu naměřeného na "globální teplotu" skutečně jakýsi vědecký konsensus, a to co nejširší, potřebujeme, přičemž ke zpracování naměřených dat a odhadu možných chyb jsou kvalifikovány ještě další profese než výše zmíněné, zabývající se statistikou (např. president Klaus jako vysokoškolsky studovaný ekonom je na tomto poli opět v rámci formálního vzdělání kvalifikovanější než šéf IPCC). Jistě je důležité dostat se dostatečně hluboko do minulosti a vyhodnotit data ze středověkého klimatického optima, kdy u nás bylo podle "popíračů" (ale i archeologických nálezů a historických písemných pramenů) tepleji než dnes, kdy se u nás pěstovaly bez tehdy nedostupného předpěstování pod sklem nebo fólií melouny a pravděpodobně (podle nálezů v předhusitských vrstvách ze studní) zde rostly i smokvoně. A víno se pěstovalo až v Norsku (byť nevalné kvality "jen pro bohoslužby - alespoň se neopijí", zatímco dnes jsou nejsevernější evropské volné vinice kousek na sever od Hřenska (proslulá vinice u pruského královského zámku v Postupimi je přes zimu kryta sklem). Naproti tomu "klimaalarmisté" jak středověké klimatické optimum, tak i následnou "malou dobu ledovou" velmi vehementně popírají a organizují různé "triky", jak tyto dvě klimatické epizody zprovodit ze světa.
Pokud se tohle zvládne a globální teplota bude vypočtena obecně přijatelným způsobem a průhledným postupem (v ideálním případě reprodukovatelným onou příslovečnou mírně vycvičenou opicí s kalkulačkou v pracce), potom ... Potom opět "neuvěřím", prostě proto, že víry nebo nevíry nebude třeba. Pak to totiž bude záležitost nikoli víry, ale exaktního výpočetního postupu.

Aktuálně:
Nový výtvor panelu IPCC mi, chtě nechtě připomíná zvláštní číslo časopisu ÚV KSČ Nová Mysl, které vyšlo někdy kolem 22. 11. 1989 a přinášelo sérii statí, pojednávajících o nutnosti a současně všeobecné blahodárnosti vedoucí úlohy komunistické strany. Bylo to velice aktuální, protože následujícíc týden byla vedoucí úloha KSČ za všeobecného nadšení a souhlasu zrušena. Takovéto aktuálnosti se v tuzemsku říká "s křížkem po funuse".
Panel IPCC dle mého soudu propásl příležitost vycouvat z celého skandálu kolem globálního oteplismu s relativně zachovanou tváří. Pakliže tak neučinil, pak ho pravděpodobně čekají rozbitá ústa. Možná sametově, ale jist si tím nejsem