Je mi líto, stále více přestává být potřebné slavit výročí 17. listopadu, především toho v roce 1989.
Historie
V tom roce 1989 skutečně došlo k uvolnění politických i ekonomických omezení, která silně tížila celou společnost (v podstatě i komunisty a členy represívního aparátu režimu).
V roce 1968 nastalo jasno v tom, že k uvolnění režimu nedojde dříve, než "se to podělá" v SSSR. Což se stalo po smrti Brežněva, kdy Andropovovy neúspěšné pokusy o reformy byly vystřídány Černěnkovým pokusem o návrat do "starých dobrých" časů za Brežněva, aby přišel Gorbačov se svým pokusem dát SSSR dohromady, kterým ho v podstatě zničil.
Poté to začalo pukat v celém sovětském bloku, více-méně v závislosti na místních poměrech (u nás jsme měli docela silnou posádku sovětských vojsk a něco dělat dávalo smysl až v situaci, kdy Gorbačov odmítl vládám svých satelitů pomoci - a až se stala tato situace veřejně známou).
Nebylo také jasné, jak se zachová místní armáda. Ta ještě někdy kolem 20. listopadu přesouvala některé jednotky ke vzbouřené Praze a to, že nedošlo k utopení pražských demonstrací v krvi, bylo dáno patrně vysokým procentem sympatizantů s revolucí, zejména mezi vojáky základní služby. Možná bylo rozhodujícím momentem to, že se významná část pražských Lidových Milicí postavila proti snahám o restauraci režimu, protože se jednalo o dobře organizovanou a vyzbrojenou sílu, k níž by se vzbouření či zběhlí vojáci základní služby mohli přidat.
Revoluce
Nicméně, revoluce dopadla tak, jak dopadla a nastala doba značné ekonomické i politické svobody, rozvoje školství a dalších pozitivních jevů.
Faktem však také je, že se stále více objevovaly prvky obnovování minulého režimu. Byly nejrůznějším způsobem oklešťovány možnosti svobodného chování na trhu. Např. vysoké školy po několika letech zakázaly jednotlivým ústavům a katedrám nakupovat spotřební materiál volně na trhu a zaváděly různé "centrální nakupovací systémy", údajně zajišťující levnější nákupy. Což zpravidla neobstálo už jen např. před porovnáním ceny balíku papíru do tiskárny při nákupu přes tento systém s cenou stejného papíru v papírnictví přes ulici.
V podezření s těmito aktivitami byla jistě na prvním místě co do vnímané pravděpodobnosti korupce příslušných "centrálně nakupujících" úředníků, nicméně s odstupem doby se jeví jako ještě pravděpodobnější snaha omezovat tržní vztahy, a tedy vracet stát zpět do socialistických kolejí.
Paralelně s tím proběhly nejrůznější aktivity proti menším podnikatelům, zejména těm, kteří na část úvazku pracovali jako zaměstnanci a na další část byli OSVČ. Zvedly se jim nejrůznější paušály a další poplatky tak, že legálně podnikat na část úvazku se stalo nemožným a v některých oblastech se to nedalo ufinancovat ani prací na plný úvazek. Stát zde dláždil v některých odvětvích cestu státním a polostátním molochům, kteří v současné době zcela jednoznačně přispívají k vysokým cenám na našich prodejních pultech.
Postrevoluce
Zcela jednoznačným ekonomickým zlem byl náš vstup do EU, protože už přípravné aktivity ke vstupu znamenaly další dušení svobodného trhu a začalo se objevovat i omezování politických svobod a podpora bolševicko - fašistických organizací, kam můžeme zařadit většinu feministek, většinu ekologů, většinu multikulturalistů a řadu dalších.
Po vstupu do EU, který s odstupem času můžeme přirovnat k následkům Mnichovského diktátu či Vítězného února, přinejmenším z hlediska katastrofálního dopadu na ekonomické a zčásti i na politické svobody (přičemž ten druhý aspekt stále narůstá). Nemáme zde sice haldy mrtvých, ale drastický pokles porodnosti dělá prakticky to samé.
V současnosti se nacházíme velice blízko husákovskému "gulášovému socialismu". Naše nynější verze ovšem má pro nás ten špatný aspekt, že všichni kolem nás se mají lépe než my (při srovnání cen s platy zcela jednoznačně). Současně umožňuje nás některými státy zcela jednoznačně vykořisťovat (ekonomický dopad protahování naší elektřiny burzou v Lipsku je toho názorným příkladem), v případě dalších problémů je to spíše vina současného vedení státu, které pro nás dělá daleko méně než vedení všech sousedních států (ano, po porážce progresivistů to platí i pro Slovensko).
Zároveň se stávajícím špatným stavem politiky i ekonomiky nás čekají neradostné vyhlídky, což silně kontrastuje se situací na sklonku Husákovy éry, kdy se politická situace začala zlepšovat a rozšiřovaly se také různé šedé a černé ekonomické aktivity, které do značné míry umožňovaly obcházet alespoň části (a stále rostoucí) občanů oficiální socialistickou bídu.
Je velice pravděpodobné, že pokud by k 17. listopadu a následných událostech nedošlo (a příslušné trendy ze druhé poloviny 80. let se nezlomily), byli bychom na tom materiálně, ale i co do politických svobod srovnatelně se dneškem, byť by se oba režimy jistě ve mnohém lišily.
Dovolím si malou odbočku: Pokud shlédneme známý film Amarcord, líčící poměry v Itálii ve 30. letech minulého století, tak je opravdu nápadné, jak moc se tento režim v řadě momentů blížil tomu husákovskému, zejména když zohledníme skutečnost, že mnohé z rozdílů nejsou dané principiálním rozdílem režimů, ale prostě těmi cca padesáti lety, které je od sebe dělí.
Nedivme se
Opravdu se nelze divit tomu, že řada letošních úvah k 17. listopadu se nesla v duchu "Revoluce byla cestou od socialismu moskevského k socialismu bruselskému".
Tyto úvahy, bohužel, mají vysoké procento pravdy.
Pokud vezmeme současné dění na ekologické scéně, kdy zelení veřejně přiznávají, a to i svými hesly, že jejich boj není proti změně klimatu, ale za změnu politického systému (ve smyslu likvidace zbytků demokracie a tržní ekonomiky), je vcelku jasné, že pod pláštíkem "záchrany světa" (který o to nestojí, už proto, že mu nic nehrozí) se nám vlamuje do společnosti bolševismus, lehce okořeněný prvky fašismu a nacismu.
Ten fašismus a hlavně nacismus zcela jednoznačně plynou z postoje těchto aktivistů k událostem v Izraeli a Gaze, kdy se tito aktivisté nestydí veřejně provolávat antisemitská hesla, velebit holokaust, či "alespoň" povraždění izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově.
Skandování nacistických hesel a nošení transparentů s nimi těmito "zachránci lidstva" na různých demonstracích jen názorně ukazuje, co jsou oni zač a co je zač i to, co hlásají a propagují. A neschopnost či neochota EU a jejích klíčových států (původní E12) s tím něco dělat jen ukazují podstatu této organizace.
Opravdu se tedy nelze divit, že oslavy 17. listopadu přitahují stále méně občanů a stále vyšší procento z nich se stává skeptickými vůči tomu, co nám přinesla.
