sobota 8. června 2013

Podepsáno. Prezidentovým hnisem.

Už od starověku existují snahy nějakým způsobem autentizovat smlouvy a další podobné doklady a tím je chránit před paděláním. Nejstarší prokazatelné padělky, které máme k dispozici ve fyzické podobě, existují ze středověku. Velice často jsou to různé smlouvy a darovací listiny, podepsané panovníky a dalšími představiteli státní moci.
V dobách takto dřevních vládla doměnka, že na ochranu listiny stačí pečeť (navíc osobní pečetítka byla po smrti majitele ničena jako ochrana před jejich dodatečným zneužitím). Práce s kovem byla v plenkách a padělatelů pečetidel bylo málo. Teprve později se objevily materiály, které umožňovaly např. sejmout otisk autentické pečeti a vytvořit velmi věrnou kopii.
Později (a v nearistokratických kruzích) se stal užívanou (a také mnohokráte padělanou) známkou pravosti podpis. Ten je do značné míry jedinečným výsledkem činnosti poměrně rozsáhlých a složitých center CNS, ovládajících jemnou motoriku ruky. Je pochopitelně ovlivněn jejich vyzráváním, stárnutím, i případnými aktuálními změnami zdravotního stavu. Nicméně dá se napodobit (alespoň co do tvaru) na takové úrovni, že si ani znalec není stoprocentně jist, zda se jedná o padělek nebo pouhou možnou variantu autentického podpisu.
Pochopitelně, již od středověku jsou problémy s autentizací řešeny tak, že opis (později kopie) je uložen na bezpečném místě - takto vzniklo ctihodné povolání notářské.
Již v době ručních podpisů byla snaha padělání nějak dále komplikovat zexotičtěním podpisového materiálu, jahož nedostupnost byla různým způsobem zajištěna.
Svým způsobem výhrou bylo používání duběnkového inkoustu, který v průběhu času podléhá obtížně napodobitelným chemickým změnám (jsou jedním ze zdrojů kontraverzí v rukopisném sporu).
Vzpomínám na mykologa Veselého, který doporučoval, aby se důležité státní listiny podepisovaly inkoustem z Hnojníku inkoustového, jehož plodnice ve stádiu zralosti autolyzují na hustou břečku tmavě sépiové barvy, která po přidání klovatiny může být používána jako inkoust. Takový inkoust by šlo padělat výrazně obtížněji (padělatel by musel vyvinout jisté úsilí jednak ke zjištění samotného faktu, že byl použit podobný inkoust, jednak k jeho výrobě ve srovnatelné kvalitě). Nicméně návrh, pokud je mi známo, přijat nebyl.
V pozůstalosti po mojí mamince se nachází (vedle mnoha dnes již beznadějně zastaralého rýsovacího náčiní, včetně zásoby tužek tvrdosti 4 a více) i kousek "ředitelské tužky". Byla to vlastně pastelka, jejíž poměrně tlustá tuha byla vytvořena jakoby svazečkem tenkých tuh různých barev, zalitých do tuhy další barvy (jak to konkrétně vyráběli, nevím). Taková tužka dávala charakteristický podpis složený z kombinací různobarevných proužků, které se také při změně směru tahu a náklonu pisátka měnily. Ty tužky byly obhospodařovány v určitém omezeném režimu, asi jako za komunistů cyklostylové blány. I tohle byla cesta, jak omezit možnosti padělání (zejména v situaci, kdy podpis "managora" měl časově omezený dopad a zpravidla nebyl spojen s tak závratnou sumou, aby se náklady na velmi rychlé padělání vrátily).
S digitalizací přišla éra elektronického podpisu, který ovšem má jednu zásadní nevýhodu: Na rozdíl od pečetí, podpisů a podobných ochranných prvků má jen časově výrazně omezenou platnost. Podpis je založený na jedinečné kombinaci dvou prvočísel. Prvočísel je sice (pravděpodobně, exaktní důkaz podán nebyl) nekonečné množství, ale jejich hustota s nárůstem počtu členů řady přirozených čísel klesá, takže jejich velikost se stále zvyšuje. Pochopitelně, čím delší prvočíslo, tím hůře se s ním manipuluje. Zase "dole" je elektronický podpis omezen výkonem výpočetní techniky, umožňující příslušná prvočísla zjistit "hrubou výpočetní silou", který neustále narůstá, proto je zde omezení platnosti těchto podpisů. Navíc se zdá, že kategorii úloh typu "lámání elektronického podpisu" budou s to řešit kvantové počítače obecně výrazně rychleji než klasické, takže ho mohou poslat mezi vyřazené techniky. U nás byl ještě problém akcentován povinným používáním datových schránek, které nejsou ničím jiným než státem řízeným tunelem.
Pochopitelně, s rozvojem vědy nastávají další možnosti, a těmi je využití něčeho velmi jedinečného: což je pořadí sekvencí nukleových kyselin. Mimo jednovaječných dvojčat mají všichni lidé rozdílné (byť blízce příbuzní velmi podobné) sekvence DNA. Lze si představit i postup, kdy by se do inkoustu přimíchala DNA podpisující osoby.
Zdrojem DNA by zcela jistě mohla být krev. Konec konců, existují i spekulace o tom, že smlouvy podepsané krví, jako např. doktora Fausta s Mefistofelem, mohou být reflexí nějaké velice dávné znalosti jedinečnosti lidských biologických vzorků. V krvi je ovšem DNA relativně málo, a pokud by měla být naředěna nějakým inkoustovým základem (nepočítáme-li s tím, že by se státníci bodli do ruky jako ten zmíněný Faust, nebo neřízli jako Vinnetou a Old Shatterhand, a podepsali to přímo krví), tak by mohla být DNA v podpisu příliš naředěná na to, aby se dobře izolovala a aby byla odlišitelná např. od stop DNA těch, kdo vyrobili papír a připravovali text, i těch, kdo se smlouvou následně manipulovali (protože stopy DNA jsou i v potu).
Uvedený problém bychom neměli, pokud bychom byli myslící ptáci nebo ještěři (o obojiživelnících a rybách ani nemluvě), protože ti mají jako červené krvinky pravé buňky s jádrem, a tedy v nich mají i DNA. Savci vytvářejí červené krvinky, které na konci svého vývoje vyvrhnou jádro a DNA tedy prakticky (vyjma nějaké mitochondriální) neobsahují. Výhodou tohoto stavu je, že metabolicky velmi málo aktivní výsledné nepravé buňky si odebírají jen malé množství z přenášeného kyslíku. Nevýhodou je, že se, protože nemají jak, nezvládají reparovat a mají tedy potenciálně kratší dobu životnosti. Savci tedy za nižší spotřebu kyslíku krví platí nutností mít výkonnější krvetvorné orgány.
Daleko lepší by byl ten v nadpisu zmíněný hnis, který obsahuje (protože jsou v něm především přicestovalé a namnožené bílé krvinky) DNA mnohem více. Konec konců DNA i RNA byly poprvé připraveny poněkud nechutnou extrakcí prohnisaných obvazů z vojenských nemocnic na konci první světové války (kdy tohoto materiálu bylo velké množství).
Státníci by patrně protestovali, kdyby měli absolvovat před každým podpisem významné smlouvy nebo výnosu podkožní injekci nějakého zaručeně neškodného sajrajtu (asi směska usmrcených bakterií, vázaná na nějaký nosič), aby byl inkoust na ten podpis. - Nicméně za ty peníze, co berou ...
Jistě by se to dalo udělat i humánněji a méně odpudivě, např. odběrem většího množství krve a separací bílých krvinek (červené a plasma by se mohly vrátit zpět), případně kultivací fibroblastů a jiných dobře pěstovatelných buněk (tady ovšem narážíme na problém ochrany takového materiálu před zcizením za účelem padělatelství - hnisový váček, vymačkaný nejlépe přímo během aktu podpisu smlouvy, by tyto problémy eliminoval).
Pochopitelně, jsme, nebo v dohledné době budeme, schopni vytvořit dle potřeby DNA s +- libovolnou sekvencí. V takovém případě by nebyl problém text smlouvy nebo jiného významného dokumentu zakomponovat buď do molekuly DNA (čtveřice nukleotidů by mohla nést stejnou informaci jako 8 bitový bajt, což by bohatě stačilo - i velmi exotické jazyky lze takto naskládat do osmibytových bajtů pokud se použije postup, jaký používá TeX, pro evropské jazyky by stačilo i nějaké z běžně používaných kódování odvozených od ASCII). Pochopitelně, bylo by možné použít třeba pdf nebo jpg obrazy stránek, ale to je řešení mnohonásobně větší než text (případně s TeXovými příkazy).
DNA by mohla být v inkoustu, ale i v tiskové barvě textu smlouvy, nebo i v samotném papíře. Druhou možností by bylo podle této DNA sekvence nechat vytvořit bílkovinu a do dokumentu vnést tu. To by mělo výhodu v tom, že bílkovina je velmi citlivá (rozpustnost, prostorová konfigurace v různých médiích apod.) na pořadí aminokyselin a snadno by se dalo detekovat, že se nechová, jak se chovat má (aniž by se musela sekvenovat).
Uvedené dvě poslední věci zatím váznou na tom, že DNA o zadaném pořadí nedokážeme vyrobit s dostatečnou rychlostí.
Jako úplně poslední možnost bych si ponechal vložení textu smlouvy do oblastí nevyužívaných junk DNA sekvencí nějakého živého organismu, s nímž by se množil. Tedy, představme si nějaký "strom smlouvy", v jehož každé buňce by byl zakódován text příslušného dokumentu. Taková věc by se padělala skutečně špatně!. Ještě zajímavější by bylo, až by některý ten strom podle "smluvní DNA" spustil proteosyntézu a následně začal chodit, případně vystřelovat jedovatá žihadla. To by si novináři smlsli!
Vypadá to sice jako SF a do jisté míry i je, ale veškeré základní techniky již jsou k dispozici, v podstatě vyžadují jen vzájemně spojit jednotlivé již zvládnuté kroky a celý proces slevnit a zrychlit.

neděle 2. června 2013

Crom s Tebou!

Big Shaman, alias Zdeněk Zachodil, * 17. 11. 1951 - + 25. 5. 2013

Pamatuji si Tě ještě ze speciálky Černá planeta z dob, kdy to byla jediná SF - F speciálka v Brně, kam jsi chodil pomáhat a pokecat, kvůli svému nehynoucímu a hlubokému zájmu o tento žánr, a zejména o sérii R. E Howarda a jeho pokračovatelů o Conanovi Barbarovi. Byl jsi jediný člověk, co znám, který měl v občance oficiálně napsáno povolání "tunelář" a líčíval jsi mi různé story z této namáhavé a nebezpečné profese, kterou jsi provozoval při "umravňování" brněnského podzemí.
Pamatuji si, jak jsi krátce prodával v nové SF - F speciálce Arrakis, než jsi byl majitelem odejit, "protože jsi těm knížkám moc rozuměl". Pamatuji si i na to, jak jsme se v Brně smáli, že to tam nový majitel vede od desíti k pěti, a že si to dokonce sám napsal na dveře, protože změnil původní prodejní dobu z 9 - 18 na 10 - 17.
A pamatuji si i Tvůj velkolepý návrat po změně majitele, po němž se Arrakis změnil v opravdové centrum žánru, kde se konaly, přes jeho téměř kapesní rozměry, autogramiády spisovatelů světového významu a další podobné akce. Pamatuji si také, jak jsi převzal pod svá ochranná křídla organizaci tradičních brněnských conů v situaci, kdy se původní organizační tým rozpadl a hrozilo, že tradice brněnských conů, sahající před období pádu totality, zanikne. To ani nemluvím o Tvých překladech SF a F textů.
Pochopitelně, mám Tebou redigované Nemedian News, fanzin České Conan Society, která díky Tobě šlapala jak hodinky, včetně kontaktů s řadou zahraničních conanovských autorů, i s panem Glennem Lordem, správcem pozůstalosti R. E. Howarda.

Všechny své přátele a známé jsi svým náhlým onemocněním šokoval a mnozí zprávu o Tvém stavu brali jako něčí kanadský žert. Ex post chápu, že Tvůj pobyt na nemocničním lůžku byl už v podstatě posmrtný, takže jsi naplnil i své oblíbené úsloví: "Živýho mě do pracek doktoři nedostanou!"
V čerstvé paměti mám šok většiny Tvých sousedů a části Tvých příbuzných, když se do rotundy na hodonínském hřbitově nahrnul dav ke stopadesáti Tvých fanoušků a obdivovatelů z Česka i Slovenska, vesměs ubrečených nebo alespoň posmrkávajících. Zcela jistě je šokoval Tvůj meč, replika Conanova meče z původních filmů s A. Schwarzeneggerem a věnec s nápisem "Crom s tebou". Pak je muselo dorazit, když nad rakví jenom s Tvým tělem (protože Ty už jsi dávno na hoře Ben Morgh a držíš nám místo u baru, pochopitelně, "květinkového", oplývajícího Tvými oblíbenými čtyřmi růžičkami, v Cromových síních) zazněl kousek soundtracku z původního filmu "Conan the Barbarian" - scény, jak Conan zapaluje pohřební hranici s Valérií a jeden z jeho společníků říká, že Conan plakat nebude, protože je Cimmeřan a ti nepláčou, a tak pláče za něho. Doufám, že jsi se parádně pobavil.

Opravdu nevím, jestli je lepší nadpis této vzpomínky, nebo "Zvostávej s Cromem, strécu", jak jsi to rád říkával.