Malá, cca dvouletá, dívenka jménem Madlenka má poruchu krvetvorby nazývanou aplastická anemie. Při této chorobě dochází k útlumu produkce červených i bílých krvinek a dále i krevních destiček (tj. choroba může způsobit i prodlouženou, a v případě závažnějšího úrazu život ohrožující, poruchu srážení krve). Po celé republice i ve státech, v nichž fungují dárcovské registry, se hledá vhodný dárce, mající dostatečnou shodu ve skupinových znacích imunitního systému (je jich víc než krevních skupin). Běží určitá forma boje s časem, zda se najde dárce dříve než dívenka nemoci podlehne.
Onemocnění
Jedná se o naštěstí relativně vzácné onemocnění, které nabourává kostní dřeň. Moje generace patrně bude pamatovat "chlapce v bublině", který se narodil bez tvorby bílé krevní složky, tudíž neměl žádnou imunitu a musel žít opravdu zcela izolován od prostředí. Jeho příběh byl i zfilmován, což možná budou vědět mladší čtenáři.
O nemoci se vědělo předem, a tak byl na svět přiveden sterilním císařským řezem a ihned oddělen od světa.
Méně se ví, že i u nás došlo k podobným porodům, zpravidla daným skutečností, že předchozí dítě v rodině trpělo stejným syndromem (o němž se nevědělo předem, takže zemřelo), tedy jako prevence situace, že by i další dítě trpělo stejným defektem imunity. Pokud je mi známo, naštěstí se negativní očekávání nenaplnila a sterilní režim byl po ověření normality imunitního systému zrušen.
U Madlenky není tak drastická porucha, do začátku batolivého věku rostla více-méně normálně. Je ovšem jasné, že v kojeneckém věku má dítě zásoby protilátek z krve matky (prošlých skrze placentu) a navíc další protilátky získává kojením, především vstřebáváním skrze sliznici trávícího ústrojí z mateřského mléka při kojení (funguje to až po žaludek, tam jsou imunoglobuliny denaturovány kyselinou chlorovodíkovou a rozštěpeny pepsinem, obojí produkuje sliznice žaludku). Nicméně jí přestala krvetvorba stačit a začala mít klinické příznaky. Nyní je držena v prakticky sterilních podmínkách.
Příčinou může být autoimunní onemocnění. Což je ovšem velice málo pravděpodobné, pokud matka v těhotenství nebo krátce před ním neabsolvovala "očkování" proti covid, které je s to navodit autoimunitu. Imunitní systém před narozením totiž vytváří jakýsi "seznam tolerovaných antigenů", mezi něž patří vše, s čím se setká během nitroděložního života. Netoleruje pouze antigeny, s nimiž se nesetká (např. tkáně oka a mozku, oddělené od imunity bariérami, a tkáně, které vzniknou v organismu až po narození, jako např. semenotvorné kanálky varlete u mužů). Pokud se s těmito antigeny setká (např v souvislosti s úrazem), nastává průšvih.
Druhou možností je prostě slabší vývin imunitních buněk a jejich producentů, který může mít také nejrůznější příčiny, včetně virových onemocnění (za neškodnost "vakcín" proti covidu bych ruku do ohně rozhodně nestrkal).
Možnost záchrany
Již jsem se dříve zmiňoval, že v těle se nalézají buňky, z nichž lze vypěstovat řadu dalších buněk a v podstatě je možné z nich vypěstovat i buňky kostní dřeně, produkující jak bílé, tak i červené krvinky a též i krevní destičky.
Pokud by na tomto poli běžel výzkum tak, jak má, a jak je jinde obvyklé, patrně už bychom věděli, jak z Madlenčiných "zásobních" buněk vypěstovat buňky, tvořící ty, které jí chybějí, a ty jí nasadit do kostní dřeně. Něco takového by bylo daleko bezpečnější než v příslušných antigenech sebekompatibilnější dárce, protože v takovém případě nikdy nelze vyloučit nekompatibilitu v něčem, co se nesleduje, nebo sledovat ani neumíme.
Ostatně, i výše zmíněný chlapec v bublině nakonec zemřel po transplantaci kostní dřeně své sestry, která se jevila být vhodným dárcem, ale nevyšlo to.
Navíc transplantace kostní dřeně znamená nutnost vybití vlastní kostní dřeně, takže se dělá nejčastěji u leukémií a nádorů z buněk kostní dřeně, kde je život pacienta naprosto jednoznačně ohrožen, takže se, s trochou cynického nadhledu, nedá moc zkazit. Přitom i takto ošetření lidé musejí být neustále sledováni a velice často je jejich nová kostní dřeň dlouhodobě tlumena, aby nezačala "vést válku" proti hostitelskému organismu.
Faktem je, že pokud by se podařilo do organismu dostat vylepšené, posílené a vybrané buňky vlastního imunitního systému a krvetvorby, riziko podobných komplikací by bylo podstatně menší, přestože jistěže nikoli nulové, protože nula procent a sto procent jsou v reálné biomedicíně v podstatě zakázaná čísla. Podělat se může kdykoli cokoli, byť s velmi malou pravděpodobností a i v případě, že nyní platná teorie něco podobného vylučuje.
Žába na prameni
Žábou na prameni je v tomto případě (a mnoha dalších) jednoznačně EU, provozující jakési "vědoborectví", podobně jako ostatně její velké vzory, totalitní SSSR a totalitní nacistické Německo.
Totalitní režimy ostatně chápou, že prakticky jakýkoli vědecký pokrok, zejména takový, který není nějakým způsobem dohlížen a regulován, může nastolit znalosti a vědomosti, které povedou k jeho pádu, či alespoň nutnosti nějak na vědecký pokrok zareagovat s rizikem, že takový pohyb svrhne lavinu. Ostatně, sovětští koryfejové, kteří zažili Gorbačova, by mohli vyprávět.
Velmi příznačné je, že když byla vytvořena AI, tak v USA uspořádali vědeckou konferenci na téma, jak ji využívat, zatímco v EU prakticky paralelně uspořádali konferenci na téma, jak ji omezovat a zakazovat.
Ostatně, na vědoborectví je založená prakticky celá politika EU v oblasti ekologie, protože se zcela míjí s nejnovějšími vědeckými poznatky a naopak je založena na podvodech a hochštaplerství "bojovníků proti šíleně nebezpečnému oxidu uhličitém".
Pochopitelně, ještě dříve to byly totality náboženské, které měly k technologickému i vědeckému pokroku velice podobný vztah. A faktem také je, Evropa se svou nehomogeničností a rozdělením na velký počet vzájemně soupeřících států, prakticky vždy žila z toho, že takovéto zákazy se nikdy nepodařilo prosadit zcela.
Kdysi papež zakázal používat přenosné trojnožky, o které si lučištník mohl opřít ruku, svírající luk, a mířit daleko přesněji. Pochopitelně, kdo se na tento zákaz vykvákl, ten vyhrál s vysokou pravděpodobností bitvy s těmi, kteří tento zákaz dodržovali.
Podobně se církev snažila zakázat kuše. Nicméně zde platilo snad ještě víc to, co platilo o té trojnožce: Kuše zajišťovala standardní napnutí tětivy, takže střelec, na rozdíl od lučištníka, nemusel mít toto napětí ve vycvičených prstech. Mohl se soustředit jen na míření. Bonusem bylo, že šíp z kuše letěl dál a v oblasti, na níž končil dostřel luku, měl daleko vyšší průbojnost (kvůli kuším bylo nutno změnit konstrukci brnění, nicméně takové změny se dělaly už dříve, zejména poté, co v bitvě u Kresčaku angličtí lučištníci běžně prostřelovali francouzské rytíře v tehdejším brnění). Velkou výhodou kuše bylo i to, že kladla podstatně nižší nárok na střelce, takže jeho výcvik mohl být kratší a méně intenzívní. Kvalitní lučištník byl v podstatě vyčleněn z pracujících poddaných a téměř celý čas trávil tréningem. Jedinou nevýhodou kuše byla nižší kadence, což do jisté míry kompenzoval dostřel na větší vzdálenost.
Zbraně na střelný prach se už církev snad ani zakazovat nepokoušela, byť ty změnily dost podstatně obraz války: Mušketa nebo podobná zbraň umožňovala vytáhnout pacholka z hromady hnoje na statku přičemž během pár týdnů z něho sadističtí výcvikoví poddůstojníci udělali někoho, kdo uměl držet krok v útvaru a vystřelit tak, aby kulka v místě nepřítele letěla pod úrovní tehdejší průměrné tělesné výšky. A to stačilo.
Tuto historickou reminiscenci jsem si dovolil uvést proto, že je názornou ukázkou neúspěšnosti takovýchto zákazů v civilizaci evropského typu (té původní). Nejsme prostě faraónský Egypt nebo císařská Čína, kde rozmar jednoho panovníka mohl zlikvidovat celé odvětví (v obou případech záoceánskou plavbu). Což byla vždy obrovská výhoda Evropy proti konkurentům. A o tuto výhodu se nyní snaží připravit Evropu EU.
Svět
Dnes už, pochopitelně, můžeme narazit na citát "svět je vesnice", takže některé v EU zakázané technologie se začínají uplatňovat mimo ni. A alespoň bohatší obyvatelé EU mohou odcestovat někam, kde ekonomika není řízena politickými bezmozky a některé vyvinuté (často v základní formě v EU) technologie jsou v nich dostupné. A často v provedení odborníků, kteří z EU uprchli před terorem vědoborců z Bruselu, blokujících vědecký výzkum a pokrok.
Takže se např do Mexika a některých dalších destinací jezdí na dárcovství cytoplasmy. Užívá se v případě, že má žena ve svých mitochondriích problematické geny, nesoucí některou z více existujících takto dědičných chorob, postihujících především kosterní svalstvo a vedoucích ke smrti, zpravidla ještě v prepubertálním věku.
A začíná se jezdit do podobných destinací i za účelem nápravy dalších genetických postižení, jejichž nositeli mohou být jak matka tak i otec. Tyto služby častěji využívají lidé z islámského civilizačního okruhu, v němž jsou více-méně běžné sňatky mezi příbuznými osobami (např. bratranec - sestřenice, strýc - neteř), u nichž se mohou vyskytovat u obou rodičů vadné recesívní alely některých genů a vést k narození dědičně postiženého dítěte.
U nás představuje, jako "náhrada" za ony příbuzenské sňatky, určitý problém zajištění letních rekreací dětí, postižených některými na genetice založenými metabolickými poruchami, např. fenylketonurie nebo galaktosémie, cestou společných táborů, často s celými rodinami. Na těchto akcích je daleko snadnější zajišťovat příslušnou specifickou dietu. Nicméně, protože na nich se setkávají děti sice nepříbuzné, ale trpící stejnou genetickou vadou, je zvýšená pravděpodobnost, že mezi takovýmito dětmi známost posléze přeroste ve vážnější vztah končící sňatkem.
I my bychom tedy potřebovali možnost u takovýchto dětí vystřihnout vadnou alelu příslušného genu, nebo její část, a nahradit v jejich pohlavních buňkách normě odpovídající sekvencí DNA, která by zabránila přenosu jejich genetického defektu na potomstvo (pochopitelně, takovýchto genetických chorob je daleko více než ony dvě výše jmenované).
Zcela jistě na něco podobného máme schopnost, danou úrovní našeho zdravotnictví, nicméně restrikce EU a kolaborantů s ní uvedené zákroky znemožňují a tím poškozují zdraví lidí.
Naše setrvání v EU je tedy spojeno, mimo jiné, i se zaostáváním v biomedicínském výzkumu a výzkumu v dalších oblastech. Což je spojeno s negativními dopady na zdraví a obecně wellbeing našich obyvatel. Z tohoto důvodu je třeba i zde tlačit na výraznou změnu politiky EU, případně omezení jejích pravomocí v oblasti biomedicínského výzkumu i praxe, případně na odchod z této svatyně zaostalosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat