sobota 13. dubna 2013

Tak jak je to s tím letním časem?

Od ekonomů jsme se dozvěděli, že přínos letního času je sporný, zejména s posunem jeho ukončení o měsíc, prosazeným EU, protože v jeho závěru představuje LČ ekonomickou ztrátu.
Obávám se také, že naprostá většina tzv. úspor, které se objevují někdy v dubnu až květnu a v srpnu až září, představuje v reálu jen přenos svícení z pracovišť do domácností, kde je tato nadspotřeba rozptýlená (zatímco velcí výrobci mohou na svých elektroměrech nějaké zisky vykazovat). Tuto obavu potvrzuje i skutečnost, že na měřácích velkých distributorů elektřiny, kde se sejde spotřeba podniků zaměstnavatelů i domácností zaměstnanců, se žádná úspora najít nedá. A v období kolem letního slunovratu je, pochopitelně, jakákoli úspora mimo mísu, protože světlo je někdy od 4 - 5 hodin ráno.

Pochopitelně, letní čas nepředstavuje jen vlivy ekonomické. V obdobích kolem rovnodennosti dochází k nejrychlejším změnám délky dne. Už tento zcela přírodní jev má na naše zdraví vliv v zásadě neblahý (nezapřeme prostě dědictví našich předků ze savan v okolí rovníku, kde má uvedený jev nepatrnou intenzitu). V tomto období se řada chronických chorob zhoršuje a někdy i poprvé propuká. Asi nejpopulárnější jsou stesky "chovatelů" žaludečních a dvanáctníkových vředů, nicméně takových chorob je mnohem více. Hodinový skok v tomto kritickém období celý problém ještě dál zvýší.

Vedle výše zmíněných "vředařů" se uvedený problém týká lidí s většinou (a těch nejčastějších) chorob srdce a cév, diabetiků, epileptiků a některých dalších. Prostřednictvím stresového narušení imunity se může promítat i např. do výskytu nádorů. Psychický stres pak vede (mimo jiné) i k nehodám (dopravním, pracovním úrazům apod.) ale také různým typům sebepoškozování (včetně dokonaných sebevražd).

Abychom si vytvořili jakousi představu o četnosti výskytu zmiňovaných zdravotních potíží: Podle Zdravotnické ročenky České republiky (volně ke stažení na webu Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2009, loňštěk ještě není pohromadě) jsme měli 45 procent zemřelých na choroby srdce a cév a téměř 28 procent zemřelých na nádory. Můžeme tedy konstatovat, že kolem poloviny lidí u nás umírá na choroby, jejichž průběh časový skok zhoršuje. Proti tomu hrají "úmrtí na zevní příčiny" (do nichž patří i úrazy a sebevraždy) s necelými osmy procenty zemřelých hrají významně slabší part.

Z dalších chorob: evidovaných diabetiků máme něco přes 700 000, epileptici jsou evidováni jen v dětském a dorostovém věku (něco přes 12 000), o dospělých údaje nejsou k dispozici, jen to, že na epilepsii bylo cca 47500 pracovních neschopností (a řada epileptiků, kteří jsou na invalidním důchodu, nebo jsou léky kompenzováni, nebo ze sociálních důchodů vyberou síš dovolenou než PN, se do statistik nedostane). Vzhledem k tomu, že u dospělých epileptiků žádná centrální evidence není, můžeme jen věštit nad šálkem kávové sedliny, kolik jich vlastně je.

Bez ohledu na možné nepřesnosti statistik můžeme uzavřít, že více než polovina naší populace trpí chorobou, která může být více či méně časovým skokem negativně ovlivněna. Jsou to, bohužel, choroby, kde se to negativní ovlivnění projeví až po delším čase, takže příčinný vztah vůči určitému konkrétnímu stresovému faktoru se prokazuje jen velice obtížně. To ovšem platí dosti obecně, např. infarkt jako nemoc z povolání není u učitelů nebo vychovatelů uznáván jako nemoc z povolání, bez ohledu na problémy konkrétního poedagoga s konkrétními žáky, protože mohl mít paralelně další stresy s povoláním nesouvisející. (Je zde jediná výjimka: a to je několikadenní pobyt se žáky např. ve škole v přírodě nebo na letním táboře, kdy pedagog musí být alespoň v pohotovosti 24 hodin denně.)

Rozhodně však můžeme vliv jarního a podzimního časového skoku považovat za přinejmenším srovnatelný s méně intenzívním pasívním kouřením (a jaké se nedávno vedly v parlamentu diskuse o zakouřených hospodách a v porovnání s tím naprosto zanedbatelných zakouřených zastávkách MHD).

Pokud se týká názorů obyvatel na tento problém, tak "větší čtvrtiny" jsou mírně nebo ostře buď pro nebo proti se zhruba vyrovnaným skóre a "větší třetina" je nerozhodnutá nebo lhostejná. Podíváme-li se na to blíže, pak více proti jsou rodiče školních dětí a pracovníci s pevnou pracovní dobou. Pracovníci nebo podnikatelé s klouzavou nebo volnou pracovní dobou buď problém neřeší nebo jsou proti zrušení letního času. Podobně i u důchodců převažují odpůrci LČ mezi těmi, kteří vodí vnoučata do školek nebo vypravují do školy, a přívrženci mezi těmi, kteří takovéto časově vázané činnosti neprovádějí (uplatňuje se tu tedy fenomén popsaný známým příslovím "Sytý hladovému nevěří").

Část dětí trpí při časové změně poruchami spánku, které opět část rodičů "řeší" podáváním tablet pro spaní a jiných medikamentů. Ještě že nežijeme o pár desetiletí dříve, kdy se dával na usnutí cumel namočený do slivovice. Nicméně naprostá většina těchto medikamentů má zkříženou návykovost s alkoholem, takže z těch svých ratolestí stejně mohou vyrobit alkoholiky.

Je celkem zajímavé, že výše uvedené poměry zastánců a odpůrců LČ jsou i mezi VŠ studenty. Pokud jsme se ale ptali, zda by podpořili posun rozvrhu v období letního času o jednu hodinu, která by jeho vliv kompenzovala, pak příznivci tohoto řešení mírně převládli. Dá se z toho usuzovat, že část příznivců letního času se spíše obává mezinárodních komplikací, než že by jim letní čas jako takový vyhovoval. Svoje vypovídá i pravidelný posun ranní a odpolední dopravní špičky o cca jednu hodinu, kdy ti, kdo se dopravují do zaměstnání autem, patří většinou právě do privilegované skupiny, která si může letní čas individuálně zrušit.

1 komentář:

  1. Jen jednu věc: Původní smysl posunu času už není. Udržování je zbytačné - ale asi by několik tisíc lidí přišlo o prebendy, kdyby se LČ tiše zrušil. No a publikum: To se jako vždy rozdělí na dvě nesmiřitelné poloviny...

    OdpovědětVymazat