Porod z pohledu medicínského 2

"Daruj vajíčko, těhotenství, porod..."
Před několika lety, ještě za časů Draconu, jsem na jedné přednášce konstatoval, že existuje řada alternativ pro přesun genetického materiálu do další generace.
Zrekapituloval bych alespoň to, co se nejvíce blíží dnešnímu tématu:
Existuje možnost darování vajíčka v případě, že příjemkyně je buď neplodná (neprodukuje vajíčka, neprodukuje oplození schopná vajíčka, nebo mají její vajíčka letální gen, který vede k neúspěchu v další fázi těhotenství). Případně může být geneticky nějakým způsobem hendikepovaná, od nosičství nějaké genetické choroby, až po např. ženy, které absolvovaly razantní léčbu ozařováním a cytostatiky, nejčastěji pro nádor nebo leukémii.
Problémem těch posledních případů je, že vajíčka se zakládají koncem intrauterinního a v novorozeneckém věku (v poslední době byla tato téze pro některé savce zpochybněna, nicméně i pak zřejmě platí, že naprostá většina zárodků vajíček vzniká v tomto období) a před ovulací pouze dojde k redukčnímu dělení za vzniku tří pólových tělísek a vajíčka. Tato činnost není tak náročná, jako permanentní metabolická a růstová aktivita zárodečného epitelu ve varleti, která většinu poškozených buněk dokáže během řádově týdnů eliminovat. Z tohoto důvodu je žena výrazně citlivější na sumu geneticky škodlivých faktorů, které "nasbírá" mezi narozením a otěhotněním; z toho plynou i některé odlišnosti v pracovně hygienických předpisech pro muže a ženy. Jimi by měly být ženy i více chráněny před průmyslovými a jinými škodlivinami, vedoucími k poškození zárodečných buněk. U mužů některých profesí, nebo např. před zahájením protinádorové léčby se nabízí možnost odebrání a zmražení spermií pro pozdější použití. Problém představují chlapci před pubertou (především dětské leukémie). A nedělá se něco podobného zatím ani u žen a dívek.
Ve stádiu úvah je i dárcovství cytoplasmy vajíčka, protože některé závažné dědičné choroby jsou vázány na geny mitochondrií (geny v jádře jsou v pořádku), přičemž mitochondrie se dědí výlučně od matky, protože ze spermie proniká do vajíčka pouze jádro. Je otázka, zda by se podařilo zbavit jádro příjemkyně všech zbytků cytoplasmy s mitochondriemi před jeho přenosem do odjaderněného vajíčka dárkyně, a co by se stalo, kdyby v nově vzniklé buňce nějaké mitochondrie s vadnou genetickou informací zůstaly. Nicméně pokud by se to podařilo, případně by se dalo konstatovat, že malé reziduum vadných mitochondrií nevadí, tak by skutečně i tahle technika mohla fungovat.
Darované vajíčko je oplozeno spermatem partnera a umístí se do dělohy jako při asistované reprodukci.
Problém je se ženami, které nejsou s to (třeba po úraze, nádoru, pro vývojovou vadu apod.) těhotenství zvládnout. V takovém případě darované (nebo i vajíčko postižené ženy) po oplození je implantováno do dělohy jiné ženy. Zde nastává hlavní problém v konzervativnosti legislativy, kdy matkou narozeného dítěte je v řadě států žena, která je odnosila, nikoli jeho biologická matka. A řadě aktivistů také šíleně vadí, že by podobná služba měla být prováděna za úplatu. Z toho důvodu vidíme "dárkyně těhotenství" nejčastěji v blízké rodině, kdy oplozené vajíčko odnosí matka, tchýně, sestra, švagrová apod. postižené ženy.
Faktem je, že pokud máme hospodyně, chůvy a někdy i kojné, pak neexistuje sebemenší důvod, abychom měli i "nosnice", které by se v podstatě o to dítě staraly ještě před jeho narozením. A je naprosto absurdní, když se nerozmnožují (mimo jiné pro sociální dopady těhotenství a péče o děti) partneři, kteří dokáží vydělat tisíce Kč denně a množí se rodiny, které stěží dosahují na desítky Kč za den. Takováto společnost nutně musí v delším časovém horizontu jít do ekonomického krachu, vyvolaného zvyšujícím se procentem občanů neschopných se o sebe postarat.


Sociální aspekty těhotenství a porodu

Tím jsem nakousl další téma, a to jsou sociální důsledky celého procesu vedoucího ke vzniku nové generace a péči o ni do doby, než začne být sociálně soběstačná.
Je třeba si uvědomit, že v idylických dobách, kdy nečadily komíny odporných továren a nebyla všude v potravinách samá "Éčka", lidské páry zakládaly rodiny někdy mezi 12 a 15 lety, a to i v bohatších vrstvách.
Na začátku poměrně známé Shakespearovy tragédie vyčítá chůva patnáctileté Julii, že spěje ke staropanenství, protože všechny její vrstevnice, s nimiž si hrávala, už jsou vdané a mají děti. A to Kapuletové patřili k nejbohatším rodinám ve městě (a Shakespeare pochopitelně reflektoval Anglii své doby).
Na druhé straně se vcelku běžně umíralo mezi pětadvacítkou a třicítkou, a to se zpravidla nezapočítává katastrofální dětská úmrtnost. Přestože věk kmetský udává Komenského Orbis Pictus od 90 let, pro nedostatek lidí tohoto věku bylo toto označení používáno v mnohem mladším věku. Takže když Svatopluk Čech slavil padesátiny, byl slavnostním řečníkem osloven "velebný kmete" a on sám takto oslovil na šedesátinách Aloise Jiráska.
Pochopitelně, v době mezi uzavřením sňatku a smrtí (vzácněji klimakteriem) byla zdravá žena prakticky nepřetržitě buď těhotná nebo kojící. Nicméně jen málokteré z narozených dětí se dožilo dospělosti a populační expanze této šílené (z našeho hlediska) porodnosti nijak neodpovídala.
V Těšanech, kde je vesnická kovárna jako součást expozice Technického muzea v Brně, uchovávají také "Maryšinu světničku", kde se narodila a vyrůstala Marie Horáková, která byla předobrazem hrdinky dramatu bratří Mrštíků. Jsou tam uchovány památky na tehdejší dobu (80. léta 19. století), včetně řady dobových dokumentů. Mimo jiné tam měli shromážděny doklady o rodině z té doby, která měla dvanáct nebo snad čtrnáct dětí, ale žádné z nich se nedožilo reprodukčního věku. Některé zemřely na různé nespecifikované potíže ve velmi časném dětství, další zkosily epidemie dětských infekcí, případně dětské úrazy, potom "dospělá" úplavice a nakonec přišla povodeň, která jejich domek i se zbývajícími dětmi spláchla...
Na takovéto prostředí je člověk biologicky stavěn a těžko se mohl vývojově adaptovat na něco jiného, když se do těchto poměrů narodili ještě moji dědečkové a babičky (a u mladších přítomných to budou pradědečkové a prababičky).
Současná situace, kdy se rodina zakládá po třicítce, čtyřicítce a někdy ještě později (a to raději nemluvím o příšernostech typu refrešování ovárií u postklimakterických žen, následovaném prvním porodem po šedesátce) je těžce biologicky nepřirozená.
Problém je i se "zákonným věkem", který je daleko za hranicemi biologické dospělosti. Pokud bychom ovšem měli přijmout někdy hlásanou tezi, že je nutné tento věk řešit podle sociální, nikoli biologické, zralosti, pak bychom se mohli, bráno do důsledků, dostat do situace, že někteří lidé by tento věk nepřekročili do svého odchodu do starobního  důchodu (protože vyšli ze školy a zůstali na sociálce, případně působili v nějakých nic užitečného neprodukujících a ze sociálních peněz placených organizacích).
I když za užitečnější bych považoval odstavení takovýchto jedinců od volebního práva, než od sexu.
Jinými slovy: Pokud chceme rozbít gordický uzel vytvořený stále náročnější a déle budovanou profesní kariérou (a to jak u žen tak i u mužů) a paralelně narůstajícími, a někdy nelineárně, problémy  a riziky do stále pozdnějšího věku odsouvaných těhotenství a porodů, můžeme udělat v podstatě dvě věci:

1: Oddělit biologické a "porodní" rodičovství pomocí transferů oplozených vajíček do žen, zabývajících se touto aktivitou profesionálně (případně pak pokračujících jako kojné) a biologickým rodičům umožnit budování profesní kariéry.

2: Předsunout rodičovství před profesionální kariéru, tedy už někam na střední školu, vytvořením podmínek pro středo a případně vysokoškolské studium s výchovou dětí (rozvolnění ročníků, podpory, jejichž vratnost či nevratnost by byla vázána na úspěšnost studia apod., dotované ubytování, dětská zařízení při školách). Takže profesionální kariéru by budovali rodiče dětí starších deseti let, schopných např. zůstat část dne doma samy v případě nemoci (své udělají i pokroky ve spojovací technice).

Je docela možné, že po realizaci uvedených bodů v nějaké rozumné formě bychom se dokázali obejít bez ekonomické imigrace se všemi jejími negativními důsledky.


Něco morbidního závěrem: Porod v rakvi.

Uvedený pojem neznamená, že by některá zdravotnická zařízení nabízela, třeba pro milovnice hororů nebo příslušnic Emo subkultury, porody v rakvi, upravené jako porodnické lůžko.
Výsledek uvedeného procesu je přímo hororový: Při otevření hrobu těhotné ženy, nejčastěji v souvislosti s dalším pohřbem, je nalezeno tělíčko plodu / novorozeněte mezi jejími stehny. Něco podobného je pochopitelně jako vystřižené z povídky E. A. Poe "Předčasný pohřeb" a podobných textů. 
Mechanismus vzniku tohoto jevu je ovšem jiný: Plod je (respektive může být) vytlačen z těla matky hnilobnými plyny na začátku mrtvolného rozkladu, kdy stěny dutiny břišní jsou ještě natolik pevné, že natlakováním neprasknou. Plod musí být v pokročilém stupni vývoje, ale ne úplně dorostlý (menší dostatečně porodní cesty neucpe, takže se v nich nechová jako píst, větší je zase může ucpat natolik, že spíš praskne břicho).