Bylo jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki správné?

V úvodu je nutno konstatovat, že použití jaderných zbraní proti Japonsku bylo naprosto legitímním válečným aktem. Uvedený fakt je akcentován ještě tím, že v době bombardování, ale i ještě několik let po něm, byly dlouhodobé následky ozáření a zamoření natolik neznámé, že s nimi vůbec nebylo počítáno. Nicméně i v případě plné znalosti těchto následků bylo a je použití jaderných zbraní proti Japonsku naprosto obhajitelné.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.

Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.

Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.