Sloup a pomník

Kardinál Duka se těžce rozhořčil nad tím, že pirátský primátor Prahy si dovolil přirovnat obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí k obnově Stalinovy sochy na Letné. Problém ovšem je, že pražský primátor v tomto má stoprocentně pravdu (což uznávám i jako politický odpůrce pirátů).

Porovnání

Oba tyto pomníky oslavovaly totalitní diktaturu, která vystavila represím část obyvatel této země a v podstatě oba oslavují ideologii, pod jejímž praporem se tu bezuzdně loupilo a vraždilo.
Nějaký esoterický rozměr, který by měl Mariánský sloup tehdy, pokud by existoval skutečný křesťanský bůh (a nebyla to jen ryzí fikce hlasatelů této ideologie), má nulovou relevanci.
Konec konců, i Stalin, podobně jako Hitler, byl nadán vůdcovskou prozřetelností (stejně jako židovští a křesťanští proroci a svatí) a i on sliboval šťastnou budoucnost, kterou nebylo možné nijak ověřit (křesťanství slibuje ráj po smrti, z něhož se ještě nikdy nikdo nevrátil, aby o jeho reálnosti a skutečných tamních poměrech poreferoval; komunismus slibuje ráj pro budoucí generace, které budou žít v komunistickém zřízení, a ověření jeho reálnosti je opět naprosto nemožné).

Persekuce křesťanů

Ano, část křesťanů byla za minulého režimu persekuována. Týkalo se to především těch fanatičtějších, u nichž víra přesáhla parametry kontroly rozumem. Zbytek křesťanů naopak silně komunistický režim podporoval. ČSL byla, trochu posměšně ale hodně realisticky, nazývána "strana věřících komunistů". Až do rozkladu režimu ve druhé polovině 80. let minulého století byla oporou a převodní pákou komunistické nomenklatury. Daleko více než třeba odbory. A pokud šlo o nějaký progresivistický kvas, z něhož vyšla např. česká parodie na sovětskou pěrestrojku, tzv. "Přestavba", tak ten byl dílem komunistů, nikoli lidovců.
To samé platilo i pro římskokatolickou církev, která s režimem prakticky bezvýhradně spolupracovala (míra nespolupráce s režimem byla daleko vyšší u nekatolíků, pro něž je ovšem Mariánský sloup symbolem jednoznačně nepřátelským).
Pokud, zejména v počátcích komunistického režimu, došlo k nějaké likvidaci či persekuci církevních osob a věřících, stáli tito lidé mimo hlavní klerikální proud. Navíc v podstatě představovali jen a jen konkurenční totalitu, tedy nic pozitivnějšího než jejich katani.
Někteří navíc mohli přijít k té persekuci bez nějakých osobních zásluh (ve smyslu snahy o narušení komunistického režimu). To se týká i dosud nevysvětleného případu nešťastného faráře Toufara. Je jisté, že on sám se na nějakém technickém (=tj. zázrak předstírajícím technickém zařízení) pohybu křížku nijak nemohl podílet. Dobová svědectví o tom, že nezvládl ani relativně triviální údržbářské úkony v domácnosti, typu výměny žárovky, považuji za dostatečně věrohodná. Vzhledem k tomu, že se zařízení, které by takový pohyb zajistilo, nepodařilo vytvořit ani komunistické STB (tedy takové, které by nebylo na první pohled viditelné), je velmi problematická i teorie provokace ze strany této organizace. Někteří autoři se domnívají, že mohlo jít o mimoděkou telekinezi, způsobenou (nevědomky) samotným Toufarem, nebo někým z věřících, nebo i spontánní a nevědomou spoluprací více osob na tomto poli.
Nicméně důležité je, že souboj komunistů a křesťanů (především katolíků) byl soubojem dvou totalit, z nichž jedna stála za 18 a druhá za (20-2).

A ještě k té persekuci

Je třeba si uvědomit, že přes veškerou drsnost byla komunistická persekuce křesťanů obecně a římských katolíků zvlášť jen nepatrným odleskem toho, co prováděli v této zemi samotní křesťané, ať už šlo o násilné pokřesťanštění země na začátku středověku po pokřtění Bořivoje a jeho manželky nebo o násilnou rekatolizaci po Bílé Hoře.
Pokřesťanštění země (tehdy ještě jednotnou církví) znamenalo ztrátu kulturní kontinuity, kterou pociťujeme dodnes v oblasti fytoterapie (protože zmizela pokladnice znalostí, získávaná celá tisíciletí pohanskými bylinkáři a léčiteli stylem pokus - omyl). Můžeme jen závidět zemím, které křesťanskému zhovadizování nepodlehly a udržely si kontinuitu těchto znalostí a dovedností až do současné doby (např. čínská medicína).
Následně, v rámci rekatolizace, byla tato země po dobu téměř tří set let vystavena bezbřehému utrpení, jehož původcem byla naprosto jednoznačně římskokatolická církev. Toto utrpení skončilo až tehdy, kdy se podařilo tuto zločinnou organizaci odstavit od moci, tedy v plné míře až po pádu Rakousko - Uherska, v němž byl římský katolicismus státním náboženstvím. Teprve poté byla římskokatolická církev "ponížena" na jednu z mnoha rovnoprávných církví a ještě musela snést i to "hrůzné utrpení", že její věřící byli postaveni na stejnou úroveň rovněž s vyznavači nekřesťanských náboženství a dokonce i s ateisty.
Počty obětí rekatolizace mnohonásobně převyšují počty obětí počáteční komunistické persekuce církví (a zejména římskokatolické), a to i tehdy, když vezmeme v potaz mnohem kratší dobu působení komunistů v našem státě oproti katolíkům.

Takže, je mi líto, ale Mariánský sloup i Stalinův pomník jsou symboly zhruba stejně hnusných a odporných režimů (a zcela srovnatelných zločinců, kteří je prosazovali). Pokud sáhneme do dostatečně jemných podrobností, tak z toho srovnání komunisté vycházejí alespoň o fous líp. Pan Duka nechť si laskavě trhne svou kardinálskou nohou.

Strhávání a stavění (pomníků)

Tuto kapitolku připojuji jako reakci na diskusi pod předcházejícím článku o Mariánském sloupu.
Dovolím si ji uvést citátem:

Stavění a strhávání pomníků je proto významnou součástí boje o ovládnutí země a jejích obyvatel.

O. Dvořák: Kamenné otazníky české historie, str. 5

V citované knize autor (mimo mnoha jiných věcí) rozebírá i to, jak křesťané (a později římští katolíci) systematicky likvidovali veškeré památky na předchozí pohanství. Byly likvidovány jak přírodní útvary typu studánek, skal, částí lesa (apod.) tak i umělé stavby sakrálního charakteru včetně menhirů. Likvidovali, pokud na ně narazili, i předkřesťanská pohřebiště. Tento proces v podstatě pokrčuje až do dnešní doby, kdy na základě posudku "odborníků" byly značně narušeny těžbou dřeva známé Kounovské řady.
Bohužel, komunisté tolerovali křesťanské vymozkovance v oblasti historie a archeologie (na základě jakýchsi pokoutních paktů s lidovci) a výsledkem je, že příslušné historické, archeologické a památkářské odborné posty jsou, až na výjimky, obsazeny křesťanskými fanatiky, kteří se dodnes snaží zlikvidovat vše, co by mohlo být předkřesťanskou památkou.
Tyto příklady ukazují, že pomníky rozhodně nejsou jakousi mrtvou historií, ale zcela jednoznačně interagují se stávajícím politickým i duchovním stavem společnosti. A mohou posilovat zcela jednoznačně negativně působící síly, jako jsou např. křesťanští extrémisté (konec konců, pomníky nacistům taky nestavíme).
A přesně tohle je důvod, proč jsem proti obnově Mariánského sloupu, minimálně do doby, než křesťané začnou pietně obnovovat "boží kameny", posvátné studánky, háje a menhiry. Protože něco takového by se dalo brát za důkaz, že negativní potenciál křesťanství vyčpěl.

A něco konstruktivního

Protože kritika má být konstruktivní, dovoluji se vyjádřit k tomu, co by na tom Staroměstském náměstí, na místě původního Mariánského sloupu, stát mohlo, případně mělo.
V minulém postu na toto téma jsem (více-méně vážně) navrhl otevřeně nekřesťanskou sochu Bohyně Matky (jíž je Panna Marie stejně jen parodickým zrcadlením). Méně vážně, ale nezlobil bych se, kdyby to vyšlo, jsem navrhl sloup a sochu Velkému Cthulhu, který je vůči sporu mezi katolíky a zbytkem společnosti neutrální asi stejně (je ovšem otázka, jak by podobné sochy snášeli křesťané nekatolického ražení).
Nicméně - teď vážně:
Což ten sloup korunovat nikoli Pannou Marií, ale zmenšenou kopií známé "fronty na maso" z Letné? Nejlépe vylepšenou mariánskými hvězdami, coby připomínky totality bruselské. S tím, že by reliéfy na podstavci sloupu znázorňovaly nejen vítězství katolíků nad protestanty a jejich vyvražďování (na tento podstavec a reliéfy na něm věřící soudruzi, hájící obnovu sloupu velice "rádi" zapomínají), ale zároveň by tam mohla být připomínka inkvizičních hranic, koncentráků a bezuzdného vraždění za nacistické okupace (s nacistickými symboly tam, nebo někde na tom sloupu) a komunistického vraždění za poúnorového režimu. Asi by stálo za to, připomenout i islám, třeba siluetou hořících Twin Towers někde v pozadí.
Takovýto pomník by v kostce připomenul všechny totality, které se naším územím prohnaly, případně po něm natahují své špinavé pracky v současné době. A postavil by ty katolíky tam, kam patří, tj. po bok nacistů, komunistů, islámských teroristů a dalších podobných "budovatelů lepších zítřků".