Tchien-an-men

Nedávno jsme si připomenuli výročí potlačení studentské revolty na náměstí Tchien-an-men, které se událo v témže roce jako "Velká sametová" a bylo jejími účastníky do jisté míry chápáno jako memento možného rizika.

Analogie

Jsou nějaké analogie této události?
Asi jako nejbližší analogie mě napadá povstání děkabristů v carském Rusku, kdy "jediný pluk chtěl změnit celou carskou mašinérii". Jednalo se o vojáky, kteří se dostali do světa v souvislosti s napoleonskými válkami a "načichli" tam v Rusku nevídanými sociálními a politickými jevy, jejichž významu, obávám se, ani neporozuměli.
Jejich vystoupení skončilo prakticky stejně jako ti studenti v Pekingu, jen to celé šlo podstatně rychleji, protože car otálel s reakcí daleko kratší dobu než čínská věrchuška.
Přestože jejich akce se v podstatě minula s ruským lidem, pro část pokrokových a protimonarchistických sil v Rusku se stali jakousi ikonou. Puškin jim věnoval známou báseň "Vo glubině sibirskich rud", a cíleně na ně odkazoval i Lenin. A ikonou se stali v porevoluční politické výchově (i mimo Rusko). V rozporu s tímto jejich propagandistickému využitím věřím, že by se nad poměry ve stalinském SSSR otřásali hnusem, protože ty byly podstatně drsnější než poměry za vlády cara, proti němuž povstali.
Nicméně, napadá mě ještě jedna analogie, která je možná zajímavější. Šlo o studentské hnutí v Íránu na sklonku vlády šáha, které výrazným způsobem pomohlo náboženským fundamentalistům a přivedlo k moci zrůdu jménem Chomejní.
V souvislosti s islamistickou "revolucí" byli studenti naprosto jasně a jednoznačně zneužiti. Domnívali se (silně naivně), že bojují za režim podstatně svobodnější a demokratičtější, než byl ten šáhův (z tohoto pohledu se nabízí i analogie s minimálně částí účastníků na demonstracích "milionu chvilek", kteří objektivně bojují za náhradu alespoň jakés takés demokracie vysloveně fašistickým režimem). Aby se vzápětí přesvědčili, že otevřeli dokořán dveře samotnému ďáblovi, proti němuž byl šáh jen roztomilý čertík. Ti nejšťastnější skončili v emigraci, o dalších dvou kategoriích, jednak těch, co zůstali živořit pod islámskou zrůdovládou, jednak těch, které nový režim rychle fyzicky zlikvidoval, se neodvažuji vynést hodnocení, kdo z nich dopadl lépe.

Čína

Pokud se podíváme na tu situaci v Číně, tak prvním faktem je, že studentské hnutí bylo od populace izolováno snad ještě více, než ti děkabristé v Rusku, a také většina čínské populace o nich nic neví. To není výsledkem nějaké cenzury, jak blábolí někteří naši "pokrokoví" pisálci. To je důsledek skutečnosti, že ideje, za něž tito studenti bojovali, se naprosto míjely a míjejí s čínskou sociální ale i politickou realitou. Cíle těch studentů naprosto nic neříkají ani současnému obyvateli Číny, který je prostě někde jinde a zajímají ho naprosto jiné věci.
Dovolím si ještě jednu drobnou analogii:
Císař Nero je, zejména v důsledku křesťanské literatury (ale také třeba Suetoniových Životopisů dvanácti císařů) chápán jako totální netvor (kterým na úrovni osobních vlastností pravděpodobně také byl). Důležité ovšem je, že se jeho aktivity prakticky zcela míjely s běžným římským občanem.
Pokud tedy Nero vraždil, mučil a jinak likvidoval příslušníky společenské špičky (včetně jejich rodin), normálních římských občanů (a dalších obyvatel říše) se to prakticky nijak netýkalo.
Pokud likvidoval křesťany, tak mu bylo spíše fanděno, protože křesťané byli krajně neoblíbenou cizáckou skupinou, jejíž destrukční potenciál prostý člověk chápal patrně daleko lépe než zdegenerovaná římská "elita". (Zcela jistě se nabízí jakási analogie se současnou Evropou a dichotomií vztahu pseudoelit a normálních lidí k islámu.)
Prostým obyvatelstvem byl tedy Nero hodnocen jako císař spíše pozitivně a normální obyvatelé také želeli jeho smrti daleko více než nobilita (která ji naopak oslavovala). Ještě jednou zdůrazňuji, že se nejednalo o "reakci nevzdělaných a neinformovaných vidláků", ale o to, že vidlákům Nero spíše pomáhal, zatímco nobilitě (tedy jakési "elitě") jednoznačně škodil. A ukazuje to tedy existenci příkopu mezi lidem a elitou Říma už v té době.
Nicméně je třeba v souvislosti s tím pronásledováním křesťanů ještě připomenout, že naprostá většina historických zpráv o těchto aktivitách byla do antických spisů doplněna až středověkými křesťanskými opisovači a v původním textu patrně nebyla. U delších textů to bylo prokázáno frazeologickými, lexikálními a gramatickými rozbory, které jasně identifikovaly pozdější verzi latiny, v době vzniku původního textu neexistující a nekompatibilní s jeho dalšími částmi. Nejistota je pouze u velmi krátkých zmínek, které se takto rozebrat nedají.
Vraťme se však k těm studentům v Číně:
Druhou s nimi spojenou věcí je otázka, zda by toto studentské hnutí, podobně jako v tom Íránu, nemohlo otevřít dveře něčemu ještě horšímu než tamní režim.
Mou odpovědí je, že zcela jistě ano.
Minimálně by jeho nepotlačení mohlo posílit fundamentalističtější část vedení komunistické strany. Důsledkem by byl pád celé Číny do nějaké další "kulturní revoluce" a nikoli současná situace, kdy je Čína v podstatě moderní kapitalistický (byť současně totalitní) stát, jehož potenciál roste a pociťuje to prakticky veškeré obyvatelstvo růstem své životní úrovně, kontrastujícím se stagnací a někde i úpadkem v "demokratických" členských státech "demokratické" EU. Místo ekonomického růstu mohli mít ekonomický propad a ještě horší totalitu (ta, ať je jakákoli, vždy může progredovat k ještě horšímu stavu).
Pokud se týká té analogie s Íránem blíže:
Jistěže by teoreticky, pokud by tedy studenti "vyhráli", což považuji za naprosto nereálné, mohli splácat (pod dohledem "mezinárodních demokratů") nějakou "havloidní" demokracii, odvrhující vše spojené s minulým režimem a vyhlašující "nepolitickou politiku". Ta by zcela jistě vedla i k nějaké vnitročínské expanzi islámu (jako v tom Íránu).
Představa nějaké islámské revoluce v Číně je asi zcela mimo realitu. Dokážu si nicméně představit, jak by na základě demokratické nečinnosti havloidů došlo na severozápadě země ke zkonsolidování islámských sil. Ty by mohly následně (opět s požehnáním demokratů) vyhlásit nějakou formu "kulturní autonomie", vedoucí k teroru vůči místním nemuslimům a vlažným muslimům (či spíše nábožensky vlažným osobám muslimského původu, protože "nábožensky vlažný muslim" je protimluv), jak to vidíme třeba v Kosovu (ale i v no go zónách západoevropských měst). Nakonec by mohlo dojít i k povstání islámem zfanatizovaných Ujgurů (a dalších islámských národů) na severozápadě Číny a vyhlášení "islámského státu" na "osvobozeném území" s podobnými atributy, jaké mají v Afghánistánu území, ovládaná Talíbanem, jaké jsme viděli na území, ovládaném chalifátníky v Sýrii a okolí, a jaké mají zrůdostáty typu Saúdské Arábie nebo Íránu. Následovala by občanská válka s muslimy (patrně po svržení vlády havloidů občanskou válkou mezi Číňany, snad armádním pučem, a likvidaci jejich přívrženců coby vlastizrádců). Do této války s muslimy by se jistě pletly jak islámské teroristické režimy z celého světa, tak jimi v podstatě ovládaná OSN. Nelze vyloučit ani to, že by zrestituovaný čínský režim nakonec použil proti povstalcům i jaderné zbraně (konec konců, jejich použití se zakazuje jen v případě mezistátních konfliktů).
K podobnému vývoji událostí by mohlo dojít i v případě, že by "pouze" vznikly nějaké zmatky a tahanice uvnitř čínského vedení (jaké nastaly i u nás v souvislosti s krizí v roce 1968), a to nemělo čas a síly se problémem na severozápadě státu dostatečně rychle (a s dostatečnou intenzitou) začít zabývat, případně mělo problémy se svou legitimitou, což by je, zejména na počátku konfliktu, oslabovalo a omezovalo.
Ve všech výše uvedených variantách by nejspíše "vítězství studentů" (byť třeba i dočasné a rozpadající se následně "do ztracena" a nevedoucí k ničemu podstatnému a trvalému, což lze očekávat právě na základě jejich odtržeností od normálních lidí) vedlo v reálu k podstatně většímu utrpení a vyšším počtům obětí než jeho násilné potlačení. Je to ošklivé, nicméně vysoce pravděpodobné.

Revolucionáři z Tchien-an-men jsou postavy zcela jistě tragické (a lidsky s nimi můžeme i sympatizovat), zcela jistě "to mysleli dobře", ale, bohužel, by ty jejich dobré úmysly nejspíše skončily v daném čase a místě jen a jen jako vynikající materiál pro vydláždění cesty do pekla.
Budu ošklivý ještě víc: Podobný názor mám i na protiputinovské demokraty v Rusku.