PAU a Ivermektin, kuřáci

O jednom poslanci za křesťany, již zesnulém, koloval vtip, že nemůže mít AIDS, protože i HIV má svou hrdost.
V současné době jde něco takového, ale ne jako (zlý či alespoň škodolibý) vtip, ale jako empírie, o kuřáctví a covidu. Prý jsou silní kuřáci tak hnusní, že se jich i covid štítí, a proto tyto lidi mezi pacienty touto infekcí postiženými nenacházíme. Což je jev, pozorovatelný už na úrovni obvodních lékařů (tedy s klientelou ve stovkách pacientů).

Evidence based

Tyto informace pocházejí ze článku na Neviditelném Psovi  VĚDA: Nikotin versus covid-19, který odkazuje i na oficiální informace od WHO.
Faktem je, že uvedeného jevu si povšimli i řadoví obvodní lékaři, už proto, že normálně by člověk v případě kouření, atakujícího dýchací ústrojí, očekával, že bude zesilovat účinky patogenního faktoru (jak tomu u řady jiných škodlivin "pro plíce" je), ale tady je vidět pravý opak.
Japonci (opět viz výše zmíněný článek) se tímto problémem zabývali a prokázali, že za tímto fenoménem není nikotin, protože nulový efekt mají v tomto ohledu elektronické cigarety, neobsahující kouř a produkty suché destilace tabákových listů. Což je špatně, protože by nebyl problém nekuřáky chránit nikotinem z jiných zdrojů než jsou cigarety nebo dýmka. Špatně je to tím víc, že silně pravděpodobným "viníkem" tohoto efektu jsou polyaromatické uhlovodíky (PAU), které vznikají právě suchou destilací organických materiálů (i např. při grilování a jiných typech razantní tepelné úpravy masa). Problém je to proto, že tyto látky jsou součástí karcinogenů obsažených v tabákovém kouři (a přispívají i k nádorovému riziku spojenému s požíváním výše uvedených razantně tepelně opracovaných potravin).
Zcela jistě tedy ochranu proti covid neposkytují elektronické cigarety a patrně ani cigarety s "mírně nahřívaným" tabákem.
Mechanismus účinku PAU je snad ten, že se na povrchu buněk váží na ty samé struktury, na které se potřebuje připojit covid, aby mohl napadnout buňku.
V souvislosti s těmi PAU si pak dovoluji skeptickou poznámku, zda se na epidemii covidu do jisté míry nepodílel i hysterický boj zelených za čistotu ovzduší a proti pasívnímu kouření, protože já jako dítko bych byl pasívním kouřením patrně před covidem alespoň částečně chráněn tatínkovým kuřáctvím. PAU jsou také v uzených (ne nabarvených a nastříkaných syntetickým "uzeným" aroma) masných výrobcích a jako dítka školou povinná jsme se běžně nakuřovali i ohníčky, na podzim opékali v popelu ze shořelé bramborové natě brambory a covid by se nás patrně štítil naprosto stejně jako kuřáků. V (post?)nacistickém Německu bychom to už v době mého mládí dělat nemohli, tam protikouřová hysterie začala dříve než u nás. Nějaké PAU byly i v nedokonale spálených výfukových plynech před zavedením katalyzátorů. Je otázka, před kolika šílenými epidemiemi jsme byli touto "špínou" zachráněni.
Dneska o zdroje PAU nekuřák prakticky nezavadí, nyní zelení začínají podle všeho i hysterické tažení proti pálení dřeva v domácích kamnech, takže ovzduší, zejména na vesnicích, bude ještě více "virus friendly" než je nyní.

Další fakta

Nyní si dovolím odkaz na článek na Wikipedii o Ivermektinu , kde je strukturní vzorec této substance. Vidíme, že v molekule tohoto léku se vyskytují kondenzované cykly a heterocykly. Byť nejsou obohaceny dvojnými vazbami jako PAU (jejichž základem jsou kondenzovaná, tedy stranami na sebe namačkaná, benzenová jádra), dokážu si představit, že některé části molekuly Ivermektinu mohou v těle zaujmout velmi podobnou prostorovou strukturu a vázat se na stejná místa na cytoplasmatické membráně lidských buněk, na která se váží PAU a covid.
Dovedu si to představit tím spíše, že jsem léta pracoval v rámci výzkumu s mykotoxinem zearalenonem (vyskytujícím se např. v na poli zplesnivělém obilí), který nemá ve své molekule steroidní jádro, jen velikánský cyklus, nicméně ten se prostorově poskládá tak, že je schopen vazby na receptory pro steroidní hormony estrogenové řady a vyvolat estrogenizaci otráveného organismu. Dokonce existují z tohoto toxinu odvozené komerční preparáty, používané jako výkrmové hormony pro hovězí dobytek na maso, místo jinde používaných opravdových estrogenů, které se syntetizují z cholesterolu. Dovolím si v této souvislosti věnovat pietní vzpomínku filmu "Mladý muž a bílá velryba" podle stejnojmenného Páralova románu, v němž jde právě o izolaci cholesterolu z tuku, vyextrahovaného při odmašťování ovčí vlny před jejím zpracováním v textilkách, za účelem výroby syntetických steroidních hormonů.
Vždy jsem se také v souvislosti se svou prací divil, proč jsou sportovkyně "na maso" (tedy svaly, v podstatě "sportovec jako brojler") vykrmovány deriváty testosteronu a ne pro ně daleko šetrnějšími odvozeninami od ženských pohlavních hormonů estrogenové řady (nebo i toho zearalenonu), které by z nich nedělaly jakési "nevyvinuté chlapy".

Kdysi koloval vtip o tom, jak jedna sportovkyně silového sportu šla k lékaři s tím, že má chlupy na prsou. Ten se na ni díval, viděl, že směrem dolů, na břicho, ty chlupy přibývají, a tak se zeptal:
"Kam až vám ty chlupy jdou, paní?"
"Až k ptákovi," odpověděla mu sportovkyně.

Nicméně, abych se vrátil k těm PAU a Ivermektinu: Zcela jistě by stálo za výzkumné ověření, jak je to s receptory pro PAU a covid a Ivermektinem. Pokud by se prokázalo výše uvedené podezření (je třeba si uvědomit také to, že jak PAU tak Ivermektin nekolují po těle jako takové, ale vázané na nějaké bílkovinné nosiče - u řady látek tuto roli hraje sérový albumin, takže by se muselo simulovat i to), byl by to jasný mechanismus účinku, který by zavřel ústa všem popíračům účinnosti Ivermektinu, kteří tvrdí, že u něj žádný mechanismus účinku "nevidí", a proto tato látka žádný účinek nemá.

Je nutné znát mechanismus účinku?

Pochopitelně, to, co odmítači účinnosti Ivermektinu blekotají o "neznalosti mechanismu účinku", je nesmysl, protože u řady látek, které se běžně v medicíně používají, dlouho podstata jejich účinků známa nebyla, jen se empiricky vědělo, že fungují. A u některých látek, na nichž jsou založeny vcelku běžné léky, neznáme mechanismus jejich účinku dodnes, případně neznáme všechny mechanismy jejich účinku a pouze tušíme, že jsou i další než ty, o nichž víme, případně jsme si vědomi, že neznáme tyto účinky do všech detailů. Platí to i pro tak běžně a více než sto let užívanou látku, jako je kyselina acetyl-salicylová (Aspirin, Acylpyrin a součást vícero léků na horečku a bolesti).
A v případech některých léků se o jejich mechanismu účinku celá léta hlásaly naprosté nesmysly, aniž by to vadilo jejich užívání na bázi empirie. Mimochodem, i Pasteurovo očkování proti vzteklině bylo vyvinuto a zavedeno na ryze empirické bázi, protože virus vztekliny, proti němuž bylo zaměřeno, byl objeven až desítky let po zavedení tohoto očkování a na účinnosti tohoto zákroku to nic neměnilo.
Nicméně, obávám se převelice, že i v případě, pokud se prokáže vazba Ivermektinu na "covidové receptory" na buněčných površích, pořád to neodstraní onen hlavní důvod, proč se Ivermektin nepoužívá, resp. proč je bráněno v jeho používání. Tímto důvodem je fakt, že je generikum s prošlými patenty, na kterém se nedá vydělat majlant a přitom kazí kšefty s podstatně méně účinnými až zcela neúčinnými preparáty jak na poli prevence tak i na poli léčby, které jsou "patentní" a vydělávají svým producentům a distributorům mraky peněz bez ohledu na onu svou mizernou až žádnou účinnost.
Obávám se ovšem, že pokud nepropukne nějaká revoluce na způsob pádu Bastily s následným masakrováním "nepřátelských živlů" (v tomto případě farmaceutických koryfejů a jejich rodin), tak se bezcenných sraček nezbavíme. Faktem je, že pokud něco takového propukne, může nějaká obdoba francouzské revoluční "paní vdovy" políbit na krk i lidi nevinné, nebo málo vinné, jak tomu bylo i za té francouzské revoluce, za níž relativně slušní lidé doplatili za své členství v sociální skupině či vrstvě, která byla zkompromitována výskytem totálních a profláklých gaunerů. Takový Antoine-Laurent de Lavoisier by mohl vyklepat spiritistickým stolečkem zajímavé věci.
Rozhodně si něco takového nepřeji. Ideální by bylo posouzení viny i polehčujících okolností nezávislými soudy, a teprve poté nějaké represe. Faktem ovšem je i to, že oni stále více profláklí propagátoři neúčinných, leč velmi drahých (a tudíž pro jisté osoby silně výhodných a pro společnost pravý opak), metod boje proti covidu dost usilovně pracují na tom, aby skutečně došlo k takovému sociálnímu karambolu, který pak spolu s nimi odnese i spousta nevinných.

Takže jsme si ukázali, že stále více údajů diskredituje žvástání propagátorů pseudovakcinace i "léčby" neúčinnými sajrajty, a že navíc tyto údaje se skládají, jako dílky puzzle do stále jasnějších vzájemných souvislostí.

Co slavit 17. listopadu?

Mnoho lidí (takže nejsem sám) se na oslavy 17. listopadu dívá se stále narůstající mírou skepse. Je jasné,  nikdo to nezpochybňuje, že ti, co byli oběťmi policejních mlátiček, jsou v podstatě z obliga. Oni opravdu bojovali za demokratizaci stávajícího režimu a svoje si z tohoto boje odnesli. Ovšem stále více se ukazuje, že byli jen obětovanými figurkami na šachovnici mocenské hry.

17. listopad

Bez ohledu na politické zázemí, jen málo lidí si troufne předpokládat, že celá akce, od výzvy účastníků režimem povolené pietní akce až po uzavření následného pochodu studentů (převážně) na Národní policejními kordony a jejich brutální zmlácení, byl sled spontánních nebo dokonce náhodných jevů.
Stále více se objevuje shoda v tom, že celá akce byla zinscenována "progresívnější" složkou KSČ ve spolupráci s významnou částí STB. Že tato akce měla přerůst v kompromitaci jakešovsko biľakovského křídka KSČ. Toto křídlo neustále citýrovalo ono známé "Poučení z krizového vývoje". Tento dokument měl stále platit, a to i v situaci, kdy samotný Gorbačov citoval klasiky Pražského Jara a hlásil se k našemu obrodnému procesu. Věci zašly tak daleko, že nejméně jedno číslo sovětského časopisu Sputnik bylo na hranici zabaveno a do ČSSR se nesmělo dostat právě proto, že v něm Gorbačov adoroval Pražské Jaro a přihlásil se k jeho odkazu. Souvislost se zabavováním Sputniku v nedávných letech jistě existuje, a je naprosto zákonitá.
Takže pro "Adamcovo" křídlo vedení KSČ i skupiny na ně napojené, byli studenti jen zbytnou položkou, kanonenfutterem, určeným k diskreditaci režimu.
Organizátoři této konspirace ovšem nepočítali s tím, že zmlácení studentů, vč. jednoho mrtvého (*) zvedne občany natolik, že se postaví proti režimu jako celku, a že vystřídání jedné garnitury KSČ druhou nebude to, co by občany uspokojilo.
Nicméně právě to se stalo, občané vyšli do ulic a vycinkali si klíči (podle známého vtipu soudruh Pavel cinkal klíči od konspiračního bytu) pád komunistického režimu. Ten šel tak rychle, že to komunisté naprosto neočekávali. Ještě ve druhé polovině listopadu vyšlo specializované číslo komunistického časopisu Nová Mysl, specializované na články o nezbytnosti vedoucí úlohy "Strany" ve společnosti. Na stánky se dostalo asi druhý nebo třetí den poté, co byla "vedoucí úloha Strany" oficiálně zrušena. No, nekupte to!
Velmi roztomilé také je, že v řadě organizací zakládali Občanská Fóra komunističtí "sekerníci" z 50. let. Ti se poté často angažovali v "obrodném procesu" v roce 1968. Na rozdíl od nich se lidé, kteří byli jejich oběťmi o deset let a dříve, v roce 1968 drželi zpět a posléze si je "vychutnali" za normalizace, kdy jim mohli oplatit ona příkoří z 50. let. A za obrácené situace tedy oni "sekerníci" zakládali Občanská Fóra a likvidovali ony umírněnější komunisty, kteří se kompromitovali s normalizací.
A pak má člověk rozhodnout, kdo byl v těchto událostech dobrý, a kdo ten špatný!

Poté

Faktem je, že jsme po pádu komunistického režimu prožili nejsvobodnější a nejdemokratičtější období, které dosti aproximovalo k poměrům ve skutečně demokratických státech, jako byla např. První republika (1918 - 1938).
Měli jsme nebývalé množství ekonomických i politických svobod i lidských a občanských práv.
Nepříjemným faktem je, že někdy na konci 90. let, především v souvislosti s chystaným vstupem do EU, začala být lidská i občanská, ale i ekonomická,éíá práva postupně ukrajována, kousíček po kousíčku, pochopitelně čistě za účelem "Dobra", jakým je např. boj proti dětské pornografii nebo proti rasismu.
Faktem je, že v těchto bojích se velice často angažovali nepřátelé demokracie a tržní ekonomiky, z řad poražených komunistů a jejich příznivců, kteří se snažili zaměřit na západní "vymoženosti", připomínající v podstatě to, čeho jsme se horko těžko a s obrovským štěstím v roce 1989 zbavili.
K tomu se přidala další agenda, od ekologie až po genderismus. Tedy bezcenné pavědy, odpovídající sovětskému učení soudruha T. D. Lysenka, a nikoli nějaké vědecké realitě. Pochopitelně, vymáhané srovnatelně s tím, jak byla za Stalina vymáhána ona Lysenkova "nová biologie".

Budu velmi zlý

Pokud by nedošlo ke zvratu v onom listopadu 1989, tak by tu byla, alespoň na čas, ustanovena jakási smíšená ekonomika jugoslávského typu, tj. velké podniky by byly státní a drobné podnikání by bylo ponecháno v soukromých rukou. Nikam dál asi původní plány V. Havla a spol. nesahaly. Až V. Klaus navodil situaci, kdy se zprivatizovala celá ekonomika, vč. velkých podniků.
Takže místo jakéhosi "socialismu s lidskou tváří" jsme začali budovat reálný kapitalismus, tedy socioekonomickou formaci, schopnou přinášet nám, lidem, nejvyšší benefity.
Pochopitelně, vstupováním do EU byly postupně ekonomické svobody, ale i lidská i občanská práva postupně seškrtávány, což se dělo, jak jsem uvedl výše, od konce 90. let v souvislostí s "harmonizováním" našeho systému se systémem bolševicko fašistické EU, což nabylo vyšších obrátek po našem naprosto nešťastném vstupu do ní.
Dnes se můžeme "radovat", že tu sice nemáme "socialismus s lidskou tváří", jaký byl ideálem jak Pražského Jara, tak i iniciátorů toho, co se zde stalo v roce 1989, ale zato zde máme socialismus s rypákem bruselského monstra.

* Existují pochyby o Zifčákovi coby "mrtvém studentovi". Mimo jiné existuje posudek, podle něhož by tak dlouhé ležení na dlažbě (byť pod nějakou pokrývkou a s nějakou podložkou) za tehdejších teplot muselo vést k fatálnímu prochlazení ležícího, které by nepřežil. Druhou věcí je, že kolem 17. listopadu se ztratili minimálně dva studenti. Jednoho našli ve Vltavě, "sešrotovaného" lodními šrouby a ne kompletního, takže kdyby zemřel na Národní, nedalo by se to poznat. Druhý údajně pro svou diplomku v oboru botanika sbíral bahenní rostliny kdesi na Šumavských rašeliništích a jeho zmizení je vysvětlováno tím, že při této činnosti stoupl kam neměl a zmizel v rašelině.
Vyvrátit obě tato úmrtí, jedno potvrzené a jedno možné s tím, že nešlo o zabití na Národní je asi dosti obtížné.
Třetí věcí je, že těžkých a velmi těžkých zranění na Národní bylo tolik, že bylo až udivující, že mezi nimi nebyla nějaká fatální. Přirovnal bych tuto situaci s terčem, v němž byly mnohonásobně zasaženy sedmičky, osmičky i devítky, ale nebyla zasažena desítka. Něco takového je jistě možné, ale velmi málo pravděpodobné. A je jasné, že útok policejních složek, a zejména "červených baretů" byl naprosto brutální a nikdo z "mlátiček" se o následky svých úderů nezajímal.

původně vystaveno 18. 11., omylem smazáno

Jaké je "hlavní zlo" nastupující vlády?

Jsem toho názoru, že nenávist vůči vítězům posledních voleb má více příčin, nicméně na jednu z nich se tak trochu zapomíná: Volbami ustanovená vláda se bude dostávat do velmi podobných situací, do jakých se dostávala vláda končící. Pokud předvede, že je s to se s nimi vypořádat lépe (alespoň v očích většiny občanů), bude to pro do ní zapojených stran obrovské plus, jak pro následující volby do poslanecké sněmovny, tak i volby další, senátní, prezidentské a komunální.

Čím hůře, tím lépe

Obávám se, že veškerá činnost poražených, a to se týká i prezidenta, zcela nepokrytě "fandícího" končící vládě a s ní spojeným politickým silám, se bude dít v duchu v nadpisu uvedeného hesla.
Přestože si soudruzi stěžovali na obstrukce opozice, nedělejme si nejmenší iluze, že nebudou obstruovat, až se z nich bude kouřit, jakmile ve sněmovně o něco půjde. Zcela jistě se budou snažit sabotovat práci sněmovních výborů a dalších orgánů. Budou se tedy snažit zbrzdit nástup "populismu", tedy, přeloženo z libtardího newspeaku, demokracie jako takové.
Ostatně, obstrukce už jednoznačně předvedli v souvislosti s volbou předsedy PS PČR. A nyní obstruuje sám rudý rozvědčík jmenování vlády, a to pod neústavními i nezákonnými záminkami.

Střety

Řada programových bodů, předložených Babišem, je v příkrém rozporu, ne-li přímo v negaci, s tím, co odcházející vláda dělala a její strany prosazovaly. Programem vlády je pomoc občanům, kde to jde; odcházející vláda dělala prakticky stoprocentně pravý opak.
Fialova vláda působila v podstatě jako záměrný škůdce, a pro normálního občana za celé čtyři roky neudělala pozitivního buď naprosto nic, nebo jen zanedbatelné drobnosti, navíc často považovatelné za "chybu v Matrixu". Už existují odhady, že nastupující vládě bude trvat, když to dobře půjde, asi dva roky, než se podaří zlikvidovat alespoň ty nejhorší důsledky vládnutí Fialy a spol.
Je vcelku jasné, že strany končící vlády budou v opozici dělat všechno možné a nemožné, aby se toho podařilo napravit co nejméně.

Důvod

Důvod jsem naznačil v perexu: Pokud se podaří napravit nejhorší chyby Fialovy vlády na takové úrovni, aby to pocítili občané, bude to pro odcházející vládní koalici přímo katastrofický signál. Protože zatím lžou, až se jim od hub práší, jak dělali všechno dobře a veškerá kritika "přichází z Kremlu". Což je, pochopitelně, snůška bezcenných nesmyslů, protože soudruh Mráz už dávno přesídlil z Moskvy do Bruselu.
Přitom nastupující vládě postačí udělat jen docela málo, aby to lidé pocítili na svých peněženkách a podmínkách života. V podstatě bude stačit peníze, nyní cpané do nesmyslu, zvaného "boj za klima", alespoň zčásti přiškrtit a vrhnout do sociální sféry, z níž byly postupně vykrádány.
Dojde-li k podpoře rodin s dětmi, podpoře domácí zemědělské produkce, bude jen dobře. Opravdu nepotřebujeme, aby v "hytlermarketech" byly k zakoupení za desítky Kč / kg jablka z Nového Zélandu či Kanady (nebo jiné pochybné Tramtárie), brambory z Turecka, Egypta nebo z nějaké ještě vzdálenější destinace, a česká jablka a české brambory, vykupované za dolní jednotky Kč / kg zatím hnily ve skladech (a dalo by se jmenovat i další zboží).
Pokud se podaří udělat něco s dostupností léků, opět to společnost pocítí velmi silně, protože stav, kdy se musí obvolat dvě desítky lékáren, aby se sehnal potřebný lék, navozený Fialou a spol. ve spolupráci s EU, je naprosto neúnosný a prakticky každému, kdo má v rodině nějakého chronicky nemocného, vadí. Bude ovšem nutno se pobít s bruselskou škodnou, pro niž je umírání našich lidí na nedostatek běžných léků žádoucí cílový stav; proto nám také zakazuje nejen vlastní výrobu (kterou bychom zvládli, jak jsme ji měli zvládnutou za "zlých komunistů"), ale dokonce i pouhé adjustování ve velkém množství, a tudíž levněji, nakoupených "holých" tablet.
Levicové sdělovací prostředky (např. Britské Listy) už hlásily úmrtí bezdomovců a dalších "sociálních případů", jimž byla odmítnuta zdravotnická či lékařská pomoc. I toto je možné napravit, pokud budeme mít konečně kvalitní vládu.

Ochrana tuzemských banánů?

Pochopitelně, je to jen a jen absurdní blábol bezcenných škůdců, kteří oponovali návrhům SPD na ochranu našich producentů potravin. Banány naši zemědělci na trh nedodávají, tudíž je není nutno chránit.
Faktem ovšem je, že pokud by se v souvislosti s novými jadernými bloky podařilo  zprovoznit skleníky, jaké mají za ještě nepříznivějších zeměpisných podmínek na Islandu, tak by tuzemské banány mohly být. Mohli bychom jimi zaplavit EU a být konkurenty onoho Islandu, tč. největšího producenta banánů na území Evropy. Teoreticky bychom ve skleníkově izolovaných kulturách mohli pěstovat i původní odrůdu banánů Gros Michel, proti níž ta současná (Cavendish) údajně chutná asi jako trochu banánově naparfémovaná a trochu rozvařená brambora. Plantáže této odrůdy "pod širým nebem" podlehly houbě, proti níž je současně prakticky monokulturně pěstovaná odrůda Cavendish, této plísni odolná, ale zdá se, že se na ni už chystá houba jiná. Původní Gros Michel se proto pěstuje jen mimo areál "banánových oblastí" a je velmi drahá, kolem 2 US$ za plod, tudíž by se na ní dalo vydělat i při pěstování ve sklenících.
Protože jsem zdědil po mamince literaturu od citrusářů, tak vím, že by se u nás daly pěstovat i citrusy (a dokonce bez přitápění). Využívá se toho, že citrusy pěstované v příkopech, jdoucích pod úroveň hloubky promrznutí půdy a shora zakrytých tepelnou izolací, mohou ve tmě a při chladničkové teplotě přečkat tuzemskou zimu.
Takže "ochrana našich banánů a citrusů", jak manipulativně vřeští sběř, poplatná cizím zájmům, by časem teoreticky mohla jakýsi význam mít, protože podmínky na jejich pěstování můžeme vytvořit, ovšem bohatě by stačilo zajistit pro ně rovné podmínky na trhu.

Ekologie

Faktem je, že Fialova vláda byla přímým pokračovatelem vlád, které nechaly naše nejcennější pralesy zlikvidovat kůrovcem (je zajímavé, že "ekologičtí" Němci na své straně Šumavy kůrovce aktivně likvidovali, naprosto stejnými postupy, jaké doporučovali skuteční odborníci, tj. nikoli ekologové, u nás).
Přímo na kontě této vlády leží katastrofální požár v Českém Švýcarsku, který nejenže zlikvidoval cenný les, ale dokonce v některých místech poničil i pískovcové skály.
Jistěže můžeme nabývat i různých temných podezření, když v sousedství kůrovcem zničené české části Šumavy je kůrovcem nesežraný les v sousedním Německu (pro který cennější lesy na naší straně byly nepříjemnou konkurencí). A v případě Českého Švýcarska je v sousedství Švýcarsko Saské, které si Němci na katastrofální požár připravit od ekologů nenechali, a nyní mohou k sobě stahovat turisty.
Ostatně, zakazování horských hotelů, vleků apod. na české části Šumavy, zatímco v Německu jsou takovéto aktivity spíše rozvíjeny, různá temná podezření akcentuje.
Zcela jistě i zrušení ochrany území pro vodní dílo DOL Fialou a spol. je velice výhodné pro Němce, protože ti pod různými nesmyslnými záminkami omezují splavnost Labe zhruba mezi našimi hranicemi a Drážďany (ponor a šířka lodí, které ještě projedou), a tím v podstatě blokují přepravu zboží od nás do mořských přístavů. DOL by německý vyděračský potenciál do značné míry eliminoval.
Jsou určité tendence rozvíjet u nás získávání geotermální energie; to je ovšem limitováno zákazem frakování, který rovněž spáchala Fialova vláda a nyní "hrozí", že tento zákon bude zrušen. Zcela jistě by toto zrušení znamenalo i možnost těžby břidličných uhlovodíků, minimálně plyn na celá desetiletí v břidlicích máme, což by opět omezilo různé vyděračské aktivity, tentokrát více ze strany EU než Německa.
Pochopitelně, našlo by se toho více.
Další věcí je, že je velice nutné co nejvíce sabotovat a kritizovat "boj za klima", včetně nesmyslů, sdružených pod značkou "Green Deal", což zase spíš udělá vláda se skeptickými stranami jako jsou Motoristé nebo SPD, než vláda Fialy, který lokajsky podepsal i ty největší nesmysly na tomto poli.

Neziskovky

Jistěže budí obavy zmínky o zákonu, který by donutil neziskovky zveřejňovat své zdroje financí ze zahraničí, což by jasně ukázalo, v čím zájmu pracují (a zcela jistě to nejsou v naprosté většině případů, a pro politické neziskovky to platí opravdu téměř stoprocentně, zájmy našeho státu a jeho občanů). Dalo by se touto cestou i identifikovat, jaké zájmy zde naši potenciální nepřátelé mají.
Ostatně i ekologické neziskovky se v řadě případů chovají tak, že vzbuzují podezření z práce pro cizí a nikoli přátelskou mocnost.
Pochopitelně, pláč a skřípění zubů působí i představa, že neziskovky, škodící našemu státu a našim občanům (jistěže nikoli jen ekologické), by mohly dostat stopku financování od našeho státu. Jistě zcela logickou: Když nám škodíš, proč bychom ti za to měli něco platit?

Ukrajina

Je docela možné, že na funkční období nové vlády připadne kolaps Ukrajiny, spojený se zastavením nesmyslného plýtvání, protože se stále více ukazuje, že naprostá většina pomoci končí ve zlodějských kapsách ukrajinských oligarchů a ukrajinský stát, potažmo občané Ukrajiny, z nich mají tak leda ono příslovečné Velké Kulové.
Faktem je, že už jen vazba pomoci na záruky (pochopitelně, kontrolovatelné a kontrolované), že pomoc půjde tam, kam byla určena, ne do kapes nějakého oligarchy, který vezme i s ní nohy na ramena a zmizí ve světě, by byla více než vhodná. Tyhle lidi bychom vykrmovat neměli. A bude-li to zajištěno, opět nová vláda stoupne v očích většiny našich občanů, z jejichž kapes ta pomoc jde.
Další věcí je, že jakmile bude ukončen válečný konflikt, bude třeba zapracovat na obnově Ukrajiny, ovšem ideálně tak, abychom z toho něco měli (co by Ukrajinu nebolelo, když nám to poskytne). Možností je mnoho, od rekreačních destinací, zejména v západní části, do níž zasahují Karpaty a je tam podobně atraktivní krajina jako např. v Rumunsku, až třeba po případně suroviny pro náš průmysl za rozumné ceny.
A jsem opět přesvědčen, že připravovaná vláda bude s to vyjednat daleko víc v náš prospěch, než co by udělala vláda Fialova, která by maximálně pomáhala Němcům a českým podnikatelům leda škodila.
Jistěže i podpora ukončení konfliktu (třeba podle současných plánů D. Trumpa) je více očekávatelná od Babiše a spol. než od Fialy a spol.

Nelze se tedy divit, že se vláda v demisi snaží udržet u moci co nejdéle, aby co nejdéle mohla škodit a co nejdéle překážela nastupující vládě. Zcela jistě jim v tom pomáhá rudý rozvědčík, rovněž jednající proti zájmům tohoto státu i jeho občanů, včetně protiústavních aktivit.

Jak je to tedy s tím oteplováním?

Dlužno konstatovat, že vzhledem k masívním podvodům "klimavědců" i na ně napojených aktivistů v podstatě, bohužel, nevíme, zda, a pokud ano, tak jak moc, se skutečně otepluje. Faktem také je, že klimaalarmisté sice neustále operují s jakousi "globální teplotou", ale v reálu nikdy nezveřejnili jasnou a závaznou metodiku jejího stanovení. A od toho se ostatně odvíjí celý "boj za klima".

Oteplování

Jak bylo zmíněno v perexu, celá "klimavěda" postrádá jasnou definici globální teploty ve smyslu "to a to se naměří, naměřené hodnoty se dosadí do toho a toho vzorce (či lépe výpočetního algoritmu) a výsledek je globální teplota".
Přitom je jasné, že bez exaktního stanovení globální teploty v roce R, měsíci M a dni D je naprosto nemyslitelné považovat to, co presentují klimatologové, za nějakou vědu.
A je mi líto, kterýkoli inženýr (případně další odborník), mající co do činění s nějakým zahříváním s definovanou teplotou, musí nutně na tento nedostatek přijít. Bez ohledu na to, zda vaří ve velkém kotli polívku (guláš a pod.), nebo taví rudu, nebo obsluhuje autokláv (třeba mikrobiologický), nebo třeba na transfúzní stanici rozmrazuje mraženou krev (a jistě by se našla spousta dalších profesí), ti všichni musí řešit problematiku měření, a to v daleko kompaktnějším a přehlednějším prostředí, než je povrch planety a atmosféra nad ním. Ostatně i lékaři musejí při měření teplot pacienta zohlednit místo a způsob jejího měření a dokonce i čas (byť po zákazu rtuťových teploměrů z EU se teplota měří daleko méně, protože za ně neexistuje adekvátní náhrada). A ti všichni si přinejmenším musejí být vědomi technických obtíží takovéhoto měření, i toho, že malá změna metodiky měření může vyvolat velkou změnu naměřených hodnot.
Je jistě jasné, a není to žádná "konspirace", že hochštaplerům se pracuje nejlépe v situaci, kdy nad jejich prací není žádný dohled a zejména žádná kontrola. A klimatologové si o takovéto přirovnání, bohužel, přímo říkají.
Nicméně, pokud se tedy otepluje, je jasné, že to nějakou příčinu mít musí. Jde tedy o to se podívat, jaké příčiny jsou pravděpodobně ve hře.

Přírodní příčiny

Je mi líto, hlavní ryze přírodní příčinou jsou změny sluneční aktivity. Ty jsou známy a popsány, od jedenáctiletého slunečního cyklu až po asi nejdelší známý, který má mít periodu kolem 800 let.
Pochopitelně, cyklické změny aktivity Slunce, které byly nedávno nepřímo leč silně potvrzeny dlouhodobým sledováním hvězd podobných Slunci, na nichž byly cyklické změny aktivity nalezeny také (a jistě je nesmysl, aby Slunce bylo mezi hvězdami své kategorie nějakou výjimkou).
Zcela čerstvě proskočila informace, že cyklické změny jasu červeného obra Betelgeuse (v souhvězdí Orion) souvisejí s jeho dosud neznámým průvodcem a putováním tohoto průvodce mezi "příhvězdím" a "odhvězdím".
Změny aktivity Slunce jsou detekovatelné pomocí výskytu "slunečních" a "galaktických" radioizotopů v jednotlivých (datovatelných) vrstvách a odečteme z nich i předcházející teplá a chladná období. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by současné oteplování muselo být výjimkou. Sice soudruzi klimatologové blekotají, že "rychlost současného oteplení je bezprecedentní", nicméně jak růst teplot ke středověkému klimatickému optimu, tak i nárůst teplot v průběhu 16. století byly ještě rychlejší, než co ukazují klimatology zbastlené grafy pro současnost. Wikipedie dokonce pro vzestup teplot po starším Dryas uvádí rychlost kolem 6 stupňů za méně než rok.
Každému, kdo absolvoval fyziku a matematiku na úrovni školství z dob mého mládí, musí být jasné, že cykly o rozličné délce se budou sčítat (pochopitelně, včetně záporných hodnot dolních výkyvů), a že výsledkem mohou být občasné velké posuny teplot nahoru nebo dolů podle toho, jak se cykly v určitém období sejdou. Z čehož potom mohou vyplynout "katastrofální" klimatická optima, případně naopak skutečně katastrofální velká ochlazení.
Je jasné, že změny sluneční aktivity jsou klimahochštaplery zuřivě popírány (často je popírán i 11 letý cyklus), protože se absolutně nehodí do krámu. Ještě před nějakými  dvěma stovkami let by se asi našlo dost lidí, ochotných platit za nějaké modlení ohledně sluneční aktivity, ale v současné době a ve vyspělých zemích vládne na tomto poli docela skepse, a to i u praktikujících věřících. A věřící v zemích 3. světa, kteří by se asi nějací našli, nejsou zase tak při penězích, aby z nich reálně vydyndatelné prostředky byly dostatečně vysoké.
Do určité míry může klima ovlivnit i rozpadové teplo radioaktivních izotopů ze zemské kůry. Pokud se na povrch dostává difúzně, může klima ohřívat. Pokud jsou jeho výsledkem sopečné výbuchy, může převážit spíše ochlazování (popílek, oxidy síry a další ochlazující faktory v atmosféře).

Kombinované příčiny

Do této kategorie je nutno zařadit změny (snížení) albeda zemského povrchu a atmosféry.
Možná si čtenáři všimli, že jsou dny, kdy stopy za vysoko letícími letadly persistují na obloze po desítky minut, či celé hodiny. Stává se, že letadlo už je dávno za obzorem a jeho kondenzační pruhy pořád existují, resp. se jen zvolna roztahují. A jsou dny, kdy kondenzační pruhy mizí za řádově desítkami až stovkami délek letícího letadla.
Pochopitelně, nesouvisí to se žádnými "chemtrails" v duchu příslušných konspiračních teorií. Souvisí to se stavem atmosféry ve výšce, v níž tato letadla létají. Tento stav může vyvolat velice rychlé odpaření vodních kapek či ledových krystalků, z nichž je tvořena ona stopa za letadlem. Nebo naopak dojde k tomu, že tyto stopy jsou dlouhodobě persistentní, protože k odpařování nedojde, resp. je jen velmi pozvolné. Případně dokonce mohou mikročástečky ve zplodinách hoření v motoru vytvářet kondenzační jádra a dát vznik krystalkům vody i z okolní atmosféry, tedy vyvolat oblačnost i z další vody, nejen té, která odešla z letadla spolu s dalšími spalinami.
Faktem ovšem je, že v tom prvním případě se voda, vychrlená z výfuků či trysek letícího letadla, změní ve vodní páru, která představuje plyn výrazně skleníkovější než onen "obávaný" oxid uhličitý. V případě druhém se vodní kapénky či krystalky ledu stávají něčím, co odráží sluneční paprsky zpět do vesmíru, takže jim znemožňuje ohříváním zemského povrchu vytvořit onen  obávaný skleníkový efekt.
Z uvedeného ovšem plyne, že boj "zelených" proti letecké dopravě je bojem proti kondenzačním pruhům, a tedy bojem za nižší odrazivost atmosféry Země pro sluneční záření, tedy za vyšší ohřívání Země skleníkovým efektem. Jak je to u ekologů více-méně normou.
Druhou věcí je, že i přirozená vlhkost atmosféry se může měnit v jakýsi "opar", odrážející část slunečního záření do vesmíru, nebo naopak ve vodní páru, tedy plyn daleko silněji skleníkový než oxid uhličitý.
Přitom to, co se skutečně stane, je natolik málo predikabilní (protože už malé změny tlaku a teploty vytvoří "přeskok" na opačnou stranu), že se ani nedivím nechuti soudruhů klimatologů se pouštět do nějakého zásadnějšího výzkumu na tomto poli.
Na druhé straně jsou ovšem uvedené procesy pro klima natolik zásadní, že jejich malé změny výrazně převyšují vliv oxidu uhličitého.
Pokud se týká zemského povrchu, pak jistě změna rozsahu zalednění ovlivní jeho albedo. Nicméně člověk do toho zasahuje také, a to různými náhradami přirozeného povrchu povrchy umělými, s nižší odrazivostí (albedem). Obrovský průšvih na tomto poli jsou fotovoltaické elektrárny, jejichž panely jsou černé, tedy s albedem velmi nízkým, a dokáží se proto zahřívat slunečním zářením. Tento průšvih je akcentován ještě tím, že se FV panely dokáží zahřívat i infračerveným zářením z noční oblohy, takže i v noci, nejen za slunečného dne, je teplota vzduchu nad panely FV elektrárny vyšší než teplota vzduchu nad okolním terénem. Lze to pozorovat hlavně za bezvětří, kdy teplý vzduch není větrem odstraňován. Takže brát FV panely za jakousi "spásu" před klimatickou změnou, je dosti pošetilé.
Budu hodně ošklivý: Natření většiny střech (kde budova není např. historická památka) na bílo, nebo stříbřenkou, by patrně mělo na klima větší vliv než vše, co "bojovníci za klima" dělají. Ale je jasné, že by to nestálo miliardy ročně, s nedaly se z toho vyvádět milionové "drobečky" coby odměny za "nenahraditelnou práci" těchto bojovníků.

Antropogenní faktory.

V této oblasti je toho více, takže jsem si ji dovolil rozdělit na více dílčích kapitol.

1. Odsiřování

Je známo, že oxidy síry působí "antiskleníkově" (byť poněkud jiným mechanismem, než že by byly antagonisty skleníkového efektu, podrobnosti se dají najít na Wikipedii). Faktem je, že v průběhu průmyslové revoluce se v řadě zemí pálilo uhlí s vysokým obsahem síry, a takovéto uhlí se běžně používalo i v lodní dopravě (pak se přešlo na mazut a opět do lodí šly druhy s vysokým obsahem síry). Později, v souvislostí se smogovými situacemi, bylo toto uhlí vytlačeno mimo spalování ve městech. Posléze nastalo odsiřování, tedy technologie, měnící oxidy síry na síran vápenatý (tedy v podstatě sádru), která se ovšem potýkala s vysokou nadprodukcí této komodity.
Nakonec došlo, na základě řevu "zelených", i k zákazu používání nafty (mazutu) s vysokým obsahem síry v lodní dopravě.
Lze vyslovit předpoklad, že právě "zamořování" atmosféry oxidy síry vedlo k tomu, že se neprojevilo přirozené oteplování, které se chystalo už někdy od poloviny 19. století, ale chlazení atmosféry oxidy síry je blokovalo.
Dalším problémem je, že síra je biogenní prvek a přitom se moc nevyskytuje ani v mořské vodě, ani ve většině vod sladkých. "Pohnojení" vody sírou znamená zvýšení růstu planktonu, který (mj.) do sebe váže oxid uhličitý, jak z vody tak i ze vzduchu.
Omezení spalování paliv se sírou (vč. odlučování oxidů síry), a zejména zákaz lodních paliv s vyšším obsahem síry, vedlo k limitování růstu planktonu, hlavně v mořích, a k omezení odběru oxidu uhličitého z vody a vzduchu ke tvorbě biomasy. Velice se obávám, že tento zákrok mohl mít na hladinu oxidu uhličitého v atmosféře vyšší vliv než antropogenní emise tohoto plynu.

2. Vypouštění skleníkových plynů v rámci "dekarbonizace"

Přestože údajně "dekarbonizujeme" kvůli snížení skleníkového efektu, řada opatření tento efekt naopak zvyšuje. EU vynucovaný přechod z uhlí na zemní plyn vede k emisím metanu (těžba, doprava, spotřeba), které přebíjejí onu nižší produkci oxidu uhličitého na kJ ze spáleného plynu oproti spálenému uhlí. Faktem také je, že svoje k tomu udělá ještě přechod z plynovodu na vožení zemního plynu po moři (ve zkapalněném stavu). Jednak samo zkapalňování je žrout energie, jednak kapalný plyn se na lodích udržuje vařením (které ho ochlazuje) a "páry", tj. plynný metan, unikají ven.
Je také  nutno počítat s tím, že ekology forsírované elektromobily v řadě ekonomik vyprodukují víc oxidu uhličitého než automobily. Prostě proto, že celý řetězec přeměn energie z chemické ve fosilu na mechanickou, pohánějící kola, je o mnoho článků delší než u auta, které palivo spaluje uvnitř válce motoru. U nás čerstvě vyrobený elektromobil (jde hlavně o baterii) má +- paritu s autem na benzín a je o něco větším producentem oxidu uhličitého než auto na naftu. Ovšem, po pár měsících provozu, vzhledem k poklesu účinnosti baterie, začne zaostávat i za autem na benzín (svého času jsem to zde presentoval). V řadě zemí EU jsou na tom ještě hůře než my se 40% (+-) podílem elektřiny z uhlí.
Při zmíněném počítání jsem nezohlednil dvě věci: Jednak, že elektromobily se nabíjejí většinou přes noc, kdy je podíl elektřiny z uhlí vyšší (ze "záhadných" důvodů nejede fotovoltaika a v našich končinách zpravidla v noci utichá i vítr), jednak, že elektromobil vozí balastní váhu baterie, která je výrazně (řádově) těžší než plná nádrž, a té navíc během jízdy hmotnost ubývá, zatímco hmotnost baterie se vybíjením prakticky nemění. Nicméně obě tato zanedbání dále zvyšují emise oxidu uhličitého elektromobilu oproti autu a ponechal jsem je jako určitou "bezpečnostní rezervu" z toho důvodu, že účinnosti přechodů energie z uhlí na energii pohybu kol jsou v některých případech udávány jako rozmezí od - do, a já bral střední hodnoty.
S "ekologickou" energetikou souvisejí, bohužel, i další plyny, z nichž patrně nejdůležitější je fluorid sírový (SF6), který se používá jako náplň prostoru alternátorů. Používá se i v klasické energetice, nicméně na vyrobenou kWh je ho nepatrné množství v porovnání s krcálky typu větrníků. Právě až záplava větrníků (a velkých fotovoltaik, kde se užívá také) způsobila, že se tento plyn, více než dvacettisíckrát skleníkovější než oxid uhličitý, stal problémem, protože může měřitelným a citelným způsobem zasáhnout do teploty planety. Asi nejproblematičtější je skutečnost, že tento plyn má persistovat v atmosféře "tisíce let" (přesné číslo není známo a není ani znám mechanismus, jakým by se příroda tohoto plynu dokázala zbavit). Lze se obávat toho, že tento "ekologický" plyn bude ohřívat klima ještě za desítky tisíc let.
S "alternativní" energetikou jen okrajově souvisí freony (mohly by být v náplních některých tepelných čerpadel, opět cosi "eko"), nicméně těch se příroda zbavit dovede, byť za cenu spotřeby ozónu ve vysokých vrstvách atmosféry.

3. Boj proti eutrofizaci vod, likvidace lesů

Je vcelku jasné, že ekologové bojují proti eutrofizaci vod. Na druhé straně je jasné, že při eutrofizaci běží fotosyntéza vodních řas a sinic, vychytávající ze vzduchu i vody oxid uhličitý (jak bylo zmíněno výše). Jistěže se část těchto organismů zase rozloží, nebo poslouží jako počátek potravního řetězce, nicméně část jich padne na dno, a část takto spadlé biomasy se může na dně (i s uhlíkem) fixovat po léta, v oceánu až po staletí či tisíciletí.
Jinými slovy, eutrofizace do jisté míry odčerpává oxid uhličitý z atmosféry, takže ekologové, jak je ostatně u nich normou, bojují proti odstraňování tohoto plynu z atmosféry planktonem, tedy za zvyšování skleníkového efektu.
"Alternativní" energetika, založená na pálení "ekologického" dřeva, nebo výrobků typu pelet, je spojena s klučením lesů a pralesů, zejména v zemích 3. světa. Teoreticky by jistě mohl na místě vyklučeného lesa vyrůst nový, který by do své biomasy zavzal "právě to množství" oxidu uhličitého, které vzniklo spálením onoho dřeva.
Problém je, že jednak to ne zcela platí u tropických pralesů, které regenerují daleko pomaleji než lesy mírného pásu, jednak mladý les či prales bude vychytávat daleko méně oxidu uhličitého než les vzrostlý, ale ještě rostoucí. Takže deficit odebírání oxidu uhličitého lesy, které byly "ekologicky" spáleny, může trvat desítky let, v některých biotopech i přes stovku.
Jediný jev, který na tomto poli působí proti koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší je zazeleňování pouští. Čistě na koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší závisí to, že rostlině stačí na kratší dobu otevírat póry k pokrytí své potřeby tohoto plynu pro fotosyntézu, a tím ztratí méně vody, jejíž pára těmito póry naopak utíká. To znamená, že vydrží menší přísun vody než při nižší koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře.
K výše uvedenému se připojuje ještě zvyšování srážek v důsledku teplejšího klimatu (větší odpar vody, hlavně z oceánu, vyšší koncentrace ve vzduchu, více vody může "vypršet"). Faktem ovšem je, že v některých zemích třetího světa je postup rostlin do pouště eliminován zvyšováním a rozšiřováním pastvy.

4. Boj proti světelnému smogu

Faktem je, že i "ekologický" boj proti světelnému smogu je v reálu bojem za oteplování. Jde totiž o to, že naprostá většina světel ozařuje nějaké plochy ve svém okolí, a část tohoto světla se promění na tepelnou energii, zahřívající toto okolí. Jen ta světelná energie, která, ať už přímo ze svítidla nebo z osvícených ploch, "uletí" do vesmíru, se nepřemění v teplo. Tj. některé formy boje proti světelnému smogu paradoxně mohou (sice nepatrně, ale přece) přispívat k ohřívání planety.

5. Emise oxidu uhličitého

No dobře, nějaký nepatrný vliv antropogenní složka tohoto plynu mít bude, ale je nutno zcela realisticky počítat s tím, že prakticky veškerý nárůst koncentrace tohoto plynu v atmosféře má spíš přírodní, tedy neantropogenní, charakter.

Chyby, podvody apod.

Je třeba si uvědomit, že veškeré měření na tak složitém a komplexním systému, jako je povrch a ovzduší planety (vč. světového oceánu) nutně musí být zatíženo nejrůznějšími chybovými faktory. Jistě se to netýká pouze teplot, ale prakticky veškerých dalších parametrů měřeného objektu.
Dalším problémem je skutečnost, že měření probíhá velice často na různých místech různými metodami (zcela jistě na oceánu nemůžeme postavit meteostanice). V některých partiích moří lze patrně použít měření z lodí, někde jsou i trvale zakotvené majákové lodi (hlavně v blízkosti nebezpečných mělčin, kde ale není žádný ostrůvek, na který by se dal umístit opravdový maják), nicméně existují obrovské plochy oceánu (ale i zemského povrchu), kam člověk nezabloudí a data z nich pozemními měřeními získat nelze. Problém, pochopitelně, spočívá v tom, že existují různé (a odlišné výstupy dávající) metody odhadu teplot na těchto neměřených místech.
Další možností jsou družicová měření, která také nejsou naprosto objektivní, protože i u nich existují zdroje chyb. Pamatuji, jak ve druhé polovině 90. let nastal "šílený skok" teplot měřených družicemi (nahoru), protože došlo k výměně generací družic, a ta nová měla čidla poněkud jinak konstruovaná a hlavně nezestárlá. "Nikoho nenapadlo" (nebo to byl záměr) to, co by muselo napadnout každou laborantku hodnou tohoto označení, tj. nějakou dobu měřit teploty paralelně oběma generacemi družic a zkonstruovat nějaký převodní vzorec jedněch teplot na druhé.  Kdepak, "katastrofálně se oteplilo".
Touto zkratkou jsme se tedy dostali k tomu nejdůležitějšímu: tedy k ryze a úmyslně podvodným aktivitám, které mají vyvěštit šílenou katastrofu, "klimatickou nouzi" a podobné nesmysly, jaké mají zdůvodnit naprosto nehorázné (a v mnoha případech zcela nesmyslné) výdaje  "za klima", které jen luxují kapsy občanů a ulehčují veřejným penězům, aby se za ně v naprosté většině případů financovaly jen bezcenné nesmysly, jaké by nepomohly klimatu ani tehdy, pokud by ona legenda o "klimatické nouzi" byla pravdou a ne čirou smyšlenkou.
Již známá "Mannova hokejka" (pro nepamětníky - měření letokruhů a snad i nějakých jezerních usazenin), byla podvod. Když z autorů (protože jejich výzkum byl financován z veřejných prostředků) vysoudili metodiku a data, tak se zjistilo, že jimi vyvinutá a použitá metoda udělá "hokejku" i z výstupu generátoru náhodných čísel.
Faktem je, že když se vybíraly meteorologické stanice, reprezentující pro IPCC Českou republiku, tak bylo kritizováno, že byly vybrány jediné dvě stanice na našem území, které měly v posledních letech vzestupný trend teplot, přestože nejvíce bylo stanic s více-méně stabilními teplotami a bylo i několik stanic, které v posledních letech před onou dobou zaznamenávaly pokles naměřených teplot. Již tehdy byli naši klimatologové, a obávám se, že právem, obviňováni z podvodů a manipulací.
Podvodem je i studie MIT, popírající vliv tepelných ostrovů na pozemní měření teplot. Je sice zahalena do blyštivého matematického hávu, ale (naštěstí musela být zveřejněna i surová data) jí zpracovávaná data v podstatě vliv tepelného ostrova nejsou s to zachytit, takže je jasné, proč nic nenašli.
Nedávno, proskočilo to i našimi sdělovacími prostředky, měli ve Velké Británii skandál, když nějací šťourové (asi "Putinovi agenti") zjistili, že narůstající teploty, dokazující "katastrofální globální oteplování" jsou vykazovány i ze stanic, které jsou léta (či desetiletí) mimo provoz, a některé z nich jsou dokonce fyzicky zlikvidované, takže v nich není možné ani nějaké "neoficiální" měření.
Pochopitelně, klimatologové byli opakovaně vyzýváni k tomu, aby předložili důkaz antropogenního oteplování klimatu. Já občas v diskusi s nimi parafrázoval anekdotu ze začátku 70. let, Tehdy se hystericky slavilo sto let od narození (1970) a krátce poté se připomínalo 50. výročí úmrtí (1974) V. I. Lenina. Koloval tehdy vtip, že se někteří lidé bojí odklopit dekl od WC nebo otevřít krabičku sardinek, aby na ně nevybafl Lenin. Takže moderní parafráze tohoto vtipu je, že pokud by důkaz o antropogennosti současného oteplování existoval, měli bychom strach dělat to samé (a podobné věci), aby na nás místo Lenina nevybafl tento důkaz.
Asi poslední akcí klimaalarmistů na tomto poli je teorie, že "onen důkaz existuje, ale je tak šíleně složitý, že mu je schopen porozumět pouze absolvent studia klimatologie". Na to já s radostí cituji pana Nielse Bohra, že "pokud nejste schopen vysvětlit svůj problém i naprostému laikovi, znamená to jen, že jste svůj problém nedostatečně pochopil". Pochopitelně, říkal to adeptům jaderné fyziky, ale ta je pro laika nesrozumitelná asi stejně jako údajně ono klima.
Možná ještě jeden moment na závěr tohoto povídání. Pokud by "pánbu dopustil a motyka spustila", tj. ukázalo by se někdy v budoucnu, že antropogenní globální oteplování je realita, pak, je mi velice líto, ale vina na případném zanedbání bude stejně z větší části ležet na klimatolozích. Protože kdyby se "bojem za klima" tak nehorázně nepřecpávali na úkor normálních lidí, nevyvolali by dojem, že celé je to jen a jen podvod za účelem onoho nehorázného přecpávání se.

Antropogenní globální oteplování je s vysokou pravděpodobností (tak vysokou, že opačnou alternativu má cenu zcela pominout) jen fikce, šířená lidmi, kteří jsou na ní ekonomicky a politicky zainteresovaní. Tyto lidi je třeba odstavit od moci a financí, aby přestali překážet našim životům a přestali ohrožovat životní perspektivy našich potomků. Ty nyní klimatologové a na ně napojení politici ženou do totální bídy, srovnatelné s těmi nejchudšími rozvojovými zeměmi.

Co s génii, bojujícími za klima?

Před nedávnem jsem měl kontakt s nějakým géniem, který šíleně obhajoval Green Deal s tím, že mu na tom vadí akorát to silné projení s byznysem.

Reakce

Přiznám se, že na hlášku, že dotyčnému nevadí Green Deal, ale jeho propojení s byznysem, jsem zareagoval velmi škaredě: "A co jste si myslel? Vždyť to celé není nic jiného než byznys."
Tedy, aby bylo jasno, všechny prvky Green Dealu jsou propojeny na byznys s různými "alternativami", které naprosto nic lidem nepřinášejí. Jen chtějí od lidí peníze, případně různé nefinanční benefity (často je to získání podílu na moci).
Pochopitelně, nejde jen o Green Deal. Prakticky veškerá ekologie je napojena na byznys a neslouží k ničemu jinému, než k obohacování se "bojovníků za ekologii". Tohle je prostě fakt, bez ohledu na to, že někteří ročně vydělávají desítky až stovky milionů (především "velcí vůdcové", jako třeba Al Gore), a někteří mají zajištěnu v podstatě jen bezpracnou existenci v nějaké nevládce, nicméně, pokud by ta nevládka přišla o finance, museli by se živit prací.
Právě v této oblasti sídlí největší nepřátelé nás, občanů, protože jsou to lidé celou svou existencí závislí na přetrvávání ekonesmyslů, které zbytku společnosti jednoznačně škodí.

Kádry

Máme tedy ve státě parazitickou třídu, žijící z ekofantasmagorií.
Zcela jistě jsou to oni výše zmínění "profesionálové alternativ", žijící z dotací na "ekologické" OZE (vesměs přírodu silně poškozujících, jak je to ostatně v celé ekologii normou), pracovníci různých "alternativních" firem, od montovačů ekonesmyslů typu fotovoltaiky, větrníků. tepelných čerpadel, zateplovačů apod. Jejich počty jsou odhadovány na tisíce.
Jistěže k tomu je třeba připočíst různé lokálně správní a podnikové ekology a další podobné úředníky, živicí se nesmyslnou agendou.
Je třeba také zohlednit různé "vědce" na ekologických grantech, které se vyznačují tím, že jsou z nich připuštěny i absolutně nepotvrditelné výstupy typu "v roce 2300 vzroste hladina oceánu o 100 metrů". V tom roce 2300 zcela jistě nebude nikdo chtít peníze zpět, ani když se ukáže, že to místo metrů byly milimetry.
Je jistě otázka, jak velké procento z nich má na to, aby se uživilo exaktním a skutečně společensky přínosným výzkumem. A to samé se často týká i celých institucí, v nichž tito "vědci" sídlí.
Potom jsou to profesionální ekoaktivisté z různých nevládních organizací, od těch, kteří nají vcelku přepychové platy, až po ty, co si tak vydělají na živobytí v "mamahotelu", případně na studium nějakého nesmyslného a zhola zbytečného oboru, z něhož vznikají různé nesmyslné bakalářské a diplomové práce.
Opravdu si netroufám nějak exaktně určit početnost těchto aktivistů, ale předpokládám, že se bude pohybovat v desítkách tisíc, přičemž bude hodně záležet na tom, jaký benefit a v jaké četnosti už budeme považovat za marker "profesionality".
Pochopitelně, pak je zde jakási šedá zóna. Jedná se o lidi, kteří jsou napojeni ideologicky na ekologické organizace. Přitom jejich ekonomický interes je velmi malý: Možná někde dostanou nějaké pohoštění, někdo pro demonstranty zařídí putovní kadibudku apod., nic, co by člověku nějakým způsobem významně ekonomicky pomohlo.
Jiní sympatizanti ekologů v podstatě nedosáhnou ani na to.
Počtům těchto lidí zhruba odpovídají hlasy pro zelené a Piráty v posledních volbách s tím, že je musíme redukovat o možné hlasy, pocházející z výše uvedených skupin.

Interakce

Část část výše zmíněných vědců se zviditelnila onou "peticí vědců" proti obsazení ministerstva životního prostředí panem Macinkou nebo nějakým jiným zástupcem Motoristů. Pan Macinka se možná neprozřetelně zmínil o "zelené krvi", ale ta naprosto jednoznačně musí být puštěna, aby se zlikvidovaly naprosto bezcenné, občanům, ale často i přírodě a životnímu prostředí obecně, vysloveně škodící aktivity.
Zviditelnily se i nejdůležitější ekologické organizace. Mimochodem, členové některých z nich, zcela jistě čeští Greenpeace, s vysokou pravděpodobností splňují kritéria onoho přílepkového paragrafu o práci pro cizí mocnost. A protože je ten paragraf definován velmi gumově, a má postihovat tuto činnost i ve stádiu nejen přípravy, ale i pouhého záměru, bylo by možné, při troše dobré vůle (a zejména příznivé politické konstelaci) spoustu výše jmenovaných existencí hnát před soud. Minimálně, aby nějakou dobu neměli čas a energii na páchání škod.
Důležité ovšem je to, abychom nezapomenuli na onu skupinu sympatizantů ekologie, souhlasících s "bojem za záchranu planety", jimž ovšem vadí onen "byznys" (aniž by chápali, že tohle je podstata, princip a také důvod celé oné slavné ekologie). Pokud v ekologii byl interes na nějakých benefitech pro lidi (ovzduší, voda, půda, potraviny atd.), tak zcela jistě dnes už jsou jen nepatrné zbytky takovýchto organizací (fungujících hlavně za minulého režimu a snad ještě krátce po jeho konci). A tyto zbytky se spíše od ekologického mainstreamu distancují. Ostatně, já byl člen komunisty rozehnané organizace Tis a zcela jednoznačně fandím spíš tomu Macinkovi než nějakým ekologům.
Na tuto skupinu bychom neměli zapomínat zejména proto, že tato skupina je patrně nejfragilnější a nejvíc by se dala vhodným seznamováním s realitou ekologie rozdrobit, čímž by se snížila podpora ekonesmyslů ve společnosti.
Samotní "skalní ekologové" jsou si této skutečnosti vědomi a snaží se seč mohou rozbíjet diskusní fóra, na nichž se setkávají lidé s různým náhledem na ekologii.
Je ovšem nutné diskutovat (kde to jde) i s nepřesvědčitelnými fanatiky, byť je to mnohdy odporné, protože taková diskuse může naznačit nejen jim, ale i nediskutujícím čtenářům, jak neopatrné mají zastoupení ve společnosti, což je jistě také velice důležité.

Takže část géniů, "bojujících za klima" by mělo být možné přetáhnout na stranu realistického pohledu na ekologii, nebo alespoň natolik znejistět, že přestanou podporovat alespoň část škodlivých aktivit. V cestě těmto snahám jistě budou stát ekologičtí fundamentalisté, často profesionálové. Nicméně přeargumentovávání těchto lidí může mít určitou agitační hodnotu.

Okamura jako symbol

Ve středu se fialoví soudruzi a soudružky předvedli. Jejich projevy v souvislosti s kandidaturou Tomia Okamury na předsedu PS PČR byly jednoznačně za hranicí slušnosti. Zejména se "vyznamenal" Tomiův vlastní bratr Hayato.

Volba

V rámci dohod stran vítězné koalice byl T. Okamura navržen na post předsedy poslanecké sněmovny. Koalice má stoosmičkovou většinu, takže může  volbu svého kandidáta prosadit.
Strhla se velmi nechutná kampaň, v níž se řečníci z řad poražené koalice snažili nasadit T. Okamurovi psí hlavu (pochopitelně, spíš hlavu fašisty, nacisty, rasisty, extrémisty atd.). Vrchol tomu nasadil jeho o šest roků starší bratr Hayato, jehož projev komentovala paní senátorka D. Kovářová v tom smyslu, že si vždy myslela, že pojem "bratrská pomoc" dosáhl nejvyšší stupeň peiorativa v srpnu roku 1968, nicméně tento projev navodil na tomto poli nový rekord.
Prostě, poslanci končící vládní koalice řečňovali, zpravidla jen bezcenné nesmysly, jak je to u nich zcela normální. Další poslanci spíš kouřili po chodbách nebo se jinak potulovali parlamentní budovou, protože nemělo cenu tyto žvásty poslouchat.
Dovedu si představit, že někteří poslanci by mohli nahrávky svých projevů úspěšně podávat jako emetikum, tedy prostředek vyvolávající zvracení. To by se mohlo docela dobře uplatnit v rámci první pomoci při otravách jídlem, stačilo by, aby se autoři projevů vzdali svých autorských práv a umožnili jejich výtvory potenciálním zachráncům mít třeba nahrané v mobilu.
Snad není nutné ještě konstatovat, že pan T. Okamura byl zvolen 107 hlasy, což naznačuje, že mohl být slušný a pro sebe sama nehlasoval.

Zášť?

Řekněme si to upřímně, nabízí se zcela jistě otázka, proč taková zášť. Přece je zcela normální, že vítězná koalice obsadí tento sněmovní post a volbu prosadí svou většinou hlasů, která legitimizuje její vládu.
Nicméně nikdy v naší parlamentní historii, sahající až do časů Rakouska - Uherska, nedošlo k takovému cirkusu negativních blábolů. Nepředpokládám, že by poslanci poražené koalice hodlali usilovat o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Předpokládám, že důvody jejich nenávistného žvanění byly nějaké jiné.
Dovolím si vysvětlit svůj názor vzpomínkou na maminku, která mi kdysi, jako školákovi mladšího školního věku v souvislosti s úmrtím školníka školy, na niž jsem tenkrát chodil, vysvětlila, že přinejmenším stejně jako to úmrtí působí na pozůstalé to, že se hrob po nějaké době slehne, tj. ona hromada hlíny nad ním, zhruba odpovídající objemu rakve se sesune do hloubky. Což může, ale nemusí odpovídat tomu, že se rakev pod tíhou zeminy a narušovaná hnilobou propadne.
Dovolím si tedy vyslovit předpoklad, že na odcházející vládní koalici mohlo navržení s vysokým "rizikem" zvolení Tomia Okamury, zapůsobit podobně, jako na pozůstalé ono slehnutí hrobu. Prostě jako signál toho, že je definitivní  konec, a že veškerá "těšínská jablíčka" o tom, jak budou (oni, strany s nadstandardními vazbami na organizovaný zločin (!))jakýmsi morálním majákem, který bude zpěvem na způsob Sirén udávat tón vítězné koalici, která přece vůči nim tak katastrofálně zaostává. A že právě ono zvolení jasně ukázalo, že se nic takového nebude. Partnery nastupující koalice stran a hnutí jsou občané a "morální nadřazenost" stran odcházející koalice mají u koncového otvoru svého trávícího ústrojí, ostatně jako většina občanů.
A naopak, nás, občany, může těšit, že první důležité volby skončily výhrou lidí, které jsme si většinově zvolili, a ne výhrou nějakého bezcenného póvlu, který se akorát dovede vyžívat ve svých fekalistických projevech.

Jednání soudruhů a soudružek poslanců a poslankyň z odcházejících vládních stran tedy můžeme chápat tak, že dotyční pochopili infernalitu své prohry, byť, zcela jistě nikoli jejich smíření se s porážkou. Naopak, my, občané, budeme muset bdít a hlídat, aby se námi odmítnutí političtí aktivisté nedostali k moci nějakou "demokratickou procedurou". I za cenu, že bychom měli být připraveni jít do generální stávky a masových protestů, jaké starší z nás pamatují z dění po 17. listopadu 1989.

Zuřiví jak vosy na konci léta

Předpokládám, že naprostá většina mých čtenářů zaregistrovala zvýšenou aktivitu. ale i aroganci až agresivitu ekologických aktivistů v souvislosti s výsledkem voleb. Nicméně, pokud se pustíme do jakéhosi zpytování toho, co se dělo ještě před nimi, musíme dospět k závěru, že ona agresívní aktivita rostla už dlouho před volbami

Co se děje?

V podstatě to, co se v současné době (u nás je to nyní akcentováno volbami), je výsledek popisovaný známým bonmotem, že lze malé množství lidí udržovat ve lži nekonečně dlouhou dobu, a nekonečné množství lidí udržovat ve lži pouze omezenou dobu, ale opačně to prostě nelze.
Faktem je, že klimalež byla zaměřena na celkovou populaci Země, což je tedy opravdu hodně lidí. Lhářům se nikdy nepodařilo dosáhnout toho, aby věřili všichni, ale v určité fázi lhaní dosáhli toho, že jejich lžím o antropogenním globálním oteplování uvěřil dostatečný počet lidí na to, aby se dostali k nejrůznějším benefitům, na které byly tahány peníze z našich kapes.
Nicméně situace se obrací a "klimatologické" Overtonovo okno se začíná zavírat, protože jednak část lidí na různé úrovni (od ryze instinktivní po různou míru vědeckosti) začala chápat klimalež jako takovou (a tento podíl populace neustále narůstá), jednak další část lidí alespoň začala chápat, že "boj za klima" představuje jejich drastické zchudnutí, bez ohledu na to, zda je či není správný, a začala slyšet na návrhy o zrušení boje a přizpůsobení se.
V podstatě se oba tyto trendy docela výrazně promítly do výsledku posledních parlamentních voleb u nás. Byla proti hlasatelům klimalží zmobilizována další část občanů a současně bylo zabráněno masovému propadnutí hlasů, včetně právě hlasů proti klimatickým tasemnicím a škrkavkám, které nás okrádají o živiny.

Reakce

Právě ono zavírání se Overtonovského okna vyvolává velkou míru agresivity ekoaktivistů, pro které volby opravdu znamenaly, že "jde o všechno", protože pokud dopadnou pro ně špatně, tak jejich škrkavčí a tasemnicová výživa na úkor normálních lidí prostě skončí, a oni se budou muset přecvičit na výživu užitečnou prací (v tom mají výhodu proti těm opravdovým škrkavkám a tasemnicím, protože ty tohoto schopny nejsou).
Nyní volby, naštěstí pro nás, normální lidi, opravdu pro parazity dopadly špatně (byť bych se nezlobil, kdyby pro ně dopadly ještě hůř) a začíná se rýsovat velké omezení nesmyslných "ekologických" výdajů a ještě i omezení vlivu "ekologických" organizací, škodících nejen občanům, ale i prostředí.
Takže jsme svědky hysterických reakcí a žvástání naprostých nesmyslů o blížícím se zmaru, spojeném s nástupem vlády, vzešlé z vůle nás, občanů, a cestou demokratických voleb. Mezi tyto reakce patří i poplašný křik ekologických organizací, které si už zvykly na to, že vše bude po jejich (z)vůli a ke škodě lidí. Přidávají se i jacísi vědci (či spíš "vědci"), kteří se právem bojí o klimatické granty na "vědecké" práce typu "v roce 2300 vzroste hladina světového oceánu o 300 metrů", z jejichž samotné podstaty je jasné, že pokud to budou místo metrů milimetry (či jejich desetiny), peníze se zcela jistě vracet nebudou.
Obecněji řečeno, řada klimaprojektů nemá kontrolovatelný výstup a většinou ani není jimi hlásaná hypotéza spojena s informací o podmínkách, jejichž nenaplněním (nebo naopak naplněním) se ukáže, že ona hypotéza neplatí (prostě, že je ta hypotéza popperovsky falsifikovatelná, což je v exaktních vědách podmínkou vědeckosti). Proto by v jiných oblastech vědy, než je ekologie obecně a klima zvláště, takovéto projekty vůbec neměly nárok na grantovou podporu.

Co je na tom pozitivního?

Můžeme vcelku spokojeně konstatovat, že celá ta klimazrůdnost se nějakým způsobem babrá ke svému konci. Dokonce i v případě, že by ekologické zloorganizace, případně tlupy "vědců" (z nichž mnozí to patrně podepsali z existenčních důvodů, jako se podepisovala třeba Anticharta za minulého režimu), nějakým způsobem ještě nyní potlačily svůj konec, tak ten nastane po příštích volbách. Být jimi, tak bych opravdu neriskoval, protože za tu dobu s vysokou pravděpodobností dál naroste nenávist vůči nim.
Mohlo by dojít k tomu samému, k čemu došlo v USA: v minulých volbách podvodně "zvítězil" Biden, a výsledek se dostavil v tom smyslu, že Trump má nyní po vítězství, které už se nedalo ani masívními volebními podvody zvrátit, ještě převahu v obou komorách US parlamentu, ale také i mezi guvernéry jednotlivých států USA. Tedy něco, co by po korektním sečtení volebních výsledků před čtyřmi a něco roky neměl a jeho možnosti likvidovat Augiášův chlív, zaplněný demokratickými exkrementy, by byly daleko omezenější než nyní, kdy v důsledku totálního naštvání se většiny voličů získal převahu ve všech uvedených oblastech.
Něco podobného by se mohlo přihodit současným ekologům, progresivistům a dalšímu póvlu zcela snadno, ledaže by se jim, jako komunistům po puči v únoru 1948, podařilo nějakým zásadním způsobem zlikvidovat demokracii. Výhodu mají v rudém rozvědčíkovi na Hradě.

Právě zuřivost ekologických aktivistů a jejich snaha co nejvíce zkracovat termíny jejich nesmyslných "cílů" je tedy příznakem toho, že tento póvl si je vědom blížícího se svého konce, jako ty vosy na konci léta. Snaží se jednak na poslední chvíli si toho co nejvíc nahrabat pod sebe, jednak co nejvíc ztížit návrat k normálním poměrům, který bude muset po jejich konci logicky nastat.

Budeme vyrábět struldbrugy?

Kdo jsou ti zmínění v nadpisu? Musíme je hledat v naprosté klasice, třetím dílu Guliverových cest. Ukazují trochu jiný pohled na nesmrtelnost, který není sdílen ani všemi autory, touto tématikou se zabývajícími, o laicích ani nemluvě.

Proč struldbrugové

Má cenu se zabývat tímto fenoménem jednoduše proto, že zdravotnické autority, zejména levicově až levičácky orientované (což je charakteristika i valné většiny současné WHO) neustále slibují prodlužování lidského života a presentují je jako cosi mimořádně pozitivního.
Pochopitelně, často prosazuje dodržování nesmyslů, které již byly vyvráceny, nebo bojuje proti aktivitám lidmi vnímanými pozitivně, jejichž vliv na zdraví a délku života je zanedbatelný či neprokazatelný. V podstatě pouze omezuje lidskou svobodu a lidská práva.
Byl dokonce vymyšlen ukazatel DALY, což jsou roky, které člověk prožije odkázán na péči druhých. Čili čím je hodnota tohoto ukazatele nižší, tím má být společnost kvalitnější.
Osobně považuji tento ukazatel za pitomost, a to ze dvou silně souvisejících důvodů:

1. I v zemích se srovnatelným sociálním systémem se do DALY budou promítat nejrůznější nejen sociální, ale i komerční faktory. Např. existence zásilkových obchodů výrazným způsobem snížila DALY, protože lidé již neschopní si nakoupit potravinové suroviny a uvařit si z nich jídlo se pojednou stali samostatnými v tom smyslu, že si jen ohřejí a snědí to, co je jim dovezeno až ke dveřím bytu. Čili u nás se musel tento ukazatel rapidně zmenšit po vzniku podobných služeb a jeho rozmístění na ploše státu bude spíš stínovat dostupnost těchto služeb než výskyt lidí v horším zdravotním stavu.
2. Nejlepší hodnoty tohoto ukazatele ovšem mají některé rozvojové státy, protože pokud se v nich někdo stane "disable", tak prostě během pár dnů zemře. Důvodem je, že tam péče o tyto lidi není nijak zajištěna a v řadě případů nemohou pomoci ani nejbližší příbuzní. Prostě proto, že pomoc je nad jejich ekonomické i fyzické síly.

Z tohoto důvodu jsem vůči tomuto, ale i dalším podobným, ukazatelům dosti skeptickým. Považuji je za cosi, co má potvrdit jakýsi ideologicky předem zadaný cíl, a objektivní reflexe reality je u těchto ukazatelů druhotná, tedy, pokud je vůbec žádoucí.

Tedy, struldbrugové...

Abychom tedy šli ad fontes:
Guliver, prováděný fiktivní zemí Laputa je svým průvodcem seznámen s tím, že v zemi se občas narodí děti, které budou žít věčně, a že je to pro ně velké neštěstí:
"A co je na tom tak strašného? Já si představuji, co všechno by mohl člověk za tak dlouhou dobu vykonat, zvládnout..."
Později mu ovšem král této země vysvětlí:
"Milý Lemueli, ty si to představuješ jak Hurvínek válku (respektive mu zcela jistě řekl nějaký laputský ekvivalent této fráze). On sice bude žít věčně, ale nepřestane stárnout. Bude stále starší, nemocnější a neschopnější. My dokonce musíme ty nešťastníky po devadesátce jejich věku zbavit majetku, protože by svou stařeckou chamtivostí na sebe strhli veškeré bohatství země a svou stařeckou pošetilostí by ji rozvrátili.
A je tu ještě jedna věc: Jak ve stáří klesá vštípivost, tak oni časem přestanou být s to sledovat změny, jimiž přirozeně lidská řeč prochází. Takže nakonec žijí mezi lidmi, kteří mluví pro ně neznámým a nenaučitelným jazykem a jsou schopni si povykládat jen s několika málo struldbrugy, kteří se narodili před nimi a po nich."
Takže musel cestovatel Lemuel Guliver konstatovat, že věčný život, pokud není spojen také s věčnou dobrou tělesnou a duševní kondicí, je cosi ne moc příjemného a žádoucího (což bylo v podstatě autorovo poselství ke čtenářům).
Jsem toho názoru, že pokud nebudou opravdu zajištěny i ty fyzické a psychické schopnosti, může se honba za co nejdelším přežitím změnit na cosi až obludného. Zejména pokud se dostanou k moci náboženští fanatici a zakáží sebevraždy, asistované sebevraždy či euthanásii, jak se o to neustále snaží, včetně pochybných postav z parlamentu EU.

Pohledy odjinud

Nesmrtelnosti blízké bylo i Frankensteinovo monstrum z románu M. Shellyové. Nakonec se rozhodlo spáchat sofistifikovaným a bolestivým způsobem sebevraždu, protože pociťovalo svůj život jako nesnesitelný.
Karel Čapek v divadelní hře "Věc Makropulos" nechává dceru alchymisty, která sloužila jako pokusná myška k testování nápoje nesmrtelnosti, vařeného původně pro Rudolfa II jejím otcem, vyprávět o stále narůstající únavě ze života. Nakonec se onoho receptu vzdá a daruje jej mladému páru, který objevil, že je vlastně nesmrtelná (respektive v Čapkově pojetí se život musel periodicky opakovanou dávkou lektvaru prodlužovat). Mladí ten recept hodí do ohně.
I socialisticky rozjásaní raní bratři Strugačtí v jednom ze svých prvních románů "Ničivá vlna" nechali jakýmsi blíže nespecifikovaným technickým zákrokem vzniklého nesmrtelného charakterizovat svůj stav slovy: "Je to změna ze stavu 'Chceš, ale nemůžeš' na 'Můžeš, ale nechceš'".
Podobně problematicky se na věčný život, nebo alespoň velmi dlouhý život, dívají i někteří klasikové západní SF.
A možná ještě jeden aspekt: Šíření křesťanství velice prospělo, že zakazovalo otrokům spáchat sebevraždu. V podstatě se mu podařilo odvrátit jakousi analogii průmyslové revoluce, na niž měla antika již našlápnuto, a slevněním otrocké práce (protože otrokům byla odňata poslední zoufalá možnost se vyhnout nadměrnému vykořisťování) přivést společnost na jinou cestu, na níž setrvala po dlouhou dobu.

Věčný, nebo velice dlouhý život, pokud nebude spojen s atributy zdraví a kondice, se snadno může stát nikoli požehnáním, ale krutým trestem (což se týká i případné povinnosti nedobrovolně žít).

Je správné omezení výzkumu mRNA vakcín?

Robert F. Kennedy, Jr. se pustil do omezování výzkumu mRNA vakcín. Pochopitelně, ozývá se jekot, jakýže je strašlivý "antivaxer, a jak ničí zdravotnictví. Mají jeho kritikové pravdu?

mRNA "vakcíny"

Jak jsem ve svých textech opakovaně uvedl, nejsou mRNA žádnými vakcínami. Kvůli jejich nasazení změnila WHO zcela účelově definici vakcín, protože s normálními vakcínami nemají tyto prostředky naprosto nic společného. Ani co do složení, ani co do mechanismu účinku. Zcela jistě by se to nestalo, pokud by se do čela vedení této organizace nedostal marxistický ideolog bez medicínského vzdělání. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že je veteránem marxistických partyzánských bojůvek, což je jistě vynikající kvalifikace na šéfování mezinárodní zdravotnické organizace a kompenzuje to absenci medicínského vzdělání.
mRNA tedy nemá s vakcínami prakticky nic společného a její označování za vakcínu je prachsprostá lež.
Faktem je, že plošné nasazení těchto prostředků vedlo snad k většímu počtu úmrtí než nemoc, proti níž údajně měly pomáhat. Něco takového je u klasických vakcín naprosto nepředstavitelné. Ta vůbec nejrizikovější, klasická vakcína proti vzteklině, vyráběná ze zvířecích mozků, má jednopromilovou úmrtnost a chrání před stoprocentně smrtící chorobou. To je prostě jiná třída než to, co nám vnucovali v  rámci "boje proti covid".
Tyto prostředky nejsou s to ani zajistit, aby působily výlučně na cílovou tkáň (o tom jsem už také psal) a následky jejich aplikace jsou naprosto nepředvídatelné.
Lze se rovněž obávat, že tyto "vakcíny" budou zabíjet ještě celá desetiletí, podobně jako radioaktivita z Černobylu.

Perspektiva

Nepochybuji o tom, že se tyto prostředky mohou časem stát velmi významným pomocníkem v boji proti infekcím, ale budou muset projít ještě velmi dlouhým vývojem a laděním (i odstraňováním) chyb, jichž mají naprosto nepřípustně mnoho. Musejí být také odladěny jejich dlouhodobé účinky, které zatím testovány vůbec nebyly. "Anticovidové vakcíny" byly nasazovány snad jen po týdnech (či ani to ne) jakýchsi pochybných zkoušek, a výlučně na zvířatech s velmi odlišnou imunitou od člověka, jako jsou hlodavci. Něco podobného je zcela nepřípustné.
Musíme se prostě smířit s tím, že tyto prostředky musejí být perfektně odzkoušeny a musíme znát i jejich pozdní účinky, než budou moci být plošně nasazovány. Do té doby je možná přípustné jejich nasazování u pacientů se zhoubnými nádory a s infaustní prognózou, u nichž se opravdu nedá nic pokazit.
Aby bylo jasno, klasické vakcíny byly coby princip aplikovány někdy od konce 18. století a nejprve proti chorobám majícím smrtnost v desítkách procent (jako jsou ony pravé neštovice, jimiž to začalo) a jejich masívní nasazení nastalo až někdy v polovině 20. století, tedy prakticky po stopadesáti letech. Za tu dobu se skutečně dalo konstatovat, že nežádoucí účinky vakcín, založených na principu aktivace imunitního systému něčím podobným patogenu, jsou velmi malé a zanedbatelné z hlediska rizika chorob, proti nimž byly nasazovány.
Současný stav mRNA můžeme přirovnat k náčrtkům létajících prostředků v zápisnících renesančního génia Leonarda da Vinci, které by většinou mohly létat, pokud by měl jejich autor k dispozici moderní (alespoň 20. století) motory. A povinnou plošnou aplikaci těchto prostředků k rekonstrukci oněch létajících strojů, nasazováním lidí do nich a jejich shazováním (pochopitelně bez moderních motorů) z nějaké skály.

Ještě jeden aspekt

V USA se podle některých zdrojů podařilo rudým Demokratům ustanovit až 72 povinných očkování (asi se to bude stát od státu lišit, respektive toto číslo je nejspíš součtem všech očkování v USA, přičemž proti některým chorobám se neočkuje všude; v některých státech USA se očkuje i proti pravému moru, vzteklině, horečce dengue, žluté zimnici a očkuje se i proti mnoha encefalitidám). Je mi líto, u nás jsou, podle webu VZP, povinná tato očkování proti:záškrtu

• tetanu
• dávivému kašli
• invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b
• přenosné dětské obrně
• virové hepatitidě B (chrání i proti virové hepatitidě D a snižuje riziko rakoviny, vycházející z jaterních buněk)
• spalničkám
• zarděnkám (snižuje riziko poškození plodu v pozdějších těhotenstvích, při očkování chlapců i u jejich budoucích partnerek)
• příušnicím
• u rizikových dětí proti tuberkulóze

Přestože některá očkování musí být aplikována opakovaně a některá (dětská obrna) jsou rozdělena do dvou dílčích dávek, 72 aplikací se z toho nedá vydojit ani náhodou. Dokonce ani doporučeníhodná očkování proti klíšťovému zánětu mozku či lidskému papilomaviru (snižuje u dívek mj. riziko rakoviny děložního čípku, u chlapců snižuje riziko vzácnější rakoviny penisu), meningitidě nebo virové hepatitidě A (doporučeníhodné jednak při epidemii v okolí bydliště, jednak před cestou do "čuňatozemí" okolo Středozemního moře, či zemí 3. světa, kde se dá chytnout velmi snadno; riziková je i konzumace mořských plodů v řadě přímořských států, i evropských) tento počet nedorovnají. Moc to nezvedne ani očkování proti chřipce s roční periodou.
Oněch 72 aplikací je jednoznačně výsledkem téměř neomezené síly farmaceutické lobby v USA, která vydělává i na naprosto zbytečných a obecně silně pochybných aplikacích kde čeho. Je naprosto správné, a je to i v zájmu občanů USA, aby jejich očkovací schéma bylo zrevidováno a pochybné položky (jichž bude naprostá většina) byly odstraněny (např. proti pravému moru by asi stačilo očkovat v oblastech, kde se vyskytuje, tedy ne např. v celém státě). Bez ohledu na to, že to povede třeba i k propouštění ve farmaceutických firmách.

To, že nová US administrativa drsně zredukovala "výzkum pro výzkum" na poli mRNA "vakcín", není projevem nějakého "antivaxerství", ale jednoznačně zdravého rozumu. Tyto prostředky potřebují ještě velice dlouhý základní výzkum, zejména na téma, jak eliminovat negativní dopady na zdraví, které se projevily při "vakcinaci" proti covid. Musí být zajištěno, že nebudou atakovat jiné buňky, než žádoucí cílové buňky imunitního aparátu, a nebudou tedy vyvolávat záněty srdečného svalu, vazivového aparátu, záněty mozku a míchy ani neplodnost (o dalších známých komplikacích nemluvě). Pochopitelně, ani další negativní dopady, o nichž zatím nevíme. To je záležitost mnohem levnějšího základního výzkumu, než na jaký byly finance skrečovány. Ten bude muset běžet spíš desetiletí než jen léta. A měl by být vyvázán z vlivu farmaceutických firem.

Co s farmaceutickými firmami. Znárodnit?

Aby bylo jasno. Jsem spíše pravicově orientovaný. Od levicovosti mě jednoznačně vyléčil život v minulém režimu. Přesto připouštím, že státní regulace mohou mít jakýsi význam a že za určitých okolností jsou dokonce prakticky nezbytné. Cílovou skupinou takovýchto nutných regulací jsou i farmaceutické firmy.

Trocha historie

V časech kupodivu ne tak dávných mohl léčit (ale také vyrábět prostředky k léčení) v podstatě každý. Když už ne jako profesionál, tak zcela jistě jako amatér v okruhu své rodiny (vč. samoléčení). Toto se v podstatě zcela nepodařilo, k velkému smutku farmakofašistů, potlačit dodnes, alespoň u některých skupin chorob.
Nicméně dříve, než začaly určité regulace (především 19. století), mohl léčit opravdu každý a víceméně jeho úspěšnost visela na tom, co si o něm a jeho potenciálních či reálných konkurentech řekli pacienti. Kdo byl úspěšný, měl spoustu úspěšně vyléčených pacientů. Kdo nebyl, jeho proslulost šla dolů.
Nicméně, popojděme v historii dále.
Za dnešního stavu je pacient, jak v totalitních tak i rádoby demokratických, státech nikoli subjektem, ale objektem léčby. Jeho postavení se příliš neliší od postavení součástky na běžícím páse továrny. Toto by eventuálně nemuselo vadit, pokud by výsledky působení provozovatelů léčení a jim pomáhajících sil (vč. výrobců léků) byly v případě úspěšnosti nějakým benefitem pro ty, kteří léčbu provádějí, a ty okolo nich.
Bohužel, s několika málo výjimkami, jako jsou rodinní lékaři a dětští rodinní lékaři, v podstatě nikdo není zainteresován naprosto jednoznačně, tedy ekonomicky, na výsledku léčby. Jen tihle "obvodní" lékaři takový interes mají, protože v případě neúspěšnosti od nich začnou pacienti utíkat. To právo jim zatím ještě nikdo nesebral, ale jsme svědky jeho omezování ve stylu "výměna lékaře jen jednou ročně".

Farmaceutické firmy

Pokud prodávala babka kořenářka na trhu léčivé bylinky či jejich směsi, byla, pochopitelně, zainteresována na tom, aby v rámci reálné možnosti fungovaly a nebyly zjevně pochybné (obsah myšího trusu apod.).
Dnešní farmaceutická firma nic takového nepotřebuje. Ta je naopak silně zainteresována na tom, aby její výrobky byly předepisovány (spíš než prodávány). V případě odbornějších výrobků (např. cytostatika) je firma silně zainteresována na tom, aby její produkty byly součástí "povinných léčebných schémat", která musejí jednotliví lékaři dodržovat, bez ohledu na vlastní názor a vlastní zkušenosti (byť třeba i takové, jako "žádný takto léčený pacient mi dosud nepřežil").
Někdy na přelomu tisíciletí jsme měli s kolegy odborný štěk o drogách (včetně léků), s nímž se dalo vyjet i na konferenci dosti farmakologicky a farmakoterapicky orientovanou. Na této konferenci jsem vyslechl velmi zajímavý referát o metodě, která umožňuje odebrat z nádoru vzorek buněk, pěstovat je in vitro (tedy v nějaké zkumavce nebo na půdě v Petriho misce či jiném vhodném "skle" (dnes už jsou to většinou plasty), a takto je testovat na citlivost vůči dostupným cytostatikům, která u pacienta padají v úvahu. Měli to podloženo i velice slušnou statistikou, podle níž významná část pacientů, u nichž byla prokázána citlivost nádorových buněk k nasazeným cytostatikům, se skutečně uzdravila, zatímco z pacientů, z jejichž nádoru vyrostly rezistentní buňky (a jsme u oněch povinných "schémat", nutících lékaře rvát do pacienta i "léky", o nichž vědí, že nemohou pomoci) nepřežil nikdo.
Pochopitelně, je to velice podobný postup, jaký se používá v klinické mikrobiologii, k níž mám vcelku blízko, a nikdo se, protože to bylo zavedeno někdy v polovině 20. století, tedy dříve, než farmaceutické firmy získaly prakticky neomezenou moc, nepohoršuje nad tím, že pacientovi není podáno antibiotikum či chemoterapeutikum, o němž se prokázalo, že na nalezené mikroby nezabírá, ale je cíleně hledán takový prostředek, na který jsou zachycené bakterie citlivé.
Nikoho také nevzrušuje, že ony testy nejsou stoprocentní. Může se stát, že nám část bakterií na misce nevyrostla (a ty pak mohou být zdrojem toho, že léčba "nezabere"). Vzácně se může stát, že "zabere" i léčba, která by podle Petriho misek zabrat neměla (důvodů může být víc, nejčastěji ten, že lék podchytí některé další bakterie, které onomu rezistentnímu původci "pomáhají" a bez nich přestane být tak škodlivý; nebo je omezena masa nežádoucích mikrobů a imunita pacienta se může soustředit na ty zbylé, a zvládnout je). Často se totiž nasazuje léčba "na slepo", ještě před tím, než jsou hotové výsledky z mikrobiologie a může "zabrat" i když vyjdou bakterie rezistentní (byť to není zrovna častý jev). Tohle prostě patří k medicíně, kdy ani lidé, ani ty škodlivé breberky nejsou primitivní stroje, reagující na zmáčknutí červeného tlačítka pokaždé naprosto stejně.
Pochopitelně, naprosto stejně by se u těch nádorových buněk dala řešit i citlivost na ionizující záření (aby nebyl pacient zbytečně ozařován a teprve pak se zjistilo, že je nádor tvořen buňkami k záření rezistentními).
Nicméně když jsme měli onkologicky nemocnou příbuznou, a já se ptal po oné metodě stanovení citlivosti nádoru na cytostatika (už proto že šlo o vachrlatý nádor, obvykle rezistentní na záření a ne zcela jistě citlivý na cytostatika), tak jsem byl seznámen s tím, že onkologové tuto metodu odmítají. Příbuzná osoba byla léčena podle "schémat", v podstatě s jediným možným výsledkem, kterým byl rodinný pohřeb.

Důvod?

Důvod je zcela jednoznačně jasný: Farmaceutické firmy by přišly o příjmy.
Jednak by došlo k tomu, že by byla z větší části ukončena zbytečná terapie neúčinnými prostředky, což znamená u jednoho pacienta statisícové částky do kapes farmaceutických firem (hlavně) a něco kápne i distribuci.
Druhá věc je, že by byla rozbita ona "závazná schémata", která zajišťují farmaceutickým firmám v podstatě bezpracný příjem. Sice by přibylo vyléčených pacientů (protože by se cíleně pátralo po tom, jaká léčba na jejich individuální nádor může zabrat), což je ovšem pro farmaceutické firmy naprosto nezajímavé, ony žádný ekonomický zisk ze zachráněného pacienta prostě nemají. Naopak by to mohlo zasahovat do jejich výrobních plánů (pokud by se ukázala jako zabírající cytostatika, která jsou ve stávající výrobě minoritní a ke zvýšení jejich produkce by se musela provádět v továrnách různá, a ne levná, opatření).
Třetí důsledek je ovšem ještě "hroznější": Objevila by se, patrně dosti početná, skupina pacientů, majících "černé na bílém", že jim nic z dostupných preparátů nemůže zabrat. Tito pacienti by byli horkými kandidáty na různé alternativní postupy, které nejsou pod kontrolou farmaceutických firem, a ty z nich nemají naprosto žádné zisky. Od různých kombinací exotických bylin, zejména z botanicky dosud neprobádaných končin světa, přes hypoxii či hyperoxii, hypertermální terapii, až třeba po metodu nekrotizace tumorů doktora Fortýna.
A je pochopitelné, že až by kandidáti na chemoterapii viděli na jedné straně cytostatickou léčbou těžce zmrzačené pacienty a na straně druhé pacienty zachráněné šetrnější léčbou, mohly by ztráty farmaceutických firem ještě dále narůstat. A je docela možné, že ze současného obratu s cytostatiky a podobnými preparáty by zbyly jen trosky, na úrovni nižších desítek procent.

Co z toho plyne

Jinými slovy, je nutno odbourat současnou situaci, v níž farmaceutické firmy nemají prakticky žádný zájem na tom, aby jejich léky byly účinné. Mají zájem jen na tom, aby se prodávaly a aplikovaly, a to je vše.
V podstatě existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.
Jednu z nich si budou pamatovat starší čtenáři, protože v podstatě byla realizována v minulém režimu, který zažili.
SPOFA neměla prakticky žádný interes na tom, kolik se prodá toho či onoho léku, a to samé platilo i třeba pro Lachemu, která vyráběla cis-platinu, tehdy velice nasazované cytostatikum.
Měla spíš zájem na tom, aby její výrobky odebíralo zdravotnictví, a nechodilo moc ke konkurenci, ať už z ostatních socialistických zemí, nebo dokonce k západním firmám. Z tohoto důvodu také běžel docela slušný farmaceutický výzkum a paralelně s ním i výzkum akademický, který byl po roce 1989 v podstatě zlikvidován.
Rozhodně ale nikdo nebyl placený "od tabletky" či "od ampulky", a zejména ne na tom, že záleží na množství aplikací, ne na terapeutickém účinku.
Jistěže to mělo mnohé mouchy, jako celý socialismus, ale v principu to fungovalo.
Druhou možností je obnovení konkurence mezi farmaceutickými firmami, včetně otevření trhu vyspělých zemí firmám ze třetího světa.
Lze vyjít z faktu, že naprostá většina zákonů a podzákonných norem, které "chrání pacienty před škodlivými preparáty neseriózních výrobců" má v podstatě jen jediný účel, a tím je ochrana trhu, na němž jsou etablovány současné velké farmaceutické firmy, před kvalitnější konkurencí. Pročištění této právní džungle by mohlo jednoznačně zavést konkurenční prostředí, v němž by nezáleželo primárně na počtech "povinně aplikovaných" dávek, jako spíš na tom, zda preparát firmy A je účinnější než preparát firmy B. A tudíž ten účinnější z nich bude dáván pacientům a výrobce toho méně účinného bude muset inovovat.
Jistěže by toto uvolnění mohlo a mělo být spojeno také se dvěma dalšími postupy.
Jedním z nich  by bylo ono připuštění alternativ (výše zmíněných), čili zrušení jakéhosi monopolu specializovaných onkologických pracovišť, protože např. onu metodu nekrotizace tumoru může v podstatě zvládnout i standardní chirurg standardní okresní nemocnice, alespoň u většiny nádorů.
Druhým postupem, po němž farmaceutická scéna přímo řve (tím, co dělá) by bylo rozbití některých velkých farmaceutických firem a likvidace jejich "spojujících složek", jak bylo naloženo po druhé světové válce s firmou I. G. Farben, která mj. proslula organizací rozsáhlého programu nelidských pokusů na vězních a zajatcích (IMHO zejména tresty pro manažery byly velmi mírné, naprosto neodpovídající jejich vině).
K tomuto by bylo možné použít chování velkých farmaceutických firem za covidové krize, kdy cpaly do lidí naprosto neúčinné preparáty a vůbec je nezajímalo, že po nich lidé umírají.
Rozbití těchto firem na jednotlivé provozy a jejich buď osamostatnění, nebo prodej konkurentům, by trh rozhodně vyčistilo.

V současné době tedy lze konstatovat, že velké farmaceutické firmy do jisté míry přerostly společnosti přes hlavu do takové míry, že ohrožují jak společnost (coby celek), tak i jednotlivé občany, kteří ji tvoří. Dříve nebo později se bude muset stát na tomto poli něco zásadního a jistěže bych viděl raději postup v souladu s pravidly demokracie, než nějaký spontánní výbuch občanů, včetně lynčování skutečných, či bohužel jen domnělých, viníků.

S EU na věčné časy a nikdy jinak?

Je mi líto. "Pevné ukotvení" ČR ve strukturách jako je EU, případně NATO, poněkud připomíná to samé u Československa a RVHP + Varšavské smlouvy. Nezvonili jsme klíči v roce 1989 proto, abychom se stali obětí nové totality, srovnatelné s tou, která se, k našemu štěstí, zhroutila.

EU

Lze toho jistě litovat, ale EU se v podstatě chová tak, jako by v souvislosti s Lisabonskou smlouvou zešílela a v tomto stavu si, jako správný šílenec, ještě libovala. Chová se tak, jako by naprosto nebyla schopna sebereflexe svého stavu.
Faktem je, že její demokratická legitimita je velmi nízká, v některých ohledech srovnatelná s tímto parametrem u sovětského politbyra, v některých vyšší, ale ne o mnoho.
Neexistují celoevropské strany s jasně danými programy, na jejichž základě by mohli občané členských států volit konkrétní ideje, jak se má EU následně rozvíjet. Jakési analogie něčeho podobného vznikají až po volbách a vůle voličů je v nich reflektována minimálně, snad až na "desolátní" skupiny vlastenecky a jakž takž demokraticky orientovaných stran.
Důležité také je, že neexistuje nějaký evropský politický národ, který by se ztotožňoval s EU jako se svou státní strukturou.
EU se snaží pohltit co nejvíce rozhodovacích pravomocí (v některých oblastech jich má více než nebožka RVHP), aniž by to bylo sebeméně k celkovému prospěchu. Naopak, celé to vypadá tak, že čím více pravomocí EU (a hlavně EK) má, tím hůř.
Problematické je též euro, jehož přijetím bychom automaticky začali ručit za dluhy nasekané neodpovědnými politiky zemí jižněji od nás.
Představa některých politiků, že bude možné EU nějak reformovat, se těžce míjí s realitou. I kdyby se našel nějaký EUrogorbačov, měl by jednak podstatně méně pravomocí, než měl on, jednak by stál proti daleko většímu protitlaku.
Jsem toho názoru, že "pevné ukotvení" v této organizaci by byla hrubá chyba, která by se nám jednoznačně v dohledné době silně vymstila.

NATO

NATO je vojenská organizace, poněkud podobná Varšavské smlouvě s tím, že zatímco v té hráli hlavní roli Sověti, v NATO tuto roli mají Američané. Pochopitelně, v rámci ustanovující smlouvy této organizace je onen proslulý článek 5, který definuje pomoc celé organizace při napadení jednoho (více) člena(ů). Problém spočívá v tom, že tato pomoc v principu nemusí být jen vojenský zásah, ale i ekonomický, potažmo diplomatický, tlak na útočníka, což jsou postupy, které mohou a nemusejí vést k žádoucímu cíli (což se projevilo už u meziválečné Společnosti národů, která tím získala dosti neblahou pověst).
Nikde prostě není psáno, že v momentě vpádu jakéhokoli útočníka na naše území, v USA (případně dalších členských zemích NATO) písknou poplach a z kasáren vyjedou vojáci s bojovou technikou, doprovázenou náklaďáky, naloženými pytli na padlé. Což je asi něco, co si méně informovaní občané s naším členstvím v NATO spojují.
Navíc je zde ještě problém oné roztržky současného vedení USA s vedením EU, které odmítá akceptovat stejné hodnoty demokracie, tržní ekonomie a lidských svobod jako mají USA, zejména po nástupu D. Trumpa. Evropská cenzura, omezování demokracie nejrůznějšími způsoby, výkrm pochybných antidemokratických aktivistických organizací, přijímání ilegálních imigrantů, atd., to vše je trnem v americkém oku. A k tomu jistě přispívá i ideologicky podložená impotentizace EU Green Dealem a podobnými prasáctvy, které činí ze zemí EU jen země, které "se vezou" na US investicích do obrany.
Takže by se klidně mohlo stát, že by např. konflikt EU : Rusko vedl ke konstatování, že jde o konflikt mezi dvěma totalitami, který navíc EU vyprovokovala, takže se na něj článek 5 nevztahuje. A i kdyby si evropští členové NATO vygenerovali jiné rozhodnutí, tak bez armády USA by na tom byli jako impotent, který ztratil krabičku s Viagrou.
A v případě napadení Polska bychom nyní asi mohli udělat jedinou věc: Poslat mu na pomoc rotu generálů (počet našich generálů by +- zesílené motostřelecké rotě odpovídal) s tím, že k vítězství by to patrně nepomohlo, ale dostali bychom se s Polskem alespoň do Guinessovy knihy rekordů.

Pravomoc

Je mi velice líto: Ústava jasně říká, že suverénem ve státě je lid. Což zhruba odpovídá mase oprávněných voličů.
Rozhodně suverénem v tomto státě není ani president, ani některý z vrchních soudů, ba dokonce ani parlament. O policejním konfidentovi Pepkovi Vyskočovi z Putimi ani nemluvě.
Takže lid, a jen on, a nikdo jiný, má právo rozhodnout o tom, zda je naše členství v té či oné mezinárodní organizaci výhodné či nevýhodné, a zda z ní tedy odejít nebo v ní zůstat, případně do nějaké vstoupit.
Politici toto mohou suplovat pouze tehdy, pokud naprosto jednoznačně jednají v souladu s vůlí lidu, tedy občanů ČR. Rozhodně nemohou dělat něco, s čím tito občané nesouhlasí, a co odmítají.
Takže je naprosto logické, aby referendum rozhodovalo i o našich mezinárodních vztazích a o členství v organizacích i typu NATO nebo EU.

EU by rozhodně neměla znamenat "konečnou" v naší mezinárodní orientaci, protože se mění jak ona, tak i my. Green Deal a další jen škodlivé a bezcenné aktivity EU by měly vést, mimo jiné, i k tomu, že bychom se zcela legálně z této organizace vyvlékli. A pokud by se provalila nespolehlivost NATO v souvislosti s oním pověstným článkem 5, je zcela jistě legitimní revidovat i smlouvy, zajišťující naši mezinárodní bezpečnost.

To už je opravdu na czexit

Soudruzi z EK připravují projekt, podle něhož budou moci podstupovat trans-operace děti školního věku, jen na "vlastní žádost", bez jakékoli konzultace s odborníky a i proti vůli, nebo bez vědomí, rodičů. Tento návrh je natolik šílený, že opravdu, pokud by měl vzniknout tlak na jeho realizaci, je na okamžité zahájení procedur, vedoucích k odchodu ČR z EU.

Identita a orientace

Sexuální identita i sexuální orientace se vyvíjejí v čase. Zpravidla jsou usazeny až někdy po 18 roce a patrně by bylo záhodno počkat ještě tři roky, protože ještě do těch 21 let se usazují některé systémy v mozku, mj. odpovídající za reakce na etylalkohol (proto je v řadě států alkohol legální až od 21 let).
Dítě školního, a zejména mladšího školního, věku žádnou sexuální identitu ani orientaci nemá. Respektive se u něj střídají různé prvky z nich, což je naprosto normální projev vývoje pohlavního ústrojí. Dokonce se v určitém věku u chlapců i dívek objeví zatvrdnutí tkáně pod prsní bradavkou. Nicméně u chlapců je tento jev přechodný, zatímco u dívek v této oblasti začne růst estrogen dependentní tuková tkáň (tedy tuková tkáň, jejíž růst stimulují ženské pohlavní hormony ze skupiny estrogenů), která vytvoří ona poupata (o nichž zpíval Michal David na poslední Spartakiádě, a je to i odborný termín z anatomie člověka), z nichž během následujících několika let vzniknou plnohodnotné prsy s mléčnou žlázou, schopnou zajistit potřeby novorozence a kojence.
Pohlavní hormony mají, pochopitelně, vliv i na odpovídající centra v mozku, v nichž jsou také receptory na ženské i mužské pohlavní hormony. Navíc na dospělý výkon najíždějící pohlavní žlázy nejsou jejich jediným zdrojem v těle. Obojí hormony produkuje kůra nadledvin a ženské pohlavní hormony produkuje také tuková tkáň. Proto obézní holčičky vyspívají dříve a obézní chlapečci zase nějaký čas mohou působit ženštěji, než jejich varlata najedou na "pubertální výkon". Z uvedených (i mnoha dalších) důvodů se mohou u dětí před pubertou a na jejím začátku, i později, střídat identity i sexuální orientace. To druhé může navíc být do jisté míry provokované i tím, že od určitého stupně vývoje se začnou přirozeně vytvářet mezi dětmi ryze chlapecké i ryze dívčí skupiny. Takže toto může mj. ovlivnit i určité pocity takové či makové vlastní identity a orientace.

Dopad

Tedy to, že se chlapci v určitém stupni vývoje kamarádí více s chlapci a dochází mezi nimi i k určitým důvěrnostem ze spektra sexuality, případně, že se to samé děje "zrcadlově" u dívek, je opět naprosto normální a je to součást určitého "tápání" během pohlavního dozrávání.
Vím od známých o chlapecké partě (mladší školní věk) jejíž členové mají "partovou povinnost" nikdy se nedotknout žádné holky (jistě je to časem přejde).
To, že si třeba chlapci na WC porovnávají, "kdo ho má delšího", případně něco podobného dělají dívky (třeba jaká největší mince se "tam" dá zastrčit), neznamená, že jsou z nich gayové nebo lesby, případně že mají opačnou sexuální identitu oproti biologické.
Je to prostě proces vývoje sexuality, u něhož je normální jakési tápání, testování možností apod.

Aktivisté

Je jasné, že pokud mezi takovéto tápající a experimentující děti vpadne nějaký aktivista, může je naprosto zdrcujícím způsobem "oblbnout" v tom smyslu, že jsou vlastně gayové a lesbičky, a ti, kteří jimi určitě nejsou, tak mají odlišnou "genderovou" identitu a měli by se nechat co nejdříve překastrovat na opačné pohlaví.
Pokud mají tito aktivisté k dispozici spolupracujícího učitele, mohou se ještě opřít např. o konkrétní problémy v jednotlivých předmětech, či problémy kázeňské a svést je na onen nesoulad mezi biologickým pohlavím a "genderem" a lživě garantovat, že po překastrování se vše vyřeší.
Faktem ovšem je, že pokud k něčemu takovému dojde, tak je to zákrok v 99,9 procentech (minimálně) naprosto zbytečný, který navíc žádné slibované benefity dítěti nepřinese, jen ho nevratně zmrzačí.
Faktem také je, že nahnání dítěte na takovýto zákrok má mnohem horší a navíc nevratné následky, než jeho sexuální zneužití. Proto by měly být tyto aktivistické činnosti trestány daleko přísněji než pohlavní zneužití. Ideální by byly mnohaleté tresty ve věznicích proslulých šikanováním "úchyláků" ze strany spoluvězňů o délce překračující reálné přežití vězně v těchto podmínkách.
Dovoluji si konstatovat, že na Rusku toho moc pozitivního není, ale to, že jsou tito aktivisté seznamování důvěrně a dlouhodobě s krásami sibiřské přírody, je cosi velmi pozitivního.
Faktem je, že uvedená aktivita ze strany EU je natolik nebezpečná, že by opravdu mělo cenu z EU odejít, i za "vyhrožovanou" cenu snížení životní úrovně. Životy a zdraví našich dětí snad za to stojí.

EU tedy rozjíždí cosi, co je, alespoň dle mého soudu, jasné překročení sebebenevolentnějších hranic tolerance. Pokud tedy skutečně dojde k tomu, co bruselští soudruzi plánují, je to opravdu důvod k velmi hlasitému, důraznému a nekompromisnímu požadování, aby naši zastupitelé zahájili procesy, vedoucí k odchodu z této zloorganizace.

Něco takového bychom měli mít také

Soudruzi z Novinek pláčou nad tím, jak jsou nezletilé Rusky motivovány státem, aby v případě otěhotnění dítě donosily a porodily. Je mi velice líto, je to naprosto racionální politika u populace, v níž připadá na jednu ženu jen něco málo přes jedno dítě, tedy v podstatě vymírající.

O co jde

Je jasné, že fašisté, včetně odrodilých Rusů, jako je autor citovaného komentáře na Novinkách, nenávidí Slovany a přejí si jejich vymření. Přitom, pochopitelně, ono kollárovské "dubisko na východě" vadí nejvíce, protože to skutečně už svou existencí je velkou podporou (a nejen morální) všem slovanským národům, které nemají zájem vyhynout a uvolnit Lebensraum árijským "nadlidem", třeba z Bruselu. Případně civilizačně bezcenným mohamedánům.
Takže obrana před vymřením populace je pro soudruhy komentátory cosi odporného (jelikož se to křižuje s jejich záměrem vyhubit Slovany).
Faktem ovšem rovněž je, že ani my na tom nejsme demograficky dobře, byť na tom nejsme tak špatně, jako to Rusko. I my, pokud by se stávající stav nezměnil (a to raději ani nezmiňuji možnost setrvání trendu v poklesu porodnosti autochtonní populace) bychom za pár generací stáli na vymření a byli donuceni vládu nad naší zemí přenechat nějaké demograficky úspěšnější konkurenci.
Rusko tedy ukazuje jakousi cestu ke zlepšení demografie. Soudruh Mitrofanov sice blekotá o vyrábění vojáků pro ruský režim, ale to je nesmysl, protože je opravdu otázka, kdo a jak bude v Rusku vládnout v době, kdy současná novorozeňata dorostou do vojenského věku. Jsem toho názoru, že od současné ruské vládní garnitury jde spíše o jakousi pronárodní filantropii, protože ta úrodu dnes zasetých podpor mateřství nezletilých Rusek sklízet nebude.

Proč u nás?

Zmínil jsem se, že i naše demografická situace není dobrá. Míru plodnosti (tedy počet dětí, připadajících na ženu v plodném věku, máme dlouhodobě pod 1,5. Míra reprodukce tedy počet narozených dívek, připadajících na jednu ženu, je pod 1, přičemž ona hodnota zajišťuje alespoň udržení populace na stabilní úrovni.
Proč se to tak počítá? Je to proto, že když máte jednoho muže a sto žen, tak za rok můžete mít kolem stovky dětí (ostatně někteří orientální panovníci byli tak čiperní vládcové mnohočetných harémů, že ze svých synů sestavovali tělesnou gardu nebo vojenské oddíly). Karel Veliký měl údajně stovky nemanželských synů, z nichž mnozí "rytířovali" v jeho družině (jeho nemanželským synem byl i Roland, ubitý Basky v Rosenvalském průsmyku). Ostatně, není nutno chodit do daleké ciziny či minulosti: ve filmu Waterloo je scéna útoku skotské jízdy, jejíž velitel se chlubí Wellingtonovi, že "mnozí z nich jsou jeho synové".
Naopak, budete-li mít sto mužů a jednu ženu, tak se stihnou maximálně dva porody a i kdyby to byla pokaždé paterčata, je to podstatně méně.
Takže proto se zvlášť sleduje, jak se reprodukují budoucí rodičky.
Naše populace sice mírně roste, ale většina toho růstu je dána imigrací a naturalizací. Naštěstí k nám zatím migrují lidé schopní s námi relativně bez konfliktů spolužít. Cílovou zemí zcela nekompatibilních migrantů zatím nejsme, či spíš jen zcela okrajově.

Jak u nás?

SPD jsem volil mimo jiné i proto, že opakovaně slibuje, a zasazovala se za to i v končícím parlamentu, podpory rodičů s dětmi, včetně půjček, zčásti "splacených" narozením dětí. Podobná opatření u nás fungovala za komunistů a k udržení stability populace jednoznačně přispěla.
Vcelku bych podpořil i "rasistický" požadavek SPD, aby benefity spojené s dětmi byly spojeny s absencí kriminálních aktivit rodičů, případně, ve vyšším věku dětí, s jejich řádnou školní docházkou.
Proporodní opatření bych tedy uvítal a naprosto bych neměl problém i s nějakým opatřením, jaká zavádí to Rusko, protože potratů u mladých holek se jako lékař docela bojím (víc než rizik, spojených s těhotenstvím a porodem). Jsem, pochopitelně, proti zákazům potratů, ať už jakkoli formulovaným. Nicméně zde nejde o zákaz, ale o jednoznačně pozitivní motivování. A pozitivní motivace zcela jistě není ekvivalentem zákazu.

Co tedy dělat?

Jak už jsem uvedl, jakási pozitivní motivace místo zákazu potratů je pro mě přijatelnější. Přitom ty potraty by bylo vhodné zachovat např. pro případy rizika nebo dokonce prokázanosti nějakého vrozeného postižení (nerozpakoval bych se dát více peněz pracovištím, které se těmito haváriemi zbývají). Asi bych nebyl ani proti potratu plodu vzešlého z incestu, byť ten nemusí být nutně spojen s vadností dítěte. Opět v tomto může pomoci genetická analýza; ta může, mj., přinést i radostnou (jak pro koho) zvěst o tom, že např. otec plodu není biologickým otcem těhotné slečny.
Přivítal bych ovšem spíš než jednorázový příspěvek nějaké pravidelné placení státního příspěvku. Neměl bych problém ani s dětskými zařízeními (jesle, školky) při základních a středních školách či učilištích.
Prostě, spíš jde o to, aby vznikl ucelený a logicky provázaný systém péče o takové maminky a jejich potomky a neměl bych problém s tím, aby se časem rozšiřoval i na svobodné matky starší. Pochopitelně, kde takovýto systém zavedli, mají narůstající četnost svobodných matek, žijících v jedné domácnosti s mužem, který je, "divnou shodou okolností", současně i otcem jejích dětí. Takže všeho s rozumem a mírou.
Jistě by se však neměl tento systém přetahovat o peníze a podporu ze strany státu s nějakým systémem podpory mladých manželství s dětmi.

Výdaje

Ano, zcela jistě takový systém bude představovat výdaje, dokonce mandatorní, a tedy zatěžující i další státní rozpočty za horizontem dožití stávající vlády. A může být i obava z reakce občanů.
Faktem ovšem je. že toto není nějaký výkrm hochštaplerů s ekologií či 666 "gendery", výkrm islámských teroristů či bruselských, jen škodících, úředníků, jaké nám vnucuje zešílevší EU. Toto by byla investice do naší budoucnosti a s vysoce pravděpodobným velmi dobrým dopadem na ekonomiku našeho státu za nějakých 20 - 25 let. Přičemž by se to celé mohlo zavádět postupně, třeba s tím, jak budou pomalu končit podpory státu církvím.

Rusko tedy rozjíždí cosi, co by nás mohlo inspirovat, včetně toho, že máme na to, abychom to provedli kulturněji a efektivněji.