Pan Metelka na svém blogpostu tvrdí (na základě tvrzení IPCC), že jakýkoli oxid uhličitý, produkovaný lidmi do atmosféry "navíc", musí nutně vést k tomu, že začne růst koncentrace tohoto plynu v atmosféře až do nekonečna. Je to poněkud odvážné tvrzení, protože v přírodě k takovým jevům prakticky nikdy nedochází.
Příklad s bazénem
Pan Metelka uvádí příklad s bazénem, který má vyladěnu rovnováhu mezi přítokem a odtokem vody, a nyní se k tomu přítoku přidá ještě další (jakási analogie "produkce CO2 navíc antropogenní činností"), tak jeho hladina poroste "do nekonečna".
Dovedu si představit jedinou technickou možnost, která by tady toto dokázala: Pokud by oním výtokem byla hadice, jejíž horní konec by byl upoután na nějaké bójce, což by zajišťovalo jeho konstantní hloubku pod hladinou. A ta hadice by navíc musela být nekonečně dlouhá. Jakýkoli normální odtok bude na zvýšený přívod reagovat tak, že poroste rychlost proudění v něm. Protože se zvýší tlak na vstupu do něj a rychlost proudění v trubce je mj. závislá na rozdílu tlaků mezi vstupním a výstupním koncem. To je něco, co platí jak pro kapiláry lidského krevního řečiště, tak i pro ropovody.
Jinými slovy, je docela normální, že v případě zvýšení přítoku se bude následkem zvyšování hladiny zvyšovat i rychlost odtoku, až do okamžiku, kdy nastane opět rovnovážný stav (přítok = odtok), pouze bude hladina v bazénu o něco výše.
Pochopitelně, čím bude systém složitější, tím pravděpodobněji dojde k nějakému regulačnímu "přestřelení". Čili analogii situace, kdy se hladina nejprve zvýší, pak o něco poklesne a po několika výkyvech nahoru a dolů se teprve "usadí". Takto se projevuje řada regulačních úprav všech možných parametrů vnitřního prostředí lidského organismu.
To druhé by se u toho bazénu snad dalo napodobit tak, že by nebyl jediný výtok, ale bylo by jich víc, o různém průměru a některé by byly tvořeny pevnou trubkou a jiné hadicemi s pružnými stěnami, protože pak by v nich mohlo "přeskakovat" mezi efektivnějším lineárním a méně efektivním turbulentním prouděním a asi by opravdu mohlo docházet ke kolísání hladiny, než by se ustálila na nové (vyšší) úrovni.
Co udělá Země s CO2?
Pochopitelně, v reálném ekologickém prostředí Země existuje mnoho jevů oxid uhličitý z atmosféry odstraňujících, které jsou do jisté míry závislé na koncentraci tohoto plynu ve vzduchu. Od řady fyzikálních procesů, při nichž CO2 přechází do různých materiálů (asi největší význam má voda), přes různé chemické reakce (kdy vyšší parciální tlak tohoto plynu v atmosféře povede k vyšší rychlosti příslušných chemických reakcí) až po reakce biosféry, pro niž (některé její významné složky) je oxid uhličitý nezbytnou součástí výživy, a jeho vyšší koncentrace v atmosféře (případně vodách světového oceánu, ale i jiných) dochází ke zrychlení růstu a utilizace uhlíku do organických sloučenin.
Už jsem se svého času zmiňoval o prokázaném efektu "zazeleňování" pouští, daném tím, že rostliny, žijící na samé hranici fatálního nedostatku vody, jsou oxidem uhličitým v atmosféře stimulovány k růstu tím mechanismem, že mohou na kratší dobu otevírat dýchací průduchy, jimiž proudí dovnitř oxid uhličitý, nezbytný k fotosyntéze, ale opačným směrem, z pletiv rostlin ven, odchází voda. Čím více je oxidu uhličitého ve vzduchu, tím nižší přísun vody rostlina "ustojí", protože se zmenší její ztráty. U některých druhů rostlin má tento efekt i význam pro jejich šíření, protože je u nich voda kritická po dobu, než prokoření do takové hloubky, kde nějakou vlhkost naleznou.
Faktem je, že oxidu uhličitého je v atmosféře z hlediska fotosyntézy zelených rostlin spíše málo, a že ony "ideální koncentrace", o nichž blábolí ekologové, jsou velice blízko nejmenší koncentraci tohoto plynu v atmosféře, při níž je ještě fotosyntéza u zelených rostlin vůbec možná. Ta byla stanovena ve sklenících s řízeným složením atmosféry.
Je docela možné, že neúrody v "Malé době ledové" a během ostatních dlouhých chladných období historie byly způsobeny nejen oním chladem, ale i nedostatkem oxidu uhličitého pro fotosyntézu, který mj. může prodloužit nejnutnější dobu, potřebnou pro vegetační cyklus rostliny, a tím vlastně synergizovat s dopadem chladnějších let (s kratším teplým obdobím) na rostliny, včetně kulturních. Pokud by se někdy v budoucnu něco takového prokázalo, vůbec bych nebyl udiven
Na druhé straně je nutno konstatovat relativně méně často ventilovaný fakt, že v řadě skleníků na zeleninu jsou spaliny z ohřívadel po nějakém vyčištění hnány (hlavně právě oxid uhličitý) do prostor s rostlinami, protože vysoký obsah tohoto plynu urychluje a zmohutňuje jejich růst. Teoreticky by se dalo jít až na koncentrace, vyžadující pro zahradníky při pobytu v pěstebních prostorách dýchací přístroje.
Odtok oxidu uhličitého do biosféry
Faktem je, že dosti významnou složkou procesů, které oxid uhličitý z atmosféry odstraňují, je fotosyntéza, jednak zelených rostlin, jednak sinic (liší se složením chlorofylu a využívanými vlnovými délkami světla). O něco menší význam (ale nějaký jistě ano) má fotosyntéza na karotenoidech. Další fotosyntézy v současné době hrají spíše podružnou roli, byť tomu tak v době začátků života na Zemi nebylo.
Zmohutnění fotosyntézy vodních rostlin a sinic je velice často doprovázeno jevem, hodnoceným jako nežádoucí, a to je eutrofizace vod. Faktem ovšem je, že pokud považujeme oxid uhličitý za našeho největšího nepřítele, měli bychom reflektovat skutečnost, že část biomasy v těchto vodách vzniklé padne na dno a může tam přetrvávat poměrně dlouhou dobu. Za příhodných podmínek se i přemění na uhlí s výdrží v desítkách milionů let minimálně.
Je jistě jasné, že pokud je někde produkován čistý oxid uhličitý (nebo spaliny s jeho vysokým obsahem), mohl by být, mj., jímán do biomasy (s využitím sluneční energie) a tato biomasa by mohla být různě využívána. Je to rozhodně smysluplnější činnost, než velmi složitě, energeticky náročně a draze, jímat onen nepatrně koncentrovaný plyn přímo z atmosféry. Přejít na tento způsob jímání oxidu uhličitého (třeba na výrobu "biopaliv"), pokud by to dávalo vůbec nějaký smysl, by mělo význam jedině tehdy, pokud by už u každého komínu byl "biologický lapač" oxidu uhličitého.
Asi by stálo za úvahu pěstování některých rostlin v atmosféře se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého s tím, že by se vzniklá biomasa zpracovávala na materiály s dlouhodobým užitím, jako např. materiály stavební a izolační.
Pochopitelně, vše, co jsem zde uvedl (a mnoho dalších věcí, na které mohou laskaví čtenáři narazit), závisí na jedné velmi podstatné věci, a tou je střízlivé vyhodnocení, zda je vůbec současná nebo vyšší koncentrace oxidu uhličitého natolik "šílená", aby se podobné skrčky dělaly. Z mého pohledu spíše ne, protože teplá období byla vždy spojena s rozvojem ekonomiky, demografie i kultury. Tedy všeho, co působí na ekologické aktivisty jak červený hadr na býka. A právě nenávist vůči lidské kultuře i lidstvu samotnému, je patrně největším motorem těchto aktivistů.
Přítok oxidu uhličitého "navíc" tedy nepředstavuje nic zásadně problematického, co by nás mělo ohřívat až do nějakých absurdních důsledků, jako je Země coby žhavá koule, teplejší než Slunce. Existuje řada přírodních procesů, majících charakter zpětné vazby, snižující koncentraci tohoto plynu v ovzduší, a zvýšení jejich intenzity s růstem koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší lze důvodně předpokládat, případně plyne ze základních fyzikálních či fyzikálně chemických zákonů, případně už toto zvýšení bylo pozorováno. A hukot kamen, krmených dřevem a dřevěnými briketami, mi lehce napovídá, že by neškodilo, kdyby bylo ještě o něco tepleji.
Všem čtenářům přeji úspěšný rok 2026, mnoho osobních a pracovních úspěchů a hlavně udržení demokratické vlády v našem státě.
Žádné komentáře:
Okomentovat