Pan Metelka na svém blogu "ujišťuje" čtenáře, že ani Slunce, ani moře, ba ani vulkány nejsou zdrojem nadbytečného oxidu uhličitého či klimatického oteplování. Má to, pochopitelně, řadu háčků až "háků".
Co tedy Slunce?
Problém spočívá v tom, že IPCC zcela popírá existenci změn aktivity Slunce, byť samotný jedenáctiletý cyklus se promítá jak do teplot tak i do např. do množství srážek a průtoků některých vodních toků.
Tento cyklus se mj. projevuje kolísáním počtu slunečních skvrn. Je-li počet skvrn vyšší, je tepleji, je-li nižší, je chladněji. Na začátku tzv. "Malé doby ledové" nebyly tehdejšími prostředky v některých letech pozorovatelné na Slunci žádné skvrny. Byť je možné, že pokud by tehdy kolem Slunce kroužily naše současné družice, tak by nějaké byly s to detekovat, ale rozhodně by jich i tak bylo málo.
I toto "velké mizení skvrn" má zřejmě svoji periodu, která potom odpovídá střídání teplejších a studenějších období s delší periodou. Protože sluneční skvrny jsou v souladu s kvalitou záření, dopadajícího na zemský povrch, včetně koncentrace některých radioizotopů, promítají se (ať už přímo nebo zprostředkovaně) např. do kolísání přeměny normálního uhlíku (izotop 12) na radioaktivní izotop 14. Proto také nelze pro vztah mezi C14 a stářím hmoty s ním použít prostou logaritmickou funkci, ale používají se tabulky, které byly nejrůznějšími způsoby "cejchovány" tak, aby právě byly eliminovány ony nepravidelnosti v intenzitě vznikání C14 (a tedy i sluneční aktivity) v různých obdobích.
Rovněž na dentrochronologických řadách lze pozorovat období s lepšími a horšími podmínkami pro růst stromů. Je to ovšem komplikováno existencí lokálních jevů i tím, že v některých podnebných pásmech letokruhy prakticky nevznikají.
Nicméně to vše ukazuje, že činnost Slunce není uniformní, ale střídají se na něm, zčásti periodicky, zčásti, z našeho pohledu, nepředvídatelně, období s vyšší a nižší aktivitou.
Ekologové a klimatologové z IPCC připouštějí pokles zemského albeda, nicméně nejsou s to tento problém nějak hlouběji analyzovat. Přestože, pochopitelně, i toto narušuje tézi o antropogenním CO2 jako jediném zdroji oteplování klimatu.
Faktem také je, že lidský opravný zásah do albeda Země by byl poměrně jednoduchý: Stačilo by natřít střechy budov (kde je to možné a nevznikne konflikt třeba s památkáři) bílou barvou (o stříbřence ani nemluvě) a naopak skrečovat obrovské plochy FV panelů, které planetu prokazatelně zahřívají. Výhodou by byl i fakt, že v případě "přestřelení" by se dal ten nátěr poměrně snadno, rychle a levně na potřebné části ploch eliminovat. Na tom by se ovšem nedaly vydělat miliardy (a možná i víc) na dotacích pro naprosto bezcenné a z hlediska klimatu neúčinné či přímo škodlivé OZE.
Oceán a oxid uhličitý
Vztah mezi CO2 a oceánem je dán fyzikou. Čím je voda teplejší, tím menší je rozpustnost tohoto plynu v ní (nepřímá úměra a ještě nelineární). V minulých teplých obdobích, pokud máme k dispozici příslušná data, vždy rostla koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, protože byl teplotou vytěsňován z oceánu. Je to, pochopitelně, dosti složitý proces, který zahrnuje různé poměry v souvislosti se zeměpisnou šířkou a také různé poměry v souvislosti s tepelnými vrstvami vody ve světovém oceánu (i s vlivem teplých a studených proudů). Může se stát i to, že světový oceán v oblasti rovníku tento plyn vytlačuje, zatímco ve chladnějších zeměpisných šířkách je naopak tento plyn oceánem ještě pohlcován. To samé se týká i chladných hlubin, které mohou tento plyn vytlačovat až se zpožděním oproti vyšším vrstvám vody, které se ohřejí rychleji a víc.
Nicméně bez ohledu na podrobnosti pořád platí to, že čím je klima teplejší, tím více CO2 se z oceánu uvolní do atmosféry.
Jistě lze nalézt CO2 z fosilních zdrojů v oceánu, protože mezi oceánem a atmosférou běží proces výměny plynů oběma směry, takže plyn z fosilních paliv může být pohlcován oceánem a naopak oceánský oxid uhličitý se může objevit v atmosféře.
Nelze moc souhlasit s autorovou představou, že obsah oxidu uhličitého v oceánu celkově roste a jeho pH klesá, když víme, že v teplých vodách typu pobřeží Austrálie, je tomu naopak, a díky tomu se vzpamatovává i Velký korálový útes, o který měli ekologové obavy (nicméně oceánologové je už nemají).
Důležité ovšem je, že ekologický systém Země má řadu mechanismů, jak se s oxidem uhličitým vyrovnat a zabránit tomu, aby jen škodil.
Je třeba si uvědomit i to, že to byl právě tento plyn a nejspíš vulkanického původu, který vyvedl ranou planetu Zemi ze stavu "velké ledové koule". Dnes řada odborníků připouští, že v této katastrofální ledové době, kterou zažila pouze prokaryonta, byl pokryt kompletní vrstvou ledu i oceán na rovníku (starší teorie připouštěly podél rovníku pás volného moře, široký několik desítek až stovek km).
Výbuchy sopek a sopečná činnost
Pan Metelka popírá jakýkoli vliv sopečné činnosti na produkci atmosférického oxidu uhličitého.
Snaží se to dokladovat tím, že velké sopečné erupce po zvedení měření CO2 v atmosféře na Mauna Loa (Havaj) nezachytila žádné "zuby" v jeho koncentraci po těchto výbuších.
Výbuchy sopek jsou jistě nejspektakulárnější část vulkanické činnosti, ale nikoli jedinou. Dokonce i tam, kde sopky nevybuchují, existuje vulkanická činnost s výrony oxidu uhličitého. A i sopky, které jsou momentálně v klidu, zpravidla tento plyn roní také.
Na svazích nyní nevybuchujícího Vesuvu je možné vidět četné výstupy par s obsahem mj. i oxidu uhličitého. Další se najdou u nedaleké Neapole a souvisí s aktivitou tamního supervulkánu, jehož výbuch (otázka nezní "zda", ale "kdy" vybuchne) pocítíme pravděpodobně i u nás.
Podobná pole výronů vulkanických plynů můžeme vidět i na Islandu, na některá z nich je přístup omezen, protože by mohlo dojít k dušení a popálení turistů odcházejícími plyny.
U nás sice činné sopky nemáme, ale na našem území byly, a to až do raných čtvrtohor. Pozůstatků sopečné činnosti, spojených s výrony oxidu uhličitého, je na našem území dost. Jistěže nejvíc je jich v Západních Čechách, kde byla mohutná sopečná činnost a je tam také nejmladší sopka na našem území, ale podobné pozůstatky se najdou i jinde, včetně Moravy, zejména v okolí Hranic a tamní nejhlubší propastí na našem území, kde rovněž vyvěrají minerální vody s obsahem oxidu uhličitého.
Vřídlo jako příklad
Wikipedie nás informuje o tom, že výrony karlovarských pramenů (a nejvíc se projevující na Vřídle) jsou dány hlavně přetlakem CO2, který se uvolňuje z minerální vody a tím ji tlačí ven, až do výstřiku. Dovolím si vzpomenout také pramen v Herľanech (východ Slovenska), kde existuje nepravý gejzír (nepravý proto, že jej nežene vodní pára, ale opět CO2), který netryská kontinuálně jako Vřídlo, ale periodicky, právě jako gejzíry.
Vřídlo má vydatnost 2000 l/minutu a obsahuje 375 mg CO2 v litru (vzal jsem nejmenší z uváděných odhadů), tedy každou minutu vynese z hlubin země 750 g tohoto plynu. To je ekvivalent spálení asi 205 g uhlíku (energetické uhlí ho obsahuje kolem 80 procent). Za den jsou to tedy skoro tři metráky uhlíku, tedy skoro třetina tuny energetického hnědého uhlí.
Pokud to přepočteme na velkou uhelnou elektrárnu, bude denní výkon Vřídla odpovídat desetinám promile jejich produkce CO2 za den, nebo, ctěme Motoristy, bude přibližně odpovídat ujetí cca 500 km devíti auty se spotřebou 5l/100 km.
Ovšem, to je jen Vřídlo. Jen v samotných Karlových Varech jsou další výtoky nasycených či přesycených minerálních vod, u Mariánských lázní jsou další, včetně výronů čistého CO2 skrze bahno (coby "bahenní sopky").
Další výrony tohoto plynu jsou na jiných částech našeho území.
A celosvětově jsme zcela jistě upozaděni státy s většími vulkanickými projevy. Po dalších musíme pátrat na "územích nikoho" od Antarktidy až po podmořské výrony vulkanických plynů a jimi přesycených vod.
Bohužel, v jednoduše a zdarma nalezitelné formě nejsou dostupná kompletnější data o těch dalších zdrojích a já nejsem natolik saturován vulkanologickou literaturou, abych dokázal dohledat po této stránce prozkoumané zdroje a provést jakousi pravděpodobnou extrapolaci na ty, o nichž jen víme, že existují.
Rozhodně se však nejedná o zcela zanedbatelný zdroj CO2, jak se nám snaží namluvit pan Metelka. Pokud by IPCC byla vědecká a nikoli politická organizace, měla by při svém přístupu k odborné literatuře celého světa (i za naše peníze) tuto činnost zmapovanou. A pan Metelka by mohl argumentovat nikoli několika izolovanými sopečnými výbuchy, ale celkovými odhady produkce CO2 vulkanismem, což tedy nemůže nebo nechce.
Lze tady toto povídání uzavřít tím, že vliv Slunce na klima jednoznačně existuje, pouze mu z ryze politických důvodů není věnována pozornost. Oceán se do koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu promítá, a vulkanická činnost (včetně té neexplozívní) by si zasloužila přinejmenším důkladné zmapování, spojené se serózním odhadem mohutnosti její produkce CO2. Je zajímavá i z toho důvodu, že běžela dávno před tím, než se na Zemi objevili naši nejvzdálenější předkové, běží neustále a bude běžet i v budoucnu, bez ohledu na jakýkoli "boj za klima".
Žádné komentáře:
Okomentovat