Špatná zpráva pro EU a spol.: Lidé se začínají organizovat.

Existuje poznatek z psychologie (ale i z vojenství, politiky a pod.), že naprosto odlišně se chová neorganizovaný dav v porovnání s organizovanou skupinou. Je to trochu nadneseně popisováno, že dav či tlupa se chovají jako jejich člen s nejnižším IQ, zatímco dobře organizovaná skupina se chová jako její člen s nejvyšším IQ.

Historie

Můžeme sáhnout až do antiky. Řecký žoldnéřský oddíl se nechal najmout perským princem Kýrem (neplést si s perským císařem Kýrem Velikým, tohle byl jen velmi ambiciózní princ z téže rodiny) k násilnému získání perského trůnu. V první významnější bitvě byla perská (tedy vládcova) armáda díky vojenskému umu řeckých žoldnéřů na hlavu poražena, nicméně princ se připletl do bezvýznamné dílčí šarvátky a v ní padl.
Řekové tedy vyslali k poraženým Peršanům poselstvo na vyjednání pokojného odchodu (asi do řeckých osad na pobřeží Egejského moře), nicméně Peršané, navzdory tehdy již platným zvyklostem, vyjednavače, tvořící důstojnický sbor řeckého vojska, zákeřně povraždili a vyzvali řecké vojáky, aby se vzdali (což by znamenalo otroctví v podstatně nehumánnějších poměrech v Persii oproti poměrům v Řecku). Nicméně, a zde tedy nastalo to, proč tuto dávnou historii uvádím: Řekové zvolili nový důstojnický sbor a podřídili se jeho vedení. Pod velením těchto důstojníků Peršany porazili na hlavu (a vzhledem k jejich předchozímu barbarskému činu se s poraženými zrovna nemazlili) a vítězně odtáhli z bojiště.
Nešli k Egejskému moři, ale k Černému moři, kde je Peršané nečekali. Jedním z nově zvolených důstojníků byl Xenofontés, který celou tuto historii popsal v díle Kírú anabasis, dostupném i v českém překladu. Po několika letech se řecký oddíl skutečně vynořil na pobřeží Černého moře (v dosahu tehdy existujících řeckých osad), rozmnožený o místní ženy, se kterými se někteří řečtí vojáci a důstojníci oženili, i o děti z těchto svazků narozené (cesta trvala několik let; pro našince, který tuto trasu projede autobusem cestovní kanceláře, naprosto neuvěřitelné).
Nicméně je třeba zdůraznit právě to, že se Řekové zachovali jako organizovaná (a to i hierarchicky) skupina. Jak tlupa uprchlíků z bojiště by neměli šanci.
Rovněž jsem svého času vyslovil myšlenku, že i kosmické lety, vč. letů za hranice Sluneční soustavy, budou muset být organizovány vojensky, aby měly šanci na úspěch. Více méně je to i v souladu s některými díly západní SF (třeba série Star Trek), případně východní (třeba raní bratři Strugačtí).

K té ekologii

Ekologové v podstatě od začátku vystupovali jako organizovaná skupina, či spíše organizovaný a kooperující konglomerát organizovaných skupin. To jim umožnilo získat vliv, který byl v řadě zemí daleko za hranicí jejich volebních preferencí. U nás je to zvlášť výrazné, protože tak hloupí, aby volili zelené v nadprahovém (pro vstup do PS PČR) procentu hlasů, byli naši voliči pouze jednou, a to zřejmě ještě došlo k jakémusi komplotu, daném manipulací s předvolebními průzkumy. Jinak se zelení dostali do poslanecké sněmovny jen cestou "krypotozelených" stran, jako jsou piráti. Tu a tam se někdo dostane do senátu "s podporou zelených" a to je vše.
Nicméně právě proto, že fungovali jako kooperující organizované skupiny, pronikli do MŽP a dalších státních institucí, ovlivňovali jejich chod (včetně tvorby legislativních návrhů a podobných dokumentů), prakticky vždy ke škodě občanů. Teprve nyní dává pan Macinka dohromady přehled financí, které tyto skupiny vyzískaly, a to především k financování aktivit na úkor našich občanů. A jiné prostředky byly promrhány na podporu podobně škodlivých organizací, působících v zahraničí.
Ostatně, kdyby Trump neudělal nic jiného, než že těmto parazitům odňal americké peníze, zasloužil by si za to sochu z 24 karátového zlata v nadživotní velikosti. A člověku se chce skoro parafrázovat Járu Cimrmana "A není čtyřiadvacet málo? Což takhle třicet?!", bez ohledu na to, že ví, jaký je to nesmysl.
I dnes v podstatě ekologové a další "zelení" vzdorují nové státní moci asi jako Wermacht Rudé armádě v letní kampani na východní frontě v roce 1944 "buvolím pohybem". Vytlačit je z nejrůznějších postů, které obsadili čistě z důvodu páchání zla pro tento stát a jeho občany, bude potřebovat dlouhodobé a systematické úsilí.

K neekologii

Odpůrci zelených škodlivých nesmyslů se, bohužel, začali organizovat mnohem později, skoro s takovou latencí jako vědci k odporu proti Lysenkovi a dalším podobným pavědcům. Proto také tento odpor byl zpočátku málo úspěšný a lidé v něm proti ekologům ztráceli jednu pozici za druhou. U nás možná trochu méně než ve světě, ale i u nás ekologové a jejich organizace až do nedávna získávali stále více půdy pod nohama.
Nicméně lidé se poučili a opravdu se začali organizovat. U nás se to projevuje např. tím, že ekonesmysly, typu jednoznačně lidské zdraví ohrožujících větrných elektráren, mají stále menší podporu a ve stále větším procentu lokální referenda na "ekologická" témata vyhrávají odpůrci ekologů.
Ostatně, i přírodě, stejně jako lidem, jednoznačně škodlivá CHKO Soutok byla prosazena proti relativně organizovanému odporu občanů klerofašistickou vládou. A i odchod této vlády na politické smetiště byl dán mj. lépe se organizujícími občany.
Formuje se také odpor proti ekologům na Šumavě, přičemž mj. jde o snahy vydobýt od zelených škůdců kompenzace nejen za devastaci lesů chovem kůrovce, ale i za drastický pokles ceny pozemků, vyvolaný touto devastací, rovněž i za výrazné zhoršení parametrů životního prostředí, dané především "náhradou" živých stromů stromovými mrtvolami, z nichž se, mj., uvolňují pro člověka patogenní organismy a alergeny. Toto úsilí, ke štěstí zelených škůdců, do jisté míry narušila epidemie COVID a restrikce pohybu a dalších aktivit obyvatel.
V některých státech se dokonce podařilo zákony, původně prosazené ekology za účelem blokování veřejně prospěšných staveb (od železnic a dálnic až po nákupní střediska), využít k blokování výstavby ekohnusů typu větrných a fotovoltaických elektráren.

Růst

Uvedený odpor občanů proti ekologickým škodlivým nesmyslům má zcela jednoznačně narůstající charakter a je potěšitelné právě to, že též narůstá stupeň jeho organizovanosti.
Ostatně, takovým indikátorem uvedeného procesu je růst strany Motoristů, od skupin s lokálním významem (typu občanských skupin ve velkých městech), až po stranu, mající poslance jak v parlamentu EU, tak i v PS PČR. A Motoristé zatím dělají více-méně to, co od nich lidé očekávají, a kvůli čemu je volili.
Nicméně narůstá i odpor vůči nejrůznějším ekoaktivitám, u něhož se dá předpokládat další růst poté, co "zlí Motoristé" začali zveřejňovat, na jaké šílenosti a hnusoty se dávaly peníze od občanů různým nevládkám za předchozího ministra ŽP.
Velice důležitý je i kvalitativní nárůst odporu proti "boji za klima", představovaný stále sílící organizací CLINTEL, která na vědecké bázi, a přitom jazykem srozumitelným širší veřejnosti, vyvrací zmatené bláboly klimaalarmistů, vč. těch, kteří jsou sdruženi do organizace IPCC. Je ovšem třeba ve prospěch IPCC uvést, že od některých nehorázností "na první pohled" se již začíná distancovat i tento panel, což ještě před několika lety, když na pomyslném klimatickém trůnu seděla "božská Greta", nebylo myslitelné.
Nicméně CLINTEL v současné době zpracovává a publikuje na Parlamentních listech (a snad to pronikne i na další platformy) velmi seriózní rozbor problémů kolem "klimatické krize", která neexistuje a nikdy neexistovala.
Důležité také je, že "klima" není nějaký "vysoce odborný" problém. Na úrovni skutečně odborného bádání je jasně prokázáno, že ohrožení klimatu antropogenním oxidem uhličitým buď neexistuje vůbec, případně má na současném nárůstu teplot jen nepatrný a v reále zanedbatelný podíl. "Klima" je problém ryze politický a jeho řešení spočívá v odmítnutí klimahysterických politiků, prosazujících dekarbonizaci a mnoho dalších pitomostí z klimalží a klimahysterie plynoucích, a jejich nahrazení politiky jako jsou Motoristé (a snad se najdou i další strany, orientující se na "klimatický skepticismus").
Určité oslabení klimahysterie nastává i v samotném centru EU, i v sousedním zeleně dementním Německu, nicméně my bychom měli jet svou cestou danou tím, že klimapodvodníci zde měli prakticky vždy daleko menší politickou podporu než jinde v EU. Do jisté míry to samé platí i pro některé další země bývalého socialistického bloku, prostě proto, že populace těchto zemí je na lhaní vládních činitelů zvyklá a bere ho jako cosi samozřejmého (a podle toho se ke vládní propagandě také staví), zatímco populace zemí bývalého Západu je zdegenerována léty "jakž takž demokracie" a jak svým vládám, tak i nadstátní propagandě (Brusel a pod.), věří podstatně víc než my.
Nicméně na uvedené oslabení bychom se neměli spoléhat, měli bychom jet svou cestou, maximálně v koordinaci a spoluprací států V4+, a to i za cenu totálního rozchodu s bruselským centrem, které je v patrně nezvratném rozkladu a nemá cenu se vázat na chcípající mrtvolu. Spíš má cenu se od ní distancovat a izolovat. Předpoklady k tomu, mj. díky Green Dealu, stále rostou.

Jsme tedy svědky velmi pozitivního jevu, spočívajícího v tom, že nejen přibývá počet odpůrců bezcenných klimanesmyslů, ale současně se odpor proti nim začíná kvalitativně měnit ve smyslu vyšší organizovanosti, a tím i vyšší účinnosti. Pokud tento trend bude pokračovat i nadále, může vést k ukončení Green Dealu a navazujících hovadin na našem území, i za cenu rozchodu se chcípající EU.

Proč je smlouva EU se zeměmi Mercosur špatná

Faktem je, že smlouva, kterou EU procpala přes hlavy svých obyvatel i jejich zástupců v čelech členských států, je kritizována odborníky, majícími co do činění s produkcí potravin. Nicméně má i další negativní aspekty, na které se zatím moc nemyslí.

Mercosur

Členské státy této organizace jsou  Argentina, Bolívie, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Bolívie má v souvislosti se smlouvou s EU zvláštní postavení tím, že do ní není zahrnuta, protože přistoupila k Mercosur až poté, co jednání o smlouvě byla v chodu (a nikoho nenapadlo ji tam doplnit).
Je tedy vidět, že jsou to dosti problematické rozvojové země, jejichž zemědělství je daleko primitivnější než zemědělství v EU.
I očekávaný autoboom pro naše automobilky a jejich neprodejné elektromobily se nemusí konat, protože největší z těchto států, který má také nejrozsáhlejší silniční síť, tedy Brazílie, má zaveden pohon aut bioetanolem z nadbytečné cukrové třtiny a těžko se ho bude vzdávat. Všechny tyto země by také měly problémy mimo velká města zřizovat dobíjecí stanice (a vzhledem k jejich ekonomice by to pro ně byla daleko větší zátěž než pro státy EU).

Kvalita a cena jihoamerických potravin

Problém potravin této provenience spočívá v tom, že uvedené státy nemají zákazy a další omezení srovnatelná s EU, takže jak při produkci rostlinných, tak i živočišných, potravin používají v EU zakázané prostředky. Od GMO rostlin přes nejrůznější pesticidy až po výkrmové hormony a antibiotika. Tedy vše v EU buď zcela zakázané, nebo alespoň velmi striktně regulované.
Právě uvedené zákazy a regulace činí produkci potravin v EU natolik drahou, že jim mohou konkurovat potraviny dovážené přes půl zeměkoule.
Dalším problémem je jistě i jakýsi sociální dumping, protože tamní pracovníci v zemědělství jsou udržováni na podstatně nižší životní úrovni a mají tomu odpovídající výrazně nižší platy oproti pracovníkům na stejných či srovnatelných postech v EU, což se jistě do ceny potravin z Mercosur a z EU promítne také.
Budu opravdu velice ošklivý: Pokud jsou pěstitelské a výkrmové prostředky v EU zakázané opravdu tak nebezpečné, jak nám to tvrdili ekologové, kteří prosazovali jejich zákazy, pak je naprosto nesmyslné s jejich pomocí produkované potraviny vozit z Mercosur, protože to onu "škodlivost" nijak neovlivní. A pokud tedy škodlivé nejsou, což bych u některých prostředků docela odhadoval, protože z jejich zákazu čpí na sto honů zlá vůle jak ekologů, tak i evropského úřednictva, pak by měly být povoleny i zdejším zemědělcům, čímž by šla cena jejich produkce dost výrazně dolů.
Naivkové předpokládají jakési kontroly, které by údajně k nám "špatné" potraviny neměly pustit. Bohužel, je mi známo, že pokud se dodrží "karanténní" doba mezi ukončením podávání těchto prostředků a porážkou, případně u rostlin mezi aplikací a sklizní, neexistuje žádná možnost dřívější podání či aplikaci těchto prostředků detekovat. Stejně tak nelze detekovat ani to, že zvíře bylo po většinu doby svého života vykrmováno některou z v EU zakázaných GMO plodin.
Druhou věcí je, že socialismus je socialismus a pamětníci toho moskevského asi budou znát kauzy kontrol, odehrávajících se v duchu "nesmíte tam nic najít, ani kdyby to na vás řvalo a plácalo vás to po rukách". Nedělám si iluze, že by bruselský socialismus byl v tomto ohledu jiný.

Další aspekt

Tedy, EU dovozem ze zemí Mercosur přivede ke krachu valnou část zemědělců na svém území (a zbytky se budou zabývat produkcí spíše okrajových plodin). To je prostě realita, k níž nemůže nedojít, leda by se některé státy vzbouřily a tyto potraviny na své území nepustily.
Výsledkem bude stále rostoucí závislost EU na tomto dovozu.
Lze konstatovat, že Brazílie je jednou z klíčových zemí skupiny BRICS, z nichž minimálně jedna (Rusko) vede s EU proxyválku na Ukrajině. Pokud by nám, třeba po deseti letech, najednou státy Mercosur dovoz dalších potravin odmítly, byli bychom v horším postavení než Centrální mocnosti za první či Německo se satelity a okupovanými územími za druhé světové války.
Naprosto stejná situace by nastala, pokud by došlo k blokádě onoho dovozu, tedy dopravy potravin mezi jihoamerickými a evropskými přístavy. Přičemž taková blokáda je zcela jistě technicky daleko snadnější s dnešními sledovacími prostředky než byla za zmiňovaných světových válek.
V obou případech by to znamenalo hladomor, koncentráčnické příděly a rozvrat politického systému.
Pokud jsem něco nepropásl, tak si tohoto problému zatím povšiml jen kolega bloger Vidlák.

Dohoda se zeměmi Mercosur je tedy pro nás silně nevýhodná, zejména pokud zohledníme širší ekonomické, politické, ale i vojenské aspekty. Je zcela jednoznačnou ukázkou toho, že EU funguje nikoli v náš prospěch, ale k naší škodě.

Nadřízení našich zákonů evropským dekretům

Faktem je že EU je stále problematičtější což se týká i jejích nesmyslných nařízení, příkazů a zákazů. "Vzdor" jednomu takovému aktu patrně vyjde bilančně hůř než jeho vyplnění, ale jakmile se tyto akty sečtou, tak je to jinak. Proti sumě takovýchto "EUrolegislativních" aktů je odchod z EU jednoznačně výhodnější. Jen je třeba to udělat tak, aby v Bruselu nepadl onen ošklivý termín "czexit".

Jak nakrmit vlka, aniž by utrpěla koza?

Je vcelku jasné, že EU v současné mocenské pozici je zcela neslučitelná s jakoukoli prosperitou našeho státu. EU prakticky vše pozitivní zakazuje a neguje tak, aby to nebylo možno realizovat.
V poslední době jsou "hitem" opatření "k záchraně planety" před katastrofální klimatickou změnou, která by způsobila var moří okolo rovníku a výbuchy metanu, uvolňovaného z permafrostu v subpolárních a polárních oblastech. Pro zabránění této katastrofě jsou politici EU ochotni utratit jakékoli množství našich peněz.
Pochopitelně, po smysluplnosti tohoto utrácení neradno pátrat, protože velmi rychle vyjde najevo, že toto utrácení žádný přínos, ani pro klima, nepřináší. Jen se obohacují různé pochybné organizace a spolky, které se sice honosí jakousi "všeobecnou přínosností", ale jakmile dojde na lámání chleba konkrétních aktivit, je zle, protože se ukazuje vcelku jasně jejich nulový přínos.
Je tedy jasné, že otázka zní asi tak, jak je uvedeno v nadpisu: Jak nějakým způsobem uspokojit bruselskou byrokratickou mašinérii, aniž by došlo k nějakému zásadnímu poškození našich státních i národních zájmů.

Asi jediná cesta

Je mi velice líto, ale patrně jedinou rozumnou cestou by bylo referendum o nadřazení našich zákonů bruselským dekretům (protože v EU prakticky neprobíhá standardní demokratický proces tvorby zákonů, jen jakési akce exekutivy).
Odůvodnění je velice jednoduché: Zatímco naše zákony jsou tvořeny +- standardním demokratickým procesem, odrážejícím vůli voličů, dekrety EU jsou generovány byrokracií s nulovou demokratickou legitimitou, nad níž není fungující demokratická supervize (parlament EU má vůči EK daleko nižší postavení než parlament ve standardní demokracii vůči vládě a demokratická legitimita samotného tohoto orgánu je výrazně nižší než demokratická legitimita parlamentu ve standardní demokracii).
Protože tedy chceme (výsledky posledních českých parlamentních voleb ukazují, že většinově) žít v demokratickém politickém prostředí, pak je toto upřednostnění demokratických zákonů nad jakýmisi nedemokratickými dekrety zcela logické.

Další problém

Opakovaně se ukázalo, že úroveň EU byla zneužita k prosazování škodlivých nesmyslů, které na národní úrovni ve většině členských států EU neměly a nemají šanci projít demokratickým procesem. Z toho důvodu lze pozorovat snahu aktivistů tyto bezcenné nesmysly prosazujících, dostat se do jádra EU a prosazovat je přes hlavy legitimních zákonodárných orgánů (a tedy i proti vůli občanů).
Je úplně jedno, zda se to týká oněch 666 pohlaví ("genderů"), boje proti neexistující antropogenní klimatické změně nebo podpoře imigrace, či další nesmyslné nebo rovnou škodlivé agendy.
EU tedy v podstatě podporuje antidemokratické síly v jednotlivých členských státech, a tím. bez ohledu na to, zda to je či není záměr, ohrožuje v těchto státech demokracii.
Ostatně, nyní EU prosadila masívní dovoz zdravotně problematických a evropské země ekonomicky poškozujících potravin a potravinových surovin v rámci EU uzavřené dohody s Mercosur.

Ekonomika

Problémem, a to obrovským, jsou masívní dotace na kde co, většinou postrádající jakýkoli smysl. Jejich dopadem je rozvracení ekonomiky členských států a v podstatě takové "znečitelnění" ekonomického sektoru, že v reálu není možné vždy odlišit ekonomické aktivity produktivní a skutečně vytvářející nějaké pozitivní hodnoty, od těch, které jsou jejich pravým opakem (a je v našem zájmu, aby byly potlačovány).
Do toho zcela jistě vstupují různá nesmyslná omezení typu povinné dekarbonizace a dalších nesmyslů, které poškozují v globále ekonomiku a současně snižují životní úroveň občanů. Až na pro společnost bezvýznamné, či spíš škodlivé, výjimky.

Důsledky

EU si patrně nemůže dlouhodobě dovolit chování členských států ve stylu: "Vy si nařiďte, co chcete, my budeme plnit jen to, co schválíme." Takto se v historii začala rozpadat některá soustátí.
Existují v principu pouze dva důsledky něčeho takového, vztažené na celou EU.
Jedním je nějaká reforma EU na organizaci skutečně přínosnou a užitečnou, bez vymýšlení a prosazování bezcenných nesmyslů, daleko za horizontem onoho volného pohybu osob, zboží a služeb (který EU stejně není s to efektivně a pro obyvatele přínosně zajistit). Tedy toho, kvůli čemu někteří naši občané, pomýlení lživou propagandou, hlasovali pro vstup do ní, v domnění, že máme vstoupit do jakéhosi "bezvýznamně přejmenovaného" ekonomicky vysoce úspěšného a přínosného EHS. Ve skutečnosti ovšem hlasovali pro podřízení se totalitě, nikoli nepodobné bolševické či nacistické, byť zaměřené více na prototalitní ekologii. genderismus, multikulturalismus a další škodlivé "-ismy". Taková reforma by ovšem znamenala nutnost řadu "evropských" agend zrušit a v řadě dalších učinit obrat o 180 stupňů.
Druhou možností by byl postupný rozpad EU.
Jistěže teď budou mnozí přívrženci evropské spolupráce lkát a ronit krokodýlí slzy, nicméně současná situace v EU je taková, že než integrace "po bruselsku" by snad byla lepší i feudální rozdrobenost.
Tedy, je jasné, že ekonomická spolupráce států je více přínosná než nepřínosná, jak to ostatně předvedlo ekonomicky vysoce úspěšné a přínosné EHŚ. Proti přínosné spolupráci evropských (a nejen těch) států, tedy vytvoření nějakého EHS 2, v podstatě nemohou být nějaké racionálně podložené námitky. Zcela jistě bych takovou spolupráci podpořil i já.
Jde jen o to, že přeměna EHS na EU se zcela jednoznačně podobá bujení a expanzi zhoubného nádoru ve dříve zdravém organismu. Prakticky veškeré dění po přeměně EHS na EU mělo a má negativní dopad na její obyvatelstvo. Nějakou dobu se to dařilo maskovat prožíráním toho, co se pod EHS podařilo nahromadit jako rezervy, ale současná EU žije ze stále narůstajícího a nesplatitelného dluhu. A ten nemůže splatit právě proto, že omezuje ty ekonomické aktivity, které přinášejí zisk, a půjčuje si (i tiskne) peníze na bezcenné nesmysly nulového přínosu.
Z toho, co bylo uvedeno výš, je jasné, že EU nutně, pokud neprojde během velmi dohledné doby velmi razantní přeměnou, musí v relativně krátkém časovém horizontu ekonomicky zkolabovat a zhynout. Dokonce i v případě, pokud se nepustí do války s Ruskem nebo USA, byť válka by její kolaps urychlila. Proto je naprosto zbytečné lkát nad nějakým "ničením EU". Ta ničí sama sebe mnohem efektivněji, než by to dokázal kdokoli jiný, snad vyjma Putinových agentů, rozmístěných v jejích centrálních orgánech. Jde spíš o to, nebýt účastníkem její závěrečné agónie.

Uvedené opatření by jistě pomohlo v obraně proti nesmyslům a zlovolnostem ze strany EU. Zcela jistě by je posílilo, kdyby to samé udělaly kromě nás i další státy EU (rýsuje se V4, případně V4 +), což je záležitost vyjednávání s potenciálními spojenci a spolubojovníky. Jsem si vědom, že by to patrně přiblížilo konec EU v té podobě, již známe, nicméně u této EU zcela jednoznačně převažují negativní vlivy nad pozitivními, takže žádná škoda. My nepotřebujeme "boj za klima", "boj za LGBTQ+ agendu", "boj za wellbeing masívně dovážených civilizačně nekompatibilních imigrantů" a masu dalších bezcenných a jednoznačně škodlivých opatření. My potřebujeme volný pohyb osob, zboží a služeb, umožňující efektivní dvou či vícestrannou ekonomickou spolupráci států. A, řečeno klasicky: "Co nad toto jest, od ďábla jest." A zánik EU by paradoxně otevřel možnost skutečně smysluplné a ekonomicky přínosné spolupráce evropských států.

Pan Metelka a cykly

Pan Metelka ve svém blogpostu na téma klimatických cyklů pracuje pouze s Milankovičovými cykly, které jsou opravdu relativně dlouhé, nicméně rozhodně u nich nedochází k nějakým značně pomalým změnám klimatu (pan Metelka do jisté míry zpochybňuje i to, zda jsou tyto cykly "klima"), protože nástupy jak dob ledových tak dob meziledových probíhají relativně rychle, a to i v měřítku současné délky lidského života. Tam, kde jsou k dispozici paleontologické údaje, případně "historicko - geologické", byly doloženy naopak změny velmi rychlé. I přechody z doby ledové do meziledových teplot či opačně v rámci jednoho roku. Cyklické změny aktivity Slunce vymlčuje autor i v dalším textu, v němž by mohly být zmíněny.

Cykly

Je vcelku zajímavé, že pan Metelka nebyl ochoten zmínit ani cca jedenáctiletý Wolfův sluneční cyklus, který je naprosto jasně doložitelný na téměř jakékoli sérii teplot z jednoho místa či na průtocích některých vodotečí a jiných podobných markerech (existují i informace o periodickém střídání úrod a neúrod některých plodin, a tím i meziročního kolísání jejich cen).
Jaké tedy cykly sluneční aktivity jsou?

1. Wolfův cyklus s periodou přibližně 11 let. Poslední maxima byla v letech 1979, 1989, 2000 a 2011, nyní procházíme závěrem maxima posledního proběhlého cyklu.
2. Haleův 22 letý cyklus, který v podstatě vychází z toho, že Wolfovy cykly se sobě víc podobají "na střídačku" než těm bezprostředně předchozím a následujícím, takže se jedná vlastně o jeden cyklus se dvěma maximy a minimy.
3. Gleissbergův cyklus 80 - 90 letý, resp. 70 - 100 letý, délka není konstantní, průměr je 78 let. Zatímco předchozí dva cykly souvisí s oběhem Jupitera okolo Slunce a jeho gravitačním tahem na naši hvězdu, tak Gleissbergův cyklus je spojen se střídáním synergických a opačných poloh dalších velkých planet, Saturnu, Uranu a Neptunu. Poslední maximum tohoto cyklu bylo v letech 1950-1960, takže nyní se blížíme k následujícímu maximu.
4. Kondratievův cyklus, 55 letý. Poslední minimum bylo v roce 2000, nyní by nás tedy tento cyklus měl postupně "zahřívat". Cyklus souvisí s periodou střídání Jupitera a Uranu v opozici a konjunkci.
5. Cyklus 110,5 letý (a jeho násobky), přičemž cyklus 221 letý se promítá do výrazných dešťových období.
6. Dále byly pozorovány cykly s periodami 331.5, 442, 554 a 884 let. I ty souvisí s polohami planet, hlavně velkých, a sčítáním a odčítáním se jejich gravitačního vlivu na Slunce. A také cykly s délkami v letech, odpovídajícími násobku 280
7. Na Slunce, pochopitelně, působí i Merkur a Venuše (což je dáno tím, že jsou blízko a gravitace klesá se čtvercem vzdálenosti), nicméně takto vzniklé změny sluneční aktivity mají jen krátkou periodu (většinou do dvou let). Je však např. popsán jev "uhýbání" slunečních skvrn planetě Merkur.
8. Jistěže je pořád neuzavřená otázka, zda za pásem Kuipierovských těles není nějaká velká planeta (podobně jako je za pásem asteroidů Jupiter). Pro ni svědčí nepravidelnosti v dráze některých komet. To, že nebyla objevena, je patrně dáno extrémně nízkým vyzařováním odraženého slunečního světla. Pokud by to byl plynný obr, byl by našimi současnými prostředky nedetekovatelný (zatím nalezená Kuipierovská tělesa jsou jednak výrazně blíž, jednak mají vysoké albedo). Ta by jistě mohla být podkladem cyklů s ještě delší periodou. Asteroidy a Kuipierovská tělesa mají, pochopitelně, na Slunce vliv zanedbatelně malý.

Kosovichev a Zharkova před rokem 2000 vytvořili teorii, podle níž nepravidelné vzájemné pohyby středu Slunce a barycentra sluneční soustavy vytvářejí otřesy, které Slunce ochlazují, a naopak v obdobích, kdy jsou vzájemné pohyby těchto bodů harmonické, dochází k oteplování Slunce, a tedy i většímu vyzařování z něj. Teorie je v dobrém souladu se střídáním "malých dob ledových" a teplých období mezi nimi, protože uvedené pohyby lze s dostatečnou přesností zpětně vypočítat.
Stažení článku těchto autorů z Nature, o němž informoval např. Ekolist, má vysloveně politický charakter a není žádným "koncem jedné hypotézy". Tím by musel být důkaz, že uvedené pohyby barycenter Slunce a sluneční soustavy neexistují, případně, že neexistovala žádná "z malých dob ledových", ani teplá období mezi nimi.
Spíš je to důkaz, že i časopisy typu Nature podléhají ideologii klimaalarmistů. Což ovšem není nic nového, jako ve středověku platilo ono "philosophia ancilla theologiae", tak nyní stále více platí "scientia lupa ideologiae". Pro čtenáře bez klasického vzdělání: Ancilla je služka, lupa je sice vlčice, ale zároveň pracovnice lupanaria, což byl ve starém Řimě veřejný dům. Prostě, všude tam, kde je nějaký ideologický přesah (a ten u klimatu určitě je) nelze věřit ani prestižním vědeckým časopisům.
Známá minima sluneční činnosti jsou následující:

• Oortovo minimum (1010—1050)
• Wolfovo minimum (1280-1340)
• Spörerovo minimum (1420-1530)
• a nejznámější Maunderovo minimum (1645–1715).
• Další minimum, byť ne tak výrazné, bylo kolem poloviny 19. století. Právě do tohoto období zařadili klimatologové "referenční bod" pro porovnávání současných teplot, čímž ovšem pouze prokázali, že klimatologie je jen bezcenná pavěda, založená na podvodech.
• Následující minimum by mělo nastat někdy koncem tohoto století, nebo začátkem dalšího (perioda je o něco delší než 200 letá). V současné době tento cyklus spíše "topí", tj. přispívá k oteplování.

Pochopitelně, měli bychom vykopat z pozic, z nichž mohou škodit, klimatické aktivisty i spekulanty s emisními povolenkami a další žrouty klimatických peněz. Protože důležité je, abychom do další "malé doby ledové" vstupovali s fungující ekonomikou a zejména energetikou. Zásoby uhlí máme dostatečné, abychom alespoň toto chladné období ustáli a dál budeme muset pracovat na jádře.

Vliv cyklů

Pokud se tedy podíváme na cykly, tak v současné době naše klima hřeje Wolfův cyklus, a tím i cyklus Haleův. Dále jsme v teplé fázi cyklů Gleissbergova i Kondratievova. A jsme i v teplé fázi střídání malých dob ledových a oteplení mezi nimi.
Z výše uvedených důvodů opravdu není nutno dělat paniku ze současných teplot, jsou naprosto normální, dané periodami ve sluneční aktivitě.
Ukazuje se, že hvězdy podobné Slunci mají výkyvy své aktivity vcelku jako normu a jsou s to odpálit i velké erupce. Z tohoto důvodu je také nesmysl brát Slunce jako jakýsi stacionární zdroj, jehož vlastnosti se nemohou či dokonce "nesmějí" měnit.
Kromě výkyvů klimatu se sluneční aktivita promítá i do množství usazeného izotopu berylia 10 a uhlíku 14. Ten první souvisí se slunečním větrem, blokujícím intenzitu kosmického záření, vytvářejícího tento izotop (čím je větru víc, tedy Slunce aktivnější, je Be10 méně). Kolísání tvorby C14 má důsledek ten, že stáří organického materiálu není možné stanovovat jednoduchým výpočtem na základě logaritmické funkce, podle níž v těchto materiálech ubývá, ale musí být prováděno podle tabulek, které logaritmus korigují právě podle nepravidelností, vznikajících kolísáním sluneční aktivity, a tedy i tvorby C14. Korekce jsou nejčastěji prováděny podle dendrochronologických řad, ale jsou i možnosti další. A, mimochodem u dendrochronologie (nepravidelností v šířce letokruhů) se vedle lokálních změn promítají do letokruhů i globální změny klimatu.
Pochopitelně, cykly jsou pro klimaalarmisty, ale i klimatology obecně, tabu, protože by je připravily o sladké nicnedělání a poslaly k lopatě. Nicméně všude tam, kam zelené pracky nedosáhnou, se s cykly počítá i pracuje (se slunečními cykly pracuje i např. plánování letu lidí na Mars).

Pan Metelka tedy ve svém blogpostu zcela ignoruje cykly sluneční aktivity (Milankovičovy cykly se sluneční aktivitou nesouvisejí). Dokonce se ani nenamáhá uvádět nějaké argumenty, proč tyto cykly neexistují, nebo nemají vliv na klima, což je jen a jen ukázka omezenosti klimatické "vědy". Je mi líto, ale jeho texty mi poněkud připomínají žvástání komunistických ideologů na sklonku 80. let ve stylu "Poučení z krizového vývoje pořád platí, soudruzi", zatímco tento dokument byl fakticky zavržen i sovětskými soudruhy.

Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.
Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.
Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: "Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s... (samice prasete)."
A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.
Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.
Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.
Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.
Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.
Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako "prašivý civil".
Ostatně "afghánci" v SSSR i "vietnamci" v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.
Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba "pozámecká směska" Božena Němcová nebo "německo - francouzský Žid" Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme "adoptovat" i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás "učitelka života", tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka "Upír v činžáku", je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve "Večerech na samotě poblíž Dikanky" od N. V. Gogola.

Jedna z možných příčin příkopu ve společnosti

Naší společností je vykopán příkop. Naštěstí na straně demokracie je více občanů než na té opačné, což ukázaly poslední volby které přinesly vítězství demokraticky orientovaných stran proti těm druhým. Nicméně takový příkop zcela jistě není zdravý. Vládní i opoziční strany by mezi sebou měly dokázat komunikovat a v některých případech by měly být i s to se dohodnout na věcech celospolečenského významu, které navíc nejsou striktně politicky vyhraněné.

Současný stav

Nyní je to skoro tak, jako ve filmové komedii s Louisem de Funèsem "Jeden hot a druhý čehý". Co udělá jeden, je z hlediska druhého naprosto špatně, v opačném gardu to platí také a dohoda na kompromisu je prakticky nemožná.
Jistěže tohle je v principu zlé, protože i mezi nedemokraticky orientovanými stranami nynější opozice a demokraticky orientovanými stranami současné vládní koalice existuje řada průniků zájmů, v nichž nedemokratická a demokratická orientace nehraje tak zásadní roli, protože i žádoucí výsledek je vůči demokracii do jisté míry neutrální. Takže cesta k jakýmsi pragmatickým kompromisům by měla být v principu možná.
Problémem jistě může být propojení poražených stran s organizovaným zločinem - viz kauzy Bitcoiny, Kampelička, Dosimetr a mnohé další. A jistěže tyto kauzy hodně napovídají o hodnotových prioritách voličů poražené koalice.
Voliči poražené koalice neustále blekotají o "Čapím hnízdu", u něhož opakovaně nebyly nalezeny známky trestné činnosti. Byly zadány příslušné informace, státem pověření a vyškolení úředníci neshledali žádnou překážku v přidělení dotací, a v první fázi totéž platí i pro bruselské byrokraty. Teprve později byly dodatečně (existuje podezření, že na politickou objednávku) vygenerovány překážky pro jejich udělení, načež rekce příjemců dotací byla taková, že je okamžitě vrátili. Pokud by tedy někdo měl být žalován, tak příslušní naši i bruselští úředníci, kteří dotace přidělili.
Okamurova karikatura "chirurga z dovozu" je naprosto legitimní součást předvolební agitace. A, mimochodem, než se soudruh udavač rozkejval k onomu podání udání, tak několik takových "chirurgických zákroků" v západních zemích se dostalo až do sdělovacích prostředků, což je spíš výjimečná událost, protože ve Francii i Německu mají víc než jeden takový "chirurgický zákrok" denně (a většina je vymlčena), alespoň podle informací disentu z řad policie a justičního aparátu.
Ostatně, strana Marine Le Penové ve Francii a AfD v Německu jsou jen reakcí na tyto incidenty, ničím jiným.
I zde je velmi nepravděpodobné, že by v demokratické justici došlo k odsouzení, byť je jasné, že naše současná justice se snaží spíš navázat na tradice soudruha Urválka a procesu s Miladou Horákovou a spol., tedy soudů (a rozsudků) na politickou objednávku. Ostatně, zasvěcení (včetně disentních pracovníků justice) to už opakovaně konstatovali.
Jinými slovy, neexistuje sebemenší důvod k tak vyhraněnému postoji voličů poražených nedemokratických, a na organizovaný zločin napojených, stran vůči voličům vítězné koalice.

Jedna z možných příčin

Budu možná pro někoho zlý, ale mám dost pocit, že našim mužům asi tak od padesáti let dolů dost chybí průchod základní vojenskou službou. Jistěže tam zažil člověk spoustu nesmyslné buzerace a "zaměstnání" nedávajících žádný smysl, viz známý dopis matce:
Milá maminko,
jsem tady na útvaru, děláme tu celý den h...no, vstáváme na to v šest hodin ráno a říkáme tomu zaměstnání.
Nicméně faktem bylo že se vojáci naučili postarat se o sebe, začlenit se do kolektivu tak, aby to bylo zvládnutelné ze strany jejich i toho kolektivu, a spoustu dalších užitečných návyků, spojených se zapojením do společnosti.
Velmi důležité bylo to, že se člověk musel naučit vypořádat se situací, kdy je jeho nadřízený naprostý blb, typu "Čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem." S nímž mohl člověk nesouhlasit, vědět, že jeho rozkaz vede do průšvihu, ale to je tak asi vše. Pokud se tedy nenaučil zvládat alespoň základy manipulačních technik a s jejich pomocí dotyčného nějak usměrnit žádoucím směrem. A v řadě případů musel člověk dokázat vybudovat nějaký kompromis mezi rozkazem a realitou.
Pochopitelně, stavbu kompromisů, soužití s lidmi, jejichž názory a životní postoje, případně sociální zázemí, jsou zcela odlišné, a nejen soužití, ale v řadě případů i týmová spolupráce, bylo opět nutno zvládnout a to zvládání se nějak, intuitivně, naučit.
Některé věci se musejí dělat kolektivně a v kooperaci, a musejí být překonány či potlačeny vzájemné rozpory i antipatie. Mohu to připodobnit klasickým citátem:
"Jeden člověk má sirky, druhý škrtátko. Mohou se nenávidět na smrt, ale bez vzájemné spolupráce oheň nerozdělají".
Bez toho se prostě vojna zvládnout nedala, ale byla poukázkou na alespoň demonstrativní pokus o sebevraždu, případně kriminál. Faktem je, že nám, jako budoucím vojenským lékařům, hustili do těla, že máme každého sebevraha naučit říkat, že byl smířen s tím, že nebude, a že to udělá znovu a lépe, abychom tyhle persóny vyexpedovali do civilu.
Nicméně přesně tohle, obávám se, chybí oné generaci, která vojnu nikdy nezažila, nebo již v nějaké pouze silně redukované podobě, a ti pak nejsou s to soužít s osobami s jiným politickým či ideologickým názorem ani v rámci občanského života. A nejsou s to ani dokázat narýsovat mezi sebou a jimi nějakou linii, představující vzájemný kompromis.

Prognóza

Rozhodně si nečiním nárok na to, že by tahle moje teorie dokázala vysvětlit naprosto vše, co se ve společnosti na tomto poli děje. Těch příčin vzniku oněch příkopů je jistě více, ale ta absence vojny může do jisté míry potlačovat schopnost domluvit se přes jejich dna na nějakém společenském pragmatickém kompromisu nebo dokonce konsensu. Dokonce i v situacích, kdy se to úplně stoprocentně nedotýká politiky.
Pokud tedy mám alespoň částečnou pravdu, pak je prognóza stavu spíš špatná. Populace stárne a těch, kteří prošli vojenským výcvikem, včetně naučením se vycházet s lidmi jiných či přímo opačných názorů na cokoli, bude stále ubývat a přežívající budou odcházet z veřejného života.
Vyrůstá nám spíš generace sobeckých (až až extrémně) psychopatů a sociopatů, kteří nejsou s to soužít naprosto s nikým, vyjma úzké skupiny lidí s prakticky identickými názory na vše podstatné.
Za velmi problematické považuji také to, že tito lidé zpravidla nejsou s to korigovat své názory a postoje. Naopak, i fakta zjevně vyvracející jejich přístup a postoje často desinterpretují naopak, jako jejich potvrzení. Prostě Dunning-Krugerův efekt "jako vyšitý", což zcela jistě také není úplně dobré.
Tahle situace je opravdu námět pro politiky, alespoň rozumnější část z nich, aby vymysleli, jak uvedený jev utlumit, jinak může v podstatě vést až k roztržce na úrovni studené (nebo i horké) občanské války.
Faktem je, že se neustále mluví o nutnosti přípravy na válku, která by jistě znamenala podrobení vojenskému výcviku nejméně několika ročníků. Faktem také je, že v takovém případě by bylo nutno nějakým způsobem řešit i civilní obranu, a i pro ni by museli občané (a to muži i ženy) projít nějakým výcvikem, protože jen podle nějakých příruček se takováto činnost provádět nedá.
Takže paradoxně by ohrožení státu mohlo vést i k určitému zklidnění situace, včetně ovšem toho, že změna, kterou by občané prošli, by patrně přetrvávala i po skončení toho ohrožení (zatímco nějaké "semknutí se před ohrožením" s jeho koncem končí také).

Jedním z faktorů, které stojí za stále silnějším rozdělováním naší společnosti "hlubokým příkopem" může být to, že stále klesá podíl občanů, kteří prošli základní vojenskou službou nebo jinou formou pobytu na vojně. Při této službě se lze naučit vycházet i s lidmi naprosto odlišných názorů, i např. z odlišného sociálního prostředí. Z tohoto pohledu by opravdu mohlo zavedení vojenského výcviku mít jako vedlejší efekt i určité zklidnění napětí ve společnosti.

Jak je to tedy s tím bazénem?

Pan Metelka na svém blogpostu tvrdí (na základě tvrzení IPCC), že jakýkoli oxid uhličitý, produkovaný lidmi do atmosféry "navíc", musí nutně vést k tomu, že začne růst koncentrace tohoto plynu v atmosféře až do nekonečna. Je to poněkud odvážné tvrzení, protože v přírodě k takovým jevům prakticky nikdy nedochází.

Příklad s bazénem

Pan Metelka uvádí příklad s bazénem, který má vyladěnu rovnováhu mezi přítokem a odtokem vody, a nyní se k tomu přítoku přidá ještě další (jakási analogie "produkce CO2 navíc antropogenní činností"), tak jeho hladina poroste "do nekonečna".
Dovedu si představit jedinou technickou možnost, která by tady toto dokázala: Pokud by oním výtokem byla hadice, jejíž horní konec by byl upoután na nějaké bójce, což by zajišťovalo jeho konstantní hloubku pod hladinou. A ta hadice by navíc musela být nekonečně dlouhá. Jakýkoli normální odtok bude na zvýšený přívod reagovat tak, že poroste rychlost proudění v něm. Protože se zvýší tlak na vstupu do něj a rychlost proudění v trubce je mj. závislá na rozdílu tlaků mezi vstupním a výstupním koncem. To je něco, co platí jak pro kapiláry lidského krevního řečiště, tak i pro ropovody.
Jinými slovy, je docela normální, že v případě zvýšení přítoku se bude následkem zvyšování hladiny zvyšovat i rychlost odtoku, až do okamžiku, kdy nastane opět rovnovážný stav (přítok = odtok), pouze bude hladina v bazénu o něco výše.
Pochopitelně, čím bude systém složitější, tím pravděpodobněji dojde k nějakému regulačnímu "přestřelení". Čili analogii situace, kdy se hladina nejprve zvýší, pak o něco poklesne a po několika výkyvech nahoru a dolů se teprve "usadí". Takto se projevuje řada regulačních úprav všech možných parametrů vnitřního prostředí lidského organismu.
To druhé by se u toho bazénu snad dalo napodobit tak, že by nebyl jediný výtok, ale bylo by jich víc, o různém průměru a některé by byly tvořeny pevnou trubkou a jiné hadicemi s pružnými stěnami, protože pak by v nich mohlo "přeskakovat" mezi efektivnějším lineárním a méně efektivním turbulentním prouděním a asi by opravdu mohlo docházet ke kolísání hladiny, než by se ustálila na nové (vyšší) úrovni.

Co udělá Země s CO2?

Pochopitelně, v reálném ekologickém prostředí Země existuje mnoho jevů oxid uhličitý z atmosféry odstraňujících, které jsou do jisté míry závislé na koncentraci tohoto plynu ve vzduchu. Od řady fyzikálních procesů, při nichž CO2 přechází do různých materiálů (asi největší význam má voda), přes různé chemické reakce (kdy vyšší parciální tlak tohoto plynu v atmosféře povede k vyšší rychlosti příslušných chemických reakcí) až po reakce biosféry, pro niž (některé její významné složky) je oxid uhličitý nezbytnou součástí výživy, a jeho vyšší koncentrace v atmosféře (případně vodách světového oceánu, ale i jiných) dochází ke zrychlení růstu a utilizace uhlíku do organických sloučenin.
Už jsem se svého času zmiňoval o prokázaném efektu "zazeleňování" pouští, daném tím, že rostliny, žijící na samé hranici fatálního nedostatku vody, jsou oxidem uhličitým v atmosféře stimulovány k růstu tím mechanismem, že mohou na kratší dobu otevírat dýchací průduchy, jimiž proudí dovnitř oxid uhličitý, nezbytný k fotosyntéze, ale opačným směrem, z pletiv rostlin ven, odchází voda. Čím více je oxidu uhličitého ve vzduchu, tím nižší přísun vody rostlina "ustojí", protože se zmenší její ztráty. U některých druhů rostlin má tento efekt i význam pro jejich šíření, protože je u nich voda kritická po dobu, než prokoření do takové hloubky, kde nějakou vlhkost naleznou.
Faktem je, že oxidu uhličitého je v atmosféře z hlediska fotosyntézy zelených rostlin spíše málo, a že ony "ideální koncentrace", o nichž blábolí ekologové, jsou velice blízko nejmenší koncentraci tohoto plynu v atmosféře, při níž je ještě fotosyntéza u zelených rostlin vůbec možná. Ta byla stanovena ve sklenících s řízeným složením atmosféry.
Je docela možné, že neúrody v "Malé době ledové" a během ostatních dlouhých chladných období historie byly způsobeny nejen oním chladem, ale i nedostatkem oxidu uhličitého pro fotosyntézu, který mj. může prodloužit nejnutnější dobu, potřebnou pro vegetační cyklus rostliny, a tím vlastně synergizovat s dopadem chladnějších let (s kratším teplým obdobím) na rostliny, včetně kulturních. Pokud by se někdy v budoucnu něco takového prokázalo, vůbec bych nebyl udiven
Na druhé straně je nutno konstatovat relativně méně často ventilovaný fakt, že v řadě skleníků na zeleninu jsou spaliny z ohřívadel po nějakém vyčištění hnány (hlavně právě oxid uhličitý) do prostor s rostlinami, protože vysoký obsah tohoto plynu urychluje a zmohutňuje jejich růst. Teoreticky by se dalo jít až na koncentrace, vyžadující pro zahradníky při pobytu v pěstebních prostorách dýchací přístroje.

Odtok oxidu uhličitého do biosféry

Faktem je, že dosti významnou složkou procesů, které oxid uhličitý z atmosféry odstraňují, je fotosyntéza, jednak zelených rostlin, jednak sinic (liší se složením chlorofylu a využívanými vlnovými délkami světla). O něco menší význam (ale nějaký jistě ano) má fotosyntéza na karotenoidech. Další fotosyntézy v současné době hrají spíše podružnou roli, byť tomu tak v době začátků života na Zemi nebylo.
Zmohutnění fotosyntézy vodních rostlin a sinic je velice často doprovázeno jevem, hodnoceným jako nežádoucí, a to je eutrofizace vod. Faktem ovšem je, že pokud považujeme oxid uhličitý za našeho největšího nepřítele, měli bychom reflektovat skutečnost, že část biomasy v těchto vodách vzniklé padne na dno a může tam přetrvávat poměrně dlouhou dobu. Za příhodných podmínek se i přemění na uhlí s výdrží v desítkách milionů let minimálně.
Je jistě jasné, že pokud je někde produkován čistý oxid uhličitý (nebo spaliny s jeho vysokým obsahem), mohl by být, mj., jímán do biomasy (s využitím sluneční energie) a tato biomasa by mohla být různě využívána. Je to rozhodně smysluplnější činnost, než velmi složitě, energeticky náročně a draze, jímat onen nepatrně koncentrovaný plyn přímo z atmosféry. Přejít na tento způsob jímání oxidu uhličitého (třeba na výrobu "biopaliv"), pokud by to dávalo vůbec nějaký smysl, by mělo význam jedině tehdy, pokud by už u každého komínu byl "biologický lapač" oxidu uhličitého.
Asi by stálo za úvahu pěstování některých rostlin v atmosféře se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého s tím, že by se vzniklá biomasa zpracovávala na materiály s dlouhodobým užitím, jako např. materiály stavební a izolační.
Pochopitelně, vše, co jsem zde uvedl (a mnoho dalších věcí, na které mohou laskaví čtenáři narazit), závisí na jedné velmi podstatné věci, a tou je střízlivé vyhodnocení, zda je vůbec současná nebo vyšší koncentrace oxidu uhličitého natolik "šílená", aby se podobné skrčky dělaly. Z mého pohledu spíše ne, protože teplá období byla vždy spojena s rozvojem ekonomiky, demografie i kultury. Tedy všeho, co působí na ekologické aktivisty jak červený hadr na býka. A právě nenávist vůči lidské kultuře i lidstvu samotnému, je patrně největším motorem těchto aktivistů.

Přítok oxidu uhličitého "navíc" tedy nepředstavuje nic zásadně problematického, co by nás mělo ohřívat až do nějakých absurdních důsledků, jako je Země coby žhavá koule, teplejší než Slunce. Existuje řada přírodních procesů, majících charakter zpětné vazby, snižující koncentraci tohoto plynu v ovzduší, a zvýšení jejich intenzity s růstem koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší lze důvodně předpokládat, případně plyne ze základních fyzikálních či fyzikálně chemických zákonů, případně už toto zvýšení bylo pozorováno. A hukot kamen, krmených dřevem a dřevěnými briketami, mi lehce napovídá, že by neškodilo, kdyby bylo ještě o něco tepleji.

Všem čtenářům přeji úspěšný rok 2026, mnoho osobních a pracovních úspěchů a hlavně udržení demokratické vlády v našem státě.