Pan Metelka a cykly

Pan Metelka ve svém blogpostu na téma klimatických cyklů pracuje pouze s Milankovičovými cykly, které jsou opravdu relativně dlouhé, nicméně rozhodně u nich nedochází k nějakým značně pomalým změnám klimatu (pan Metelka do jisté míry zpochybňuje i to, zda jsou tyto cykly "klima"), protože nástupy jak dob ledových tak dob meziledových probíhají relativně rychle, a to i v měřítku současné délky lidského života. Tam, kde jsou k dispozici paleontologické údaje, případně "historicko - geologické", byly doloženy naopak změny velmi rychlé. I přechody z doby ledové do meziledových teplot či opačně v rámci jednoho roku. Cyklické změny aktivity Slunce vymlčuje autor i v dalším textu, v němž by mohly být zmíněny.

Cykly

Je vcelku zajímavé, že pan Metelka nebyl ochoten zmínit ani cca jedenáctiletý Wolfův sluneční cyklus, který je naprosto jasně doložitelný na téměř jakékoli sérii teplot z jednoho místa či na průtocích některých vodotečí a jiných podobných markerech (existují i informace o periodickém střídání úrod a neúrod některých plodin, a tím i meziročního kolísání jejich cen).
Jaké tedy cykly sluneční aktivity jsou?

1. Wolfův cyklus s periodou přibližně 11 let. Poslední maxima byla v letech 1979, 1989, 2000 a 2011, nyní procházíme závěrem maxima posledního proběhlého cyklu.
2. Haleův 22 letý cyklus, který v podstatě vychází z toho, že Wolfovy cykly se sobě víc podobají "na střídačku" než těm bezprostředně předchozím a následujícím, takže se jedná vlastně o jeden cyklus se dvěma maximy a minimy.
3. Gleissbergův cyklus 80 - 90 letý, resp. 70 - 100 letý, délka není konstantní, průměr je 78 let. Zatímco předchozí dva cykly souvisí s oběhem Jupitera okolo Slunce a jeho gravitačním tahem na naši hvězdu, tak Gleissbergův cyklus je spojen se střídáním synergických a opačných poloh dalších velkých planet, Saturnu, Uranu a Neptunu. Poslední maximum tohoto cyklu bylo v letech 1950-1960, takže nyní se blížíme k následujícímu maximu.
4. Kondratievův cyklus, 55 letý. Poslední minimum bylo v roce 2000, nyní by nás tedy tento cyklus měl postupně "zahřívat". Cyklus souvisí s periodou střídání Jupitera a Uranu v opozici a konjunkci.
5. Cyklus 110,5 letý (a jeho násobky), přičemž cyklus 221 letý se promítá do výrazných dešťových období.
6. Dále byly pozorovány cykly s periodami 331.5, 442, 554 a 884 let. I ty souvisí s polohami planet, hlavně velkých, a sčítáním a odčítáním se jejich gravitačního vlivu na Slunce. A také cykly s délkami v letech, odpovídajícími násobku 280
7. Na Slunce, pochopitelně, působí i Merkur a Venuše (což je dáno tím, že jsou blízko a gravitace klesá se čtvercem vzdálenosti), nicméně takto vzniklé změny sluneční aktivity mají jen krátkou periodu (většinou do dvou let). Je však např. popsán jev "uhýbání" slunečních skvrn planetě Merkur.
8. Jistěže je pořád neuzavřená otázka, zda za pásem Kuipierovských těles není nějaká velká planeta (podobně jako je za pásem asteroidů Jupiter). Pro ni svědčí nepravidelnosti v dráze některých komet. To, že nebyla objevena, je patrně dáno extrémně nízkým vyzařováním odraženého slunečního světla. Pokud by to byl plynný obr, byl by našimi současnými prostředky nedetekovatelný (zatím nalezená Kuipierovská tělesa jsou jednak výrazně blíž, jednak mají vysoké albedo). Ta by jistě mohla být podkladem cyklů s ještě delší periodou. Asteroidy a Kuipierovská tělesa mají, pochopitelně, na Slunce vliv zanedbatelně malý.

Kosovichev a Zharkova před rokem 2000 vytvořili teorii, podle níž nepravidelné vzájemné pohyby středu Slunce a barycentra sluneční soustavy vytvářejí otřesy, které Slunce ochlazují, a naopak v obdobích, kdy jsou vzájemné pohyby těchto bodů harmonické, dochází k oteplování Slunce, a tedy i většímu vyzařování z něj. Teorie je v dobrém souladu se střídáním "malých dob ledových" a teplých období mezi nimi, protože uvedené pohyby lze s dostatečnou přesností zpětně vypočítat.
Stažení článku těchto autorů z Nature, o němž informoval např. Ekolist, má vysloveně politický charakter a není žádným "koncem jedné hypotézy". Tím by musel být důkaz, že uvedené pohyby barycenter Slunce a sluneční soustavy neexistují, případně, že neexistovala žádná "z malých dob ledových", ani teplá období mezi nimi.
Spíš je to důkaz, že i časopisy typu Nature podléhají ideologii klimaalarmistů. Což ovšem není nic nového, jako ve středověku platilo ono "philosophia ancilla theologiae", tak nyní stále více platí "scientia lupa ideologiae". Pro čtenáře bez klasického vzdělání: Ancilla je služka, lupa je sice vlčice, ale zároveň pracovnice lupanaria, což byl ve starém Řimě veřejný dům. Prostě, všude tam, kde je nějaký ideologický přesah (a ten u klimatu určitě je) nelze věřit ani prestižním vědeckým časopisům.
Známá minima sluneční činnosti jsou následující:

• Oortovo minimum (1010—1050)
• Wolfovo minimum (1280-1340)
• Spörerovo minimum (1420-1530)
• a nejznámější Maunderovo minimum (1645–1715).
• Další minimum, byť ne tak výrazné, bylo kolem poloviny 19. století. Právě do tohoto období zařadili klimatologové "referenční bod" pro porovnávání současných teplot, čímž ovšem pouze prokázali, že klimatologie je jen bezcenná pavěda, založená na podvodech.
• Následující minimum by mělo nastat někdy koncem tohoto století, nebo začátkem dalšího (perioda je o něco delší než 200 letá). V současné době tento cyklus spíše "topí", tj. přispívá k oteplování.

Pochopitelně, měli bychom vykopat z pozic, z nichž mohou škodit, klimatické aktivisty i spekulanty s emisními povolenkami a další žrouty klimatických peněz. Protože důležité je, abychom do další "malé doby ledové" vstupovali s fungující ekonomikou a zejména energetikou. Zásoby uhlí máme dostatečné, abychom alespoň toto chladné období ustáli a dál budeme muset pracovat na jádře.

Vliv cyklů

Pokud se tedy podíváme na cykly, tak v současné době naše klima hřeje Wolfův cyklus, a tím i cyklus Haleův. Dále jsme v teplé fázi cyklů Gleissbergova i Kondratievova. A jsme i v teplé fázi střídání malých dob ledových a oteplení mezi nimi.
Z výše uvedených důvodů opravdu není nutno dělat paniku ze současných teplot, jsou naprosto normální, dané periodami ve sluneční aktivitě.
Ukazuje se, že hvězdy podobné Slunci mají výkyvy své aktivity vcelku jako normu a jsou s to odpálit i velké erupce. Z tohoto důvodu je také nesmysl brát Slunce jako jakýsi stacionární zdroj, jehož vlastnosti se nemohou či dokonce "nesmějí" měnit.
Kromě výkyvů klimatu se sluneční aktivita promítá i do množství usazeného izotopu berylia 10 a uhlíku 14. Ten první souvisí se slunečním větrem, blokujícím intenzitu kosmického záření, vytvářejícího tento izotop (čím je větru víc, tedy Slunce aktivnější, je Be10 méně). Kolísání tvorby C14 má důsledek ten, že stáří organického materiálu není možné stanovovat jednoduchým výpočtem na základě logaritmické funkce, podle níž v těchto materiálech ubývá, ale musí být prováděno podle tabulek, které logaritmus korigují právě podle nepravidelností, vznikajících kolísáním sluneční aktivity, a tedy i tvorby C14. Korekce jsou nejčastěji prováděny podle dendrochronologických řad, ale jsou i možnosti další. A, mimochodem u dendrochronologie (nepravidelností v šířce letokruhů) se vedle lokálních změn promítají do letokruhů i globální změny klimatu.
Pochopitelně, cykly jsou pro klimaalarmisty, ale i klimatology obecně, tabu, protože by je připravily o sladké nicnedělání a poslaly k lopatě. Nicméně všude tam, kam zelené pracky nedosáhnou, se s cykly počítá i pracuje (se slunečními cykly pracuje i např. plánování letu lidí na Mars).

Pan Metelka tedy ve svém blogpostu zcela ignoruje cykly sluneční aktivity (Milankovičovy cykly se sluneční aktivitou nesouvisejí). Dokonce se ani nenamáhá uvádět nějaké argumenty, proč tyto cykly neexistují, nebo nemají vliv na klima, což je jen a jen ukázka omezenosti klimatické "vědy". Je mi líto, ale jeho texty mi poněkud připomínají žvástání komunistických ideologů na sklonku 80. let ve stylu "Poučení z krizového vývoje pořád platí, soudruzi", zatímco tento dokument byl fakticky zavržen i sovětskými soudruhy.