Naší společností je vykopán příkop. Naštěstí na straně demokracie je více občanů než na té opačné, což ukázaly poslední volby které přinesly vítězství demokraticky orientovaných stran proti těm druhým. Nicméně takový příkop zcela jistě není zdravý. Vládní i opoziční strany by mezi sebou měly dokázat komunikovat a v některých případech by měly být i s to se dohodnout na věcech celospolečenského významu, které navíc nejsou striktně politicky vyhraněné.
Současný stav
Nyní je to skoro tak, jako ve filmové komedii s Louisem de Funèsem "Jeden hot a druhý čehý". Co udělá jeden, je z hlediska druhého naprosto špatně, v opačném gardu to platí také a dohoda na kompromisu je prakticky nemožná.
Jistěže tohle je v principu zlé, protože i mezi nedemokraticky orientovanými stranami nynější opozice a demokraticky orientovanými stranami současné vládní koalice existuje řada průniků zájmů, v nichž nedemokratická a demokratická orientace nehraje tak zásadní roli, protože i žádoucí výsledek je vůči demokracii do jisté míry neutrální. Takže cesta k jakýmsi pragmatickým kompromisům by měla být v principu možná.
Problémem jistě může být propojení poražených stran s organizovaným zločinem - viz kauzy Bitcoiny, Kampelička, Dosimetr a mnohé další. A jistěže tyto kauzy hodně napovídají o hodnotových prioritách voličů poražené koalice.
Voliči poražené koalice neustále blekotají o "Čapím hnízdu", u něhož opakovaně nebyly nalezeny známky trestné činnosti. Byly zadány příslušné informace, státem pověření a vyškolení úředníci neshledali žádnou překážku v přidělení dotací, a v první fázi totéž platí i pro bruselské byrokraty. Teprve později byly dodatečně (existuje podezření, že na politickou objednávku) vygenerovány překážky pro jejich udělení, načež rekce příjemců dotací byla taková, že je okamžitě vrátili. Pokud by tedy někdo měl být žalován, tak příslušní naši i bruselští úředníci, kteří dotace přidělili.
Okamurova karikatura "chirurga z dovozu" je naprosto legitimní součást předvolební agitace. A, mimochodem, než se soudruh udavač rozkejval k onomu podání udání, tak několik takových "chirurgických zákroků" v západních zemích se dostalo až do sdělovacích prostředků, což je spíš výjimečná událost, protože ve Francii i Německu mají víc než jeden takový "chirurgický zákrok" denně (a většina je vymlčena), alespoň podle informací disentu z řad policie a justičního aparátu.
Ostatně, strana Marine Le Penové ve Francii a AfD v Německu jsou jen reakcí na tyto incidenty, ničím jiným.
I zde je velmi nepravděpodobné, že by v demokratické justici došlo k odsouzení, byť je jasné, že naše současná justice se snaží spíš navázat na tradice soudruha Urválka a procesu s Miladou Horákovou a spol., tedy soudů (a rozsudků) na politickou objednávku. Ostatně, zasvěcení (včetně disentních pracovníků justice) to už opakovaně konstatovali.
Jinými slovy, neexistuje sebemenší důvod k tak vyhraněnému postoji voličů poražených nedemokratických, a na organizovaný zločin napojených, stran vůči voličům vítězné koalice.
Jedna z možných příčin
Budu možná pro někoho zlý, ale mám dost pocit, že našim mužům asi tak od padesáti let dolů dost chybí průchod základní vojenskou službou. Jistěže tam zažil člověk spoustu nesmyslné buzerace a "zaměstnání" nedávajících žádný smysl, viz známý dopis matce:
Milá maminko,
jsem tady na útvaru, děláme tu celý den h...no, vstáváme na to v šest hodin ráno a říkáme tomu zaměstnání.
Nicméně faktem bylo že se vojáci naučili postarat se o sebe, začlenit se do kolektivu tak, aby to bylo zvládnutelné ze strany jejich i toho kolektivu, a spoustu dalších užitečných návyků, spojených se zapojením do společnosti.
Velmi důležité bylo to, že se člověk musel naučit vypořádat se situací, kdy je jeho nadřízený naprostý blb, typu "Čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem." S nímž mohl člověk nesouhlasit, vědět, že jeho rozkaz vede do průšvihu, ale to je tak asi vše. Pokud se tedy nenaučil zvládat alespoň základy manipulačních technik a s jejich pomocí dotyčného nějak usměrnit žádoucím směrem. A v řadě případů musel člověk dokázat vybudovat nějaký kompromis mezi rozkazem a realitou.
Pochopitelně, stavbu kompromisů, soužití s lidmi, jejichž názory a životní postoje, případně sociální zázemí, jsou zcela odlišné, a nejen soužití, ale v řadě případů i týmová spolupráce, bylo opět nutno zvládnout a to zvládání se nějak, intuitivně, naučit.
Některé věci se musejí dělat kolektivně a v kooperaci, a musejí být překonány či potlačeny vzájemné rozpory i antipatie. Mohu to připodobnit klasickým citátem:
"Jeden člověk má sirky, druhý škrtátko. Mohou se nenávidět na smrt, ale bez vzájemné spolupráce oheň nerozdělají".
Bez toho se prostě vojna zvládnout nedala, ale byla poukázkou na alespoň demonstrativní pokus o sebevraždu, případně kriminál. Faktem je, že nám, jako budoucím vojenským lékařům, hustili do těla, že máme každého sebevraha naučit říkat, že byl smířen s tím, že nebude, a že to udělá znovu a lépe, abychom tyhle persóny vyexpedovali do civilu.
Nicméně přesně tohle, obávám se, chybí oné generaci, která vojnu nikdy nezažila, nebo již v nějaké pouze silně redukované podobě, a ti pak nejsou s to soužít s osobami s jiným politickým či ideologickým názorem ani v rámci občanského života. A nejsou s to ani dokázat narýsovat mezi sebou a jimi nějakou linii, představující vzájemný kompromis.
Prognóza
Rozhodně si nečiním nárok na to, že by tahle moje teorie dokázala vysvětlit naprosto vše, co se ve společnosti na tomto poli děje. Těch příčin vzniku oněch příkopů je jistě více, ale ta absence vojny může do jisté míry potlačovat schopnost domluvit se přes jejich dna na nějakém společenském pragmatickém kompromisu nebo dokonce konsensu. Dokonce i v situacích, kdy se to úplně stoprocentně nedotýká politiky.
Pokud tedy mám alespoň částečnou pravdu, pak je prognóza stavu spíš špatná. Populace stárne a těch, kteří prošli vojenským výcvikem, včetně naučením se vycházet s lidmi jiných či přímo opačných názorů na cokoli, bude stále ubývat a přežívající budou odcházet z veřejného života.
Vyrůstá nám spíš generace sobeckých (až až extrémně) psychopatů a sociopatů, kteří nejsou s to soužít naprosto s nikým, vyjma úzké skupiny lidí s prakticky identickými názory na vše podstatné.
Za velmi problematické považuji také to, že tito lidé zpravidla nejsou s to korigovat své názory a postoje. Naopak, i fakta zjevně vyvracející jejich přístup a postoje často desinterpretují naopak, jako jejich potvrzení. Prostě Dunning-Krugerův efekt "jako vyšitý", což zcela jistě také není úplně dobré.
Tahle situace je opravdu námět pro politiky, alespoň rozumnější část z nich, aby vymysleli, jak uvedený jev utlumit, jinak může v podstatě vést až k roztržce na úrovni studené (nebo i horké) občanské války.
Faktem je, že se neustále mluví o nutnosti přípravy na válku, která by jistě znamenala podrobení vojenskému výcviku nejméně několika ročníků. Faktem také je, že v takovém případě by bylo nutno nějakým způsobem řešit i civilní obranu, a i pro ni by museli občané (a to muži i ženy) projít nějakým výcvikem, protože jen podle nějakých příruček se takováto činnost provádět nedá.
Takže paradoxně by ohrožení státu mohlo vést i k určitému zklidnění situace, včetně ovšem toho, že změna, kterou by občané prošli, by patrně přetrvávala i po skončení toho ohrožení (zatímco nějaké "semknutí se před ohrožením" s jeho koncem končí také).
Jedním z faktorů, které stojí za stále silnějším rozdělováním naší společnosti "hlubokým příkopem" může být to, že stále klesá podíl občanů, kteří prošli základní vojenskou službou nebo jinou formou pobytu na vojně. Při této službě se lze naučit vycházet i s lidmi naprosto odlišných názorů, i např. z odlišného sociálního prostředí. Z tohoto pohledu by opravdu mohlo zavedení vojenského výcviku mít jako vedlejší efekt i určité zklidnění napětí ve společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat