Malé slané zadostiučinění

Pochopitelně, mohla za to řadou levičáků proklínaná právní norma "LEX KUBERA". Nemusel jsem v zaměstnání všeho nechat a utíkat domů, přestože začalo mžít a bylo pod bodem mrazu. Věděl jsem, že maminka se ve svých téměř 87 letech na chodník nepohrne, a děti přijdou ze škol ještě později než já.
Přesto jsem domů více-méně pospíchal, protože by mi nedalo; přestože mě zmíněný zákon vyviňuje v situaci, kdy si někdo na cizím pozemku poblíž toho mého něco udělá. "Protože nepřizpůsobil styl pohybu stavu povrchu", jak by mu bylo řečeno, kdyby se mu to stalo ještě o kousek dál a on seděl v autě (o motorce nemluvě).
Chodník na cestě od zastávky MHD byl opravdu ošklivě namrzlý. Sklovitá vrstvička, se kterou se nedá žádnou škrabkou v rozumném čase a s rozumnou námahou nic pořídit.
Inu, budu muset solit, přestože je to "ekologicky" a bůhví proč ještě zakázané. Naštěstí už byla tma, takže současně minimální riziko, že mě nějaká horlivá dušička udá.
"Až nám na ulici nainstalují kamery, bude hůř," mudroval jsem. "To mi nezbude nic jiného, než chodit po chodníku a solit dírou v kapse a nohavicí kalhot."
Jakmile jsem dorazil k našemu bloku, situace se dramaticky změnila: Kdosi v žoldu místní radnice projel chodníky sypačem a vrstva hrubých krystalů NaCl koštovala tolik soli, kolik jsem v jiných letech prosolil za celou zimu, a jindy ani za tu ne.
Takže se jasně ukázalo: Dokud byla odpovědnost za chodníky na majitelích domů, tak si "vrchnost" vymýšlela nesmysly, asi jako na vojně "supráci", šikanující "bažanty"(*).
Zakazovala posyp popelem (aktuální v době, kdy naprostá většina domů v naší čtvrti byla vytápěna kotlem na koks nebo uhlí), který se "zažral" do ledu, ale nepropadl do hlubších vrstev (jako písek nebo štěrk) a do napadnutí nového sněhu nebo nové vrstvy náledí vytvořil vrstvu podobnou protiskluzovým pásům na veřejných schodištích. Zakazovala i solení, schopné oddělit led a zmrazky od podkladu a umožnit jejich mechanické odstranění. Povolovala pouze prakticky neúčinný "indiferentní posyp". O jeho mizivé účinnosti jsme se letos mohli na mnoha místech přesvědčit.
Další věcí je, že původní dlažba z časů první republiky (velké, snadno očistitelné dlaždice) byla ještě před revolucí nahrazena asfaltem (který se čistil od sněhu a ledu snad o něco lépe). Přestože asfalt vyhovoval a byl v dobrém technickém stavu, vymysleli hned na začátku 90. let "zámkovou dlažbu". Ta už po první roce připomínala vlnobití (něco jiného je Ukrajinec s doktorským či inženýrským diplomem a něco úplně jiného je poctivý dlaždič). Zatímco na prvorepublikové dlažbě nebyl problém případně nakloněnou dlaždici opravit (ubráním a podsypáním), tohle "dílo" by musel člověk vykopat celé a udělat to znovu a pořádně (asfalt byl, z technologické podstaty věci, rovný).
Nemluvě o to, že s přímo opičí zlomyslností byly do nové dlažby vloženy dlaždice s vypouklinami (snad pro nevidomé), které se prostě škrabkou očistit nedají. Vypoukliny jsem sice poctivě každou zimu sekáčkem na led odsekával, ale pořád jich zůstalo dost, aby se chodník nedal projet shrnovačkou. Nevidomí by se zcela jistě mohli stejně dobře orientovat místo podle vypouklin podle dolíků, které by při očistě chodníku nepřekážely, ale dokud "vrchnost" neměla očistu chodníku v režii, tak se o takové "podružnosti" nikdo nestaral.
No, teď padla bída na kozáka a naše "vrchnost" má přesně to, co si nadrobila. Takže se najednou smí solit, a předpokládám, že časem zmizí i ty dlaždice s vypouklinami (a možná přijde někdo i na to, že asfalt je kvalitnější povrch než "zámková dlažba").
A jak mi tak křupala sůl pod podrážkami, tak ve mě narůstal pocit zadostiučinění z toho, jak se hned eliminují pitomosti, když ten, kdo něco vymýšlí, to musí hned v praxi a na svou zodpovědnost realizovat.

----------------
(*) Bažanti = vojáci, kteří nastoupili vojenskou základní službu v nejbližším předchozím termínu (takže "služebně nejmladší"); supráci = vojáci, kteří v nejbližším následujícím termínu odcházejí do civilu.