Tak mávej tím smetákem pořádně!

Kdysi dávno jsme měli v domě minutový spínač. Sloužil nepřetržitě od 30. let minulého století někdy do let 70., kdy se nadobro pokazil. I zakoupili jsme nový spínač, a ten se pokazil někdy na začátku tohoto tisíciletí. Vydržely tedy, jeden výplod meziválečného kapitalismu, druhý coby produkt socialistické ekonomiky, celá desetiletí.
Ovšem v 90. letech nastal zásadní problém: "K naší spokojenosti a většímu pohodlí", začala platit nová euronorma, která zcela překopala osvědčené a masově používané zapojení minutových spínačů. Nový produkt této normy se do světel na našich (a zdaleka ne jen na našich) schodech zapnout nedá, ne bez odlišného zapojení, znamenajícího totální překopání elektrického vedení (revidovaného a kompletně rekonstruovaného v 80. letech). Jediné výrobky, odpovídající původnímu zapojení, jsou vyráběny v Polsku, které si EUronormy vnutit nedalo.
Byl tedy zakoupen polský schodišťový spínač, který vydržel celých 14 dní. Po několika opravách, které se ukázaly být neúčinné, byl vyměněn za nový, který vydržel přibližně stejnou dobu. I on se ukázal být naprosto odolný vůči jakýmkoli zásahům servismanů.
Byli jsme tedy v domě postaveni před volbu, zda zakoupit další šmejd s perspektivou několika týdnů provozu a měsíců oprav, nebo řešit situaci jinak.
Nakonec jsme zvolili lampy s pohybovým čidlem.
Teoreticky to vypadá pěkně: člověk přijde, čidlo zaznamená pohyb, logika vyhodnotí, zda je už dostatečná tma, a podle toho rozsvítí světlo na nastavenou dobu.
Problém je, že čidlo někdy sepne, někdy ne. Pokud nesepne, je třeba se pohybovat v určitém místě chodby, kde člověka čidlo "najde". A pak se třeba vrátit zamknout dveře, protože potmě se dost těžko trefuje klíčem do dírky. A v případě delšího pobytu na chodbě si čidlo na člověka "zvykne" a musí se mávat rukama, nebo raději smetákem v blízkosti lampy.
Takže v případě jakékoli delší práce na chodbě, třeba odečtu elektroměru, je zapotřebí pomocník, který bude mávat smetákem, aby světlo vědělo, že má svítit.
Dobrá, tohle všechno je legrace, a k tomu elektroměru samozřejmě mohu jít s baterkou (nebo se svíčkou či loučí, což jsou svítidla spolehlivá a prověřená staletími praxe). Na druhé straně se ale nelze divit lidem, kteří na základě takovýchto zkušeností s technikou bezprostředně kolem sebe, trpí "fobií" z jaderných elektráren nebo jiných technických zařízení, při jejichž poruše dojde k ohrožení velkých počtů lidí.
Představa, jak technik něco v kritické chvíli montuje u reaktoru a volá na pomocníka: "Tak mávej tím smetákem pořádně, nebo letíme do vzduchu!" je sice hodna dobrého mistra filmové grotesky, ale ...