T. D. Lysenko - bůh či ďábel?

O Lysenkovi bylo zcela jistě napsáno mnohé. Nicméně hodnocení jsou děsivě polarizovaná do naprostého a nekritického obdivu nebo naprostého a tvrdého odsudku, s prakticky ničím mezi tím. Dlužno říci, že ten první pól zaniká na úbytě především s poklesem podpory komunistické ideologie (+ se "sebekritikou" části komunistů, ochotných položit na obětní oltář nepodstatné věci).

Podíváme-li se na Lysenka kriticky "z obou stran", potom můžeme konstatovat následující věci:

Zcela jednoznačně je třeba rozlišovat raného a pozdního Lysenka. Lysenka začínajícího vědce a Lysenka politika a ideologa vědy.
Dle mého soudu je důležitý fakt, že Lysenko během svého raného pokusničení pravděpodobně klopýtl o jevy, jejichž reálnost zjišťujeme až nyní, s téměř třičtvrtěstoletým odstupem od jeho raných experimentů.
Podíváme-li se na jím hlásané téze (cituji článek ve Vesmíru http://www.vesmir.cz/clanek/lysenko-prorok-a-ideolog), můžeme je rozebrat z perspektivy současných znalostí. Současně si dovolím zdůraznit, že i původní Mendelovy formulace jsou v důsledku jeho průkopnictví, a tudíž i vymýšlení ad hoc terminologie, pro nespecialistu nesrozumitelné, pokud vedle není dán k dispozici příslušný zákon popsaný moderní terminologií.

- Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí
Dnes víme, že prostředí velice výrazně ovlivňuje expresi genů (což je jev, který klasická genetika prostě nezná a znát ani dost dobře nemůže). Dokonce se tato exprese do jisté míry "dědí", protože trvalejší zablokování některých úseků DNA pomocí histonů se přenáší na potomstvo, někdy i na více generací.
Druhou věcí je, že pokud pozorujeme heterogenní společenstva, tak u nich velice často dochází i k selekčním jevům (popsaným Darwinem), které opět jsou mimo oblast klasické genetiky.

- Šlechtění se stává výchovou
Opět spíš populační genetika: Jestliže samosprašné pšenici zabráníme v samosprášení, tak ve velkém počtu heterogenních jedinců nalezneme ty, kteří se "naučí" (= jsou schopni) cizosprašnosti.
Je to jev velice podobný nedávnému slávou ověnčenému pokusu na kvasinkách pekařského droždí, které po několika generacích, kdy byly kvasinky pro přeočkování na další generaci nabírány těsně u dna kultury, se "naučily" vytvářet shlukovité útvary, dokonce připomínající primitivní mnohobuněčný organismus. Není v tom žádné kouzlo, ale tvrdá selekce - shluky buněk padají ke dnu kultivační nádoby rychleji než jednotlivé buňky (Stokesův zákon) a probíhá zde tedy selekce. Uvažuje se i o tom, že kvasinky, které jsou zřejmě drasticky redukovanými původně mnohobuněčnými organismy, mají ve svém genomu geny, použitelné pro "mnohobuněčnost", z nichž některé jsou schopny aktivovat. Obávám se, že kdyby autoři provedli tento pokus o nějakých 50 - 60 let dříve, nebo kdyby T. D. Lysenko pracoval s kvasinkami, tak by se jim dostalo obvinění ze šíření lysenkismu.

- Vegetativní hybridizace
Lysenko objevil, že nejen roub přebírá některé vlastnosti podnože (což je běžně známo, přestože je to opět jev, na který klasická genetika nedosáhne), ale i ovlivní samu podnož. Ovlivnění pak předá semeny do další generace.
Z hlediska klasické genetiky je to, samozřejmě, totální nesmysl. Problém spočívá v tom, že nemáme jen genetiku. Lysenko nejspíš pozoroval přenos virů z roubu na podnož (což je průšvih, jaký se stává i dnes, kdy se o tom ví a hlídá se to) a některé viry se, pochopitelně, mohou dostat i do semen. Jsou i takové potvory, které se zabudují do genomu napadeného organismu a změní jeho vlastnosti. Dnes to víme a běžně se takovéto jevy experimentálně studují.
To, že se Lysenkovy pokusy ve světě nepodařilo zopakovat, je možné vysvětlit tím, že pracovali s čistými a viruprostými organismy (případně organismy infikovanými viry jiného druhu), které Lysenko k dispozici neměl.
Pozdější "vegetativní hybridizace živočichů" už byla vcelku jednoznačně podvodem, patrně záměrným.

- Lamarckismus a nalézání skokových změn druhů
Nalézání rostlin pšenice mezi žitem apod. je běžný jev, spočívající v tom, že v následujícím roce (nebo i několika letech) mohou vyklíčit semena, která nevyklíčila ve "správném" termínu hned po vysetí. Stejný jev nastane při příliš pozdní sklizni, kdy se část semen dostala do půdy.
Vysvětlovat podobný jev "spontánním vznikem" jednoho druhu z jiného, je, zcela pochopitelně, naprostá pitomost.
Odhaduji, že k uvedeným jevům, jako je pozdní sklizeň nebo vysetí mimo dobu optimálního klíčení, kdy část semen hibernuje do příští sezóny, mohlo v sovětském zemědělství docházet ve větší míře než v zemědělství nesocialistických států. Lidé, "přecvičení" na zemědelce z jiných profesí (protože "kulaci byli zlikvidováni jako třída") mohli Lysenka a spol. zasypávat zprávami o podobných nálezech. Mohli si i vykládat nálezy patologicky změněných zrn v klasu / lusku jako "skokovou změnu" jednoho druhu na jiný. Jistě k tomu nahrávala i skutečnost, že ideologické školení (a tedy i školení v "nové, sovětské biologii") mělo při jakémkoli státem organizovaném vzdělávání zemědělců přednost před regulérními zemědělsko technickými a botanickými informacemi.
Proč Lysenko tyto věci propagoval, aniž by se nejprve přesvědčil o možných zdrojích chyb, lze jen hádat:
- už se "držel tygra za ocas" a nebyl schopen se ho pustit
- podporovalo to jeho ješitnost a sebestřednost
- mohl tomu věřit, či alespoň sám sebe přesvědčit, že zatímco on je nucen podobné jevy falšovat, jiní mají více štěstí a reálně je pozorují
- něco dalšího, co laskavého čtenáře napadne
Pokud se týká samotného lamarckismu, tedy dědičnosti získaných vlastností, výše už jsem na problémy s tím spojené narazil:
Lamarckovo pojetí není v rozporu s darwinismem, sám Darwin byl zřejmě Lamarckův příznivec a svou práci chápal jako popis mechanismů, kterými příroda dospěje k tomu, co Lamarck popisuje. Což v podstatě platí pro geneticky heterogenní populace, kdy se darwinské odselektování té části populace druhu, která neměla vhodné vlastnosti, a  její přerostení a nahrazení tou částí, která tyto vlastnosti měla, na venek bude jevit jako "získání nové vlastnosti druhem". Dále jsou zde zmíněné epigenetické jevy, které mohou přenášet stav zapnutí nebo naopak vypnutí určité části genomu na potomstvo, a tím přenášet na potomstvo fenotyp, získaný v průběhu svého života. Dalším problémem je, že se může dědit (na úrovni klasické genetiky) i schopnost adaptace, která se fenotypicky projeví pouze při přesunu do jiných podmínek, pro něž tato adaptace má smysl (a potomstvo vzniklé ve změněných podmínkách se adaptuje od svého vzniku), což také může předstírat "dědičnost získané změny".
Stavění Darwina proti Lamarckovi je dílem vulgárních darwinistů, většinou marxistického nebo marxismu blízkého střihu, kteří sami podstatu darwinismu nechápali, pouze papouškovali "výtahy z výtahů", nalézající se v různých ideologických brožurách.
Přiznám se, že bych byl těžce na rozpacích, pokud bych měl plánovat nějaké experimenty, které by detekovaly v odstavci o Lamarckově pojetí vývoje popsané jevy, aniž bych měl přitom možnost "kouknout se" na DNA a makromolekuly, které společně s ní tvoří chromozomy.
Pochopitelně, dědičnost ustřiženého ocásku nebo černých fleků, vyrobených pod kůží injekcí tuše, je naprostý nesmysl a zprávy o experimentech tohoto druhu jsou výsledkem čirého podvodu. V některých případech ovšem mohla část výzkumníků věřit v pravdivost zjištěných údajů, protože podvod páchali pouze zasvěcení. Podobné věci se dějí ve vědě i nyní a tu a tam se stanou předmětem nějakého skandálu. Dnes ovšem "známe své Pappenheimské", a tak jsou často laboratoře monitorovány 7 dní v týdnu a 24 hodin denně skrytými kamerami (takže před novodobými Lysenkky nás chrání jen a jen lepší sledovací technika, nikoli nějaký pokrok vědy).

Zásadním problémem, zejména pro hodnocení Lysenka jako člověka, je, že se dostal do pro ně fatálního konfliktu se sovětskými genetiky. Tento konflikt byl také rychle institucionalizován tím, že Lysenko působil v Akademii zemědělských věd a jeho odpůrci spadali do resortu Akademie věd.
Genetici včas nesestoupili ze své "věže ze slonoviny" a nepřekontrolovali Lysenkova pozorování a pokusy, aby v nich nalezli chyby, případně detekovali reálnou existenci jevů, které klasická genetika na úrovni 30. let vysvětlit nedokázala.
Jejich přístup byl, jako v řadě jiných oborů, "co teorie vylučuje, to musí být nesmysl nebo podvod". A za tím si stáli a v tomto směru napjali mocenské páky, které měli k dispozici.
Uvedený mechanismus sice na jedné straně chrání vědu před jakýmsi "odezdikezdismem", na straně druhé je však poměrně účinnou překážkou zavedení nových myšlenek a koncepcí. Jeho hypertrofie snadno může vést k převaze prací typu "získali jsme nový přístroj a přeměřili jsme známé hodnoty s přesností o jeden řád vyšší, než co je v dostupných tabulkách" nad pracemi typu "pozorování jevu, který je v rozporu s dosavad platnou teorií". S trochou nadsázky uvedený přístup vede ke známému přístupu části klimatologů, spočívajícím v tom, že se vzájemně podporují v tom, jak jim na modelech vychází drastické oteplování, aniž by se obtěžovali vystrčit teploměr (nebo alespoň nos) z okna a konstatovat, že cca 15 let je klima stacionární.
Po institucianalizaci sporu a jeho převodu na ideologickou bázi už vůbec nešlo o správnost té či oné verze řešení vědeckého problému. Tohle pochopil Lysenko dříve a důkladněji než jeho protivníci, a proto vyhrál. Vše se ovšem odehrávalo v prostředí silně totalitního státu, který byl v mnoha ohledech totalitnější než např. nacistické Německo.
Lysenkovi lze vyčítat (a mnozí mu to vyčítají), že přivodil občanskou, vědeckou i následně fyzickou likvidaci příslušníků sovětské genetické školy. Nicméně, vyčítající hlasy si neuvědomují, že naprosto stejná likvidační opatření by totalitní sovětský stát použil i proti Lysenkovi (a lidem, kteří stáli za ním), pokud by v tomto sporu vyhráli genetici. Od určité fáze sporu se tedy Lysenko bil o život, bil se s pomocí všech triků a podrazů, které byly v prostředí totalitního státu možné (a které mu radili lidé v pozadí v obavách, že jeho pád strhne do propasti i je), a takto pojatý boj vyhrál. Vyhrál pravděpodobně i proto, že jeho odpůrci (většinou starší, kalendářním věkem i myšlením) včas nepochopili, že už se dávno nejedná o spor dvou vědeckých koncepcí, ale o spor ryze politický. Je třeba zdůraznit, že celé se to odehrávalo v prostředí totalitního státu, kde důsledkem prohry nebyly pouze neudělené granty či odmítnuté publikace, ale rovnou poukázky na pobyt v GULAGu. Sovětské vedení v tomto navázalo na "nejlepší" tradice křesťanské vědy, podle nichž odměnou poraženým ve vědeckém či ideologickém sporu byla planoucí hranice.

Dovolím si tuto nepěknou stať o nepěkných věcech uzavřít s tím, že celá lysenkovština byla dítkem extrémního komunistického režimu, v němž poslední slovo ve vědeckých sporech měli kati a vězeňští dozorci. Lysenko byl produktem tohoto prostředí, choval se "přiměřeně racionálně" tomu, co si toto prostředí vyžadovalo, a proto také uspěl. Za Chruščeva, souběžně s kritikou stalinismu, byl sice sesazen z vedoucího postu (to však už byl stejně v důchodovém věku) ale i tak se dožil relativně poklidné smrti ve věku 78 let. Zcela jistě nebyl vědecký génius "bůh", byť pravděpodobně neobratně popsal, zejména v počátcích své kariéry, reálně existující jevy, které současná věda neznala a neuměla si je vysvětlit (to Lysenko, konec konců také neuměl), a tím předběhl svou dobu. Ale zcela jistě ani nebyl "ďábel" cíleně likvidující sovětskou vědu. Tu likvidoval především režim, v němž nebyl žádný prostor pro toleranci, případně pro soužití dvou či více rozdílných vědeckých koncepcí (přinejmenším dočasné, do doby, než se potvrdí správnost té které).
Je otázkou, jak by se vyvíjela situace v případě, kdyby sovětští genetici přistoupili k Lysenkovi vstřícněji a verifikovali některá jeho pozorování a pokusy. Genetika tehdy ještě nebyla ustrnulou doktrínou (jako později, před "průvanem" způsobeným biochemiky). Morgan ještě krátce před první světovou válkou objevil jevy, které mendelovy zákony nedokáží vysvětlit, takže atmosféra v oboru mohla být novým jevům pořád ještě příznivá. Na druhé straně chyběla ještě dvě desetiletí k Watsonově a Crickově modelu struktury DNA (a ještě delší čas k jeho obecnému přijetí), takže pro řadu pozorovatelných nepravidelností oproti klasické genetice nebylo možné předložit jakékoli racionální vysvětlení.
Sám Lysenko, bohužel, zemřel už v roce 1976, tedy ještě za vlády Brežněva. Je otázka, co by byl schopen a ochoten k těmto věcem říct, pokud by se dožil Gorbačovovy éry glasnosti.