Evidence versus experience

Opět se někteří "angažovaní odborníci" snaží rozdmýchávat vášně proti klinice čínské medicíny v Hradci Králové.

Na co reaguji

Reaguji na článek Borise Cveka v Britských Listech, který se silně angažuje v prakticky neúčinné, leč šíleně drahé onkologické léčbě a je hlásnou troubou všech, kdo vidí v jakékoli alternativě ohrožení svých pohádkových příjmů.
Neustále blekotá oblíbené mantry o tom, jak jedině "evidence based" medicine je s to patřičným způsobem léčit, a propaguje její naprostý monopol nad pacienty.

Jaká je realita?

Tradiční čínská medicína vychází z kontinuálního zachycování a shromažďování empirických poznatků z léčby pacientů s nejrůznějšími chorobami. Podléhala různým nepříjemným omezením, která komplikovala její rozvoj (v Číně např. existovalo podobné tabu pitvy jako ve středověké Evropě a prohlídka zesnulých se omezovala pouze na zevní ohledání), nicméně má onu obrovskou výhodu několika tisíc let systematického shromažďování s třídění empirických poznatků.
Evropa byla o své tradice připravena vpádem křesťanského hovadství, které vytvořilo totální kulturní diskontinuitu. Lidé, oplývající sumou dosavadních empirických znalostí, byli systematicky vybíjeni a vyháněni z christianizovaných zemí (u nás to popisuje např. Kosmas, kterého zcela jistě nelze podezřívat z protikřesťanského aktivismu či propagandismu) a nastal tím totální civilizační úpadek.
Některé klášterní řády se sice věnovaly primitivnímu bylinkářství, ale neměly k dispozici onen pool tisíciletých znalostí, které křesťanství zlikvidovalo. Důležitým faktorem byla i skutečnost, že jediné jakžtakž validní spisy, s nimiž tito křesťanští pološarlatáni pracovali, pocházely z antického Řecka a Říma (případně přes Avicennu z dalších jižních zemí) a jejich materia medica byla naprosto neslučitelná s místní "surovinovou základnou". Využívání podle popisu podobných rostlin (byť se v některých případech jednalo i o rostliny v přirozeném systému příbuzné) bylo, zcela pochopitelně, naprosto zavádějící a nesmyslné.
Druhou věcí je, že např. ten Avicenna (ale i někteří další podobní autoři) v podstatě ani nevěděl, o čem píše. Řadu popisovaných materia medica z vlastní praxe neznal a při svých překladech do arabštiny (která navíc několikasetletým působením islámu, mezi Mohamedem a jím, zprimitivněla a ztratila slova pro řadu pojmů) si vypomáhal výpůjčkami z jiných jazyků (nejčastěji aramejštiny a hebrejštiny), "arabizováním" původních slov, případně tvorbou neologismů. Z tohoto důvodu je řada jím a podobnými autory popisovaných léků a léčebných postupů nereprodukovatelná a překlady jejich textů do evropských jazyků mají velmi problematickou informační hodnotu.
Z výše uvedených důvodů se křesťanské léčebné praktiky prakticky po celou dobu působení klášterních bylinkářů pohybovaly na hranici šarlatánství (případně i za ní) a nástup prvků racionálně orientované medicíny byl proto v Evropě spíše přínosem. Jediným pozitivním efektem činnosti těchto léčitelů bylo zavedení kultur některých jihoevropských či mimoevropských rostlin do klášterních zahrad. Z takto pěstovaných rostlin se některé staly obecněji pěstovanými a z nich některé dokonce v evropských zemích, mimo svůj přirozený areál, zplaněly. Většina těchto rostlin má ovšem větší význam jako koření než jako racionálně užívané léky (byť se některé takto i používaly a používají).
Na druhé straně by ovšem bylo zásadní chybou klást rovnítko mezi medicínu křesťanských šarlatánů, cíleně se odřezávajících od tisícileté "pohanské" tradice, a medicínou, která tyto tradice naopak udržuje a průběžně rozšiřuje. A právě o to se mnozí kritikové čínské medicíny zuřivě snaží (pan Cvek má, jakožto křesťanský aktivista, ke křesťanskému šarlatánství pochopitelně velice blízko).

Konfrontace

"Evidence based" medicína se sama pohybuje na hranici šarlatánství tím, že popírá empirii. V praxi to znamená, že pro ni "neexistují" v reálu se vyskytující jevy, které nedokáže svými silně omezenými intelektuálními zdroji vysvětlit.
Klasickým příkladem je vztah výživy matek a tloustnutí jejich potomků. Již v 50. letech minulého století bylo zjištěno a popsáno, že potomci žen, které byly těhotné na konci války (nebo těsně po ní, než nastartovala mašinérie UNRA, která vyřešila mj. hladovění válkou postižených národů), mají prokazatelně vyšší sklon k obezitě. Evidence based medicine tyto poznatky potlačovala a odmítala, protože se svými klapkami na očích nedokázala vysvětlit mechanismus, který by tento jev způsobil.
Teprve až byly (zcela mimo medicínu, v základním biologickém výzkumu) objeveny epigenetické jevy, které stojí za tímto pozorovaným vlivem hladovění matek na obezitu u jejich dětí, a tyto jevy byly prokázány i na lidské populaci, byl tento dávno známý empirický poznatek částečně "vzat na milost".
Jedná se, stručně a zjednodušeně řečeno, o určitý způsob snížení nebo zvýšení aktivity některých genů, vyvolaný vazbou vhodných makromolekul na ta místa DNA, která rozhodují o aktivitě těchto genů (jejich fenotypické expresi). Tato vazba se může přenášet i na dceřinné buňky (když organismus roste) a může se přenést cestou pohlavních buněk i na další generaci. Mechanismům těchto přenosů, a zejména u člověka, ještě na sto procent nerozumíme.
Uvedené děti byly "nastaveny" na vyšší tendence k nabírání zásob jednak strádáním matky a přenosem příslušné informace o nedostatku potravy na potomstvo, jednak totéž mohlo být nastaveno u zárodku / plodu, nošeného hladovějící matkou.
Dodnes tento jev nebyl "evidence based" medicínou zcela přijat, což se mimo jiné projevuje poměrně častým nucením těhotných žen k, mnohdy i drastickému, hubnutí, které přispívá k tomu, že z jejich dětí vyrostou malí "otesánkové". A pak "řeší" dětskou obezitu "pamlskovými vyhláškami" a podobnými nesmysly.
Uvedený jev také může vysvětlit výskyt obezity u populací, které dlouhodobě (více generací) hladověly a posléze se dostaly k potravinovým zdrojům. Do jisté míry se může podílet i na faktu, že v těchto zemích je obezita spojena spíše s lepším zdravím.
Dalším podobným jevem, který známe ještě kratší dobu, je regulační působení nízkomolekulární RNA, která ovlivňuje expresi genů zase na jiné úrovni než je vazba na DNA. I tato RNA může dramaticky změnit chování buňky, a tím i změnit aktivity tkání a orgánů u mnohobuněčného organismu. Z kombinatoriky přitom jednoznačně plyne, že tento druh RNA z jednoho organismu bude s vysokou pravděpodobností "smysluplný" pro organismy jiné, byť u nich bude vyvolávat zcela odlišný účinek (možných kombinací basí v tak malé molekule je výrazně méně než možných regulací ve stávajících organismech). Je pravděpodobné, že řada tradičních prostředků, vyráběných z rostlin či živočichů, může účinkovat tímto mechanismem, což zjistit je zcela mimo možnosti "evidence based" medicíny, která v těchto lécích se svými klapkami na očích prostě nenajde žádnou farmakologicky účinnou látku.
Chemie (a opět zcela mimo rank "evidence based" medicíny) také do jisté míry rehabilitovala praktiky některých bylinkářů tím, že zjistila optickou izomerii některých farmakologicky účinných látek z bylin a to, že jejich tvorba může být ovlivněna polarizovaným světlem. Jeho zdrojem v přírodě je prakticky jen Měsíc, takže některé bylinky mohou mít vyšší (nebo odlišný) účinek, pokud jsou podle lidové tradice sbírány za úplňku.
Jistěže existuje mnoho dalších podobných jevů, které prostě ve své omezenosti současnými znalostmi neznáme, a které můžeme zatím pozorovat pouze ve formě jejich ozvěny v tisícileté empírii. A právě toto nám do jisté míry čínská medicína umožňuje a je i inspirací pro pátrání po podobných vztazích a účincích i v naší flóře a fauně.

V závěru se citovaný pan Cvek dovolává zjištění, že některé z tradičních čínských bylin mohou mít vedlejší toxické účinky. "Zapomíná" ovšem na to, že v jím provozované a podporované "evidence based" onkologii snad neexistuje jediný lék, který by neměl vedlejší toxické účinky na daleko vyšší úrovni.