Můj 17. listopad

O zbití studentů na Národní třídě jsem se dozvěděl přes ty, co poslouchali "štvavé vysílačky" a v Brně také sledovali televizi Vídeň, s níž zrovna u nás byly technické potíže (stíny okolních vyšších domů).
Na škole měli studenti okupační stávku a nikdo z dosavadního vedení si s tím nevěděl rady. Mnozí prominenti končícího režimu odjížděli na dovolené a odcházeli na pracovní neschopnosti apod. Jiní se naopak drali na "zbabělci uvolněné pozice", z nichž byli po pár týdnech revolučně vykopnuti.
Kolega, který byl o šest let starší, obcházel studenty v uniformě Lidových milicí (byl hlavním lékařem této organizace pro kraj) a snažil se je přesvědčit, a neblbnou, že se může stát něco strašného. Faktem je, že on byl vrstevník těch, co protestovali v roce 1969 u příležitosti prvního výročí srpnové sovětské okupace a byli zbiti a postříleni. Opravdu upřímně se bál, že se stane opět něco podobného.
Faktem ovšem také je, že ho mohlo varovat zapojení funkcionářských synků a dcerek do stávkových a dalších aktivit stylem hlava nehlava. Toto ve své čestnosti a bezelstnosti prostě opomenul Tato skutečnost spíše podporuje hlasy, že šlo o předem domluvený převrat, o němž určitá vrstva funkcionářů byla předem informována, Takže tyto osoby, jinak zdiskreditované spojením s minulým režimem, mohly získat "zásluhy".
Musel jsem dvakrát v těchto dnech jet na služební cestu do Prahy. Doprava fungovala normálně a režim se do poslední chvíle snažil o předstírání, že se nic neděje.
Na první cestě jsem lektoroval kurz zaměřený na toxické houby, v němž jsem měl lekci o mykotoxinech. Přespával jsem v laboratoři kolegy, který dělal (a pořád ještě dělá) toxiny velkých hub. I tehdy to nebylo zcela legální, dnes by to vzbudilo pohoršení, sahající snad až do brusele.
Měl jsem od místnosti půjčený klíč, takže jsem mohl vyjít ven. Viděl jsem jedno shromáždění na Václaváku, na Národní se ještě povalovaly kusy oděvů a tu a tam byly na vozovce i chodnících fleky od krve.
Zase: s odstupem času to vypadá na cílené opominutí úklidu, protože pokud by režim fungoval normálně, zlikvidoval by ty pozůstatky už dávno, měl na to v té době několik dní a kropící vozy z dob "Palachova týdne" asi měl ještě taky.
V podchodu v dolní části Václaváku jsem si koupil u stánku (pochopitelně, zcela ilegálního a ani soudruhu Babišovi by se dnes něco takového nelíbilo) něco na večerní čtení. Zaujala mě obálka paperbacku s kresbou Káji Saudka a do kapsy (a později do knihovny) mi tím přibyl první Conan, výběr z povídek R. E. Howarda přeložených Janem Kantůrkem, vydaný SF klubem Julia Verna.
Podruhé jsem byl v Praze na postgraduálním kurzu (s jedním noclehem) v Lékařském domě, zaměřeném na výuku radiační prevence. Opět bylo možné se podívat na Václavák s demonstracemi, televize se už lámala a běžel v ní večer trezorový Obchod na korze.
Když se televize zlomila a začala vysílat reálné informace a vysílala i záběry z Národní a lidi, zpívající Náměšť, začala mladá, tehdy ještě v předškolním věku a navštěvující školku, volat "To je moje písnička, tu znám!" takže učitelky v mateřské prováděly "ideologickou diverzi". Před nějakou dobou jsem se dostal jakousi záhadnou cestou na seznam e-mailů pana Hutky, na něž posílá reklamy na své koncerty. Tak jsem mu o tom napsal a on mi odpověděl, že ví o více takových případech, takže v tom učitelky naší mladé nejely samy.
Když přišla stávka, nastavil jsem PMD - 85 tak, že na připojené televizi (coby náhrady monitoru) problikával nápis "STRIKE" a šel demonstrovat na nynější Joštovu, kde byla shromážděna část zaměstnanců a studentů fakulty.
Jinak ten televizní přijímač byl také zajímavý, protože bylo možné ho připojit k PMD přes digitální vstup (nejen přes rovněž přítomný analog, jak to měl Didaktik Gama) a tím se zhasl obraz z vysílání a objevil se místo něj výstup z počítače, ale zvuk z přijímaného signálu šel dál. Mohl jsem proto alespoň "po zvuku" sledovat aktuální zpravodajství a v případě něčeho potenciálně zajímavého jen vytáhnout kablík ze zdířky a mít i obraz.

Tohle bylo pár vzpomínek na události, které jsem vnímal jednoznačně pozitivně (byť jen litoval toho, že to nepřišlo dříve) a pozitivně jsem prožil a pociťoval i následující léta. Nicméně, bohužel, jsem nucen sledovat od závěru 90. let, jak se společenská situace, opět pod ohvězdičkovaným praporem, byť modrým, zase vrací tam, kde jsme před tím 17. 11. 1989 už byli, a navíc mnohdy do ještě vzdálenější a horší minulosti než byl ten dodělávající Husákův "gulášový socialismus".