Socanství EU 2

Režim, prosazovaný EU, má stále více společného s režimem, který byl vyhnán na konci 80. let ze států bývalého komunistického bloku. Platí to i pro šíření informací.

Horizontální informace

Jeden z největších "zločinů", kterých se dopustili polští demokraté před pučem Jaruzelského krvavých psů, bylo zakládání tzv. "horizontálních struktur". Něco podobného se dělo i u nás v "krizovém období", následujícím po Pražském jaru.
V obou případech se jednalo o pokus zajistit informační toky mezi vládními či politickými strukturami stejné úrovně, ale z různých oblastí. "Demokratický centralismus" ovšem připouštěl pouze centripetální a centrifugální tok informací, který mohl být centrem (na jakékoli úrovni) zcenzurován.
Centrum potom mohlo všem podřízeným složkám oznamovat, že jsou se svým názorem zcela osamoceny, a tak se musejí přizpůsobit většině. A ony podřízené složky nesměly mít právo se dozvědět, jak smýšlejí ty ostatní (to byla ona vysoce nebezpečná "úchylka", která byla v jednom případě součástí příčin zahraniční okupace, ve druhém krvavého vojenského puče).
Podobné postupy nebyly uplatňovány jen v socialismu. V zemích západního bloku, formálně demokratických, běžně docházelo k cenzurování nepohodlných názorů občanů. Například po zavedení afirmativní akce v USA (proti níž protestovala i řada afroameričanů, a to zejména ti kvalitnější z nich), nesměly noviny uveřejňovat dopisy čtenářů, které by tuto akci a konkrétní aktivity s ní spojené nějakým způsobem negativně kritizovaly. A pokud byl uveřejněn nějaký negativně vyznívající dopis, musel to být dopis, vypadající jako text totálního blbce (ve smyslu "jen takoví jsou proti našemu úžasnému a správnému opatření"). Konec konců, podobnou taktiku užívalo i Rudé právo a dnes ji používají třeba občas zde zmiňované Britské listy.
Vznik sociálních sítí znamenal rozvoj přenosu informací mezi rovnoprávnými subjekty, nad nimiž mělo centrum jen velmi omezenou kontrolu. Právě tyto sítě zaznamenaly značné úspěchy v šíření tzv. "fake news", tedy pravdivých informací, které nejsou v souladu s obecně hlásanou ideologií, případně usvědčující oficiální propagandu ze lži. Právě to je příčina zavádění tuhé cenzury v EU, která je už na úrovni srovnatelné s nacistickým Německem nebo nejhoršími léty po komunistickém puči a za normalizace.

Svobodná média

Za totality byly jedinými zdroji pravdivých informací o dění v Československu i ve světě "štvavé vysílačky", k nimž se posléze přidala i západoněmecká a rakouská televize. V důsledku tunelového efektu kaňonu Vltavy (tak jsem to pojmenované kdysi četl v Amatérském rádiu) měla příjem západoněmeckých televizních vysílačů i část Prahy; velká část Brna přijímala signál vídeňské televize. Dodnes můžeme v Brně na střechách domů, pamatujících totalitu, vidět nápadně velké (dipól přes jeden metr) televizní antény, které přijímaly právě Vídeň 1.
Totalitní režim se snažil přístupu ke svobodným informacím zabránit. Běžely rušičky, používané proti Svobodné Evropě a občas, tehdy když došlo k nějaké aféře, o níž naši lidé neměli vědět, bylo rušeno i české vysílání BBC a Hlasu Ameriky. Paradoxně zde režimu mydlilo schody povinné zavedení ruštiny do školní výuky. Už jako žáci 8. či 9. třídy jsme poslouchali u nás nerušené zpravodajství Svobodné Evropy v ruštině.
Do posledních smrtelných křečí se komunistický režim také snažil omezit příjem západních televizních stanic, projekt vysílačky na nejvyšším bodě přísně chráněné rezervace na Pálavě, rušící pro brněnskou aglomeraci vídeňskou televizi, v podstatě padl až s listopadem 1989.
Pochopitelně, dnes úlohu svobodných médií převzal do značné míry internet. Navíc má četné výhody, např. informace na něm mohou být delší dobu vystaveny, dají se (alespoň některé) zpětně dohledat a může jich být daleko větší objem než v případě "štvavých vysílaček".
A opět: Internet je trnem v oku všech totalitních režimů. Tuhou cenzuru zavádějí jak marxistické státy typu Číny, tak i státy s islámistickou totalitou. V poslední době začala zavádět (a nařizovat zavést svým členům) takovouto totalitní cenzuru i EU. Tím se opět odkopala a postavila na úroveň výše jmenovaných (a jim ekvivalentních) států. Začaly být cenzurovány i projekty typu Wikipedie, které tím do značné míry pozbyly důvěryhodnosti.
Boj proti svobodným médiím je vcelku jednoznačným důkazem totalitnosti daného režimu a naprosto názorně ukazuje všem nezaujatým pozorovatelům, kam a k čemu EU pod vedením neomarxistů směřuje.

Pokud se tedy na EU a její aktivity na poli šíření informací objektivně podíváme, vidíme, že se chová jako standardní totalitní režim, s jakými máme v našem státě (a dalších postkomunistických též) velmi bohaté a dlouhé zkušenosti. Opět nás marxisté pod máváním ohvězdovaný praporem vedou k totalitarizaci společnosti,  v níž smějí být hlásány jen informace, které schválily příslušné politické orgány. A v níž pravdou je to, co tvrdí politbyro a ne to, co skutečně existuje, nebo se reálně stalo. A je úplně jedno, že tentokrát je ten prapor založen na vložce, použité šlechtičnou, a ne na vložce, použité dělnicí.

(pokračování)