sobota 26. října 2019

Gott a Chramostová

Pražská kavárna má zase problém. Krátce po smrti Karla Gotta zemřela herečka Vlasta Chramostová a její úmrtí bylo zcela zastíněno dopadem úmrtí Karla Gotta na populaci. Je to opravdu problém?

Stručná rekapitulace

Karel Gott od konce 50. let provozoval popmusic s prvky dalších hudebních stylů. Stal se populárním i za našimi hranicemi (včetně států za železnou oponou). Ze strany pražských kavárníků je mu vyčítáno, že přečetl na známém shromáždění umělců text "Anticharty". Přitom je známo, že s režimem nebyl spokojen, minimálně dvakrát uvažoval o emigraci, ale vždy se vrátil kvůli těm, kdo ho milovali a ctili - svým posluchačům.
Nikdy nebyl členem KSČ, nikdy nespolupracoval s STB (i když zcela jistě, jako kdokoli jiný, musel po návratech zpoza železné opony sepisovat hlášení, které nakonec v archivech STB skončilo). Podporoval umělce, kterým režim zakázal zpívat (případně jinak umělcovat) a pokud to šlo, tak jim i jinak pomáhal.
Vlasta Chramostová vstoupila zhruba v době začátku Gottovy zpěvácké kariéry do KSČ a dokonce podepsala spolupráci s STB. V "krizových letech" se přidala k "obrodnému procesu" (to Gott, konec konců, taky - viz minimálně jeho později zakázanou píseň "Hej páni konšelé") a za normalizace jí bylo zakázáno hrát. Podepsala Chartu 77 a vůbec působila v disidentských kruzích.

Můj názor

Paní Chramostová své politické aktivity počala v době vrcholného teroru KSČ, kdy gulagy (uranové lágry apod.) praskaly ve švech, na šibenici se houpal kde kdo, od opravdových demokratů až po opravdu zasloužilé komunisty typu Slánského. Navíc to byla doba, kdy průkaz KSČ nebyl "pracovní knížka", jakou se stal v podstatě až za normalizace. KSČ v té době fungovala jako exkluzívní klub, v němž zcela jistě mohli být i umělci, ale nebylo to podmínkou jejich umělecké kariéry. To samé platilo i pro vědu a jiné oblasti.
Právě za husákovské normalizace došlo ke vzniku sice neoficiálních, ale respektovaných tabulek, na kterémže místě má být člen KSČ. Nestraník tam zcela jistě mohl být, ale jen do okamžiku, kdy o to místo projevil zájem člen nebo kandidát KSČ, v ten moment prostě končil, i kdyby byl génius a onen uchazeč totální kretén. Jistá podobnost s "afirmativní akcí" na západ od bývalé železné opony se přímo nabízí, a jde zcela jistě o ideového souputníka, protože jak husákovská normalizace, tak afirmace vycházejí z marxistické ideologie.
Nicméně jsem ale chtěl zdůraznit, že nebylo podmínkou herecké kariéry na konci 50. let vstoupit do KSČ, zatímco za Husáka to členství mělo na kariéru daleko větší vliv.
Další věcí je, jak vůbec hodnotit "obrodný proces" a později Chartu, respektive alespoň tu část, která pocházela z vyhozených komunistů.
Jsem toho názoru, že demokratičnost "obrodného procesu" v samotné KSČ je vysoce nadhodnocována. Pokud se dělo v "krizových letech" něco demokratického, pak to bylo v organizacích typu KAN nebo K231, v případě mládeže pak v souvislosti s obnovenými nekomunistickými organizacemi, jako Skaut nebo Junák.
V samotné KSČ šlo v řadě případů jen o osobní animozity uvnitř členstva a mezi papaláši, které skončily rozkolem. Ten vyvrcholil tím, že jedna ze znepřátelených stran požádala o "bratrskou pomoc", v čemž jí tehdy již silně senilní Brežněv vyhověl a v podstatě podal světu explicitní důkaz o nereformovatelnosti socialismu.
Samotní reformní komunisté měli k demokracii jako takové velmi problematický vztah, což ostatně ukázali i tím, že dokázali zbastlit známý "pendrekový zákon", přestože byl namířen proti demonstrantům, vystupujícím na jejich podporu. Prostě komunistická doktrína byla těmto lidem daleko bližší než občané a navíc nepřijali představu, že by nějaká opatření mohla být výsledkem tlaku občanské společnosti. Byli příliš zvyklí na to, že o důležitých věcech se rozhoduje ve stranickém zákulisí, a pak se o tom na šmé "hlasuje".
Samotná Charta zahrnovala zcela jistě i určité procento nekomunistů (tj. i těch, kteří jimi nebyli ani v minulosti) ale z nich zase část vyznávala velmi podobné hodnoty, jako ti komunisté (což se do jisté míry týká i V. Havla). Maximálním požadavkem těchto lidí byla jakási smíšená ekonomika na způsob Jugoslávie, snad trochu uvolnění v oblasti politické, nicméně s vedoucí úlohou KSČ, byť třeba ne právně kodifikovanou, jak jsme to měli my, a ne tak nápadně vystavovanou. Lidé s požadavky na opravdovou demokratizaci společnosti a zavedení tržního hospodářství zde byli rozhodně v menšině, proto i Klausovy reformy po roce 1989 se s většinou chartistů více-méně míjely a ti zbylí byli spíš proti.

Konfrontace

Konfrontujeme tedy dva lidi:
Člověka, který si s minulým režimem nikdy nezadal víc, než kolik bylo nezbytné z hlediska jeho normálního fungování ve společnosti s člověkem, který se naopak s minulým režimem ztotožňoval, včetně jeho zločinů, a k "protirežimním" postojům byl více-méně donucen pouze na základě výsledku vnitrostranických bojů, pro občany nestraníky v podstatě nepříliš zajímavých.

Společenská reflexe

Zdůrazňuji, že organizace jako KAN apod. vznikly nikoli proto, že by se za možnost jejich vzniku zasazovali reformní komunisté, ale prakticky jen proto, že v důsledku frakčních bojů mezi komunisty došlo k oslabení totality a do mocenského vakua se podařilo proniknout jednotlivcům a skupinám z demokratické části politického spektra. Pokud by zvítězili reformní komunisté (ostatně Husák byl dlouhou dobu umírněným reformistou), došlo by k nějaké "normalizaci" také, pouze by osudy řady konkrétních lidí byly odlišné, nicméně nekomunistické politické organizace by byly zardoušeny tak jako tak.
Karel Gott, jako ostatně i mnoho jeho spoluobčanů, včetně řady komunistů, prostě reagoval zcela racionálně: Kdo nemá na boj na způsob bratří Mašínů (a to opravdu nebyla cesta pro každého), ten dělá nutné minimum toho, co režim požaduje, a zbytek života se snaží trávit tak, aby pokud možno s režimem nekolidoval. Říkalo se tomu také "vnitřní emigrace", která byla pro režim stejně nepříjemná jako ta zeměpisná, nicméně s ní nic nadělat nemohl.
Do jisté míry byla "vnitřní emigrací" i konzumace jeho písní.
V historii to nebyl první jev tohoto typu. Zejména začátek protektorátu byl charakterizován tím, že okupace byla co nejvíce ignorována všude tam, kde to jen trochu šlo. Mám někde v hlubších vrstvách knihovny ročník časopisu Naší přírodou z roku 1939. V tomto ročníku existují pouze dva články, které jednoznačně reflektují zábor pohraničí a okupaci, jinak o těchto aktech není v časopise ani zmínka.
Český národ tedy za "normalizace" použil naprosto stejný model chování, který byl použit za nacistické okupace (což opět nepřímo potvrzuje shodu mezi oběma těmito režimy) a jen čekal na příležitost, která nastala v listopadu 1989, jehož kulaté výročí se blíží.
A, mimochodem: Přečtení jakéhosi textu v situaci, kdy v sálu seděly přinejmenším desítky lidí, kteří by ho v případě odmítnutí přečetli radostně a nadšeně (byli tam rovněž skalní komunisté, kteří zůstali KSČ věrni i po roce 1989), je naprosto bagatelní záležitost. Stejně byla naprosto bagatelní záležitostí i účast na tryzně za Heydricha na Václaváku. Klidně se jí mohli účastnit i sami atentátníci (a bylo by to vzhledem ke konspiraci velice racionální), nicméně Velká Británie nedokázala věrohodně zfalšovat protektorátní doklady, takže to nebylo v reálu možné.

Není reálné, ani správné, stavět K. Gotta a V. Chramostovou do jakéhosi antagonismu, jak to činí soudruzi z pražské kavárny. Oba se nějakým způsobem vyrovnali s normalizací a dle mého soudu v rámci možností obstáli oba. Paní Chramostová to měla vzhledem ke své předchozí politické angažovanosti prostě těžší. Nicméně určitou míru viny na tom nese právě ona "smlouva s ďáblem" v předchozích letech, jakou pan Gott nikdy nepodepsal.

2 komentáře:

  1. Bohužel, nemáte pravdu. Smlouva s ďáblem se podepisuje vlastní krví a tu pan Gott podepsal. Byl vrcholem pragmatismu a kolaborace. Husák a spol věděli, že je značka "Gott" výhodný prodejní artikl (jak doma tak v zahraničí) a pan Gott se rád a ochotně nechal prodávat. Tedy za podmínky, že když bude potřeba: tak nám zazpíváš na této akci / se ukážeš ukážeš lidem a budeš se usmívat / podepíšeš, co potřebujeme / vyjádříš nám podporu...
    Mohl několikrát emigrovat, ale pragmaticky usoudil, že to nemá smysl. V Německu mu jasně řekli, že je pro ně důležitý jako zpěvák z východu za železnou oponou. A on chtěl být vidět v záři reflektorů.
    Ano, pomohl finančně mnoha chartistům či zakázaným umělcům. Ale když přišlo na lámání chleba "před veřejností", bez mrknutí oka je označil za štváče a protisocialistické živly.
    Není nutné Karla Gotta ostouzet, určitě to nebyl "zlý člověk" (jen se držel celý život hesla "bližší košile než kabát"), ale není ani správné budovat kult jeho osobnosti, protože si to prostě nezaslouží.
    JH

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže, obávám se, ve stejné situaci jako Gott byla naprostá většina obyvatel země. Tato situace se dala charakterizovat Spinozovým výrokem o "svobodě coby poznané nutnosti" a byť tento výrok nemám rád, v tomto kontextu jednoznačně platil. Navíc zde nebyla nějaká reálná možnost vynutit si jiné "rozdání karet".

      Vymazat