Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.