Supervulkány a válka s Ruskem

Nepatrně jsem to nakousl ve svém minulém textu, možná to někteří čtenáři ani nepostřehli. Nicméně, popisuji reálnou záležitost, která by mohla rozhodnout válku NATO s Ruskem nebo Čínou, případně nějakou teroristickou organizací. Přičemž se jedná o ryze přírodní faktor, takže pokud by protivník NATO nebyl chycen s rukou v cizí kapse, nemuselo by se ani poznat, že nejde o ryze přírodní katastrofu.

Podstata věci

Dovolím si konstatovat, že na území NATO se nacházejí dva nebezpečné supervulkány (a jeden o něco menší). Supervulkán na území USA leží pod Yellowstonským národním parkem (který asi většina starších čtenářů bude znát spíše z Mayovky "Syn lovce medvědů", jejíž závěr se odehrává právě na jeho území). Podobný se nachází na území Itálie, v blízkosti Neapole a z větší části pod mořským dnem, přiléhajícím v těchto místech k italskému pobřeží. O něco menší útvar tohoto druhu se nachází v Egejském moři u ostrova Santorini.
Faktem je, že exploze supervulkánu v Yellowstone by patrně byla konečná pro jihozápadní kvadrant USA (s přesahem do Mexika) a zbytek jejich území by byl "pocuchán". Rovněž faktem je, že se podle některých zdrojů už nechal slyšet Putin, že až ho USA opravdu naštvou, pošle jeden Orešnik na Yellowstone, a svět bude mít od USA pokoj na celá desetiletí.
Exploze supervulkánu u Neapole by patrně zdevastovala celou Evropu na jih od Alp a na západ od Dardanel. Obrovská vlna tsunami, směřující na Afriku, by patrně byla zadržena, alespoň v některých lokalitách, až předhůřími pohoří Atlas. Přestože je většina jeho caldery pod mořem, pod pevninou je jí dost na to, aby mohla být její exploze odpálena dalším Orešnikem (bez nutnosti nějakých podmořských úprav hlavic) a vyřešit tak ruské problémy s EU. Podrobnosti lze najít zde. 

Předchozí výbuch supervulkánu u ostrova Santorini patrně zlikvidoval Krétskou civilizaci a dostal Krétu pod područí Řeků. Podle některých teorií stojí tato vulkanická událost i za biblickými "Egyptskými ranami". Případné odpálení tohoto supervulkánu Orešnikem, či náloží, položenou z ponorky, by mohlo zdevastovat i část Turecka. Zcela jistě by tímto výbuchem vyvolaná vlna tsunami zlikvidovala i středomořské pobřeží Blízkého Východu a patrně by vyvolala i "konečné řešení palestinské otázky" zaplavením pásma Gazy i s dosud intaktními tunely.
Jinými slovy, Rusko by vůbec nemuselo použít jaderné zbraně k tomu, aby na území svých potenciálních nepřátel vyvolalo devastaci, patrně (vyjma radioaktivity) řádově přesahující to, co by dokázal "Car bomba", jehož odpálení na Nové Zemi patrně starší čtenáři pamatují.
Je velice pravděpodobné, že uvedené sopečné erupce by byly s to "odpálit" i další, už jen "normální" sopky a snad nastartovat ve svém dosahu pomalu se připravující zemětřesení (která by jistě přišla, ale jednotlivě a s velkými časovými odstupy).
Je tedy jasné, že by se týkalo o svou podstatou přírodní katastrofy, ovšem co do rozsahu nijak nezaostávající za mnohočetnými jadernými údery. Pokud je mi známo, na území Ruska nebo Číny se podobné vulkanické útvary nenacházejí, takže by nebylo možné oplatit takovéto údery stejnou mincí.

Širší následky

Pochopitelně, takové masové výbuchy supervulkánů by vyvolaly i drsnou, byť krátkodobou změnu klimatu, která by si v mnohém nezadala s tou, která následovala po pádu asteroidu, ukončivším druhohory a éru dinosaurů (s výjimkou ptáků, kteří jsou jejich přímými potomky). Ta by zasáhla i oblasti explozemi nezdevastované.
V případě supervulkánu v Yellowstone by s vysokou pravděpodobností nastal stav podobný známé "jaderné zimě", jaký byl vyvolán i oním impaktem do Mexického zálivu na konci křídy a současnou mohutnou sopečnou činností v Indii. Klimatický dopad evropských supervulkánů by, v souvislosti se vnesením velkého množství vody do atmosféry, takto jednoznačný nebyl. Exploze u Santorini by naopak spíš klima ohřála, protože by vychrlila do vysokých vrstev atmosféry velké množství vodní páry a vrstva moře nad ním by zadržena většinu prachu a kouře, tedy faktorů vyvolávajících "jadernou zimu". Neapolský supervulkán by paralelně napumpoval do atmosféry jak kouř a prach, tak i vodní páru, a je otázka, co z toho by převážilo. Nicméně i potom neapolském vulkánu by patrně došlo k oslabení fotosyntézy, neúrodám a hladomorům i v případě, že by se katastrofálně neochladilo.
Lze důvodně předpokládat, že jak Rusko tak i Čína by si byly s to udržet jakousi státní strukturu a po odeznění nejhoršího období (dva až tři roky) by byly s to se obnovit. Současné USA by patrně ustály tuto katastrofu pomocí energie z jádra, ale také plynu a nafty z břidlic. Nicméně i zde by trvalo několik let, než by se daly dohromady nějaké obnovené státní struktury. Je také pravděpodobné, že po zániku bašt Demokratické strany na jihozápadě území USA by došlo ke značnému posílení Republikánské strany. Nelze vyloučit, že nynější bašty Demokratické strany na severu atlantického pobřeží USA by se pokusily využít oslabení centrální moci k odtržení se od "neprogresívního a neliberálního" zbytku státu (zahrnujícího zhruba "rezavý pás" a část jižních států při atlantickém pobřeží), takže by došlo k jakémusi zopakování "secessie", přičemž centrální moc by neměla sílu na její zabránění občanskou válkou, na rozdíl od 60. let 19. století.
Nejhůře by byla postižena ekologicky dementní EU, která je ve vleku klimahoštaplerů, ekoblbů a dalších podobných obecně škodlivých existencí. Ta nemá a nebude mít žádné rezervy na úseku zajištění základních životních potřeb obyvatelstva, které by v podstatě bylo ponecháno následkům této katastrofy, ať už by byly jakékoli, zcela bez pomoci, protože nic jiného by EU nebyla s to zajistit.
Jedinou potěšující možností je, že mrazy po Yelowstone a možná Neapoli by byly daleko více devastující pro islámské imigranty, zvyklé na podstatě teplejší klima. Těm by také neprospěla devastace severoafrického pobřeží explozí u Neapole, která by je oddělila od přísunu posil. Je tudíž možné, že v některých evropských zemích by došlo k občanské válce, zaměřené na likvidaci islámských bojovníků a zločinců. Což by bylo akcentováno i rozkladem centrální státní moci, která je v současné době chrání a umožňuje jim páchat aktivity, které by v případě páchání jinými etniky byly tvrdě trestány.

Něco z teorie

Teorie přehřívání některých částí zemské kůry rozpadovým teplem radioaktivních izotopů (za vzniku sopečných aktivit od "běžných" sopek po silně destruktivní supervulkány) byla publikována v roce 1906 ruským akademikem Vernadským. Podrobnosti se můžete dočíst v románu Akademika Františka Běhounka "Akce L", který je sice SF, ale autor, radiolog světového formátu, využívá (či lépe "nechává se inspirovat") znalosti, které leží v oblasti jeho odbornosti. V následujících kapitolách je předložena autorova představa, jak tuto hrozbu odvrátit (asi by mělo cenu něco podobného zkusit, než čekat na to, až "to bouchne samo").
Magmatický krb představuje útvar naplněný roztavenou horninou a natlakovanými plyny (včetně vodní páry), jehož velikost může být různá, od necelého kilometru v průměru i na výšku pod běžnými sopkami až po horní desítky km u supervulkánů.
Běžný magmatický krb se postačuje vyprazdňovat skrze kráter sopky, nacházející se přibližně nad ním. Pokud nad ním sopka není, tak ji nakonec přetlak lávy a plynů vytvoří, zpravidla s katastrofálním výbuchem na počátku sopečné činnosti. Totéž se děje v případě staré a dlouho neaktivní sopky, "zašpuntované" ztuhlou lávou. Něco podobného se stalo v případě Vesuvu, který po dlouhém období klidu, vedoucím k expanzi lidských aktivit do jeho bezprostředního okolí, i na horu samotnou (na dně jeho kráteru tábořili vzbouření gladiátoři pod vedením Spartaka), došlo v roce 79 ke katastrofální explozi, která zničila města Pompeje, Herculaneum a Stabie (a řadu menších sídel i izolovaně stojících statků, vil a podobných destinací).
Podobnou katastrofální explozí sopky Mont Pelée, doprovázenou výronem žhavých plynů (kolem 1000 stupňů Celsia), bylo zničeno v roce 1902 město Saint-Pierre na ostrově Martiniku. Podobná katastrofální exploze, ale daleko většího rozsahu, je spojena i se sopkou Krakatoa (budiž jí polehčující okolností, že inspirovala Karla Čapka k románu "Krakatit").
Na Islandu podobná katastrofální erupce sopky Laki zabila cca 1/4 obyvatel a velké plochy původně úrodné půdy, polí a pastvin, pokryla popelem a lávou. Existují úvahy, že následná celosvětová neúroda byla spouštěcím faktorem Velké Francouzské revoluce. L Souček dává ve svém románu "Cesta slepých ptáků" umírání lidí a hospodářských zvířat po explozi s nehodou mimozemšťanů spojenou s únikem radioaktivity, nicméně sopečný popel obsahuje velká kvanta fluoru v rozpustné podobě a kontaminovaná pastva i kontaminace potravin vedou ke klinicky manifestní otravě fluorem s možným fatálním koncem.
Pokud budete cestovat autem z Reykjaviku k Ledové laguně, pojedete kolem oblasti, v níž byl zničen touto vulkanickou explozí jeden z nejbohatších tehdejších islandských statků. Pietní místo najdete podle věžiček z kamenů, stavěných na ploše vedle silnice. Na informační tabuli je psáno, že postavit věžičku na paměť obětí této katastrofy přináší štěstí. Aby turisté nedevastovali tamní krajinu sbíráním kamenů, mají je nachystány v kontejnerech.
Na stejném ostrově lze vidět jako atrakci pro turisty i jakéhosi křížence sopečného a meteorického kráteru. Podle některých geologů vznikl tak, že se meteorit trefil do natlakovaného magmatického krbu a odpálil ho dříve, než by bouchl jako "správná" sopka.
Pochopitelně, supervulkány jsou jiná třída. Mohou explodovat takovým způsobem, že ovlivní klima na celé planetě a jimi vyvolaná lokální devastace může přesáhnout desítky ploch našeho státu. Asi nejznámější jsou Dékánské plošiny v Indii, jejichž ztuhlá láva pokrývá území o rozloze více než desetkrát větší, než je rozloha ČR, a dosahuje tloušťky až více než kilometrové. Tento vulkán přispěl ke konci dinosaurů a podle některých odborníků jeho explozi vyvolalo zemětřesení z dopadu asteroidu do Mexického zálivu, takže byly prakticky současně postiženy obě polokoule planety. Je možné, že pokud by k této obrovské sopečné činnosti nedošlo, přežili by dinosauři (a jejich biotopy) na polokouli protilehlé impaktu a současné myslící bytosti na Zemi (pokud by nějaké byly) by měly na povrchu těla peří či šupiny a v ústech špičaté zuby beze skloviny.
Supervulkány mohou vytvořit i štítové sopky, s lávovými jezery, patřičně ohřívajícími a sopečnými plyny trávícími své okolí. Pokud jedete z Prahy do Karlových Varů, tak přes cíp takového útvaru pojedete. Jeho centrum bylo zhruba na místě současných Doupovských hor. Můžeme být jen rádi, že je tento vulkán dávnou minulostí (třetihory), z níž nám zůstaly jen malebné kopce a skály a půda bohatá na živiny (vyjma dusíku). A, pochopitelně, vyhřáté skály v hlubinách, v nichž vznikají minerálky známého "lázeňského trojúhelníku" a jeho okolí.
Pan Akademik F. Běhounek převzal Vernadského teorii o možném +- současném výbuchu vulkánů a supervulkánů na velké ploše povrchu Země, což by vedlo ke katastrofě, schopné vyhubit nejen lidstvo, ale i veškerý život na planetě. Je, pochopitelně, otázka, nakolik je to vědecky podložené a nakolik "licentia poetica", potřebná pro výstavbu dalšího děje románu. Stejnou teorii akceptoval i J. Verne v novele, která u nás vyšla až po roce 1989.
Nicméně záhřev zemské kůry teplem z rozpadu radioizotopů, pronikajícím z hloubky zemské kůry, je reálný jev a můžeme se než dohadovat, jak moc se vedle udržování sopečné činnosti podílí i na současném oteplování planety (IPCC nám to zcela jistě nepoví).

Fungovalo by válečné užití?

Osobně jsem přesvědčen, že to, co naznačil pan Putin, by v principu fungovat mohlo. Že dostatečně těžký projektil (nebo sled projektilů) by mohl natolik nabourat sotva se držící strop nad magmatickým krbem supervulkánu, že ten by začal praskat, a pak už by celý proces běžel naprosto stejně, jako kdyby o něco později (desetiletí, staletí) praskl v nejslabším místě spontánně.
Opravdu by tam patrně nemusela být ani jaderná ani konvenční nálož. Nějaká zátěž, ideálně ocelový ingot nebo závaží z měkčího materiálu, obalené ocelí, letící rychlostí 7 Machů ze stratosféry by asi měla dostatek energie, aby pohnula s nekompaktními horninami, prolezlými různými průduchy, jimiž odcházejí z hloubi plyny a také štěrbinami, z nichž tryskají gejzíry.
Jistěže ještě účinnější by bylo, kdyby samostatně manévrující hlavice Orešniku udeřily do jednoho místa jedna po druhé v kratičkých intervalech (i než úder jednou velkou hlavicí), ale nemám dostatek znalostí o jejich vlastnostech, tedy zda je jejich seřazení do šňůry během letu ze stratosféry vůbec technicky proveditelné.
Pochopitelně, experimenty na tomto poli asi nikdo se zdravým rozumem dělat nebude.
Jak jsem uvedl výše, výsledkem by byl velmi zraněný protivník, který by navíc nemusel Orešnika (nebo podobný prostředek) zaznamenat a jednoznačně identifikovat, nehledě k tomu, že blízká zařízení, takové identifikace schopná, by patrně podlehla zkáze ještě před předáním informace dál.
Faktem je také to, že všechny zmíněné supervulkány se zřejmě chystají k erupci. To by silně přispívalo k nevylučování alternativy, že se jedná o zcela přírodní explozi (jistěže už po druhé, v krátkém čase následující, explozi by podezření z nějaké nekaloty byla velká).
Lidstvo sice tyto supervulkány sleduje, ale nikdy nemělo možnost jejich erupci sledovat současnými mašinkami. Ani u daleko častěji explodujících běžných sopek, které opakovaně sledovány a měřeny byly, nemáme dost znalostí k dostatečně přesné a spolehlivé prognóze jejich erupce, tedy i k případnému spolehlivému rozlišení jejího přirozeného či umělého původu.

Řešení

Výše citovaný autor navrhuje velké magmatické krby navrtat tak, aby nedošlo k jejich explozi (tj. skrze dostatečnou vrstvu intaktních hornin, která by ustála mohutný tok lávy promíšené se sopečnými plyny skrze vrt). Navrtání tenké skořápky přímo nad magmatickým krbem by patrně vedlo k explozi supervulkánu, tedy k tomu, co by mohl udělat ten Orešnik bez jaderných hlavic.
Je otázka, nakolik by to fungovalo, nicméně až do poslední revize citované knihy autor onu část s navrtáním magmatických krbů ani neupravil, ani ji nekomentoval nějakou opravou na současný stav vědy v předmluvě k poslednímu vydání za svého života.
Faktem je, že se pokusem o odtlakování těchto supervulkánů nedá mnoho zkazit, protože Yelllowstone i Neapol s vysokou pravděpodobností v nějaké dohledné době (možná ještě za života některých čtenářů) bouchnou a bude to pecka planetárních rozměrů. Santorini se také chystá k výbuchu, ale snad o něco později. Pokud by se podařilo tlak v jejich magmatických krbech snížit, buď by k erupci vůbec nedošlo, nebo by měla daleko menší dopad.
Faktem ovšem je, že současná EU řeší naprosto bezcenné pitomosti, jako je "boj za klima", ale podstatným věcem se nevěnuje. Pokud by bouchl onen supervulkán u Neapole, mělo by to dopad na klima docela drastický, protože do vysokých vrstev atmosféry by se dostala ve velkém množství vodní pára, jak tomu bylo při erupci sopky Hunga Tonga v roce 2022. Ta vyvrhla do stratosféry vodní páru v množství, představujícím asi 1/4 množství do té doby stávajícího obsahu vodní páry v celé atmosféře Země. Toto odpovídá 15 procentním bodům celkového skleníkového efektu. Veškerý oxid uhličitý v atmosféře odpovídá 24 procentním bodům a veškerý antropogenní CO2 odpovídá necelým 6 procentním bodům skleníkového efektu (část oxidu uhličitého "navíc" je neantropogenní), takže ten byl uvedenou sopkou převýšen nejméně dvaapůlnásobně. Ještě podobnější sopce Hunga Tonga je onen supervulkán u ostrova Santorini. Oba tyto vulkány přitom onu sopku svou ráží výrazně převyšují, takže jejich dopad na klima by byl citelně vyšší.
Po výbuchu sopky Hunga Tonga se ovšem nic katastrofálního nestalo, protože oteplení závisí na skleníkovém efektu logaritmicky. Je to názorná ukázka skutečnosti, že ani zvýšení antropogenního oxidu uhličitého na dvojnásobek současného stavu by se nijak zásadně na klimatu neprojevilo.
I řešení supervulkánu u Neapole a dalšího u Santorini má tedy vedle vojenského i "klimatický aspekt", podstatně věrohodnější než antropogenní CO2. Navíc by preventivní opatření zde uplatněná neznamenala devastaci ekonomiky a zbídačení většiny obyvatel EU na úroveň chudých rozvojových zemí.
Rozhodně bych považoval "vypuštění páry" Neapolskému supervulkánu a jeho "menšímu bráškovi" u ostrova Santorini za smysluplnější činnost než současný "boj za klima", protože exploze kteréhokoli z nich pohne s klimatem daleko víc než to, kdyby veškeré obyvatelstvo EU spáchalo hromadnou sebevraždu po vzoru některých náboženských sekt, nebo naopak začalo produkovat násobně víc CO2 než kdy v minulosti.

Supervulkány jsou potenciálním rizikem, které by mělo dopad srovnatelný s mnohonásobnými jadernými údery (až na tu radioaktivitu, částečně by ji ovšem nahradilo zamoření prostředí toxickými prvky). Existuje teoretická možnost, že by je potenciální protivník, ať už by jím bylo Rusko, Čína nebo jakýkoli jiný stát, případně nějací teroristé, využil k devastaci území USA a EU, což by mohl být i počátek války s vysokou výhodou pro našeho nepřítele. Stávající stav poznání připouští možnost tyto supervulkány zneškodnit, nicméně se na tomto poli nic veřejně známého nepodniká, byť by to v případě supervulkánů na územní EU bylo smysluplnější proklimatické a proekologické opatření než "boj proti CO2".

V čem nesouhlasím s panem T. Okamurou

Každý čtenář mých textů na politická témata patrně musel pozorovat, že moje politické názory jsou většinou velice blízké tomu, co má v programu SPD. Mám poněkud rozdílný pohled na řešení vztahů u G a L párů, nicméně v současné době jde o něco aktuálnějšího, což jsou občané Ukrajiny na našem území.

Názor pana Okamury

Pan Okamura zastává názor, že po skončení války na Ukrajině musejí být občané Ukrajiny, kteří zde fungují na základě uprchlického statusu (ať už se to právně pojmenovává jakkoli), vráceni zpět na Ukrajinu.
Představuje si tedy cosi na způsob biblického exodu, ba spíš rozsáhlejšího, protože podle všeho těch Židů v "egyptském zajetí" nebylo zdaleka tolik, jako je u nás občanů Ukrajiny, možná i méně než desetina.
Takový exodus by byl možný patrně jen formou zákona, který by vysidloval či nuceně deportoval občany Ukrajiny z Česka pod hrozbou nějakých citelných sankcí, či s užitím explicitního násilí.

Proč to vidím jinak

Pokud válka na Ukrajině skončí, tak, i kdyby skončila "včíl", bude část Ukrajiny, z níž pochází velké procento uprchlých Ukrajinců, okupována Ruskem, a s tím nic neuděláme, leda by se do čela států NATO dostal šílenec formátu Kim Ir Sena, který prohlašoval, že je možné na Američany a Jižní Korejce zaútočit atomovkami, protože Američané nebudou mít odvahu tyto údery oplatit. Nyní by se, pochopitelně, útočilo na Rusko, které má těch atomovek (včetně jaderných hlavic a podobných forem jaderných náloží) víc, než měly tehdy USA. A Rusko by v případě jaderného útoku na své území bylo zahnáno daleko více do kouta než by byly zahnány USA jaderným útokem na Jižní Koreu a své základny na jejím území.
Je tedy třeba vzít v úvahu skutečnost, že významná část uprchlíků z Ukrajiny nebude mít kam se vrátit (leda bychom je vyexpedovali Putinovi, ale ten by je nejspíš na území, obsazená Ruskem a vyčištěná od etnických Ukrajinců, nevrátil). Domovy dalších jsou válečnými událostmi totálně zdevastované a na jejich obnovu nebude mít Ukrajina celá desetiletí prostředky, od financí přes materiál až po pracovní síly.
Je také otázka, co se stane se zbytkem Ukrajiny. Je dost dobře možné, že její porážka nastartuje podobný proces, jakého byli naši předkové svědky na konci první světové války, kdy se rozpadlo Rakousko - Uhersko. Jednotlivé regiony Ukrajiny mají rozdílnou historii, byly jakž takž slepeny až po VŘSR, ale jsou mezi nimi dlouhodobé rozdíly. Na západě Ukrajiny navíc dominují v populaci neukrajinská etnika (Rusíni, Maďaři, Rumuni atd.), nespokojená mj. se současnými jazykovými zákony, podobně jako Rusové na východě. Po porážce a zhroucení Ukrajiny může dojít k jejímu rozpadu s tím, že z některých nově vzniklých států a státečků by byli etničtí Ukrajinci spíš vyháněni. Takže by po skončení války s Ruskem mohlo dojít k další vlně emigrace Ukrajinců.
Ještě je třeba dodat k oné válce s Ruskem, že jak na území USA, tak i na jihu EU se nacházejí aktivní (a s prokazatelně narůstající aktivitou) supervulkány, které by se teoreticky daly odpálit i raketou typu Orešnik bez jaderných hlavic (Putin se už v případě USA už o něčem podobném zmínil), jejichž exploze by zdevastovala 1/4 - 1/3 území USA a asi víc než polovinu území EU (s bonusem těžké devastace severoafrického a blízkovýchodního středomořského pobřeží).

Ukrajinci

Faktem je, že Ukrajinci představují významnou podporu našeho průmyslu i stavebnictví, nicméně se v některých místech uplatňují i v zemědělství.
Za důležité považuji i to, že Ukrajinci jsou ochotni a schopni se naučit česky a mnozí to zvládnou na úrovni, že téměř nepoznáte jejich odlišnou národnost. Časem tedy pominou i jazykové problémy na školách, které se ze začátku jejich tuzemského pobytu hojně vyskytovaly a naše mizerně řízené školství je spíš akcentovalo než řešilo. Přestože je většina z nich pravoslavná, jsou s námi do značné míry civilizačně kompatibilní a manželské či partnerské páry česko - ukrajinské existují bez nějakých zásadních zádrhelů už nyní.
Ostatně, je vhodné připomenout i posléze svatořečeného pravoslavného kněze Gorazda, který poskytl úkryt členům skupiny Anthropoid ve svém kostele, v jehož kryptě poté proběhl jejich poslední střet s nacisty.
Faktem je, že po začátku války na Ukrajině se jednalo o typicky válečnou emigraci, tj. s převahou žena dětí a pokud v ní byli muži, převažovali muži buď mimo odvodní věk nebo chronicky nemocní / invalidní. Muži z Ukrajiny zde byli už v dobách před válkou, jako typická imigrace za prací. Až ve druhé polovině dosavadního trvání války začali narůstat mezi emigranty muži "válečně jatečného věku", protože začala klesat ochota Ukrajinců umírat za stále zkorumpovanější stát, navíc řízený lidmi, vydělávajícími na válce nehorázné peníze (jistě od začátku, ale nějakou dobu trvalo, než se skandály provalily natolik, že je už nebylo možné ani ututlat, ani informace o nich nadále vydávat za "ruskou propagandu".
Nicméně pořád je imigrace z Ukrajiny do ČR i jinam regulérní emigrace před válkou. Což je rozdíl oproti invazi mladých mužů vojenského věku, jak je tomu v případě emigrantů z islámských zemí, přičemž podezření, že se jedná v podstatě o vojsko, či alespoň pátou kolonu, za účelem vytvoření islámského státu na území EU, stále nabývá na pravděpodobnosti.
Jinými slovy, pořád nám zde převažují mezi Ukrajinskou populací ženy a děti.

Prognóza

Jsem toho názoru, že ženy s dětmi budou mít tendenci se vrátit na Ukrajinu tehdy, až se jejich manželé vrátí z války či zajetí.
V souvislosti s tím druhým je opět nutno poukázat na silně krátkozrakou politiku naší (a nejen naší) vlády, generující nepřátelství mezi námi a Ruskem. Po válce bude potřeba vyjednat s Ruskem co nejrychlejší návrat zajatců. Ten nebude úplně v zájmu Ruska, protože ti "vo glubinach sibirskych rud" (ruda = důl) mohou pracovat pro Rusko až do svého totálního spotřebování.
Důležité také je, že s Ruskem téměř jistě nebudeme jednat z pozice vítěze, ale poraženého (protože stojíme na straně Ukrajiny, která bude s vysokou pravděpodobností poražena). Takže slušné vztahy s Ruskem by mohly přispět k úspěchu takového jednání.
Nicméně část zde žijících Ukrajinek je neprovdaná. Jiné se dozvěděly, nebo dozvědí, že jsou válečné vdovy. Další Ukrajinky nám v tuzemské emigraci dorůstají a ještě dorostou. Ukrajinců zde není tolik, a ti z předválečné doby jsou většinou ženatí, protože motivací jejich příchodu k nám bylo mj. materiální zajištění jejich rodin v tuzemsku vydělanými penězi.
Lze důvodně očekávat, že část Ukrajinek (a troufám si odhadovat, že hodně nadpoloviční) bude mít zájem se v tuzemsku provdat a zůstat zde trvale (a, pochopitelně, získat zdejší občanství). Předpokládám, že zájem bude i z druhé strany, protože spousta Čechů dá přednost Ukrajince, zastávající tradiční hodnoty a postoje k rodině, pro niž je rodina s více dětmi čímsi samozřejmým a pozitivně přijímaným, před těmi Češkami, které programově mít děti nechtějí (pokud se tedy vůbec chtějí vdávat), ať už z důvodu kariéry, ničení si postavy nebo toho, že "dítě leze do peněz". Jak nám to předvádí paní roztleskávačka předvolebních akcí pana premiéra.
Připomínám také historicky opakovaně prověřenou schopnost českého národa přijmout a postupně počeštit osoby s původně odlišnou národnostní identitou.
Pokud se výše uvedená prognóza splní, čeká nás v budoucím desetiletí babyboom, srovnatelný s vlnou "Husákových dětí", který by měl do značné míry vyřešit současný katastrofální stav tuzemských demografických ukazatelů. Pochopitelně, bude nutné velmi tvrdě vyřešit problém ekonesmyslů, škodících naší společnosti mj. i v oblasti porodnosti, i za cenu totálního rozchodu s EU.
Dokážu si, mj. na základě výše uvedeného, představit, že v tuzemsku provdané Ukrajinky a jejich manželé budou v zájmu budoucnosti svých rodin volit spíše strany euroskeptické, než eurohujerské. A z dlouhodobějšího hlediska lze očekávat volbu podobných stran i u dětí z těchto rodin (což by mohli soudruzi ze SPOLU či z Bruselu akcentovat snížením volebního věku). Pokud tedy pan Okamura proti Ukrajincům brojí, připravuje se o potenciální voliče.

Jsem tedy toho názoru, že přistupovat k civilizačně kompatibilním emigrantům z Ukrajiny podobně jako k emigrantům z islámských zemí je dosti hloupé a SPD tento přístup přinese více škod než užitku, včetně toho, že se takto připravuje o možné budoucí voliče.

Jak je to s tím očkováním?

V současné době roste odpor občanů proti vakcinacím a současně roste snaha státních organizací vakcíny "horem spodem" do občanů násilně cpát, bez ohledu na jejich přínos nebo naopak rizika. Souvisí s tím jistě i snaha dát co nejvíce pravomocí dnes již silně pochybné WHO.

Historie

Historicky první vakcínou byla už v 17. století Jennerova (17. května 1749 – 26. ledna 1823) vakcína proti pravým neštovicím. (Dříve se používala tzv. variolace, tedy snaha vyvolat pravé neštovice ve formě lokálního zánětu, ale to je něco trochu jiného.) Ta je zajímavá tím, že využívá velkou podobnost (i pro lidský imunitní systém) vysoce patogenního (v některých epidemiích i hodně úmrtí nad polovinou nakažených) viru pravých neštovic a poměrně málo patogenního viru neštovic kravských. Za očkováním stálo pozorování, že britské dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, netrpí neštovicemi pravými. Aby bylo jasno, v těch dobách se považoval obličej bez jizev od pravých neštovic za "zvláštní znamení" a uplatňoval se jako takové například u zločinců na útěku.
Přestože samotná myšlenka pochází tedy od bezejmenných pracovnic v tehdejší živočišné výrobě, Jennerova zásluha je, že onu tradovanou lidovou moudrost vyzkoušel v praxi a shledal ji pravdivou. Načež neváhal položit na oltář vědy a pokroku svou profesní kariéru a další benefity z práce vesnického lékaře plynoucí, a skutečně to očkování zavedl.
Měl trochu štěstí, že nenatrefil na klienta s oslabenou imunitou (u něhož by mohly kravské neštovice proběhnout jako celkové onemocnění s výsevem neštovic po celém těle, byť s vysokou pravděpodobností probíhající lehčeji než pravé neštovice) a nedošlo ani ke komplikacím, jaké představuje vnesení kapaliny či hnisu z kravské neštovičky do oka (může dojít až k oslepnutí).
Očkování se, přes pomluvy a odpor zpátečnických vrstev, prosadilo nejen ve Velké Británii, ale v podstatě po celém světě, včetně tehdejších kolonií evropských států. Španělé dovezli virus kravských neštovic na postupně infikovaných sirotcích (prostředky jako suchý led a termosky tenkrát prostě nebyly) do kolonií v Jižní Americe a proočkovali tamní domorodce, kteří byli na pravé neštovice citlivější než Evropané, protože do připlutí Kolumba na tomto kontinentu neštovice nebyly, ba ani nebyli tamní příbuzní Tura domácího nemocní kravskými neštovicemi.
Za dalším očkováním stálo až Pasteurovo pozorování, že některé infekce pokusná zvířata nemohou dostat dvakrát po sobě (MMCH při současných předpisech pro zacházení s pokusnými zvířaty, prosazených různými aktivisty s podporou EU, by k tomuto pozorování nemohlo dojít). Od toho byl už jen krůček k idei oslabení původce choroby tak, aby nevyvolal závažné onemocnění, ale imunitu vůči němu ano. Pasteur také prokázal, že postup je vhodný i pro infekce, jejichž původce není znám, vyvinutím očkování proti vzteklině (jejíž původce byl objeven až desítky let po jeho smrti, poněvadž k tomu je potřebný elektronový mikroskop, jaký byl zkonstruován až po druhé světové válce).
Snad paralelně s akcemi Evropanů přišli někteří pastevci na jihu Afriky na to, že proti tuberkulóze dobytka lze zvířata chránit tím, že do zářezu v kůži jejich ocasů se dá kousek plic zvířete, které na tuberkulózu uhynulo. Následně sice zvířeti ocas upadl, což byl nejen estetický defekt, ale snížilo to i jeho možnost odhánět mouchy, ale ochranu proti tuberkulóze to zajišťovalo (zmiňuje to H. R. Haggard v "Dolech krále Šalamouna").
Pochopitelně, očkování se následně vyvíjelo a byla snaha vyvinout je především proti velmi závažným chorobám, s vysokou pravděpodobností úmrtí nebo doživotních následků.
To se v principu v řadě případů zdařilo. Podařila se eradikace pravých neštovic a řada dalších chorob byla silně utlumena. U nás se např. už v 50 letech podařilo dostat na nulu dětskou obrnu. Měli jsme (Československo) sice cca deset případů ročně virózy s obrnami, ale vždy se podařilo prokázat, že se jednalo o jiný typ viru. Podobně byly téměř vymýceny spalničky, záškrt, černý kašel a některé další choroby, tetanus se stal vzácností. Pokrok nastal i v souvislosti s výskytem vztekliny (podílela se na tom mj. vakcinace lišek). Tyto úspěchy zavádění vakcinace rozhodně nelze zpochybnit.
Důležité je, že tvůrcům prvních vakcín, ale i jejich bezprostředním nástupcům šlo především o záchranu lidských životů. Velice často měli jiné zdroje financování než prodej vakcín. Důležitá také byla rovněž značná decentralizace výzkumu i výroby těchto prostředků.

Hodnocení

Jako u kteréhokoli medicínského zákroku je nutné i u očkování hodnotit onen známý poměr cost : benefit. Tedy co negativního očkování přinese (včetně nákladů, samozřejmě), versus jaký přínos od něj bude.
Je jasné, že u nemocí se stoprocentní, nebo tomu stu velmi blízké úmrtnosti, můžeme tolerovat daleko vyšší cost vakcinace než v případě ochrany před chorobami daleko banálnějšími. Takže v případě vztekliny (celosvětově jsou známy snad jen dva případy přežití, a to stejně po očkování, pouze aplikovaném pozdě vzhledem k době, kdy byl pacient infikován - takže došlo k rozvoji počátečních příznaků nemoci, které posléze ustoupily, a stejně se zásadními trvalými následky, jako jsou obrny a demence) je možné tolerovat i jedno procento komplikací a jedno promile úmrtí - při třicetiprocentní pravděpodobnosti onemocnění vzteklinou po pokousání vzteklým zvířetem, což je totožné s pravděpodobností smrti na vzteklinu.
Je ovšem problém, pokud nějaká vakcína má nemocnost a smrtnost srovnatelnou s chorobou, proti níž má působit, což je jednoznačně problém mRNA vakcín proti COVIDu, byť ona účinnost je silně nadsazená, protože existují studie, podle nichž vakcinace ani nesnížila riziko infekce, ani riziko těžkého průběhu (spojeného s hospitalizací), ani riziko úmrtí. Takže při zohlednění těchto studií by byl jediný její efekt výdělek producenta tohoto "léku".
Dalším takovým problémem je i pokles účinnosti vakcín, především moderních, oproti jejich nemoderním předchůdcům.

Kausa odbarvená tinktura

Protože tatínek byl farmakolog, znám od něj "roztomilou historku z natáčení" o tom, jak byla vyvinuta naprosto perfektní jodová tinktura, bezbarvá a nečinící skvrny na oděvu. Což je opravdu nectnost jodové tinktury, která velice ochotně reaguje (respektive atomární jód v ní obsažený) jak s umělou, tak i syntetickou tkaninou za vzniku většinou tmavohnědých skvrn, které nejdou vyprat, protože se v nich jód z tinktury sloučí s materiálem tkaniny za vzniku dosti chemicky odolných barevných sloučenin. Jistě je nějak odstranit jde, ale zpravidla stylem známé scény z filmu "Císařův pekař, pekařův císař": "Skvrnu pořídíme snadno, cizinec laskavě promine."
A tak se soudruzi jali vyrábět bezbarvou jodovou tinkturu, kterou získali jednoduše, totiž přidáním thiosíranu sodného do normální jódové tinktury. Tato látka skutečně jodovou tinkturu odbarví, takže ta posléze skvrny nedělá. Problémem ovšem je, že přidáním thiosíranu se atomární jod, rozpuštěný v tinktuře, přemění v jodový iont, který je sice bezbarvý, ale má také nulové desinfekční účinky. Takže taková tinktura má asi stejné účinky, jako potření rány třeba vodkou nebo slivovicí (whisky by přišla moc draho). Prostě, desinfekční účinek jódu jako takového je touto úpravou zcela eliminován.
A trvalo dost dlouho, než soudruhům farmaceutům došlo, že udělali totální pitomost, protože onu nežádoucí vlastnost jódu dělat fleky na šatech i jinde (třeba podlahových krytinách) nelze oddělit od oné desinfekce ran a dalších účinků (např. "přilákání" imunokompetentních buněk na místo poranění), kvůli níž se jodová tinktura aplikuje.
Mimochodem, je dobré mít v lékárničce thiosíran sodný (býval součástí ustalovače a běžně k mání v obchodech s fotografickými chemikáliemi), protože v případě kápnutí na oděv a něco podobného, stačí špetku těchto krystalků poplivat a třít jimi onu skvrnu od tinktury (nebo i jodoforu typu Jodisolu apod.). Pokud se to udělá v řádově desítkách sekund po potřísnění, je zpravidla skvrna zažehnána.
A ještě jednou cosi OT: Jodová tinktura odbarvená thiosíranem by se dala použít při zamoření radioaktivním jódem jako profylaxe proti vychytávání tohoto jódu štítnou žlázou v případě absence tablet jodidu draselného, které jsou k tomu určeny. V době havárie Černobylu někteří lidé požili jodovou tinkturu. Ta má tentýž účinek ale může poleptat sliznici úst, hltanu a jícnu, zatímco po přidání thiosíranu tinktura leptavý účinek ztrácí. Thiosíranu není třeba se nějak bát: je (či byl) v tabletách speciality Carbotox spolu s živočišným uhlím.
Tahle kauza už ukazuje jednu důležitou věc, že časem se stala u léčivých prostředků obecně důležitou nikoli užitečnost a účinnost, ale jejich atraktivita a prodejnost. Další poučení spočívá v tom, že po relativně dlouhou dobu byl vyráběn nesmysl, jehož neúčinnost je prokazatelná na úrovni středoškolské chemie (alespoň těch 70. let, kdy jsem ji studoval).

Analogie nesmyslu

Klasické očkovací látky vyvolávaly reakci, spočívající ve zvýšené teplotě až horečce u očkovaného (zejména dítěte), nechutenství, negativních změn nálady apod., zkrátka příznaků mírně probíhající choroby.
Tato reakce je naprosto logická. V jejím průběhu se imunitní systém "naučí" příslušnou chorobu zvládat a skutečně v případě kontaktu s "divokým" původcem patřičně zareaguje a většinou dlouhodobě, často doživotně, si původce infekce pamatuje a ví, jak na něj. Tato reakce je prostě znamením, že se očkování "ujalo".
Ona reakce ovšem byla některým rodičům proti srsti, a tak soudruzi, místo aby vysvětlili podstatu problému, začali vyvíjet "šetrné vakcíny", které uvedené problémy nevyvolají, ale vyvolají daleko méně kvalitní a jen krátkodobou imunitu proti danému onemocnění. Výsledkem jsou například "šetrné" vakcíny proti spalničkám, které podobné potíže nezpůsobují, avšak u části očkovaných už v dorostovém věku poklesne imunita natolik, že na středních školách a učilištích dochází ke vzniku menších epidemií spalniček. A nejde jen o spalničky, podobně funguje "šetrné" očkování i proti černému kašli, záškrtu a dalším podobným chorobám, které klasické "nešetrné" vakcíny na celá desetiletí vymýtily, protože imunita jimi způsobená byla prakticky doživotní. A nyní tato choroby opět začaly být součástí praxe praktických lékařů.
Pochopitelně, reakce na selhávání oněch "šetrných" vakcín ze strany výrobců je, že se bude přeočkovávat. Takže místo jedno "nešetrné" vakcíny vám budeme píchat "šetrnou", a to opakovaně, ideálně vždy po pár letech po celý život. Zisky farmaceutických firem budou bobtnat jako hrách nebo fazole v míse s vodou.
Pochopitelně, pokud se do celé kauzy zapojí "věčně chudí" státní úředníci, jimž nějaký příspěvek od farmaceutických firem přijde vhod, můžeme se dočkat opravdu povinného očkování co pár let proti něčemu, vůči čemu bylo za "zlých komunistů" jedno očkování s doživotním účinkem (pro zjednodušení pomíjím pacienty s AIDS a podobnými chorobami, u nichž selhává imunita včetně té, která byla navozena očkováním).
Čili šlo o další stupeň degenerace tvorby a produkce vakcín, kdy ještě více šla do kopru snaha o pozitivní efekt na zdraví, aby ustoupila ryze komerčním zájmům výrobců.
Jistěže to celé akcentovaly pseudovakcíny na bázi mRNA, kvůli nimž WHO změnila definici vakcíny, protože to v reálu žádné vakcíny nejsou. Dovolím si parafrázovat Shakespeara, že exkrement přejmenovaný na máslo bude dál páchnout jako exkrement a jeho požití bude vyvolávat zdravotní potíže.
Vakcíny působí tak, jak bylo uvedeno výše: Imunitní systém se setká s něčím, co je imunitně velmi podobné původci choroby, nebo jeho hlavnímu patogennímu faktoru (např. záškrtovému nebo tetanovému toxinu) a vytvoří si schopnost na něj reagovat, takže když se dostane do kontaktu s opravdovým "divokým" patogenem, je jeho reakce daleko promptnější než u neočkovaného. U tetanu to jde dokonce tak daleko, že prodělání tohoto onemocnění (s pravděpodobností přežití cca 1 : 1) žádnou imunitu nezanechává, na rozdíl od aplikace inaktivovaného a pro imunitu "zviditelněného" toxinu v rámci očkování (protože pak už imunita reaguje i na neupravený toxin).

mRNA nesmysly

Preparáty na bázi mRNA se v podstatě podobají infekčnímu agens, které donutí infikované buňky k produkci protilátek nebo k reagování na patogen coby "buněční zabijáci". Takto to vypadá hezky. Původně to bylo určeno pro osoby s velice oslabenou imunitou, které nelze očkovat, protože živá vakcína by u nich mohla vyvolat fatální onemocnění, a neživá vakcína by imunitu nevyvolala, protože imunitní systém, rozvrácený třeba pokročilým AIDS, nebo kombinací cytostatik a ozařování u nádorových pacientů (apod.) už není s to zareagovat jako celek, ale jeho efektorová část ještě je jakési reakce schopna.
Je třeba připomenout, že u klasické vakcinace i při onemocnění chorobou přijdou do kontaktu s antigeny patogenu receptory imunitního systému. Informace z nich je zpracovávána v dalších jeho částech, včetně porovnávání se seznamem tolerovaných antigenů (jsou to především antigeny vlastního těla), který si imunitní systém novorozence vytvoří krátce po narození. Je to celá kaskáda reakcí, na níž může být proces v kterémkoli stupni zastaven, pokud je v dané fázi vyhodnocena reakce na antigen jako nežádoucí. Až nakonec dojde pokyn k B-lymfocytům vyrobit protilátky a k T-lymfocytům vyputovat na místo nákazy a antigen i s jeho nosiči likvidovat.
A je třeba si uvědomit, že výše popsaný systém se vyvíjel stovky milionů let pod kuratelou nemilosrdného darwinského výběru, řídícího se zásadou, že přežít může jen to nejlepší. Vrtat do toho má opravdu cenu jen u těžce postižených pacientů na nichž se už toho moc pokazit nedá.
Zatímco imunizace klasickou vakcínou je srovnatelná s tím, že zkontroluji, zda mám doklady od sebe i od auta, auto odemknu a nastartuji klíčkem, mRNA je snad ještě agresívnější než vylomeni zámku od dveří, urvání zámku pro klíček a nastartování spojením utržených drátů (jsem si vědom, že u moderních aut, prolezlých elektronikou, se už takto nastartovat nedá).
Také krátce po zveřejnění snah aplikovat tyto prostředky zdravým lidem protestovali jejich původní tvůrci a upozorňovali na to, že pro zdravé lidi tyto prostředky vůbec nebyly ani zamýšleny. Načež je placení pohůnkové farmaceutických firem odpojili od sociálních sítí.
mRNA nesmysly byly jen pofidérně testovány na bezpečnost, v podstatě se zadáním "nic špatného nesmí být zjištěno". Poněkud to připomíná, jak za komunistů soutěžily kraje o kvalitu vody. A jeden krajský hygienik soutěž "vyřešil" tak, že přísně nařídil do všech vzorků vody, zasílaných do oné soutěže, přidat nepatrné leč postačující množství preparátu na chlorovou desinfekci vody. Podobnost v podstatě zákonitá, protože farmaceutický oligopol se chová prakticky stejně jako druhdy složky totalitního státu.
Až různé "disidentské" studie, s velkými problémy nalézt cestu k odborné veřejnosti, odhalily skutečnost, že tyto preparáty nepůsobí jen na efektorové buňky imunitního systému, jak deklaruje výrobce, ale i na řadu dalších buněk vycházejících z mezodermu (na raném lidském zárodku se jako první vývojově oddělí zevní ektoderm, vnitřní endoderm a mezi nimi vmezeřený zárodečný list, což je onen mezoderm, a z něj vznikají i složky imunitního systému, ale také krev a srdečně cévní systém a také kosti, vazivo a kosterní svaly). Nicméně mohou být napadeny i další buňky, včetně buněk nervového systému (který vzniká ze zevního zárodečného listu, jehož část se zanoří do hloubi vznikajícího zárodku a oddělí se od tohoto listu). Pokud jsem správně informován, jedná se ty buňky, které v nervové tkáni dělají to samé, co jinde buňky imunitního systému.
Faktem je, že při důkladném a odpovědném testování, které nikdy nebylo provedeno, by uvedené problémy nemohly uniknout pozornosti, a faktem je rovněž i to, že napadení jiných buněk organismu než plánovaně cílových buněk jeho imunitního systému stojí za naprostou většinou komplikací (včetně fatálních) vyvolaných tímto zákrokem. Bylo zjištěno i to, že alespoň v některých tkáních se genetická informace z mRNA přenáší i na potomstvo napadených buněk (v reálu existuje víc možností, jak se to může dít), takže slova jednoho ze slovenských ministrů o "geneticky modifikovaných lidech" jsou svým způsobem pravdivá, bez ohledu na hýkání desinformátorů, napojených na covidové penězovody.
Můžeme brát jako ukázku "kvality" veřejnoprávních médií neinformování o faktu, že zdravotní sestra, které byla v rámci kampaně mRNA "vakcína" aplikována, údajně jako prvnímu člověku na světě, na následky této aplikace asi po týdnu zemřela.

Ještě jeden aspekt

Proces degenerace tvorby vakcín od výroby vysoce účinných preparátů ke tvorbě preparátů se silně pochybnou účinností a vedlejšími účinky naprosto neodpovídající reálnému riziku pro neočkované osoby má ještě jeden aspekt:
Byly to aktivity "ochránců zvířat": Ty nakonec vedly k šílenému prodražení jakéhokoli pokusnictví na zvířatech, i toxikologických testů. Důsledkem, před nímž varovala rozumnější část vědecké obce již v oněch raných devadesátých letech, byla praktická likvidace nezávislého akademického výzkumu. Stávající výzkum je zpravidla silně podřizován farmaceutickým firmám a zpravidla nesmí dělat nic, co by bylo v rozporu s jejich zájmy. Stejně tak byla zlikvidována výzkumná pracoviště malých a středních firem.
V důsledku toho se silně zpomalil výzkum řady skupin léků. Je to logické, pokud běžel nezávislý výzkum, bylo vždy riziko, že objev, držený pod pokličkou, dokud si předchozí generace léků téhož typu "na sebe nevydělá", bude patentován nějakou menší firmou, nebo bude látka a její příprava publikována ve vědeckém časopise (což tehdy bylo v podstatě neslučitelné se získáním patentu), a tudíž existovala motivace jít s tím lékem včas ven.
Lze odhadnout, že v našem státě umírají v současné době až dolní stovky lidí ročně na choroby, zvládnutelné léky, které sice existují, ale je v rozporu s ekonomickým zájmem výrobce je dát na trh (dost mu vydělávají jejich méně účinní předchůdci). Přičemž s každým rokem umělého zpomalování výzkumu tyto počty rostou, a spíš budou růst exponenciálně než jen lineárně.
Jistěže je zde i problém testů na zvířatech:
Pamatuji doby, kdy toxikologický test byl levnější než chemický (či fyzikálně chemický) a dokázal jako benefit zachytit i toxiny, s nimiž se nepočítalo a jejichž analytika ani nebyla k dispozici. Testovala se např. přítomnost aflatoxinů v některých potravinách a potravinových surovinách na jednodenních káčatech, extrémně citlivých na aflatoxiny. Přičemž zachycena byla jakási "suma aflatoxinů", včetně těch druhů této skupiny jedů, které v té době nebylo možné chemicky stanovit a i dnes by to byl značný problém, řešitelný jen na dvou třech pracovištích v tomto státě, a ještě rozhodně ne na počkání (ten test na káčatech trval cca 24 hodin).
A, obávám se, že i dnes by přišlo nějakých 10 - 12 jednodenních káčat levněji než analýza oněch více než deseti různých aflatoxinů na vysokotlakém kapalinovém chromatografu. A pokud by laboratoř nebyla zavedena na analýzu daného druhu potraviny nebo suroviny, znamenalo by to navíc vývoj nové varianty stávající analytické metody (předcházející finálnímu prohnání vyčištěného extraktu mašinou za několik milionů), tedy práci několika vysokoškoláků a laborantek na desítky dnů s náklady v tisících za každý den. I pouhý přechod analytiky "jen" z kravského mléka na kozí či mateřské trvá a stojí, jak bylo uvedeno.
Budu hodně ošklivý: Odbourání levných, rychlých a spolehlivých testů na zvířatech a jejich náhrada testy podstatně dražšími (a ještě často ne tak spolehlivými) je jedním z důvodů, proč jsme nuceni na léčení některých dětí se vzácnějšími chorobami pořádat veřejné sbírky. A jistěže k tomu přispívají i "moderní šetrné" vakcíny s nutností opakované revakcinace, placené z prostředků zdravotnictví.
A i výše uvedené zablokování výzkumu přispělo ke stavu, kdy proti COVID byly najednou jen mRNA pseudovakcíny s pochybným benefitem a velkými riziky. Kdyby na tomto problému pracovaly desítky pracovišť v každé větší zemi, patrně by byly k dispozici preparáty jednak účinnější, jednak méně rizikové.

Reakce lékařské obce

Faktem je, že významná část lékařů si zachovala k "vakcínám", údajně proti COVID, zdrženlivost. Řada z nich i na odborných akcích veřejně prohlašovala, že raději "vakcínu" vylijí do výlevky a pacientovi nepíchnou buď nic, nebo jen něco neškodného. Ještě víc se jich odmítalo covidové kampaně účastnit, proto na ni nakonec byli nahnáni starší medici. Ve svých ordinacích se této kampaně účastnili prakticky jen "zlatokopové", od nichž lucidnější pacienti prchají, jak jen trochu mohou.
Podobná situace byla i v jiných zemích. Lékaři prostě při promoci cosi přísahají, mj. to, že nebudou pacienta poškozovat, a je potěšitelné, že řada z nich se nesnažila stát kandidáty na titul "Mengele roku", ale snažila se své pacienty různými způsoby před tímto vysoce rizikovým a neúčinným zákrokem chránit. Ostatně, nedávno proskočila (opět spíš v alternativních než veřejnoprávních médiích) informace, že v USA zrušili (protože Trump) obžalobu lékaře, který cca 25 000 pacientům na jejich přání místo vraždící pseudovakcíny aplikoval fyziologický roztok.
Lékařská obec se i tedy v podmínkách covidové totality zachovala jako celek dosti pozitivně, zejména tuto linii drželi starší lékaři s delší praxí, mající širší přehled o oboru.
Z výše uvedeného také plyne skutečnost, že nežádoucí (až fatální) komplikace mRNA "vakcín" je nutno vztahovat k podstatně menšímu počtu pacientů, tedy ne k těm "papírově vakcinovaným", kteří dostali neškodnou slanou vodu, nebo ani tu ne. Na druhé straně existence těchto pacientů dosti zpochybňuje blekotání o "superúčinnosti" mRNA sajrajtů, protože pokud by "vakcinace" byla účinná, ti lidé se slanou vodou místo "vakcíny" by museli onemocnět a v určitém procentu i zemřít (a pokazit statistiku oficiálně očkovaných).
Osobně doufám, že toto selhání farmaceutického průmyslu, velmi podobné jeho chování za aféry s léky obsahujícími thalidomid (nejznámější je Contergan), bude časem řešeno, a daleko tvrději. Jsem toho názoru, že producenti těchto "vakcín" by měli být potrestáni srovnatelně s tím, jak bylo po válce naloženo s koncernem I. G. Farben (a i u něj byly tresty dosti bagatelní).
Poučení jak z COVIDu tak i thalidiomidu je, že farmaceutický průmysl musí být permanentně pod bdělým dozorem demokratického státu s hrozbou opravdu tvrdých sankcí, jak proti firmám tak i proti jejich managementu.

Trochu šířeji

Není náhodou, že byl v USA do státní administrativy dozorující léky postaven R. F. Kennedy, Jr., kterého spousty aktivistů, zcela jistě z nezištné lásky k producentům vakcín a pseudovakcín, označují za "antivaxera a desinformátora". Jeho hlavním hříchem je skutečnost, že požaduje velmi důkladné šetření každé vakcíny před tím, než bude aplikována v nějakém "ostrém" režimu.
Což je přesně to, co se nedělo v souvislosti s mRNA "vakcínami", jejichž zkoušení bylo ubohé a (patrně záměrně) bez možnosti zachytit jejich případné negativní účinky. Navíc i osobám bez medicínského vzdělání musí být jasné, že negativní dopady preparátu, objevující se třeba po pěti letech, těžko zachytí několikaměsíční či dokonce ještě kratší testování.
Nelze se také divit negativnímu postoji RFK, Jr. vůči očkování těhotných žen, protože i se svou pouhou pregraduální státnicí z porodnictví a gynekologie si dokážu představit víc mechanismů negativního ovlivnění zárodku, plodu či samotného těhotenství (= vyvolání potratu). Ostatně, u řady vakcín odpovědnější výrobci upozorňují na těhotenství jako kontraindikaci jejich aplikace. Dokonce i někteří výrobci mRNA pseudovaskcín měli oficiálně v příbalovém letáku těhotenství jako kontraindikaci, což ovšem nevadilo našemu soudruhovi ministrovi "vakcinaci" tímto sajrajtem prosazovat.
Stejné problémy nastaly u odpovědných pracovníků v souvislosti s výše zmíněným thalidomidem. V té době zachránila USA Frances Oldhamová, nenáviděná a proklínaná presstituty, pracujícími ve prospěch výdělků farmaceutických firem (zcela jistě zdarma, jen z dobroty srdce). Jejich následníci zase do nás cpali vraždící mRNA. Obě tyto aféry jsou důkazem nulové hodnoty informací z "veřejnoprávních" sdělovacích prostředků, i jejich tvůrců a šiřitelů.
Jsem toho názoru, že požadavek na kvalitní testování léčebných prostředků, jistě ne jenom vakcín, je naprosto základní věc, která by se neměla dát žádným způsobem obejít. Stejně tak by měla být daleko větší zdrženlivost v případě dětí, i těch ještě nenarozených.
Navíc by měla být nadefinována trestní odpovědnost jak managementu, který ono testování zanedbal, tak i pracovníků sdělovacích prostředků, kteří nasazení netestovaného nebo špatně testovaného farmaceutického produktu propagovali a prosazovali. A to i s velmi citelnými tresty, odpovídajícími obecnému ohrožení velkého rozsahu. Neměl bych problém, pokud by tito novináři dopadli jako Vítězslav "Sláva" Jelínek, který za protektorátu psal dobrodružné romány pro mládež, propagující nacismus (viz Ondřej Neff: "Něco je jinak").
Pochopitelně, to znamená dostat do čela státu někoho, kvalitativně podobného Trumpovi, jemuž záleží na občanech a ne na peněženkách oligopolistů či monopolistů.
Přiznám se, že dnes už nevěřím ani onomu obviňování Kennedyho a podobných osob z podvodu při spojení autismu a některých vakcín. Byť jsem tomu dříve věřil. Především proto, že ti samí lidé, kteří za oněmi obviněními stojí, se natolik zkompromitovali za dob COVIDu, že jim nelze věřit absolutně nic bez velmi důkladného prověření čehokoli, co hlásají.
Na druhé straně je jasné, že odvrhování jakékoli vakcinace šmahem, jak se to v současné době děje a stalo se to v některých kruzích módou, představuje vylévání špinavé vody z vaničky i s dítětem. Jak jsem uvedl výše, vakcíny nás zachránily a chrání před řadou chorob, které v historii vedly k velkým epidemiím s obrovskými počty zemřelých.
Faktem ovšem je, že ony zesílené antivakcinační nálady nevykrystalizovaly ze vzduchu, ani v důsledku "ruské propagandy", ale jen a jen ze zkušeností, naprosto otřesných, populace s "vakcinací" proti COVID (nicméně i s dalšími "anticovid" opatřeními). A že tvůrci těchto zkušeností zcela jistě nesou lví podíl na vzniku oné nedůvěry populace k vakcinaci a vakcínám. A že by za tento podíl viny na vzestup antivakcinačních nálad měli nést odpovědnost, i trestní a ekonomickou.
Je jasné, že v této oblasti bude vždy proti sobě stát zájem farmaceutického průmyslu, ochotného vakcinovat "proti všemu", i naprosto banálním chorobám (a pokud možno neúčinnými vakcínami, vyžadujícími periodické přeočkovávání), a zájem občana, chránit si své zdraví před nežádoucími účinky rádoby léčivých prostředků. A jistě je v zájmu občana i státu spíše "hnusná stará" vakcína s jednou aplikací na celý život než "geniální nová a vysoce šetrná" vakcína s nutností přeočkovat co pět či deset let.
Rozhodně není v našem zájmu, aby nám do zdravotnictví zasahovala pochybná organizace WHO, jejíž odborný kredit dostatečně charakterizuje to, že je nyní vedena marxistickým politikem bez lékařského vzdělání. Z této organizace je třeba vystoupit stejně, jako to udělaly USA. A je jistě v zájmu i našeho státu, aby se vakcíny vyráběly u nás, alespoň ty klíčové. Tedy rozhodně abychom nebyli odkázáni na výrobky problematických firem, vyráběné v kdovíjaké Tramtárii. Byť zájem EU je přesně opačný.
Je tedy nutné konstatovat, že i téma ochrany zdravotního stavu našich občanů je, bohužel, vysoce politické až výbušné, a to, co je na tomto poli v našem zájmu, by mohlo vést až k roztržce s Bruselem.

Přes jednoznačně negativní zkušenosti z mRNA "vakcínami" za COVIDu bychom neměli vakcinaci jako takovou šmahem zatracovat. Je však třeba obnovit důvěryhodnost jak výrobců tak i konkrétních výrobků, což se neobejde bez narušení stávajícího oligopolu, který v této oblasti po cíleném zničení farmaceutických továren na území postkomunistických států nastal. Cestou k žádoucímu stavu může být jak daleko preciznější dohled státu nad farmaceutickými oligopolisty (včetně hrozby opravdu drsných trestů), tak i podpora vzniku a rozvoje jejich místní konkurence.

Je nám EU vůbec k něčemu?

 ekonomie,EU,historie,zdraví,

Je nám EU vůbec k něčemu?

Jsem toho názoru, že titulkem představená otázka je naprosto legitimní a měla by být zvažována v souvislosti s jakýmikoli úvahami na téma, zda "s EU na věčné časy a nikdy jinak", nebo pragmatičtější "když ti něco škodí, tak to odvrhni / jdi od toho". A od zodpovězení této otázky by se posléze mělo odvíjet vše, související s úvahami o setrvání v EU nebo naopak czexitu.

Podstata EU

Jestliže se podíváme na historii EU a hlavně jejích ekonomicky vysoce úspěšných předchůdců, pak vidíme, že zastřešující organizace evropských států byla úspěšná tehdy, když se starala o hladkou ekonomickou spolupráci, zvyšující jejich hospodářský potenciál.
Což se ovšem dělo v dobách, kdy jsme na integraci západoevropských států hleděli přes železnou oponu a maximálně mohli závistivě vzdychat. Byť, jak se stále více ukazuje, integrace států východního bloku do RVHP byla jednoznačně přínosná a její vedení bylo s to i nápravy některých zjevných chyb, kterých se dopustilo, byť zpravidla s termíny odpovídajícími systému pětiletek. Přičemž takovéto schopnosti nápravy pitomostí a přehmatů EU nemá, přestože by mohla reagovat daleko pružněji, protože není vázána rigidními pětiletými hospodářskými plány.
Faktem je, že to, co prospělo západní Evropě, byla integrace na úrovni volného pohybu osob, zboží a služeb a odstranění většiny byrokratických překážek této integraci.
Nicméně, poté (1. 11. 1993) byla ona úspěšně fungující a jednoznačně přínosná integrace zlikvidována založením EU, která si začala klást ambice stát se jakýmsi "superstátem", majícím v jurodivých vizích tehdejších evropských integrátorů těžce konkurovat Spojeným státům americkým, případně rychle se rozvíjejícím ekonomikám typu Číny, Indie či Brazílie.
Uvedenou vizi by se možná (jsem přesvědčen o tom, že s vysokou pravděpodobností) podařilo naplnit (a tím i poněkud socialistické heslo "dohnat a předehnat"), kdyby ovšem nedošlo k realizaci toho, co měla EU "dělat navíc" proti svým úspěšným předchůdcům.

Pád do průšvihu

Vůdcové EU začali tuto organizaci zneužívat k naplňování svých politických ambicí, které s původním stylem evropské hospodářské integrace neměly a nemají absolutně nic společného.
Je tedy nutno se vrátit trochu zpět a konstatovat, že zatímco u nás v roce 1968 byl učiněn pokus o jakousi humanizaci svou podstatou naprosto nelidského komunistického režimu, paralelně v zemích na západ od železné opony bojovali komunističtí exponenti spolu s pologramotnými studenty a absolventy humanitních oborů za ustanovení jakéhosi striktně socialistického režimu v západních zemích, který by kombinoval prvky stalinismu, maoismu, pol-potismu a snad i diktatury dynastie Kimů v Severní Korei.
Tato revoluce, či spíš prototalitní puč byla sice poražena, ale, bohužel, vedení těchto států nevyvodilo z této epizody korektní důsledky, které měly spočívat v zanesení Kainova znamení na všechny zatčené a souzené, aby byli distancováni od možnosti uplatnění ve státní správě. To se, bohužel, nestalo a poražení pučisté zahájili "pochod institucemi", v jehož rámci oni a jejich následníci začali hrát hlavní role v administrativě západních států i EU. Faktem je, že poválečná "třetí republika" se daleko úspěšněji vypořádala s aktivistickými novináři a spisovateli (pronacistických agitačních děl) tím, že jim "zakázala Prahu" a naopak jim vykázala pobyt někde na venkově a současně zablokovala přístup do sdělovacích prostředků, vč. publikování knih. A v podstatě podobně se zacházelo s rudým odpadem za McCarthyho v USA.
Popsaný proces "pochodu institucemi" se jednoznačně projevil už v 90. letech a na začátku tohoto století a byl pro rozumnější část našich občanů důvodem, proč hlasovat proti vstupu do takto řízené organizace, jejíž vedení se stále více podobá proslulému sovětskému politbyru a jejíž agenda už není zaměřena na bezpečnou a snadnou spolupráci mezi členskými státy, ale na ryze politické záležitosti antidemokratického a socialistického obsahu, které s původním posláním EU nemají naprosto nic společného.
Tento trend se stále více stupňuje a, bohužel, nebyly s to ho zvrátit ani poslední volby do EUroparlamentu, byť znamenaly významné oslabení socialistických a fašistických stran a naopak posílení stran demokratických a konzervativních. Nicméně toto oslabení je spíš motivací pro fašistobolševické a prototalitní síly, aby co nejvíce urychlovaly odbourávání prvků demokracie a zavádění fašistickobolševické totality, která je jejich ideálem. A to jak v EU, tak ui v členských státech.
Prostě, v EU je socialismus, byť odlišný od toho, který tu byl před rokem 1989, nicméně i pro něj platí slova onoho známého vtípku, co by se stalo, kdyby zavedli socialismus na Sahaře. Odpověď je jasná: fungovalo by to pár let, možná deset, a pak by došel písek. A i EU už v podstatě onen pomyslný písek dochází.

Hospodářství

Hospodářství EU jde do kopru především proto, že existuje a je stále více posilována snaha ekonomiku EU řídit podobně, jako byla řízena ekonomika socialistická, což nakonec vedlo k jejímu krachu, který starší z nás pamatují z onoho roku 1989, v němž se socialismus hospodářsky i politicky zhroutil.
EU, preferující nesmyslné ideologie před realitou a zpětnou vazbou faktických jevů v ekonomice i politice, se noří do stejného bahna jako druhdy socialismus, snad dokonce (kéž by!) větší rychlostí. Ostatně i válka na Ukrajině jasně ukázala politickou a ekonomickou impotenci EU v celém jejím rozsahu. Což pro někoho mohl být šok, pro řadu jiných, střízlivě hodnotících tuto organizaci v době, kdy jsme do ní vstupovali, to ovšem žádné překvapení není.
Faktem je, že EU mohla prožírat to, co nashromáždili její předchůdci, což RVHP, založená státy, poškozenými válkou, jimž Německo dosud dluží bilionové reparace, zdaleka neměla a musela se proto daleko lépe než EU starat o to, aby hospodářství neslo plody.
Jistěže ekonomická spolupráce doprovázená rozumnou mírou integrace má smysl a lze důvodně očekávat její pozitivní přínos. Nicméně ona "rozumná míra" byla už v EU dávno překročena. EU se buď dokáže vrátit před Maastricht (1. 11. 1993), tedy k tomu, co fungovalo, nebo bude nutné z ní odejít. Třeba i s tím, že z exitových států vznikne nějaký "trucpodnik" napodobující předmaastrichtskou evropskou integraci a důkladně zajištěný proti možnostem centra zavádět politickou agendu.
Pozastavím se, coby příkladu, u jednoho z konání EU, který bývá nekriticky pozitivně hodnoceno EUrohujerskými aktivisty, a to jsou dotace.
Všichni EUrophujeři blekotají, jak šíleně užitečné dotace jsou, a jakým jsou pro nás požehnáním. Je to nesmysl.
Dotace jsou jednak nástroje vnucování socialistických hámotin členským zemím, jednak v podstatě nástrojem likvidace hospodářství těchto zemí. Dotace lze získat v podstatě jen na omezený okruh projektů, a zpravidla takové, které nepřinesou cílové zemi nic pozitivního (ony pověstné rozhledny v údolí a akvaparky bez vody). Navíc je součástí podmínek obdržení dotace nutná spoluúčast dotovaného státu, která odčerpává z jeho ekonomiky prostředky na nesmysly a znemožňuje financovat něco smysluplného.
Dalším problémem jsou nejrůznější nepřímé náklady, které jsou s dotacemi spojeny. Od nutnosti vydržovat si speciální administrativu na národní úrovni, která reflektuje nepřehlednou, složitou, vnitřně rozpornou a stále se měnící legislativu kolem nich (včetně častých změn "výkladu" stávajících předpisů). Velice často je nutno použít služeb specializovaných firem, které provádějí konzultace k získávání dotací a zpravidla požadují až deset procent peněz, které se touto cestou podaří získat. Je to perfektní zašívárna pro bývalé vysoké úředníky EU.
Jistěže problémem je i skutečnost, že řadu dotací, o které je žádáno, v reálu členský stát nedostane, přestože v EUrohujerské propagandě i ty fungují na straně benefitů z EU.
Velmi nepříjemné je, že dotace likvidují místní firmy, protože často je podmínkou (byť třeba nějak maskovanou) zapojení firem ze starých zemí EU, ať už jako dodavatelů materiálu a technologií, tak i jako dodavatelů samotné práce. Přičemž rozhodně nelze říci, že by tyto povinně odebrané materiály a služby byly kvalitnější než to, co by dodaly místní firmy (spíš je realitou pravý opak), ale ty jsou zbaveny možnosti si vydělat a ekonomicky strádají, což je účel této politiky.
Celé ty slavné dotace velice připomínají známé rozdávání cukrátek s heroinem (nebo jinou drogou) školákům drogovými dealery, kteří si takto vyrábějí klientelu. Protože pokud si stát v souvislosti s dotacemi zničí vlastní firmy, je poté ve stále širším spektru zboží a služeb odkázán na dodávky ze starých zemí EU a je na nich závislý stejně jako ten narkoman na drogách.
Celé to jistě akcentují ony zmíněné nepřehledné, nelogické a stále se měnící předpisy, které umožňují selektivně a cíleně postihovat nežádoucí firmy na území nepřítele, tj. členského státu EU (a zejména nového), což je ostatně i podkladem známé kauzy Čapí hnízdo.

Současný stav

V současnosti je veškerá ekonomická agenda v EU zatlačena do pozadí a preferovány jsou bezcenné nesmysly, jako je "boj za klima", "LGBTQ+ agenda", "liberální demokracie", práva agresívních minorit z dovozu a mnohé další, které jen škodí občanům zemí EU, a zejména těm, kteří pracují a svou prací vytvářejí nějaké pozitivní hodnoty.
EU není schopna zajistit ani svou reprodukci, protože narůstá seznam v ní nedostupných druhů zboží a služeb, aniž by to bylo kompenzováno nějakými pozitivními faktory. EU bojuje proti GMO, řadě levných a účinných pesticidů výkrmovým hormonům i antibiotikům, čímž zdražuje produkci místních zemědělců (o dalších nesmyslech, jako je násilné a nesmyslné zavádění v podstatě středověkého trojhonného systému obdělávání půdy ani nemluvě), přitom je ochotna v rámci dohody s Mercosur, dovážet zboží plné GMO, v EU zakázaných pesticidů, masa prosyceného výkrmovými hormony a antibiotiky, a vnucovat je místním obyvatelům místo lokální produkce, která nic z toho neobsahuje.
EU násilně omezuje chovy hovězího dobytka, a tedy i produkci mléka a mléčných výrobků, aniž by sebeméně reflektovala, že na jejím území roste výskyt osteoporózy, po rakovině a srdečně cévních chorobách snad nejčastější neinfekční nemoci obyvatel EU (její nejúčinnější prevencí je konzumace mléka a mléčných výrobků, zejména v mládí), včetně úmrtí na komplikace této choroby, či invalidizace postižených. Osteoporóza nejčastěji zabíjí znehybněním na lůžku po velkých zlomeninách, s následným fatálním zápalem plic z dlouhého ležení, a invalidizuje nejčastěji frakturami páteře, spojenými s poškozením míchy (a protože EU je v čele boje proti výzkumu zárodečných buněk, majících potenciál, alespoň u zvířat prokázaný, poškození míchy napravit, bere svým obyvatelům i možnost účinné léčby).
Je nutno jednoznačně konstatovat, že EU v současné době je spojena s více negativy než pozitivy, takže odchod z ní by jednoznačně znamenal zbavit se mlýnského kamene, zavěšeného na krk našeho státu.
Pochopitelně, do pozitiv z členství v EU nelze počítat její podporu sociálním parazitům, od členů politických neziskovek a nevládek až po provozovatele větrných a fotovoltaických elektráren, eurounijní legislativou zvýhodňovaných oproti jiným producentům elektřiny (jinak by byli ekonomicky v mínusu).

Je tedy nutné konstatovat, že nevýhody našeho členství v EU jednoznačně již několik let (obávám se, že od samotného vstupu do ní) převažují nad výhodami, a že tudíž program odchodu z této v globále negativně působící organizace je naprosto legitimní. Lze také očekávat, že stále více občanů (a voličů) bude tento fakt i reflektovat. EU bychom rozhodně neměli hodnotit na základě zcela jistě velkého pozitivního potenciálu ekonomické spolupráce evropských států, ale na základě toho jak tento potenciál naplňuje, případně trendů tohoto naplňování.

Jak u nás mohla vymizet lepra

Nadpis je trochu nadnesený, sporadické případy lepry pořád ještě máme, ale v naprosté většině případů je to dovoz, buď rovnou pacienta s leprou, nebo si ji někdo přiveze jako suvenýr z cest. Nicméně faktem je, že doby, kdy u každého většího města bylo leprosárium, v němž církev zajišťovala jakési duchovní a sociální služby takto postiženým lidem, jsou, naštěstí, ty tam.

Lepra

Neboli malomocenství, je infekční choroba. Zdroj je prakticky vždy člověk, nemusí být patrně zjevně nemocný. Situaci nezměnilo ani to, že v minulém století bylo zjištěno, že leprou mohou být nakaženi i pásovci, s nimiž se přece jen experimentuje etičtěji než s lidmi.
Původcem této choroby je příbuzný tuberkulózy, Mycobacterium leprae. Na rozdíl od svého "bratrance", Mycobacterium tuberculosis, případně M. bovis (exotičtější zástupce tohoto rodu, např. kolující mezi ptáky, pro zjednodušení pomíjím), je však tak zhýčkaný, že není s to žít a množit se na umělých médiích, což dlouhou dobu omezovalo výzkum této choroby vč. vývoje léků.
Diagnostika raných fází lepry (období latence) je velmi složitá, náročná a drahá, proto se většinou čeká až desítky let, zda se neobjeví již diagnostikovatelné afekce. Vzpomínám si, jak mi můj bezprostřední nadřízený v 80. letech jeden den sdělil, "že je pryč z lepry", protože v 50. letech pracoval v rámci pomoci rozvojovým zemím v Africe jako mikrobiolog nemocnice, při níž bylo i leprosárium, a pracoval tedy i s biologickým materiálem pacientů s leprou.
Lepra sice není tak nakažlivá, jak se obecně soudilo a v dobrodružné literatuře se s takovými představami lze setkat dodnes, nicméně se jí nakazit dá.
Lepra je známa od pradávna a je zmiňována i ve velmi starých pramenech, jako jsou např. některé části Bible. Pokud nemocný vydržel do jejího proniknutí do kostí, a pokud se jeho kostra zachovala do dnešních časů a dostala se do rukou výzkumníků, je prokazatelná i na lidských pozůstatcích ze středověku i dávnějších dob. Ovšem s tím, že některé afekce kostí se opravdu špatně diagnostikují ve smyslu odlišení lepry od tuberkulózy, některých nádorů a snad i některých infekčních procesů (vyvolávaných jinými bakteriemi než jsou druhy rodu Myobacterium).
Faktem je, že jakási občas účinná léčba se objevila až v první polovině minulého století a až po druhé světové válce byla vyvinuta antituberkulotika, zabírající i na lepru.
U nás výskyt lepry slábl a v 70. letech minulého století mělo Československo jen deset leprózních pacientů (alespoň podle našich vyučujících) a z toho devět si ji prokazatelně přivezlo z ciziny. Desátá nemocná byla problém, protože údajně nikdy neopustila ČSSR, takže musela tuto nemoc chytnout na našem území (že by od nějakého cizince?).
Byl to tedy výskyt velice nízký, a přitom se v podstatě mnoho neudělalo, snad s výjimkou očkování proti tuberkulóze, zavedeného zlými komunisty, které mohlo alespoň částečně chránit i proti lepře, byť některé zdroje tuto možnost popírají.

Pokles

Je tedy do jistém míry záhada, proč ten pokles výskytu, nereagující na nějakou preventivní aktivitu.
Jako určité vysvětlení se nabízí skutečnost, že v těch starých časech, od starověku do začátku novověku, nemáme k dispozici počty leprózních pacientů, ale jen lidí, kteří byli nějakou místní autoritou, mnohdy nepolíbenou medicínským vzděláním (pochopitelně tehdejším a nevalným), prohlášeni za leprózní. Můžeme tedy předpokládat, že část lidí, nahnaných do leprosárií lepru neměla, i když je jasné, že během pobytu v zařízení s leprózními pacienty se s vysokou pravděpodobností touto nemocí nakazila (pokud základní onemocnění umožnilo dostatečně dlouhé přežití).
Pokles počtu leprózních pacientů byl pak dán mimo jiné postupně se zlepšující diagnostikou, která snižovala jejich počty správnou diagnózou chorob sice podobných, ale od ní postupně odlišovaných.
Ostatně ještě jedna klasická povídka se Sherlockem Holmesem je založena na mylné diagnóze jiného onemocnění za lepru, což se tedy mohlo dít i za časů královny Viktorie.
Lze tedy popřemýšlet o tom, které choroby mohly lepru natolik napodobit, že to ve středověku či raném novověku mohlo vést k mylné diagnóze.

Infekce
Z infekcí lze jistě na první místo zařadit některé atypicky probíhající případy tuberkulózy kůže a dalších povrchových tkání těla, nejčastěji na místech, nekrytých oděvem. Faktem je, že některé povrchové projevy tuberkulózy byly již tehdy známé, např. tuberkulóza krku s četnými píštělemi, známá jako "krtice". Nejčastěji vznikala požíváním mléka tuberkulózních krav. Pokud ovšem podobné afekce vypadaly atypicky a byly i atypicky umístěny, mohlo jejich příbuzenství s krticí uniknout pozornosti.
Původcem těchto afekcí bylo Mycobacterium tuberculosis, popsané Kochem, a Mycobacterium bovis. Pikantní je, že vlastně nevíme, zda Koch jako M. tuberculosis popsal tento takto nyní pojmenovaný druh, nebo příbuzné M. bovis. Dochovaly se jen mikrofotografie, poplatné tehdejším technickým možnostem, z nichž se to určit nedá, a Kochův popis opět vychází pro oba tyto druhy se stejnou pravděpodobností. Alespoň mají taxonomové o zábavu postaráno a hrozně by mě potěšila hypotetická situace, v jejímž rámci by se prokázalo, že Koch popsal jako M. tuberculosis druh, který nyní označujeme za M. bovis, a následně se přepisovaly učebnice.
Další nemocí, vyvolávající potenciálně podobné afekce, je syfilis.
Pomineme-li sporné zavlečení syfilidy do Evropy Vikingy (podle nálezů na některých kostrách z dob po předpokládaném kontaktu s obyvateli Ameriky), je syfilis v Evropě z definice až od začátku novověku, který je dán plavbou Krištofa Kolumba. Proti oné vikingské verzi existují v podstatě dvě námitky.
První je ta, že není úplně jasné, zda domorodci tak vysoko na severu Ameriky vůbec tuto nákazu měli.
Druhá spočívá v tom, že ihned po zavlečení této infekce do Evropy probíhala tato nemoc v "imunitně naivní" populaci jako akutní horečnaté onemocnění, vedoucí velice často k rozpadu povrchových tkání na celém těle, v podstatě "hnití zaživa". Až později se vyselektovaly jednak odolnější linie Evropanů, které tato choroba nezabila tak rychle (takže se dokonce ani nestala překážkou jejich rozmnožování) a na druhé straně vyselektování mírněji a pomaleji působících linií původce choroby, kterým skrytější forma infekce umožnila nakazit více kontaktů, na což se nešťastník se "syphilis gallopans" jednak fyzicky nezmohl, jednak patrně ani neměl o sex zájem a nebyl ani předmětem sexuálního zájmu ze strany dalších osob.
Jinými slovy, pokud by syfilis do Evropy přinesli už Vikingové, došlo by k epidemii její rychlé formy, která by se rychle roztahala (vzhledem k cestovním a jiným aktivitám Vikingů po celé Evropě, včetně Ruska) a ta by neunikla pozornosti kronikářů. A naopak, postkolumbovské zavlečení této choroby do Evropy by patrně tak drastický průběh nemělo.
Neobstojí moc ani představa, že ony osady s podezřelými kosterními pozůstatky vymřely tak rychle, že nemoc nestačily přenést dál. V tom případě by totiž museli pomřít už Vikingové na lodi (veslovat přes Atlantik nějaký čas zabere) a jejich loď by nedoplula. A pokud by byla nalezena s mrtvou posádkou, patrně by k nákaze nedošlo ani při nekrofílii ze strany nálezců, protože původce je velmi citlivý na pokles teploty. Na onom "proslulém" záchodovém prkénku vydrží i při pokojové teplotě jen pár minut, na drakaru uprostřed oceánu o teplotě blízké chladničkové by ani uvnitř těl nebožtíků nevydržel moc dlouho, řádově hodiny.
Na druhé straně, jakmile tu syfilida jednou byla, mohla způsobovat i určité "podezřelé" projevy, které by mohly být zaměněny s leprou. Ne nadarmo nazývali staří lékaři syfilidu "opice nemocí" pro její schopnost vyvolat příznaky jiných, s ní nesouvisejících chorob.

Nádory

Nádory, a zejména v oblasti obličeje, mohly být také zaměněny za lepru.
Dosti velkým problémem s tím souvisejícím je zpracovávání některých exotických dřev a zejména spojené s broušením a vznikem prachu. Nádory vedlejších nosních dutin jsou popsány u pracovníků dřevozpracujícího průmyslu zejména v zemích 3. světa, kde je péče o pracovní prostředí i o individuální ochranu pracovníků velmi mizerná.
Faktem je, že exotická dřeva se zpracovávala v Evropě od starověku, pokud šlo o dřeva pocházející z Afriky nebo Asie, jako je santal nebo eben. K tomu je ovšem zapotřebí přičíst i některá dřeva tuzemského mírného pásu, která se dnes už dávno nezpracovávají (nebo jen naprosto výjimečně) na výrobky nábytkářské či řezbářské, ale dříve se na různé specializované účely používala. V knihovně mi leží knížka "Naše stromy a keře" z edice Oko, která u řady našich dřevin uvádí, jak byla jejich dřeva tradičně využívána. A dnes, pochopitelně, naprostá většina druhů zde popsaných dřev, a zejména listnatých stromů a keřů, slouží maximálně na topení. Je proto docela možné, že i mezi našimi dřevy se vyskytují nějací "zabijáci", kteří však nemají možnost se v současné době projevit, ale v dřívějších dobách ano.
Druhým faktem, na který bych rád upozornil, je skutečnost, že silně karcinogenní je i "čmoud", vznikající při přípravě pokrmů na tradičních plotnách, kdy hrnce a jiné nádoby stály na kamenné či cihlové ploše a mezi nimi se pohybovalo s hořícím dřevem a žhavými uhlíky. Archeologicky jsou doloženy i hrnce s nožičkami, pod něž se dal hořící materiál nahrnout. Jednak jsou rakovinotvorné samotné zplodiny nedokonale hořícího dříví v takovémto zařízení, jednak jsou velmi rakovinotvorné plyny a kouř, vznikající prskáním kapek připravovaných pokrmů na žhavé uhlí okolo.
V současné době je tento problém záležitost některých chudších rozvojových zemí, kde jsou takto připravovány pokrmy, a ženy, které pokrmy připravují, trpí významně častěji opět rakovinou vedlejších nosních dutin.
Nicméně v odlehlejších oblastech našeho státu ještě někdy na začátku 20. století existovaly vesnické domky s "černou kuchyní", která neměla přímé větrání, protože byla obestavěna jednak obytnými, jednak i hospodářskými místnostmi (aby se využilo zde produkované teplo k jejich vytápění). Pochopitelně, čím jdeme hlouběji do minulosti, tím větší podíl podobných zařízení na přípravu pokrmů najdeme, a to nejen ve vesnické zástavbě, ale i ve městech. A pokud dojdeme někam do první poloviny 17. století, najdeme ve vsích zcela běžně polozemnice, kde jsou připravovány podobným způsobem pokrmy a kouř inhalují nejen ženy, ale veškeré osazenstvo obydlí, skládajícího se z jediné místnosti. Celý problém ještě akcentovala daň z komínů, která o desítky let (minimálně) zbrzdila účinnější, odvětrávání interiérů od kouře. Podobné účinky mohlo mít i svícení pochodněmi a loučemi (chudé vrstvy na svíčky neměly).
Lze tudíž předpokládat ve dřívějších dobách zvýšený výskyt nádorů vedlejších nosních dutin, které mohly prorůstat jednak do nosu (a vést k jeho postižení, včetně "upadnutí" jeho části), případně mohly prorůstat i skrze kosti obličejové části lebky a vytvářet nezhojitelné vředovitě vypadající afekce (a jistě záleželo i na tom, čím se ten nádor infikoval). Obojí tedy mohlo vyvolat dojem, že se jedná o leprózní poškození.
Vadnou diagnostiku, pochopitelně, nemůžeme spojovat jen se středověkem nebo začátkem novověku, ale zažili jsme ji i v souvislosti s epidemií COVID a WHO se nám ji chystá "ordinovat" i v budoucnosti.

Můžeme tady konstatovat, že lepru mohly simulovat i některé infekce a některé nádory, které mohly být ve dřívějších dobách častější než v současnosti, a že bylo za horizontem možností tehdejší medicíny vyloučit, že se jedná o lepru. Postupně, jak se zlepšovala hygiena i diagnostika, se takovéto případy stávaly vzácnějšími a přispělo to k celkovému poklesu výskytu chorob, diagnostikovaných jako malomocenství.

OZE nesmysly a blackout

Už jsme se "dozvěděli", že OZE rozhodně za nedávný blackout nemohou, že vinou je naše "špatná" elektrická síť a že naši síť nemohly shodit OZE, protože jich "máme málo". Pochopitelně, "opravdová" příčina je mlžena pýthickými skřeky.

Typická reakce

Typickou reakcí na páteční blackout je článek v Britských listech, který blekotá o tom, jak OZE nemohly shodit českou síť, "nejhorší v EU", protože jen s 13,4 % podílu OZE, navíc za stabilního slunečního svitu.
Pochopitelně, soudruh OZE blekotal vůbec nezohledňuje polední přetok OZE elektřiny z Německa, který se stal minimálně spouštěčem celé události. Ona charakteristika je IMHO zcela výstižná, protože onen pán v jiném článku na témže webu (a dohledatelném v jeho archivu) uvedl, že má firmu na pomoc při zakládání nových OZE. Takže presentuje opravdu "objektivní" názor.
Dalším problémem je, že nejen nedostatek, ale i nadbytek příkonu vede k postižení sítě. O čemž se dotyčný pán, dosti stínující oficiální blackoutovou propagandu, raději nezmiňuje.

Jeden zlý pán (ironie)

Byl jednou jeden zlý pán. Jmenoval se Gustav Robert Kirchhoff a žil v 19. století, tedy "století páry a elektřiny (no, fuj tajbl!) a navíc z části na území dnešního Ruska (Kaliningrad). Prostě typický ruský troll a kdo ví, zda nebyl i Putinův agent. Tento zvrhlý ničema vytvořil dva zákony, které oba hanebným způsobem omezují chování elektrických sítí.
První z nich (zjednodušeně) říká, že přítok do každého uzlu elektrické sítě musí být identický z odtokem z tohoto uzlu. Protože je zpravidla přítoků i odtoků více, jedná se v praxi o součet na přítokových a odtokových vodičích. Druhý z nich říká totéž pro napětí: Součet napětí na přívodných svorkách musí být totožný se součtem napětí na svorkách vodičů proud odvádějících.
Jsou kolem toho i vzorečky, které zcela jistě nenávidí bojovníci za Matku Gaiu, kteří šli na nějaký "tlamocvičný" obor proto, aby se nemuseli potýkat s matematikou, jimi nezvládanou ani na úrovni trojčlenky či kupeckých počtů. Nicméně mají rozumu dost na to, aby "věděli", že ušlechtilé a Matce Gai příznivé OZE nemohou vyvolat tak ošklivou věc, jako je blackout.
Pochopitelně, jsou to jen zákony, takže stačí, aby zvítězily ty správné strany tj. aby vysoce uvědomělí voliči zelených, pirátů a dalších pokrokových stran přehlasovali dezoláty a ruské trolly (a Putinovy agenty), v parlamentu převládli jejich zástupci a prohlasovali zrušení těchto nesmyslných a Ekologii ohrožujících zákonů. Případně aby tento proces nastal na úrovni EU a nové zákony, případně alespoň oficiální zrušení těch stávajících, dostaly neuvědomělé státy, jako je ČR, příkazem.
Pak nastane ráj na zemi, fotovoltaické elektrárny budou produkovat dostatek energie i v noci, a vše zlé, co ohrožuje Matku Gaiu, bude zlikvidováno. (konec ironie)

Trochu vážněji

Platí to, co jsem uváděl už mnohokrát: Matematika, fyzika a chemie jsou největšími nepřáteli ekologické ideologie (ekologie jako věda už dávno v reálu neexistuje). Pokud od matematiky oddělíme logiku (tedy to, čemu se říká "zdravý selský rozum"), dostaneme přímo čtyři příšerné jezdce z antiekologické apokalypsy.
Především fyzika, prostřednictvím oněch Kirchhoffových zákonů, v pátek zapracovala a výsledek se dostavil ve formě blackoutu z nadbytku energie v síti. Naše síť, patrně proto, že je "zastaralá", jak tvrdí soudruh propagandista OZE, odkazovaný výše, tento blackout ustála přímo vzorově. Spadlo toho poměrně málo a síť mohla být pro dodávku elektřiny koncovým odběratelům znovuzprovozněna poměrně rychle. První návraty k funkčnosti nastaly snad už po desítkách minut a v řádu hodin byla dodávka elektřiny obnovena prakticky všude. Pokud bychom měli "moderní a pokrokovou" elektrickou síť, jakou mají např. Španělé, dopadli bychom stejně jako oni i s tím, že by mohlo dojít i k přesahu našeho blackoutu na území sousedních států, alespoň některých.

Poučení

Naše "nejhorší postavení" ohledně zapojení OZE do energetického mixu se ukázalo být výhodou. Musel přijít obrovský proudový náraz z OZE na území "ekologického" Německa, aby naši síť shodil.
Mělo by nás to mj. varovat i před snahami nám vnutit iracionální a velmi křehkou "pokrokovou" strukturu sítě, náchylnou k velkým a dlouhým blackoutům. Naše stávající síť je velice robustní, což znamenalo v tomto případě poměrně rychlé obnovení funkčnosti. Celý incident je argumentem pro to, aby OZE, pokud je už "musíme" mít, byly spíše sdružovány a napojovány hromadně do velkých uzlů stávající sítě (jako velké elektrárny).
Klidně ať je elektřina z nich vedena desítky či stovky km, např. k místům, kde byly odstavené uhelné elektrárny, a tam napojeny na robustní struktury, počítající s velkým příkonem. A nechť jsou tam zabudovány ovládací prvky, umožňující přítok elektřiny z OZE v případě potřeby snížit.
Je také otázka, zda stejnosměrný proud z OZE přeměňovat na střídavý elektronicky, jak se to děje nyní, nebo zda jím raději neroztáčet velké alternátory, které by vyráběly střídavý proud kompatibilní se sítí a přispívaly k její stabilitě stejně, jako alternátory klasických elektráren.
A pokud bude někdo chtít stejnosměrný proud z OZE (třeba na elektrolýzu, galvanické pokovování atd.), ať si jej odebírá před těmi alternátory.

Poučení pro nás

Pro nás, občany a voliče, z toho plyne jednoznačná stopka pro veškeré strany, které se angažují v ideologické ekologii, a zejména jsou v souladu z bezcennými nesmysly made in Brusel, případně na něj navazujících organizací. Jakákoli strana, která v tomto funkčním období podporovala zelené debilismy, včetně Green Dealu by měla být pro racionálně uvažující občany naprosto nevolitelná.
Elektřina je, bohužel, "přirozeně monopolní" zboží, takže nemůžeme hlasovat nohama či peněženkou, jako tam, kde existují paralelně škodlivé a méně škodlivé alternativy a je možné si mezi nimi vybrat. O to více musíme tlačit na stát, aby tento monopol byl regulován příznivě pro občany, a ne pro nějaké bezcenné vydřiduchy, zejména ze zahraničí.
Je třeba také podpořit úpravu stávajících zákonů a vznik nových tak, aby byly co nejvíce omezeny možnosti zelených aktivistů páchat škody na veřejných statcích blokováním jejich rozšiřování a oprav / úprav, což se, pochopitelně, týká i staveb souvisejících s energetikou, od nových liniových vedení po nové elektrárny a opravy stávajících.

Blackout by nás tedy měl vést především k podpoře těch politiků a stran, které stojí proti bruselským nesmyslům a též proti politickým stranám i nepolitickým organizacím, snažícím se tyto nesmysly ke škodě normálních občanů prosazovat a realizovat. Jeho poměrně malý rozsah a rychlá náprava jsou důkazem toho, že naše rozvodná síť je v principu v pořádku a rozhodně by neměla "ekologicky" przněna po vzoru zemí, kde blackouty mají častější, ve větším rozsahu a daleko obtížněji zvladatelné.

Spadla fáze?

Včera postihl značnou část ČR blackout. Protože postihl i Prahu a pražskou aglomeraci, bylo postiženo víc lidí, než kolik by odpovídalo postižené ploše státu násobené průměrnou hustotou obyvatelstva.

Příčiny

Vzhledem k totálnímu mlžení ze strany vládních médií a hlasatelů "jediné správné Pravdy" je nejpravděpodobnější vysvětlení "zlých konspirátorů", že nám Německo v době poledního poklesu odběru elektřiny (z důvodu poledních přestávek vč. vypínání některých spotřebičů s vysokým příkonem) pustilo svůj energetický nadbytek a naše síť v důsledku nerovnováhy mezi příkonem a odběrem zkolabovala.
Pochopitelně, vina je jednoznačně na EU, která přísně zapovídá odpojit v případě nadbytku elektřiny OZE a zejména fotovoltaiku (příjmy solárních baronů nesmějí být ohroženy), ale hnát elektřinu do "mařičů", které ji promění v teplo. Mařiče patrně neměly dostatečnou kapacitu a nedokázaly nadbytek elektřiny zlikvidovat.
Vzhledem k tomu, že samotné fotovoltaické panely jsou plochou, která s vysokou efektivitou přeměňuje sluneční záření na tepelnou energii a silně ohřívá vzduch, je to jasná ukázka nesmyslnosti koncepce "alternativních" zdrojů, které pravděpodobně již ohřívají planetu víc, než fiktivní antropogenní oxid uhličitý. Soudruzi v rámci "boje za klima" planetu ohřívají a absolutně jim to nevadí, protože dobře vědí, že antropogennost oteplování je jen ryzí fikce.
Vina je ovšem i na našich energeticích, kteří, na rozdíl např. od polských, nenamontovali na přeshraniční dráty do / z Německa pojistky, umožňující takovéto přetoky zablokovat přerušením vedení (asi jako když domovní pojistka vypne proud kvůli "kraťasu"). Proněmecké řiťolezrectví tedy dospělo k tomu, co jsem před pár lety na jedné ze svých populárních přednášek predikoval, že budeme, na rozdíl od těch Poláků, poslušně odebírat nadbytečnou německou elektřinu z OZE až do roztavení drátů.
Nedejte se také svést vládními médii vnucovanou lživou představou, že za přerušením drátů je "tepelná roztažnost a velké horko". To velké horko má vztah výlučně k tomu, že v tomto počasí jely soláry na maximální výkon i u nás a situaci ještě komplikovaly. Žádný drát se nepřetrhne teplotou v desítkách stupňů Celsia, už proto, že se drát teplem natahuje. Nemáme je, předpokládám, z Woodova kovu, který taje při teplotě 60 - 70 stupňů. Naopak, dráty se vždy trhaly při extrémních zimách "sibiřského typu", na něž naše předpisy nepamatovaly, či ještě nepamatují, protože tehdy může dojít ke zkracování drátů chladem a jejich případnému trhání, byť spíš dojde k tomu, že v místě ohybu vedení je stržen tahy z obou stran, ale zešikma, sloup, který stojí přímo v místě toho ohybu. A aby se dráty horkem roztáhly natolik, že by se začaly dotýkat země, musela by být teplota ve stovkách stupňů, což rozhodně nehrozí.
Podobné blackouty pamatuji ze svého dětství. Jejich příčinou byly z části od Němců postižené elektrárny v kombinaci se sovětským šturmováním těžkého průmyslu, který je obrovským "žroutem" elektřiny. Tedy, i tehdy se jednalo o snahu ideologie zvítězit nad fyzikou, jak se to děje i dnes.

Důsledky

Důsledky jasně ukázaly, jak silně až nesmyslně jsme vázáni na bezvadný chod dodávky elektrické energie. A to i v činnostech, které ještě před pár lety elektřinu nepotřebovaly.
Ukázala se totální bezcennost bezhotovostních plateb, protože ty při takovéto krizi prostě nejedou. Já pamatuji doby, kdy bylo možno bez problémů zaplatit nákup hotovostí třeba při svíčce, když nešla elektřina. Pokud by blackout trval déle, pocítili bychom i výpadky nesmyslné digitalizace státní správy.
Dočasně se zhroutila mobilní síť a absence dodávky elektřiny vedla k vyčerpání baterií mobilů, tabletů a notebooků tam, kde byly v dosahu fungujících wifi či prvků mobilní sítě.
Měli jsme zablokované vlaky, protože nemáme dostupné dieselelektrické nebo parní lokomotivy, které se bez elektřiny obejdou.
Hroutila se letiště, přestože letadla na elektřinu ze sítě nelétají.
O lidech uvízlých ve výtazích a v podobných situacích ani nemluvě.

Náprava

Zcela jistě systémovou nápravou by bylo zajištění bezvadné dodávky elektrické energie, což znamená drastickou redukci solárů a větrníků. A zajištění přeshraničních linií elektrického vedení stejnými pojistkami, jaké mají Poláci. Zcela jistě by pomohla možnost odstavení občasných zdrojů energie v situaci, kdy je energie nadbytek.
To vše ovšem znamená konflikt s bruselskými i místními ekofanatiky, takže nutnost mít vládu, která se jim dokáže postavit i za cenu ozbrojeného střetu policie a armády s agresívními zelenými gangy. A dokázala by ustát i případné mrtvé zločince.
Pokud neustanovíme vládu, která by měla "gule" na zajištění veřejného pořádku a bezpečí, případně ji nedokážeme provolit, např. v důsledku hlasů fiktivních "krajanů" ze zahraničí, budeme muset udělat řadu dílčích opatření, která by mohla alespoň zmírnit dopady dalších blackoutů, které zcela jistě přijdou a budou přicházet se stupňující se frekvencí (a obávám se, že spíš exponenciálně než jen lineárně).
Budeme muset mít zajištěnu možnost platby hotovostí všude. Byť třeba v některých konkrétních destinacích by mohla být tato možnost zákonem nařízena právě v případě nefunkčnosti elektronických plateb (nemusí to být jen blackout, stačilo by nějaké zhroucení sítí). Je třeba to mít i legislativně podchyceno, vč. toho, že v období nouzového placení a nouzového účtování bude ze zákona pozastavena EET, pokud babišovci tento škodlivý nesmysl zase zavedou.
Musí být zajištěn nouzový chod mobilní sítě a dalších datových sítí. Například stanovením doby, po kterou musí jednotlivé prvky mobilní sítě zvládat svou funkci při absenci centrálního zásobování elektřinou.
MMCH, vlastnictví mobilů, tabletů a počítačů připojitelných k síti bylo zatíženo speciální "veřejnoprávní daní", takže je odkud brát peníze na tato opatření, která by mj. měla v podobných nouzových situacích zajistit příjem veřejnoprávních médií populací.
Případná digitalizace čehokoli nesmí znamenat znefunkčnění státní správy při výpadku proudu. Musí být prostě zajištěno fungování bez elektřiny.
Dráhy musejí mít k dispozici lokomotivy nezávislé na elektřině, aby bylo možné alespoň částečně udržet provoz i při blackoutu a musí být zajištěno i to, že pro elektrické vlaky, uvízlé na trati, bude moci dojet nějaká lokomotiva nezávislá na dodávce elektřiny, klidně třeba i parní, a dotáhnout je alespoň k nejbližší železniční stanici. Správa železničních cest by měla mít dostatek agregátů nebo jiných nezávislých zdrojů energie, aby byl i při blackoutu zajištěn chod dopravní signalizace i železničních přejezdů.
Letiště by měla mít povinnost být schopna i za blackoutu vypravovat lety (ještě před sto lety to nebyl žádný problém), třeba zajištěním agregátů na naftu nebo benzín o dostatečné kapacitě.
Ostatně, takto to mají zařízeno i velká zdravotnická zařízení.
Dokážu si představit i pojízdné agregáty, které by dočasně "nakrmily" síť domu a umožnily dojezd výtahu do stanice a uvízlým lidem vystoupit. Možná by to bylo jednodušší než ruční spouštění a otevírání výtahu.
A zcela jistě existují i další lidské činnosti, potřebující zajistit alespoň nouzovou dodávku elektřiny ke korektnímu přerušení aktivity.
Již jsem se zmínil, že blackouty pamatuji z dětství. Problém je ovšem v tom, že tehdy jsme byli na elektřině daleko méně závislí. Měli jsme plynové lampy (alespoň v některých místnostech, zbytek svícení byl pokryt svícemi), sporáky byly také na plyn, případně na tuhá paliva (a konstruované tak, že nepotřebovaly příkon elektřiny), ústřední topení v domě bylo na koks (v nouzi se ale dalo topit i uhlím a dřevem) a opět zcela nezávislé na elektřině, a ohřev teplé vody byl na plyn, nebo pevná paliva, obojí bez nutnosti používat elektřinu. Na elektřině byla daleko méně závislá i dodávka plynu a vodovodní vody. Kupodivu telefonní síť zpravidla fungovala a fungoval i rozhlas po drátě, schopný dodávat aktuální zpravodajství. Faktem je, že, opět vinou nesmyslných regulací made in EU, jsme daleko méně "blackout odolnější", než bylo komunistické Československo před nějakými 60 - 70 lety, což je jednoznačně ostudné.

Podmínka

Jak jsem uvedl výše, podmínkou je existence vlády, která nebude vydávat miliony na mlžení a desinformace a raději vydá stamiliony na opatření, která by jednak blackoutu zcela či alespoň s vysokou pravděpodobností zabránila, či postupně prosadila zavedení opatření, která by dopad blackoutu na občany snížila.
Taková vláda k nám ovšem nepřijde z Bruselu, protože tamním úředníkům jsou občané a jejich ohrožení či alespoň dyskomfort naprosto lhostejní. Musí být naopak provolena vláda z politiků k Bruselu více či méně kritických, schopných podpořit další státy, které jsou s tamními institucemi a zlopolitiky v konfliktu. A měla by mít "gule" narýsovat červenou linii, po jejímž překročení ze strany bruselských institucí i politiků bude zahájen proces našeho odchodu z EU.
Z tohoto pohledu jsou nadcházející volby vysoce klíčové, protože se v nich občané budou muset utkat nejen s hlasy vyslovených vnitřních nepřátel tohoto státu a jeho obyvatel, ale i s hlasy "krajanů", z vysokého procenta podvodných (kdyby někdo prohlásil, že více než z poloviny, neměl bych sebemenší důkaz, který by toto prohlášení vyvrátil). Nadcházející volby budou potřebovat opravdovou mobilizaci občanské společnosti, protože další období vlády SPOLU by mohlo být prakticky stejně katastrofální (včetně nenapravitelného poškození státu) jako vláda po únoru 1948.

Blackout, který postihl cca pětinu obyvatel tohoto státu a o něco menší část jeho území, jasně ukázal nesmyslnost orientace naší energetiky na OZE a na spolupráci s Německem, které jsou obě pro nás silně nevýhodné s tím, že tato nevýhodnost má rostoucí tendenci. Byl jasným varováním před tím, že pokud se nám, občanům tohoto státu, nepodaří zlomit směrování naší energetické politiky ke stavu stále vyšší nestability a nespolehlivosti, stanou se takové blackouty prakticky normou, možná časem i každodenní, přinejmenším ve formě řízeného vypínání jednotlivých oblastí či městských čtvrtí.

Opravdu se pan premiér obrací proti Green Dealu?

 aktualita,demokracie,Green Deal,politika,volby,

Opravdu se pan premiér obrací proti Green Dealu?

V poslední době se můžeme setkat s hláškami, že pan premiér Fiala začíná dostávat rozum a že si dovoluje kritizovat Green Deal, byť opatrně a nedůsledně. Dokonce jsou vyslovovány obavy, že by to mohlo vzít ODS, potažmo SPOLU, hlasy nejradikálnějších ekomagorů.

Kritika Green Dealu

Je mi líto, stejná historie je stará něco přes čtyři roky. V té době se ODS a SPOLU ucházely o přízeň voličů a pan Fiala rovněž mluvil velmi přesvědčivě o největších nešvarech spojených s Green Dealem a dalšími ekošílenostmi made in EU.
Zcela jednoznačně bylo cílem této akce (a částečně asi splněným) získat hlasy rozumnějších tradičních přívrženců ODS. Zajistit, aby nezůstali doma a přihodili rozumně se tvářícímu "pravicovému" SPOLU s ODS volební lístek. Což se tedy stalo a zcela jistě je to vedle na poslední chvíli účelového pozměnění volebního zákona jeden z důvodů, proč máme v současnosti jednu z nejhorších vlád v naší moderní historii (a pro horší bychom museli sáhnout minimálně 3/4 století do minulosti).
Také prakticky okamžitě po jeho usazení na premiérské křeslo, jsme už od pana Fialy neslyšeli žádnou kritiku ekologických magořin, ať už Green Dealových nebo jiných. Naopak jsme slyšeli fantasmagorické hámotiny, jak obrovským přínosem tento monstrózní projekt je, a kolik dobrého nám přinese.

Ztracená příležitost - historie

V době, kdy se ruský útok na Ukrajinu formou jakéhosi "blitzkriegu" zhroutil (přelom února a března 2022), se stalo jasným, že konflikt na Ukrajině dostává formu materiálové či generální bitvy, kterou vyhraje ten, kdo má více vojáků, výzbroje a výstroje pro ně a více materiálu pro pokrytí potřeb zázemí státu. Tedy do formy, do níž se dostala první světová válka a zejména dění na západní frontě poté, co byly německé kolony zastaveny v první bitvě na Marně (mj. dovozem mas vojáků na bitevní pole zabavenými pařížskými taxíky, což by se s elektromobily udělat nedalo) a byla vytvořena fronta, natažená od pobřeží Atlantiku až ke hranicím Švýcarska.
V tom okamžiku bylo jasné, že Centrální mocnosti (tedy Německo a Rakousko - Uhersko) a jejich spojenci válku prohrají, protože jednak měla Dohoda víc vojáků a vojenského materiálu, jednak mohla (a také to udělala) prakticky kompletně zablokovat dovoz jakéhokoli materiálu na území Centrálních mocností. Ty v podstatě vedly válku jen s očekáváním nějakých zázraků. Zázraky se skutečně staly, Fritz Haber vyvinul syntézu čpavku z vodíku a vzdušného dusíku. Následně je možné čpavek přeměnit na komponenty výbušnin, použitelných do střelných zbraní od pistolí po děla, ale i umělá hnojiva, bez jejichž masívního nasazení (jako náhrady za zablokovaný Chilský ledek) by se Centrální mocnosti zhroutily už v roce 1916, alespoň podle odborníků na logistiku a zemědělství. Je dost pikantní, že tento vynález, který prodloužil utrpení z války o dva roky a zavinil smrt desítek milionů lidí, byl odměněn Nobelovou cenou. Druhým zázrakem (byť na něm Německo velmi aktivně pracovalo) byla VŘSR a zhroucení Ruska, nicméně třetí zázrak, obdobná marxistická revoluce ve Francii a Velké Británii, už nenastal a Centrální mocnosti byly nuceny v roce 1918 kapitulovat.

Ztracená příležitost - současnost

Abychom se vrátili k té válce na Ukrajině: Ukrajina má v porovnání s Ruskem přibližně 1/4 mobilizovatelného obyvatelstva a příslušně méně výzbroje a výstroje, což nemohly napravit ani dodávky ze zemí EU. Navíc všechen průmysl Ukrajiny je na dostřel Ruska, zatímco Rusko, vyjma akcí typu "Pavučina", má významnou část zbrojní výroby mimo dosah ukrajinských zbraní. Pokud tedy neočekáváme nějaké zhroucení Ruska, což se také nestalo, je jasné, že dojde na prostou aritmetiku vojáků, výstroje a výzbroje, která předurčí výsledek konfliktu.
Tohle bylo v podstatě jasné všem odborníkům už v tom prvním červenci 2022, kdy na předsednický post EU vstoupila v rámci plánovitého střídání česká vláda.
V té době se zuřivě diskutovalo o sankcích proti Rusku i o pomoci Ukrajině, která se pozvolna rozbíhala. Každému, i silně podprůměrně inteligentnímu, člověku muselo být jasné, že účinná pomoc Ukrajině ze strany EU a jejích členských států, je naprosto neslučitelná s Green Dealem, který už tehdy vydával své první, silně jedovaté plody ve formě likvidace firem i celých průmyslových odvětví (což sankce "proti Rusku" akcentovaly mj. drastickým zdražením energií).
Kdokoli s byť i jen minimální schopností strategického uvažování musel pochopit, že bez pozastavení (alespoň) Green Dealu a s ním souvisejících pitomostí bude pomoc Ukrajině jen trapným příštipkařením, neschopným přispět k nějakému zvratu dění na frontách. Což se také v následující době (v podstatě až dosud) potvrdilo. Ukrajina je postupně zatlačována (naposled došla informace o tom, že Rusko obsadilo celé Luhansko) a je otázka, zda se v dohledné době nestane státem bez přístupu k moři.
Faktem je, že český tým s panem Fialou v čele se ani nepokusil o nějaké pozastavení Green Dealu v souvislosti s touto novou mezinárodní situací. Že tedy byla, jednoznačně vinou SPOLU a jeho partnerů, promarněna šance tuto snůšku bezcenných pitomostí pozastavit a oslabit její katastrofální vliv na ekonomiku EU a jejích členských států. A neučinili tak bez ohledu na situaci, kterou vládní propaganda presentuje jako válečný stav s Ruskem. Zcela jistě byl tento problém ještě potencován negativním dopadem na ekonomiku ČR, která má nejvyšší podíl průmyslu v HDP ze států EU. Navíc u těch  sankcí proti Rusku jsme byli svědky toho, že mu je pomáhaly státy BRICS, i některé další státy třetího světa, obcházet.
Už jsem před časem připomenul, jak totálně zkorumpovaná Rakousko - Uherská byrokracie s korupčními vazbami na výrobce předovek zadupala projekt Krnkovy rychlostřelky, a v podstatě tím zavinila porážku ve válce s Pruskem. Byrokracie EU a na ní navázané byrokracie členských států si počínají naprosto stejně, tedy bez ohledu na riziko, že jejich udržování Green Dealu a dalších magořin povede k porážce v konfliktu s Ruskem.

Fiala a Green Deal

Je zcela jednoznačné, že v situaci, kdy měl pan Fiala naprosto jedinečnou příležitost celý "slavný" Green Deal v podstatě na léta vyřadit z činnosti a uchránit jak ČR tak i celou EU před jeho katastrofálními dopady, nic takového neučinil a ani neučinil nějaký vážně míněný pokus o podobnou akci (protože řada států z bývalého východního bloku by se k něčemu podobnému zcela jistě přidala).
Jeho verbální negativní hodnocení Green Dealu je tedy skutečně jen a jen předvolební rétorikou, na jakou už jsme si zvykli, a o níž víme, že je v naprostém rozporu s pravdivostí, protože z předvolebních slibů před posledními parlamentními volbami pan Fiala a jeho vláda nesplnili prakticky nic a v řadě konkrétních případů v reálu učinili přesný opak toho, co slibovali.
Pan premiér a jeho suita také neumějí nebo nechtějí pochopit, že primární příčinou oteplování je zvýšená a stále rostoucí aktivita Slunce, a že oxid uhličitý, proti němuž Gereen Deal zuřivě až hystericky bojuje, má na tomto poli jen nepatrný účinek, patrně za hranicí měřitelnosti. Pokud někdo nemá nějaký zázračný recept na úpravu sluneční aktivity, je jedinou naší možností investovat peníze do přizpůsobení se, zodolnění území státu proti vedrům apod., a ne do nesmyslů spojených s Green Dealem.
Jsem toho názoru, že je v naprostém rozporu s našimi základními zájmy a potřebami, aby byla tato vláda v nějaké podobě provolena do dalšího funkčního období. Naopak je v životním zájmu nás všech, aby se v tuzemsku dostala k moci vláda, která Green Deal a podobné nesmysly tvrdě a důsledně odmítne, i kdyby to mělo znamenat totální rozchod s generátorem těchto nesmyslů, což je EU. Potřebujeme také vládu, která by, podobně jako president Trump v USA nebo president Milei v Argentině, odřízla od financí veškeré parazity, od parazitických neziskovkářů po příjemce dotací na nesmysly, pokud ne přímo explicitně škodící věci. Opět i za cenu rozchodu s EU. Bez takto získaných peněz je nereálná ani pomoc Ukrajině, ani racionální příprava na napadení dalších zemí ze strany Ruska, ani zajištění kompenzačních opatření proti oteplování.
V NATO možná zatím má cenu ještě být, ale je docela možné, že pokud bude nějakými praktickými událostmi zpochybněn onen článek 5, přestane být i členství v NATO pro nás přínosem.

Veškeré konání pana premiéra a jeho suity od jeho ustanovení na tento post po posledních volbách silně zpochybňuje jeho současnou "mírně anti Green Dealovou" rétoriku, snad se na mě pan Hašek nebude zlobit, když připomenu jeho projekt, "v mezích (EUrounijního) zákona". Ovšem, zatímco pan Hašek mínil svůj projekt jako parodii a nadsázku, pan premiér se tváří, jako by to myslel vážně, což je, pochopitelně, nesmysl a veškeré jeho konání na tomto poli ho z toho usvědčuje.