Nadpis je trochu nadnesený, sporadické případy lepry pořád ještě máme, ale v naprosté většině případů je to dovoz, buď rovnou pacienta s leprou, nebo si ji někdo přiveze jako suvenýr z cest. Nicméně faktem je, že doby, kdy u každého většího města bylo leprosárium, v němž církev zajišťovala jakési duchovní a sociální služby takto postiženým lidem, jsou, naštěstí, ty tam.
Lepra
Neboli malomocenství, je infekční choroba. Zdroj je prakticky vždy člověk, nemusí být patrně zjevně nemocný. Situaci nezměnilo ani to, že v minulém století bylo zjištěno, že leprou mohou být nakaženi i pásovci, s nimiž se přece jen experimentuje etičtěji než s lidmi.
Původcem této choroby je příbuzný tuberkulózy, Mycobacterium leprae. Na rozdíl od svého "bratrance", Mycobacterium tuberculosis, případně M. bovis (exotičtější zástupce tohoto rodu, např. kolující mezi ptáky, pro zjednodušení pomíjím), je však tak zhýčkaný, že není s to žít a množit se na umělých médiích, což dlouhou dobu omezovalo výzkum této choroby vč. vývoje léků.
Diagnostika raných fází lepry (období latence) je velmi složitá, náročná a drahá, proto se většinou čeká až desítky let, zda se neobjeví již diagnostikovatelné afekce. Vzpomínám si, jak mi můj bezprostřední nadřízený v 80. letech jeden den sdělil, "že je pryč z lepry", protože v 50. letech pracoval v rámci pomoci rozvojovým zemím v Africe jako mikrobiolog nemocnice, při níž bylo i leprosárium, a pracoval tedy i s biologickým materiálem pacientů s leprou.
Lepra sice není tak nakažlivá, jak se obecně soudilo a v dobrodružné literatuře se s takovými představami lze setkat dodnes, nicméně se jí nakazit dá.
Lepra je známa od pradávna a je zmiňována i ve velmi starých pramenech, jako jsou např. některé části Bible. Pokud nemocný vydržel do jejího proniknutí do kostí, a pokud se jeho kostra zachovala do dnešních časů a dostala se do rukou výzkumníků, je prokazatelná i na lidských pozůstatcích ze středověku i dávnějších dob. Ovšem s tím, že některé afekce kostí se opravdu špatně diagnostikují ve smyslu odlišení lepry od tuberkulózy, některých nádorů a snad i některých infekčních procesů (vyvolávaných jinými bakteriemi než jsou druhy rodu Myobacterium).
Faktem je, že jakási občas účinná léčba se objevila až v první polovině minulého století a až po druhé světové válce byla vyvinuta antituberkulotika, zabírající i na lepru.
U nás výskyt lepry slábl a v 70. letech minulého století mělo Československo jen deset leprózních pacientů (alespoň podle našich vyučujících) a z toho devět si ji prokazatelně přivezlo z ciziny. Desátá nemocná byla problém, protože údajně nikdy neopustila ČSSR, takže musela tuto nemoc chytnout na našem území (že by od nějakého cizince?).
Byl to tedy výskyt velice nízký, a přitom se v podstatě mnoho neudělalo, snad s výjimkou očkování proti tuberkulóze, zavedeného zlými komunisty, které mohlo alespoň částečně chránit i proti lepře, byť některé zdroje tuto možnost popírají.
Pokles
Je tedy do jistém míry záhada, proč ten pokles výskytu, nereagující na nějakou preventivní aktivitu.
Jako určité vysvětlení se nabízí skutečnost, že v těch starých časech, od starověku do začátku novověku, nemáme k dispozici počty leprózních pacientů, ale jen lidí, kteří byli nějakou místní autoritou, mnohdy nepolíbenou medicínským vzděláním (pochopitelně tehdejším a nevalným), prohlášeni za leprózní. Můžeme tedy předpokládat, že část lidí, nahnaných do leprosárií lepru neměla, i když je jasné, že během pobytu v zařízení s leprózními pacienty se s vysokou pravděpodobností touto nemocí nakazila (pokud základní onemocnění umožnilo dostatečně dlouhé přežití).
Pokles počtu leprózních pacientů byl pak dán mimo jiné postupně se zlepšující diagnostikou, která snižovala jejich počty správnou diagnózou chorob sice podobných, ale od ní postupně odlišovaných.
Ostatně ještě jedna klasická povídka se Sherlockem Holmesem je založena na mylné diagnóze jiného onemocnění za lepru, což se tedy mohlo dít i za časů královny Viktorie.
Lze tedy popřemýšlet o tom, které choroby mohly lepru natolik napodobit, že to ve středověku či raném novověku mohlo vést k mylné diagnóze.
Infekce
Z infekcí lze jistě na první místo zařadit některé atypicky probíhající případy tuberkulózy kůže a dalších povrchových tkání těla, nejčastěji na místech, nekrytých oděvem. Faktem je, že některé povrchové projevy tuberkulózy byly již tehdy známé, např. tuberkulóza krku s četnými píštělemi, známá jako "krtice". Nejčastěji vznikala požíváním mléka tuberkulózních krav. Pokud ovšem podobné afekce vypadaly atypicky a byly i atypicky umístěny, mohlo jejich příbuzenství s krticí uniknout pozornosti.
Původcem těchto afekcí bylo Mycobacterium tuberculosis, popsané Kochem, a Mycobacterium bovis. Pikantní je, že vlastně nevíme, zda Koch jako M. tuberculosis popsal tento takto nyní pojmenovaný druh, nebo příbuzné M. bovis. Dochovaly se jen mikrofotografie, poplatné tehdejším technickým možnostem, z nichž se to určit nedá, a Kochův popis opět vychází pro oba tyto druhy se stejnou pravděpodobností. Alespoň mají taxonomové o zábavu postaráno a hrozně by mě potěšila hypotetická situace, v jejímž rámci by se prokázalo, že Koch popsal jako M. tuberculosis druh, který nyní označujeme za M. bovis, a následně se přepisovaly učebnice.
Další nemocí, vyvolávající potenciálně podobné afekce, je syfilis.
Pomineme-li sporné zavlečení syfilidy do Evropy Vikingy (podle nálezů na některých kostrách z dob po předpokládaném kontaktu s obyvateli Ameriky), je syfilis v Evropě z definice až od začátku novověku, který je dán plavbou Krištofa Kolumba. Proti oné vikingské verzi existují v podstatě dvě námitky.
První je ta, že není úplně jasné, zda domorodci tak vysoko na severu Ameriky vůbec tuto nákazu měli.
Druhá spočívá v tom, že ihned po zavlečení této infekce do Evropy probíhala tato nemoc v "imunitně naivní" populaci jako akutní horečnaté onemocnění, vedoucí velice často k rozpadu povrchových tkání na celém těle, v podstatě "hnití zaživa". Až později se vyselektovaly jednak odolnější linie Evropanů, které tato choroba nezabila tak rychle (takže se dokonce ani nestala překážkou jejich rozmnožování) a na druhé straně vyselektování mírněji a pomaleji působících linií původce choroby, kterým skrytější forma infekce umožnila nakazit více kontaktů, na což se nešťastník se "syphilis gallopans" jednak fyzicky nezmohl, jednak patrně ani neměl o sex zájem a nebyl ani předmětem sexuálního zájmu ze strany dalších osob.
Jinými slovy, pokud by syfilis do Evropy přinesli už Vikingové, došlo by k epidemii její rychlé formy, která by se rychle roztahala (vzhledem k cestovním a jiným aktivitám Vikingů po celé Evropě, včetně Ruska) a ta by neunikla pozornosti kronikářů. A naopak, postkolumbovské zavlečení této choroby do Evropy by patrně tak drastický průběh nemělo.
Neobstojí moc ani představa, že ony osady s podezřelými kosterními pozůstatky vymřely tak rychle, že nemoc nestačily přenést dál. V tom případě by totiž museli pomřít už Vikingové na lodi (veslovat přes Atlantik nějaký čas zabere) a jejich loď by nedoplula. A pokud by byla nalezena s mrtvou posádkou, patrně by k nákaze nedošlo ani při nekrofílii ze strany nálezců, protože původce je velmi citlivý na pokles teploty. Na onom "proslulém" záchodovém prkénku vydrží i při pokojové teplotě jen pár minut, na drakaru uprostřed oceánu o teplotě blízké chladničkové by ani uvnitř těl nebožtíků nevydržel moc dlouho, řádově hodiny.
Na druhé straně, jakmile tu syfilida jednou byla, mohla způsobovat i určité "podezřelé" projevy, které by mohly být zaměněny s leprou. Ne nadarmo nazývali staří lékaři syfilidu "opice nemocí" pro její schopnost vyvolat příznaky jiných, s ní nesouvisejících chorob.
Nádory
Nádory, a zejména v oblasti obličeje, mohly být také zaměněny za lepru.
Dosti velkým problémem s tím souvisejícím je zpracovávání některých exotických dřev a zejména spojené s broušením a vznikem prachu. Nádory vedlejších nosních dutin jsou popsány u pracovníků dřevozpracujícího průmyslu zejména v zemích 3. světa, kde je péče o pracovní prostředí i o individuální ochranu pracovníků velmi mizerná.
Faktem je, že exotická dřeva se zpracovávala v Evropě od starověku, pokud šlo o dřeva pocházející z Afriky nebo Asie, jako je santal nebo eben. K tomu je ovšem zapotřebí přičíst i některá dřeva tuzemského mírného pásu, která se dnes už dávno nezpracovávají (nebo jen naprosto výjimečně) na výrobky nábytkářské či řezbářské, ale dříve se na různé specializované účely používala. V knihovně mi leží knížka "Naše stromy a keře" z edice Oko, která u řady našich dřevin uvádí, jak byla jejich dřeva tradičně využívána. A dnes, pochopitelně, naprostá většina druhů zde popsaných dřev, a zejména listnatých stromů a keřů, slouží maximálně na topení. Je proto docela možné, že i mezi našimi dřevy se vyskytují nějací "zabijáci", kteří však nemají možnost se v současné době projevit, ale v dřívějších dobách ano.
Druhým faktem, na který bych rád upozornil, je skutečnost, že silně karcinogenní je i "čmoud", vznikající při přípravě pokrmů na tradičních plotnách, kdy hrnce a jiné nádoby stály na kamenné či cihlové ploše a mezi nimi se pohybovalo s hořícím dřevem a žhavými uhlíky. Archeologicky jsou doloženy i hrnce s nožičkami, pod něž se dal hořící materiál nahrnout. Jednak jsou rakovinotvorné samotné zplodiny nedokonale hořícího dříví v takovémto zařízení, jednak jsou velmi rakovinotvorné plyny a kouř, vznikající prskáním kapek připravovaných pokrmů na žhavé uhlí okolo.
V současné době je tento problém záležitost některých chudších rozvojových zemí, kde jsou takto připravovány pokrmy, a ženy, které pokrmy připravují, trpí významně častěji opět rakovinou vedlejších nosních dutin.
Nicméně v odlehlejších oblastech našeho státu ještě někdy na začátku 20. století existovaly vesnické domky s "černou kuchyní", která neměla přímé větrání, protože byla obestavěna jednak obytnými, jednak i hospodářskými místnostmi (aby se využilo zde produkované teplo k jejich vytápění). Pochopitelně, čím jdeme hlouběji do minulosti, tím větší podíl podobných zařízení na přípravu pokrmů najdeme, a to nejen ve vesnické zástavbě, ale i ve městech. A pokud dojdeme někam do první poloviny 17. století, najdeme ve vsích zcela běžně polozemnice, kde jsou připravovány podobným způsobem pokrmy a kouř inhalují nejen ženy, ale veškeré osazenstvo obydlí, skládajícího se z jediné místnosti. Celý problém ještě akcentovala daň z komínů, která o desítky let (minimálně) zbrzdila účinnější, odvětrávání interiérů od kouře. Podobné účinky mohlo mít i svícení pochodněmi a loučemi (chudé vrstvy na svíčky neměly).
Lze tudíž předpokládat ve dřívějších dobách zvýšený výskyt nádorů vedlejších nosních dutin, které mohly prorůstat jednak do nosu (a vést k jeho postižení, včetně "upadnutí" jeho části), případně mohly prorůstat i skrze kosti obličejové části lebky a vytvářet nezhojitelné vředovitě vypadající afekce (a jistě záleželo i na tom, čím se ten nádor infikoval). Obojí tedy mohlo vyvolat dojem, že se jedná o leprózní poškození.
Vadnou diagnostiku, pochopitelně, nemůžeme spojovat jen se středověkem nebo začátkem novověku, ale zažili jsme ji i v souvislosti s epidemií COVID a WHO se nám ji chystá "ordinovat" i v budoucnosti.
Můžeme tady konstatovat, že lepru mohly simulovat i některé infekce a některé nádory, které mohly být ve dřívějších dobách častější než v současnosti, a že bylo za horizontem možností tehdejší medicíny vyloučit, že se jedná o lepru. Postupně, jak se zlepšovala hygiena i diagnostika, se takovéto případy stávaly vzácnějšími a přispělo to k celkovému poklesu výskytu chorob, diagnostikovaných jako malomocenství.
Žádné komentáře:
Okomentovat